Vykladač II. - Střípky sváru - 4. kapitola: Všetečné otázky na šarlatánské metody
Tentokrát z Jingivonu Janis spatřil mnohem více. Metropole sestávala z širokých ulic a vysokých skleněných budov obklopených zelení. „Kdo v těch domech žije? Sahíjinů je přece jen pár desítek,“ podivil se.
„Míšenci, které sahíjinové stačili zplodit před Jestřábí horou, démoni, které jsme zdědili po starorodých a taky cizinci,“ odvětila matka. „Některé jsi už potkal na našem večírku.“
Janis si vybavil zkušenost s polymorfem, stromistou a sourozeneckým párem brůssů. Skutečnost, že existují i jiné světy mimo Teneris a satelity, ho pořád ještě přiváděla k úžasu.
„Nikdy jsem se o ně tolik nezajímala, protože jsem měla vždycky plno práce s tenerisany. Zběžně jsem poznala jen Dewi-tana a trochu blíže Seobhan,“ poznamenala. „Zatímco jsem spala, kontakty našeho světa s okolím, jak se zdá, nabyly na intenzitě. Mezi cizinci jsou vědci, kteří přišli na Tyneonovo osobní pozvání, a taky tu máme vyslance, kteří přišli v důsledku politických dohod a taky pozorovatele z Aliance.“
Janis si v duchu poznamenal, že o Alianci toho zjistí víc. Z narážek se dovtípil, že se jedná o zastřešující organizaci, která udržuje v soustavách Metaprostoru pořádek. Teď jeho pozornost plně přitáhly davy démonů nejroztodivnějších barev, tvarů a velikostí, beze spěchu proudící ulicemi. „Myslel jsem, že většina démonů se angažuje na Tenerisu.“
„Na Teneris pouštíme jen ty, jejichž přítomnost je tam z náboženských důvodů nezbytná. Většina démonů tu žije podobným způsobem jako žijí lidé na Tenerisu. Mají vlastní zákony, kulturu, školství. Vše samozřejmě s ohledem na Protokol a naše priority. Vědí, že je můžeme kdykoliv povolat ke službě. Svévolné mise za oponu mají zakázané.“ Bohyně se ohlédla přes rameno a tvrdě se usmála na Cineta, který kráčel dva kroky za nimi. „Jen ti nejschopnější dokáží rozpoznat, kdy mohou jednat samostatně. Kdy stojí za to některá pravidla porušit.“
Cinet na důkaz, že tu strohou pochvalu pochopil, uctivě sklonil hlavu.
„Všechno magické vzdělání na Tenerisu jste stáhli na Trnitý ostrov. Zničili jste všechna magická zrcadla a spálili komunikační příručky. Zakázali jste smrtelníkům nácvik soustředění, který umožňuje přístup na síť. Udělali jste to, abyste lidem kontakt s démony a světem za oponou znemožnili,“ dovtípil se.
„Ano,“ přisvědčila. „Lidé by měli nechat démony na pokoji. Démoni jsou silnější a trvanlivější. Lidé zase mazanější a zákeřnější. Démoni mají sklon lidi terorizovat a zastrašovat silou, ale lidé mívají tendenci démony klamat a zneužívat. Ty dvě rasy se k sobě nehodí. Když už krenevové démony stvořili, měli je nechat tady, kde nemohou nic poškodit, nikomu ublížit, ani se nechat podvádět.“ Janis se chtěl zeptat, jak se na to dívají samotní démoni, ale pak si to rozmyslel. Však uvidí.
Amfiteátr připomínal přeplněný bublající kotel. Sahíjiny bylo možno od různobarevných démonů rozeznat podle ryze humanoidního vzhledu a nazlátlé pleti. Skutečně jich v těch davech Janis napočítal asi jen kolem dvacítky, a ještě nebyli všichni čistokrevní. Míšenci Sahíjinů s démony včetně Ordany a Sebasse pocházejí z raných dob před Protokolem. Někteří reprezentovaní Sebassem a Smesmechem zdědili zlatou pleť po Sahíjinech a jiní, jako například Ordana se více podobali běsům. Všichni ale v nějaké míře zdědili božské tvůrčí schopnosti. Těsně po válce byla situace napjatá. Krenevové byli poraženi, odsouzeni a vydraženi smrtelníkům. Tehdy démoni přísahali věrnost sahíjinům zcela dobrovolně. Tyneon už dávno vypozoroval, že kříženci démonů s bohy mohou být v důsledku nepředvídatelného temperamentu pro nové zřízení nebezpeční a proto mezirasové množení zakázal. Vlna protestů, kterou tím vyvolal, ho přinutila slíbit, že toto opatření je dočasné a že v budoucnosti ho přehodnotí. K tomu nyní došlo. Restrikce mezirasových svazků ale po dvou stech letech končí, přesto Janis nebyl s to pochopit, jak bylo možné, že ten zákaz sahíjinové celých dvě stě let dokázali bez reptání respektovat.
Mreon, Tyneonův bratr, je míjel jako první. Zběžně kývnul a spěchal dál. Janis ho chtěl zadržet, aby se ho zeptal, zda mu Trsuah vyřídil vzkaz ohledně Neceoma, ale matka ho zastavila: „Teď ho nechej jít. Ten náfuka tě vezme na vědomí až poté, co to udělají ostatní.“ Přišli pozdě, místo bylo jen nahoře. Dole u mantinelů zahlédli Tyneona. Vládce ucítil, že se na něj dívají, otočil se a zamával. Seneda Janisovi královsky pokynula. Bohyně vedle ní s fialově zabarvenými vlasy vyčesanými do vysokého drdolu si toho všimla a uličnicky na Janise mrkla.
Byla mu povědomá, ale nepoznával ji. „To je kdo?“ zajímal se.
„Ixona, bohyně plodnosti,“ odfrkla matka. „Každou chvíli má jinou barvu vlasů. Dej si na ni pozor. Pase po mladém mase...“
Její řeč přehlušily fanfáry. Do arény vběhli démoní chovatelé s dráčaty.
Smesmech oblečený v temně zeleném overalu s imitací dračích šupin na zádech poskakoval kolem každého adepta, pokládal nejapné otázky a vtipně hodnotil exteriér. Diváci reagovali smíchem a dráčata, pokud dokázala chytře odpovídat, odměňovali uznalým dupáním a pískotem. Komisaři měli dostatek času udělovat body a Janis zase mohl slídit po tvářích v hledišti. Poznal Sebasse s krásnou démonkou po boku. Těsně po zahájení se dole u brány mihnul Trsuah, zakrátko jej Janis spatřil za zády Tyneonova křesla.
Bolestivě ho bodlo u srdce, když v hledišti přímo naproti objevil Vivon. Kdyby tak důvěrně neznal její rysy, byl by ji nepoznal. Její havraní vlasy se třpytily zlatým prachem a stříbrnou pleť zastíral zlatý pudr. Dívala se přímo před sebe a více, než živou bytost, připomínala bezduchou sochu. Sedadlo po její levici bylo po většinu doby prázdné a řadu, kde spočívala, zaplňovali hřmotní v černé kůži odění démoni, nepochybně zabijáci z Henrexovy stáje. Jak na ni zíral a tajil dech, uvědomoval si, že by toho měl nechat...
Matce jeho výpadek z pohody neušel. Starostlivě se k němu naklonila. „Je všechno v pořádku?“
„Jistě, jen jsem si na něco vzpomněl,“ brouknul. Zakázal si po ní pokukovat, ale po chvíli to stejně nevydržel. Provokovalo ho, že ona, ačkoliv ho určitě zaznamenala a učitě se zase tolik nezměnil, se na něj ani jednou nepodívala. S dalším bodnutím u srdce si vzpomněl, jak byl na ni před popravou hrubý. Ne, že by si to nasloužila, jenže teď ji bude potřebovat. A využije ji tím nejpragmatičtějším způsobem, jak to půjde. Klidně jí bude i lhát. Nebude s tím mít žádný problém...
Po většinu času byla sama, s nikým z okolních diváků nemluvila. Až ke konci bonitace, když předseda komise uděloval stužky, se na křeslo vedle ní uvelebil Henrex a majetnicky ji objal kolem ramen.
Janis zaskřípal zuby. Před popravou, když za ním přišla do sklepa, to bylo řečí, že nedokáže existovat ve světě, kde nebude on… Ale kdo by bral vážně bohyni Sváru?
Stadionem zaduněly závěrečné ovace. Démoní obecenstvo začalo vzlétat k otevřeným nebesům přímo ze sedadel. „Jaká nevychovanost,“ nakrčila nos Grewina.
Janis se pobaveně uchechtl. Jemu to naopak připadalo mnohem praktičtější, než se tísnit u východů. „A co my?“ zeptal se. „Nač ještě čekáme?“
„Jdeme k Ixoně,“ zněla odpověď. „To jsem ti neřekla?“
„Myslel jsem, že se s ní od té doby, co tě se Senedou kritizovaly kvůli svazku s Eudorem, nebavíš,“ namítnul.
Matka vstala, upravila si šál barvy půlnoční modři naaranžovaný kolem ramen, a jemně ho poplácala po tváři. „Bude ráda, že jí dám příležitost si to u mě vyžehlit. Ty se potřebuješ etablovat. Ixi je ze všech potvor tím nejmenším zlem. Je trochu jednoduchá…Počítej s tím, že tě bude svádět. Jestli se necháš, lehko se jí nezbavíš.“
Asi se zatvářil trochu upjatě, protože matka se zlomyslně uculila a dodala: „Ty pohoršené reakce si odpusť, drahý. Nezapomínej, že tě Cinet za oponou sledoval. Z jeho souhrnného hlášení vím, že nejsi žádný svatoušek. Na skotačení si vyber některou z nezadaných démonek. Jen si dej pozor, aby se nestala nehoda. Podle novely máš nárok na jednoho potomka za existenci a byla by škoda pořídit si ho zrovna s Ixonou.“
Otráveně loupnul očima po bezelstně se tvářícím Cinetovi. „Díky, madam, to bylo zcela vyčerpávající.“
Zavěsila se do něj, kose na něj shlídla a špitla: „Chápu, že je to příliš...delikátní téma, ale nedá se nic dělat. Nechci mít hloupé vnouče.“
Kráčeli uličkou hlediště, ve kterém zůstali už jen bohové a pár služebných démonů. Janis přemýšlel, jak je vše relativní. Jeho matku smrtelní za oponou ztotožňují se Smrtí. A právě tato dáma prohlásila, že si nepřeje hloupé vnouče. Něco takového si před nedávnem nedokázal představit. S údivem připustil, že se mu to líbí. Zastavil se, vzal Grewinu kolem pasu, zvedl ji do výšky a vlepil jí pusu. Překvapeně výskla. Zabušila mu pěstičkami na hrudník. „Okamžitě mě pusť dolů, ty mizero,“ řičela se smíchem.
„Nebo budu synem smrti!“ vyprskl.
Dostali se až dolů k východu, kde už mezi houfujícími se démony zlatě svítili Ixona se znuděně se tvářícím Mreonem a jako vždy dobře naloženou Erix. Vypadalo to, že čekají na ně. Vnadná bohyně Plodnosti se s nimi nijak nepárala: „Grewino, Trajanisi, už se nezdržujme. Představíme se až u mne doma. Všichni ostatní už tam jsou. Když budeme otálet, spořádají nám všechny ořechové rohlíčky!“
Vyhrnuli se ven na mramorem vydlážděné náměstí. Slunce už zapadalo a jemné kapičky vody dopadající z fontány odrážely všechny duhové barvy. Listí na stromech tiše ševelelilo a ptáci ve větvích švitořili. Kráčeli k prostornému paláci, jehož okna do šera zářila. Erix s Mreonem probírali detaily Smesmechova nápaditého kostýmu, Grewina s Ixonou si něco potichu špitaly.
Uvnitř chladivé vstupní haly se Ixona chopila Janisovy paže. „Jako hostitelka tě, pěkný hochu, představím.“ Obrátila se k Cinetovi: „Běž si dát něco na zub, dortíku,“ řekla laskavě. „O všechny potřeby tvého pána se teď postarám já.“
Démonova bledá pleť zrůžověla. „Mám nakázáno být na doslech, madam,“ řekl přiškrceně.
„Jenom běž,“ řekl smířlivě Janis, „neplánuju nic krkolomného. Kdybych si zlomil nehet, okamžitě tě přivolám.“
Ixona se rozverně zachichotala. Jamile se Cinet vzdálil, její tvář zvážněla. „Nenechej se vytočit, kdyby si tě dobírali kvůli tomu souboji. Jenom ti závidí, že na rozdíl od nich nejsi znuděný věčností. Máš před sebou éru objevování! Čeká tě tolik dobrodružství!“ zvolala slavnostně. „Všichni se těšíme, že se s tebou o to vzrušení podělíme.“
Janis svatouškovsky pokrčil rameny. Byl přesvědčený, že sahíjinka se mu už dopředu omlouvá za faux pax, ke kterému nepochybně v jejím domě dojde. Ale když je tak hloupá, že se do toho nechala zatáhnout, neměl důvod s ní soucítit.
„Na to jsi přišla sama, nebo jsi to někde četla?“ houkl skepticky Mreon.
„Kdybys raději mlčel, protivo,“ ozvala se povzbudivě Erix. „To bylo velice moudré, Ixi.“
Za masivními intarzovanými dveřmi se ozvývala hudba a smích.
„Tak abychom šli,“ povzdechla si Grewina.
Hudba se nepodobala ničemu, co Janis dosud slyšel. V první chvíli měl dojem, že mu utrhne uši. Tak…divoká. V prostorách podpíraných průhlednými štíhlými sloupy, osvětlovanými barevnými kaskádami studených jisker tryskajícími z nástěnných chrličů se bavilo asi pět desítek barevně oděných nebešťanů. Až na Tyneona a Senedu zde byli snad všichni. Mezi běsy Janis poznal Lijanu, se kterou se setkal na večírku u matky.
Hostitelka Janise přivedla doprostředka sálu. Hudba se ztišila. „Drazí přítomní!“ zahlaholila. „Není náhodou, že právě já, bohyně plodnosti, vám nyní mohu představit Trajanise, plod lásky naší drahé Wi. Tak jako k nám přichází on, vrací se k nám i jeho tolik postrádaná matka. Slavme, protože to předznamenává začátek věku nových možností!“
Sklenice se rozcinkaly, zazněl potlesk, zakrátko se hudba znovu rozduněla.
Ixona chňapla Janise za předloktí. „Jdeme,“ sykla a vlekla ho ke stolkům s občersvením, kde obklopeni lidsky vyhlížejícími démonkami stáli Emdewon se Sebassem. Janis měl co dělat, aby před tím sketou Sebassem udržel neutrální výraz. Dobře věděl, že těmi novými možnostmi bohyně mínila legislativní úpravy, kterými končil absolutní zákaz reprodukce.
Oba nebešťané Ixoně zdvořile pokynuli. „Moc pěkná řeč, zlatíčko,“ zavrněl Sebass. „To ti muselo trvat dlouho, než ses ji naučila zpaměti. Nebo ti to někdo předem napsal?“ Loupnul očima po Janisovi, a bezelstným tónem dodal: „Námahu s představováním Grewinina syna si můžeš ušetřit. Od chvíle, co jsme ho viděli naposledy, se zase tolik nezměnil.“
Pak se na Janise pořádně podíval a řekl: „Prý se zajímáš o protokol, Trajanisi.“ V jeho očích se dalo číst jako v otevřené knize. Říkaly: Dej si na mě pozor. Já si ho dám taky.
Janis se kysele usmál: „Už vím, co tam je. Teď ještě přijít na to, co tam chybí.“
„Jenom si posluž,“ zašklebil se Sebass a odporoučel se. Janis byl vděčný za to, že se mu bůžek nepokouší něco hrát nebo předvádět.
„Na rozdíl od Sebasse mám mladé bohy pochopení,“ přitočil se k Janisovi sahíjin seriozních strohých rysů navlečený v perlově leském plášti a podával mu pravici. „Jsem Emdewon, a doufám, že spolu budeme dobře vycházet.“
„Také doufám,“ poznamenal Janis, když ruku boha spravedlnosti přijal. Neuniklo mu, že v tónu, jakým Emdewon vyslovil slovou vycházet, byla skrytá výhrůžka.
Někdo mu zaťukal na rameno. Otočil se a spatřil Lijanu. Rusovlasá a zelenooká patronka rovnováhy se uculovala jako ostýchavá panna. „Trajanisi,“ vydechla, „matka mne ujistila, že se nebudeš zlobit, když se ti připomenu…“
Chytil ji za ruce a dvorně je zlíbal. „Jak bych se mohl zlobit, krásná Lijano.“
Zapýřila se a rozzářila se jako sluníčko. „Opravdu?“
Někdo ho zatahal za rukáv. „Trajanisi,“ ozvala se naježeně Ixona, „ještě musíme obejít všechny ostatní!“
Janis se k Lijaně naklonil. „Až to půjde,“ šeptl jí do ucha, „byl bych moc rád, kdyby sis na mne vyšetřila trochu času.“
Lijana se uchichtla. „S potěšením.“
To už ho Ixona vlekla dál. „Nemusíš se chovat hned napoprvé tak…hm familiérně ke každé slípce, co se na tebe nalepí,“ odfrkla.
„Familiérně?“ houkl nevinně. „Erixina dcera je má stará známá.“
Za zády zaslechl přidušené Emdewonovo pokašlávání a Sebassův nezastíraný chechot.
Do cesty jim vstoupil bůh zmatku Smesmech objímající kolem pasu patronku encyklopedické zanícenosti, vílu Ordanu. Za nimi se tiše ploužili tři skřetí společníci. Bůh už se převlékl z dračího kostýmu do decentního uhlově černého kabátce a kalhot a vysokých kožených bot. Kolem límce sněhově bílé košile měl ležérně omotaný krvavě rudý šátek. Výsledek působil dramaticky a mužně. Pustil Ordanu, rozpažil a zvolal: „Ó Trajanisi, taková radost, vidět spřízněnou duši! Společníka v útlaku! Přítele v nouzi! Co kdybychom společně drželi hladovku?“
Janis nakrčil čelo. „O jakém útlaku mluvíš?“
Smesmech dramaticky vykulil oči. „Ty to ještě nevíš? Nevíš, co mí rodiče provedli? Jakým příkořím mě vystavili? Vždyť je toho plná síť!“ Našpulil pusu a mnohem tišeji dodal: „Většinu těch zpráv jsem tam dodal já, to dá rozum...“
Janis se na Ixonu tázavě podíval. Bohyně zakoulela očima: „Zakázali mu chodit přes oponu. Myslím, že to souvisí s tím vypáleným skladem.“
„Myslel jsem, že ten sklad je na Senedonu a ne na Tenerisu,“ řekl Janis. Odmítal se v myšlenkách zabývat tím, jak moc ho štve, že pro něj ten zákaz platí taky. Silou vůle to odsunul stranou.
Ixona nakrčila nos. „Smesmech taky sbírá záclony. Matce natruc. Nesnaž se v tom hledat logiku...“
Smesmech se dotčeně udeřil do prsou. „No dovol! Mé jednání je naprosto racionální! My géniové zůstáváme nepochopení! Moje vášeň pro záclony je upřímná! Je nástrojem k získání mateřské náklonnosti!“ jeho tvář se škodolibě zavlnila.
Ordana se rozesmála. Její smích nebyl ani rozmarný ani pošetilý. Měla hluboce nasazený hlas, nezvyklého zabarvení. Slušel by daleko objemnější osobě. „Záclony nezáclony, dělal jsi za oponou zmatek. Chápu, proč ti to zatrhli. Bylo jen otázkou času, kdy se to stane.“
Bůh si smutně povzdychl a přikývl. „Ordana má bohužel pravdu.“
Víla Janise pátravě přehlédla od špiček bot po temeno a zašeptala: „Pěkný večer, Trajanisi. Opravdu ses natáhnul na záda z ničeho nic?“
Janisovi chvíli trvalo, než mu došlo, co má na mysli. Aha, mluvila o souboji na Jestřábí hoře a o jeho vynucené kapitulaci. Ordana rozhodně nechodila kolem horké kaše. Zaťal zuby a přikývnul.
„Ale předtím jsi to prý Henrexovi nandával jedna báseň,“ spikleneckým tónem dorážela víla.
Smesmech jí škodolibým gestem zatahal za temně zelené vlásky uvolněné z pevného uzlu, za což jej obdařila vražedným pohledem, a řekl: „Uvádíš ho do rozpadů, Ori. Smiř se s tím, že to udělal pro formu. Jen aby těm smrtelníkům dopřál podívanou.“
Ordana úporně zavrtěla hlavou. „Moje přítelkyně Kerris mluvila o něčem jiném. Tvrdila, že soupeři si na nic nehráli. Říkala, že i Mreon z toho byl zmatený. Prohlásil, že to bylo těsné. A řekl jí to v posteli, to se nekontroloval. A víš, že Mreon takovým věcem rozumí.“
Smesmech zakoulel očima. „Proč potom všichni ostatní tvrdí, že…“
Ordana si naštvaně dupla. „Protože něco skrývají!“
Hádali se, a úplně zapomněli, že je Ixona s Janisem stále ještě poslouchají. Janis do bohyně nenápadně strčil a pohledem jí naznačil, aby se pohnuli dál dřív, než po nich ti dva budou chtít svědeckou výpověď.
„Teď ještě Henrexe, a ty nejhorší budeš mít z krku,“ řekla bohyně cestou k oválnému bazénku v čele sálu, u kterého se Temný pán s Mreonem překláněli přes okraj a sledovali něco ve vodě. „Mám tam šepotavé mušle, dáreček od přítele z dimenze Pleutew,“ řekla na vysvětlenou. „Mají speciální orgány pro matematické formulace. Já na to moc nejsem. Ale pokud si chceš pokecat o zakřivení prostoru...“
„Aha,“ řekl zmateně Janis. Bloudil pohledem po okolí, zahlédl asi osm zabijáků, ale Vivon v dohledu nebyla.
Mreon s Henrexem se jako na povel otočili. Mužská arogance může mít nepřeberně variant.
Arogance bohatství a výlučnosti, arogance inteligence a arogance krásy. V dobách, kdy byl Janis kavalírem na akezonském dvoře, ho obviňovali, že je má všechny. Ale jak se tak díval na Henrexův blahosklonný výraz, musel uznat, že ten darebák má ještě nějaké navíc. S vlasy barvy přemrzlého sněhu, v dlouhém kabátu z bílé veboní kůže, se stříbrem vyztuženými nárameníky a vysokých šněrovacích botách s tlustými podrážkami, Henrex vypadal, jako kdyby se vyloupnul z eposu o hrdinném dobývání Khumajského zlomu. Prostovlasý Mreon v černé košili zastrčené do úzkých šedých kalhot pronikavě vonící čerstvě pokosenou trávou vedle něj připomínal rozverné zkažené dítě. Oba se škodolibě usmívali.
Ixona se zatvářila přísně. „Doufám, že víte, jak se máte v mém sídle chovat. Oficiálně vám představuji Trajanise. A nechci tu žádné impertinence.“
Janis v duchu zuřil. Nepotřeboval mluvčí a už vůbec ne takovou. Jenže Ixona dělala asi vše v tom nejlepším úmyslu. Zaťal tedy znovu zuby, mírně pokynul hlavou a procedil: „Dobrý večer.“
Henrex zvedl obočí. „Jaká úleva, Trajanisi, že zase mluvíš,“ řekl procítěně. „Hrůza, ze které jsi oněměl, je koneckonců jenom lidská emoce, za kterou se není třeba stydět. Těší mě, že se tak držíš.“
Mreon se uchechtl a nasadil vážný výraz. „Když už jsi tu, mám problém, se kterým bys mi mohl pomoct. Dělá mi starosti vývoj povětrnostní situace nad Trajanínskými solisky. Proudí tam přehřátý vzduch z hořící stepi a tlačí se nad hřebeny Vahadlových hor. Nevím, jestli poslat démony, aby ho odfoukli nad morvenské údolí, nebo raději za gondotské vrchy. Nemohl bys mi na to vyložit karty?“
Zabijáci kolem se chrchlavě rozkašlali, běsky, které jim dělaly společnost, se chichotaly do dlaní, Ixona pohoršeně zasyčela. Janis se kousl do rtu a zůstal zticha, protože teď byl v provokacích určitě na řadě Henrex.
Temný pán se úslužně usmál a dodal: „Mreon asi zapomněl, že Tyneon karty zakázal. Ale ty jsi přece študovaný expert. Určitě znáš i jiné šarlatánské metody...“
Janis se rozhlédl kolem. Zaznamenal, že ryčná hudba se ztlumila, a dokonce i ti ze vzdáleného konce sálu nejspíš špicují uši a napjatě čekají na jeho podrážděnou reakci. „Asi máte na mysli pátrání v Pravděpodobnostním poli, že?“ řekl pomalu a pečlivě. Jistě, že provokoval. Všeobecně platil úzus, přímý průzkum Pravděpodobnostního pole je tabu. Že ten, který se tam vydá, se zaručeně zblázní. Podle Tyneona to bylo příčinou Senedonova šílenství. „Až bude některý z vás v průseru,“ pokračoval nevzrušeně Janis, „klidně se na mě obraťte. Ale počítejte s rizikem. Platí jak pro vykladače, tak pro tazatele.“ Nechal je tam skoprněle stát, otočil se na patě a nečitelným výrazem pomalu kráčel pryč.
„Hej,“ dorážela Ixona, která cupitala vedle něj, „co to znamená? Nechápu to!“
