Vykladač III. - Slzy netrebů - 11. kapitola: Stromistí expres
Poté, co se rozešli každý opačným směrem, se Janis přidal do hloučku, kterému dominovali Hasirian s Nidi-Anem. Stromista brůssovi vyjmenovával rozličná opatření k zadržování vody v krajině. Janis, ještě jako vévoda z Morfenu obhospodařoval celé lány finítových polí a měl s tím tématem docela zkušenosti. Nemohl se ale do debaty vložit, protože od archiváře by takové znalosti nikdo nepředpokládal. Zdálo se, že brůss se o tuto problematiku upřímně zajímá, dokonce Hasiriana požádal o nějakou odbornou literaturu. Janis počkal, až ti dva domluví a pak se k Hasirianovi přitočil s nejapným dotazem, co je to za odrůdu křovin zdobících zdejší park. Zdají se být odolné a nenáročné, dodal bezelstně. Napadlo mě, že bych si je mohl pořídit do své zimní zahrady… Dočkal se poměrně chladné přednášky o riziku plynoucím z přenášení rostlinných druhů z jednoho systému do druhého. Nikdy nevíte, jak na takové cizorodé entity zareaguje domácí biosystém, rozhorlil se Hasirian. Zdánlivě nevinná záležitost se může zvrhnout v katastrofu…
Janis pokorně přikyvoval, ale uvnitř se dusil nevolí, že nemůže při vyšetřování postupovat tak efektivně, jak by si byl přál, protože musí okolní dvořany udržet v dojmu, že jen tak nezávazně tlachá. Nevěřil ale, že by v témže dojmu udržel Hasiriana. Ten chlápek hrál roli suchopárného akademika moc dobře. Stále mlel a mlel o botanice, agronomii a agrotechnice Nebyl k zastavení a jak mluvil, popocházel, přičemž se pomalinku přesouval z ohniska dění směrem ke klidnější části zahrady. Jeho neutuchající oborné žvanění naštěstí způsobilo, že se od něj a od Janise ostatní dvořané postupně oddělovali, a prchali k diskutujícím s atraktivnějšími tématy. Nakonec zůstali Hasirian s Janisem sami, což byl zřejmě stromistův cíl.
Jakmile je tedy opustil poslední čumil, Hasirian se odmlčel a pohodil paží směrem k zastíněné aleji vzrostlých stromů a prohodil: „Je tam lavička, na které budeme v bezpečí. I před fytobionty,“ dodal, čímž nepřímo potvrdil Janisovu obavu, že by je Kamil mohl odposlouchávat, protože schopný by toho byl.
„To barevné divadlo na obloze, co jste předvedli předpředevčírem, bylo impozantní,“ poznamenal Hasirian hned, jakmile se posadili. „Škoda, že už všichni spali. Co jste našli v té hale?“
„Proč myslíte, že jsme něco našli?“ odpověděl otázkou Janis.
„Wonoden nahlásil, že jste hned po prohlídce Robustuu opustil. Soudím, že jste zamířil na základnu. To byste udělal ve dvou případech. Kdybyste pátrání uzavřel nebo naopak, kdybyste našel něco nového. A protože jste se vrátil a pokračujete…“
Janis uznal, že by bylo kontraproduktivní před Hasirianem úplně mlžit. On a Rikkason přece přinutili Klarisu se té věci vzdát. „Máme spečenou část podstavce,“ řekl tedy.
Hasirian roztržitě zamžikal: „A našli jste to na výstavišti? Že bychom to přehlédli?“
„Absurdní, že?“ Janis se skepticky zašklebil. „Odebírali jste tam vzorky. A kusu mosazi velkého jak dětská hlava jste si nevšimli?“
Hasirian zkřivil rty rozhořčením: „Zbytky té věci jsem hledal podle emanací, které jsou pro ni…ehm…specifické. Nenašel jsem vůbec nic. Takže jsme si s Wonodenem mysleli, že tu věc buď opravdu anihilovali při přestřelce, nebo že ji z místa odnesl někdo, o kom ještě nevíme. Ovšem netuším, jak a kdy by to stihl. Fytobionti na rachot v hale zareagovali okamžitě. Vyburcovali strážné a ti tam dorazili těsně po masakru.“
„Škoda, že jen těsně,“ ušklíbnul se Janis.
Hasirian pokrčil rameny. „Prostě nás to zaskočilo. Už dlouho tu k ničemu takovému nedošlo. Já se vrátil z konference z Bredeonu hned, jak pro mě Wonoden poslal. Kapitán na mě čekal na místě činu a od incidentu se odtamtud nehnul. Odebrali jsme vzorky a následně jsme halu zapečetili kreponovou kletbou.“ Stromista bojovně vystrčil bradu: „A ujišťuju vás, že klíč od vrat jsem svěřil Wonodenovi a ten ho dal Klarise těsně před tím, než ho ona dala vám.“
„Jak moc kapitánovi věříte?“
„Absolutně,“ zasyčel nevraživě stromista. „Je to můj vnuk. Syn mé dcery z mého prvního manželství. Máme se rádi, u všech kořenů. Nebudu vám zdůvodňovat tak osobní záležitosti.“
„Budiž,“ řekl Janis. „Ale ten zbytek tam vážně byl. Válel se pod plotnami. Jak se tam dostal, když do haly od chvíle, co jste ji zapečetili, nikdo nevstoupil?“
Stromista trhaně pokrčil rameny. „Musel tam být i v době, když jsme brali ty vzorky. Nechápu, jak je možné, že jsme ho nenašli. Emanace artefaktu byly jedinečné. Celá ta věc včetně podstavce tím byla nasáklá. Přesto jsme v hale nezaznamenali ani ťuk. Ledaže…“ Zarazil se, porost tenkých větviček doposud klidně polehlých na jeho lebce se naježil a provzdušnil. „Ledaže by ten zbytek nebyl z pravého poháru. Myslíte,“ hekl, „že jsme to na vás nahastrošili?“
Janis si kousek odsedl, protože stromistí magie ho bodala do kůže jako tisíce drobných jehliček.
„Tak to tedy ne,“ řekl skřípavě Hasirian. „Rikk i já jsme chtěli, aby se Klara té věci zbavila! Společně jsme napsali dopis na vaši základnu! A Rikk se chopil toho předání.“
„Taková nebezpečná věc a přesto jste v tom dopise nesdělili, oč jde,“ přerušil stromistu Janis.
Hasirian rozčileně potřásl hlavou. „Z bezpečnostních důvodů! Kdybych to napsal, Aliance by z toho udělala aféru velkého formátu. Při vyšetřování by vyšlo najevo, odkud ho Klarisa odnesla a také, že ho dvacet let držela, aniž by to Alianci nahlásila.“
Janis překvapeně zamžikal. Dvacet let? Vzpomněl si, že Klarisa odmítla říct, jak dlouho tu věc měla, Řekla jen, že pohár měla nějakou dobu.
„Byl by z toho strašný skandál,“ pokračoval stromista. „Chtěl jsem, aby se to neřešilo tady, na Robustue. Kdyby si Aliance tu věc v pohodě odnesla, mohli bychom to pustit z hlavy. Další humbuk nepotřebujeme. Pilíře naší stability a jsou teď…poněkud… rozkymácené… A po Rikkově smrti se to ještě zhoršilo.“
„Promiňte, řekl Janis, „ale mluvíte o siru Rikkasonovi, jako kdybyste byli přátelé.“ Rozpačitě se usmál. Věděl, že vstupuje na tenký led, ale potřeboval ty podivné vztahy uvnitř královské rodiny pochopit, protože se nemohl ubránit dojmu, že to s případem souvisí. Jeho narážka na udivující náklonnost mezi Rikkasonem a Hasirianem měla opodstanění. Nejapné vtípky na vzájemnou řevnivost panující mezi trojicí manželů robustuanské královny se nesou Metaprostorem snad odnepaměti. „Učili nás, že tři zákonní manželé robustuanské královny mají přímo v popisu práce jít si po krku,“ dodal omluvně.
Stromista nehnul ani brvou. „Těm řečem dala vzniknout Riseta Zlověstná, Sedmá.
Tak dlouho své partnery štvala proti sobě, až se navzájem zamordovali. V lidové slovesnosti se to pořád drží. Podle zákona má královna nárok na tři manžely současně, čímž deklaruje společný licho-stromistí úzus hlásající, že hodnota ženy je třikrát vyšší než hodnota muže.“
„A vám to skandální ustanovení, vážně, nevadí?“ opáčil Janis dřív, než se stačil zarazit.
Hasirian ho oblažil podezíravým pohledem. „Že se mě ptáte zrovna vy, tvor z Kavanu, kde těch královen máte hned celou čtveřici!“
Janis si v duchu uštědřil pomyslnou facku. „Máte pravdu,“ povzdechl si. „Vlastně je to jeden z důvodů, proč jsem tak rád z Kavanu odešel.“
Hasirian zamyšleně přikývnul. „Chápu. Protože, vy na mě vůbec nepůsobíte jako kavan. Inu, zde na Robustue je to podobné jako u vás až na to, že naše společnost je složená ze dvou ras, z nichž obě jsou přísně matriarchální. Jak u lichů tak u stromistů to byla vždy královna, kdo určoval rychlost a směr a totéž platí i po našem smíšení. Není důležité, zda ta osoba ženského pohlaví sedící na trůně vypadá zvenčí jako lich nebo jako stromista, protože její rodová linie je linií míšenců. Račte vzít na vědomí, že navzdory pomluvám se manželé robustuanské královny podporují. Dokonce, i když si tak úplně nesednou, bývají k sobě až trapně loajální.“
„Kryjí si záda,“ konstatoval Janis.
„Přesně tak,“ potvrdil prkenně Hasirian. „Neměli jsme důvod si s Rikkem cokoliv závidět. Od Siorovy smrti nás Klarisa brala spíše jako kumpány do partie dohomonu než jako životní partnery. Stýkali jsme se hlavně společensky.“
Janis se přinutil spolknout impertinentní otázku proč, která se sama nabízela, a místo toho řekl: „Předpokládejme, tedy, že jste tam ten padělek nenastražil vy, ale že to byl někdo jiný. Zajímá mě důvod. Proč si tu věc chtěl někdo nechat tak, aby si všichni zúčastnění mysleli, že byla zničena?“
Hasirian se zadíval na své hezky upravené černě nalakované nehty. „Lebeční kost obsahuje zbytky princezniny interní magie, které i po staletích vyzařují. Traduje se, že ten, kdo pohár má, získá část z princezniných schopností, ale jak asi víte, Lariona byla popravena na Vahanu a zemřela dost ošklivým způsobem. Její magie se těsně před smrtí pokroutila a s tím souvisí i její účinky. Klarisa je dostatečně… ehm, osobitá i bez takové pomůcky… Rikk a já jsme si všimli, že se posledních několik let chovala divně. Nejspíše to začalo krátce po Siorově smrti. Začalo ji přitahovat násilí a obscénnosti. Stále více času trávila v laboratoři. Pobouřilo nás zjištění, že experimentuje s živými tvory a neštítí se je pitvat zaživa. Měla na stole nejen zvířata, ale i smrtelníky. Stále se to zhoršovalo a bylo snadné se dovtípit, že je to tím pohárem. Museli jsme to zarazit. Podle zákona jsme na to měli právo.“
„Chápu,“ hekl tumpachově Janis. Přinutil se vymazat představu rozjívené Klarisy se skalpelem v ruce a položil další otázku: „Kde byl pohár předtím, než ho Rikkason odnesl do výstavní haly?“ Pomyslel si, že Hasirian mu jen potvrdil závěry, které si učinil po prostudování krystalu od Kaebiho.
„V trezoru,“ odsekl Hasirian. „Klíč od něj jsme měli všichni tři: Klarisa, Rikk i já. Myslíte, že pohár někdo z nás vyměnil ještě předtím, než šel Rikk na výstaviště?“ Princ se naježil. „Možné by to bylo. Ale nevěřím, že by to byl Rikk a já to taky nebyl. Pak jedině… Klarisa.“ Prudce vstal a začal přecházet podél lavičky. „Byla pátráním po té věci roky posedlá,“ zasyčel. „Koupila každou napodobeninu, na kterou natrefila. Nic bych se nedivil, kdyby měla v rukávu kousek, který se dal použít jako náhražka. A Rikkason byl válečník. Řekněme, že v oblasti rozpoznávání specifických emanací nebyl právě nejvnímavější. Bylo snadné ho napálit…. Já na tu schůzku jít nemohl, protože jsem dostal tu pozvánku na Bredeon. Takovou, která se neodmítá. Zvláštní. Vlastně to pozvání přišlo až na poslední chvíli…“
„Co bylo na té akci tak jedinečné, že jste ji nemohl ignorovat?“
Stromista se zatvářil, jako kdyby mu trhali zub. „Jednou z přednášejících byla má bývalá žena. Učí na univerzitě na Bredeonu, protože tady z pochopitelných důvodů vítaná není. A Klarisa, přestože to věděla, byla ochotná mě na tu konferenci pustit. To se předtím nikdy nestalo. Ještě jsme si z toho dělali s Rikkem srandu, že Klarisa měkne a že mě možná jednou mé první ženě vrátí.“
„Je tedy možné,“ konstatoval opatrně Janis, „že to celé královna zinscenovala, aby se nemusela poháru vzdát? Mohla to být ona, kdo povolal sůsy. Místo pravého kusu do trezoru nastražila padělek. Věděla, že Rikkason chodí všude s časovou rezervou a že padělek od originálu nerozezná. Rovněž jí bylo jasné, že agenti Aliance by padělek dříve či později rozpoznali. Proto o termínu a místě předání artefaktu uvědomila sůsy, o kterých je známo, že pohár chtějí rovněž. Nejspíš tak učinila anonymně. Spoléhala se, že sůsové se dostaví dříve než agenti a falešný pohár Rikkasonovi seberou. Tím by elegantně zametla stopy. Skoro nic neriskovala, kromě života prince Rikkasona, přirozeně.“
„Ta malá mazaná bestie!“ zasyčel ohromeně Hasirian. „Takhle to tedy udělala!“
„Těžko říct, zda počítala i s přestřelkou,“ pokračoval neochvějně Janis. „Možná předpokládala, že sůsové stihnou včas zmizet, a že je tam agenti už nezastihnou. Vlastně to už není důležité. Jsem nucen vás požádat, abyste si ty prozatímní závěry, ke kterým jsme teď společně dospěli, nechal výhradně jen pro sebe.“
„Uznávám,“ prskl zavile Hasirian, „že to zní docela logicky. Ale objektivně posouzeno jsou to jen samá „možná“ a „kdyby“. Nečekejte, že s vámi budu spolupracovat a že vám pomohu usvědčit vlastní ženu z úkladné vraždy. Pořád je mou královnou. Musím brát ohled na budoucnost říše. A Klarisa přísahala, že nechá věcem volný průběh…“
„Jakým věcem?“ štěkl Janis naštvaný, že Hasirian dává zpátečku. „Těm, díky kterým tu kolem princezny Eryn brousí tři naprosto nevhodní nápadníci? První nepatří ani sám sobě, druhý se už vidí v brusedeanské vrcholné politice a ten třetí si preventivně předchází princezninu tetičku? To jste měl na mysli, když jste řekl, že pilíře stability vaší říše se kymácejí?“
Hasirian se narovnal, jak mu došlo, že řekl více, než chtěl. „To s tím nemá co dělat, agente. Čmuchejte si tu, jak chcete. Já Klarise na mou čest neřeknu ani slovo. Budu jen rád, když jí ten zatracený pohár seberete. Jenom nečekejte, že vám ho vydá dobrovolně. Bude mlžit až do krajností. A už vůbec od ní nečekejte, že na sebe vezme zodpovědnost za Rikkův život. Taková ona prostě není.“
„Poslala na smrt prince Rikkasona,“ přerušil stromistu Janis. „Příště můžete být na řadě vy.“
„Žiju už příliš dlouho, agente,“ řekl ponuře Hasirian. „Moje časy dávno minuly. Osud byl ke mně převážně milosrdný. Se ženou, od které mě Klarisa kdysi odvedla, mám kupu vnoučat, a pravnoučat. Odejdu spokojený. Přesto se nemohu jenom tak dívat, jak se to, co jsem staletí pomáhal budovat, hroutí. Kdyby byla Klarisa usvědčena, padla by i její linie. Moc by přešla na její sestru Jadvinu, a…“
„Byla by to taková katastrofa?“ otázal se Janis.
Hasirian se hořce usmál. „Klarisa je možná kleptomanka a psychopatka, ale nechává nás volně dýchat. To Jadvina je zarytá… feministka a eko-aktivistka. Kdybyste věděl, jaké zákony navrhuje… Chce do deatilů obnovit Kodex Kahalei sepsaný za Zinajdy Zlověstné První, podle kterého muži nejsou nic víc než domácí mazlíčci.“
Janis si pomyslel, že robustuané přece nemohou být tak hloupí, aby něco takového dovolili. Hasirian si zřejmě všiml jeho skeptické grimasy a dodal: „Možná vám to připadá přitažené za vlasy, ale uvažte, že veškerou moc mají u nás v rukou ženy. Traduje se, že robustuanské ženy pracují, zatímco robustuanští muži se baví nebo válčí. Zdejší muži jsou až na výjimky zvyklí na své pohodlí a o politiku se nezajímají, protože tak byli vycepováni. A to je ten hlavní problém. Výchova dětí je zde plně v režii žen. Chlapcům je tu od narození vtloukáno do hlav, že jsou povinní se podřizovat ženské autoritě.“ Hasirian se trpce usmál. „Kdyby ten zatracený Kodex Jadvina začala důsledně uplatňovat, mužům by to došlo až ve chvíli, kdy by jim ženy sebraly jejich hračky. Ale nečekejte, že by s tím bojovali. U nás se prostě odjakživa až přehnaně, to připouštím, adoruje tradice. Nepochybně by to vyvolalo obrovský exodus, což by vedlo k masivnímu oslabení naší kultury, ale to je tak všechno. Jadvina má i další skvělé nápady. Chce zdecimovat smrtelníky. Tvrdí, že svou infrastrukturou poškozují krajinný ráz a nesmírně se jí hodí, že v poslední době začali mizet. Nejraději by všechna jejich města spláchla potopou, a nahnala je zpátky do jeskyní. Jeden by se z toho osypal. Ne, ne, ne. Dohodli jsme se s Eryn a Ginim, že to nedopustíme.“
Stromista dohřímal, zvedl paže nad hlavu a jeho fyziognomie se začala měnit. Pleť se ještě více zvrásnila a jeho paže se prodlužovaly, a stejně jako tenké větvičky na jeho hlavě se napřímily a rostly do výše. Slabé zachřestění štěrku Janise přimělo se podívat k zemi. Spatřil, jak se stromistovy boty rozpouštějí a jak z jeho chodidel raší kořeny a prodírají se do země. Hasirianova postava za kratinkou chvíli připomínala spíše vysoký štíhlý strom s větvemi mizícími nikoliv mezi mraky, ale někde mimo tento čas a prostor. „A teď mě, prosím, omluvte,“ zasyčel, aniž by bylo patrné, kde a zda má ústa. Janis sledoval, jak se stromistí tělo otřásá, jak se nashromážděná magie dere k uvolnění.
A – šuííííí - v jednou jediném rázu Hasirian vystřelil do výše a zmizel v nicotě.
Vlna teplého vzduchu Janise srazila na zadek. Seděl na zemi a zíral na kus rozryté země, ve které před okamžikem vězely Hasirianovy kořeny. Kurióznímu přemisťování stromistů byl při výcviku v Leno-o-vinu svědkem nesčetněkrát. Nejdřív se rozvětvili a zakořenili se v zemi. Pak natáhli větve skrze hyperprostor do místa cíle, lhostejno, zda je vzdálené na třicet kroků nebo leží v sousední soustavě. V cílové oblasti stromista větve přeměnil v kořeny a ukotvil v zemi. Jakmile byl zakořeněný na obou koncích a napjatý skrze čas a prostor, tak kořeny ve výchozí pozici naráz uvolnil a pomocí natěsnané magie se přenesl celý. Jako když napnete gumové švihadlo a pak jeden konec pustíte.
Stromisté takto cestují eóny, někteří dokonce až za hranice Metaprostoru. Janis ale nikdy předtím, když to viděl na základně Aliance, nezažil tak snadný, elegantní a rychlý postutp a nikdy necítil z toho procesu tolik nashromážděné síly. To jen potvrzovalo, co o Hasirianovi řekla Klarisa, když zmínila, že si jako manžela vybrala toho nestaršího a nevíce úctyhodného stromistu, který byl na skladě.
+++
Poté, co se rozhorlený Hasirian odporoučel, Janis ještě chvíli počkal a pak se vrátil mezi společnost u projekční plotny. Trsuaha našel obklopeného hloučkem dvorních dam. Štěbetaly jedna přes druhou, ale i tak Janis zaslechl slova jako dobrodružné, tajné, sekta, fascinující, úděl…, přičemž Trsuah ani nestačil ty dotazy dementovat. Janis se spokojeně zašklebil. Klarisa už se tedy stačila pochlubit šťavnatými novinkami o skutečné podstatě kavanské mocenské hierarchie. Jen, ať ty dámy mají o čem žvanit. Nasadil vážný obličej, chytil Trsuaha za rameno a s omluvou jej od dam táhnul kolem dvorního traktu palácové budovy až ke zdi lemující pozemky. Gardisté u branky vedoucí na nábřeží zasalutovali a nechali je projít. Zvláštní, že v tu první noc tam nebyli. Že by je Wonoden odvelel, protože jim chtěl udělat prostor?
Oba mlčeli, dokud nevstoupili na most vedoucí přes řeku. Pak Trsuah začal hartusit: „Ty tvoje mystifikace mě jednou zabijou, Nisi. Tak pěkně se mi dařilo tahat z těch bab rozumy, než si jedna vzpomněla na ty kecy o tajné kavanské královně, co jí vyprávěla Klarisa. Potom se na mě sesypaly jak sikossy.“
„Ty můj chudáčku,“ řekl s falešným soucitem Janis. Došli doprostřed mostu a zastavili se. Voda v řece šuměla a k zeleným špionům v blízkosti břehů bylo na obě strany stejně daleko. „Jen počkej, až ti povím, co jsem dostal z Hasiriana.“
Převyprávěl obsah rozhovoru s Hasirianem a ještě dodal: „Myslím, že příčinou rozkolísanosti říše je neschopnost královny porodit další dceru jako náhradnici za vzpurnou Eryn. A taky si myslím, že s tím artefaktem Klarisa chce svůj hendikep nějak napravit.“
„Ha!“ vybafnul Trsuah. „Od začátku jsem tu žoviální ženskou podezíral! Takže fajn. Případ vyřešen. Co tu ještě děláme?“
„Jak to myslíš?“
„Máme jasně povrzeno, že informace z Aliance neunikají,“ durdil se modrák. „Už víme, že sůsy objednala Klarisa.“
„A jaký máme důkaz, holoubku? Když Klarisa všechno popře, což udělá, nemáme vůbec nic.“
„Aha,“ zabručel Trsuah, naklonil se přes zábradlí a plivnul do vody. „Chceš najít ten pohár a tím dokázat, že Klarisa lhala. Ale to je dost šílený úkol, holoubku. Trsuah prstem ukázal dolů ke zpěnené vodě. „Pod královským palácem jsou eketereny podzemních chodeb a v nich jsou stovky trezorů, ve kterých Klarisa schraňuje věci nakradené za pět století. Tvrdí, že to nejcennější má v archívu u své ložnice, ale myslím, že pokud tam něco má, jsou to padělky nastražené pro zloděje. Spíš bych čekal, že z toho archívu za ložnicí vede výtah do podzemí… Hledat ten artefakt by znamenalo prohledávat to podzemí s vědomím, že každý trezor je zabezpečený kreponovou kletbou. To je šílenství. Nedokážu si představit, jak bys to chtěl udělat bez královnina souhlasu.“
„Dej mi čas, na něco přijdu,“ ušklíbnul se Janis. „Však nespěcháme. Nezapomněl jsi, že kvůli Tenerisu potřebujeme tuhle misi zdržovat, co se dá?“
