Vykladač II. - Střípky sváru - 7. kapitola: Mazlík královny Ikbaly
Znovu se vracel ze zahrady. Připadal si utahaný jako po práci v kamenolomu. Jenže v přijímací hale mu Cinet s výrazem zpráskaného psa truchlivě sdělil, že na něj matka s Lijanou čekají v salonu. Grewina viditelně sršela nevolí. Bylo patrné, že se vší silou se ovládá, aby se na syna nerozkřikla. Lijana se tvářila mírně rozpačitě.
„Myslel jsem, že spíš, mami,“ zaševelil. „Kdybych věděl, že jste tady, přivedl bych Ixonu sem,“ řekl nevinně. Pak se obrátil k Lijaně: „Jak příjemné vidět tě tak brzy.“
„Měla jsem cestu kolem a tak jsem si řekla, nač to odkládat,“ řekla stydlivě bohyně.
Grewina se zamračila. „Copak ti Ixona chtěla tak brzy po ránu, drahý? A jak je možné, že tvůj démon se povaluje v domě a nechává tě té lačné ženštině na pospas? Právě jsme si tady s Lijanou říkaly, že včera, když jsme tě hledaly, jste si s Ixonou určitě všechno potřebné vysvětlili!“
Posadil se zamručel: „Nechápu, co máš na mysli, mami. Vzal jsem ji do zahrady, aby tě nerušila.“ Základ je se do toho nezamotat. Z časů politických intrik to měl natrénované naprosto dokonale.
Grewina podrážděně prskla: „Byl jsi s ní včera večer! Cinet mi řekl, že jsi s Lijanou a Lijaně zase, že jsi se mnou! Tak kde jsi teda byl?“
Zamračil se. „To má být výslech?“
Lijana našpulila rty a vstala. „Snad abych raději šla.“
„To není třeba,“ zavrčel. „Půjdu já. Nicméně, co komu řekl a neřekl Cinet, je irelevantní. Ve snaze vyhovět, řekl to, o čem se domníval, že je pravda. V noci jsem byl tady, když už to musíte vědět. Po tom, co do mne Mreon s Temným rýpali, jsem se potřeboval vyvztekat a nechtěl jsem zkazit večer. Ixona si mého zmizení všimla a šla za mnou. Naléhala, abych se vrátil. Pochopitelně se mne pokusila svést, ale já jsem jí citlivě vysvětlil, že na rozdíl od jiných na ni nepohlížím jako na sexuální objet a nabídnul jsem jí přátelství. Urazila se a hodila mě do kašny na dvoře. Zatímco jsem se převlékal, vychladla. Řekla, že bude o tom, co jsem jí řekl, přemýšlet. Nakonec jsme se v pohodě vrátili do Jingivonu. Dnes ráno se mi přišla omluvit za tu kašnu,“ lhal zaníceně Janis. „Přiznala, že něco tak syrově upřímného jí ještě nikdo neřekl a že je mi za to vděčná.
Bohyně smrti nasadila neproniknutelný výraz. „Aha.“
Lhaní mu šlo, jako kdyby nikdy nic jiného nedělal. S kamennou tváří se otočil k Lijaně. „Nechtěla byste se projít k moři? Teď ráno je tam…čerstvo.“
Bohyně se usmála tak mile a přiměřeně, jak se má bohyně umírněnosti usmívat. „To by bylo prima.“
„Jen běžte,“ zamručela mdle Grewina. „Půjdu si zase lehnout.“
Vedl ji na pláž a nenápadně tvořil artefakty jen pro ni. Hned u cestičky před domem vyčaroval napodobeninu hepernského obelisku a zmínil, že runy vytesané na podstavci popisují přesné menu krenevské snídaně sestavené z horké lávy a obrušovaných mořských oblázků.
Podél stezky k útesům bleskurychle navlnil terén a v travnatých drnech nechal rozkvést pronikavě vonící zvonky zahánějící špatnou náladu.
Na pláži Lijanu uvítal pruhovaný plátěný stánek s koláčky a horkou čkoládou. Bohyně reagovala čistým cinkavým smíchem. Na pláž Janis prostřel pruhovanou deku. Lijana se na ni rozkošnicky rozložila.
Díval se na její rozprostřené kaštaové vlasy. Hodnotil její bezchybné křivky. Ona si jej měřila skrze stíny dlouhých přivřených řas. Oči měla zelené jako surové smaragdy povalující se kolem. Jeden z kamenů vzala do prstů, podívala se přes něj do slunečního kotouče a pak znovu obrátila pozornost na Janise. „Vypadáš unaveně,“ špitla a plácla vedle sebe. „Nechceš se ke mně natáhnout?“
Nerozhodně přešlápnul. Zazdálo se to pohodlné a nenáročné. Matka, Erix i Seneda se je snažily dát dohromady. Musel uznat, že Lijana působí váženě a mile. Její krása je bez kazu. I její povaha bude nejspíše taková… „Pověz mi, taky se vtěluješ do smrtelníků?“ otázal se.
Zatvářila se překvapeně. „To přece čas od času dělá každý,“ namítla.
„A proč?“ vybafnul. „Co vám to přináší?“ Vší silou se snažil udržet v klidu, ale uvnitř přímo nadskakoval zvědavostí. Chtěl vědět, co vtělení sahíjinové na Tenerisu dělají, jak často a jak dlouho se tam zdržují. Nejvíc ho šokovalo, že smrtelníci o tom nemají ani ponětí. Napadlo jej, že právě tímto způsobem se mohl některý ze sahíjinů nepozorovaně vetřít na wobernský dvůr. Mohl odhalit, že jeho rodiče překročili hranice mileneckého vztahu a mají dítě. Mohl vypátrat, že se chystají k útěku a konečně mohl navést Eudora, aby otevřel portál na Vahan, kterým do Wobernu pronikli sůsové.
„Vzrušení, přirozeně,“ odsekla. „Baví nás, že si můžeme zahrát něčí roli. Děláme to všichni až na Tyneona. Nejvyšší to nepodporuje. Zakázat to ale nemůže.“
„Proč?“
„Protože je nás málo,“ řekla. „Tyneon to povolil po Jestřábí hoře, aby nás ukonejšil po té, co nám zakázal pářit se s démony...“
Roztržitě se zasmál. „Takže sis chodila na Teneris...užívat?“
Její tvář se zavlnila nevolí. „No a co? Nemůže se nic stát. Když se převtělím do smrtelnice a ona otěhotní, čeká dítě ta žena a ne já. Otcem je její smrtelný partner. Je to bezpečné za všech okolností.“
„Jak to vypadá v reálu?“ dotíral. „Propašujete se do lidského těla a jen tak čekáte, až toho smrtelníka napadne si zadovádět?“
Lijana se cinkavě rozesmála. „To bychom se načekali! Přirozeně, že svůj fokus patřičným způsobem stimulujeme. Nasadíme do něj...jistou potřebu po sblížení. Je to jako když vodíš loutku na provázku.“
„Připadá mi to úchylné,“ zasyčel. Sakra, ta věta z něj vylítla dřív, než se stačil zarazit.
„Úchylné?“ V jejím hlase vyčetl vzdor. „Může ti být jedno, co dělám...“
Uvědomil si, že mu to jedno skutečně je. Nehnulo by s ním, ani kdyby si dala k večeři celý akezonský vojenský pluk. Jenže, pokud ji teď nechá uraženě odejít, nebude se mít na koho vymlouvat, až bude zapotřebí zařizovat nedovolené věci. Rychle se k ní svezl na bok a položil jí dlaň na hezky tvarovaný bok. Lehce jí přejížděl prsty po těle. „Líbíš se mi, takže žárlím,“ vydechl. „Nechci, abys chodila dovádět kdo ví s kým na Teneris.“
Obdařila ho laškovným úsměvem. „Tak se se mnou ožeň.“
Odpověděl křečovitým smíchem. Nic takového opravdu neplánoval. „Ty bys mě chtěla?“
Její zarputilý pohled mu dal najevo, že odpověď by byla kladná.
„Jsem poctěn,“ řekl měkce a vtiskl jí polibek na zápěstí. „Přiznávám ale, že mě vytáčí, když mi tě matka se Senedou servírují jako na talíři. Jednak to právě ty nemáš zapotřebí a jednak si zatím nepřipadám dost…zralý na to, abych se usadil. Nechejme tu možnost otevřenou a dopřejme si čas se lépe poznat. Dlouho o mně rozhodovali jiní. Teď konečně se potřebuji ujistit, že už si svůj život řídím sám.“
Prudce se posadila. Její rozvernost byla ta tam. „Kecy!“ vybafla. „Přece jenom je v tom ta mrcha Ixona! Tak mi to řekni rovnou, že mě nechceš. Ušetříme si čas. Já to pochopím a Seneda se nezblázní.“
„Fak nevím, co s tím pořád máš. Už jsem ti řekl, že…“
„Matce si nalhávej, co chceš,“ skočila mu do řeči, „ale já Ixonu znám. Udělá cokoliv, aby se chlapovi dostala do kalhot. Po tom, na jak dlouho jste spolu zmizeli, mi tu netvrď, že jste spolu celou tu dobu vedli hlubokomyslné rozhovory! Už jako člověk jsi byl prohnaný, ale lhát i mně…“
Horečnatě přemýšlel, jak se z toho dostat. Vůbec by nebylo dobré, kdyby jeho eskapády probírala s měsíční bohyní. Kdyby se náhražka, kterou stvořil místo Trepeny, projevila jako nedostačující, mohli by si jeho nepřítomnost na večírku vyšetřovatelé zpětně dát do souvislostí.
„Omlouvám se,“ zafuněl. „Přiznávám, že jsem s Ixonou něco... ehm... malého měl. Tobě i matce jsem lhal. Nechtěl jsem, abys ses o tom právě ty dozvěděla,“ doznal zkroušeně. „Ale dnes ráno, když za mnou Ixona zase přišla, jsem jí řekl, že to byl z mé strany omyl.“ S vědomím, že jejich rozvíjející pletku právě hluboko pohřbil, předpokládal, že teď se Lijana definitně urazí a pošle ho do háje.
Jenže ona nadšeně výskla a pověsila se mu kolem krku. „Opravdu se o mě chceš ucházet?“
„Samozřejmě,“ zamumlal. Neohrabaně ji k sobě přitiskl. Tiskl své rty na její, ale jeho srdce zůstalo klidné. Pod pevně sevřenými víčky mu probleskla tvář bohyně Sváru zasypaná zlatým pudrem. Když ji včera viděl, v hrudi ho bolestivě bodalo. Ale teď s Lijanou, i když se k němu vine jak réva, to s ním nedělá vůbec nic. Cítil se jenom…napruženě. Věděl, co musí udělat. Položit Lijanu na záda a zasypat ji měkkými polibky. Vyhrnout jí sukni a dlaní pomalu stoupat k jejímu klínu.
Takže chutě do toho.
Miloval se s ní, ale přesto nesmírně toužil po té druhé.
+++
Za Lijanou na ostrůvek Kleves na Erixu se Janis už běžně přenášel sám. Během následujících dní se s matkou příliš nevídal, ale když se doma mihnul, Grewina se tvářila nadmíru spokojeně.
Lijana Janise s Cinetem často doprovázela na objevných cestách. Viděli památníky ze Senedonových časů na Emdewonu, pyramidové tvarové zářiče na Zemi, Svatyni kočičích bohů na Brussedee, zlatý Brontechův artefakt na dně vyschlého jezera na Tyneonu. Setkali se s učenými démony z Ferkensova ústavu. Na plese u velvyslance z bredeonské soustavy potkali Smesmecha. Bůh veselosti tam dělal zmatek, jak jinak. Hned měl plno otázek, co Trajanis pořád dělá, a opětovně ho zval do jeho klubu. Když si neuděláš čas na mne, udělám si ho já na tebe, vyhrožoval se smíchem.
Celý týden Janis netrpělivě čekal, až uplyne lhůta, po které se měla z Tenerisu vrátit Trepena. Jaké bylo jeho zklamání, když se v dohodnutém termínu neukázala.
Než vymyslí, co dál, navštívil Velkou knihovnu v Jingivonu. Ve volně přístupné části natrefil na Sarvonovu encyklopedii Metaprotoru, kde si vyhledal informace o riiberionském pantheonu. Mezi záznamy o potomcích riiberionské bohyně štěstí a světla Krassiony skutečně nalezl zmínku o bohyni Trepeně. Trepena Šílená – bohyně věštby. Stálo ve spisu. Jeví se jako vrásčitá mátoha s očima obrácenýma v sloup. Pohybuje se trhaně, často naráží na překážející předměty. Z jejích úst vychází chaotické skřeky. Slouží především své matce Krassioně. Smrtelníkům se zjevuje ojediněle, s výjimkou zjevení matkám po slehnutí. Její sdělení se smrtelníkům jeví zmatené, (proto ji nazývají Šílenou), ovšem často v sobě nesou zašifrované poselství.
Když si záznam přečetl, vrtěl nad tím hlavou. Jemu se Trepena zase tolik šílená nezdála. Když ji poslal za Direnem, řídil se instinktem. Možná udělal chybu, ale možná taky ne. Pro cizí oslabenou bohyni je existence mezi smrtelníky nepochybně obtížná. Ještě ji nebude odepisovat. A pokud plán s Trepenou nevyjde, bude hledat jiné způsoby, jak se s krenevy na Tenerisu spojit.
Tak, jak slíbil Senedě, ohlásil se v archívu Paláce Protokolu u víly Ordany. Ordana mu ukázala svazky Protokolu a nabídla mu nepřeberně další sahíjinské literatury. Už se s Protokolem setkal, když podnikal nájezdy na pobočky Protokolu na ostatních satelitech. Teď se od něj ale vážně očekávalo, že si tu tlustou knihu řádně prostuduje. Nechtělo se mu, ale něco mu říkalo, že přijde doba, kdy se ty znalosti budou hodit. Jen vzpomínky na učednická léta na Trnitém ostrově mu dávaly sílu se suchopárně formulovanými pasážemi prokousat. Trvalo mu tři dny, než dočetl na poslední stránku a další dva dny o textu s Ordanou diskutoval.
Pak Ordanu požádal o staré krenevské anály. Všechny písemnosti Druhého věku jsou pod zámkem, řekla víla. Přístup k nim může povolit jedině Tyneon. Janis tedy požádal přímo Tyneona. Protokol jsem si už prostudoval, Nejvyšší pane, řekl Tyneonovi. Teďbych se rád seznámil s něčím jiným, abych měl možnost srovnávat.
A Tyneon vyvedl Ordanu z konceptu, když Janisovi přístup ke krenevským písemnostem umožnil.
+++
Jednoho dne se Lijana tvářila jako kočka, která slízala hrnec smetany. „Dnes se hodlám podívat na výstavu v mém háji. Chceš se dívat se mnou?“
Jak by nechtěl. Mohl doufat, že uvidí nebo uslyší něco důležitého.
Seděli uvelebení v polštářích, drželi se za ruce a zírali do oválného lehce rozvlněného okna. Objevila se v něm oblaka prozářená sluncem, pod kterými se z velké výšky míhaly rychle se přibližující louky a pastviny. Janis ani nedýchal. Připadal si jako dravý pták chystající se přistát. Po chvíli se před nimi rozprostírala temná masa Lijanina háje. Obraz se opět přiblížil a už viděli jezero s pavilony výstaviště. Prostupovali zdmi, a nahlíželi do jednotlivých stánků. Dokonce mohli slyšet útržky rozhovorů.
Lijana se nejdříve zaměřila na nabídku tkanin dovezených ze seveneckých přádelen, pak si prohlédla zbrojířskou dílnu. Janis se místo na exponáty soustředil na lidi. Přesvědčil Lijanu zabrousit do Pavilonu dozorčí rady, pak v rychlém sledu pročesali kanceláře auditorů, a nakonec královské apartmá. Gwena našli v salonku v rozhovoru se seveneckým královským párem. Královnu Gizelu nikde nezahlédl, dokonce to vypadalo, že na veletrhu vůbec není přítomna. Rivu z Morfenu zastihli na komoditní burze v doprovodu Restenova pověřence, zatímco její manžel Erijen z Morfenu úplně na mol ještě v poledne vyspával v jednom ze stísněných pokojíků ve druhém patře zámku, které nechal král upravit pro méně důležité členy podpůrného týmu.
Jakmile Janis spatřil Erijena, zaradoval se. Naznačil Lijaně, že by chtěl u toho výjevu chvíli setrvat. Někde poblíž toho bídáka by se mohl pohybovat Diren.
„Co je zajímavého na nějakém opilci?“ ušklíbla se netrpělivě Lijana. „Chci vidět dražbu kamenů a šperkařskou dílnu.“
Jen velmi neochotně sledoval, jak bohyně přesouvá pozornost do šperkařské dílny. Zatímco přihlížela pod prsty zručných zlatníků, vyslechl si rozhovor mezi princeznou z Remtenu, jak se teď nazývalo panství Niteina manžela v Daresii s její tchýní, daresijskou královnou Ikbalou.
Obě dámy spočívaly v koutku pro odpočinek s výhledem na brusiče diamantů dostatečně vzdáleném, aby je nerušilo skřípání nástrojů. Pojídaly zákusky a popíjely likér stejně jako dvě desítky jiných dam štěbetaly, než jim mistři řemesla vybrousí zadaný kus.
Na to, že Ikbala, matka tří statných synů, už překročila šedesátku, vypadala sotva na čtyřicet, ale to nikoho nepřekvapovalo.
„…prostě jsem Rivě řekla, že správná maželka by měla pro rodinné štěstí něco obětovat, má drahá,“ pronesla nekompromisním tónem královna.
„Jenže Erijen se k ní jako správný manžel nechoval, drahá tchýně,“ namítla Nitea. „Vždyť jsem tam byla a viděla jsem to na vlastní oči. Byl k ní arogantní a krutý. Nehledě na to, že zradil přítele, který mu předtím zachránil život.“
Ikbala pohoršeně zakoulela očima. „Vzpamatujte se, drahá! Uvědomujete si, do jaké se dostal situace? Koho že to ten nešťastník Erijen zradil? Tak já vám něco ukážu.“
Otočila se přes rameno a houkla: „Psisko!“
Z chodby ústící do skladiště se vynořil nakratinko ostříhaný Ternak v šedých plátěných kalhotách a zlatým obojkem na krku. Oči měl zaměřené do ztracena, ústa stažená do trpké linky. Celým výrazem vyjadřoval odpor. Lehkou panteří chůzí došel až k Ikbalině židli a zůstal mlčky stát.
„Kleknout, dobytku!“ zahřímala královna.
Krenev ji poslechl, výraz jeho tváře se nezměnil.
Ikbala ho chytila zezadu za krk a obrátila se k Nitee: „Tento otrok, drahá snacho, ještě donedávna dělal všechno, co mi na očích viděl. Byl dvorný a vtipný, no čirá radost. Teď sice poslouchá, ale zřetelně mi dává najevo své znechucení. Nesmírně mne tím provokuje. Z deníku jeho první majitelky královny Gabrie jsem vyčetla, že obdobně se choval zpočátku, když si ho na doporučení boha Sebasse zakoupila. Jeho výchově zasvětila téměř celý svůj život.“ Ikbala se na chvíli odmlčela, vybrala si cukrem politý dortík, okamžik studovala výšku růžové polevy, pak ho s povzdechem položila zpět na podnos a sáhla po méně nebezpečné ovocné roládce.
Nitea se zatvářila skepticky. „Nechápu, co má otrok s Erijenovým ostudným chováním společného. “
Ikbala se blahosklonně usmála. „Mileráda vám to objasním, drahá snacho.“ Podrbala Ternaka po kratinkém porostu na hlavě a řekla. „Naše drahá bohyně Ixona nám Hafana věnovala jako vzácný dar. Jeho prostřednictvím se totiž my, daresijské královny, vyhýbáme nařčením z nevěry.“
Nitea zrudla až po kořínky kaštanových vlasů. „Aha,“ pípla.
K jejímu zděšení Ikbala smyslně přejela přes otrokovu klenutou hruď.„Naši králové mohou mít milenek celé tucty, ale královna rodí následníka a jeho původ musí být jistý. Kdyby si pořídila milence, skončí na popravišti. Ale Krenev?“ Ikbala se uličnicky uchichtla. „Ten se přece nepočítá! Na něco takového král ani nemůže žárlit, i když svou práci odvede, to vám tedy povím. Víte, že Hafanův status je dokonce ukotven v našem právním řádu? V odstavci Tvente hnuo stojí, že dnem korunovace přechází otrok přezdívaný Hafan do majetku královny. V dalším odstavci pak, že královna má právo užívat svého majetku v plném rozsahu. A teď se konečně dostáváme k meritu věci. Všechno skvěle fungovalo. Pak stačil malý výlet k Jestřábí hoře, kde se Hafan seznámil s tím odporným míšencem, a celé dvousetleté úsilí je vniveč. Prokletý Trajanis! To on Hafanovi popletl hlavu! Takže jistě chápete, že s Erijenovými činy naprosto souhlasím.“ Ikbala se žádostivě podívala po dalším cukroví a pak se zamračila a řekla: „Už vím, co s ním udělám. Na chvilku ho pronajmu Erijenovi. Už jednoho krenevského míšence má a slyšela jsem, že se s ním nemaže. Dá mi Hafana zase do pořádku. Až si ho vyzvednu, zase mi bude lízat nohy.“
Nitea se opatrně podívala na apatického Ternaka. „Myslela jsem, že to už dělá,“ namítla.
„Ovšem,“ přisvědčila kousavě tchýně. „Ale není v tom žádný zápal. Jeho tichý vzdor mne uráží. Chci, aby mi byl vděčný. Aby byl nadšený, že může sloužit jenom mně.“ Našpulila ústa. „Děkujme dobrým bohům, že Trajanis shořel. Manžel vaší přítelkyně včas zadusil zárodek krenevské vzpoury. Erijen by si zasloužil odměnu a pochopení. Ne perzekuci!“
Nitea se rozpačitě ošila. „Jenže Riva byla těhotná a on jí naháněl hrůzu…“
Ikbala se uchechtla. „Každá žena je v těhotenství přecitlivělá, to dá rozum. Měla byste jí poradit, aby vzala Erijena na milost. Velmi dobře jsem znala jeho matku. Hraběnka Ulra byla Daresanka. Když se Riva k Erijenovi vrátí, odpustí mu i Gwen. Přece nepůjde proti Restenovi.“
Nitea zvedla obočí. „Tímto způsobem si k Restenovi cestu zajišťovat nemusíme, madam. Jsem přece Rivinou přítelkyní…“
Ikbala zamyšleně podrbala strnule zírajícího Ternaka ve vlasech a pokývala hlavou. „Mno, věc se má tak, že muži mnohem raději spoléhají na mužské spojence. Je to hloupé, ale moc s tím nenaděláme.“
Janis by poslouchal dál, jenže Lijana chtěla vidět koňské stáje. V zastřešené jízdárně předváděli drezuru, ale Lijanu zajímaly parkurové závody venku na travnatém hřišti. V dálce mezi stromy u budovy stájí zahlédl šedě oblečené černovlasé Krenevy s vidlemi. Potřeboval, aby Lijana obraz přiblížila, ale bohyně se plně soustředila na svou oblíbenou grošovanou klisničku z kewendonské stáje.
Když se dostatečně pokochala, navrhla, že je čas vizitu ukončit.
„Co se ještě podívat do skleníků?“ žadonil.
„Nuda,“ houkla Lijana. „Už mě to nebaví.“
Janis zklamaně vydechl, když se obraz rozmazal do barevné čmouhy. V další chvíli bylo okno fuč.
+++
