Vykladač III. - Slzy netrebů - 23. kapitola: Kavanský azyl a činnorodá Eryn

22.10.2025 17:16

Drcy drck drrrcy drcy drrrrnk. Janis si úsilím odfrkl a zkusil to znova: Drcy drck drrrcy drcy drrrrnk. Prsty ho už od strun brněly, žaludek měl jako na vodě. Seděl na lavičce v parku s výhledem na vchod do budovy kavanské Velké opery a s úsilím idiota se snažil vyluzovat tóny ze strunného nástroje s nevyslovitelným názvem. Každým coulem jednal jako pravý kavan, dokonce tak i vypadal včetně dlouhého nosu, který mu už zase bránil ve výhledu.

Drcy drck drrrcy drcy drrrrnk.

Ani se mu nechtělo věřit, že se tu v převleku za pouličního umělce potlouká už třetím týdnem. Trsuaha přinutil zůstat s krenevy v bizárovém lese. Bránil se, ale Janis ho utloukl argumenty: Diren není ve stavu rodinu ubránit, kdyby se něco zvrtlo. Tobě věří. Máš výcvik. Agenta vycítíš na sto metrů. Kdybys byl se mnou, jenom bys mi to komplikoval. Jeden z nás prostě musí zůstat s rodinou a ten druhý roznese po světě falešné stopy. Přesně to taky dělal. Usadil se na Kavanu, ale obden si otevíral portály na různé světy. Pomocí tvarovanu měnil podoby jako ponožky, chodil z jedné exotické hospody do druhé a s opileckým patosem se svěřoval každému, kdo byl ochotný ho poslouchat, že ho dávná láska, Trepena z Riiberionu, definitně pustila k vodě. A že je celý zoufalý, protože ji pořád miluje. Že ji potkal před chvílí na ulici s nějakým podivným rancem, ze kterého vlály obvazy. Byl celý šťastný, že ji po létech vidí, už si myslel, že to zase dají dohromady, ale ta nevděčnice ho ranila ozámením, že se vdala…

Jednou za týden se v rušném bredeonském obchoďáku u stánku s kořeněným vibexovým čajem scházel se Seobhan. 

 

Od ní se mohl ujistit, že se Trsuah, Diren, Trepena i Ravens mají v bizárovém lese dobře. Od stromisty se také dozvěděl, že na něj Aliance vyhlásila veřejný hon, a dokonce vypsala odměnu za jeho dopadení. Stalo se to poprvé, co organizace existuje. Když předtím nějaký agent porušil Základní Protokol, reagovala na to Aliance naprosto diskrétně. Přesně podle zásady, co se doma upeče, to se doma sní. Jistěže po provinilci nekompromisně šla, ale tiše. A stejně tiše ho pak dala popravit. Janis přemýšlel, v čem se jeho průser od těch jiných liší. Jestli Alianci tolik rozdráždil způsob, jakým ve vloudil na Truo-fi, nebo jestli jsou opravdu tak vyděšení kvůli prorokům, nebo jestli jen ztrácejí nervy vzhledem k postupující Únavě. Docela by ho zajímalo, jestli se Triádě podařilo vymyslet, jak zpomalování zarazit. Ač nerad, musel přiznat, že mu to vrtá hlavou a že ho dokonce trochu mrzí, že u toho není a nemá šanci nic ovlivnit. Nejspíš tím étosem typu Jedině my zachraňujeme celý svět, i kdybychom ho měli zničit, ve strukturách Aliance načichl víc, než by chtěl.  Největší starosti mu dělaly poměry na Tenerisu. Byla u mě Grewina, referovala posledně Seobhan. Strašně se jí ulevilo, když jsem jí řekla, že jsi v pořádku. A slíbila, že se postará, aby se krenevové dozvěděli, že jsou v pořádku i ti tři. U vás doma teď panují těžké časy. Aliance uvalila na Tenerisskou soustavu speciální dohled. Koordinátoři prohledali celý Grew, dokonce se potápěli v Plamenném moři. A Tyneon? Ani prý nemuknul. Strpěl, když šmejdili na ostatních satelitech, a ještě jim poradil zkontrolovat to v Trajanisu a v Akezonu. Prý neodejdou, dokud tě nechytí. Smesmech se vrátil do Jingivonu a kuje pikle se Sebassem. Sebass všude rozhlašuje, že se krenevové vyzbrojují zbraněmi, které jsou Aliancí zakázané a že je nutné je zastavit dřív, než zaútočí. Chtějí protlačit změnu zákona a dostat krenevy zpátky pod kontrolu smrtelníků.

Při vzpomínce na Smesmecha Janis zavrčel. Jeho tušení, že ty feentexové paprskomety poslal Direnovi on, se tím jen potvrdilo. Až se mu ten podvraťák dostane do rukou… Jenže na to teď není čas, sakra.

Krenevy zachrání jedině nalezení Hiria-Abhama, řekl Seobhan. Jenom kdybych tak měl tušení, kde s tím hledáním začít, posteskl si. A tehdy mu matčina přítelkyně řekla, že si nevidí na špičku vlastního nosu. Překvapeně se jí zeptal, co tím myslí? Seobhan se shovívavě usmála: Stěžuješ si, že nevíš, kde hledat? Vážně? No, já myslím, že když to nevíš ty, mohl by ti někdo poradit. Osoba, která se po tajných archívech a depozitářích úspěšně pohybuje roky. A učila se u té nejlepší.  

A potom mu Seobhan s klidem nemesijské prodavačky léčivých pijavic (když ty pijavice prodávají, vystavují je přisáté ke kůži na vlastním břiše) slíbila, že mu s tou velezkušenou osobou sjedná schůzku. Takže tu teď čekal, až se u dveří do budovy opery ta osoba konečně objeví.

V rozrušení nad tou vyhlídkou znovu udeřil do strun: Drrc, drrrrn, drnky drnk! Drrc, drrrrn, drnky drnk! Drrc, drrrrn, drnky drnk!

„Hrajete opravdu strašně,“ ozvalo se obdivně.

Janis nadskočil. Ani si nevšiml, že má společnost. Vedle něj na lavičce seděl chlápek – stejně nosatý jako on, jen místo nástoje s nevyslovitelným jménem držel na klíně jiný nástroj, vypadající jako otep vodovodních trubek svázaná drátem.

Jak na to nejlépe zareagovat? Na Kavanu totiž hraje úplně každý. Vztah k hudbě je součástí víry ke každé ze čtyř úřadujících bohyní. Když někdo nehraje, ostatní na něj hledí jako na ignoranta a kacíře. Nikoho nezajímá, že nemáte hudební sluch ani smysl pro rytmus. Znát noty je nezbytnost, protože zdejší jazyk i písmo s nimi úzce souvisejí. Prostí kavané by spíše vyšli na ulici nazí a bez bot, než bez svého hudebního nástroje. Navzdory tomu hudební výkony prostých domorodců za mnoho nestojí. Snad že jsou od malička přemlsaní klasikou, v dospělém věku se vyžívají v experimentech. Výsledky jejich pouliční produkce jsou tak bizarní, že se z toho cizinci uzlují střeva. Pokud tedy domorodec na lavičce prohodil: Hrajete opravdu strašně, je to z jeho strany nejspíš míněno jako ocenění odvahy obohatit hudební svět novými neotřelými motivy.

„Eeech, děkuji,“ odpověděl způsobně Janis, zatímco si ho domorodec po očku bedlivě prohlížel.

Kavan opatrně natáhl prst k Janisově nástroji a ukázal na shluk drobných černých teček na bočním lemu ozvučné skříně. Na lesklé ploše to vypadalo jako mušiníková hovínka a Janis tomu předtím nevěnoval pozornost. Až teď si všiml, že jsou ty tečky uspořádané do jakéhosi vzorce.

„Úžasný kousek,“ poznamenal s úctou téměř nábožnou ten chlápek. „To je starožitnost, že?“

„Hm,“ přisvědčil Janis. Bodejď by to nebyla starožitnost, když tu hrůzu Seobhan vyhrabala z truhly na půdě, kde odpočívala několik staletí. Jestli se chceš na Kavanu vydávat za kavana, nemůžeš tam přijít bez osobního nástroje. Kdybys ho sháněl až tam, bylo by to podezřelé. Takové věci se nekupují v obchodě. Přidělují se na specifických bohoslužbách a mají identifikační značky. 

„Hned jsem si to říkal!“ vydechl zaníceně domorodec. „Podobný břinkofrontál je možno obdivovat na oltáři Guanina chrámu v Lej-Lej.“ Pak přemýšlivě nakrčil čelo. „Hrajete nezvykle, máte vzácný nástroj s jedinečným kódem, a váš nos je na prostého občana fajnově tenký.“ Chlap se pomalu narovnal, cosi zabručel a hned zavrtěl hlavou, jako kdyby ho napadlo něco bláznivého.  A potom řekl: „Je to ode mě troufalé, já vím, ale kdybych se vás nezeptal, nemohl bych v noci spát. Nepatříte vy k těm tajným ochráncům?“

Janis absolutně netušil, která bije. Tak dobře zdejší poměry zase neznal. Ochránci čeho? Osob, co milují ticho? Nebo vysloužilých hudebních nástrojů? Nebo snad životního prostředí? A tak vědom si pravidla, že špion, který neví, co odpovědět, raději tajemně mlčí, zůstal zticha.

Domorodcovy oči byly rázem jako talíře. „Jasně že ano! Kde jinde, než v propasti Nohumua byste schrastil takový nástroj? Ó, to mám ale štěstí! Všichni o vás mluví, jak jste stateční a jak zásadoví a spravedliví!“ provinile se zašklebil. „Přiznám se, že jsem o vaší existenci zpočátku pochyboval. Nechtělo se mi věřit, že byste nás chránili tisíce let a nikdo by si toho nevšiml. Ale jak vás teď vidím, sypu si piliny na hlavu! Vy skutečně existujete!“ Chlap teď vypadal, že se každou chvíli dojetím rozbrečí. „Řekněte mi, jak se má histriona Tesivel, první bohyně mezi všemi a matka veškerého Kavanu? Opravdu se chystá vrátit k nám nahoru? Já vám to teda povím: Bylo by jen dobře, kdyby to udělala. Její dcery, budiž pochváleny jejich melodie, se mezi sebou perou čím dál tím víc. A nejhorší je…“ Pak se ten chlap zaraženě odmlčel, jako kdyby mu došlo, že řekl víc, než chtěl.

Janis uvážlivě pokýval hlavou. „Tak se dohodneme, sousede. Vy nikomu neřeknete, že jste mě poznal a já nikomu neřeknu, že jste se dopustil rouhání až hanba mluvit. Teď se zvednete, půjdete domů a dáte své ženě velikou pusu.“

„Nejsem ženatý,“ zablekotal chlápek.

„Tak si rychle nějakou najděte, než vám je rozebere konkurence,“ zavrčel Janis s očima upřenýma k budově opery. Eryn pořád nikde. Hořce si povzdechl a dodal: „A hýčkejte ji, co to jenom půjde.“

Chlápkova tvář se zvlnila účastí: „Je pravda, že žijete v přísné askezi?“

Janis zevnitř se kousající so tváře s ponurým výrazem přikývnul. „Je čas, abyste šel. A nikomu ani muk, nebo si vás najdu.“

Chlap se toporně zvedl, přehodil si svůj trubkoidní nástroj přes rameno, uklonil se, nasadil spiklenecký výraz a řekl: „Nikomu ani muk. Já vím. Nikomu ani muk…“ Odcházel a stále si tu větu opakoval. Jak se vzdaloval, a bylo ho pořád ještě slyšet, už nedrmolil, ale zpíval: Nii-komu aniii mů-uk, nii-komu aniii mů-uk…

Janis si oddechl, když konečně zmizel z dohledu, a hlavně z doslechu. Tento zážitek byl poučný. Jednak si ověřil, že jeho neškodná fáma o bohyni Tesivel se ujala i na Kavanu, jednak se dozvěděl, že jeho nos je příliš fajnově tenký. To znamená, že při příštím tvarování to musí upravit.

Pak se opětovně podíval k opeře a radostně se nadechl, když ji uviděl. Opírala se o zeď a netrpělivě podupávala. Měla na sobě živůtek s hlubokým výstřihem a nehorázně kratinkou sukni. Vlasy měla rozpuštěné a zelené oči zářily jako z bredeonské reklamy. Janis si ani nevšiml, že se zvedl a jde, dokud nebyl přímo u ní.

Přejela ho lhostejným pohledem. „Mám něco na obličeji, že na mě tak civíte, vašnosto?“

I když měl namodralou kůži a nos jako nůž na dopisy, musela přece vědět, že je to on. Takže je pořád naštvaná. Zhluboka se nadechl a řekl: „Mrzí mě ten dopis. Jenom jsem nechtěl, aby sis dělala marné naděje, protože…“  

„Víš ty, co?“ sykla tak ostře, až Janise bodalo v přecitlivělých uších. „Nevysiluj se. Mluvíš se mnou jenom proto, že mě potřebuješ. A já jsem tu jenom proto, že jsi pomohl mé rodině. Nerada nechávám dluhy.“ Zamávala řasami, ohrnula spodní ret a pohodila hlavou směrem k parku. „Bude lepší, když si promluvíme tam.“

Přešli skrze park k vysoké budově, v jejímž přízemí se nacházel nenápadný šestipokojový byt. Eryn celou cestu zarytě mlčela a Janisovi taky nebylo do řeči. Dala mu jasně najevo, že ať už mezi nimi bylo cokoliv, je to pryč. Chovala se jako zhrzená ženská a vlastně na to měla právo. Neměl koule přiznat, že se nevrátí, hned poté, co se zeptala. Radši jí to zbaběle napsal. Teď mu to dává sežrat a on to musí strávit.

Byt patřil Wonodenovým manželkám, pravidelným abonentkám vyhlášeného hudebního festivalu Fialových mračen. Menisa a Triven mi dovolily ten byt využívat, kdykoliv se mi zachce, řekla k tomu Seobhan, když Janisovi dávala magický klíč od dveří.  

Vešli dovnitř a hned bylo vidět, že tam Eryn není poprvé. Zamířila do kuchyně, otevřela skříňku a vytáhla z ní broušenou láhev s oranžově zbarveným obsahem. Nalila do sklenice na čtyři prsty, podívala se na Janise stojícího ve dveřích a houkla: „Jestli chceš taky, jen si posluž.“ Načež se odebrala, opět najisto do pokoje s videxovým válcem a pohovkami a spoustou polštářů. Janis jí byl v patách. Sledoval, jak jeden polštář vzala a hodila ho na nízký stolek. Uvelebila se na pohovku, skopla boty a hodila nohy na ten polštářek na stolku. Její pohyby byly úsporné a nesmírně elegantní. Pak teprve si usrkla ze sklenice, spokojeně zamručela a řekla: „Tak mi pověz, co hledáš.“

„Myslel jsem, že ti to Seobhan řekla,“ odsekl. Rozpalovala ho. Fascinovala ho. Každý její pohyb. Zatínal zuby v obavě, že začne skučet jako roztoužený sůs.  

Znovu přitiskla okraj sklenice ke rtům. Pila a provokativně vypínala hrudník, div že jí prsa nepadala z výstřihu. Naposledy polkla, položila sklenici na stůl a řekla: „Hiria-Abhama. Krenevové ten název překládají jako Žezlo souručenství, zatímco sahíjinové se škodolibostí sobě vlastní mu říkají Zuby poražených.  Tu věc sahíjinům vyrobili skřeti za odměnu, že svět zbavili krenevské nadvlády.  Kameny v žezle obsahují božskou sílu, kterou sahíjinové sebrali krenevům poté, co je porazili na Jestřábí hoře před dvěma sty lety. To je skoro všechno, co o tom vím. Nemám tušení, jak ta věc vypadá.“ Zakoulela očima a rozhodila rukama. „Pokud to krenevové nazývají „žezlem“, nejspíš to má tvar žezla." Naznačila rukama, jak je asi ta věc dlouhá. „Takže jako tyčka s nějakou hlavicí, ve které jsou kameny. Ale já takových krámů už viděla spousty. Všechny sršely cizí magií. Tudíž,“ odmlčela se a zhluboka si vydechla, jako kdyby ji otravovalo to vysvětlovat, „tudíž by to pravé žezlo cizinec nepoznal, pokud před tím neměl k dispozici alespoň zevrubný popis, což já nemám, protože sahíjinové podobu té věci dokázali udržet pod pokličkou. Dokonce se říká, že ty skřety, kteří žezlo vyrobili, preventivně pozabíjeli, aby nikomu nemohli říct, jak ta věc vypadá.“ Eryn plavným obloukem přenesla své dlouhé nohy na pohovku, pohodlně se na ni uložila a zavřela oči. „Jestli máš alespoň hrubou představu, jak ta věc vypadá, tak se poděl. Kdybych ji hledala naslepo, trvalo by to sto let a tolik času ti nedám.“

Slastně se protáhla a zmlkla. Ležela na zádech a její rty se chvěly. Hrudník se jí zvedal a zase klesal mnohem rychleji než normálně. Vůbec nebyla tak klidná a povznesená, jak se snažila předstírat.

„Pomohlo by, kdybych tu věc nakreslil?“

Se zavřenýma očima zavrtěla hlavou a pobaveně se uchechtla. „Ty si teda troufáš. Pokud by ses o to pokusil jen podle popisu, výsledek by nás jenom zmátl. Radši mi pověz, co o žezle víš navíc, než co jsem už řekla. Barvy těch kamenů? Materiál, do kterého jsou zasazené? Platina? Axeonit?“

„Pořád si myslím, že nejlepší by bylo to nakreslit,“ zabručel umíněně. „Držel jsem žezlo v ruce. Sice jsem při tom nebyl úplně ve formě, ale trvalo to docela dlouho, takže…“

Svižně se vymrštila do sedu. Oči se jí rozsvítily zájmem. „Tys to žezlo opravdu viděl? A sahal jsi na ně?“

„O tom přesně mluvím,“ odsekl. Při vzpomínce na mučivé minuty, kdy měl žezlo na klíně a nemohl se ani pohnout, protože ho pomalu zabíjelo, načež v poslední chvíli Ravens přiskočil, aby ho té zpropadené věci zbavil a vzápětí mu zemřel před očima, ho roztřásla zima.

Skláněl se nad papírem a dokončoval poslední detaily. Nakreslil žezlo v reálné velikosti. Obrázek se sotva vešel na arch, který Eryn sehnala spolu s pastelkami ve skříni v dětském pokoji. Pastelky byly voskové a patřily Wonodenovým dětem.

Ucítil, že mu stojí za zády a dívá se mu přes rameno. Její dech ho šimral v zátylku. „Ty vážně umíš malovat.“ Řekla to, jako kdyby ho chtěla usvědčit z křivé výpovědi.

„Každý vykladač z Tenerisu si maluje vlastní karty,“ zabručel. „To je prostě takový rituál. Myslel jsem, že to víš.“

Lehce se přitiskla k jeho zádům a zasyčela: „Nemusím vědět všechno.“ Pak ho obešla a posadila se na židli naproti. Prohlížela si žezlo, ukazovala na detaily a kafrala: „Toto je axeonitová obruba? A toto? Co je to za materiál? A tento kámen je zelený nebo tyrkysový?“

Její chování ho mátlo. Jednu chvíli štěkala jako vzteklá fena a chovala se jako přístavní děvka, vzápětí se měnila v zanícenou badatelku. Nebude na to reagovat. Nemůže si dovolit ji kritizovat, když ji tolik potřebuje. Zaťal zuby a řekl: „Barvy nejsou úplně přesné, ale tvarově a proporcionálně je to v pořádku. Je to žezlo nějak zásadně odlišné od těch, které jsi už viděla?“

Triumfuálně se zašklebila. „Proporce, tvar hlavice, opracování kamenů… Takovým žezlem mohl mávat kterýkoliv monarcha od Riiberionu po Ok-Sawon. Vlasně je úplně obvyklé. Až na tuhle věc.“ Zapíchla prst do obrázku v místě, kde na rukojeť navazovala obruba hlavice. Vidíš tady to zpracování? Ty ornamenty jsou jasně netrebské. Několik tisíciletí se nepoužívají. Podobné jsem viděla v kodexu z Unea. Podle nich tu věc najisto rozeznám.“

Janis frustrovaně zasyčel. „Ale kde to budeme hledat?“  

Pokývala hlavou a tajemně se usmála. „Mám pár nápadů.“

„Pochlub se,“ vybafnul, protože ho už tím tancováním kolem mísy čirikavích vajec začala štvát.

„To není zapotřebí, protože ty se mnou nepůjdeš.“ Když viděla, jeho nasupený výraz, rychle dodala: „Mé způsoby neovládáš. Jenom bys mě zdržoval. Pronikám skulinami, plazím se trhlinami. V případě přistižení se zavrtám do jakékoliv štěrbiny. Neřekonám jenom kreponnový trezor. Nechej mě dělat, co umím.“

„Ty prorůstáš,“ dovtípil se Janis, když si vzpomněl, jak se k němu prorostl Wonoden. Jasně! Královská rodina na Robustue je linií míšenců. Eryn to musela zdědit po své matce, jejímž otcem byl stromista. Konečně bylo jasné, jakým způsobem se královně Klarise daří vykrádat ty nejpečlivěji hlídané archívy a depozitáře.

Uštěpačně vypískla: „To ti došlo až teď?“

„Prozraď mi aspoň pár míst, kde chceš Hiria-Abhama hledat. Pomůžu ti ten seznam vytřídit.“ Janis si vyhrnul rukáv a ukázal jí svůj tvarovan. „Můj čas je omezený. Tato věc vydrží ještě tak třicet dní. Potom…“

„Potom se staneš lovnou zvěří,“ dopověděla.

K tomu nebylo, co dodat.

Rázně vstala. „Dej mi tři dny.“

„E?“

Když viděla jeho nevěřícnou grimasu, její hezké rty se samolibě prohnuly.