Vykladač III. - Slzy netrebů - 30. kapitola: Ten, co prolamuje hranice
Po nějaké době ho z dřímoty vyrušil rachot a dusot. Obklopili ho nějaké postavy, ucítil, jak cosi kutí s jeho pouty. Kdosi mu pomohl dostat se ze stolu na nohy. Pak mu někdo podal oblečení. Mechanicky ho na sebe soukal. Přetahoval kalhoty přes stehna a bolestivě syčel, když látka přejížděla přes čerstvé jizvy. Naplno začínal vnímat, až když ho podepřeli, aby jej odvedli pryč. Byli to titíž vojáci, které měl předtím Hedis na povel. Vypadali zaraženě a Janis se ani nedivil. Věděli, že slyšel, jak je Hedis utřel, aby je přinutil od výslechu odejít.
Kráčeli chodbami obloženými šedostříbrným kovem. Už zdálky byl slyšet Aderawenův řev: „Máš obrovský štěstí, že zůstal v jednom kuse!“
„Jenom jsem plnil rozkazy Druhého a Třetí,“ ozval se dotčeně Hedis.
„Neřekli jsme ti, že ho máš otrávit, ani že mu máš stahovat kůži,“ prohlásila nějaká žena zastřeným nízce posazeným hlasem. „To hraničí se zneužitím pravomocí, Hedisi. Ještě jedno takové klopýtnutí a tvoje dny v organizaci budou sečteny.“
 (1).jpg)
„Anaera má pravdu. Přílišná horlivost způsobuje úrazy, příteli,“ pronesl mrazivě kdosi další.
Ten hlas Janis neznal, ale když ho slyšel, ucítil mrazivý závan, div se mu nerozcvakaly zuby.
Konečně do dovlekli k otevřeným dveřím, před kterými postávali další agenti včetně Jarunny, Ewerely, Kaebiho, obou nadurděně se tetelících polymorfů, Kendricka a Razziela, který na Janise dokonce rošťácky mrknul.
Uvnitř kolem velkého stolu se židlemi postávali Hedis, Aderawen, a další ženy a muži s černými kamínky v uších. Na jedné ze židlí seděla žena s modrozelenou pokožkou a drdolem spletených černých vlasů vyčesaných tak, že odhalovaly zátylek, ze kterého koketně povlávalo orientační tykadlo. Dervosanka. To musí být Třetí z Triády, Anaera Assi-Siona. Za jejími zády stál chlap v přiléhavém bílém trikotu se zelenýma očima a bledou kůží a krátkým kaštanově zbarveným porostem na hlavě. V obočí se mu blýskaly kovové kroužky a jeho krk zdobil stříbrný obojek. Vypadal jako šperk, ale stejně jako kroužky v obočí vrůstal do mužova těla. Skoll Tanasi Uneon v plné síle. Janisovu pozornost ale zaujala postava zahalená v dlouhém sametovém černém na zem splývajícím plášti s bílými vlasy otočená k obyčejné dvourozměrné mapě zachycující rozmístění Nouzových záchytných bodů v Metaprostoru.
„Tady ho máme,“ řekl ten muž a otočil se k Janisovi čelem. Měl bledou pleť s šedivým nádechem, kterou brázdila síť jemných světlých linií připomínající pavučinu. Bylo patrné, že je obklopený nějakým typem aury, která, pokud by ji rozvinul, by na okolí působila destruktivně. Ponurý dojem oživovaly oči s jasně fialovými duhovkami a vlasy spletené do dlouhého copu bílé jako mléko. Byl děsivý, a přesto zvláštním způsobem přitažlivý. Janis ho stejně jako Anaeru a Tanasiho znal jen z výukových materiálů Aliance.
První prohnul rty k nepatrnému úsměvu a zavalil Janise pozorností v podobě magické vlny, která by ho smetla, kdyby ho z obou stran nepodepírali. Janisův hrudník se sevřel bodavou bolestí. Přinutil se zklidnit dech, když pochopil, že se ten pavučinami pokrytý chlap pokouší dostat skrze jeho rozhraní. Z jeho suverénního výrazu tak nějak pochopil, že mu to běžně prochází. Listuje si v ostatních jako v knize. Janis zpevnil svoje obrany tak, jak ho to učila Qlea v dobách, kdy ještě netušil, že nějaké rozhraní má.
Bělovlasý přivřel oči, zaklel a stáhl se.
Janis se otřásl, když nápor na jeho rozhraní povolil.
První udělal tři kroky ke stolu, odsunul židli a řekl: „Posaď se, princi.“
„Díky,“ hekl Janis. Zatímco mu vojáci, kteří ho podpírali, pomohli se usadit, obešel Igor stůl a posadil se naproti. Jeho plášť se vzedmul jako kdyby žil svým vlastním životem. Teprve pak si Janis všiml, že to není plášť ale křídla. Blanitá a hebká, porostlá jemnou srstí. Spousta nesmrtelných ras v Metaprostoru létá, ale Janis nevěděl o žádné, která by nosila křídla jako kabát. Takže další legenda, která se ukazuje být pravdou. Igor ab-Nirruvien není z tohoto světa.
Igor se rozhlédl po ostatních: „Nač čekáte? Všichni sednout! A Hedisi? Ty zavři dveře zvenku.“
„Ať mi nejdřív vrátí můj amulet,“ vložil se do toho Janis. „Je to dárek od matky. Je neškodný, ale dost na něm lpím.“
Jeho požadavek vyvolal vlnu pobaveného šepotu.
Igor znechuceně zavrtěl hlavou. „Hedisi?“
Wemur se zatvářil dotčeně. „Je to důkazní materiál.“
„Kdyby to byl důkazní materiál,“ ozval se kousavým tónem Aderawen, „neměl by být očíslovaný a zařazený do důkazního souboru?“
Hedis obrátil oči v sloup. „Prozkoumal jsem ho. Zabírá leda na smrtelníky. Naprosto neškodný šperk.“
„Proto ho můžeš ukrást?“ zasyčel Aderawen.
„Sundej tu cetku, Hedisi, a vypadni,“ ukončil debatu Igor.
Hedis si strnul přívěšek z krku a hodil ho na stůl a nasupeně odešel.
Janis se po kamínku natáhnul, ale Anaera byla rychlejší. Vzala amulet do dlaně a zatvářila se jako kočka, co chytila myš. „Je cenný už jenom proto, že je tak starý. Nejdřív tu věc pořádně prozkoumáme a ověříme, zda jí nebylo zneužíváno při nedovolené manipulaci.“
„Dobře,“ řekl Igor. „Můžeme začít?“
Anaera pokrčila rameny a zamumlala několik nesrozumitelných slabik. Bíle zářící stěny místnosti oranžově zaplápolaly. Takový postup izolace od okolí Janis ještě neviděl. Ne všechno je v učebnicích.
„Takže si to shrňme,“ houkl První. „Nabízíš, že zastavíš Únavu, prostřednictvím přestavby pravděpodobnostních linií. Je to tak?“
„Chci se o to pokusit,“ vypravil ze sebe Janis. Nic tak troufalého sice nenabídnul, ale v dané chvíli vycítil, že by nebylo dobré se s Igorem hádat o slovíčka. „Minimálně můžu zjistit, co ten proces způsobuje,“ dodal.
„To přece víme,“ odfrkla Anaera.
Janis překvapeně přimhouřil oči. „A co teda?“
„Únava je produktem přetížení richotonní pleteně, ke kterému dochází pod vlivem zvýšení frekvence otevírání a zavírání hyperprostorových koridorů.“
„Ty koridory se přece využívají odedávna,“ namítnul Janis. „Už v dobách ztracených Vahanských bohů se po Metaprostoru cestovalo bránami. Tehdy se richotonní pozadí nepřetěžovalo?“
„Ne tak často, a ne takovým neuspořádaným způsobem, jako je tomu dnes,“ řekla zaujatě Anaera. Udělala rukama gesto, jako kdyby držela neviditelnou kouli. „Dám ti příklad: Představ si Metaprostor jako dýni a hyperprostorové koridory jako jehly. Když do dýně píchneš velice tenkou jehlou, nějaké to propíchnutí její stěnu nenaruší. Jakmile máš tisíc jehel a pícháš chaoticky lhostejno kam, takže děláš pořád další a další díry, rostlinné pletivo se dříve nebo později rozcupuje a konstrukce dýně se zhroutí.“
„Portál je energetická záležitost,“ namítnul Janis. „Po použití se přece zavře.“
„Jasně, že ano,“ ušklíbla se Anaera. „To všechno, přirozeně probíhá na energetické úrovni. Ale každý zásah do richotonní pleteně zanechá stopu v podobě informace, že se to stalo. Uděláš díru a zase ji zavřeš. Realita vypadá na první pohled stejně, ale není tomu tak. Došlo ke změně stavu tam a zase zpět. A to si žádá energii, které se pomalu nedostává. Systém richotonní pleteně má vlastní sebezáchovný mechanismus a sám sebe reparuje, ale v poslední době to přestává stačit. Poškození se stalo natolik rozsáhlým, energetický deficit tak markantním, že systém musí získávat energii jinde. Využívá a přeměňuje pro tento účel infonovou energii nižších biologických systémů. Bere si hlavně smrtelníky. Na periferii takto vymazal celé civilizace a teď k tomu dochází i tady v centru.“
„A bez smrtelníků, jak je známo, se naše existence neobejde,“ dodal pragmatickým tónem další koordinátor a ostatní souhlasně zasyčeli.
Anaera přikývla. „Přesně. Řešením by bylo vytvořit systém trvalých energeticky vyvážených koridorů tak, aby se pletivo richotonního pozadí tolik nezatěžovalo a aby potřeba energetické kompenzace byla co nejnižší. Ale k tomu mělo dojít před sedmi, osmi tisíci lety. Teď je na to pozdě.“
„Takový systém kdysi existoval,“ dodala koordinátorka s oranžovýma očima, jejíž předloktí a krk pokrývaly zelené kovově lesklé šupiny, „ale přibližně před deseti tisíci lety, vlivem Ergejských válek, byl zničen a v dobách Wejnejské konsolidace upadl do zapomění.“
„Jo, psali to v Tupi-Iranských rozhledech,“ uchechtl její soused.
„Existoval v dobách starých Vahanských bohů,“ pokračovala zarytě šupinami zdobená koordinátorka, „a říkalo se mu Perweon. Čerpala jsem ze tří nezavislých zdrojů. Z výluhu paměti chapadla Merrikanské obludy, ze Sarvonových zápisků a z černých skříněk Flinského vraku. Že jsi ignorant, Kesele, za to já nemůžu.“
Janis to zpočátku poslouchal jako nebeskou sonátu. Spadl mu kámen ze srdce, když se mu tím potvrdilo, že jeho nevědomé výlety mezi pravděpodobnostní linie nemají se současnou krizí nic společného. Přesto se mu na popisu toho mechanismu, který Anaera předestřela, něco nezdálo. Jestliže má pleteň vlastní sebezáchovné mechanismy, proč selhaly právě teď? K otevírání bran v Metaprostoru možná dochází častěji v posledním století, ale není to zase tak velký rozdíl od staletích minulých. Co mizeonsko-erektiadské války? Co skollské války? V těch dobách se hyperprostorem cestovalo ještě častěji než dnes. Až objev feen-texových zbraní bohy přinutil se při cestách Metaprostorem zaštítit a postavit si vesmírné lodě po vzoru smrtelníků.
Představil si Metaprostor jako obrovský balón upletený z energie, ze kterého dírami utíká vzduch. No dobře, ty díry tam ve skutečnosti nejsou. Spíš jsou tam informace, že tam ty díry byly. Neexistuje informace bez energie, stejně jako neexistuje energie bez informace. V jeho hlavě se začala líhnout jiná teorie, od té Anaeřiny naprosto odlišná.
A koordinátoři se mezi sebou zatím dál přehadovali.
„…tak Sarvona popravili za velezradu,“ poškleboval se skeptik s knírem spleteným do dvou copánků, „paměť Merrikanské obludy je pomatený chaos, a černé skříňky nějaké dávno zničené civilizace…“
„Už mě to nebaví!“ prsknul Tanasi. Ukázal prstem na Janise. „Vždyť je to vyřazený agent! Musíme ho školit v teorii? Já jenom, že bych si šel zatím zdřímnout.“ Obdařil Janise znechuceným pohledem. „Kdyby sis nehrál na diverzanta, Vykladači, kdybys nepouštěl na svobodu smrtelně nebezpečné proroky, byl bys to dávno všechno věděl. Komplexní výsledky jsme zveřejnili před šesti týdny.“
„Nejsou smrtelně nebezpeční,“ ohradil se Janis. „Naopak. Jsou nadějí dát ten binec dopořádku.“
„Nesmysl!“ křikl Tanasi.
Ale Janis na jeho výbuch nereagoval. „Co ty díry nedíry něčím ucpat?“ vyjekl. „Něčím pořádným, co má hodně koncentrovaný informační potenciál. Něčím, co je nadupané energií i informacemi.“
„A co by to jako mělo být?“
„Předměty moci,“ řekl krotce Janis. „Vzácné artefakty. Čím starší, tím lepší, protože s prodlužujícícm se stářím jejich potenciál stoupá.“
„Něco, jako Larionin pohár?“ ozvala se Anaera.
„Kupříkladu,“ přisvědčil Janis. „Máte těch verků plné sklady.“
„Ty o tom musíš něco vědět, Vykradači,“ poznamenal kysele další koordinátor. „Kam jsi ho vlastně zašantročil?“
„Předměty moci?“ ozval se zamyšleně Igor. Zvědavě se na Janise podíval. „To je zajímavé, ale těch děr jsou miliony. A pletivo už se trhá takovým způsobem, že je div, že Metaprotor ještě drží pohromadě.“
„Škoda, že nás to nenapadlo o pár staletí dřív,“ řekl kdosi.
„Ale prosím tě,“ houkl někdo další. „Předměty moci jsou solitéry. Každý je jinak starý, jinak nabitý, každý má jiný informační potenciál. A stejně jich nemáme dost.“
„V současném stavu by jejich použití krizi jenom urychlilo,“ dodal další koordinátor.
„Tohle nikam nevede,“ zašklebil se Tanasi. „Ukončeme tu frašku a vraťme se k evakuačnímu plánu.“ Ošklivě se na Janise podíval a dodal: „Ty udělej aspoň jednu užitečnou věc a řekni nám, kde najít krenevy. Jestli jsou opravdu tak silní, jako kdysi, pomůžou se stěhováním.“
„E-evakuace není řešením,“ procedil skrze zuby Janis. Z ničeho nic se mu zatočila hlava. Mžitky před očima ho přinutily pevně zavřít víčka. Uviděl chaoticky se svíjející jiskřivá vlákna v nekonečné a hladové prázdnotě. Tak nějak si vždycky představoval richotonní pleteň, kostru reality. Nebo to byly pravděpodobnostní linie? Nebo je to totéž? Nebo se jedno přeměňuje do druhého? Je možné, že to nikoho předtím nenapadlo? Kdyby ti pitomci studium Pravděpodobnostnho pole nezakázali…
„Jak to, že není?“ vyletěl kdosi.
„Informace a energie, dvě strany stejné mi-ince,“ zaskřehotal Janis. Musí to tak být. Nebyla to víra, ale jistota. Udělalo se mu špatně od žaludku. Chtěl před tím utéct, ale nemohl se ani hnout. Hrudník měl stažený, jako kdyby ho zalehl drak.
„Co tím, sakra myslíš, Vykladači? Ty sám jsi prý Aderawenovi nabízel krenevy na pomoc se stěhováním! Děláš si z nás srandu?“
„Te-ehdy jsem nevěděl, co vím teď,“ vypravil ze sebe ztěžka Janis. „Je-estliže se realita hro-outí, zůstává nic. A jak byste se chtě-ěli přes to nic dostat ně-ěkam?“
Katalyzoval salvu naštvaných výkřiků:
„A jak to, sakra, můžeš vědět?“
„Nesmysl!“
„Hoďte to postižené stvoření Launě!“
„Hned jsem si myslel, že to bude ztráta času!“
„Ticho!“ rozříznul ten mumraj Igorův hlas, ostrý jako axionitový střep. „Vykladač má pravdu. Nestačil jsem vám říct, jak jsem vlastně pochodil v Equíziu, že? Vůbec jsem se tam nedostal. Tři dny jsem se plácal na periferii. Pokoušel jsem se přejít do Equízia, do Vahar-ru, do Cionnea. A nešlo to, protože nebylo kam. Za předělem, nebo aspoň za jeho troskami, nic není! Žádné další světy!“
„To není možné!“
„Přece se nemohly vypařit!“
„Jsem přesvědčený,“ řekl ponuře Igor, „že ostatní světy pořád existují. Ale v současném stavu naší reality jsou pro nás nedostupné.“
Strhla se bouřlivá diskuse, ale Janis ji neposlouchal. Připadal si jako sopka, která musí každou chvíli vybouchnout. Vlákna pravděpodobnostních linií se na promítací ploše jeho vědomí nedočkavě větvila, splétala a stáčela do spirál. Vypadalo to, jako kdyby ho vybízela, aby je usměrnil. Znovu je vytvaroval. Dal jim strukturu, transformoval je vůlí a vytvořil z nich richotonní pleteň. Cítil, že pravděpodobnostní linie jsou dychtivé, ale jejich ochota po interakci nepotrvá věčně. Zdály se tak blízko. Možná by na ně mohl dosáhnout…
Zaměřil se na ně, aby to zkusil, ale… nešlo to. Připadal si jako mlsná rybka v akváriu snažící se skrze sklo polapit pavouka repetícího po zdi pokoje. Ale pak ho napadlo, že už to dokázal předtím. Kdyby to nebylo možné, nikdy by se nedozvěděl o Tesivel ani o Hedisově noci s Deem. Pokud jde o pravděpodobnostní linie, jsou vzdálenosti jen iluzorní překážkou. Tak v čem je potíž? Že by byl příliš unavený nebo rozptýlený?
…z výluhů se už nic dalšího vyčíst nedá…
A co vyzkoušet ten Trisielův návrh?
Genocidu smrtelníků? Taková zvěrstva podporovat nebudu!
Pár kusů z každé rasy bychom si nechali. Však by se zase rozmnožili…
… rozlušit tu kletbu Vahanských laboratoří…
Hlasy bytostí kolem nepříjemně drnčely a vytrhávaly Janise ze soustředění…
Není Vykladač trochu mimo? Podívejte se!
No jo, zešedl jak Senedina záclona. Skoro přes něj vidím.
Slabota. Launa se moc nepoměje.
Kdyby aspoň na chvíli drželi huby! Potřeboval něco, co ho uklidní, zregeneruje a posílí.
Dokázal by to předmět moci? Musel by být hodně starý. Starší než krenevské žezlo. Šokovaně zalapal po dechu, když si uvědomil, že ho vlastně má.
Přidržel se hrany stolu, přinutil se zvednout těžká víčka a podíval se přímo na Prvního. „Do-okážu to rozpá-rané ple-etivo vyspravit!“ zakrákoral. „Po-otřebuju ze-esilovač. Pře-edměty moci. U A-alkeny. Kni-ihovna. Su-uni-senské technické no-ormy. Za kni-ihou vza-adu. Střřří-ípky Svá-áru. Při-ineste je.“
Igor ab-Niruvien nechápavě zavrtěl hlavou. „Střřří-ípky Svá-áru? Co to, sakra, je?“
Janis se drásavě nadechl, aby to vysvětlil, ale předešla ho ta šupinatá koordinátorka: „Střípky Sváru, nebo taky Slzy Netrebů. Ostatky nejstarších bohů z Tenerisu.“
„O něčem takovém jsem nikdy neslyšel!“ podivil se skeptik s knírem.
Tanasi Uneon zakoulel očima: „Je to jenom legenda pojednávající o sběru kostí.“
„Ale Sarvon je popsal jako kamínky,“ namítla šupinatá.
„Ty a ten tvůj mystifikátor Sarvon!“ uchechtl se kdosi.
Anaera se opřela dlaněmi o stůl a vstala. Když promluvila, vypadala zaraženě. „Tarana z Dervosu než zemřela, řekla, že Ten, kdo prolamuje hranice, smočí se Slzami Netrebů!“
.jpg)
Aderawen rovněž vstal. „A ten chlapec z Tenerisu, Trepenin syn, o tom mluvil taky.“
„Jak to víš?“ podivil se Tanasi. „Hedis z něj přece nic nedostal.“
„Oslovil jsem jiný zdroj,“ odsekl naježeně Aderawen. „Právě dnes. Ale stejně to nechápu.“
„Dost!“ utnul diskusi rázně První. „Aderawene, zaleť do Alkeniny kanceláře a podívej se po té knize. Jakže jsi říkal, že se jmenuje, Vykladači?“
„Te-echnické no-ormy. Vy-ydané nna Su-unisennu,“ vykoktal Janis. Hlava mu pulzovala bolestí, modlil se, aby to dál nezdržovali…
Aderawen zmizel a nezbylo než počkat. Janis cítil, jak na něj všichni hledí. Jako kdyby byl cizokrajné nebezpečné zvíře. Zjistil, že když se nesnaží šátrat mezi pravděpodobnostní linie, cítí se mnohem lépe. Měl by toho využít, dokud to jde. Zvedl hlavu a vyhledal Igora a řekl: „Ještě, než to udělám, potřebuji záruky.“
„Ejhle, jak se šarlatán otřepal,“ uchechtl se kdosi.
Igorova tvář připomínala zvrásněný balvan, ve kterém hořely dva filaové plameny. „Záruky?“
„Propustíte mou matku a omluvíte se jí. Propustíte Jeronýma, protože ten s mým činěním nemá absolutně nic společného. Amnestujete Trsuaha. Dělal jen to, co jsem mu rozkázal. Necháte na pokoji Trepenu a malého Ravense. Oficiálně uznáte krenevy jako svébytnou svobodnou rasu a potvrdíte jejich krále Direna."
Jeho podmínky vyvolaly další salvu námitek a nevole, zejména když trval na tom, aby záruky zpracovali písemně, protože, jak ironicky dodal, by nebylo divu, kdyby se „potom“ na něco z toho zapomnělo. Neměl co ztratit, tudíž jim řekl, že pokud mu nevyhoví, na všechno se vykašle a můžou to zkusit sami. Trval na tom, aby se to zapsalo na papír.
Aneara ho obvinila, že jedná nehorázně. Tanasi Uneon ho označil za ničitele Metaprostoru. Koordinátor s copánkovým knírem za vyděrače a vykradače, jeho šupinatou kolegyni zase urazilo, že v takové závažné situaci řeší marginality. Igor celou dobu mlčel, pak vstal, vyčaroval si tlustou tužku a špičatým energickým písmem naškrábal Janisovy požadavky na plachtu visící na zdi přímo mezi symboly a čísla znázorňující umístění Nouzových záchytných bodů Aliance v Metaprostoru.
