Vykladač II. - Střípky sváru - 6. kapitola: Improvizace za pochodu
Doma na Grewu matka Janise vyplísnila: „Příště zbytečně neprovokuj. Seneda je jako vosa v kožiše. Nemá cenu ji ještě víc dráždit. A co to mělo znamenat s tou Vivon? Vždyť to děvče je dočista blázen! Já viděla, jak jsi celý ztumpachověl, když jste tam spolu stáli! Vy jste spolu něco měli?“
Janis zalapal po dechu. Tolik o naději, že si jeho rozpoložení nikdo nevšiml. Než stačil cokoliv říct, bohyně z jeho výrazu vyčetla své.
„Tak ona tě svedla?“ dovtípila se totálně rozběsněná Grewina.
„Samozřejmě, že... ne,“ zablekotal. Cítil se jako idiot. Nechtěl se o tom bavit právě s matkou. A současně pocítil velký vděk vůči Cinetovi, protože tuto epizodu v souhrnné zprávě zjevně vynechal.
„Mělo mi to dojít hned!“ křikla. „Úplně mi vypadalo z hlavy, že jste se na Tenerisu setkali! Ta děvka proradná! Všichni přece víme, že už tři staletí spává s Henrexem. Byli spolu ve Druhém věku a byli spolu celé ty roky po krenevské porážce. Tady za oponou se s tím Henrex vůbec netajil. Dokonce se tím, že klátí krenevskou otrokyni, chlubil.“ Grewina se záštiplně uchechtla. „Jemu projde skoro všechno...“
Janis neměl náladu vyvracet, jak to s tím svedením vlastně bylo. A proč taky? Je lepší mlčet, protože kdyby o tom začal, patrně by se neovládnul a přiznal by, že toho v žádném případě nelituje.
Když se Grewina dostatečně vyvztekala, unaveným tónem uznala, že uvedení do společnosti dopadlo lépe, než čekala. „Půjdu si odpočinout,“ dodala nakonec. „A ty se hlavně do ničeho nezapleť. Cinet má za úkol tě nespouštět z očí. Nesnaž se to komplikovat.“ S příkazem, aby ji alespoň tři dny nechali spát, se zavřela ve svých pokojích.
+++
Janis chvíli klábosil s Cinetem, pak okouněl po domě a pak nějakou dobu chodil po dvoře. Když si ověřil, že se Cinet začetl do Emdolonovy teorie užitku, a nikdo další si ho nevšímá, vykradl se do zahrady ke včelínu. Uvnitř domečku ho přivítaly vůně vosku, medu a dřeva. Uprchlou vězenkyni našel stočenou na lavici u skříně na včelařské pomůcky. Ulevilo se mu, že neutekla. Tvrdě spala, jako kdyby se tu cítila v bezpečí.
„Vstávej,“ probudil ji. „Můžeme začít druhou fázi.“
Probudila se s vyděšeným heknutím. „Bzzz, bzzz,“ zabzučela.
„Je ti dobře?“ opatrně se otázal Janis.
Příšerka se prudce posadila a ústy připomínající černou hnijící ránu se na něj plaše usmála. „Skvěle,“ zaskřehotala. Pohodila paží k úlům: „Bzukalky mi zpívaly do uší. Bzzz, bzzz. Moc pěkné. O sahíjinovi, co chová bzukalky jsem ještě neslyšela. Ty tady bydlíš?“ Janis usoudil, že je skutečně tak střelená, jak se obával. Na první pohled připomínala hodně starou a nemocnou smrtelnici, ale její svižné reakce naznačovaly, že k bezmocné seniorce má daleko. 
Janis máchl směrem ke dveřím. „Bydlím na druhém konci zahrady. Tento svět patří mé matce, paní Plamenného moře. Jmenuju se Trajanis.“
Osůbka strnula, chrčivě se nadechla. Prudce se vzepjala a natáhla paže před sebe. Její tvář připomínala strnulou divadelní masku. Oční bulvy se jí obracely do důlků, až bylo patrné jen bělmo. Pak začala skřípavým hlasem recitovat:
„Vítěz bude oslaven
jeho slovo zákonem
Poražený jsa očištěn
mystickým plamenem.“
Janis znechuceně zafuněl, když poznal Proroctví běsky z Gondotu, které popisovalo snahu krenevů o navrácení svobody. Právě ty poslední verše se týkaly jeho. On byl tím poraženým, kterého na Jestřábí hoře očistili v plamenech.
„No, dobře,“ zamručel, „tak o mně víš. Ne, že by mě ta porážka těšila. Kdyby mě Erijen nezhypnotizoval...“
Jenže ona ho vyvedla z konceptu, když plynně navázala slovy, která ještě nikdy neslyšel:
„V horoucnosti vypálené
Světlem ohně osvícené
V lůně zrady zplozeno
Sémě pravdy vloženo.“
Pak se roztřásla a zhroutila do klubíčka. Pod chumáčem neuspořádaných vlasů na Janise zářily její oči. „Jsi ten s kartami,“ šeptla.
„Spíš bez karet,“ odsekl. Nechtělo se mu rozebírat minulost a už vůbec ne to nové proroctví, protože zcela jistě o proroctví šlo. „Podívej, tlačí nás čas,“ dodal. „Musíme tě dát do pořádku. Popiš mi, jak jsi vypadala, než tě Sebass dostal. Nemůžu tě udělat stejnou, ale rozhodně to může být lepší...“
Bláznivka si v rozpacích vjela prsty do zplstnatělých vlasů. Zatahala za cíp své špinavé a zpuchřelé košile. „Vypadám skoro stejně jako vždycky. Snad jen nějaké oblečení...“
Janis zavrtěl hlavou. To přece nemůže myslet vážně! Některé démonky mívají dvě podoby. Ošklivou na zastrašení a krásnou na nalákání. Taková Weyna si v ošklivosti přímo libuje. Ale něco mu říkalo, že tady toto není ten případ. „Jak se vlastně jmenuješ? A k jakému klanu patříš?“
Osůbka si založila paže na prsou. „K žádnému,“ odvětila. „Jmenuju se Trepena. Pocházím z Riiberionu. Přesněji z nadsvětí. Jsem dcera nejvyšší bohyně světla a štěstí, Krassiony. Sebassovi démoni mě chytili v Paláci Protokolu.“ Smutně se uchechtla. „Přistihli mě, jak si listuju v Almanachu Prokletých.“
Janis si vybavil, že Almanach Prokletých tvoří seznam padlých krenevských bohů. U každé položky je uvedeno, komu byl ten který otrok prodán. Průběžně se tam doplňují jména aktuálních vlastníků. „Jsi cizinka? Proč ses neodvolala na svou matku?“
Trepena nešťastně vydechla. „Udělala jsem to. Žila jsem v dojmu, že matka mou misi u vás předem domluvila, jak mi slíbila. Ale ukázalo se, že mě podvedla. Vzkázala sahíjinům, že o mém pověření nic neví. Prý si se mnou mohou dělat, co chtějí.“ Její tvář se zkroutila. „Chtěla se mě zbavit a ani se nenamáhala zabývat se mnou osobně...“
Janis zvedl obočí. Takže to není démonka, ale bohyně. Proto se mu zdála její struktura tak cizí. „Proč se tě chtěla vlastní matka takovým způsobem zbavit?“
Trepena vzpurně pohodila hlavou. „Protože se bála, že kdyby mi to řekla na rovinu, postihla bych ji nějakou nepříjemnou věštbou. Jenže já o svých věštbách nerozhoduji. Přicházejí samy! Můžu jenom odložit jejich sdělení. Proto na mě matka zanevřela. Ale já nelhala. Jen jsem jí tu předpověď řekla pozdě, abych pomohla své sestře. Orena, to je moje sestra, se totiž zamilovala do smrtelníka, víš? Ti dva spolu utekli. Matka vztekem roztřískala všechen svůj vzácný porcelán.“
„Matka tě vyhnala, protože jsi odložila oznámení věštby týkající se sestry?“ ujišťoval se. „Ale pokud to byla věšba, tak jsi musela vědět, že se jí podaří utéct... Jaký mělo smysl její sdělení odkládat?“
Trepena se shovívavě zašklebila: „To sdělení se netýkalo přímo Oreny. Bylo o tom porcelánu, co skončí na padrť. Právě z toho, že ho máti roztříská, se dalo dobře odvodit, že jí sestra s tím chlapem frnknou.“ Pokrčila rameny. „To bys musel znát souvislosti...“
„Snad až bude lepší příležitost,“ zamumlal bezvýrazně Janis. Hlava se mu točila, když nad tím přemýšlel. Efekt věštby v koloběhu příčin a následků...
„Nemůžu se vrátit domů. Kdybych to udělala, matka by mi vzala všechno světlo,“ vyrušila ho ze zauzlovaných myšlenek Trepena. „Tak co se mnou uděláme?“ Její tvář se zavlnila dětským nadšením. „Můžu zůstat tady u bzukalek? Líbí se mi.“
Janis měl na cizinku stovky otázek, ale přiblížil se Emkener. Jakmile vyjde slunce, měla by být pryč. „Tady zůstat nemůžeš. Jestli nechceš, aby tě znovu chytili,“ řekl, a pokud já nechci, abys jim o mě cokoliv vyprávěla, pomyslel si. „Něco s tebou ale udělat musíme. Seď klidně a drž,“ dodal, odhodlaný změnit Trepenin exteriér způsobem, který by méně bil do očí.
Zavřel oči a vzpomněl si na Veru. Představil si ji bez léčitelských plyskýřů, spokojeně přikývnul a pustil se do díla: Zkroucené a vychrtlé údy srovnal. Neatraktivní dlouhý špičatý nos zmenšil, naježené huňaté obočí vyklenul a zjemnil, pleť zbrázděnou do podoby jádra vlašského ořechu vyhladil. Někde na jejích křivkách přidal, jinde zase malinko ubral. Prošedivělé roští na hlavě vystřídaly hladce spadající blonďaté prameny. „Tak,“ řekl, když si Trepenu od hlavy k patě prohlédl. „Ještě nějaké šaty by se hodily.“ Dámské šaty byly na jeho představivost příliš, dokázal ale vyčarovat velký kus lehké tenké látky a ten jí podal. „Do toho se určitě nějak zamotáš.“
Trepena zaujatá svými ladnými pažemi a dmoucími ňadry vyděšeně vypískla. „Mohl bys mi, prosím udělat zrcadlo?“ Když jí vyhověl, zahrnula ho kritikou. „Taková krása! To přece nejde!“
Usilovně se díval nad její ramena, protože v nové podobě byla přímo k nakousnutí.
„Důležité je,“ houkl, „že teď tě ani vlastní matka nepozná.“
„To se pleteš,“ oponovala. „Krassiona by mě poznala, i kdybys mě proměnil v žábu. Co tady jenom, u všech bažinatých krchů, budu dělat? S takovou podobou jsem příliš nápadná. Každý se mě bude ptát, ke kterému klanu patřím. Vyjde najevo, že jsem tu navíc...“
Janis musel uznat, že Trepena má pravdu. Měla by zmizet. „Jsi bohyně,“ řekl. „Jsou i jiné světy. Příště si dáš pozor, aby tě nechytili...“
„Na to, abych se tam vůbec dostala, jsem teď slabá,“ ohradila se. Vysvětlila mu, že mimo riiberionský systém je její síla jen o málo větší, než síla zdejších démonů. I její věštecké schopnosti, tady nestojí za moc. „Tím, jak mě Sebass držel ve tmě, mě oslabil ještě víc,“ přiznala.
„Umíš procházet skrze oponu?“ zajímal se.
Obdařila jej shovívavým pohledem. „Co na Tenerisu?“
Následující půlhodinu jí podrobě vysvětloval, jak má na Tenerisu najít krenevského krále Direna. Pomáhej mu, ale ne tak, aby si tě všiml Erijen. Vyřiď mu, že na tom, on ví na čem, pracuju, ale potřebuju ještě nějaký čas. Celou tu dobu, co s ní mluvil a ona ho pozorně poslouchala, si uvědomoval, že šíleně hazarduje. Nebyl si jistý, do jaké míry Trepena chápe souvislost s událostmi z proroctví s jeho současným úsilím. V jedné chvíli působila jako praštěná bláznivka a vzápětí mluvila docela chytře. Cizí bohyně, byť oslabená, může na Tenerisu nadělat spoustu zmatků. Janis neznal tak dobře Protokol, aby měl ponětí, jak důsledně si sahíjinové své výsostné území hlídají. Je tu i možnost, že některý z démonů, klidně i Trsuah, si cizí bohyně na Tenerisu povšimne a ohlásí to. Taky je možné, že se Trepena na jeho pokyny vykašle a půjde rovnou za Emdewonem. Za inormace o Janisově zvůli, by si mohla vyškemrat azyl... Možné je všechno, ale Janis přesto doufal, že bohyně další zkušenost se sahíjinským restrikčním systémem riskovat nebude.
„Potřebuju s tebou být v kontaktu. Setkáme se tady přesně za týden v tuto dobu,“ řekl, když se loučili. „Kdyby ti to nevyšlo, tak zase za týden.“
+++
Vracel se k domu. Emkener minul a slunce se dralo nad obzor. Byl unavený, že nemyslel na nic než na spánek. Jenže v přijímací hale na něj čekala Ixona. Fialové lokny měla pospínané jen tak, aby jí nepadaly do čela, tvářila se ustaraně.
„Kde se touláš?“ řekla naježeně.
„Kdybych věděl, že jsi tady, byl bych si pospíšil,“ opáčil kousavě.
„Potřebuji s tebou mluvit.“ Pohodila hlavou ke schodišti. „V soukromí.“
„Matka spí. Nechci, abychom ji probudili,“ řekl obezřetně. „Máme pěknou zahradu.“ Nabídl jí rámě a vedl ji k lavičce ke včelínu.
Mlčela, dokud nedošli až tam a pak spustila: „Byla jsem se na něj podívat. Něco je v nepořádku. On strašně trpí!“
Nechápavě se na ni podíval. Pak si konečně uvědomil, o kom Ixona mluví. „Trpí přece už dvě stě let.“
Bohyně plodnosti vynervovaně potřásla hlavou. „Ne, ne, ne! Sama jsem se po válce postarala, aby měl ty nejlepší podmínky ze všech. Poprosila jsem Sebasse, aby ho prodal do dobrých rukou. A přes orákula jsem daresijským královnám vzkázala, aby na něj dohlédly. Měly zařídit, aby nemusel dřít v dolech ani na poli a aby potřeby jeho vášnivého těla byly uspokojovány…“
S hrůzou sledoval, jak o Ternakovi mluví jako o psovi. Netrpělivým gestem ji uťal: „Ale on si myslí, že to, co prožívá, má od tebe za trest!“
Uraženě se nahrbila. „No, však mě taky příšerně urazil.“
„Kdy?“
„Před…dvěstě třiceti šesti lety, třemi měsíci, třemi dny, šesti hodinami a pěti minutami. Od té doby jsem s ním…nepromluvila.“
Jen s vypětím vůle zachoval vážnou tvář. „Dala jsi ho královnám. Nic horšího jsi mu udělat nemohla!“
Rozpačitě se kousla do rtu. „Ještě když jsem ho viděla před rokem, vypadal ve srovnání s ostatními…nejlépe.“
„Měl ten nejhezčí obojek, ubožák,“ potvrdil ironicky. „Byl natolik ponořený ve své trpkosti, že mu Ravens veřejně napráskal, aby ho přinutil se vzpamatovat.“
Nejistě si upravila nedbale upravené vlasy a špitla: „Ty si myslíš, že kdybych mu nepomáhala…“
Hrozivě se zamračil a dodal: „Pomoc? Není divu, že si to vyložil jako pozdní mstu! Udělala jsi z něj poštářového čokla! Při konfrontaci s ostatními si musel připadat strašně.“
Vzdorně stiskla rty. „Hm, trochu pokory mu neuškodí. Víš, co mi ten arogantní tupec tehdy řekl?“
Přinutil se ke klidu. „To už je snad jedno. Důležité je, co ti řekl teď, když jste se znovu viděli.“
Vstala a vyjekla: „Nemluvila jsem s ním! Co kdyby mne někdo skrze oponu pozoroval? Taková Seneda by se zbláznila…“
Znechuceně obrátil oči v sloup.
„Ostatně v lázních současné královny je pořád živo,“ vysvětlovala zkroušeně. „Vtělila jsem se do jedné ze služebných, a ...“
Překvapeně nadskočil. „Cože?“ přerušil ji. „Cože jsi udělala?“
Ixona se na něj podívala jako kdyby mu z ucha rašil ořešák. Netrpělivě mrskla rukou. „Vtělila jsem se,“ vyjekla. „Co na tom nechápeš?“
Vstal a chytil se za hlavu. Měl církevní vzdělání. Dvojí svěcení. Pročetl snad tuny náboženských textů. V žádném z nich nebyla ani zmínka o tom, že by sahíjinové dělali něco takového. Tumpachově přikývnul. „Jasně,“ hekl a polila ho hrůza. Co dalšího o sahíjinských manýrech ještě neví? A že je to sahíjinská specialita, je téměř jisté. Krenevové se do smrtelníků nevtělovali. Kdyby tomu tak bylo, Qlea by mu to řekla. Ixony se na to ptát nebude. Už se ztrapnil dost. „Co bylo dál?“ vybídnul ji.
Bohyně netrpělivě mrskla prsty: „Našla jsem ho na dně vypuštěné nádrže,“ pokračovala. „Čistil dlaždice, zatímco jeho majitelka a její přítelkyně plavaly s sousedním bazénu. Z rozhovoru jsem vyrozuměla, že královna tak napravuje jeho nevhodné chování. Prý jí začal odmlouvat po návratu z císařské korunovace.“
„Odmlouvat,“ odfrkl si hořce Janis. „To je taky jediné, co opravdu může.“
„Bohyně se zasněně usmála, přivřela oči, objala si pažemi hruď a šeptla: „Měl hlavu jako koleno, byl nahý a tvářil se tak sveřepě, že jsem byla v pokušení ho…“
„Jsi zbytečně podrobná!“ zarazil ji pod dojmem, že ta úchylná ženská si Ternakovo ponížení snad užívá. „Co po mně vlastně chceš?“
Ixona se bázlivě přikrčila a její tvář se zkroutila do masky rozmazleného dítěte. „Radu, přece,“ vzlykla. „Protože jsi tam žil. Víš toho dost o lidech i o krenevech... Musíš mi říct, jak bych mu mohla pomoct!“
Rozčileně rázoval kolem lavičky. To snad není pravda. Jako kdyby toho už tak neměl dost. „Myslíš to vážně?“ vybafnul.
„Ovšem!“ zaúpěla. „Kdo jiný mi poradí, když ne ty!“ Vypadala zhrouceně. Slzy se jí koulely po tvářích. „Celé ty roky jsem na něj myslela,“ dodala, „ale nikdy jsem nenašla odvahu se na něj podívat. Byla jsem si jistá, že na mne zapomněl, že je se svým údělem…smířený, že se mu daří dobře.“
„Krenev,“ zavrčel. „Můžete ho zlomit, ale s porobou se nikdy nesmíří. Moc dobře si uvědomuje, jak je zmrzačený!“
Bohyně si povzdechla. „Před válkou mi velmi imponoval. Byl…tak sebejistý a mužný. Ženy se mu skládaly k nohám. Ani já jsem neměla nouzi o nápadníky, takže když jsem mu dala najevo, že má u mne šanci, přímo mne šokovalo, jak se mi vysmál. Řekl mi, že jsem…hloupá. Urazil mne, ale já jsem ho tak moc chtěla, že jsem to vzala sportovně a snažila své obzory rozšířit. Celé měsíce jsem nakukovala přes rameno akademikům a kradla v knihovnách učené svitky. Nepomáhalo to. Cokoliv jsem řekla, hodnotil jako hloupost. Už jsem z toho měla takové deprese, že jsem mu vlezla do postele a nabídla, že mu donosím dítě. Řekl mi, že kdyby chtěl dítě, pořídí si je raději s opicí. To by prý bylo chytřejší. Od té doby, jsem s ním nepromluvila. Tak mi, Trajanisi, poraď, co mám teď dělat.“
Nasupeně zasyčel. Ternak byl hulvát a ona rozmazlená fiflena, ale to bylo dávno. „Ať uděláš cokoliv, musíš si být jistá, že to opravdu chceš. Pokud by tě tví příbuzní přistihli, musíš si být jistá, že se vyrovnáš s důsledky.“
Bohyně se ošila, zamávala řasami a řekla: „Mrzí mě, že jsem to nechala dojít tak daleko. Vím, co se o mně říká. Že jsem moc rozumu nepobrala. Kdo by to také od bohyně Plodnosti čekal, že?“
„Kdysi jsem četl, že pravá láska se neptá, co dostane za oplátku,“ řekl ponuře. V duchu se sám sobě chechtal. Taková moudra! Kde se to v něm bere? Ne, že by právě on měl někomu radit. Láska? Jen dvakrát v životě se setkal s něčím, co ji letmo připomínalo. V prvním případě dopustil, aby jeho milovanou upálili, ve druhém se musí vyrovnávat s její zradou.
Ixona o jeho skryté duševní bouři naštěstí neměla ani ponětí. Zkroušeně přikývla. „Tomu rozumím. Láska je věcí srdce a ne rozumu.“
„Právě,“ přitakal. „V některých případech srdce vykompenzuje, čeho se rozumem nedostává. Ternak to tvé srdce zpočátku nedokázal ocenit. Měl dvě stě let, aby mu to došlo. Chtělas radu? Vykašli se na to, co by tomu řekli příbuzní a navštiv ho. Sám ti poví, co pro něj můžeš udělat. A co nepoví, to pochopíš podle jeho reakcí. Vůbec nejsi tak hloupá, jakou se děláš. Jen si dej pozor, aby vás nikdo neviděl. Nejvhodnější doba je Emkener před úsvitem.“
Narovnala se. Slzy se ztratily. „Nepovíš to nikomu?“
Uličnicky se zašklebil. „Hned teď poběžím za tetinkou Senedou.“
+++
