Vykladač II. - Střípky svátu - 8. kapitola: Zprávy od draka, co trčí v jámě
Uplynul další týden a Janis se znovu potloukal v zahradě kolem skleníku a čekal na Trepenu.
Den se pomalu chýlil ke konci. Na trávu padla rosa. V křoví se ozývalo šelestění nočního hmyzu, na stmívajícím se nebi se zatřepotala netopýří křídla. Kdyby sem občas vítr nezavanul nádech spáleniny od Plamenného moře, mohl by si Janis namlouvat, že je stále na Tenerisu. Opíral se o kmen staré hrušně a v prstech žmoulal snítku divoké šalvěje a byl už téměř připravený to pro dnešek vzdát, když se z nitra včelína ozvala dunivá rána.
Nervózně se ohlédl směrem ke vzdálené vile, ale hluk nebyl zase tak velký, aby někoho vyburcoval. Vstoupil do domečku a v troskách dřevěné lavice našel Trepenu zamotanou v něčem, co připomínalo Senedinu ukradenou záclonu. Riiberionská bohyně se zmítala na zemi, držela se za chodilo a tlumeně hekala.
„Co se stalo, Trepeno?“
„Malíííček,“ zaúpěla. „Narazila jsem si malíííček. Auuu, to bóóólííí.“
Janis bláznivce pomohl sebrat se z podlahy a pomohl jí dokulhat na zbývající lavici. Když nejostřejší bolest pominula, bohyně se na Janise zářivě usmála a řekla: „Tak jdu podat hlášení, můj zachránče. Před týdnem jsem na to jaksi...zapomněla, ale dnes ráno, jsem si udělala na šatech uzel! Bohyně kolísavě vstala, uchopila cípy své sukně do rukou a začala je prohlížet, jako kdyby něco hledala.
„Je nějaký problém?“ zajímal se Janis.
Bohyně se zavrtěla. „Hledala jsem ten uzel.“ Pak se chytila za pusu a rozchichotala se jako malá holčička a zase se posadila. „Ále, asi se mi rozvázal. Mrška. Stejně už ho nepotřebuju.“
„Aha,“ houkl Janis. Ohromeně na Trepenu zíral. Byla stejně rozcuchaná, jako posledně, když ještě její vlasy připomínaly zaprášenou koudel. To a příšerný vkus na garderobu jsou asi její průvodní rysy. Až na šaty a vrabčí hnízdo na hlavě byla ovšem nádherná. Její obličej přímo svítil nadšením. Oči jí rozpustile hrály. „A co jsi před týdnem dělala tak důležitého, žes zapomněla na schůzku?“ otázal se Janis.
„Ále,“ vypískla, „jenom jsem se trochu bavila.“
„Nebyly žádné nové věštby, doufám?“
Hezká ústa se vzdorně našpulila. „Naštěstí ne. Ale kdyby to na mě přišlo, co bych s tím nadělala?“ Rozverně nadskočila. „Představ si, že jsem si hrála na strašidlo. Vyděsila jsem toho hnusáka, vévodu z Morfenu tak, až si nadělal do kalhot!“
Janis polknul hořkou slinu, protože až donedávna byl vévodou z Morfenu on. Prasák Erijen mu sebral nejen titul, ale i všechen léta budovaný majetek. Při pomyšlení, jak se asi Erijen na jeho zboží roztahuje, zaskřípal zuby. „Neměla jsi strašit Erijena,“ zamumlal. „Má časté kontakty s orakulem Temného pána, mohl by na tebe přivolat nežádoucí pozornost. Radši mi pověz, co je s Direnem.“
Bohyně věštby se zasněně usmála. „Diren. Je úúúžasně velkolepý. Dokonce i když stojí po kolena v hnoji. Nejdřív se se mnou vůbec nechtěl bavit. Dokonce mi řekl, že jsem rozcuchané třeštidlo, jenže já se neurazila. Doma mě nazývali mnohem hůř. Abych ho přesvědčila, že přicházím opravdu od tebe, posvítila jsem si na vévodu. A... přiznám se ti, ten hnusák si to opravdu zasloužil. Jak byl vyděšený a jak přede mnou pořád utíkal, nezbýval mu čas na mlácení Direna a Ternaka. Pak konečně byl Diren ochotný se mnou mluvit.“
„Hlavně, jestli jsi mu vyřídila můj vzkaz,“ zabručel Janis.
Trepena se zavrtěla. „Samozřejmě. Vzkazuje ti, že drak už má jámy plné zuby. Tomu nerozumím. Co by drak dělal v jámě? Proč nevyletí? Ale Diren mi řekl, že si s tím nemám lámat svou hezkou hlavinku,“ Trepena se uchichtla, „opravdu říkal hezkou hlavinku, a taky říkal, že ty tomu rozumět budeš.“
Janis si vzpomněl na podobenství o drakovi, kterého závistivá prasata chytila do jámy plné sraček, které na Tenerisu vyprávěl Direnovi: To máš jako s těmi prasaty a drakem. Pokud prasata svrhnou draka do jámy plné sraček a ještě mu vylejí kýbl na hlavu, budou čekat, že se to draka dotkne. Ta útlocitnější prasata možná budou lamentovat, jestli nebylo vhodnější pro draka postavit chlívek.
Chápu, řekl na to Diren. Nasraný drak jim na chlívek kašle. Bude hledat způsob, jak z jámy ven.
Přesně, potvrdil tehdy úvahu Janis. Ale když se z jámy nakonec vyškrábe, roztáhne křídla a vzlétne, nebude řešit, jestli při odrazu někoho ocasem rozmáčkne nebo ne…
Drak neubližuje úmyslně, završil to Diren. Prasata jsou pro něj jako vši.
„Trepeno, musíš být obezřetná,“ povzdechl si. Docházel k názoru, že Trepena je ze své mise nadšená až příliš. Vzhledem k její minulosti se ani nedivil, že je trochu mimo realitu. Ten její entuziasmus by se mohl vymstít jim všem. „Dávej na Direna s Ternakem pozor, ale nenápadně!“
Bohyně věštby se radostí zatetelila. „Vážně?“ vypískla. „Můžu se tam vrátit?“
„Ano, ale za týden se zase přijď ukázat.“
Poté, co bláznivku ještě několikrát poučil o nutnosti opatrnosti a poté, co se rozloučila s milovanými bzukalkami, ji poslal zpět za oponu.
+++
Celé dny se probíral listinami Druhého věku. Učil se chápat rozdíly mezi krenevským a sahíjinským chápáním světa. Za starorodých hlučel Palác neustálým rámusem, zatímco teď tu bylo ticho, panoval tu systém a řád. Tehdy to ještě nebyl Palác Protokolu, ale jen Palác Nejvyššího.
Skřetové utiskovaní netreby si na úsvitu dějin nevymodlili krenevy, ale jediného Kreneva. Jedině Senedon byl jejich prvním a skutečným bohem. Byl samojediný a byl nesmírně silný. Jeho osobnost byla velmi komplikovaná. Protože mu bylo za oponou smutno, vytvořil si dvanáct dětí ze sebe samého včetně Evony, kterou si později vzal za ženu. Všichni další krenevové jsou potomky této první krvesmilné generace, jsou tedy potomky geniálního Senedona.
V mladších sahíjinských textech Janis už několikrát narazil na názor, že se Senedon ze své obrovské moci zbláznil. Sahíjinští badatelé se škodolibým zadostiučiněním došli k závěru, že příbuzenské sňatky mezi vládnoucími krenevy se projevily na inteligenci jejich potomků. Z toho sahíjinové regulérně odvodili teze o své nadřazenosti.
Hlavním stavebním kamenem teze o oprávnění sahíjinů ovládnout Teneris, ovšem vycházely z faktu jejich zrození. Sahíjiny si smrtelníci vymodlili v celém houfu, aby zatočili s krenevy a sahíjinové to očekávání beze zbytku naplnili. Proto jsou sahíjinové ke správě Tenerisu povolanější...
Janis měl sice k sahíjinské tezi o nadřazenosti spoustu výhrad, ale zatím nenacházel žádné skálopevné argumenty, kterými ji mohl rozporovat.
+++
Byl jako na jehlách. Dny plynuly a on nikam nepostoupil. Trepena ve stanovené lhůtě opět nepřišla, nejspíš zase naháněla Erijena po zšeřelých chodbách morfenského paláce. Potřeboval si promluvit s Vivon, aby z ní dostal, kam mohli Tyneon s Henrexem uschovat žezlo. Ale už pochopil, že Sahíjinové se v soukromí až na oficiální příležitosti vzájemně příliš nestýkají. O to častěji chodil studovat písemnosti do archivu Paláce Protokolu. I samotný pobyt poblíž Paláce Protokolu dával naději, že natrefí na nějakou příležitost.
Rozvaloval se v křesle ve studovně a mžoural do překladu hustě tištěného pojednání o zborcených dimenzionálních branách v periferii systému He-ee. Autor se snažil dokázat, že hroucení zavedených koridorů souvisí s klesající dynamikou Metaprostoru. Tvrdil, že ona univerzální legenda o Perweonově kotli, pod kterým oheň dávno vyhasnul, a pohyb světů v soustavách se proto zpomaluje, může mít reálný podklad.
Janis žil vždycky v dojmu, že ta legenda pochází z Tenerisu. Chyba. Znají ji snad ve všech kulturách metasystému. Perweona nazývají Phuervonem, jinde Per-r-weonem. Obilnina, kterou Perweon vhodil do kotle je někde prosem, jinde thu-sanem, v některých systémech nahrazují obilí jedlé hlízy. Mohlo by to znamenat, že kdysi skutečně jakýsi Perweon existoval? Mohla by být pravdivá i hrozba, která z legendou souvisí? Že světy jsou v pohybu jen díky setrvačnosti, a protože je kotel ještě horký? A jak kotel chládne, pohyb se stále více zpomaluje?
Kromě tohoto pojednání v knihovně našel desítky dalších na obdobné téma. Někteří akademici názor, že svět se zpomaluje, absolutně vyvraceli, jiní s ním opatrně polemizovali. Co Janise zaráželo, že všichni až na toho posledního to byli teoretici. Badatelé, co sedí na zadku a vymýšlejí hypotézy jen proto, aby se měli o čem hádat.
Jak se venku setmělo, osvětlovací tělesa na stropě se samovolně rozsvítila. Všude kolem panovalo mrtvolné ticho.
Zaklapl knihu, odložil ji na stolek a přistoupil k oknu. Vedlo na náměstí s fontánou. Přes park měl výhled na Sebassův dům s věžemi a parkem místo střechy. Šikmo napravo stál Ixonin palác. Jeho okna byla dnes temná. Bohyně asi řádí někde za oponou…
Už se chtěl přemístit na matčin ostrov, když jej vyrušil dutý náraz a vyjeknutí. S jistotou, že je to Lijana, se ani nenamáhal otočit. Ty její přepady by se mu mohly v budoucnu vymstít. Jak jí jen naznačit, že jsou prostě chvíle, kdy chce být sám? Potlačil nevoli a nasadil neutrální výraz. „Měl jsem za to, že dohlížíš na kewendonské dostihy.“
„To jsem já, Trajanisi.“ Rozechvělý hlas opravdu nepatřil Lijaně.
Bohyně Plodnosti vypadala, jako by ji někdo prohnal roštím. Světle zelené šaty pomuchlané a přepásané sepranou roztřepenou šerpou, vlasy stažené do ohonu, jindy bledá tvář zářila nachem, oči jí těkaly, jako králíčkovi, kterého vhodí do hadí klece.
„Nechceš se posadit?“ vybídnul ji.
Roztržitě přikývla.
„Co se děje, Ixono?“ zeptal se, když se oba usadili.
„Jsem těhotná,“ vybafla.
Překvapeně zamrkal. Z jejího tónu vycítil prvky tragiky, ale také stopu pýchy a radosti. Nechápal to. On s ní přece nic neměl. „Gratuluju,“ řekl. „Ale proč s tím jdeš za mnou?“
„To dítě čekám s Ternakem.“ Bohyně nasadila sveřepý výraz připravená, až ji Janis zasype výčitkami. Ale on mlčel. Tak pokračovala: „Hledala jsem ho u Ikbaly, ale nemohla jsem ho najít. Tak jsem se vtělila do její komorné a zjistila jsem, že ta mrcha poslala Ternaka k Erijenovi.“ Ixona zatřásla hlavou a zapitvořila se. „Na půl roku. Déle by prý bez něj nevydržela...“
„No a dál?“ zamručel.
„Šla jsem za ním.“ Zaťala pěstičky, její oči byly jako talíře. Vztek s ní přímo sálal. „Bylo to děsivé. On...uklízel prasečí hnůj! Můj Ternak! Starorodý bůh Povětří po kolena v prasečích...“ Zalapala po dechu, jako by nebyla schopna to slovo vyslovit.
„Sračkách,“ dopověděl za ni mrazivým tónem. „Čemu se divíš? To je Erijenův obvyklý způsob nápravy. To a ještě bití.“ A neradno zapomínat na stahování kůže. Erijen má zvláštní zálibu v pletení bičů ze stříbrné kůže. Jenže to si Janis vzhledem k Ixonině rozpoložení nechal pro sebe.
„Ternak nebyl rád, že jsem za ním přišla,“ pokračovala Ixona. „Pokoušel se mě odehnat, ale já se nedala. Bylo to neskutečné. V tom smradlavém chlívku jsem se mu omluvila. Ale on mi řekl, že je to v pořádku. To on se prý musí omluvit mně. Už celých dvě stě let nedělá nic jiného, než na mě myslí. Řekl mi, že mě nejdřív nenáviděl. Potom pochopil, jak byl zlý a hloupý.“
„To je dobře, že jste si to vyříkali,“ poznamenal.
„Pořád mě posílal pryč. Nechtěl, abych načichla.“
„No jo,“ přitakal kousavě, „co bys tam taky dělala? V chlívku?“
„Naštvala jsem se,“ zasyčela, „přenesla jsem ho k řece a vhodila ho do vody. Prskal a nadával. Pak jsem skočila za ním...
Od té doby tam na mě vždycky před svítáním čeká. Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná. A on…přísahal mi, že je na tom stejně. Dokonce i při tom, co musí dělat u Erijena… Ale to ti povídám. Už to dál nesnesu. Miluju ho. Chci být s ním.“
Janis vážně přikývnul. „Ikbala se ho lehce nevzdá. Má oporu v zákoně i v Protokolu.“
Ixona si srdceryvně povzdechla. „Ternak tvrdí, že Ikbala mě jakožto svou bohyni poslechne. Že postačí, když jí nařídím, aby ho od Erijena vyzvedla a přeřadila na jinou práci. Že bude klidně tahat pluh nebo pracovat v dolech. Cokoliv, jen když se dostane z jejího harému.“
„To zní rozumně,“ připustil.
„Jenomže mně se to nelíbí!“ zakvílela. „Už si vytrpěl dost. Je to otec mého dítěte. Když jsem mu navrhla, že se pokusím příbuzné požádat, o jeho přesunutí za oponu s odůvodněním na scelení rodiny, byl zásadně proti. Řekl, že on není zrádce jako Vivon. A že s výbavou, jaká by mu zůstala, by mne nedokázal ochránit ani před obyčejným démonem. Že by se musel před naším synem stydět!“ Rysy jejího obličeje zjihly. Obdařila Janise šťastným úsměvem. „On to, totiž, bude chlapeček,“ dodala. Ač byla utrápená, vypadala v té chvíli moc krásně.
Janis se zamýšlel nad důsledky. To vlastně není tak špatné. Jen, ať se ty dvě rasy mezi sebou promísí. Seneda určitě pukne vzteky.
„Ternak prohlásil,“ pokračovala Ixona se slzami na krajíčku, „že dokud se situace nevyřeší pro všechny Krenevy společně, musí zůstat tam, kde je. Že nevymění jeden polštář za druhý! Nechápu, jak to může srovnávat! Ledaže by mě nemiloval tak moc, jako já jeho!“ Bohyně se rozplakala.
Janis vstal. „Ovšemže tě ten pitomec miluje, ty bláhová,“ zavrčel. „Kdyby tě chtěl jen využít, aby se dostal přes oponu, asi by se tomu teď, když mu to sama nabízíš, tolik nebránil, že? Má prostě své zásady. Královny se ho pokoušely pokřivit, ale on se udržel. Radši bude otrokem s nadějí na šanci pro všechny než trpěným exotem druhé kategorie v Jingivonu. Jeho stanovisko naprosto chápu. To dítě byl tvůj nápad, že ano?“
Rozpačitě přikývla. „Chvilku se cukal, ale nakonec…jsem ho udolala. Jsem těhotná!“ Rozzářila se. „Už to není zakázané… Naše dítě nikdo zabíjet nebude. Ale co mám dělat s Ternakem? Řekl mi, že u Erijena se cítí líp než u Ikbaly. Věřil bys tomu?“
„Erijen je sice úchylný hovado, ale ano, věřím, že u něj je to pro Ternaka lepší. Neříkal Ternak nic o Direnovi? Víš, koho myslím?“
„Ach, jistě,“ Ixona se ošila. „Ravensův syn. Krenevský král. Ternak říkal, že ho Erijen za trest ponořil do sudu s octem, protože se scházel s nějakou cizí démonkou.“
Při vzpomínce na sud se Janis otřásl. Co tam ta Trepena dělá, že to dopustí? Do octa Erijen namáčel Ravense před tím, než z něj sedřel kůži. Nemůže Erijenovi dovolit, aby Direna takto mučil. Uchopil Ixonu za ramena a řekl: „Dokázala bys mě přenést přes oponu?“
Její tvář se zavlnila zděšením. „To nevím,“ vydechla. „Můžeme to zkusit.“
Vzala Janise za ruku a podlaha se pod nimi propadla. Růžovou mlhou se řítili směrem k duhově zabarvené do nekonečna se táhnoucí stěně. Dorazili k ní tak rychle, že od chvíle startu se Janis nestihnul ani nadechnout. Ve chvíli kontaktu, kdy měli projít skrz, je opona od sebe odmrštila, jako kdyby dopadli na trampolínu. Ixona vztekle zasyčela, když je to vrátilo zpět.
Oba skončili tam, kde začali. Ocitli se rozpláclí na podlaze ve studovně Paláce Protokolu.
„Sakra,“ zaklel, když Ixoně pomáhal sebrat se z podlahy. „Nestalo se ti nic?“
„Snad si toho nikdo nevšimnul,“ zamumlala bohyně, zatímco si upravovala pokrčené šaty.
„I tak děkuju,“ řekl zklamaně.
„Mohla bych tam jít sama a Erijena trochu postrašit,“ řekla bojovně.
„Jo, a on bude žalovat u Henrexe,“ řekl Janis. „Mysli na dítě a na Ternaka. Ale až budeš s Ternakem zase mluvit, pověz mu, ať té démonce, co ji viděli s Direnem, vyřídil, že s ní chci mluvit.“
„Proč? Co zmůže nějaká démonka? Nejspíš je to nějaká známá z jeho starých časů...“
Byl na vážkách, co všechno by měl Ixoně prozradit. Vzhledem k tomu, jak je Ixona užvaněná, by na ni s Trepenou chodit neměl. „Nikdy nevíš,“ řekl váhavě.
+++
Janis seděl na větvi vysokého jasanu a sledoval přes palouk Vivon pobíhající s pálkou po hřišti upraveném ve stínu Henrexovy věže. Stavba o strohém obdélníkovém půdorysu vypadala jako štíhlý trámec zabořený v terénu. Nepřipomínala nic z toho, co dosud viděl. Slyšel, že Henrex se tři tvorbě inspiroval architekturou z ciziny a nejspíš to tak skutečně bylo. Věž se vypínala nad údolí a leskla se stovkami oken, ve kterých se odrážela krajina Dračí pahorkatiny. Maskovaný listovím byl Janis dost daleko, aby si ho Vivon nevšimla, a přece dost blízko, aby k němu dolehl její smích. Tmavovlasá vysoká žena, se kterou Vivon hrála, se pohybovala plynule a elegantně jako med stékající ze lžičky. Vivon oproti své protihráčce po hřišti poskakovala jako čerstvě narozené kůzle. Obě měly na sobě tuniky a kalhoty těsně obepínající jejich křivky a obě, i když každá jinak, vypadaly skvěle. Šmíroval tu už druhým dnem a sledoval Vivonin denní režim. Nebude to trvat dlouho a najde si příležitost, jak s ní promluvit.
Dole cosi zašelestilo. Janis se neklidně ošil, když spatřil hřbet chlupaté šelmy plížící se v podrostu. Velká šedo-černě žíhaná kočka vyskočila v plavném oblouku z mlází a měkkou chůzí nakráčela k jeho stromu. Zatajil dech, doufaje, že ho nezvětří. Jenže pruhovaný panter se zvedl na zadní, opřel se prackama o kmen a zaťal drápy do kůry a očima barvy dozlatova usmažených koblih se podíval přímo na Janise.
„Hlavně neřvi,“ zasyčel Janis a hupsnul dolů. Kdyby kocour v poslední chvíli neuskočil, byl by mu dopadl přímo na záda.
Chlupatá kočičí silueta se rozmlžila a zase ztuhla do lidských tvarů. „Trajanis z Grenedonu,“ zamručel Dewi-tan. „Co tu děláš?“
„Co ty tu děláš?“ vyjel na něj Janis v přesvědčení, že nejlepší obrana je útok.
„Jsem u Henrexe na svačině,“ odpověděl brůss. Pohodil hlavou ke vzdáleným postavám na hřišti. „Se sestrou.“
„Tak co děláš tady v lese?“
Dewi-tan se potutelně usmál. „No, díval jsem se z balkonu na Kerris a Vivon, jak jim to jde. A zdálo se mi, že na stromě v lese vidím nějakého divného ptáka. Docela dost se o ptáky zajímám. U nás doma jsme je vyhubili... No a našel jsem tebe.“
„Kde je Henrex?“ vyhnul se Janis znovu otázce.
Brůss měkce mávl paží k obloze, na které se mlhavě rýsovala vlákna sítě. „Na chvilku se omluvil. Nějaké zauzlování v síti... Býváme tu často. S Vivon a Henrexem se jeden nikdy nenudí. Nechceš ty dvě pozdravit? Určitě to bude lepší, než je sledovat zpoza...jasanu.“
„Nesledoval jsem je,“ ohradil se. Ukázal směrem k obzoru, kde se tyčila hradba Netrebského pohoří a mezi mraky se každou chvíli mihla dračí sileta máchající křídly. „Pozoroval jsem dračí teritorium. Před chvílí jsem sledoval svatební námluvy.“
„Lepší výhled je z balkonu mého apartmá v Henrexově věži,“ řekl bezelstně Dewi-tan. „Nechceš se podívat odtud? Při skleničce se sleduje líp než z větve.“
„Nemáme s Henerexem právě nejlepší vztahy,“ přiznal naježeně. „A kvůli zálibě se nebudu vnucovat do jeho příbytku. Vlastně bych ocenil, kdyby ses mu o mě nezmiňoval.“
„Budiž,“ prsknul kocour. Jeho jantarové oči všetečně zářily. Nevypadal, že by na tu průhlednou povídačku o dracích skočil, ale nechal to být. „Zítra ráno se s Kerris vracíme do Jingivonu. Co kdyby ses u nás stavil? Na večeři? Ty rád draky a já zase ptáky. Třeba přijdeme na to, že máme něco společného...“
Janis neměl kdovíjaký zájem ztrácet s brůssem čas, ale způsob, jakým formuloval své pozvání ho zaujal a zneklidnil. Taky jej napadlo, že by se mohl k Vivon dostat přes kocourovu sestru, když se ty dvě spolu kamarádí...
