Vykladač III- - Slzy netrebů - 31. kapitola: Hloubkový ponor - vysoký vzlet
Potom se Aderawen vrátil a hodil na stůl váček se Střípky Sváru.
Když Janis rozvazoval šňůrku, třásly se mu ruce. Vysypal kamínky, komprimovanou schránku s Larioniným pohárem odsunul stranou.
Nabral střípky do dlaní. Byly ohlazené dlouhým otíráním o sebe navzájem. Chrastily a mdle se leskly. Janis z nich necítil vůbec nic. V panice si vzpomněl, jakým způsobem o nich uvažoval na Robustue. Že nic necítí, ještě nic neznamená. Ale jak by ho ty střípky mohly smáčet? Měl by je snad přeměnit do kapalného stavu? Zkusí to. Napřel vůli stejně, jako když přetvářel matčino schodiště v hale. Nic.
Může mi někdo vysvětlit, co ten chlap dělá?
Třeba se modlí. Však víš, žil mezi smrtelníky.
Neměli bychom zapálit kadidlo? Nebo alespoň cihusové šustí?
Ty nějaký máš?
Janisův zrak dopadl na komprimovanou bednu. Vysypal střípky zpět na stolní desku, zadíval se na bednu a vyslovil dekomprimační formuli. Malá krychlička se zvětšila do původních rozměrů. Aniž by reagoval na poznámky z okolí, zkonstruoval v mysli odemykací kletbu a kreponový zámek povolil. Potácivě vstal a zanořil ruku do drenáže z lastexových ulit. Vytáhl na světlo Larionin pohár. Artefakt na rozdíl od posledního zážitku, sálal jako fokus konstruktivního typu, což jen potvrzovalo starou poučku fokusové magie, že minus a minus dává plus.
.jpg)
Nahrnul střípky z hromádky zpět do dlaní a nasypal je do poháru. Zase nic. Vložil do poháru ruce a… doposud pevná hmota se rozpouštěla a vsakovala do jeho kůže. Jemně to bodalo a svědilo, jako kdyby strčil ruce do mraveniště a postupovalo to přes paže k hrudníku jako záplava. Nebylo to ani horké ani studené. Až někde na hranici rozlišování tušil přítomnost emocí jako vztek, strach, dychtivost, sdílnost, smutek, které nebyly jeho, ale přesto mu připadaly důvěrně blízké.
V tu ránu přestal vnímat bezprostřední okolí a soustředil se na pravěpodobnostní linie na periferii Metaprostoru. Snadno se k nim natahoval. Ohýbal je a splétal jako proutěnou kukaň pro slepici. A čím víc pokračoval, tím snadněji se mu to dařilo.
Uchopit, ohnout, přeložit, zatáhnout.
Uchopit, ohnout, přeložit, zatáhnout.
Uchopit, ohnout, přeložit, zatáhnout.
Uchopit, ohnout, přeložit, zatáhnout.
Jak pracoval, rozprostřený mezi myriádu světů, mimoděk zaznamenával, jak za jeho zády vybuchují mladé hvězdy a hroutí se ty staré. Vesmírnými pustinami raší a rozrůstají se větvičky fytobiontů. Na světech smrtelníků, jejichž civilizace byly vyhlazeny, se z kamenného spánku probouzejí quosibané.
Neměl pojem, jak dlouho mu to trvá. Nejspíš celá staletí. On si tu hraje na pletařku, ale co se zatím děje s jeho tělem? Necítil, že by nějaké měl. Že by vyvanulo? Nebo ho šoupli někam do skladu? Ještě aby tak po něm běhaly myši. Ale na Truo-fi myši nejspíš nejsou. Tak pavouci. Snad ho jednou za čas někdo zkontroluje a pavučiny omete. To by bylo fér. Se smutkem mu došlo, že Eryn už se určitě vdala za nějakého vzorného licha a porodila mu kupu dětí. Anebo taky ne! V úsilí dokončit práci co nejdříve, zrychlil. Vjemy, pocity, myšlenky se slévaly, zůstávala jedině vůle.
Pak bylo hotovo. Pravděpodobnostní linie přeměné a úhledně pospojované v richotonní pleteň. Teď jenom, jak se vrátit zpět? Je všude a nikde. Existuje a neexistuje.
Zmocnil se ho strach, dolehla na něj samota, zavalily ho tíha a chlad. Taková bude jeho další existence?
Sakra, to ne. Podobné pocity už kdysi měl. Když ležel zavalený v kesonském dolu. Nejdřív si vytvoř představu a pak do ní jako do formy nalej energii, říkala vždycky Qlea, když muvila o tvorbě. Že by to bylo tak jednoduché?
Padal a řval. A padal. A řval.
Ocitl se ležící na zemi. Pod sebou měl pružnou tenkou matraci. Jeho tělo se nekontrolovatelně třáslo, což ho ujistilo, že ho stále má. Skláněli se nad ním vojáci v černých uniformách Aliance. V rukách drželi zbraně. Některé od vidění znal. Opřel se o lokty a pokusil se posadit. „Co to, kurva…?“
.jpg)
„Ani hnout, nebo budeš na maděru!“ houkl jeden z nich. Tenká krátká hlaveň feen-texového paprskometu se opřela o Janisovu hrudní kost.
Janis v něm poznal lektora z katedry Dezinformací. Byl to ewoui z Bredeonu, nosil hodnost poručíka a jmenoval se Wena-Ton. Byl zábavný týpek, přátelil se s Ewerelou. Jednou spolu hráli kuželky.
Janis bez hlesu sledoval, jak na něj míří hlavně dalších pěti zbraní. Šest agentů Aliance na jednoho chlapa v bezvědomí? Wena-Ton se otočil a přes rameno křikl: „Osi, Leo, poletíte na Leno-o-win. Nahlásíte, že je vzhůru a požádáte o další instrukce!“
Teprve pak se kolem sebe pořádně rozhlédl. Byl v místnosti, jejíž tři stěny zářily stříbrným kovem a tu čtvrtou tvořila plazmatická mříž. Za ní byla chodba se zrcadlem. Poznal vězeňskou sekci na Truo-fi, odkud on sám předtím vysvobodil Direna. Zatímco na něj Wena-Ton mířil, dva agenti mříž deaktivovali a vyšli ven z cely.
Trajanis se podíval na Wenu-Tona. „Zavřeli mě? Proč?“
Wena stiskl rty do tenké čáry a pokrčil rameny.
„Jak dlouho jsem byl pryč?“ zachraptěl a měl hrůzu z toho, co uslyší.
„Devět týdnů.“
„Jenom devět týdnů? Ale to je skvělé!“ Rozesmál se a plácnul sebou zpět na záda, přičemž hlavně jeho pohyb následovaly. Když nad sebou viděl kožené ksichty vojáků, musel se chechtat ještě víc. „No netvrďte mi,“ zajíkal se, „že to není skvělé! Opravit takovou cupaninu za pouhých devadesát dní! A Aliance mě za to zavře do kriminálu! To je vážně fór!“
„To teda je,“ ozval se napruženě kdosi vzadu.
Wen si rozpačitě odkašlal. „No jo,“ připustil sklesle, „to je.“
Agenti se tvářili profesionálně nepřístupně, ale moc jim to nešlo. Zdáli se naštvaní a rozhořčení, jako kdyby jim vadilo, že tam vůbec jsou. Trajanise napadlo, že mu nejspíš mají za zlé, že šel proti předpisům organizace. Otevřeně se vzepřel, dělal věci, které by si jiní nedovolili, naboural vnitřní loajalitu. Takové chování se neodpouští.
Chtěl vědět, jak se jeho zásah projevil na prostupnosti předělu, zda je v Metaprostoru všechno v pořádku. Zajímal se, zda Triáda propustila Grewinu a zda dodržela další závazky. Ale řekli mu, že v zásadě mají zakázáno s ním o čemkoliv mluvit.
Dál ležel na zemi a vojáci se u něj střídali. Po několika hodinách přišly další povely. Dovolili mu vstát a pod namířenými paprskomety ho zavedli do honosně zařízené pracovny velitele Truo-fi. Na stěnách visely originály od Klamonea, ze stropu visely riiberionské vodní lampy, na zemi se vlnil vysoký koberec tkaný v ok-sawonských pouštích, ve vzduchu se teletila delikátní vůně sirsanské pryskyřice. Nějak tak si Janis představoval Hedisovu kancelář. Buď měl Hedisův nástupce stejný vkus jako marnivý wemur nebo byl líný to přebudovat.
Kolem konferenčního stolu vyrobeného z jediného kusu surového axeonitu si v pohodlných židlích hověli První, Druhý a Třetí. Tvářili se stejně škrobeně jako vojáci, snad ještě hůř.
„Zdravíčko,“ zahlaholil s falešnou vstřícností Janis a bez vyzvání se svezl do jednoho z prázdných křesel. „Tak jak se vede? Všechno funguje? Metaprostor drží pohromadě?“ Přes leštěnou plochu stolu se podíval na Igora. Equízian si pohrával s matně černou pistolí. Asi nějaký nový typ feentexového paprskometu. Když První zanamenal, že se na něj Janis dívá, pomalu odložil pistoli na stůl, ale nechal ji na dosah. Vojáci, kteří Janise přivedli, kancelář opustili, ale podél stěn už čekali jiní, rovněž po zuby ozbrojení. Když se na ně Janis podíval, zjistil, že je jich dvanáct. Všichni měli v uších černé kamínky nejvyšších koordinátorů. Byli mezi nimi i nasupeně se tvářící Aderawen, šupinatá vědátorka i ten hnidopich s pleteným knírem a kordon uzavíral netečně působící doktor Jeroným.
„Všechny tvé podmínky jsme splnili, Vykladači,“ oznámil mu Tanasi Uneon. „Tvá matka byla s omluvou propuštěna. Doktor Jeroným dostal nazpět koordinátorské frčky. Otrok Trsuah byl amnestován a zařazen mezi řádné agenty. Je to lepší, než aby se nekontrolovatelně potuloval po Metaprostoru a mluvil. Krenevové byli uznáni svébytnou rasou. Král Diren a jeho rodinní příslušníci požívají diplomatické ochrany.“
„To mě moc těší,“ řekl jízlivě Trajanis.
„Nemáš důvod se šklebit, princi,“ řekla prokurátorským tónem Anaera z Dervosu. „Udělal jsi svou práci a my jsme splnili, cos po nás požadoval.“
„Jaksi jsem nepředpokládal, že mě pak vsadíte do kriminálu.“
„Pořád jsi vyřazený agent,“ štěkl Igor. „Dopustil ses velezrady a spiknutí. Kdybys nám tolik neprospěl, potrestali bychom nejen tebe, ale i všechny osoby, které s tebou byly v kontaktu. Z čistě preventivních důvodů. Eliminovali bychom tvou matku, Trsuaha, všechny krenevy, robustuanské potentáty včetně Seobhan, Hassiriana a princezny Eryn.“
„To je od vás nesmírně šlechetné, že ty nevinné osoby ušetříte,“ poznamenal hořce. „Ale jenom, aby bylo jasno: Nebylo mým cílem vám prospět. Aliance jako taková je mi u prdele. Přišel jsem k vám proto, že jsem chtěl zabránit kataklyzmatu. Chtěl jsem zachránit osoby, na kterých mi záleží. Protože jsem věděl, že vy byste to nedokázali.“
Svým projevem si od koordinátorů vysloužil salvu polohlasně drmolených kleteb. Věděl, že to, co říká, je urážlivé, ale tak nějak si nemohl pomoct.
Anaera podrážděně zasyčela: „Taková zvrácenost! Když jsi věděl, co dokážeš, měl jsi nám to poctivě oznámit! Nenechávat to na poslední chvíli! Kolik světů bylo zničeno! Kolik civilizací vyhlazeno! Kvůli tvé aroganci! Dělalo ti to dobře? Uspokojovalo tě, být hybatelem dějin?“
„Nevěděl jsem to!“ štěkl. Byl v šoku. Z čeho všeho ho ještě chtějí obvinit?
Anaera zvedla obočí tak vysoko, že splynulo s linií vlasů. „Nevěděl?“
Jak se Třetí z Triády v hraném nebo skutečném pobouření prudce nadechovala a vydechovala, blýsknulo se v úžlabině mezi jejími ňadry cosi modrého. Trajanis rozpoznal, že je to jeho talisman proti uřknutí. Ta mrcha ho má kolem krku? Hedis není jediný, co si předpisy vykládá po svém.
„Jak nevěděl?“ vyletěl z židle Tanasi.
Přinutil se soustředit na odpověď, i když to s tím kamínkem ho pořádně naštvalo. „Donedávna jsem neměl tušení, že jsem věštec,“ přiznal, a v duchu se sám sobě poškleboval, jak je hloupý, že se s nimi vůbec baví. „Nejsem mentálně postižený, jak věštci obvykle bývají. A když nad tím přemýšlím, ani nerozeznám, co je věštba a co fantazie. Asi nějak nezapadám do běžných kolonek, vážně nevím.“
„Nelži. Připravoval ses na to,“ řekl podrážděně Igor. „Vyšetřovali jsme to. Na Kavanu jsi důsledně šel po tom poháru. A Slzy Netrebů ti dala Henrexova žena. Jsou to skoro čtyři roky. Musel jsi přece vědět…“
„Přísahám,“ zasyčel Trajanis, „že mi to začalo docházet, až když jsem se doslechl, že Tarana z Dervosu prorokovala návrat Tesivel mnohem později, než jsem to já udělal na Robustue.“ Odmlčel se a vyzývavě se podíval se na Aderawena. Pokud snad k tomu chtěl koordinátor něco říct, teď měl tu nejlepší příležitost. Ale Aderawen mlčel. Janis pochopil, že v tom zůstal sám. Vlastně nic nového. Ti tupci ho utopí na lžičce vody stejně jako smrtelníci, když se provalil jeho krenevský původ. Bylo toho na něj příliš. V návalu vzdoru narovnal záda, a jak se prudce pohnul, tři nejpilnější koordinátoři hbitě přiskočili a začali mu s odjištěnými paprskomety šermovat pod nosem.
Když se situace uklidnila, sebral poslední zbytky trpělivosti a řekl: „Musíte přece vědět, že jsem k Alianci nastoupil z donucení. Kdybych to neudělal, čekal by mě život psance. Takže jsem se rozhodl vytřískat z toho něco užitečného. Najít Hiria-Abhama a vrátit příbuzným šanci na svobodný rozvoj. Nic jiného jsem v plánu neměl. Střípky Sváru a Larionin Pohár jsem získal mimoděk.“
„To není možné!“ zasyčel Igor. „Jak jinak bys věděl, co přesně máš s předměty moci udělat? Všichni jsme u toho byli! Všichni jsme tě slyšeli, když jsi řekl: Dokážu to rozpárané pletivo vyspravit! Potřebuju zesilovač. Předměty moci. Vysvětlíš mi, princi Trajanisi, jak ses to dozvěděl?“
„Nevím,“ odsekl. „Vlastně…, nějaký nápad bych měl. Ale předesílám, že netuším, jestli je můj nebo jestli ho tahám z Pravděpodobnostního pole. Myslím, že jsem jen nástroj. Existuje teorie, že Metaprostor má v záloze sebezáchovné mechanismy. Takže… nejspíš funguju jako jeden z nich.“
Igor se vítězoslavně usmál. „Takže uznáváš, že jsi nástroj? Protože já si to také myslím.“
„A já si dokonce si myslím, že moc nebezpečný nástroj,“ přidal se živě Tanasi. Podíval se na Igora a řekl: „Jistě se mnou budeš souhlasit, První, že nebezpečné nástroje je nutno držet pod zámkem.“
Janis zaskřípal zuby. „Chcete mě zavřít? Takové dobrodiní! Proč mě rovnou nezabijete?“
„Má pravdu,“ štěkl Igor. „Ukončit ho, by bylo bezpečnější.“ Pak se podíval na Janise. Jeho tvář připomínala posmrtnou masku. „Nic osobního, princi,“ zasyčel.
„Ale je tu ještě spousta otázek, Igore, které musí být zodpovězeny,“ protestoval Tanasi. „Když to s ním ukončíme, nikdy už nebude šance se dobrat odpovědí. Taky se může semlít něco, k čemu ho budeme potřebovat. Já hlasuju pro to nechat ho naživu.“
„Já rovněž!“ zahlaholila měkce Anaera. „Však se bude mít dobře. Dostane knihy, videxové vysílání, může třeba malovat, nebo plácat sošky z keramiky.“
Trajanis si připadal jako ve zlém snu. „A dáte mi i nůžky, abych si mohl vystřihovat papírové koberečky?“
„Bezpečnější by bylo ho uložit do bizárového kokonu,“ zamumlal zamyšleně Igor.
„Dobře víš, že je to riskantní,“ řekla Anaera. „Některé subjekty snáší skladování dobře a jiné ztrácí na mentální integritě.
Janis si vzpomněl na Trepenu a Direna omotané bizárovými obvazy a polila ho hrůza.
„Podle nejnovějších průzkumů volebních preferencí má nejvyšší naději na získání křesla předsedy Bredeonského Konventu Sana-Ton junior!“ hlaholila reportérka Fifiona. Patřila mezi Janisovy oblíbenkyně, už od té reportáže z Kavanu. Žádná jiná se neuměla tak freneticky šklebit. Žádná jiná nedokázala tak provokativně vystrkovat prsa. Janise by zajímalo, jestli si to trénuje před zrcadlem, nebo jestli na to existuje nějaký kurz. Na Bredeonu jsou kurzy i na to, jak správně nastupovat do vznášedla nebo zalévat květiny. „Krátce poté, co se vrátil ze studijního pobytu na Robustue,“pokračovala dál Fifiona, „si tento mladý politik získal přízeň brededonské mládeže slavnou a mnohokráte citovanou proklamací: Nerozpouštět – nezabíjet! Jak vidno, tento zastánce práv poštovních fantómů a dalších konstruktů na sebeurčení a další existenci, potvrdil, že hodlá kráčet ve stopách svého otce, šestkrát zvoleného a nyní čestného předsedy Konventu, Sana-Tona seniora. Redaktorčina tvář na videxové ploše byla vystřídána záběry perspektivního Sana-Tona. Mladý Sana-Ton vystudoval Tupi-Iranskou xenologii, následně pokračoval studiem na Sunnisenském institutu Pokročilých argumentací…“
Už dost! Janis krátkou kletbou videxový válec vypnul. Příliš si nepomohl. Ticho řvalo stejně agresivně jako Fifionin hlas. Vzal polštář a mrštil s ním směrem ke skříňce u zdi. Strefil se do složité stavby sestávající z prázdných i plných krabiček od ok-sawonských karamel a s uspokojením sledoval, jak se konstrukce, kterou zdokonaloval několik hodin, rachotivě hroutí.
Stěny jeho dvou pokojů byly z krihonitu prokládaného kreponnovými deskami a bizárovými rohožemi a tvořily uzavřenou kapsli zaklíněnou hluboko v kamenném podloží základny na Leno-o-winu. Kletbu k otevření kreponnového zámku znají jen První, Druhý a Třetí. Řekli mu, že ho tu udrží, dokud bude Aliance existovat. No, on to viděl jinak. Dokud bude mít všech pět pohromadě, nepřestane usilovat o útěk.
Při zběžné prohlídce tu měl absolutní komfort. Měl k dispozici stovky knih a zásoby nahraných krystalů. Pravidelně dostával i krystaly se záznamy aktuálních bredeonských zpráv, aby věděl, co se venku děje. Díval se na ně s vědomím, že sleduje svět s několikadenním zpožděním.
Jeho přátelé a příbuzní žijí s vědomím, že zprávy o jeho vyřazení byly součástí jeho krytí jako dvojitého agenta. Bylo jim řečeno, že zemřel při plnění úkolu a se ctí. Nikdo z nich vlastně neví, co se přesně stalo. Trsuah, Diren, Wonoden, Grewina, Eryn. Každý z nich zná jinou část pravdy - jiný dílek skládačky. Nevědí, že by se daly pospojovat do komplexního obrázku. Jejich životy budou v bezpečí, dokud to tak zůstane. Eryn. Jestlipak plakala, když se o jeho smrti doslechla?
