Vykladač III. - Slzy netrebů - 20. kapitola: Vzpoura a velezrada ve stadiu přípravy

19.10.2025 13:48

Projdeme se,“ řekla Eryn, když Wonoden zmizel. Ukázala na branku v zídce. Nebyla ani zamčená. Dostali se do stejné uličky, kterou už jednou spolu kráčeli. Mimoděk se vydali známým směrem.

„Myslel jsem, že chcete tu knihu, madam,“ řekl kousavě Janis. „Jen bych vás rád upozornil, že je to padělek. Originál dříme za skříní v úklidové komoře ve škole mágů na Trnitém ostrově.“

„Trnitý ostrov je na Tenerisu?“

„Hm,“ zahuhlal. Pohledem klouzal po štukovaných fasádách starobylých krámků. Cítil se zmateně a neklidně. Tolik ji chtěl naposledy vidět. Nejenom to. A teď ji má na dosah a neví si s tím rady.

„Trajanis se na Tenerisu narodil, že?“ zašvitořila, jako kdyby byli na promenádě. „Vlastně ten svět neznám. Byla jsem jen na satelitech, protože tam žijí sahíjinové. Jak vypadá Trajanisova vlast?“

Kose se na ni podíval. Chce si hrát? Dobře, bude to mít. Klidně o sobě bude mluvit ve třetí osobě. Každou minutu její přítomnosti si užije. Sáhl po ní a chytil ji za ruku. Čekal, že se mu vysmekne, ale to se nestalo. S úlevou si ji přitáhnul blíž, až se jeden druhého dotýkali boky. „Teneris je světem smrtelníků,“ řekl. „Vypadá hodně podobně jako Robustua. Kontinenty souše odděluje moře, jsou tam teplá a chladná pásma, nížiny i vysoké hory. Ale zatímco společnost smrtelníků na Robustue je v industriální fázi vývoje, Teneris tam ještě nedospěl. Sahíjinové navenek razí doktrínu nezasahování a snaží se v lidech vyvolat dojem, že si své životy řídí sami. Je to samozřejmě nesmysl, protože bohové ovlivňují životy panovníků a tím i dějiny. Dělají to hlavně prostřednictvím církve. Je to poměrně častý model. Vždycky jsem si myslel, že stejně pokrytecké manýry mají bohové na všech smrtelných světech. Až tady na Robustue jsem si všiml, že vy to s tím nezasahováním myslíte skutečně vážně.“ Vyprávěl, jako kdyby stál za řečnickým pultíkem v nějaké posluchárně. Dál spolu kráčeli temným pustým městem. Jejich boty tlumeně ťukaly o dlažbu a Janis mluvil a mluvil. O tenerisské politice o náboženství o folklóru smrtelníků. Vůbec nevěděl, co plácá. Jediné, nač se dokázal soustředit, byla její blízkost. Její štíhlé prsty a její bok, kterým se otírala o jeho stehno.

Nechala ho mluvit, ale přidala do kroku, jako kdyby se k něčemu právě teď rozhodla. Vytrvale pokračovali směrem k Chrámu Kahalei. Eryn otevřela bránu a táhla ho kolem jezera k budově. Položila ruku na malinká dvířka vsazená v boční stěně a zamumlala otevírací kletbu.

Ocitli se v malé místnosti mimo hlavní sál. Byly tam skříně s knihami, pohodlné otomany se spoustou polštářů, nízké stolky s mísami, ve kterých se povalovaly precizně broušené zelené, rudé a fialové kameny. V takových se za časů vahanských bohů skladovala magická energie. Janise bodlo u srdce, když si vybavil, že kameny síly v krenevském žezle byly vybroušeny podobným způsobem jako ty zdejší. Tyto kameny byly z valné části „prázdné“, přesto se kolem nich tetelily obláčky energie. Nebyla ani destruktivní ani konstruktivní. Po tom, co byly kameny tak dlouho na jedné hromadě, se jejich orientace navzájem zneutralizovala.  

„Matčina odpočívárna,“ řekla Eryn. „Tady se připravuje na kázání.“

„Nejsou tu nějaká semena?“ ujistil se Janis nakukující do koutů.

Usmála se, a rozhodila rukama. „Žádná.“ Ukázala na mísy s kameny. „Jediná součást sbírek, kterou máti nechává mimo depozitář. Každý kámen zná jménem. Přesně ti poví, kdo ho vlastnil a kolik magie do něj uložil. Má je tady, protože ji před kázáním uklidňují. Ona je totiž strašná trémistka. Ale nikdy by to nepřiznala, chápeš.“

Janis čekal, že mu konečně poví, proč ho sem přivedla, ale ona mlčela. „Chceš mi tu něco ukázat?“ zeptal se stále tím akademickým tónem. Ale v duchu se modlil, aby důvody, proč ho sem nalákala, souvisely s bušením jeho srdce a burácením krve v jeho žilách.

Dlouho na něj upřeně hleděla. „Raději bych to ukázala Trajanisovi,“ řekla tak tiše, že to znělo jako šelestení listů v koruně hodně vysokého stromu.

„Zavři oči,“ zachraptěl. „Bude to jen chvilka.“ Počkal, až se posadí na lenošku a sklopí víčka. Pak svlékl sako, vyhrnul rukáv košile, aktivoval tvarovan. Když se proměnil, náramek sundal a strčil ho do kapsy saka odhozeného na křesle. „Eryn?“

Sledoval, jak zamávala řasami a její oči se rozzářily. „Mnohem lepší.“ Vzala mezi prsty lem tuniky. Jedním chvatem si ji přetáhla přes hlavu. Jako kdyby to dělala denně. Pak se zbavila bot, a nakonec se vysoukala z úzkých kalhot.

Dech se mu zadrhl v hrdle, když uviděl, co má na sobě. Skutečný nefalšovaný korzet svírající její křivky přesně tím žádoucím způsobem.

„Nejnovější móda,“ uchichtla se.

 

V jedné chvíli stál u skříně a vzápětí byl těsně u ní. Nemotorně a pomalu se složili na lenošku. Bodla ho loktem, jejich kolena do sebe narazila. Soustředil se, aby jeho polibky nebyly příliš žádostivé. Chtěl, aby byly jemné a laskavé. Byl to ten nebezpečný druh líbání, který mu podsouval otázku, proč by to s ní nemohl dělat navěky. Věděl, že je to nemožné, ale teď, když mu její malé elegantně tvarované ruce stahovaly košili z ramen, nad tím odmítal přemýšlet.

„Jsi zatraceně nebezpečná,“ zachraptěl a pustil se do rozepínání korzetu. „Proč ti nemůžu odolat?“ Jeden háček za druhým…

+++

Noc se pomalu vítala s ránem. Ležela zády přitisknutá k jeho hrudníku. Pevně ji držel a mlčel, protože nechtěl tu chvíli ničím pokazit.

„Ještě nikdy jsem nikoho nemilovala,“ přiznala. Přetočila se k němu čelem a dodala tak samozřejmě, jako kdyby mluvila o počasí: „Jenom tebe.“

Poraženě na ni hleděl. „Já vím,“ sykl. Samozřejmě, že to věděl. Stejně tak on miluje ji, ale dokud jí to neřekne zpátky, pořád tu byla šance, že se z toho dá udělat nezávazná záležitost. Myslel si, že ona tu nevyslovenou dohodu chápe a že zůstane zticha. Ale to se spletl. Vyčkávavě na něj hleděla. A když dál mlčel, její výraz se měnil. Z ohromeného a obdivného k udivenému a rozhořčenému.

„Eryn,“ vyjekl zoufale, „přece jsem ti to vysvětloval. Minule. Než ses naštvala a odletěla.“

Čekal, že začne zase vyvádět. Překvapilo ho, že se místo toho smutně usmála a políbila ho na čelo. „Jak chceš,“ řekla a položila si hlavu na jeho hrudník. „Aspoň mi slib, že nebudeš dělat nic nebezpečného. A že se vrátíš. Protože na tebe budu čekat.“

Její malá ruka pomalu hladila jeho rameno. Cítil se úplně neskutečně. Pak ho ostře štípla. „Tak slíbíš mi to? Že se vrátíš?“

„Dobře, slibuju,“ zaševelil. Dal do té nehorázné lži veškerou přesvědčivost, kterou se ve svém smrtelném období naučil.

Leželi tam spolu a mlčeli. Její dech se zvolna uklidňoval. Díval se na ni, jak spí a srdce ho bolelo. Jakmile se oknem prodraly první sluneční paprsky, opatrně se od ní odtáhl. Byl nejvyšší čas se obléct, přeměnit a vrátit se do paláce.

„Trajanisi!“ zařval Trsuah. 

„Kde u všech sůsích prdelí lítáš?“  Démon vypadal absolutně nepříčetně. V salonu to vypadalo jako po rvačce. Trosky stolu ležely u zdi. Trsuah bez ohledu na inkognito měl svou pravou podobu a sršel interní magií jako pochodeň. Celý se třásl, jeho hedvábné černé vlasy trčely v chaotickém nepořádku do všech stran, jindy hladkou tvář brázdily hluboké vrásky.

„Něco zlého se stalo?“ dovtípil se Janis.

„Naši jsou v průšvihu! Musíš rychle něco udělat!“

„Myslíš naše na Tenerisu nebo na základně?“ Janis chytil démona za ramena a smýknul s ním do křesla. „Mluv!“

Démon začal chaoticky vyprávět. Jak byl rozčílený, plácal páté přes deváté, ale v podstatě oznámil, že  Diren, Trepena a malinký Ravens byli zajati agenty Aliance za nedovolené manipulace v Pravděpodobnostním poli a uneseni neznámo kam. Původně si komando přišlo jen pro Ravense, ale Diren a Trepena syna odmítli vydat, a tak sbalili i je.

„Kdy se to stalo?“ vybafnul Janis, jakmile si dal to sdělení dohromady.

„Je to sotva pár hodin,“ odpověděl skřípavě démon. „Byl jsem u toho a nemohl jsem nic dělat, jinak by mě sbalili taky. Trepena po agentech metala ohnivé koule, ale hodili na ni letannatovou síť. Diren se rval jak sůs, ale se zablokovanou magií neměl šanci.“

„Je to moje vina,“ vydechl hořce Janis. „Kdybych našel Hiria –Abhama…“

„Prdlajs!“ okřikl ho démon. „Šli odhodlaně po tom dítěti a dostali by ho, i kdyby měl Diren sílu jak Senedon, nebo kdyby při tom museli rozbít celý Teneris a všechny krenevy vyvraždit. Agenti byli přesvědčení, že konají v souladu s veřejným zájmem. Chápeš to?“

„Jak na to přišli?“ hlesl Janis. „Henrexova síť přece ty Ravensovy věštby zadržovala.“

Trsuah si drásavě povzdechl. „Došlo k výpadku. Poslední dobou k tomu prý dochází často. Richotonní pozadí není tak stabilní jako dřív. Možná na to má vliv to poškozování na periferii, co já vím.“

Janis si vyhrnul rukáv a zadíval se na svůj tvarovan. Štěstí, že se to na Tenerisu semlelo ještě předtím, než se vrátili na základnu! Po zakončení mise by totiž tvarovany museli odevzdat.

„Co chceš dělat, Nisi?“ vybafnul Trsuah. „Krenevové jsou jako hejno vos. Je jim fuk, že jsou zablokovaní. Chtěli otevřít brány a zaútočit na Jingivon! Bez ohledu na to, že s tím Jingivon nemá nic společného. A kdyby to udělali, sahíjinové by je převálcovali. Proto mi trvalo tak dlouho, než jsem se k tobě dostal. Dalo strašně práce přinutit je k rozumu. Jsem jenom démon a oni se na mě pořád tak dívají. Zkrotli teprve, až jsem se začal ohánět tvou autoritou. Odešel jsem, když mi Ewona osobně odpřísáhla, že na nikoho nezaútočí.“

„Musíme získat čas,“ řekl Janis a pohladil bříškem prstu reliéf na krytu náramku. „Když už ten tvarovan máme, tak ho využijeme.“

Bionická jednotka zastaralé výrobní série D se pomalou chůzí přemisťovala ze sektoru une do sektoru vao v obslužném sále přistávacího depa na základně Leno-o-vin. Tento typ BJ se přestal vyrábět někdy v dobách Kvarteziánského kolapsu a na jeho vzhledu to bylo jasně patrné. Subjekt měl sice lidskou postavu - trup korunovaný „hlavou“, dvě kráčivé končetiny a dvě končetiny zakončené chápavými prsty, ale svému smrtelnému vzoru se podobal jen rámcově. Jeho vnější obal spíše než umělou kůži připomínal ztuhlou letannatovou hmotu. Oči připomínaly reflektory vznášedla. Jednorázový tyrkysový overal, který měla bionická jednotka navlečený na skeletu, neměl za cíl zakrýt intimní partie subjektu, ale usnadnit transport součástek a nářadí nebo čisticích pomůcek prostřednictvím řady praktických kapes. Na jedné z nich se skvělo velké rudě světélkující identifikační označení BJ-D-822.

 

Jednotka D 822 se chodbami a halami pohybovala trhaně a pomalu. V jedné chápavé končetině svírala čistící pistoli, ve druhé si přidržovala objemný levitující box s leštidly a špínu-savými fantómy. Míjela superrychle svištící poštovní fantómy, kodrcala se kolem hloučku agentů halasně probírajících feretovou ligu, potkávala mnohem elegantnější, mladší a dokonalejší subjekty svého druhu, vybavené exkluzivním trvalým dálkovým napojením na řídící centrálu základny. Takové vymoženosti bionická jednotka D 822 neměla. Asi před šesti stovkami let se jedna agilní pomocná asistentka hlavního konstruktéra základny pokusila jednotky série D modernizovat. Chtěla jim doplnit komunikační zařízení. Nepodařilo se to, protože zařízení nebylo dostatečně kompatibilní s pravěkými materiály, ze kterých byla jednotka D vyrobena. Od té doby se každý rezident základny smířil se skutečností, že poslední dosluhující kusy série D jsou na dnešní dobu moc „hloupé“. Jedou podle předem zadaného programu, a nemá smysl od nich očekávat reakce na změněné okolnosti, načež se s nimi dávat do řeči.

BJ-D-822 se nechala výtahem přenést do minus třetího podlaží a sálem plným šumících agregátů sloužících k udržení provozu přistávací haly se šinula ke skladům. Tady už bylo prázdno jako v kostele o půlnoci. BJ-D-822 přidala do kroku. Poslední úsek cesty téměř běžela, což bylo vzhledem k jejímu zchátralému stavu podivné.

Rozrazila dveře vedoucí do úzkého kutlochu zaplněného barely s pixíniem. Uvnitř na ni čekal subjekt shodné výrobní řady označený BJ-D-812. Subjekt seděl na podlaze a opíral se čelem o kolena v podivně lidském gestu, což by u příchozího vyvolalo pochybnosti, kdyby nevěděl, že osoba před ním je jeho přetvarovaný přítel Trsuah. Jen co démon zaznamenal příchozího, pružně vstal a vybafnul: „Zavřeli je na Truo-fi!“

Trajanis Grenedon, protože to on vypadal jako BJ-D-822, podrážděně zavrčel: „Jo, já slyšel totéž. Je to tu jedna velká drbárna. Neuvěřitelný. Kaebi nám nepomůže. A to jsem mu ani neřekl, co po něm chci. Jen co jsem začal o krenevech, umlčel mě. Prý můžu být rád, že mě neudá za zneužívání tvarovanu a svévolné ukončení mise. Je to prý voluntarismus nejhrubšího zrna.“

„A sakra. Vážně nás neudá?“

Janis se poplácal horními chápavými končetinami po plochém trupu. „Ne, nic neviděl ani neslyšel.  Uvědomuje si, že není v nebezpečí, protože ho se mnou nikdo nemohl vidět. Tvůj nápad s těmi plechovkami byl k nezaplacení. Rachotiny těsně před sešrotováním si nikdo nevšímá.“

Trsuah si vyhrnul rukáv overalu, a žádostivě upřel oči podobné reflektorům na tvarovan kolem zápěstí. „Je to strašně nepohodlné. Už se můžu přeměnit zpátky?“

„Vidím to ještě nadlouho, sluníčko,“ houkl sžíravě Janis. „Jak jinak se chceš proplížit do vězení?“

„Za předpokladu, že ty BJ série D, co uklízejí kriminální prostory na Truo-fi, ještě nevyřadili z provozu, by to mělo jít relativně snadno,“ zabručel Trsuah.

„Relativně,“ zafuněl Janis a unaveně se opřel o barely vyrovnané podél zdi. Tvar bionického subjektu, kterým se maskoval, ho rozčiloval. Zlatý kavanský frňák, požehaný propadlý kavanský hrudník, blahořečená úzká kavanská ramena! Toto bylo mnohem horší. Věděl, že jeho ruce vypadají ve skutečnosti jinak. Ale vnější dojem byl tak přesvědčivý, že se na ty hranaté páky zakončené čtveřicí nešikovných prstů, nemohl ani podívat. A co teprve do zrcadla. Jako naschvál interiéry na základně lesklými plochami přímo hýří. Jenže jeho současné vytvarování by ho mělo trápit ze všeho nejméně. Oba jsou s Trsuahem právě teď už napůl odepsaní. Nadřízení jsou udržováni v bludu, že Agent Trajanis a jeho společník Trsuah jsou stále na Robustue. Bez ohledu, zda zadání mise splní či nikoliv, budou každým dnem vyzváni k návratu základnu, kvůli prohlášení, které chystá Triáda. Může se stát, že koordinátor vyšle na Robustuu poštovního fantóma a až to prakne, začne mazec. Naštěstí, podle toho, co se na základně šušká, se rozhodování, jak situaci s Únavou řešit, stále protahuje.  Triádě to trvá podezřele dlouho a z toho vyplývá, že vedení pořád ještě netuší, co dělat. Snad ta situace ještě nějaký ten den vydrží.

Jednotkám BJ-D-812 a BJ-D-822 se podařilo úspěšně opustit komplex přistávacího depa a následně i areál s technickými halami kolem. Vzdálit se do volného terénu bylo nejtěžší, protože bionické jednotky se pohybují a pracují výhradně v zastavěném území. Na volném prostranství mezi budovami narazili na démony- mechaniky, ewoui-úředníky i na modernější bionické jednotky. Kdyby si  kdokoliv povšiml, že konkrétně tyto dva subjekty řady D na základně ještě nikdy nepotkal, bylo by zle. Ale to se nestalo a Janis znovu v duchu velebil Trsuahovu zálibu v technických hračkách. S opatrností a trpělivostí, která ovšem nebyla ani jednomu z nich vlastní, se tak Trsuah s Janisem úspěšně dostali mezi oblé kopečky pusté venkovní krajiny. Tam už bylo snadné najít „slepé místo“, jak dispečeři nazývají lokality mimo zorné pole kontrolních čidel. Opět se vyplatila Trsuahova zvědavost a fenomenální paměť. Snímky umístění pozorovacích bodů v terénu základny byly oficiálně tajné i pro agenty. Trsuah se k nim dostal jen díky benevolenci lektora přednášejícího topologii Metaprostoru a teď se to sakramentsky hodí.

Satelit Truo-fi zaléval oceán, z něhož vyčnívaly tři malé ostrovy. Na tom největším se rozkládal komplex nízkých staveb zapuštěných hluboko do podloží propojených chodbami a šachtami s dalšími objekty na mořském dně. Právě v podzemí či na dně bylo nutné hledat vězení se zádržnými celami a vyšetřovny. Tento svět je opředený legendami a fámami, ale všeobecně se ví, že prostory pro vězně jsou umístěné příhodně blízko podvodní klece, ve které přebývá Launa. Samotná klec vybudovaná jako krabice z tlustých krihonitových prutů oplývá rozměry menšího tenerisského města. Launa je poslední svého druhu, stará jako strach a obrovská jako kosmický křižník erektiadské armády. Biologicky je to obojživelný hlavonožec. Aliance ji využívá k popravám těžko zničitelných vyřazených agentů. Je nesmrtelná a imunní vůči jakékoliv formě magie detekovatelné v Metaprostoru.

Bylo by stupidní vynořit se z portálu na souši. Tam by si neohlášené návštěvy okamžitě všimli. Proto se Janis s Trsuahem vykulili do moře a k ostrovům plavali pod vodou. Trvalo jim to několik mučivě dlouhých hodin, než se zorientovali a zamířili kýženým směrem. S velkým odstupem obepluli Launinu klec a pronikli k vstupům do podzemních tunelů pod ostrovem.

Podařilo se jim dostat do vyšších podlaží. Mapy satelitu Truo-fi se k Trsuahovi naneštěstí nikdy nedostaly. Tady mohla zabrat jen mravenčí práce. Nasadili postup, který se jim už jednou osvědčil. Přetvarovaní za dvě zastaralé bionické jednotky vyzbrojené čistidly pečlivě prohlíželi jedno podlaží za druhým. Šinuli si to typickým pomalým tempem, a aniž by reagovali na bytosti, které občas potkali, procházeli jeden sektor za druhým a „uklízeli“, co se dalo. Postupovali důkladně a systematicky, aby si strážní na jejich existenci zvykli. Nevýhodou jejich vysoce mazaného postupu byl fakt, že jim to trvalo strašně dlouho. Dalo se předpokládat, že tou dobou už se na Leno-o-vinu o jejich zběhnutí ví, ale Janis to házel za hlavu. Byl téměř šílený obavami, aby nepřišli pozdě, protože při šmejdění v relaxační sekci strážnice zaslechli, že „ten rapl z Tenerisu“ brzy dostane, co si zaslouží. A jinde se k nim doneslo, že „Launa už se nemůže dočkat“. Uklidňovalo je, že zdejší nemohou Direna popravit bez konečného verdiktu Triády, který zatím nepřichází, protože velení Aliance má starosti s „Únavou“. Postupně si dali souvislosti dohromady a zjistili, že „ten krenevský rapl“ trvale útočil na ostrahu a proto byl umístěn v nejpřísněji střežené sekci v podzemí ostrova, zatímco Ravens a Trepena jsou v jednom z výzkumných pavilonů na mořském dně. Matka i syn byli omámení cihusovým sérem a zamotaní do obalů upředených z bizárového vlákna. Tento obal je dokonale izoluje od vnějšího světa, a stejně tak jim zabraňuje jakkoliv pronikat do Pravděpodobnostního pole, i kdyby to mělo být jen ve snu.

Kokony leží jen tak na zemi ve skladu u laboratoře. Je na první pohled patrné, kdo je uvnitř, protože  Ravensův zámotek je o polovinu menší než Trepenin. Z karty zasunuté za poslední pruh bandáže se dá vyčíst, že tyto subjekty již byly prozkoumány a v současnosti čekají na oficiální vyhodnocení, po kterém budou přemístěny do centrálního skladu a uloženy k dlouhodobé stázi. Až donedávna Aliance proroky zabíjela, takže to znamená změnu přístupu. Místo, aby je hodili Launě, chtějí je přechovávat v intaktním stavu pro případ, že by se někdy v daleké budoucnosti (přes všechny výhrady k jejich nebezpečnosti) přece jen hodili.

Janis s Trsuahem usoudili, že spící Trepena a Ravens nejsou bezprostředně ohroženi na životech. Nechali je zatím v tom skladišti a zaměřili se na Direna. Až po dalším týdnu hledání ho našli. Vězí v kamenné cele oddělené od chodby prostým průhledným letannatovým polem, které ani není jištěno kreponovými strunami. Zabezpečení je směšné pro jakoukoliv bytost s magickou silou. Ovšem pro osobu, jejíž magie byla zablokovaná tak, jako je tomu v Direnově případě, představuje letannatová membrána nepřekonatelnou bariéru. Strážní se navíc pojistili a zakovali Direna do řetězů, což svědčí o tom, že jej i nadále považují za hrozbu.

Krenevský král, když ho Janis s Trsuahem napoprvé spatřili, ležel bez známky života zkroucený do klubíčka u studené skalní stěny, ve které byly ukotveny hrubé řetězy napojené k jeho zápěstím a kotníkům. Cáry špinavých hader nedokázaly zakrýt tělo dorasované šrámy a podlitinami. Chuchvalce slepených vlasů překrývaly obličej a nebylo patrné, zda bdí či spí. Zdálo se, že vůbec nevnímá osoby na chodbě. Bylo těžké ho takto vidět a nic nedělat, ale Janis s Trsuahem věděli, že zbrklost by se jim tu nevyplatila. Nejdřív je zapotřebí se důkladně seznámit s režimem, který v tom sektoru panuje, aby byli schopni stanovit plán útěku. A tak sledovali intervaly střídání stráží, pracovní zvyklosti vyšetřovatelů, libůstky dispečerů a konečně manýry zdejšího velitele.

Velitel se jmenuje Hedis je to wemur. Je to krasavec a frajer posedlý sebou samým. Jako každý wemur se dokáže pohybovat světelnou rychlostí v podobě zlatého proudu paprsků. Prací se příliš neobtěžuje. Na administrativu má tři asistenty. Svůj velitelský post si užívá a svou moc si rád dokazuje prostřednicvím namátkových kontrol na pracovištích. Zaměstnanci si proto udržují dobrý přehled o velitelově fyzické přítomnosti na základně a podle toho plní své povinnosti s horlivostí větší či menší. O Hedisovi je známo, že má slabinu pro sůsí zápasy. Nijak se netají přátelstvím s majitelem otrockých stájí na Nikodemu osm, knížetem Deem. Minimálně jednou týdně se sebere a mizí na Nikodem, aby si tam vsadil na šampiona, kterého mu Deo doporučí. Takové chování může agentovi Aliance projít jedině v případě, že ho má posvědcené shůry. Zaměstnanci na Truo-fi žijí v dojmu, že jejich velitel kromě pověření k řízení vezeňské základny plní ještě další tajný úkol. Jsou přesvědčení, že jejich sebestředný, arogantní a na kažné pitomosti bazírující šéf je ve skutečnosti hrdina, který tajně monitoruje obchody kolem sůsích otroků na Nikodemu. Trsuah to okamžitě zpochybnil: Ten Hedis bude asi pěknej ptáček. Dea z Nikodemu znám dobrých tři sta let. Říká se mu „Tichý teror“, protože jedná tak nenápadně, že to jeho protivníci poznají, až když je pozdě. Je mazaný jak Merrikanská obluda. Jeho špinavý kšefty mu vycházejí proto, že má pod palcem snad všechny potentáty v Metaprostoru. Neštítí se obchodovat ani se smrtelníky. Je to starý kámoš boha hazardu Floena. Dodává mu do heren to nejkvalitnější bílé maso z chovných farem. Je zajímavý i tím, že nenávidí dervosskou královnu, ačkoliv je původem dervosan. A taky se už dobrých dvě stě let notně nemá rád s tvým oblíbeným bratránkem Smesmechem. Co si udělali, to se neví, ale ujišťuju tě, že Smesmechův útěk z Tenerisu musel Dea pobavit. Dokonce se říká, že to byl právě Deo, kdo zařídil, aby Smesmech nikde nedostal azyl. Proto náš dramatický umělec harcuje z jednoho světa na druhý. Ať je to pravda nebo ne, nevěřím, že by právě Deo, kníže Tichého teroru, dopustil, aby u něj velitel Hedis špehoval. Pokud se to děje, tak jen proto, že to Deo dovolí. Janis to poslouchal a nestačil se divit. Kde ty drby stačil Trsuah všechny nasbírat? Ve světle těchto informací na něj velitel Hedis moc dobrý dojem neudělal, ale zase z toho vyplývá, že tento do sebe zahleděný wemur je pro jejich účely pravým požehnáním. Při pátrání po krenevech se Janis s Trsuahem snažili Hedisovi vyhýbat a dařilo se jim to. Zahlédli ho jen jednou a bez toho, že na ně upřel pozornost. Byla by veliká náhoda, kdyby se to stalo znova.

Jednoho dne se „prouklízeli“ z tělocvičny strážných do zbrojnice. V držácích kolem sloupů vězely dezintegrátory těžkého i středního kalibru, na policích se v označených, ale volně přístupných boxech skvěly oficiálně zakázané feentexové paprskomety. Tomu se nedalo odolat. Janis nechal Trsuaha hlídat u dveří, bral do svých čtyřprstých dlaní jeden kousek za druhým a magicky tavil trysku spojující zásobník feentexového média s hlavní.  Pak se jal poškozovat dezintegrátory. Přeleštit fantómovou leštěnkou a pak – šup, roztavit mechanismus spouště. Není nad prevenci…

Kdyby chtěli osvobodit jenom Direna, stačilo by vyčíhnout první vhodnou chvíli, rozetnout bariéru, rozbít řetězy, popadnout vězně, protáhnout ho tunely na volné moře a otevřít portál. Ale potřebovali sebou vzít i Direnovu ženu a syna. Představa, že by tam ty dva nechali a vrátili se pro ně později, byla nemyslitelná a především Diren by s tím nikdy nesouhlasil.