Vykladač III. - Slzy netrebů - 14. kapitola: Žluté růže z Grewininy zahrady

13.10.2025 08:38

Tentokrát prosvištěl portálem tak prudce, že z něj vypadl na všechny čtyři a rovnou se vyzvracel do trávy u včelína stejně, jako když to zkoušel poprvé. Dávil se a chrchlal a myslí mu duněla matčina ponaučení: Základní podmínkou úspěšného přesunu je klidná mysl… No, tak tentokrát prostě klidný být nedokázal. Obešel domeček včelína spokojený, že je všechno na svém místě. Našel sud s dešťovou vodou pod okapem. Žíznivě se napil a nacákal si vodu do rozpálené tváře. Sundal si tvarovan, uhladil si rozježené vlasy, letmo si upravil oblečení a uháněl k domu.

Podle rozsvícených oken v Grewinině pracovně a podle dvou zvýšených hlasů odtamtud znějících pochopil, že Eryn už matku našla.

…jste mi lhala, madam?“ soptila Eryn. „Proč jste mě udržovala v domnění, že mě Trajanis nechce, zatímco on mi včera řekl přesný opak? To bych byla pro vás jako snacha opravdu tak nepřijatelná? Jakou hru to se mnou hrajete?“

 

„Žádnou, drahá!“ bránila se matka. „A jestli se dobře pamatuji, neřekla jsem vám, že vás Trajanis nechce, ale že se o vás nemůže ucházet. To je přece rozdíl! Jestliže mi teď říkáte, že vás s tím účelem na Robustue kontaktoval, nerozumím tomu. Neviděla jsem ho dva roky! Byl to skutečně on? Vždyť jste se nikdy osobně nesetkali.“

Janis to poslouchal opřený čelem o rám skleněných dveří vedoucích na bylinkovou zahradu a v duchu si spílal do blbců. Pitomé růže! Že se na to nevykašlal? Proč se musel před Jadvinou tak předvádět? Proč té semetrice nepřinesl bednu karamelových kuliček z bredeonského obchoďáku?

„Byl to váš syn!“ vřískla Eryn. „Přivedl ho ten nosatý agent od Aliance, co si hraje na archiváře. Přece nejsem úplně pitomá!“

„Agent?“ vyjekla matka a hlas jí zadrnčel pochopením. „Ha! Tak o tom vám něco povím!“

Janis bez dalšího čekání rozrazil okno a vpadl dovnitř a zasyčel: „Zdravíčko, dámy! Co kdybyste se ztišily? Je vás slyšet až v Jingivonu.“

Grewina se nejdřív na Trajanise přísně zamračila, protože nebyla zvyklá, aby ji někdo jen tak přerušoval, ale jakmile jí došlo, kdo to je, její tvář se rozjasnila radostným úsměvem. „Trajanisi!“ vypískla a pověsila se mu kolem krku. „Drahoušku! Tolik jsi mi chyběl!“

„Ty mě taky, mami,“ zahuhlal a neobratně matku objal.

„Bála jsem se, že už tě nikdy neuvidím! Musíš mi povědět, cos celou dobu dělal. Víš, že Diren s Trepenou mají synka? Jmenuje se Ravens… Žes to byl ty, kdo zplanýroval mé žluté růže? Hned, jak jsem tu hrůzu viděla, mě napadlo, že něco tak drzého bys mohl udělat jedině ty!“ Grewina se odtáhla, aby si syna prohlédla a okamžitě se znovu zamračila. Poťukala Janisovi na ohryzek: „Kde máš ten talisman proti uhranutí, co jsem ti dala? Neříkala jsem ti, že ho nemáš sundávat?“

Janis nemohl říct, že talisman spolu se Střípky Sváru leží v trezoru na základně, protože jejich emanace by narušovaly výcvik. Úplně na ty věci zapomněl. Zatímco přemýšlel, co odpoví, ozvala se Eryn.

„Omlouvám se, že ruším,“ řekla kousavě princezna, „ale než odejdu, opravdu bych moc ráda pochopila, co to mělo všechno znamenat…“

Janis matku dovedl k pohovce, a počkal, že se pohodlně usadí. Pak se postavil před pracovní stůl, založil si paže na prsou, podíval se na princeznu a řekl: „Myslel jsem, že jste měla v plánu se mi omluvit, madam.“

Eryn vzpurně pohodila hlavou a její krásná ústa se prohnula do nasupeného oblouku. „Jedině když uznám, že si tu omluvu skutečně zasloužíte, pane.“

„Já vás po hlavě nepraštil, milostivá,“ odsekl.

„Vkradl jste se do mých pokojů!“ vyjekla. „Nevěděla jsem, co jste zač. Zpanikařila jsem!“

„Ha! Věděla jste, že přijdu! Vždyť jsem vám řekl, abyste šla brzy spát a odstranila webany. Co je na tom k nepochopení!“

„Netušila jsem, že přijdete tutéž noc! Jak jsem mohla tušit, že bude ten nosáč tak pohotový?“ Eryn strnula a zvedla obočí a podezíravě na Janise civěla. „Teď si vzpomínám, že to, abych šla brzy spát a abych odklidila webany, jste mi neřekl vy, ale…Ahren.“

„Jistě, že vám to řekl Ahren,“ vybafnul dotčeně, když mu došlo, že přestřelil. „Nemusíte mě chytat za slovo. Ahren jen zopakoval, co jsem mu předtím řekl já.“

„Kdy předtím?“ zaševelila a oči jí zeleně blýskaly. „Zvláštní, že vás dokázal tak rychle sehnat…Ale já dobře vím, že mi prostě pustě lžete!“

Pomstychtivě se zašklebil a ukázal na její oblečení. Měla tutéž uniformu, co včera. „To vy lžete mnohem víc. Tvrdíte, že jste mě nečekala, ale oblékla jste se jak do války!“

„No tak!“ přerušila je Grewina a rázně vstala. „Co kdybyste se přestali přehadovat?“ Obrátila se na Janise a ukázala na princeznu: „Tady, Její Výsost, tě sem přišla hledat a zjevně tě našla. Asi toho máte hodně k probrání, což dokážu pochopit. Dám vám prostor. Půjdu do kuchyně objednat nějaké koláčky. Co říkáte?“

 

Vydala se ke dveřím, ale Janis ji zadržel. „Počkej, mami, na to není čas. Vážně se musím vrátit…ehm, tam, odkud jsem přišel. A nikomu nesmíš říkat, že jsem tu vůbec byl, jinak mi to vážně zkomplikuje život. Však víš, kde.“

Grewina si založila ruce v bok. „Chceš mi říct, že po dvou letech, co jsem o tebe měla strach, se nezdržíš ani na pár hodin?“

Janis provinile přikývnul. „Přesně tak. Vidíš, že jsem v pořádku. Jo, ty růže jsem ti polámal já. Omlouvám se, že jsem se nestavil, ale byl jsem na tom s časem ještě hůř než teď. A slibuju, že jakmile to bude jen trochu možné, přijdu se na tebe podívat a zdržím se déle. Ale teď už já i princezna vážně musíme jít.“

„Já tedy rozhodně nikam nemusím,“ namítla ostře Eryn. „A už vůbec ne s vámi.“

„Ale ano,“ odsekl Janis. „Nejste jen za sebe. Závisí na vás spousta jiných. Wonodenem s dětmi počínaje a nejposlednějším obyvatelem Duanzaná konče.“ Tím si vlastně vzpomněl na Wonodena. Obrátil se na matku: „Vzpomínáš si, jak jsi mi vyprávěla o té bohyni, co dala neprávem popravit svého bratra a zavázala se, že vyhladí veškeré jeho potomstvo?“

Grevina si promnula čelo. „Takových bylo…“

„Nejmenovala se náhodou Assi-Siona? Protože jestli ano, tak znám dvě z dětí toho popraveného bratra. Jmenoval se Kher a jeho dcery se jmenují…“

„Menisa a Triven!“ rozzářila se Grewina. „No jistě! Provdaly se za Wonodena, vnuka mé přítelkyně Seobhan, určitě si na ni pamatuješ!“

„Seobhan?“ Janis si vzpomněl na stromistu, kterou mu matka představila přesně v tomto domě, když jej uváděla do společnosti. „To ona je Hasirianova první žena?“

Grewina se zachmuřila. „Ano. Smutná historie. Hasirian byl přinucený Seobhan opustit, protože si na něj umanula robustuanská královna.“ Překvapeně se tvrdě podívala na Eryn a dodala: „Vaše matka.“

Eryn zvedla v obranném gestu ruce. „Můžu já za to?“

„Jistě že ne, drahá,“ řekla s povzdechem Grewina. Přesto v jejím hlase bodaly drobné jehličky nevole, jako kdyby jí až nyní došlo, z jaké rodiny její potenciální snacha pochází. Janis si vzpomněl, že stejně jedovatým tónem matka mluvila s Cinetem, když mu vyčítala, že na Janise nedostatečně dohlíží…

„Jde o to, že na Robustue se schyluje k jistým změnám,“ řekl Janis.

„Pokud by se něco semlelo, musel by Wonoden, jeho ženy a děti odejít do exilu. A potřebuje si vybírat pečlivě, protože jim hrozí úklady od Assi-Siony. Chci vědět, zda by jim Tyneon se Senedou nemohli udělit azyl. Nemůžu s nimi jednat sám, protože momentálně tu vůbec nejsem, chápeš.“

Grewina se zamračila. „Jistě. No v zásadě to není špatný nápad, protože Seneda se s Assi-Sionou rozkmotřila právě kvůli Kherově popravě. Assi-Siona už si proti sobě stačila poštvat téměř všechny. Kromě Krassiony Riiberionské, samozřejmě. Svůj k svému.“ Odhodlaně se na Janise usmála. „Promluvím o té možnosti se Senedou, a požádám ji, aby si to nechala pro sebe, což udělá, protože má Seobhan ve velké úctě. Věřím, že s tím Seneda nebude mít problém a Tyneon už vůbec ne. Kdyby k tomu vystěhování Wonodenovy rodiny opravdu došlo, můžou zůstat tady. Kolik že mají dětí?“

„Čtyři,“ hlesla mdle Eryn. Vypadala překvapeně. „Možná, že se to na Robustue vyřeší a nikdo se nikam stěhovat nebude, madam, ale přesto… děkuji. Wonoden je pro mě jako bratr.“

Grewina se na princeznu podívala s obezřetě přivřenýma očima. „To je jen dobře, má drahá. Moc dobře.“

Janis matku objal. Mohla být nastokrát nelítostnou bohyní smrti, mohla být přísnou až tyranskou šéfovou svým plamenným démonům, ale nedalo se jí upřít, že má srdce na pravém místě. „Mám tě rád, mami,“ šeptl.

Z portálu se s Eryn vykulili v křivolakých a temných uličkách Duanzaná. Bylo už dávno po půlnoci. Kromě unaveného blábolení hrstky opilců, byl všude klid. Janis neochotně pustil její ruku a řekl: „Do paláce s vámi nemohu, ale doprovodím vás alespoň k řece.“

„Klidně mě tu můžete nechat. Umím se o sebe postarat. A ještě nechci jít domů.“ Její hlas zněl apaticky a smutně.

Rozhlédl se kolem. Ještě ji nechtěl opouštět. Hlava mu bzučela nevyslovenými otázkami. Před nimi se vinula ulička dlážděná plochými kameny ohraničená stěnami domů s vývěsními štíty. „Co se projít?“ navrhl. „Do rána je ještě daleko.“

Pokrčila rameny. „Hm, proč ne?“

Vydali se z mírného svahu. Šli tak pomalu, a tak blízko, že o sebe občas zavadili rameny. Ale Janis se neodtáhnul. „Povězte mi něco o té vaší Radě Starších. Předpokládám, že jsou v ní samé ženy.“

„Jistě,“ ušklíbla se. „Je jich pět. A tři z nich jsou tak staré, že pamatují ještě poslední robustuanskou bohyni Kahalei. Byly u toho, když se vtělila do Zinajdy Zlověstné První. Ona jedniná nevyvanula, víte? Její podstata stále přetrvává v naší široce rozvětvené rodině.“

„Těch pět žen, to ony tvoří zákony?“

„Ne, to královna. Ale ony ty zákony schvalují, a to bez výjimky.“

„A ten úzus, který vaše tetička tolik adoruje, podle kterého má žena trojnásobnou hodnotu muže, a podle kterého jedině žena může být královnou, a podle kterého musí panovnice do pěti staletí vlády prokázat plodnost své následnice,“ řekl Janis. „Jak na ten se dívají?“

„Myslíte Kodex Kahalei. Vždyť ho pomáhaly napsat. Tedy ty tři. Ty další dvě jsou stromisty a přidaly se k Radě až po Velkém smíření za Liliny Zlověstné Páté.“

„Dobře,“ zabručel netrpělivě Janis. „Pomáhaly ho psát před tisícovkami let. Od té doby se spousta věcí změnila. Není možné, že se jejich názory změnily? A ty stromisty co? Ty jsou s tím úchylným úzusem také v pohodě? Zajímá mě, jak je možné, že jste to nechali dojít tak daleko. Těch pět babizen přece není všemocných. Kdyby jim panovnice předložila změny v zákonech, musí existovat nějaké páky, kterými je donutit, aby byly vstřícnější.“

Eryn se zastavila a zlostně se na něj zamračila. „Mluvíte tu o zásadních dogmatech naší kultury. A šermujete tu metodami, které vypadají značně špinavě. Ani ve snu by mě nenapadlo něco tak hanebného použít proti…“

„To je možná ten problém,“ zavrčel.

„Během dějin se vyskytlo několik královen, které se o změnu Kodexu pokusily. Naposledy má prababička Alvena Zlověstná Desátá. Chtěla ten legislativní nepoměr mezi pohlavími srovnat. Dokonce chtěla zrušit podmínku ženské následnice. Rada Starších jí tu novelu hodila pod nohy. Prababička se naštvala a na protest abdikovala. Potom se zamilovala do quosibana a zmizela s ním ve světě.“

Janis odmítavě pohodil hlavou. „Stalo se to, protože jste si ty babizny rozmazlili. Kdybyste na ně udělali bububu…“

„Cože?“ hekla a obočí jí vystřelilo až ke kořínkům medových vlasů. „Bububu? Jaké bububu? Co to je takové bububu?“

Když viděl, jak je rozčilená, uvolněně se rozesmál a chytil ji za předloktí. „Bububu!“ zasyčel. „Jste moc roztomilá, když jste zmatená, princezno. Víte to?“ Vysvětlil jí, co tím bububu mínil. Že měl na mysli ty babizny prostě zastrašit. Přinutit je akceptovat novelu zákona fyzickým násilím, výhrůžkami, vydíráním…

Uraženě se od něj odtáhla. „Jste přesně takový výtržník, jak se o vás říká.“

„A co se o mně říká?“ V podstatě ho to nezajímalo. Ale strašně moc chtěl vědět, co si z těch fám a dohadů vybrala ona.

„Že jste se vzbouřil proti bohu Tyneonovi. Že jste sahíjiny přinutil k rehabilitaci krenevů. Že jste se kvůli tomu nechal i upálit.“

Docela ho překvapilo, že si vybrala to málo, co byla pravda. „A to vám tolik vadí?“ zeptal se a jeho hlas nechtěně rezonoval napětím. „Víte, drahoušku, někdy se věci vyvinou tak, že to bez násilí prostě nejde. Někdy je třeba říznout do živého, aby se organismus uzdravil.“

Dívala se na něj tak zvláštně, až ztratil řeč. Snažil se nezírat na její ústa, ale nějak se mu to nedařilo. Zavrtěla hlavou a křehce se usmála. „Vlastně… mi … to … vůbec… nevadí,“ vypravila ze sebe. „Naopak. Vy mě… fascinujete. Provokujete. Jenom kvůli vaší rozporuplné pověsti jsem vás chtěla poznat. Co to ve vás jenom je?“

Strnule sledoval, jak natáhla ruku a velmi lehce mu přejela po čelisti. Jako pírkem. Pohladila ho?

Jedním plynulým tahem ji chytil kolem pasu a těsně ji k sobě přitáhnul. „Eryn,“ zamručel. „Jsi nádherná. Dobře víš, co se mnou děláš.“ Sklonil se k jejím rtům tak rychle, že jí nedal šanci uhnout. A ona je s povzdechem rozevřela. Líbal ji v té zastíněné uličce a bylo by mu jedno, kdyby se kolem prohnalo stádo jednorožců, kdyby vypuklo zemětřesení, nebo kdyby na ně z oblohy zaútočili desperáti z Vahanu… Pravou dlaní přejížděl po jejím hezky tvarovaném zadku, levou ji podpíral zátylek a zajížděl prsty mezi bohaté prameny vlasů. Boky se tiskl mezi její nádherná stehna, opojený a ohromený, jen aby jí dokázal, co s ním její blízkost dělá. Hlava se mu točila a hrudník duněl, krev mu burácela v žilách. Když ji líbal, dotýkal se jí, jako kdyby držel celý svět. Tak správně se necítil už věky. Vlastně ještě nikdy.

Ze sousední uličky se ozvalo blábolení a zpěv, jak se kdosi vracel domů z hospody. To ho probralo. Neochotně se od ní odtáhl. „Půjdeme dál?“ zeptal se a hlas se mu třásl. Když mlčky přikývla a znovu se dali do pohybu. Pevně ji chytil za ruku a vrátil se k tématu jejich diskuse. „Takže předpokládejme,“ řekl, „že by panovnice, ať už kterákoliv, jenom ne Jadvina, předložila Radě Starších novelu Kodexu. V ní by narovnala poměry mezi pohlavími. Zrušila by to prokazování plodnosti. Podmínku o tom, že vládnout musí jen žena, by nahradila ustanovením, že vládnout může kterýkoliv potomek poslední bohyně. Jaké páky by se daly použít na babizny v Radě Starších, aby to nakonec odkývaly? Jaké jsou jejich slabiny? Z čeho mají strach? Na čem jim záleží?“

„Je jich pět,“ odsekla. „U každé je to jiné.“

„Fajn,“ zamručel. „Co sestavit seznam slabůstek ke každé z nich? Můžeš to pro mě udělat? Jestli tomu dobře rozumím, Hasirian, Wonoden i Ginian jsou na tvé straně. Můžou pomoct.“

„To máš pravdu,“ připustila zaraženě. „Dokud nebudu matce ukládat o existenci, jsou se mnou.“

„Zajímá mě tvůj bratr. Připadá mi poněkud otrávený. Býval takový vždycky?“

„Nelíbí se mu, jak se tu Jadvina roztahuje. Byl by odešel na Teneris za krenevy, ale upřímně se bojí o matku. Klarisa není ideální, ale vždycky se o nás dva starala. Nikomu z nás se nelíbí, co se s ní posledních dvacet let děje. To ten pohár. Nějak ji proměňuje…Siorova smrt tomu taky nepřidala a ta Riikasonova matku úplně dorazila. Nenech se mýlit. I když poskakuje a roztomile se tetelí, ve skutečnosti je úplně vyřízená.“

„Není divu. Rikkasonův konec jistým způsobem zavinila.“

„To už nám také došlo,“ přiznala poraženě. „Jedinou výhodou je, že dala ten pohár k ledu. Alespoň, než jí otrne.“

„Právě,“ přisvědčil. „Proto jí ho sebereme. A nejen to. Přichystejte s Hasirianem tu novelu. A připravte seznam slabin těch babizen. Přinutíme je, aby tu novelu schlamstly. Pomůžu vám s tím, přísahám. Je jedno, jestli někdy v daleké budoucnosti po Klarise na trůn nastoupíš ty nebo Ginian. Důležité je, že Jadvina bude mít tou novelou zavřené dveře.“

„Zní to absolutně šíleně,“ vydechla.

S falešnou skromností řekl: „To mi říkají často.“

Měkce se uchechtla, ale zůstala zticha. Kráčeli kolem nábřeží k malému hájku, odkud bylo slyšet šumění vody. Janis tajil dech a užíval si její přítomnosti, protože stejně jakože brzy vyjde slunce, věděl, že to skončí.

Vedla je alejí vroubenou starými stromy k zídce, do které byla osazená velká tepaná brána. Pěšina z oblázků se vinula k prostranství s jezírkem a vodotrysky, za kterým se tyčila půvabná stavba z růžových kamenů. „To je chrám bohyně Kahalei,“ řekla. „Máti v něm káže každé novoluní. Jediný svatostánek na Duanzaná a taky na Robustue.“ Položila dlaň na bránu, šeptla zaklínadlo a těžké veřeje se rozevřely. „Někdy v noci sem chodím. Právě tady se Kahalei přenesla do prapra-atakdál-babičky Zinajdy. Mám pocit, že se nepřevtělila úplně. Něco tu z ní zůstalo. Když jsem tu sama, vnímám ve vzduchu takový zvláštní náboj. Často se cítím bezradná. Tady se mi pokaždé uleví.“

Kráčeli kolem jezírka k chrámu. Fasádu stavby zdobily reliéfy s historickými výjevy. Eryn ukazovala na ty nejzajímavější a vyprávěla, o čem pojednávají. Její hlas sladce rezonoval tím pustým místem, její pleť se v šeru měkce leskla. Janis by se na ni vydržel dívat a poslouchat ji celé věky.

Přišel na řadu reliéf Velkého smíření za Liliny Zlověstné Páté. „Lilina se provdala za stromistího krále Iru-Adea,“ vyprávěla Eryn. „Tím se naše rasy smísily a válka skončila. Byla neortodoxní a prozíravá.“ Uličnicky se usmála. „Tak trochu rebelka. Jako jediná královna dokázala vyjednat u babizen výjimku z Kodexu. Ira-Adeos byl slavný král a zkušený diplomat. Lilina moudře uznala, že tak dominantní a charismatický muž nikdy nebude ochotný deklarovat jí podřízenost. Aby mohlo vůbec nastat smíření, vydupala si u Rady Starších jednorázovou výjimku ze zavedených pravidel. Proto tito dva vládli společně a dokázali tím, že to vůbec lze. Jejich nástupkyně Frantea Zlověstná Šestá, se ale vrátila ke starým pořádkům. Snad proto, že neměla štěstí na muže, se postarala, aby se na tento úsek historie co nejvíce zapomnělo…“

„Frantea se vrátila ke starým pořádkům, protože neměla štěstí na muže?“ podivil se Janis. „Pěkně sobecké. Co když muži neměli štěstí na ni? Co když byla hašteřivá a panovačná? Pitomá a ošklivá?“

„Ošklivá určitě nebyla, pitomá možná, panovačná určitě,“ odpověděla naježeně.

Ucítil, jak se její ruka v té jeho zatíná. Zdálo se, že se její nálada změnila, jak se proud jejích myšlenek odklání.

„Mám otázku,“ řekla. „Kdyby se nám ta revoluce podařila, a Klarisa by nemusela prokazovat mou plodnost, co by pak bylo se mnou?“

„Tvoje role matky další následnice vladařské linie by vůbec nepřišla na přetřes,“ odpověděl. „Ty i Ginian byste měli rovné šance a záleželo by na vaší dohodě. Získala bys spoustu času. Byla bys volná.“

„Co potom znamenaly ty kecy o dítěti?“ Hlas se jí třepil rozhořčením. „Proč jsi s tím vůbec začínal, když jsi to měl naplánované jinak?“

„Byla to čistě impulzivní reakce,“ řekl v rozpacích. „Nechtěl jsem, aby sis musela pořizovat dítě jen z povinnosti. S Wonodenem, Zefirianem, s kýmkoliv. Prostě mě ten váš defenzivní přístup dožral. Pokud bys to dítě chtěla, mělo by to být s chlapem, kterého opravdu miluješ a ctíš a mělo by to být ze správných důvodů.“

Prudce vytrhla ruku z jeho dlaně. „Ó, jak jsi šlechetný!“

Rychle po ní hrábnul a znovu ji objal. „Neříkám, že tě nechci, sakra, protože to bych lhal,“ zachraptěl. „Ale musíš pochopit, že nejsem volný. Až potom, co jsem tě trochu líp poznal, jsem došel k závěru, že nejsi žádná trofej, kterou si strčím za klobouk. Jsi jiskřivá a břitká a úchvatná. Takové čachry si nezasloužíš. Zasloužíš si to nejlepší. A já zatím nemůžu zaručit, že bych tě mohl chránit, že bych ti mohl stát po boku v každé situaci, která by to vyžadovala, protože mám práci. Zkurvenou práci, ze které se zatím nemůžu vymanit, byť bych sebevíc chtěl.“

„Ordana mi řekla,“ špitla, „že ses upsal Alianci. To pro ně pracuješ?“

 

„Neměl jsem jinou volbu,“ zasyčel.

„Blbost! Víš, že kdyby ses se mnou oženil, museli by tě nechat na pokoji?“

„Vím,“ houknul. „Proto byla matka z té Klarisiny nabídky tak nadšená. Aliance dává agentům, kteří se přižení do královského páru, dispens. Je to v podstatě jediná legální možnost se z té organizace vyvázat se ctí.“

„Takže mě zase tak moc nechceš!“ zavrčela a pokusila se ho od sebe odstrčit. „Kdybys mě totiž chtěl, stačilo by se se mnou oženit, že. Ale to ty ne. Ty miluješ dobrodružství a intriky a spiknutí a čachry.“

Bylo to jako krotit mladé dráče. Přitáhl si ji k sobě tak pevně, až překvapeně vyjekla. Prsty promnul pramínek vlasů, co jí padal do tváře a zasunul jí ho za ucho. „Tak za prvé,“ zavrčel, „jsem tě tehdy ještě neznal. Za druhé jsem musel dostat z otroctví příbuzné. Za třetí, existuje jistý úkol, který můžu splnit jen v případě, že jsem ve strukturách Aliance. To ale neznamená, že po tobě netoužím, protože toužím. Horoucně. Myslím na tebe každý den od chvíle, co jsem na tebe narazil v tom sklepě. Neměl jsem tušení, co jsi zač. Namlouval jsem si, že jsi nějaká lehká holka ze Smesmechova ansámblu. Přesto jsi mě uchvátila. Byl jsem na sebe naštvaný, že si ty myšlenky na tebe nedokážu zakázat.“

 

Ochabla a zajíkavě vydechla: „Taky jsem na tebe pořád myslela. Všichni čekali, že si vezmu Zefiriena. Aspoň donedávna. Než vyšlo najevo, že mu to jeho majitel zakázal.“

„Tomu moc nerozumím,“ přerušil ji. „Měl jsem za to, že seznam uchazečů je kamufláž. Že ho Klarisa sestavila, aby udělala dojem, že se podřizuje pravidlům, ale že ve skutečnosti chce porodit dceru, kterou tě nahradí.“

Udělala bezmocnou grimasu. „Je to komplikované. Tak já ti to vysvětlím.“ Vysmekla se z jeho náruče a ukázala k jezírku. Posadila se na lavičku, on se k ní přidal a vzal její ruce do svých.

„Moje matka byla před pětatřiceti lety na Riiberionu. A tam ji zaujal manžel nejvyšší bohyně Krassiony, bůh rozkladu Zmar. Klarisa si nikdy nic neodpírá. Líbil se jí, tak ho svedla, bez ohledu na to, co tím způsobí. Otěhotněla a Krassiona se to dozvěděla. Určitě jsi slyšel, jaká je Krassiona mrcha, ale v tomto případě docela chápu, že se chtěla pomstít. Mě ohrozit nemohla. I v matčině lůně mě chránila Zmarova magie. Proto se zaměřila na matku a proklela ji tak, že už další děti mít nemůže. Klarisa se s tím smířila, protože už měla Giniana a pak mě. Ať je jakkoliv sobecká a vypočítavá, vždycky se ke mně a bratrovi chovala pěkně. Zajímala se o nás. Dávala nám najevo lásku.“

„Ginian je mnohem starší, že?“

„Jistě. Když jsem se narodila, byl vyslancem na Bredeonu. Vyrůstala jsem společně s Wonodenem a Zefirienem. Zatímco Wonoden byl od malička lump, Zefirien byl ten zodpovědný. Jeho matka, kněžna Hanea, ho držela velice zkrátka. Byla oddanou vyznavačkou Jadvininy filosofie. Kdyby nebylo jeho otce, znal by jen povinnosti a poslušnost. To se změnilo, jakmile nastoupil do armádní přípravky. Sváděl holky, pil a hrál a rval se. Choval se jako urvaný z řetězu. A tehdy se to stalo.“

Opatrně jí pohladil po zádech. „Co?“

„Byla jsem to já,“ šeptla, „kdo přišel s tím nápadem letět na Dvůr Zázraků. To já tam Zefa přivedla. Neměla jsem ani tušení, že tomu tolik propadne.“

„Je přece admirál,“ namítl. „Velí armádě. Vyžaduje disciplínu po podřízených, tak přece musí sám nějakou mít.“

„Před dvaceti lety byl sotva poručík,“ houkla. „Floenovy kratochvíle ho nadchly. Zkoušel jednu ruletu za druhou, až se dostal ke Kolu Osudu. Snažila jsem se ho přesvědčit k návratu domů, ale on byl jak umanutý. Hrál tak dlouho, až se dostal do situace, kdy toho musel buď nechat, nebo vsadit sebe. Šílela jsem z toho! A prohrál. Pořád jsem si ještě myslela, že je to nějaký hloupý vtip. Že ho Floen nechá jít. Ale to se nestalo. Zavřeli ho, i když jsem ječela a vyhrožovala, nic jsem nezmohla. Dokonce mě deportovali domů. Po týdnu se vrátil. Na první pohled vypadal stejně, ale choval se jinak. Stal se důsledným, cílevědomým, soustředěným. Takovým, jakým ho jeho matka vždycky chtěla mít. Nikdy mi neřekl, co se s ním u Floena dělo dál. Jen mě ujišťoval, že nijak netrpí, a že je vlastně všechno v pořádku. Ale je jisté, že ho vydražili a že ho někdo koupil. Občas někam zmizel, a když se vrátil, jevil se roztržitý a měl v očích takový podivný žár. Paradoxně se během té doby stačil prodrat ve vojenské hierarchii až pod samotný vrchol.“ Sepjala ruce v klíně a drásavě si povzdechla. „Měla jsem kvůli němu strašné výčitky. Nevydržela jsem s nervy a vykecala jsem to tajemnství své přítelkyni Ooně. A ta to následně roznesla po paláci, až se to dostalo k Zefově matce. Hanea si už všimla, jak se Zef změnil. Libovala si, jak se polepšil, a že se konečně zajímá o kariéru a všude se chlubila, jak je poslušný a uctivý a jak dobře ho vychovala. Jenže když se dozvěděla, že příčinou je Floenova kletba, strašně se rozčílila nejspíš proto, že to už není ona, kdo může Zefa kontrolovat. Udělala mé matce strašnou scénu. Ječela na celý palác, že to já jsem ji připravila o syna a že to mohu napravit jediným způsobem, a sice tím, že se za Zefa provdám a zplodím s ním dítě, kterým jí Zefiriena nahradím.“

„Tvá matka je přece královna a ta Hanea jen kněžna,“ namítl Janis.

Eryn se podívala na jejich spojené ruce. „Ještě, než se Klarisa provdala za Siora, byly si s Haneou hodně blízké. Hanea toho na máti hodně ví. Pohrozila matce, že když si jejího syna nevezmu, předá Radě Starších seznam ukradených úlovků. Matce nezbylo než jí vyhovět.“

„Pěkný hnus. A tobě to nevadilo?“

„Cítila jsem se kvůli Zefovi provinile, takže jsem to tak nebrala. Vezmi v úvahu, jak nás vychovali. Žena je vždycky ta rozumná. Muž je jen trochu šikovnější zvířátko.“

„Fakt roztomilé,“ řekl ponuře.

„Matka začala sestavovat tradiční seznam ženichů. Cíleně do něj vybírala adepty, kteří byli buď nějak hendikepovaní, nebo měli povinnosti se sňatkem neslučitelné. Jediný schopný z toho vycházel Zefirien. Naoko máti dělala, co od ní Hanea očekávala, ale to, že na ni Hanea má kompromitující materiály, ji popuzovalo. Ty dvě se znovu staly nerozlučnými. Vymetaly koncerty na Kavanu, výstavní síně na Riiberionu, recitační soutěže na Růžové Luzné. Jednou vzala máti Haneu na botanický výlet na Plenenské satelity a vrátila se samotná. Hrůza! Kněžnu Haneu pochroustal divoký quosiban! Nevím přesně, jak se to matce povedlo, ale zármutek hrála opravdu přesvědčivě. Haney a jejího vydírání se úspěšně zbavila, a má svatba se Zefirienem přestala být nevyhnutelná.“

„Jak na to reagoval Zefirien?“

„To je právě to, co mě rozhodilo. Nijak zvlášť to neprožíval. Choval se, jako kdyby se mu ulevilo. Pak tragicky zemřel první matčin manžel Sior. Máti byla opravdu hodně smutná a na pár let úplně pustila mé vdavky z hlavy.“

„Co bylo dál?“

„Byla jsem ještě hodně mladá, měla jsem čerstvě po studiích. Pustila jsem se do výzkumu artefaktů raně postperweonského období…“

„Ony nějaké existují?“ přerušil ji Janis. „Něco tak starého, že by se dochovalo do dnešních dnů?“

Mávla rukou a zasněně se usmála. „Jen střípky, ale o to jsou cenější. Studovat prehistorii je úplně jiné než běžný historický průzkum. Spíš chodím po archívech a vyškrabávám špínu z trámů. Smetám šupinky pergamenů. Luštím náznaky mezi řádky… Je zvláštní, že nás ty události, ke kterým došlo před eóny, pořád ovlivňují. Larionin pohár. Krvavý déšť debhátarů. Zašantročené klíče od Vahanských laboratoří. Feustonova trumpeta... Dost mi to pomáhalo nemyslet na tu věc se Zefirienem. Protože i když máti Haneu odstranila, já jsem pořád cítila povinnost se o Zefa postarat. Brala jsem to jako svůj… trest. Na druhé straně mě dráždilo, jak laxně se k tomu Zefirien stavěl. Jako kdyby se ho to netýkalo. Soustředil se na kariéru. A v jistých intervalech se někam ztrácel. Bylo snadné se dovtípit, že chodí k raportu za majitelem. Jediné, co k naší společné budoucnosti občas poznamenal, bylo, že se mnou počítá, ale že není žádný spěch. Jenže čas, kdy musí matka prokázat plodnost své nástupkyně, se pomalu začal přibližovat. Začala být nervózní. Jadvina se začala naparovat a všem dokola slibovat, jaké to bude, až se ona posadí na trůn. Že se chce odvrátit od lehkovážného liberalismu, který tu zavedla má prababička a postará se o důsledné dodržování Kodexu. Všechny racionálně myslící lichy a stromisty to vyděsilo. Harisian, Rikkason, Wonoden a další na mě a Zefiriena začali tlačit, abychom se konečně vzali. A teprve potom Zefirien přiznal, že jeho majitel se k tomu sňatku staví nepříznivě, ale že ho možná obměkčí. Jenže čas pořád běžel. Tehdy jsem se definitivně naštvala a vypravila se na Teneris. Za tebou.“

„Za mnou?“

 

„Byl jsi na tom seznamu. Dopsali tě tam hned, jak se rozneslo, že sahíjinka Zubatá Grewina našla dávno ztraceného syna. Tvůj příběh mě zaujal. Život mezi smrtelníky. Kariéra Vykladače. Pikle s prokletými krenevy. Souboj o jejich svobodu. A smrt na hranici. Byl jsi jediný z toho seznamu, kterého jsem opravdu chtěla poznat. Poprvé jsem se s tebou nesetkala, protože jsi byl ještě v bezvědomí.“ Hořce se uchechtla. „Tvoje tehdejší kondice dokazuje, z jakých adeptů máti ten seznam sestavovala. Chlap v komatu. Pak jsem se vydala na Teneris podruhé a tehdy jsme se potkali v tom sklepě. Víš, jak to dopadlo. Vrátila jsem se s vědomím, že o mě nestojíš a znovu se zaměřila na Zefa. Udržoval nás všechny v naději. Natahoval to celé dva roky, až teprve předevčírem přišel s verdiktem, že jeho majitel mu ten sňatek definitivně zakázal.“

„Fajn. Proto se Wonoden nabídnul náhradou. Ale pořád nechápu, jak to celé souvisí s Klarisou a tím pohárem.“

„Jednoduše. Matka je možná povrchní a zdá se naivní, ale má neobyčejně vyvinutý pozorovací talent. Už dávno pochopila to, co my vidět nechtěli. Poznala, že nás Zefirien tahá na vařené nudli a že se ženit nehodlá. Ale pořád potřebovala to vnouče. Naléhala na mě, abych jí ho konečně dala. Vyčítala mi, že jsem ztrácela čas se Zefem, místo abych hledala manžela jinde. Já jí zase vyčetla, že to ona mi sestavila seznam plný kriplů.“

„Fakt díky,“ zasyčel Janis.

„Promiň,“ špitla. „Celý rok jsme se kvůli tomu hádaly. Matka ječela, že je jí jedno, s kým si to dítě upletu. Hlavně ať to neodkládám, jinak vyhraje Jadvina a udělá nám z Robustuy vahanský cvičák. A tehdy jsem se šprajcla. Už jsem byla z celé té věci tak otrávená a unavená, že jsem jí řekla, že nejsem žádný zatracený inkubátor. Od té doby se spolu nebavíme. Proto se Klarisa rozhodla pojistit a začala zvyšovat hladinu své interní magie. Prostřednictvím Larionina poháru. Což je průšvih. Já vím.“

„Hasirian mi řekl, že s tou věcí experimentuje už roky,“ řekl Janis.

Pokrčila rameny. „To je docela dobře možné. Moc jsem ji nesledovala. Byla jsem posedlá potřebou Zefirienovi nějak vynahradit, co jsem mu způsobila. A pak jsem zase byla uražená, že o mě nejeví zájem. Cítila jsem se hrozně.“

„Nic tomu blbci nedlužíš, Eryn,“ utnul ji a hlas se mu třásl vztekem. Chytil ji za ramena a zatřásl s ní. „Nikomu nic nedlužíš. Potřebuješ změnit postoj k celé té záležitosti. Jsi to jenom ty, kdo má právo řídit tvůj život.“

Skepticky ohrnula ret. „Mám si vzít příklad z tebe?“

Provokovala a fascinovala. Chytrá, pohotová, vtipná. Sebral všechnu vůli a pomalu se od ní odsunul. „Já mám svůj život pod kontrolou,“ zabručel.

„Vážně?“ vyjekla. „A kdo říkal cosi o zatracené práci, kterou musíš dělat pro Alianci?“

„Mám k tomu důvody. Přísahám. Ale to mi nezabrání vám pomoct s Jadvinou a babiznami. Začněte pracovat na té novele a sestavte mi soupis jejich slabin. A pospěšte si. Zefirienovi nic neříkejte. Pokud je prodlouženou rukou jiné osoby, mohl by vyžvanit, co chystáme, a tím by to šlo do kopru. Hned, jak Wonoden najde ten pohár, promluvím si s Klarisou a začneme jednat. Nedovolím, aby ses musela obětovat.“

Její tváš se zavlnila směsicí smutku a vzdoru. „Ani kdyby to bylo s tebou?“

„Ani kdyby to bylo se mnou,“ přinutil se potvrdit, i když všechny jeho vnitřnosti bolely na protest.