Vykladač II. - Střípky sváru - 25. kapitola: Kam se poděl Cinet?
Janis se přenesl před Expozituru Aliance a ještě než se dostal ke dveřím, otevřely se.
Razziel Arci-Quinn vyšel ven a ukázal do zahrady za domem. „Dobře, že jdeš. V domě je trochu dusno. Promluvíme si venku.“
.jpg)
Arcidémon Janise vedl ke štěrkové cestičce vroubené kvetoucími keři. Janise na jazyku svrběla otázka, zda to dusno na ambasádě zapříčinila Tyneona návštěva, ale nechal si to pro sebe. „Potřebuju, abyste vzali na vědomí, že sebou beru přítele.“
Mizeonec si zasunul ruce do kapes kalhot a potřásl hlavou. „Máš na mysli Tyneonova Prvního démona. Něco jsme o tom slyšeli. Problém je v tom, že my ho přijmout nemůžeme. Každého rekruta dlouhé roky pozorujeme, než ho vůbec doporučíme k posouzení. Ze stovky navržených projdou maximálně tři. I kdybychom ho nakrásně doporučili, trvalo by roky, než by se dostal na řadu. Nehledě na to, že Trsuah je obyčejný démon.“
Janis se zamračil. Co to ten Razziel třepe? Není on sám taky náhodou démon? Och jistě, je arcidémon. Ale co Jeroným? Ten je dokonce člověk! „Trsuah je démonem bolesti,“ řekl nakvašeně. „Umí do sebe nasát bolest a přeměnit ji v energii. A když je tělo oběti poškozené příliš, použije jedovatý bodec a bolest... ukončí.“
„I kdyby ten bodec ještě měl, jako že ho nemá, to nestačí,“ zamumlal zamyšleně arcidémon.
Jako kdyby četl myšlenky, řekl: „Nemyslím to špatně. Jde jen o to, že každý uchazeč musí vykazovat něco speciálního. Nějakou konkurenční výhodu, která mu pomůže v úzkých. A při vší úctě, u tvého přítele o žádné nevím.“
Teď byl Janis vážně naštvaný. „Jakou konkurenční výhodu máš ty, smím-li se ptát?“ zavrčel jedovatě.
Razziel se ušklíbnul. „No, čistě technicky se ptát nesmíš. Svoje výhody si v Alianci dost žárlivě střežíme. A není slušné to vůbec zmiňovat. Ale v mém případě to stejně každý ví. Jsem vnuk boha Rafedaxarra. Mojí babičkou byla Dárkyně života. Z toho plynou jisté... schopnosti, které můžu uplatňovat i mimo Mizzeon. Něco jako krenevská anomálie, jen ne tak brutální.“
„Takže Mumu kecal, když tvrdil, že jde o vzácný a ojedinělý jev?“
„Ne,“ usmál se Razzie. „Náš trucující Mumu nekecal. Krenevové v plné síle jsou opravdu unikát. Škoda, že jsi krenev jen z jedné čtvrtiny. Ale i to je skvělé.“
Chvíli kráčeli vycházkovým tempem mlčky a nad hlavami jim šuměly staré stromy. Janis si lámal hlavu, komu jinému Trsuaha svěří. Cinetovi a Kerris by ho na krk věšet neměl. Ti dva budou mít co dělat jeden s druhým. A co Seobhan? Máti by ji mohla poprosit, aby Trsuaha doporučila své sestře na tu univerzitu na Uxerionu. Modrák je skvělý šermíř...
„Hej,“ ožil Razziel, „možná, že by to přece jenom šlo. Ale nevím, jestli se ti to bude líbit.“
„Tak mluv,“ vyzval ho Janis.
„Je vyloučené dostat Trsuaha k Alianci jako agenta. Ale nebyl by problém ho tam dostat jako tvůj personál. Někteří rekruti do organizace nastupují s personálem.“ Démon se ošil. „Znáš to, poměry na každé soustavě se liší... Já chápu, že ten démon je tvůj přítel, ale navenek by váš vztah musel vypadat jinak. Pokud by se ti zavázal, že tě bude poslouchat, bez problémů by mohl jít s tebou. Ovšem, byl bys za něho absolutně zodpovědný. Pokud by udělal průšvih, odnesli byste to oba.“
„Takže by tam šel jako můj zaměstnanec?“ ujišťoval se Janis.
„Mno,“ Razziel rozpačitě zafuněl, „přesněji jako otrok. Za sluhu bys nemohl být zodpovědný v takové míře jako za otroka. Je to formalita, která nutí agenta, aby si tu osobu dobře hlídal. Řeší se to jenom v případě, kdy dojde k nějakému selhání. Pro toho démona by to mělo být přijatelné. Jak jsem slyšel, patřil nejdřív Ravensovi a pak Tyneonovi. A teď ho Tyneon dal tobě, takže...“
Janis zaskřípal zuby. „Máš pravdu. Nelíbí se mi to. Ještě o tom s Tahem popřemýšlíme. Možná vymyslíme něco jiného, ale i tak je fajn vědět, že nějaká šance tu je.“
Arcidémon přikývnul. „Dobrá. Uvidíme se pozítří. Vyzvedneme tě u tebe doma v pravé poledne.“
„S Tahem nebo bez něj, budu připravený,“ řekl Janis.
+++
„Nemusíš u mě pořád sedět,“ huhlal modrák s tváří napůl zabořenou do polštáře. Ležel na břichu, aby se rána po ocasu mohla lépe hojit.
„Stejně nemám nic důležitějšího,“ řekl Janis a odložil knihu, ze které démonovi předčítal. „Vidím, že Barenova slavná trilogie tě nezaujala. Mám donést něco jiného? Třeba tu Historii válek od Lutena? A nechtěl bys něco k pití?“
„U Senedonova nežitu!“ zaúpěl Trsuah. „Jsi horší, než tichošlápek Cinet!“ S povzdechem znova zabořil hlavu do polštáře. „Díky,“ zahuhlal, „ale vážně nic nepotřebuju.“
„Ještě to bolí?“
„Spíš kurevsky svědí,“ přiznal neochotně démon.
Janis mu hned po návratu z ambasády vysvětlil, jak se věci s jeho odchodem zašmodrchaly. Záleží na tobě, co si vybereš, řekl mu. Jsi můj přítel a přísahám, že bych s tebou nikdy nezacházel jako s otrokem. Ale pokud bys šel se mnou, musel by ses vypořádat s tím, že tě tak někteří budou vnímat. Pokud bys odešel na Uxerion, byl bys volný. A dělal bys, co tě baví... Trsuah dlouho mlčel a pak řekl, že si to rozmyslí. Přiblížil se večer a on do té doby řekl jenom dvě věty. Janis věděl, že démon je v šoku. Není tak vykolejený z mučení, jako ze ztráty cti a respektovaného postu. Amputace ocasu to celé korunovala. Trsuah mu dělal starosti. Na rozdíl od ukecaného Neceoma je modrák jako ponorná řeka. Umí být společenský a dělat šprýmy, umí být dominantní a arogantní, rozjívený až neomalený . Ale je to jen zástěrka, kterou chrání svoje jádro. Den co den se na Tenerisu setkává s bolestí a utrpením. Jeden by čekal, že si na to za ty stovky let zvykne, ale ne. Všechno to dál nosí v sobě. Několikrát za rok ho odrovnají deprese. To pak leží někde v příkopě a zírá do nebe. Vydrží to celé dny a je mu fuk, jestli na něho prší nebo sněží, jestli mu lišky ukusují prsty nebo ho smrtelníci přejedou žebřiňákem. Jenom přivolání ho dokáže donutit k pohybu. Janis ho v tom stavu už zažil. Když ho takto nevhod na Trnitém ostrově přivolal, stačilo se na démona jen podívat a chtělo se mu brečet.
A dnes to vypadá, že si modrák právě na jeden takový exkluzivní depresivní záchvat zadělává. Janis si nedokázal představit, jak by to Trsuah zvládal někde na Uxerionu. V cizím prostředí, kde od něj budou očekávat rozumnou komunikaci a slušné jednání. Stromista Seobhan je zajisté moc milá dáma, ale bylo by nepříjemné přivodit jí trapné chvilky, kdyby se démon, kterého doporučila, projevil jako ignorant.
„Přinesu ti nějaké koláčky,“ řekl a vstal.
„Nechci koláčky, Nisi,“ odsekl sžíravě démon. „Mnohem raději bych měl zpátky svůj ocas.“
Janis si frustrovaně povzdechl. Kdyby byl ocas jen rozsekaný, dal by se posešívat a přišít zpátky. Jenže Sebassovi kati ho zničili ohněm a orgán definitivně odumřel. Ocas byl definitivně pryč a Trsuah ho dobře věděl.
„Vážně bych ocenil, kdybys mě nechal na chvilku o samotě,“ řekl po chvíli démon. „Je to tvoje předposlední noc doma. Co kdyby ses šel někam proskočit?“
„Na to nemám ani pomyšlení,“ zabručel Janis. „Ale půjdu se podívat za matkou, když chceš mít klid.“
„Díky,“ zasyčel démon. „A ne, že mi tu pošleš na výměnu Cineta. Ten by mi ty koláčky cpal rovnou do krku.“
„To nehrozí,“ uchechtl se Janis. „Poslal jsem ho za snoubenkou. Jenom ať si zvyká.“
„Zamilovanej blázen,“ zabručel ponuře Trsuah. „Dobře mu tak.“
+++
Dlouho do noci dělal Janis společnost Grewině, Seobhan a lady Bronně, vyslankyni ze Sunnisenu. Dámy klevetily hlavně o nedávných událostech, které Janis katalyzoval nebo přímo vyprovokoval. Janis se proto necítil úplně normálně, ale snažil se to vydržet s vědomím, že matce alespoň trochu vynahradí ty nervy, co kvůli němu měla.
Seobhan Janise ujistila, že pokud bude mít Trsuah zájem, aby ho uvedla na Uxerion, mileráda to udělá. Po berdeke se obě návštěvnice rozloučily.
Janis je šel vyprovodit před dům a když se vrátil do salonu, našel matku sedět na zemi před krbem se sklenkou kewendonské zelené. „Je tak těžké, se s tím smířit,“ povzdechla si.
„S čím?“ zeptal se. „Že odcházím?“
„S tím, že jsi dospělý. Když ses vyléčil, myslela jsem, že se tu zařadíš. Těšila jsem se, že ti budu pomáhat. Čekala jsem, že se oženíš a budu vídat své vnouče. Jak jsem byla naivní! Vůbec mi nedošlo, že jsi stejný, jako byl Eudor. Ani on nechtěl chodit po vyšlapaných cestičkách...“
To bolelo. „Tolik jsem tě zklamal?“ zeptal se zdrceně.
Grewina se k němu otočila. Oči jí hořely. „Ale vůbec ne, ty blázínku!“ vydechla. „Samozřejmě, že jsi mě štval a doháněl k nepříčetnosti! Ale to jenom proto, že jsem se nedokázala smířit s tím, že máš vlastní hlavu a činíš vlastní rozhodnutí.“
+++
Ráno šel Janis zkontrolovat Trsuaha. Zastihl ho, jak si čte Historii válek. Cinet se od Kerris ještě nevrátil. Trsuah to škodolibě komentoval poznámkou, že s takovou budou na Brusedee slavit dřív křtiny než svatbu. Janis byl rád, že modrák vůbec mluví. Zdálo se, že se vrací do formy, nebo se alespoň snaží, aby to tak vypadalo.
Před polednem se v hale objevila Kerris. Tvářila se rozpačitě. „Omlouvám se, že ruším, ale mohla bych mluvit s Cinetem? Měli jsme včera něco domluvené a on se neobjevil. Chápu, že máte plno práce s tím nemocným démonem, ale...“
„Včera večer za tebou odletěl,“ řekl Janis. „Myslel jsem, že je pořád u tebe.“
Kerris vykulila kočičí oči. „Že by se mu něco stalo?“ Budiž jí ke cti, že ji ani nenapadlo, že by její snoubenec mohl provádět něco nepřístojného. Ani stín pochybností! Vypadalo to, že brůssa démona skutečně miluje a že mu stoprocentně věří.
„Cinet? Ten je určitě v pořádku, Kerris,“ ujistil ji. „Možná, že za to může má matka. Zeptám se jí hned, jak se vrátí od Plamenného moře. Nejspíš ho poslala něco obstarat. Občas zapomene, že už jí Cinet neslouží. Vrať se domů, ať se neminete, kdyby tam přišel. Jestli se objeví tady, hned ti ho pošlu.“
Ustaraná Kerris přikývla a odhmotnila se.
Janis chvíli špicoval na síti, ale tam se probíraly jen drby o Sebassově hádce s Tyneonem. Patron Protokolu nemůže strávit, že Janisovi to Předběžné opatření u Nejvyššího prošlo. Tvrdil, že Tyneonovo přehodnocení Trsuahova potrestání bylo nesystémové a že se to negativně odrazí na morálce démoní populace v příštích desetiletích.
Pak Janise napadlo podívat se do haly ke stolku s navštívenkami. Hledal pozvánku na akci, které by se chtěla Grewina vyhnout a kam mohla Cineta poslat místo sebe.
„Už odcházíte, princi?“ vyrušila ho jedna z matčiných démonek. „Před chvilkou přinesli vzkaz od Cineta.“ Podávala kousek ušmudlaného papíru. Zvědavě se usmála. „Je to napsáno nějakou hatmatilkou.“
Bylo to netrebsky. Janise tu řeč naučila Qlea, aby měla jistotu, že zvědové královny Teji neporozumí, o čem spolu mluví. Kde by byl tušil, že to bude ještě potřebovat? Přeloženo do dwentenštiny tam stálo: Archivní důkazy o invazi sůsů do Grenedonu nalezeny v Kesonu. Z důvodu časové nouze přesun na Teneris. Keson. Důl okrente, štola na minus dvanáctém podlaží. Očekávám podporu na místě.Cinet.
Janis rozčileně zaklel. Něco takového ještě potřeboval! To je snad zákon schválnosti, že se všechno důležité vždycky semele na poslední chvíli. Zítra v poledne odchází! Ještě jednou si vzkaz přečetl. Použití netrebštiny bylo od Cineta chytré. Staletí mrtvý jazyk dnes už nikdo nepoužívá. Ale Cinet jako nadšený historik ho zná. Na Cinetův rukopis se Janis nikdy zvlášť nesoustředil, ale teď konstatoval, že ty úzké ostré tahy se k němu skvěle hodí. A ta suchá fakta a strohá větná zásoba? Typický Cinet! Janise zajímalo, jak Cinet k těm informacím přišel. A s kým se, u všech ďasů, dělí o tak citlivé téma! „Jak vypadal ten posel?“
Démonka pokrčila rameny. „Démon. Měl hnědou kůži a čtyři rohy na čele. Neměl uniformu nebo livrej. Vypadal jako někdo z běžné jingivonské čtvrti.“ Oči jí zasvítily zvědavostí. Ukázala na papír se vzkazem. „Je to důležité?“
„Jenom taková formalita,“ zamručel. „Znáš přece Cineta.“ Janis pevně věřil, že ten posel, kterého Cinet využil, netrebsky neumí. I když představa, že by démon z Jingivonu ten mrtvý jazyk ovládal, vypadala komicky. Cinet byl určitě opatrný...
Už ztratil spoustu času. „Vyřiď matce,“ požádal démonku, „že do večera budu určitě zpět. A postarej se o Trsuaha.“
Démonka s vykulenýma očima přikývla.
„Mne nikdo hlídat nemusí!“ ozval se uraženě Trsuah. Stál ve dveřích a opíral se o veřeje. Těžce se dobelhal ke stolu, vytrhl papír z Janisovy ruky. „To nepřečtu,“ řekl otráveně. „Co tam stojí?“
„Cinet něco našel,“ řekl Janis. „Na Tenerisu,“ dodal neochotně. „Týká se to starého Grenedonu a je to dávná historie. Nic fatálního. Takže zalez zpátky do postele, a...“
Démon pleskl papírem na stůl a podezřívavě se zašklebil. „Proč ta hotentotština?“
Janis výmluvně pohodil hlavou k démonce, která natahovala uši. „Měl k tomu dobrý důvod. Nechci o tom teď mluvit.“
„Ten král všech pitomců tě akorát zatáhne do průšvihu. Jdu s tebou!“ prohlásil odhodlaně démon, ale bylo vidět, že se sotva drží na nohou.
„Podíval ses z okna, idiote?“ obořil se na něj Janis. „Dvacet Sebassových poskoků venku čeká, až vystrčíš nos, aby měli záminku tě zabít! Samozřejmě „na útěku“!“
„Nestačí to udělat, když mě přeneseš,“ odporoval umanutě modrák.
Janis mávnul rukou. „Vydali by se za námi, a já vážně nechci, aby viděli, kam mám namířeno. A nechci, aby na tebe útočili. Nemůžu si dovolit je dál zabíjet.“ Zakoulel očima. „Musím se chovat korektně kvůli krenevům, to snad chápeš. Smiř se s tím, že zůstaneš tady.“ Načež se přemístil přes oponu.
+++
Na Tenerisu teprve svítalo.
Janis procházel mezi haldami hlušiny kesonským dobývacím prostorem a hledal tu pravou těžní věž. Štěrk mu chrastil pod nohama. Byl zvědavý a rozčilený. Chtělo se mu rozbíjet věci. Nejspíš na to dojde. Štěstí, že to tu zná. Věděl dokonce, kde přesně je důl, na který ho Cinetův vzkaz nasměroval. Právě na toto zařízení byl Ren z Kesonu obzvláště pyšný a rád o něm mluvil. Je to můj nejhlubší důl. Má dvaadvacet pater a do každého ústí šest štol.Trvale v něm žije a pracuje pět krenevů.Vytěží deset pugetů čistého minerálu ročně.
Je s podivem, že je tu tak pusto. Jak si Janis pamatoval, práce se nezastavovaly ani v noci. Že by vévoda Ren těžbu pozastavil po té, co přišel o neúnavné krenevské otroky? Že by se dohodl se Sebassem a pronajal mu doly ke skladování citlivých archiválií? Nebo v tom mají prsty krenevové? To oni přece v podzemí znají každou skulinu. Tak to asi bude. Cinet ty informace musí mít od krenevů...
Podle cedulky na věži identifikoval tu správnou šachtu a přenesl se do ní. Klesal stále níž a níž. Někde v polovině šachty se zastavil. „Cinete!“ zařval. „Jsem tady!“
„Za světlem,“ ozvalo se zdálky. Hlas zkreslený terénem a znásobený ozvěnou zněl jako z hrobu. Konečně Janis zahlédl slabé žluté zablikání. Vzápětí zmizelo. To si z něho dělá Cinet srandu? Vyrazil tím směrem. „Kde sakra jsi?“
„Mmmm!“ ozvalo se ze zpoza rohu.
Co to bylo? Janis kráčel k místu, kde se chodba lomila. Právě, když ho napadlo, že takový důl je vlastně jedna velká past a přilákat ho sem, by mohla být skvělá příležitost pro Sebasse srovnat si účty...
„Mmmm...“ ozvalo se znovu.
Srát na to. Janis vyrazil. Téměř o „to“ zakopl. Ze skalnatého terénu vyčnívala Cinetova hlava s ústy ucpanými roubíkem. Oči podlité krví svítily jako dvě lampičky. Démonovo tělo vězelo v trhlině zasypané ostrou a extrémně tvrdou hemakrittovou rudou. Janis vztekle zaklel. Tohle si se Sebassem vyřídí. Udělal ještě krok a...
Stěny se zatřásly. Ozval se rachot. Janis démonovu hlavu zaštítil dřív, než se na ně všechno zřítilo. Zasypaly je tuny a tuny materiálu.
Pokusil se vzepřít, ale na zádech mu ležela celá hora. Nešlo to. Do žaludku se mu tlačilo Cinetovo temeno. Janis doufal, že démonovi nezlomil krční páteř. Nebylo by to smrtelné, ale musel by dostat šanci to srovnat.
Sípavě dýchal a přemýšlel. Na zádech, pažích a nohou cítil, jak se mu do kůže zařezávají ostré hrany skal. Pomalu, ale neúprosně. Mohlo by ho to rozdrtit na placku a rozkrájet na kousky? Mohlo by ho to definitivně zabít? To asi ne. Ale pokud tu uvízne, přijde o rozum. Než ho tu najdou, za pár týdnů, možná dnů, z něho zbude zmatená placatá troska. A není nic horšího, než šílený bůh. Takže jim nezbude, než ho v zájmu bezpečí utratit. Já blbec! Proč jsem Tahovi neřekl, kam přesně jdu?
Takže to byla léčka a Janis se do ní chytil jak vosa na med. Je nad slunce jasné, že žádné archiválie neexistují. Něco takového měl čekat. Proč ho to, sakra, nenapadlo? Kdyby si nebyl jistý, že vzkaz poslal Cinet, byl by nejednal tak zbrkle. To je ono! Určitě to spunktoval Sebass! Ten parchant mu nemůže odpustit, že mu zabil čtyři démony.
Někteří Sebassovi úředníci zřejmě netrebštinu ovládají. A jak se dostali k Cinetově rukopisu? Taky hračka. Byl to Cinet, kdo na pobočkách Protokolu místo Janise vyplňoval formuláře a žádanky.
Srdce mu sevřela panika. Znovu se pokusil nadzvednout, aby si udělal místo. Ale jenom to zhoršil a ostré břity kamení se do něj ještě víc zanořily. Ze všech stran ho to svíralo. Zatínal svaly, aby se proti tlaku udržel pohromadě, ale sil mu valem ubývalo.
Minuty se vlekly. Přestával cítit ruce a nohy.
Tma ho objímala jako mazlivá milenka.
Netušil, v jakém stavu je jeho tělo. Doufal, že pořád ještě není na kaši, ale neměl způsob, jak to ověřit. Přistihnul se, že poulí oči na temně šedé hrany skal. Nepomáhalo, že vidí ve tmě. Bylo to snad ještě horší. Někam se vzdaloval. Do časů, kdy žil v Nemesii, učil se u Estebana a miloval se s Verou. Tehdy ještě chodil po Tenerisu s lehkým srdcem. Jakmile utekl do Akezonu a musel nechat Veru za sebou, už nikdy se nedokázal tak bezelstně odevzdat jiné osobě. Možná právě proto si nedokázal získat Vivon. Nevyvinul tolik energie, aby ji přesvědčil, že je pro ni lepší, než Henrex. Nechtěl riskovat další ztrátu? Svět mu zešedl po té, co se dozvěděl, že Veru umučili. Jenom práce ho udržela při smyslech. Vzpomínal, jak s Gwenem plánovali Výstaviště v Lijanině háji. Vracel se do časů, kdy na grenedonském pomezí zakládal finitové plantáže. Vybavoval si dlouhé laskavé noci s Qleou. Sedávali na ploché střeše prádelny, pozorovali hvězdy a vyprávěli si o Druhém věku, kdy byla Qlea ještě svobodná a nosila čelenku s černými a průzračnými kameny.
Včera jsem rozbila džbán na medovinu, posteskla si jednou Qlea. Teja se mohla zbláznit! Ječela, že byl pět století starý a dnes už takové nikdo neumí vyrobit. Je ironií, že jsem ten džbán kdysi sama stvořila, zatímco teď ho dokážu s bídou slepit. Ve Druhém věku lidé na Tenerisu sklo neznali. Používali nádobí z cínu nebo pálené hlíny. Jednou odpoledne jsem byla na návštěvě u daresijské královny Jawy. Přinesli nám medovinu v hliněném džbánu. Královna lamentovala, jak je to nádobí nepraktické, protože nevidíš, kolik medoviny v něm ještě zbývá. Rozesmála ji myšlenka, jak by bylo legrační, kdyby bylo do toho džbánu vidět. A já se na ten džbán s medovinou uvnitř zadívala a tak, jak stál na stole, jsem ho přetvořila. Přeměnila jsem keramiku ve sklo. Vůbec mě nenapadlo se strachovat, že by se medovina uvnitř mohla nějak poškodit nebo ztratit. Taky se s ní nic nestalo. Ale kdybych ty obavy měla, a kdybych jim věnovala pozornost, vsadím se s tebou, že by se potom ta medovina nedala pít...
Strach, pochybnosti a panika jsou to nejhorší, co tě může při tvorbě potkat, Janisi.
Tíha a bolest. Tma a chlad. Cosi tvrdého v žaludku... Teď se to pohnulo? Ach ano, to je Cinetova hlava! Janis se rázem vzpamatoval.
Už ví, co dělat! Přemění okolní skály na něco jiného stejně, jako to Qlea kdysi udělala s tím džbánem!
Proč ho to nenapadlo hned? Protože podlehl strachu, pochybnostem a panice!
Nejdřív si vytvoř představu a pak do ní jako do formy nalej energii, říkala vždycky Qlea, když muvila o tvorbě. Ten, kdo ho tu uvěznil, zajisté počítá s tím, že zasypaný a pod tlakem nic takového nezvládne. Že se nechá udolat strachem.
Představil si tu masu nalámaných skal nad sebou, pod sebou a kolem sebe. Těžké ostré kusy hemakrittové rudy. V duchu si vykreslil, jak asi vypadalo podzemí provrtané chodbami před tím, než se stropy štol zřítily. Znamená to, že se propadl celý důl? Zůstala v místě dolu proláklina? Přemýšlel, co by se stalo, kdyby skály proměnil ve vodu. Jistě, je nutné tu myšlenku ohraničit. Nechce přece proměnit v jezero celý Teneris. Tak dvacet kiroulů do hloubky a sto padesát na sto do šířky by mohlo stačit...
Představil si, jak se struktura materiálu kolem něj mění. Trpělivě si tu myšlenku hýčkal. A když usoudil, že je dobře zformovaná, naráz se do toho opřel.
Zalykal se, jak mu voda pronikla do plic. Kopal rukama a nohama, zmítal se v tekutém prostředí. Instinkt mu velel dát se nahoru. Stoupal. Až ve chvíli, kdy se vynořil nad hladinu, si vzpomněl, že Cineta tam dole nechal. Sakra, plamenný démon si s vodou moc nerozumí! Umí plavat jen v Plamenném moři. Okamžitě se znovu potopil. Klesal. Voda byla tak zakalená, že nic neviděl. Rukama bezvýsledně ohmatával dno. S takovou tu bude strašit i napřesrok. Pak do něj cosi narazilo. Uchopily ho dvě silné ruce a znova ho vlekly k hladině.
Kdosi ho položil na břeh. Vykašlával vodu z plic a vytíral si z očí bláto s pískem.
„Trajanisi, jsi v pořádku? Kde je Ciny?“ Štíhlá ruka mu odhrnula vlasy z tváře. Kerris?
„Tam dole,“ zachrčel a okamžitě se drápal na nohy, aby se znovu ponořil.
Kdosi ho chytil za ramena a přinutil ho se zastavit. „Jenom klid. Vypadáš jak po koťatech.“ Dewi-tan? No jistě. Nemohl nechat sestru ve štychu.
„Najdu ho,“ řekl kdosi další. Hluboký a vibrující hlas podezřele připomínal Henrexe.
Ozvalo se žbluňknutí, jak ten kdosi skočil do vody.
Janisovi se konečně podařilo odstranit nečistoty z očí. Skláněli se nad ním Kerris s Dewi-tanem. „Henrex ho najde, žádný strach,“ řekl Dewi-tan. „Je v takovém prostředí jak doma.“
„Našel bych si ho sám, kdybyste mě nechali,“ chrchal popuzeně Janis. Nepotřebuje, aby ho Henrex zachraňoval a potom se tím chlubil. Konečně se mu podařilo se postavit. Rozhlédl se kolem. Byli na břehu jezera, kolem kterého se vršily hemakrittové haldy. Obklopoval je malý dav. Kromě Dewi-tana a Kerris se kolem klátila banda šesti démonů v zelených uniformách a deset dalších v černém. Henrex vyrazil s plnou parádou. „Kde je váš pán?“ obořil se Janis na jednoho ze zelených.
„Sir Sebass zůstal na Grewu,“ odpověděl ostražitě démon. „Hlídá modráka, jak mu poručil Nejvyšší.“
„Byl na Grewu i včera v noci?“ zajímal se Janis.
Démon se tázavě podíval po svých kumpánech. Když krčili rameny, řekl: „Od včerejška se náš pán z pozemků vaší matky nehnul. Dnes před polednem jsme sledovali, jak jste se přenesl za oponu. Potom kamsi odletěla plamenná démonka. Brzy se vrátila s Kerris, Dewi-tanem a bohem Klamu. Slyšeli jsme z domu rámus, jako kdyby někdo rozbíjel nábytek a taky nadávky. Pak se dostavila bohyně Smrti. Spustila randál, až se třásla střecha. Když se potom bůh Klamu, Dewi-tan a slečna Kerris odporoučeli za oponu, poslal nás pán za nimi. Měli jsme pomoct, kdyby bylo třeba...“
Janis si pomyslel, že Sebass spíš démony poslal, aby sledovali, jaké lumpárny se dopouští, ale nechal si to pro sebe. „Takže, než vás poslal sem, byl celou dobu s vámi?“ ujišťoval se.
„Jistě,“ odsekl démon. „Důsledně plnil zadání, které mu zadal Nejvyšší.“
To nedávalo smysl. Jak mohl Sebass unášet Cineta a strojit úklady, když musel současně hlídat Trsuaha? Ale pokud to nebyl Sebass, pak tedy kdo?
Pozornost na sebe upoutalo šplouchnutí, jak se Henrex vynořil. Vznesl se nad jezero, v pěsti svíral Cinetovu kštici. Jak letěl, démon se houpal ve vzduchu jako polámaná hračka.
„Vyrveš mu vlasy!“ zaječela Kerris.
+++
