Vykladač III. - Slzy netrebů - 21. kapitola: Diverzní akce
Obří vrtule vhánějícící vzduch do větracích šachet podzemního koplexu temně hučely. Janis přeměněný aspoň na chvíli do své skutečné podoby nedočkavě procházel podél zdi a drtil mezi zuby kletby. Kde ten démon trčí?
Konečně se mu podařilo vymyslet jakž takž funkční plán a včera celou akci spustili. Janis se vydal „uklízet“ do pavilonu, ve kterém drželi Trepenu a Ravense, aby naposledy zkontroloval únikové cesty, zatímco Trsuah měl za úkol obhlídnout terén na dně kolem tunelů ústících do moře z podzemních jeskyní a najít tam místo, kam by mohli na krátkou dobu uložit dvě vzácná břemena. Dali si schůzku o půlnoci v komoře u ventilátorů.
Na tom způsobu, jaký zvolili, bylo nejhorší, že měli strašně moc času na přemýšlení. Celé dny se batolili po chodbách a mlčeli. Janisovi se snad tisíckrát vybavilo, jakou kardinální blbost udělal těsně před tím, než s Trsuahem opustili Robustuu. A snad tisíckrát měl potřebu kvůli tomu mlátit hlavou do zdi. Jak byl rozrušený a vyděšený kvůli tomu, co se stalo Direnovi, zazmatkoval a napsal Eryn dopis. Stálo v něm:
Drahá Eryn,
Bylo mi potěšením tě poznat, ale nečekej na mě, protože se nevrátím.
T
Byl v té chvíli přesvědčený, že kdyby neztrácel čas s Eryn, mohl tomu incidentu na Tenerisu nějak zabránit. V té chvíli neuvažoval jasně. Až mnohem později mu došlo, že Aliance krenevy zajala ještě předtím, než mu Wonoden přinesl pohár. Do té doby neměl žádný důvod Robustuu opouštět. A už vůbec neměl důvod jít na Teneris, když tam přece byl Trsuah. Věděl, že tím dopisem Eryn ublížil. A ještě mnohem víc ublížil sobě, protože spálil všechny mosty. Z pragmatického hlediska bude pro Eryn lepší, když ho bude proklínat, než aby pro něj plakala. Však ona se z toho otřepe a brzy najde někoho, kdo jí dá přesně to, co potřebuje. Janis skřípal zuby, jak se snažil ty odporně ušlechtilé myšlenky protlačit do popředí. Protože ve skutečnosti byl sobecký parchant toužící po tom, aby na něj skutečně čekala tak, jak slíbila, i kdyby měla čekat věčně.
Konečně se Janisovo magické rozhraní zachvělo. Podle důvěrně známé odezvy rozeznal, že se blíží Trsuah. Dveře se skřípotem zajely do zdi a Trsuah v podobě BJ-D-812 nakráčel dovnitř.
Když uviděl, že Janis už svůj tvarovan vypnul, podrážděně zabručel: „To se dalo čekat, že si ulevíš jako první! Jako kdybych tě neznal.“
„Tak co jsi našel?“ houkl Janis, zatímco sledoval, jak žádostivě se Trsuah sápe po tvarovanu, aby se konečně vrátil ke své oblíbené modré kůži.
.jpg)
„Žádné trhliny ani prolákliny tu nejsou. Jenom hromady kamení obrostlé korály a trsy chaluh. Na chvilku se by se v nich ztratit dalo, ale v případě poplachu prohledají ta místa jako první.“
Janis se zakabonil. „Je nejvyšší čas začít. Hedis zmizel na Nikoden už před dvěma hodinami. Jestli to budeme dál odkládat, vrátí se dřív, než…“
Trsuah se zašklebil. „Nikdy se nevrací tak brzy.“
„Ale i tak nás tlačí čas. Potřebujeme ty dva ukrýt mimo koplex dřív, než vletím pro Direna. A nesmí to být daleko odtud. Musíme to vymyslet jinak.“
Modrák si postupně přejížděl prsty po pažích a nohách, jak se znovu vítal se svým tělem. „O jednom místě bych věděl,“ řekl váhavě. „Je to proláklina. Je mělká, ale mohli bychom kokony zasypat pískem. Problém je v tom, že to místo je přímo pod klecí.“
„Launinou klecí,“ dovtípil se Janis.
„Ne, klecí pro kanára!“ Trsuah zakoulel očima. „Když vyplaveš do moře z hlavního tunelu a díváš se přímo na klec, to místo je pod tím vzdálenějším pravým rohem. Dá se tam doplazit. Na jednom místě nepřiléhá hrana klece k podloží.“ Trsuah rukama naznačil zvlněné mořské dno. „Teda ona úplně nepřiléhá skoro nikde, ale tam, kde myslím, je díra, kterou se dá pod klec prolézt, chápeš. Zdá se, že mořské dno v okolí ústí z tunelů bylo dřív stejně hrbolaté, jako je pod klecí. Protože se kolem klece stovky let někdo pohyboval, terén se vyhladil.“
Janis si vybavil, jak je klec umístěná. Je tak obrovská a těžká, že nebylo zapotřebí ji kotvit v podloží. Jen sedí na dně a ani se nehne. Pokud je pod klecí proláklina, do které se dá vlézt, mohlo by to být to pravé. V těsné blízkosti klece bývá klid. Nikdo ze zdejšího osazenstva nemá potřebu Launu sledovat, nejspíš i kvůli depresi vyvolávajícímu záření, které tvora obklopuje. A Launa se u dna často nezdržuje. Ráda plave kolem mříží ve střední výšce klece a pozoruje ryby kolem. Obava, že by Launino záření Trepeně a Ravensovi mohlo ublížit, se zdá bezpředmětná, protože jsou uspaní a chránění kokony. Horší to bude mít osoba, která s nimi bude v blízkosti klece manipulovat.
„Za takovou chvilku se neposeru,“ prohlásil Trsuah, jako kdyby četl Janisovy myšlenky.
Janis se podíval na časomíru zabudovanou ve stropě. „Jdeme na to. Pamatuješ si na svůj nový tvar?“
Trsuah udělal ublíženou grimasu a přikývnul. Načež oba aktivovali tvarovany. Bude to mnohem obtížnější než kdykoliv předtím. Taková provokace! Taková blbost! To je tak nehorázný, že to musí vyjít! reagoval Trsuah, když mu Janis včera předestřel, do koho se který z nich promění.
Velitel základny sir Hedis a jeho starý přítel Deo, kníže z Nikodemu, se vynořili v ústí tunelu na dně a plavali k pavilonu laboratoří. Objekt dělilo od vodního živlu průhledné silové pole a při pohledu zvenčí to vypadalo, jako kdyby stavbu přikrýval obří poklop, kterým se chrání zrající sýry. Velitel přiložil dlaň na dělící membránu. Fantómová emanace se zachvěla a v odezvě na prověřený vzorec magického rozhraní se rozpustila, aby mohli velitel s hostem projít dovnitř. Vodní masy obklopující průchod do budovy drželo v odstupu silové pole. Uvnitř se velitel vyřítil na agenty hlídající v zádveří. Jako už mnohokrát předtím je seřval za laxní postoj a s odkazem na hrozící diverzní akci je poslal do zbrojnice doplnit si výzbroj o letannatové sítě. Podle toho, že velitel ignoroval vysoušecí box a ječel, zatímco z jeho oblečení crčela voda, strážní usoudili, že to s tou hrozbou napadení bude nejspíš vážné. Jen co lamentující strážní opustili objekt a odplavali směrem k podzemnímu masívu, zamířili velitel s hostem do kanceláře přednosty. Personálu, který míjeli, velitel nařídil shromáždit se v relaxační místnosti, neboť již za několik minut chce všem něco zásadního oznámit. Podřízení kulili oči. Z jejich tváří bylo možno číst jako z otevřených knih: Co mu zase přelítlo přes nos? Musí to být něco velkého, když se z Nikodemu vrátil tak brzy a ještě sebou přivedl civilistu! A jakého!
Jakmile se mírně zmatení zaměstnanci v čele s přednostou shromáždili, velitel řízně spustil: Obdržel jsem zprávy o plánovaném útoku! Chystají se na nás teroristé z Vahanu. A můžou se objevit každým dnem! Očekávám, že budete připravení a bdělí! Žádné srandičky! Žádné ploužení se jak na promenádě! Žádný bordel! Dál velitel pokračoval o nutnosti udržovat na svěřeném úseku pořádek a disciplínu, neboť časy jsou zlé a bude to ještě horší. Zatímco posluchače udivoval podrobným líčením nedostatků údržby objektu, (čímž kupodivu prokazoval, že na jejich pracovišti důvěrně zná každou špeluňku), nikoho z oslovených nenapadlo se zajímat, kam se zatím poděl velitelův civilní host.
Pak – jako kdyby už toho řečnění měl Hedis (alias přetvarovaný Trajanis Eudor Grenedon), rázem dost, přednášku uťal. Vyzval laboranty k pečlivějšímu dodržování interních předpisů a odporoučel se. U východu z budovy se ještě přísně zamračil na strážné, co se mezitím vrátili ze zbrojnice, a plaval zpět k jeskyním. Pohyboval se kapalným prostředím důstojně a nijak nespěchal. Pro uklidnění rozjitřené mysli tichounce drtil mezi zuby motlitbu k tenerisské bohyni Smrti, plamenné Grewině, kterou mu v útlém věku vtloukli do hlavy smrtelníci z jeho rodného světa. Trasa mezi laboratorním pavilonem a podzemím představovala jedno ze slabých míst plánu. Kdyby ho kdokoliv z agentů nebo pomocných sil v tuto chvíli důkladněji pozoroval, mohl by si položit otázku, proč se velitel vždy dbalý svého vzhledu skrze vodu štrapácí tak konvenčně a ještě za cenu nepříjemného smáčení, když to běžně zvládá elegantně „nasucho“ v podobě světelného paprsku.
Ale zdálo se, že nikoho, kdo se v té době pohyboval v okolí, to nenapadlo. Tak se Janis zamaskovaný tvarovanem do podoby velitele úspěšně dostal ke skalnímu masívu, vplul do zatopených tunelů a stoupal šachtami do vyšších pater, kde vodu vystřídal vzduch. Bylo by pohodlné hupsnout do vězeňské sekce portálem, ale každé narušení richotonní pleteně v těchto prostorách by spustilo alarm. Janis tedy k cíli vytrvale pelášil po svých. Od předposlední křižovatky výrazně zpomalil. Každých dvacet kroků se zastavil, aby na zem opatrně nakladl poplašňáky zakoupené v obchodě s žertovnou pyrotechnikou na Bredeonu. Byly vyrobené z tenké plastexové fólie a naplněné cibridiem. Měly tvar polštářků velikých jako nehet smrtelníka a práskaly, když na ně někdo dupnul. Taková naprosto neškodná pitomost, ale na zmatení vyhecovaných strážných bude dobrá. S mučivým vědomím, že nesmí udělat chybu, se Janis nutil ke klidu pokaždé, když v chodbách zaznamenal další živé či neživé subjety. Tlačil ho čas, přesto se pohyboval zvolna a plynule a tím klidněji, čím byl blíže cíli.
Vězeňská sekce byla hlídaná nepřetržitě a docela bedlivě. Odsouzení agenti, byli vycvičení k vynalézavosti a záludnosti a k odhodlání se bránit do posledního dechu. Strážní tu brali práci vážně, protože za vězně ručili vlastními krky. V intervalu mezi vynesením rozsudku a termínem popravy drželi delikventy v bizárových kokonech a některé pro jistotu i v hibernačních boxech. Odsud se prostě neutíkalo. Do obyčejných zamřížovaných cel tu zavírali jen civilisty a to ještě takové, kteří v sobě neměli ani špetku interní magie jako například Diren.
Stěny spojovacích chodeb byly vylámány v rostlé skále a jejich struktura a povrch se lišily podle složení hornin. Tam, kde masívem procházela vrstva měkkého materiálu, byly stěny chodeb hladké, v jiných úsecích, kde masív prokládaly vyvřelé a opětovně ztuhlé horniny, se stěny hrbatily podle toho, jak se tvrdý zkrystalizovaný materiál při ražení chodeb rozlámal. V úseku, jehož stěny byly hrbaté až tak, že si průchozí museli dávat pozor, aby se neodřeli o ostré vyčnívající kameny, Janis zpomalil. Od pancéřovaných dveří, za kterými začínala vězeňská sekce, ho dělilo jen několik kroků. Tak, jak si to předtím několikrát nacvičoval, se přitiskl do jedné z mnoha trhlin v nerovné stěně – do místa, kam všetečné fantómové čidlo nedohlédne. Vytáhl z kapsy hrst matachor, které si opatroval ještě z Leno-o-vinu. Láskyplně je promnul v dlani. Některé ukradl v experimentální dílně, ale většinu si vytvořil sám. Byly poslední a jak byl rád, že je na Robustue všechny nevyplýtval. Mrštil s nimi o protější zeď a čekal na ten mumraj.
Kuličky o velikosti třešní se po dopadu na stěnu s tupým puf odrazily, ale místo aby dopadly na zem, začaly se nízko nad zemí rozvíjet do tvarů, které by ocenili ti nejrozmazlenější špioni. Rozježené, rohaté a zubaté napůl hmotné mátohy ověnčené chapadly a trsy třásnitých tykadel, s očima obludně velkýma nebo malýma náhodně rozesetýma. Vznášely se chodbou mlaskající, chrčící a syčící, ječící a vřískající, některé dokonce vydávající zvuky podobné krátkým řízným povelům. Pohybovaly se plíživě či trhaně či roztěkaně, některé zdánlivě organizovaně, jiné zmateně narážely do zdí. Prskaly, slintaly, jiskřily, chrochtaly a dýmily. Ty nejzajímavější kousky navíc odporně páchly nebo intenzivně voněly, což bylo ještě horší.
Falešný velitel Hedis čekal. Bylo jen otázkou času, kdy blázinec přitáhne pozornost strážných uvnitř. Každý, i ten největší blbec zde sloužící by matachory okamžitě rozeznal a vyhodnotil jako neškodné. Janis s tím počítal. Předpokládal, že strážní to pochopí jako provokaci a hloupý vtip, přinejmenším se ale osobně přesvědčí, že je to skutečně tak. Každopádně by bylo divné, kdyby nereagovali vůbec.
Chodba byla plná rámusu a světelných výšlehů, nasycená smradem a dýmem. Zmatení a rámus kulminovaly, ale za dveřmi se nic nedělo. Když už hrozilo, že se mátohy brzy rozplynou, vyskočil „velitel“ z výklenku, tasil dezintegrátor a začal po fantómech pálit.
Prásk, prásk, prásk!
Výstřely subjekty proletěly, jako kdyby byly jen obarveným vzduchem, jako že i byly, a zakously se do skalnatých stěn. Zasažené fantómy se s tichým syčením rozpouštěly, kameny zasažené střelbou s duněním pukaly a drolily se na jemný písek sypající se k zemi.
Takové řádění s dezintegrátorem proti ubohým fantómům by se dalo pochopit v případě, že byste v neznámém terénu potřebovali získat přehled o své poloze a dělali si tak mezi mátohami prostor. Ale činit tak v úzké dobře zmapované podzemní chodbě bylo nesmyslné a směšné.
Přesně takový dojem potřeboval „velitel“ vyvolat. Reakce, na kterou tak dlouho čekal, se dostavila ve chvíli, kdy se první z fantómů už odebraly do zapomnění. Těžké dveře se nehlučně otevřely a ve škvíře stanul strážný. „Co to kurva…“
V té chvíli se z trhliny vynořil „velitel“ a zařval: „Popláááách!“ Zašermoval skoprnělému strážnému dezintegrátorem před obličejem a zatímco z nitra vězeňské sekce přibíhali další agenti, „velitel“ hlasem ostrým jako obvykle, zaječel: „Sůsové! Zahnal jsem je ke křižovatce. Hned na ně všichni vleťte! A nevracejte se, dokud je všechny nepochytáte! Hnéééd!“
Vzápětí se rozezněla siréna, jak nějaký iniciativní šplhoun zalarmoval dispečink. „Pohýýýb!“ hecoval „velitel“ strážné kličkující mezi dohasínajícími fantómy a rozbíhajíci se směrem, kam ukázal a kam nastražil poplašňáky.
Jeden strážný zůstal u vrat. „A vy co?“ vřískl „velitel“.
Strážný udiveně zvedl obočí. „Máme tam vězně, sire. A podle protokolu unete kverte mám přece…“
„Hrajete si na blbého, nebo jste blbec od narození, agente?“ zaječel „velitel“. „O vězně se postarám já!“ Ukázal hlavní dezintegrátoru do chodby, kam odběhli ostatní, a zařval: „Mažte!“
Když poslední strážný odběhl, vydal se „velitel“ rázným krokem k cele. Stěna chodby podél řady cel byla obložena zrcadlovými plotnami, zřejmě proto, aby se v ní zadržení mohli den za dnem pozorovat a sledovat, jak s blížící se popravou ztrácejí šmrnc. Jak Janis běžel, velitelův odraz ho zrcadlovou stěnou následoval. Hedis se pyšnil štíhlou až vychrtlou postavou. Měl ostrý nos, tenké rty a pichlavé sytě modrozelené oči. Dělal dojem elegána s dokonale upravenými zvlněnými vlasy a mléčně bílou pletí, oblečeného do parádní uniformy, obklopeného aureolou zlatavého světla, tak typickou pro všechny wemury. Janis se snažil ten falešný odraz ignorovat. Hedis se mu nelíbil fyzicky ani povahou a v jeho vypůjčeném těle si připadal jako pošpiněný.
Uááá, uááá, uááááááá! Poplachová siréna vytrvale vřískala. Zdálky znásobené ozvěnou sem doléhalo praskání poplašňáků provázené výstřely. Konečně „velitel“ dorazil k cíli. Břitem lepotýky rozřízl letannatovou membránu a sklonil se ke zhroucenému tělu. „Direne!“ šeptl. „Jsi při smyslech?“
Když vězeň nijak nereagoval, jeho osvoboditel tlumeně zaklel. Postupně odříznul plazmovým paprskem řetězy od okovů a uchopil tělo kolem hudníku, aby si ho mohl hodit přes rameno. V té chvíli se vězeň vzepjal a vrazil osvoboditeli pěst do břicha. Jak byl vězeň oslabený, bylo to sotva ťuknutí. Ale protože to přišlo nečekaně, zachránce ztratil rovnováhu a s heknutím se svalil na zadek. Diren se vkleče natáhl po dezintegrátoru, který jeho spasitel předtím ledabyle položil na zem, vyškrábal se na nohy a zamířil.
Janis udělal rozhořčenou grimasu, než mu došlo, že Diren ho vidí jako velitele Hedise a naprosto oprávněně mu nedůvěřuje. „Drak musí z jámy ven!“ vyjekl v náhlém vnuknutí. „Než se prasata vrátí!“
Diren zavrávoral a vykulil oči, ale hlaveň nesklopil. „Kdo, sakra, jsi?“ zeptal se skřípavě.
„A co takhle tvůj synoveček Trajanis?“ zasyčel kousavě Janis.
Krenevský král na Janise několik vteřin bez hlesu civěl, zatímco se na jeho tváři vystřídaly snad všechny výrazy. Janis už na nic nečekal, natáhl ruku a odsunul hlaveň stranou, a vstal. „Sakra, Dire, tlačí nás čas.“ Ukázal do chodby. „Zvládneš běžet a plavat?“
Uááá, uááá, uááááááá, vyřvávala siréna.
„Trepena a Ravens?“ vyštěkl Diren.
„Má je Trsuah. Venku pod klecí. Vyzvedneme je a zmizíme.“
Upalovali jako by za nimi hořelo k šachtám vedoucím přímo do zatopených jeskyní ústícím ke dnu moře. V půli cesty musel Janis kreneva podepřít, protože všechny ty strázně si vybíraly svou daň.
Uááá, uááá, uááááááá, řvala siréna.
Prásk! Prásk! Prásk! Ozývaly se rány z rozšlápnutých poplašňáků.
Lup, lup, lup, nesla k nim ozvěna zvuky střelby.
Už byli téměř u šachty, když se zablýsklo. V mžiku se z oblaku zlatého světla zhmotnila mužská postava a stanula prchající dvojici v cestě. Byl to zlatě pableskující chlap s bledou pokožkou, rozcuchanými vlasy a pichlavýma modrozelenýma očima. Tvářil se šokovaně a nasraně, čemuž se nebylo co divit, když viděl diverzanta, který si tu běhal s jeho podobou. Velitel Hedis? Ten idiot se vrátil dřív, než měl. Jaká blbá smůla!
„Padej ke kleci!“ zasyčel Janis na Direna, když v Hedisově ruce uviděl malou pistoli, ve které rozpoznal obávaný feentexový emitor. „Pravý zadní roh klece! Trsuah čeká!“ dodal, protože takové štěstí, aby si Hedis vzal zbraň ze zbrojnice, určitě mít nebude.
Věci dál se děly rychlostí myšlenky. Janis prudce odmrštil Direna stranou a vyřítil se na velitele, aby Direna zaštítil. Vzduch rozvířil jasně fialový proud feentexových částic. Než se paprsek mohl zanořit do Janisova hrudníku a spustit degradaci jeho tkání nasycených interních magií, zareagoval se zprohýbaným polem reality kolem Janisova těla, které vytvářel tvarovan. Vzduch kolem Janise vzplál fialovým světlem, jak záhyby pokroucené pleteně reality feentexové paprsky pohltily.
Janis nebyl schopný slova, ale kdyby mohl mluvit, byl by si radostně výsknul. Funguje to! Na zkoušku se poplácal po hrudníku, zahýbal prsty. Jo, zůstal v celku a mozek mu funguje, zdá se.
Přes Hedisův obličej se prohnal udivený výraz. Podíval se na svou zbraň a…
V té chvíli se Janis ohnal pěstí a třísknul ho do spánku. Dal do té rány mnohem víc, než prostou sílu. Zaútočil koncentrovanou magií, kterou si během výcviku křečkoval. Ucítil, jak kost Hedisovy lebky křupla. Wemur obrátil oči v sloup a skácel se k zemi. Nebylo to nic závažného, jen ho to na pár hodin odklidí z cesty. Bylo by mnohem prozíravější toho nepříjemného chlapa rovnou zabít jeho vlastní feentexovou pistolkou. Ve chvíli, kdy Janis velitelův život ušetřil, si uvědomil, že se ještě docela neoprostil od naděje, že třeba dostane v budoucnosti příležitost to celé nějak urovnat. Jo, kdyby došlo na vyjednávání, potom by se fakt, že za sebou nenechal mrtvoly, mohl hodit.
„Co teď?“ ozval se Diren za Janisovými zády.
Ze směru, do kterého měli namířeno, se ozýval řev, střelba a rachot.
„Trajanisi? Jsi v pořádku?“
Tak to vypadá, že se tu díky Hedisovi zasekli. Únikovou cestu jim zatím odřízli. Janis se podíval na ležícího wemura a ohrnul ret. Pokud se to u výpustí z jeskyní hemží strážemi, nemají už co ztratit. Ignorujíce Direnovy dotazy se zhluboka nadechl a vydechl. Jo, řítí se na ně celá základna, ale teď potřebuje zůstat klidný, jinak ten portál neotevře. Zavřel oči a představil si strom u včelína v matčině zahradě. V jeho větvích vězelo hnízdo s malými zelenými vajíčky. Taková pohoda. Nádech. Výdech.
Dusání se blížilo. Janis mentálně zformoval topologii cíle, otevřel oči a jedním náporem vyslal tvořivou myšlenku. Předivo reality se roztrhlo jako letannatová membrána pod břitem leptodýky. Sáhl po Direnovi a pevně ho chytil za předloktí. „Raz dva tři, teď!“ křikl a skočil.
Ocitli se na mořském dně sotva pár metrů od rohu klece v okamžiku, kdy se u hlavního tunelu i kolem bublinami přiklopených laboratorních budov rojily davy. Strážní, laboranti, úředníci, vzrušení a zmatení rejdili kapalným prostředím jako poplašené makrely. Nikoho ani nenapadlo zaměřit pozornost ke kleci. Až na Launu samotnou. Obávaný hlavonožec velký jako budova Q na Leno-o-vinu obklopený špinavě hnědým světlem si to pomalu šinul po mřížované podlážce klece a kulil obrovské oči na cosi dole pod spletenými krihonitovými trámci.
Písek se v místě, které Launa s takovým zaujetím pozorovala, zavířil a zvedl. Jako duna na poušti přesypávaná větrem se vlnil směrem k hraně klece. Pak se v tom místě, kde okraj klece hraničil s okolním terénem, z písku zpode dna vynořila Trsuahova hlava. Vytáhnout z prolákliny pod klecí dvě drahocenná nehybná břemena už byla hračka.
Otevřít portál v místě, kam mohli všichni honci i ze značné dálky snadno dohlédnout, se zdálo být činem nepromyšleným a nezodpovědným. Zeleně jiskřící brázda brány byla sakramentsky dobře patrná i v hodně zakalené mořské vodě. Agenti srocení na plácku před klecí doposud poplašeně povlávající od masívu k pavilonům, při té podívané zaraženě strnuli. Zřejmě nemohli uvěřit, že by si diverzanti přímo před jejich zraky mohli počítat tak drze.
Janis, Trsuah a Diren nečekali, až se strážní vzpamatují. Popadli Trepenu a Ravese a naskákali do brány dřív, než k nim skrze vodní prostředí doletěly první výstřely.
