Vykladač III. - slzy netrebů - 29. kapitola: Hedisův nožík
Čas se nekonečně vlekl. Aderawen s Kenrickem ani Razziel se nevraceli. Druhý a Třetí si také dávali na čas. Janis ostentativně studoval tabulky s normami a Alkena s uraženým výrazem ve tváři usilovně pracovala, nebo to alespoň předstírala.
Janis nevěděl, jestli mu pomohl ten zelený dryák, nebo zda se uvolnil díky hádce s Alkenou, ale cítil se lépe. Znova si ujasnil, proč přišel. Původně chtěl vyjednávat o krenevech. Nabídnout jejich pomoc výměnou za uznání jejich statusu. Ale teď ho napadlo, že může Triádě poskytnout mnohem víc. Jestliže dokázal prorokovat Tesivelin návrat, mohl by stejně tak vyvěštit, co dělat proti Únavě. Navrhne jim, že se do Pravděpodobnostního pole podívá pod jejich kontrolou. Uvědomoval si, že je to troufalé. Asi jako nabízet mizeonským arcidémonům lázeňský pobyt na Erektiadu. Musí být přesvědčivý, aby ho vůbec nechali domluvit.
Opřel se, založil si ruce za hlavu a snažil se aspoň chvíli nemyslet na nic. Nádech. Výdech. Jeho sako se na hrudi napjalo. Na žebrech ucítil tlak váčku se Střípky Zášti uloženého v náprsní kapse.
Podíval se, co dělá stromista. Skláněla se nad hromádkou paměťových krystalů. Vyndal váček z kapsy a opatrně ho potěžkal v ruce. S ohledem na martýrium, jaké ho čeká, by možná bylo bezpečnější tu věc někam schovat. Jeho zrak spočinul na záhonu. Zahrabat váček do hlíny? Tam by ho stromista našla raz dva. Zavrtěl se v křesle. Co ukrýt váček do škvíry mezi sedák a opěradlo? Pokusil se tam vsunout prsty, ale žádnou škvíru nenašel. Rozhlédl se po kanceláři, klouzal pohledem po stěnách. Může ho Q sledovat? Podíval se na knihu s normami, kterou před chvílí odložil na zem.
Svazek zvedl a šel s ním ke knihovně. Než knihu vrátil na místo, zasunul váček do mezery až dozadu k dřevěné desce tvořící záda skříně. Načež se jal procházet podél polic a hledat nějakou čtivější knihu.
Náhle se v místnosti zablýsklo, a vzápětí se před stolem objevil zlatistě zářící wemur s bledou pokožkou, vlasy barvy slámy a pichlavýma modrozelenýma očima. Měl na sobě uniformu šedozelené barvy, do které byla vetkaná perleťová vlákna, a nízké měkké boty ze stříbrného materiálu, který Janisovi podezřele připomínal krenevskou kůži. Prostě švihák.
Stromista zaklela a prudce vstala. „Co se děje, Hedisi?“
„Přicházím ve věci hrubého porušení protokolárního procesu,“ zahlaholil wemur a ukázal na Janise opírajícího se o knihovnu. „Tady ten patří do výslechové sekce. Je můj! Aderawen neměl právo ho sem tahat.“
„Aderawen je na rozdíl od tebe pořád ještě koordinátorem,“ řekla uštěpačně Alkena. „V nepřítomnosti Triády je oprávněn jednat operativně. Rozhodl, že Trajanis počká tady, aby ho Triáda vyslechla. Takže si dej odchod.“
Cink. Cink. Cink.
Dveře výtahového tubusu se otevřely. Janis předpokládal, že se vrací Třetí s Druhým, nebo dokonce Aderawen nebo Razziel. Mýlil se. Do kanceláře vdusali čtyři agenti v bojových uniformách s dezintegrátory a letannatovými vrhači a leptosítěmi.
Wemurova přejemnělá tvář se roztáhla vítězným úsměvem. „Tvoje eskorta je tady, Vykladači!“
„To nedovolím!“ zasyčela Alkena.
Hedis rozevřel dlaň a ukázal stromistě černou kuličku. „Byl jsem na Erektiadu. Druhý a Třetí ti vzkazují, že mi ho máš předat.“ Jakmile do kuličky foukl, rozvinula se v poštovního fantóma, který se vznesl nad stromistin stůl a začal monotónním hlasem recitovat vzkaz: Zpráva od sira Tanasi Uneona a madam Anaery Assi-Siony určená tajemnici Alkeně Avianě Zlovolné: Rozkazujeme neprodleně přesunout vyřazeného agenta Trajanise Eudora Grenedona do sekce vikkach a podrobit jej třífázovému výslechu...
Agenti byli velcí a po zuby ozbrojení, v kanceláři začalo být poněkud těsno. Janis u sebe žádné zbraně neměl, a i kdyby, stejně neplánoval s nimi bojovat. A zaútočit magií? Utíkat? Nic z toho nemělo smysl, protože tím by popřel všechno, co předtím řekl a udělal. A dokud vojáci nepřijdou s něčím silnějším, nic z toho, co u sebe mají, ho vážně neohrozí. Nevadilo by mu, kdyby ho na dobu, než bude Triáda kompletní, strčili za mříže. Vzhledem k tomu, že zavřeli i Jeronýma, byl by tam v dobré společnosti. Ani třífázový výslech nezněl tak hrozně. Při dodržení postupu vyslýchaného jen trochu oslabí. Ale příčila se mu představa, že bude vydán na milost Hedisovi. Chlap, který se honosí botama z krenevské kůže je schopen všeho.
Když fantóm zmlkl a začal se rozpouštět, Alkena obešla stůl, dala si ruce v bok a naštvaně se na Hedise obořila: „Tanasi a Anaera vůbec nevědí, s čím Trajanis přišel. Kdyby věděli, že je schopný zásadně ovlivnit současnou krizi, nikdy by ho k výslechu neposlali.“
Hedis se na ni zářivě usmál. „To si vyřiď s Tanasin a Anaerou. Já jenom plním rozkazy.“
Alkena bezmocně zaklela, když pochopila, že prohrává. „Ještě asi tisíc takových sviňáren a vrátí ti koordinátorké frčky,“ zasyčela na Hedise. Pak se zaměřila na agenty připravené v bojové pohotovosti a řekla: „Sethene, Leo, Kr-ae, Ewane, chci, abyste dávali dobrý pozor, co vám teď řeknu.“
Ukázala na Janise a dodala: „Existuje možnost, že tento muž má klíč k řešení Únavy. Pokud Hedise necháte, aby ho zmrzačil, budete i vy zodpovědní za následky. A víte, že já se dozvím, co kdo dělal nebo nedělal, řekl nebo neřekl.“
„To je voluntarismus!“ houkl Hedis. „Ti vojáci jsou pod mým velením a ty nemáš žádné právo…“
V té chvíli se podlaha v místě, kde wemur stál, zavlnila. Wemur se zapotácel, ale místo aby ztratil rovnováhu a spadl, proměnil se v světelný blesk a zhmotnil se u dvěří do výtahu. Vypadal naštvaně a u pravého koutku úst mu cukal sval. „Svažte ho! Opouštíme budovu Q směr sekce vikkach. Hned!“
Jeden z vojáků vytáhl ze stehenní kapsy úzký černý váleček a namířil jím na Janise. Vyletěla z něj zeleně svítící struktura a dřív, než stačil Janis zareagovat, celého jej obalila. Nedokázal udělat ani krok, sotva mohl dýchat. Ve snaze se osvobodit, napnul svaly. Ale místo aby síť roztrhal, způsobil, že se kolem něj ještě víc utáhla a začala z něj vysávat jeho interní magii.
„Varuju tě, Hedisi!“ hřímala za nimi Alkena. „Jestli z něho uděláš blábolícího idiota, udělá potom Aderawen blábolícího idiota z tebe! Nehledě na to, co s tebou provede Igor!"
Vojáci odněkud přitáhli antigravitační plošinu. Janise na ni položili jako balík a táhli ho k výtahu.
Janis se mezitím trochu vzpamatoval. Tady přestávala veškerá sranda. Zalitoval, že neutekl, dokud to ještě šlo. Chvíli mu trvalo, než rozpoznal, co na něj použili. Fibrillela je geneticky upravený fytobiont z Dervosu. Každý pokus o roztažení sítě, katalyzuje další utažení a pobízí fibrillelu k silnějšímu sání. Autoři tohoto poutacího zařízení počítali s tím, že přesně to oběť udělá. Přitom způsob, jak se ze sítě dostat, existuje a na první pohled se zdá jednoduchý. Základem je nepanikařit a nemrskat sebou, zůstat v klidu a snížit tělesnou teplotu do stavu, při kterém mrzne voda. Potom bionická vlákna fibrillely zkřehnou a zhroutí se. Jenže v situaci, kdy jste sešněrování jako roštěnec na pekáči a kdy je vám v plynulém tahu odsávána interní magie, vaše tělo bouřlivě protestuje. Srdce buší jak zplašené, krev se vaří. V takovém stavu je zapotřebí opravdu hodně disciplíny, aby se tělo dostalo pod kontrolu.
Sestoupili výtahem k hlubinnému nástupišti pneumatického koridoru. Nastoupili do cestovního projektilu. Sekce vikkach se nachází na opačné polokouli satelitu. Kdyby letěli stíhačkou, byli by tam rychleji. Podzemní dopravní systém se používal jen v těch nejzávažnějších případech. Vojáci natažení na lehátkách vepředu projektilu klábosili o výsledcích feretové ligy. Hedis se uvelebil dozadu k Janisovi. Jakmile projektil nabral rychlost, Hedis se naklonil a poplácal Janise po tváři. „Nespi, sráči! Tak přece něco dělej! Bojuj! Braň se!“ Hedis ho hecoval, protože si všiml, že fifrillela přestala nasávat.
Janis se ani nehnul.
Na uchu ho zašimral Hedisův dech. „Myslíš si, že seš tvrdej chlap, šarlatáne? Fakt si to myslíš? Tak dobře, jak chceš.“ Pak Janis ucítil, jak ho do krku něco bodlo. Okolí kolem něj se rozpíjelo do šedavo bělavých pruhů…
Vznášel se v hutné rudé břečce. Páchla jako stará krev. Oči ho štípaly a slzely. Strašně ho svědil nos. Chtěl se poškrábat, ale nemohl se ani hnout. Co to, sakra, je? Vzpomněl si, že přesně totéž už zažil. Po tom, co sáhnul na hemakrytt, zkolaboval a než se probudil, zdál se mu ten sen. Takže klid, možná, že je to stejné. Za chvíli se probudí a Eryn…
Už je vzhůru, šéfe.
Konečně! Vypadněte. Udělám to sám.
To… při vší úctě, nepůjde, sire. Podle směrnice…
Tak tebe trápí směrnice, Kr-ae? Hulíš cihusový šustí říznutý keresinem. On šuká s dervosským princem. Ten zašantročil tvarovan. A tamten? Neohlásil nákazu na Frubusu! Mám pokračovat?
Véééén!
Janis otevřel oči a uviděl plochu zacákanou barevnými skvrnami. Modrá, fialová, hnědožlutá, černá a rudohnědá, které bylo nejvíc. Došlo mu, že zírá na strop a ty cákance jsou od krve a jiných tělních tekutin. Ležel na stole a sevření fibrillely bylo pryč. Byl nahý a jeho zápěstí, předloktí, paže, kotníky, holeně, bedra, krk i hlavu, držely k podložce masivní krihonitové obruče. Krihonit by pro boha nebyl žádnou překážkou, kdyby nebyl zkombinovaný s krepponovou výstelkou. Přes kreppon se nedostane ani silou ani magií. Ledaže by ho rozsekali na kusy. Pouta s krepponem otevře jenom příslušná kletba. Nic z toho nebylo součástí pravidel třífázového výslechu.
Janis naštvaně zaklel. Nejvhodnější příležitost k útěku zmeškal, protože ho Hedis uspal.
Jeho stehno sevřely dlouhé tenké prsty. „Hej, šarlatáne, jak se daří?“
„Polštářek po hlavu by se hodil,“ vypravil ze sebe Janis. Skoro nepoznával vlastní hlas. Napadlo ho, že když bude s Hedisem komunikovat, když mu dá příležitost se blýsknout, možná tím získá čas. Oddálí to nejhorší než se Aderawen, Kendrick a Razziel vrátí.
„Myslíš si, jak jsi chytrý? Myslíš si, že máš klíče od Vahanských laboratořá? Myslíš si, že se z tebe Triáda posadí na zadek?“
„Tos vystihl docela přesně,“ odsekl Janis. Nemohl vidět, co Hedis dělá. Zaznamenal zlaté záblesky, slyšel kovové cinkavé zvuky a skřípání. Ucítil jablka se skořicí. Vůbec se mu to nelíbilo.
„Říká se, že idioti mívají štěstí,“ pronesl zamyšleným tónem wemur. „Ale takové štěstí netrvá věčně.“
„Proč?“ opáčil Janis. „Vždyť ty sám jsi důkazem, že to možné je.“
Znova se zablýsklo. Wemur se zhmotnil pod stropem. Vznášel se nad Janisovým tělem jako dravý pták nad polem. Jeho tvář byla zaujatě stažená. Z jeho krku visel Janisův amulet proti uřknutí. Janis si s hořkostí vzpomněl, jak na něj Eryn naléhala, aby ho nikdy nesundával. Nasucho polknul, když si všiml, že wemur svírá v ruce svazek tenkých černých jehlic. Každá z nich byla dlouhá jako střela do samostřílu, zakončená šipkou, na které ulpívalo cosi hnědého a hutného. Substance voněla jako jablkový koláč. Právě podle toho specifického zápachu Janis poznal, oč jde. Hedis si všiml Janisova výrazu a potěšeně se usmál. „Víš, co to je? Určitě ses o tom učil.“
„Ne,“ zalhal přiškrceně Janis. „Asi jsem ten den nedával pozor. Můžeš mě, prosím, poučit?“
Wemur opatrně přiblížil špičku ukazováku k jednomu potřísněnému hrotu. „Obsah zažívacího traktu bušechy sveřepé. Jedno bodnutí a smrtelník nebo slabší běs na místě zcepení. Šokem z bolesti. Ale ty jsi smrtelník jenom z jedné čtvrtiny, takže to zvládneš… Bušechin stimuluje paměťové struktury v mozku. Jakmile se ti dostane krve, vyvolá nutkavou potřebu se svěřovat. A taky je naprosto neškodný. Rozhodně z tebe neudělám blábolícího idiota, žádný strach. Tví zastánci tě dostanou nazpět v plné duševní svěžesti. Nikdo mi nemůže vyčítat, že nejsem dostatečně vstřícný. Vedlejší účinky bušechinu absolutně nestojí za řeč. S ohledem ta to, že stejně dlouho naživu nezůstaneš, pro tebe slepota a impotence nebudou žádnou katastrofou. No uznej.“
„A co si porozprávět bez stimulace?“ navrhl rozšafně Janis, ačkoliv vnitřně ho rval děs. „Slibuju, že budu nanejvýš upřímný. Prozradím ti o sobě věci, které jsem ještě s nikým nesdílel. Můžeme najít témata, která jsou zajímavá jak pro mě tak pro tebe. Tak já, kupříkladu, mám odjakživa slabost pro boty. Dobře ušité boty z ušlechtilého materiálu mě prostě fascinují. Když takové vidím, udělám cokoliv, abych je získal. Tvoje boty mě zaujaly na první pohled. Podobný model jsem viděl ve slevě v bredeonském obchoďáku. Byly jasně žluté. Z barvené krodoší kůže. Něco mi říká, že odtud je nemáš, protože ten materiál je jiný. Vypadá daleko odolnější. Řekl bych, že byly drahé. Co je to za kůže? Že by bazilišek?“ Janis mlel jak bába na trhu. Provokoval v úsilí přesměrovat Wemura k něčemu jinému. Čemukoliv jinému, co ho zabaví a alespoň na chvilku odkloní od jehlic s bušechinem.
Wemurova tvář se zavlnila škodolibým úsměvem. Snesl se dolů, někam mimo Janisovo zorné pole. Bylo slyšet, jak měkkce dopadl na podlahu. Ozvalo se zacinkání, jak odložil jehlice. „Přiznávám, že dobré boty mi vždycky spraví náladu. Tyhle nosím už třetím rokem a pořád jsou jako nové. Kvalita je kvalita. Uvažuju, že bych si pořídil ještě jedny. Zlaté. Kovový lesk je letos v módě.“
O Janisovo levé stehno se otřelo cosi studeného. Zaťal zuby, když ucítil pálivou bolest, jak mu wemur nařízl kůži. „Víš, neuraz se,“ zaskřehotal Janis, „ale zlatá mi na civilní nošení připadá poněkud příliš… okázalá. Možná až teatrální.“
„Na civilní nošení jistě,“ podotkl praktickým tónem wemur. „Ale je přece tolik slavnostních příležitostí… Lež hezky v klidu, ať to mám rovné.“
.jpg)
Další švihnutí nožem ho přinutilo zaskřípat zuby. Všechno, nač byl v té chvíli schopný myslet, bylo, že když to vydržel Diren, vydrží to taky. Další pálení. Pak praskání. A další… Zařval. To, co mu Hedis dělal, ukrutně bolelo, ale ve srovnání s mučením, které zažil od Erijena na Tenerisu, to pořád ještě nic nebylo. Janise napadlo, že má vlastně výhodu, že žil tak dlouho jako smrtelník a jako takový se naučil bolest snášet. Mnohem větší paseku v jeho mysli dělala představa, jak asi teď vypadá jeho noha. Takový paradox. Spíš ho zabije jeho vlastní představivost.
Pak řezání a trhání přestalo. „Na první botu to bude stačit,“ zaševelil do jeho ucha wemur. Máchnul mu před obličejem čepelí, ze které stékala krev. „Řekni mi, kdo ti pomohl dostat to žezlo, kam jsi zašantročil krenevy a kde je tvůj bezocasý otrok. Tak dlouho, jak budeš mluvit, budu poslouchat.“
„Běž do hajzlu,“ zasyčel Janis.
„Tak jo,“ hlesl ponuře wemur. „Jdeme na druhou botu…“ Říznul do pravého stehna.
Janis zařval. A řval dál, když řezání pokračovalo.
„Hotovo,“ ozvalo se. Něco mokře pláclo o zem. Pak se Hedis naklonil nad Janisův obličej, chytil ho za bradu a podíval se mu do očí. „Podívej, já chápu, že se ti to nelíbí. Ty zase musíš pochopit, že dělám jen svou práci. Abych ti dokázal, že to s tebou myslím dobře, trochu ti pomůžu. Dal ti to žezlo Jeroným? Byl to Jeroným? Tak mluv!“
Janis místo odpovědi zamrkal, aby vyhnal slzy z očí a chrlavě se rozkašlal.
Hedis nespokojeně ohrnul ret. „Sice jsme se trochu zdrželi, ale co? Bušechin ti jazyk rozváže.“
Někam poodešel. Ozvalo se cinkání. Janisovi konečně došel význam toho, co Hedis řekl. Bušechin. Slepota a impotence. „Počkej,“ zaskřehotal. „Dobře si rozmysli, co děláš…“
„Šanci jsi promeškal.“
Cinkání přestalo. Janis viděl jenom strop, ale cítil, že Hedis s jehlicí se k němu blíží. „Ne!“ zařval. „Jestli mě trvale zmrzačíš, bude tě to stát krk, Hedisi,“ zasyčel. „Deo z Nikodemu bude plakat hořké slzy. Tvůj silný, vtipný a nezávislý Deo. Nesmiřitelný k nepřátelům a velkorysý k těm, kterým věří. A tobě věří nejvíc ze všech. Dokonce ti dal svoje srdce, pamatuješ? Na Eskavadě.“ Janis se odmlčel vyděšený z toho, co říká. Kde to, sakra, vzal? „Stáli jste na střeše ledové pevnosti barona Hawu-ela,“ pokračoval naléhavě Janis, a cítil se, jako kdyby to přehnal s cihusovým šustím. „Byla půlnoc, obloha zářila zelenými hvězdami. Deo, ty a mrazivý vítr. Dva náramky se slibem vysázeným axeonity. Jeden pro něj a druhý pro tebe.“
„Dost!“ štěkl Hedis. Na Janisovu bradu dopadla jeho pěst. „Přísahali jsme si, že se nikdo nedozví! Co, sakra, máš s Deem?“
„Já? Ale nic,“ vydechl Janis. „Nikdy jsem se s ním nesetkal. Ale docela mi imponuje. Smesmechův nepřítel je můj přítel. A víš, co je hlavní? Ještě před chvílí jsem netušil, že jste vy dva milenci. Ta informace o tobě a o Deovi se ke mně dostala stejným způsobem, jakým můžu získat návod k záchraně Metaprostoru a všech bytostí v něm. Včetně tvého Dea. Pokud mě teda dřív nezabiješ nebo nadobro nezmrzačíš.“
Dlouho bylo ticho.
Janis slyšel jen vlastní trhaný dech. Po nekonečně dlouhé době ucítil, jak se Hedis pohnul. Pak se ozvalo plesknutí a Janis zařval pod náporem nové salvy bolesti na levém stehně. Pak totéž na pravém. Pochopil, že mu Hedis do otevřených ran vrátil kusy stažené kůže. Pálelo to jako vahanské peklo a Janis řval jako smrtelník, kterému kovář tahá jeden zub za druhým. Když bolest vystřídalo svědění, konečně uvěřil, že záplaty přirůstají zpátky.
„Odvázal bych tě,“ ozval se uštěpačným tónem Hedis. „Ale nejspíš by ses neovládl a poškrábal si to. Přece nechceme, aby ti zůstaly jizvy.“
Janis unaveně zavřel oči. Toto kolo vyhrál. Hedis byl zticha. Nedalo se ani poznat, jestli zůstal v místnosti, nebo někam odešel.
