Vykladač II. - Střípky sváru - 3. kapitola: Rozběsněný nejvyšší šéf

05.09.2025 06:52

Palác Protokolu v Jingivonu vystavěný z šedobíle žilkovaných mramorových kvádrů, kde oficiálně sídlil Tyneon, nejvyšší bůh mladorodých, na první pohled připomínal mauzoleum. Rozkládal se uprostřed prostranství vydlážděného mozaikou zachycující sahíjinské dějiny. Kolem bylo jako po vymření a i když už slunce dávno zapadlo za obzor, okna zírala temnotou. „Nikdo tam není?“ podivil se Janis.

„Emdewon určitě,“ mávla paží matka.

 

Očekával, že půjdou dovnitř, ale Grevina ukázala na alej vedoucí do hloubi parku. Kráčeli širokou alejí, a jak se více stmívalo, větve mohutných stromů klenoucí se nad jejich hlavami stále intenzivněji světélkovaly. „Jdeme do Tyneonových laboratoří,“ vysvětlovala. „Jeho koníčkem je výzkum.“

 

Janis si vzpomněl na vědce z Tenerisu. Někteří vymýšleli válečné stroje, jiní hledali nové léky, další se snažili ušetřit lidem práci. „A jak do toho zapadá všemocnost? Když si Tyneon dokáže cokoliv vytvořit, jaký má jeho bádání smysl?“

 

Grevina pohodila hlavou. „To se ho raději zeptej sám.“

 

„Nechci se ho dotknout.“

 

„Tak nejdřív mysli a pak mluv.“

 

Alej ústila u komplexu laboratoří přísně účelových tvarů obklopených hájkem u břehu řeky. Někde tudy se plížíval i osamocený Diren za svými bazilišky, než mu ńa jeho podvratnou činnost přišli.  V domě ze skla a kovu nad oválnou horizontální plochou utkanou ze vzájemně se proplétajících světelných paprsků Tyneona našli. Elegantní, usměvavý. Grewině vlepil polibek na líčko a Janisovi podal ruku, jako kdyby se potkali na dražbě koní v Lijanině háji: „Spavá epizoda je za tebou, jak patrno. No, to je dobře,“ zahlaholil. Janis to nevydržel a jedním dechem pozdravil a zeptal se na tu světelnou síť nad stolem. „Jenom mapa,“ utrousil bůh. „Vysvětlím, jak se v ní orientovat. Ale nejdříve vás tu provedu. Vždyť Wi u mne nebyla pětadvacet let.“

Místo usmoleného kaftanu jaké nosili vědci na Tenerisu měl Tyneon na sobě frajerskou modrou košili a kalhoty z černé broušené kůže. Zanícením pro výzkum ale připomínal mistra Estebana.  Boha, který zabil jeho pradědečka Senedona, si Janis představoval úplně jinak. Tyneon dělal dojem, že by neublížil ani kuřeti. Zcela bez zábran Janisovi předložil svou hypotézu. Hledám primární Hybný impulz a cestou za ním narážím na další a další vzrušující záhady. Nemůžu je jen tak ignorovat...  Všechhno je hodno důkladného průzkumu. Právě vědeckým přístupem se chci vystříhat obdobných „nedopatření“, jakých se dopouštěli mí předchůdci. Připustil, že od příbuzných zatím mnoho pochopení nezískal. Bylo patrné, že svému koníčku natolik propadnul, že na ostatní mu mnoho času nezbývá. Na Janisův dotaz, jak tedy zvládá své povinnosti Prvního mezi prvními, odvětil, že vše je pod kontrolou. Ono se to uřídí samo, dodal. O všechno potřebné se postarají ostatní.

           

Janis se zeptal na svítící stromy a dozvěděl se, že tento jev způsobuje cíleně pozměněný metabolismus rostlinných buněk.  V prosklené hale si prohlédli nové kultury epifytních rostlin schopné se uchytit pomocí nepatrných přísavných vláken i  na té nejhladší skále. Vydrží i nekrutější mrazy a k výživě jim stačí minerály, odfiltrované z řídkého horského vzduchu, holedbal se bůh.   

 

„To, co tu děláte, je moc zajímavé,“ poznamenal Janis, „ale jste všemocný a tvořivý a máte fantazii. Můžete si svítící stromy nebo létající rostliny vytvořit sám. Tak proč se zdržovat výzkumem?“

 

„To už říkali naši předchůdci,“ poznamenal s rozmarným úsměvem Tyneon. „Živená tvorba je vzrušující. Není nic cennějšího než fantazie, kterou se při tvorbě necháme inspirovat. Ale víš, co číhá za hranicemi živelné tvorby, milý hochu?“

 

„Šílenství?“ šeptl obezřetně Janis.

 

„Přesně tak,“ ujistil jej ještě tišším hlasem Tyneon a pak už zcela vážně dodal: „Naši předchůdci už k němu měli velmi blízko. Já mám rád svůj klid. Věř mi, že mne nijak netěšilo, co jsem musel udělat.“

 

Janis pochopil, že Tyneon naráží na krenevskou porobu. Věděl, že by měl zůstat zticha, ale byl prostě natolik v šoku, že si nemohl pomoct. „Chcete mi naznačit, že můj pradědeček byl blázen?“

 

Nejvyšší sahíjin se zamračil. „Samozřejmě. Taky hledal Hybný impulz, jak jinak. Ovšem tak usilovně laškoval s nemožným, a tak zběsile se natahoval po nekonečnu, že z toho definitivně zblbnul. Tak fatálně, že ztratil elementární pud sebezáchovy a nahnal starorodé do války, která byla předem prohraná. My byli tehdy silnější, protože nás posilovaly modlitby našich smrtelných stvořitelů. Senedon byl na konci svého života jen skořápkou. Uzlíkem pudů a emocí. Ale tví stříbrní příbuzní to pořád ještě neakceptovali. Dokonce ani Ravens ne. Právě od něho jsem za ta dvě staletí čekal víc.“ Zvolna procházeli centrální uličkou dalšího skleníku mezi stojany se substrátem, ve kterém byly uchyceny košatící se nádherně vykrajované dužnaté listy. Z průhledných trubek vedených podél skleněných stěn se s šuměním vyvalily obláčky páry.

 

„Možná, že kdyby Ravense vaše paní nezmrzačila, váš syn mu nesebral manželku a váš bratr se nesnažil udělat z jeho syna zvíře, měl by větší nadhled!“ vysypal ze sebe rozhořčeně Janis, zatímco ho matka zezadu usilovně tloukla do zad. „A teď je mrtvý,“ dodal jízlivě. „Konečně je od něj klid, že?“

 

Tyneon, který šel uličkou jako první, se zastavil a prudce se otočil. Jeho ústa byla stažena do tenké linky a oči byly tvrdé. „Smrtelníci mají takové přísloví, mladý muži,“ šeptl. „Jak si usteleš, tak si lehneš. Dal jsem Ravensovi šanci, když byl ještě čas. Nevyužil jí. Pak tedy dostal stejné podmínky jako ostatní. A skončil stejně jako jiní buřiči.“

 

„Ale to není pravda!“ namítl Janis, i když moc dobře cítil, že překračuje hranice.

Grewina za jeho zády tlumeně zaklela.

 

Dříve, než stačil cokoliv dodat, Sahíjin přísně zavrtěl hlavou. Jeho nevole byla nyní přímo hmatatelná. Původně duhově blýskavé částečky volně se vznášejícího prachu patrné v rozptýleném světle haly náhle zešedly. Bujná vegetace předtím tak vitální, teď působila morbidně a tísnivě. „Toto téma je vyčerpané,“ zasyčel. „Ostatně, máme si promluvit o tobě. Půjdeme se na to posadit.“ Přenesl je do nezvykle zařízené pracovny. Všechen nábytek včetně čalouněných křesel potažených kůží byl hranatý, velký stůl uprostřed se jevil z kovu a nízký stolek u sedacího nábytku, na kterém už čekaly koláčky a čaj, byl vyroben z kovových trubek a skla.

 

Janis viděl, jak moc se na něj Grewina zlobí. Posadila se na krajíček sedací plochy, zůstala ostražitě vzpřímená a z očí jí málem šlehaly plameny. Nelitoval, že tu záležitost nakousnul. Chtěl získat představu, co ho může v budoucnosti čekat.

 

Sahíjin se přesunem zklidnil a jako kdyby k ničemu nedošlo, pozorně se na Janise zadíval a příjemným hlasem řekl: „Milý chlapče, jsi z jedné čtvrtiny Krenev, z jedné člověk, a z poloviny Sahíjin. Ze studia v semináři víš, že pouhá tvá existence se dá vyložit jako rouhání proti našemu řádu. Jistě si dokážeš představit, že jsme byli pouhým tvým…objevením, překvapeni. Kdyby k tomu došlo před pár lety, asi bychom tu spolu neseděli. Ale jak ty, tak tvá matka, máte štěstí. Tvůj příchod se kryje s novelou Protokolu. A já jsem tím posledním, kdo by bránil pokroku. Když už tu jsi, dostaneš stejné možnosti jako ostatní. Ovšem s ohledem na tvou nesahíjinskou polovinu jsme nuceni tě vést, aby ses naučil dodržovat zdejší pravidla...“

 

„Stejné možnosti?“ vyštěkl Janis, přičemž Grewina podrážděně zasyčela. „Pokud nemám šanci se dostat skze oponu...“

 

Tyneon se na Janise zadíval skrze škvíry přimhouřených víček. Trpce se usmál a řekl: „Sotva jsi setřepal plínky, holečku. Teneris mezi tvé možnosti nepatří. Kromě Tenerisu a satelitů existuje nepřeberně dalších světů. Některé cizince jsi dokonce už poznal. Na přidělence Aliance jsi udělal dojem. Tvrdí, že bys jako míšenec mohl přispět k porozumění mezi systémy. Co říkáš na kariéru diplomata? Vlastně by to bylo totéž, co jsi dělal pro akezonského krále, jen ve větším. Přirozeně, musíš se toho nejdřív hodně naučit.  Máš tolik podnětů k rozvoji, že nebude stačit ani sto let, než je vyčerpáš.“  

 

„A co když nechci čekat sto let?“ namítnul Janis. „Co když odpřisáhnu, že nechám smrtelníky na Tenerisu pokoji?“ Dobře si uvědomoval, že tlačí na pilu, ale rozhodně nelhal. Na smrtelníky na Tenerisu v podstatě kašle. Zajímají ho jen krenevové.

 

Tyneonova tvář se zavlnila a ztuhla. Už se neusmíval. „Zatímco ses léčil z transformace,“ řekl hlasem připomínajícím skřípající nápravu, „Emdewon zapátral ve tvé minulosti. My víme, cos tam dole natropil, mladý muži. Podílel ses na přípravě krenevské vzpoury. Máš štěstí, že tehdy jsi mezi nás ještě nepatřil.“

 

„Nejsem si jistý, do jaké míry k vám patřím teď,“ zahuhlal vzdorně Janis.

 

Tyneon se narovnal a na pravé líci mu zaškubal sval. „A ty se divíš?“ zasyčel. „Pokud k nám tedy chceš patřit stoprocentně, pokud chceš užívat v plné míře své moci a pronikat za oponu na Teneris, musíš dokázat, že jsi k nám plně loajální. Takže mi řekni, tady a teď, kdo to byl, kdo vám pomohl vyzvednout Hiria-abhama z Dobhanského močálu. Ty jsi to být nemohl. Byl jsi otrávený, sotva ses mohl hýbat. Ravens ani Vinon to taky nebyli, byli pod kletbou. Takže kdo?“

 

Janis mlčel. Kdyby Trsuaha prozradil, stálo by to démona život, Vůbec o tom nepochyboval.

 

„Neřekneš mi to, že?“ štěkl Tyneon. „Jak mám s tebou nakládat jako se svým, když kryješ zrádce?“ Pak, jako kdyby mu bylo nepříjemné, že dal tak jasně najevo emoce, se znovu pohodlně opřel a řekl: „Ať už vám pomohl kdokoliv, musel to být někdo od nás. Stejně na to jednou přijdu, a pak za to ten zrádce zaplatí. Tvůj prastrýc, tím že do toho zapletl jednoho z našich, opět prokázal, že jeho rasa jako celek si novou šanci nezaslouží. I můj bratr měl, ovšem, co vysvětlovat, když na tebe neoprávněně přenesl Honor-re. Řeknu ti k tomu pouze jedno: Na hemakritt tvé linie zapomeň. Je ti mnohem lépe bez něho. Žezlo jsme ukryli, aby tě nepokoušelo. Je na místě, odkud bych ho ani já nedostal. Ostatně, kdyby ses s ním pokusil manipulovat a chtěl tak vrátit moc někomu z další krenevské linie, zabilo by tě to. A víš, proč? Protože jsi více sahíjin než krenev. A nedělej si naděje, že bys mohl to žezlo hledat pomocí karet. Osobně jsem Erix nařídil všechny balíčky zničit. Nechej krenevy jejich osudu a budeme spolu vycházet. Vím, že se ti to nelíbí, ale četl jsem Cinetovu zprávu. Spokojil ses s pozicí králova rádce, i když sis jeho korunu mohl vzít, kdykoliv by se ti zachtělo. Nemáš v sobě tu nutkavou dravost po moci. A já pěvně věřím, že do budoucna ovládneš i své sklony k neuváženým činům…“

 

Janis střelil pohledem po rozčilené matce. „Takže mám držet hubu a krok?“

 

Tyneon překvapeně zvedl obočí a znovu roztáhl rty k úsměvu. „Tak se to říká u smrtelníků?“

 

Janis se zaťatými zuby přikývnul.

 

+++

 

Doma na Grewu matka vybouchla jako petarda. „Taková blamáž! Ten Cinet je úplně neschopný! Vůbec nic tě nenaučil! Takhle Tyneona provokovat! S Ravensem na něj už nikdy, nechoď!“

„Zajímá mě, proč,“ opáčil.

 

„Protože Ravens Tyneonovi všechno hodil pod nohy, proto! Ti dva byli až do války přátelé. Ani když Senedon začal pálit za Senedou, tak to Tyneon na Ravense nepřenášel,“

 

„Slyšel jsem, že to bylo naopak,“ skočil jí do řeči. „To Seneda prý pálila na Senedonem.“

 

Mávla rukou. „To už je jedno. Hlavní je, že v noci před bitvou, dal Senedon Ravense zavřít, protože ho podezíral, že přeběhne. A Tyneon ho s Bellinou pomocí osvobodil. Navrhoval mu, že vůbec nemusí bojovat. Stačilo, aby zůstal neutrální. Co asi nevíš, je, že Ravens na Tyneona zaútočil, než od něj utekl. Choval se jako vzteklý pes. Nechal svého přítele ležet bez sebe na zemi a vrátil se ke svým. Nazítří s nimi nastoupil do bitvy.“

 

Janise ta zpráva zamrzela. Proč mu to Ravens neřekl? Pak se ale chápavě ušklíbnul. Krenev přemýšlí jinak než Sahíjin. Každá diplomacie má své hranice. Neutralita pro Rava přestala být řešením. 

 

+++

 

Další dny se znovu pokoušel nazírat skrze oponu, ale ať dělal, co dělal, kletbu prolomit nedokázal. Připadal si úplně neschopný. Stále byl odkázán na to, co mu ukáže matka, a ta se místům spojeným s jeho minulou existencí, důsledně vyhýbala.

Cinet chodil jako zpráskaný pes. Horko těžko se Janisovi podařilo z něj vypáčit, co se stalo. Paní Plamenů dala svému Prvnímu démonovi kartáč za nedostatečné úsilí při plnění povinností. Bohyně se zlobí se, že vás nevedu žádoucím směrem, povzdechl si Cinet. To jsou přesně její slova. Paní Plamenů odmítá přijmout skutečnost, že vy se nikam vodit nenecháte. Ani mnou, ani nikým jiným.  Janis pořád nevěděl, ke komu je Cinet loajální víc. Zda k matce nebo k němu. A jde to vůbec obojí? Cinet není hloupý, ale existuje v rámci staletí zajetého stereotypu. Podle něj musí být věrný především své bohyni. Janis by byl rád, kdyby mohl Cinetovi věřit, ale zatím neznal způsob, jak to zjistit.

S vědomím, že další pokusy proniknout skrze oponu nemají smysl, trénoval s Cinetovým přispěním přemisťování. Poté, co si osvojil základy extraoponální topologie, postupně se mu dařilo přenášet se na všechny satelity Senedina náhrdelníku.

 

Teď se chtěl pustit do hledání místa, kde Sebass vězní Bellsambaru. Ale jak, když mu Cinet pořád funí za krk? Je třeba vymyslet záminku, která bude dobrá pro Cineta i pro ostaní.

 

 

Zjistil, že bůžek Sebass má pobočky Protokolu všude. Na každém satelitu stojí alespoň jeden úřad. Tyto úřady slouží všem. Každý má možnost se podívat do ustanovení, nebo se dokonce poradit s protokolárními interprety, jak které nařízení vyložit. Pobočky připomínaly Palác Protokolu na Tyneonu, jen budovy byly menší. Janis se stal zaníceným studentem Protokolu. Projevil zájem všechny stánky Protokolu navštívit a porovnat, zda interpreti z jednotlivých poboček vykládají ustanovení Protokolu pokaždé stejně. Překvapilo ho, jak důkladně to má Sebass zorganizované. Každá pobočka byla veřejnosti přístupná jen dva dny v týdnu v předem stanovených úředních hodinách. Janis si udělal rozpis, aby nikam nemusel chodit dvakrát. Právě, když ho kreslil, objevil se u něj doma Smesmech. 

A hned, že by mohli zajít někam do šantánu, co by Trajanis sušil hubu doma. Janis bratranci z naprosto vážným výrazem ukázal na svůj plánek a řekl mu, že o šantán zatím nemá zájem, protože potřebuje pochopit, jak věci za oponou fungují. V záchvatu slušnosti nabídl Smesmechovi, že ho může v okružní túře po stáncích Protokolu doprovodit. Smesmech to kupodivu s nadšením přijal. Vypadalo to, že je zvědavý, co by na tom mohlo být tak zábavného. 

Důsledným plněním svého úmyslu pak Janis přiváděl k zoufalství nejen Cineta, ale i Smesmecha. Co tomu říkají tři Smesmechovi skřetí průvodci, to Janis netušil. Jako obvykle se drželi ve Smesmechově stínu a mlčeli jako ryby.

 

Na pobočkách Protokolu se Janis choval jako zanícený badatel. Na Mreonu pocítil potřebu zjistit, jakým způsobem jsou v Protokolu ukotvena pravidla péče o šestispřeží Oblačných koní. Na satelitu Ixonu zase chtěl vědět, jaká ustanovení se vztahují na pravidla interpersonální komunikace při mezirasových kontaktech. V pobočce na Henrexu se zajímal o předpisy pro ustájení chovných draků. Pokaždé přinutil personál instituce ty nesmysly hledat v prováděcích vyhláškách. Smesmech to s očima navrch hlavy sledoval, brblal si pod nos cosi o úporných bláznech, chytal se za hlavu a lamentoval, jak je možné, že to nejsou schopni odpovědět hned. Zatímco se ubozí démoni rozprchli do archívů listovat v prováděcích předpisech, a Smesmech s Cinetem hledali, kde by se něčeho napili, Janis se vydával na výzvědy. Procházel odlehlé chodby a méně frekventovaná zákoutí. Jednou ho načapali, jak šmejdí ve sklepení. Tehdy se vymluvil, že zabloudil.

Cinet evientně pochopil, že má Janis něco za bubem, ale byl příliš dobře vychovaný, aby se vyptával. Smesmech to naštěstí s odůvodněním, že netušil, jaká to bude nuda, vzdal už po třetí štaci.

 

Sebassovi podřízení na pobočkách neměli důvod Janisovy praštěné požadavky odmítat. A Janis si zatraceně dával pozor, aby ho při výpravách do nepřístupných částí budov nikdo nenachytal při něčem nekalém. Nesnažil se někam dobývat násilím. Už neměl karty, ale vymyslel jiný způsob, jak Bellsambařinu přítomnost zjistit. Vzpomněl si na démončin osobitý pach. Všude, kam se dostal, hledal závan skořice, který Bellsambaru odjakživa provázel, ale marně.

Bez úspěchu zkontroloval všechny pobočky Paláce Protokolu na satelitech včetně hlavního sídla na Jingivonu. Došel k závěru, že jediným místem, kde by Bell mohla ještě být, je Sebassův dům v Jingivonu. Než vymyslel způsob, jak se do Sebassova příbytku vloudit, příležitost se naskytla sama.      

 

+++

 

Jednoho rána Grewina Janise našla v zahradě. Slunce sotva vyšlo, na stéblech trávy se leskly perličky rosy. Matka měla na sobě jasně oranžové splývavé šaty a kolem krku jí vlála dlouhá šála barvy půlnoční modři. Světlé vlasy s rudými pramínky měla na týle stočené do nedbalého drdolu. Čišel z ní mírný neklid a ostych. „To jsem ráda, že jsem tě tu vůbec zastihla, můj drahý,“ řekla s úsměvem, ale z hlasu jí čišel ironický nádech. „Poslední dobou s Cinetem pořád někde poletujete. Slyšela jsem, že se z tebe stává odborník na Protokol.“

 

„Dělám jen to, co se ode mě očekává,“ řekl upjatě a ucítil bodnutí viny. Od exkurze u Tyneona se jí vyhýbal. Pořád byl na ni naštvaný. Ani ne proto, že tak pasivně přijala, když příbuzní rozhodli, že ho zablokují, ale že to před ním tak zarytě obhajovala.  

Když Grewina vycítila, že vstřícnosti se nedočká, její veselá maska spadla. „Ráda slyším, že cestování po satelitech ti už jde. Ocenila bych, kdybys mě dnes doprovodil do Jingivonu na Smesmechovu bonitaci. Cineta vezmeme sebou.“

Janis už z řečí pochopil, že Smesmech jako bůh veselí a zmatku v dobře organizovaném společenském systému  slouží jako garant zábavy. Sakra, na nějakou stupidní zábavu nemá náladu ani čas. „Bonitaci čeho?“

 

„Mladých draků,“ odpověděla Grewina. Pak se zamračila a dodala: „A možná i bazilišků. Pokud se to Senedě za ty roky, co jsem spala, podařilo prosadit.“

 

„Co je na bazilišcích špatného?“ zajímal se.

 

„To, že draci jako jedny z mála stvůr dokáží prostupovat oponou, snad víš.“

 

Přikývnul.

 

„Že ze smrtelníků je vidí jen ti, kteří mají vodivé rozhraní, to také víš.“

 

„Jistě,“ zamumlal.

 

„Baziliškové jsou na tom podobně jako draci, ale mohou je vidět všichni. Jejich slabinou je rozum. Mají ho asi tolik jako pětileté dítě. Kam přijdou, všechno zapálí. Onehdy takový jedinec zapálil u Senediny usedlosti technickou budovu.“

Janis se ušklíbnul. „Myslíš ten sklad kradených záclon.“

 

Grewina zakoulela očima. „Ano. Senedě tu ostudu přeju. Všichni aspoň vidí, že není radno chov bazilišků rozšiřovat. Jenže, jak Senedu znám, ten požár ji nepřesvědčí. Chce se za každou cenu zviditelnit. Ráda by světu věnovala něco svého. Že tím přináší zkázu, je jí fuk. A to vůbec nemluvím o tom, jaké škody mohou bazilišci působit na Tenerisu. Víš, přece, jak se lidé bojí ohně.“

 

„Ještě více se lidé bojí tvého Plamenného moře, madam,“ řekl komisně.

 

Grewina nedala najevo, že by se jí jeho rýpanec dotkl a zaníceně rozhodila rukama: „Právě na to Seneda žárlí. Přitom to není žádný med, pořád být ta nejhorší. Přála bych ti to někdy zažít, když se před tebou každý smrtelník div nepos… ehm strachy. Jedině tvůj otec se mně nebál.“

 

„Poznal, kdo jsi, když jste se poprvé setkali?“

 

„Okamžitě,“ zazubila se matka. „Bylo mu teprve dvacet, a už si získal přátele mezi démony i skřety. Měl zmapované baziliščí chodníčky. Ovládal starodwentenštinu a kdykoliv se mu zachtělo, vyvolával si moje služebné démony a zadával jim podružné úkoly. Vždycky jenom moje a nejčastěji Cineta. Démony ostatních mladorodých nechával na pokoji. Drzoun. Drbů o tom, jak z Grenedonu vyháněl diákony Mreona a Henrexe a velekněžky Ixony a Erix, byla plná síť. Mí příbuzní tím byli rozhořčení. V Jingivonu se začalo vážně mluvit o jeho eliminaci. Byla jsem požádána to obstarat. Ani jsem se tomu nebránila.“

 

„Takže si pro tatínka přišla Smrt,“ konstatoval.

 

„Ano. Jenže on…místo aby se mne polekal…“ bohyně si povzdechla.  Došli ke včelínu. Matka se posadila na lavičku, zaklonila hlavu a zavřela oči.

 

„Co se tehdy stalo?“ zajímal se Janis.          

 

 „Vpadla jsem do jeho kabinetu přesně po hodině Berdeke. Eudor seděl za stolem nad nějakým lejstrem a mračil se. Dala jsem si záležet, abych se objevila ve své nejhrůzostrašnější podobě. Tvář pokrytou fialovočernými kartušemi zmaru, vlasy s rudými plameny, šaty jako by je svlékli mrtvole. Mlčky jsem se blížila k jeho stolu a vztahovala k němu paže. Tehdy, aniž by se na mne pořádně podíval, zapích prst do vzduchu a řekl: „Okamžik madam. Já o vás přece vím. Kdybyste byla tak laskavá a chvilku počkala, než tady tu nesrovnalost přepočítám. Potom se vám hned budu věnovat.“

„Cos udělala?“ vybafnul. Byť ho štvalo, že dopustila, aby ho tu hlídali jako nesvéprávného, přesto cítil radostné rozechvění, že s ní má něco společného. Tato úžasná bytost je jeho matka. Stělesňuje jediný most mezi jeho minulostí a dneškem. 

 

Grewina se rozhihňala jako malá holčička. „Byla jsem paf,“ vyprskla. „Docela mne tím připravil o řeč. Nic takového se mi ještě nestalo. A jak sem tam tak stála, měla jsem čas si ho pořádně prohlédnout. Nebyla jsem připravená na to, že byl tak hezký. Pak, těsně před tím, než jsem na něho chtěla skočit, ke mně vzhlédl. A jakmile jsem se mu podívala do očí, ach Trajanisi…“ matka se zajíkla. „Už mi bylo všechno jedno. Řekl mi, že když si umyju ty strašné klikyháky z obličeje, bude ze mě to nejhezčí děvče, co kdy viděl. Také mi sdělil, že bych se neměla pořád mračit. Holedbal se, že  on to prý napraví. Jeho drzost neznala mezí. Jistě, pořád jsem ho ještě chtěla zabít, ale uvnitř jsem už byla navěky jeho. Oba jsme to věděli. Bojovali jsme spolu jen pro efekt…“ Při vzpomínce na dávné časy bohyně celá zářila.

 

+++