Vykladač II. - Střípky sváru - 24. kapitola: Co je s Trsuahem?
Až do večera Janis krenevům pomáhal. Postavil tři další domy, rozoral cíp louky na květinové záhony pro Geniru. Mezitím se z Jingivonu vrátila Ixona a okamžitě se s Ternakem někam ztratili. Nad loukou se ozýval křik, nadávky i smích. Janis se bavil, když sledoval, jak se krenevové znovu učí svobodně fungovat. Zjistil, že to s nimi není tak zlé, jak se obával. Jistěže jsou poznamenaní. Někteří víc, někteří méně. Ale bylo až dojemné sledovat, s jakým respektem se k sobě navzájem chovají. A to na sebe prý před Jestřábí horou bývali jako vzteklí psi a jedině Senedon je dokázal dát do lati. Janis jen doufal, že jim to vydrží.
Po setmění rozdělali na louce velký oheň. Kresen, někdejší hlavní zbrojíř seveneckého krále a starorodý bůh umění, si opřel o rameno harfu a začal hrát. Divoce a rytmicky a krásně. Ewona s Genirou se daly do tance. Nic takového Janis ještě neviděl. Vznášely se jak pápěří. Kroužily jako větrné víry. Jejich jemně tvarované postavy ozářené plameny se vlnily v rytmu hudby. Bylo to oslavné a radostné a plné naděje.
„Kde, sakra, vzal tu harfu?“ podivil se pobaveně Diren, který k ohni právě přišel od domu. Výjimečně u sebe neměl Trepenu.
Janis s očima upřenýma na míhající se křehké údy tanečnic pokrčil rameny. „Nejspíš od Ixony,“ zamumlal. Přesně takovou viděl v Ixonině načinčaném budoáru. „Bude mi to chybět,“ řekl, aniž by si uvědomil, že mluví nahlas.
„Vážně k nim musíš odejít?“ zabručel Vrentis, který si k nim přisedl.
Janis se narovnal a vzhlédl k hvězdnatému nebi. Metaprostor. Cizí světy za hranicemi soustavy.
„Ještě pořád byste jim mohl vyklouznout sňatkem s tou robustuanskou princeznou,“ ozval se prokurátorským tónem Cinet. Ten všetečný šťoura. Ó ano, Janis chápal, že se ho Cinet snaží zmanipulovat, aby nabídku z Robustuy přijal. Pořád se pokládá za jeho opatrovatele. Nejspíš je přesvědčený, že kdyby se Janis oženil s Eryn, nemusel by se o něj tolik bát.
Janis se ohlédl přes rameno a zamračil se: „Co ty tady? Nemáš být tak náhodou se svou snoubenkou?“
„Hledal jsem vás na Grewu, můj pane. Děje se něco, co byste měl vědět,“ řekl Cinet a tvářil se, jako kdyby mu řezali palec. „Načapala mě tam vaše paní matka. Vzkazuje, že jakmile vás najdu, okamžitě vás mám přivléct domů.“
„A proč tu princeznu nechceš?“ vložil se do toho Ternak, který je celou dobu zvědavě poslouchal. „Ixona říkala, že ji zná. Je prý chytrá a hezká.“
„Může být jaká chce.“ řekl Janis, „Kdybych si ji vzal, uvíznul bych na Robustue. A na to nemám čas. Závazek k Alianci moje plány nenaruší. Svým způsobem mi hraje do karet.“ Být ženatý bylo to poslední, nač teď myslel. Neměl zapotřebí jim vysvětlovat, že agenti mu prakticky dali nůž na krk. Buď s nimi odejde, nebo ho zničí. Matka sice tvrdí, že sňatkem s princeznou by se jich střepal, ale nechtěl vztahy mezi Tenerisem a Aliancí hrotit, protože agenti mu vyšli vstříc s Trepenou. A je tu ještě jeden důvod, proč by měl zmizet. Diren. Jeho postavení by mohlo utrpět. Janis cítil, že mladý král má sklon se ho ptát na rady. Na sobě pozoroval, že má sklon mu ty rady udělovat. Nedělalo by to dobrotu. Diren musí dělat svoje rozhodnutí a svoje chyby. Janis prostě věděl, že kdyby zůstal v tenerisském systému, nedokázal by novou krenevskou říši ignorovat. A protože je napůl sahíjin, přineslo by to potíže. Nejenom jemu, ale hlavně krenevům. „Už musím jít, Dire,“ řekl zamyšleně. „Říkal jsi, že se něco děje?“ obrátil se k Cinetovi.
Démon prkenně přikývnul. „Jde o Trsuaha. A dost to spěchá.“
+++
Janis chňapl Cineta za předloktí a přemístil je na Grew. Nikoliv k domu, ale ke včelínu. Ano, musí si promluvit s matkou, ale to s Trsuahem je přednější, než Grewininy nářky, že zahazuje šanci na skvělou partii z Robustuy. „Co je s Trsuahem? Tyneon mu dal úkol, který se mu příčí? Jenom mi neříkej, že ho posílá hlídat krenevy!“ lamentoval Janis.
„Je to mnohem horší,“ řekl posmutněle Cinet. „Tyneon, aby zjistil, kdo předává informace Alianci, sbalil své elitní démony a zaletěl na ambasádu za polymorfem. Demostrativně mu vrátil křišťálovou krabičku s okem a chtěl po něm odpovědi, jinak že pošle na ústředí protestní nótu. Polymorf mu řekl, že by si neměl tolik vyskakovat. Že by měl být vděčný, že se stará. A že si má udělat pořádek v kurníku. Tyneon chtěl vědět, co tím vyslanec myslí. Tak mu polymorf prozradil, že ví, kdo před dvěma lety přinesl Hiria-abhama Ravensovi. A rovnou ukázal na Trsuaha, protože ten tam byl taky. Tyneon svého Prvního démona konfrontoval. A Trsuah se přiznal. Takže ho hned na místě Tyneon odsoudil...“
„Žije ještě?“ vybafnul Janis. Rozčileně si vjel rukama do vlasů. Tohle se nemělo stát.
„Tyneon ho oficiálně vyřadil, ale ještě ho nezabil,“ řekl Cinet. „Všechno se to semlelo dost nešťastně. Tyneon byl už předem naštvaný na polymorfa. Nezabil Trsuaha vlastně jenom proto, že potřebuje, aby se doznal i k té špionáži. Chce, aby ostatní démoni viděli, jak dopadnou, když ho zradí. Jenže Trsuah spoluráci s Aliancí popírá. Nejvyšší předal Trsuaha Sebassovi, aby z něj to doznání vymlátil. Nakonec se přizná. Nezáleží na tom, jestli to udělal nebo ne. A potom ho Sebass,“ Cinet nasucho polknul, „zabije.“
„Jenom přes mou mrtvolu,“ procedil mezi zuby Janis. Pak se na Cineta překvapeně podíval: „Jak to vlastně víš? Na síti to určitě nebylo.“
„Od Kerris,“ syknul Cinet. „Ta to ví od bratra a ten zase od Henrexe. Henrex to ví od svých psů, kteří se kamarádí s Tyneonovými gardisty. Tichá pošta.“ Démon se ošil. „Tyneon šel na ambasádu hned ten den, co jsme se spustili na Teneris. Z toho vyplývá, že Modrák je u Sebasse už čtyři dny. Vím, co pro vás ten démon znamená, takže...“
„Musím jít,“ šeptl Janis. Nedovolí, aby Sebass Taha zabil. Ravens. Bell. Už dost!
Cinet ho chytil za rukáv. „Sebassův dům je prolezlý hlídkami od sklepů až po střechu. Jsou tam Tyneonovi elitní démoni, Henrexovi psi i Sebassovi strážní. Pokud tam vejdete, sesypou se na vás jak sršni. Ne, že by vám mohli vážně ublížit, ale v přesile vás můžou omráčit, svázat a nadopovat cihusem. Potom vám vaše schopnosti budou k ničemu.“
„Nedovolím jim se ke mně přiblížit,“ ohradil se Janis.
Cinet zamítavě potřásl hlavou. „Abyste jim v tom zabránil, musel byste je pozabíjet. Opravdu to chcete? Tyneonovi gardisté i Henrexovi psi jenom poslouchají rozkazy. Nic jiného neumějí. Nezaslouží si zbytečně zemřít. A taky musíte myslet na krenevy. Jste částečně krenev. Pokud vyvoláte vzpouru proti nejvyšší autoritě, vylijou si vztek i na nich.“
To by byl problém. „Tak co mám podle tebe dělat?“ zasyčel Janis.
„To, co umíte nejlíp,“ vydechl démon. „Vyjednávat. S Tyneonem. Není tak nepřístupný, jakým se dělá. A je mnohem rozumější, než jakým se zdá.“
Janis si vzpomněl na závan připálené skořice, který zůstal po Bell. „Mám prášit hubou? Mezitím může být pro Taha pozdě! To ne!“
„Vždyť oni tam na vás čekají!“ zařval Cinet, když pochopil, že Janis vyjednávat nehodlá a zamíří přímo k Sebassovi. „Tak se alespoň na chvilku zastavte a všechno si promyslete! Jste excelentní vyjednavač! Nehlídal jsem vás celé ty roky proto, abyste se teď nechal převálcovat!“
+++
Janis stál před hlavním vchodem do Sebassova domu. Ne, tentokrát nepůjde sezhora. Vezme to rovnou. A Cinet měl pravdu. Ta chvilka přemýšlení byla k užitku. Nebude se krást jako zloděj, ani tam nevpadne jak povodeň. Vezme si příklad ze sebe, když ještě intrikoval v zájmu akezonské říše. Zpevnil držení těla. Zhluboka a pomalu dýchal. Vzal za klepadlo a způsobně jím třikrát zaklepal. Za dveřmi se strhnul poprask. Otevřely se a před dům se vyhrnulo deset černě oblečených Henrexových psů v plné zbroji. Seřadili se kolem dveří a čekali. Vypadali nabručeně a neochotně. Že by se jim doneslo, jak se Janis přetlačoval s Tyneonem? Pak se vynořil komorník navlečený v zelené zlatem zdobené livreji. Vypadal vyděšeně, ale když uviděl, jak klidně se Janis tváří, poněkud se uvolnil. „Co si přejete, sire?“ zeptal se škrobeně.
„Potřebuji si promluvit s bratránkem Sebassem,“ řekl mile Janis a poklepal na pátý svazek Protokolu, který třímal v ruce. „Před nedávnem mi nabídl pomoc v případě, že si nebudu vědět rady s interpretací. Ta situace právě nastala.“
„Sir Sebass je zaneprázdněn,“ řekl mdle komorník. „Můžete, prosím, přijít později?“
Janis se chápavě usmál, jako že se to rozumí samo sebou. Komorník se otočil, aby se vrátil do domu. V té chvíli k němu Janis přiskočil a přátelsky ho objal kolem ramen. Démoni za jeho zády zachrastili zbraněmi, ale zase se zklidnili, když jim došlo, že Janis komorníka nijak neohrožuje. „Moc rád bych přišel později, dobrý muži,“ zaševelil, „ale pozítří odcházím sloužit Alianci a už nebudu mít čas. I strýček Tyneon mi kladl na srdce, abych s tím neotálel, takže bych ti byl opravdu vděčný, kdybys mě k Sebassovi dovedl. Ukázal na pátý svazek Protokolu. „Nezdržím bratránka dlouho. Jenom potřebuju probrat kapitolu okrente Předběžná opatření z důvodu časové nouze. Tu pasáž mi zatím nikdo, s kým jsem se radil, dostatečně neobjasnil. Ani moje matka ne. A ta ví skoro všechno,“ dodal Janis vážně.
Komorník zmateně zakoulel očima. „Poslal vás Nejvyšší?“ Už už otevíral ústa, nejspíš aby přivolal démona, kterého by poslal to ověřit, ale Janis byl rychlejší. Zářivě se na zaražené psy usmál: „Jenom pojďte s námi, pánové. Kapitolu Předběžná opatření určitě znáte. Víte, jak je důležitá. Strýček Henrex bude rád, když si Sebassův výklad poslechnete taky.“
Janis s komorníkem kráčeli za hrobového ticha ke schodišti, desítka brblajících démonů se valila za nimi. A jak stoupali po schodech, Janis mlel a mlel. Obšírně popisoval důsledky situací, kdy došlo mylným výkladem důkazů k justičním omylům. Zavaloval zkoprněného komorníka i démony detaily jednotlivých případů, které mu utkvěly v paměti díky jednání s protokolárními úředníky na pobočkách. Míjeli spoustu dalších démonů. Někteří byli v sytě modrých uniformách Tyneonovy elitní gardy, jiní v Sebassově zelené. Všichni na Janise rozšaně diskutujícího s komorníkem s eskortou za zády hleděli jako na zjevení.
„Stát!“ křikl vyděšeně komorník, když se dostali do nejvyššího podlaží a stanuli v povědomé bíle vymalované chodbě. Ve vzduchu byla cítit spálenina. Zdálo se, že nebohý démon se až teď vzpamatoval. Přiskočil ke dveřím, za kterými se ozývalo přidušené chrčení, chytil se zárubní, zadkem se na dveře přitiskl a zaúpěl: „Dál už ani krok! Pán pracuje. Vyrušování nesnáší. Počkáme, až vyjde ven.“
Janis démona důvěrně poplácal po rameni. „Samozřejmě, že počkáme.“ Řekl to konejšivě a bezelstně se při tom usmíval, ačkoliv z těch zvuků za dveřmi se mu ježily chlupy na zádech. „Co by si Sebass pomyslel, kdybychom tam jenom tak vtrhli? Moc vám děkuji, pane. Řeknu bratranci, že jste pravý poklad.“ Pak svižně, aby mu v tom nikdo z přihlížejících démonů nestačil zabránit, komorníka odšoupnul stranou, dveře rozrazil a vpadl dovnitř.
Ze stropu na těžkém řetěze za nohy visel nahý Trsuah. Janis ho poznal jen podle cárů modré kůže. Démon v tu chvíli připomínal jehelníček, jen místo jehel v něm vězely desítky dlouhých oboustranně broušených dýk. Houpal se ze strany na stranu jako kyvadlo, protože démoni stojící po stranách ho střídavě kopali do hlavy. Konečky jeho dlouhých temně černých vlasů se dotýkaly podlahy a rozmazávaly klikyháky nakreslené extrémně hustou temně fialovou krví pomalu vytékající z trýzněného těla. Janis tam stál uvízlý v hrůze jako komár v kapce jantaru. Něco Trsuahovi chybí. Co, sakra? V duchu se vyplísnil, jaké blbosti se mu právě teď melou v hlavě, ale pak se mu zvedl žaludek, když pochopil, že to klubko doutnajících a stále sebou mrskajících hadů na zemi před stolem, za kterým sedí Sebass, je ve skutečnosti Trsuahův uťatý na několikrát přeseklý ocas. Usekli mu ocas? Z nevysvětlitelných důvodů si Trsuah svého ocasu s jedovým bodcem obrovsky cenil. Kdybych dostal na vybranou, jestli přijít o koule nebo o ocas, oželel bych radši koule, prozradil kdysi Janisovi.
Ještě neuplynula ani vteřina, co Janis do cely vešel. Sebass stále znechuceně hleděl do papírů a cosi zapisoval. Vzhlédl právě v okamžiku, kdy Janis vymrštil dvě ohnivé nálože, kterými zrušil oba modrákovy mučitele. Sebassův život zahránilo jedině to, že se před něj vrhnul komorník odhodlaný srdnatě chránil pána vlastním tělem. To už se démoni za Janisovými zády s řevem pohnuli.
Jenže Janis byl rychlejší. Skočil k Trsuahovi, chytil za řetězy nad kotníky, prudce zatahal, až vyrval ukotvení ze stropu. Shůry se valily kameny a sypala malta. Místnost otřásající se řevem rozčilených Henrexových psů se naplnila prachem.
„Chytit a omráčit!“ ječel Sebass. „Všechny vás odrovnat nestihne!“
Démoni se dali do pohybu.
„Ani hnout!“ zařval Janis. „Jdu k Tyneonovi!“ 
Zmínka Tyneonova jména démony zmátla. Skutečně se zarazili a vyčkávavě těkali pohledy od Sebasse k Janisovi a zase zpět. „Můžete jít se mnou!“ dodal Janis a tak, jak modráka držel, s ním z cely zmizel.
+++
„Můžu vás vyrušit, můj pane?“ zvolal Janis, jakmile v bludišti laboratoří Tyneona našel. Nejvyšší se právě skláněl nad velkou skleněnou kádinkou, ve které se v prudkém víru točila lehká lesklá zrnka. Jeho záda ztuhla, jakmile uslyšel Janisův hlas. Vzápětí se někde venku rozpoutal rachot.
Tyneon se otočil a zíral.
Ze Sebassova domu se Janis přenesl přímo sem a za ním vedená Sebassem se valila celá armáda.
„Šel tudy!“
„Rychle!“
„Za ním, chcípáci!“
„Omlouvám se, že tu trochu nasviníme,“ řekl přehnaně starostlivě Janis. Držel bezvládného Trsuaha v náručí. Všechny hluboké rány se mu už podařilo uzavřít. Jen z ožehlého místa, odkud původně vyrůstal ocas, stále opadávaly šupinky spečené odumřelé kůže.
„To má být vzpoura?“ zamračil se znechuceně Tyneon.
„Jenom nedorozumění,“ ujistil ho krotce Janis. Teď musí hlavně zůstat klidný. Dusot na chodbě sílil. Ve chvíli, kdy k laboratoři dobíhali první vojáci, Janis hlasitě, aby to všichni slyšeli, zahlaholil: „Jde o spravedlnost, sire. Přesněji o výkon Předběžného opatření z důvodu časové nouze podle kapitoly okrente našeho osvíceného Protokolu. Jak jistě víte, jedná se o úkon zabraňující výkonu rozhodnutí v případě, že vyšly najevo nové skutečnosti, které by mohly rozsudek zvrátit. Předběžného opatření se může zhostit každý uznaný bůh Třetího věku. Ocitne-li se v časové tísni, může konat neprodleně, aby se zabránilo další újmě.“ Janis cítil, jak mu naštvaní démoni funí za krk. „Všechno vám vysvětlím, sire. Jak vidíte,“ klesl pohledem k Trsuahovi, „můj přítel je trochu z kondice. Mohl bych ho prozatím někam uložit? Ujišťuju vás, že neuteče.“
Tyneon gestem naznačil démonům, aby se klidili na chodbu. Pak Janise zavedl do téže odpočinkové místnosti, kde spolu jednou byli. Hranatý sedací nábytek, stoly ze skla. Janis zamířil k dlouhému pohodlnému kanapi a opatrně na ně Trsuaha složil. Aby měl jistotu, že z něho démon nespadne, kdyby přišel k sobě, posadil se k němu.
Tyneon se opřel o zeď a založil si paže na prsou. „Takže předběžné opatření? Máš deset minut to obhájit.“
„Je pravda, že Trsuah přinesl Ravensovi žezlo,“ přiznal Janis. „Zavolal jsem ho já, příkaz udělil Ravens. A že Trsuah Ravense poslechl, je samozřejmé, pokud bereme v úvahu, že právě Ravens Trsuaha stvořil. Uznávám, že z vašeho pohledu to vypadá jako zrada. Jenže před tím, než patřil vám, patřil modrák Ravovi. A Trsuah svého stvořitele znal. Věděl, že by nikdy žezla nevyužil proti vám. Byl si absolutně jistý, že Ravens chce jen vyrovnání. Pokud by si někdo zasloužil trest, byli bychom to my dva s Ravensem. A ne za to, že jsme chtěli krenevskou obnovu, ale za to, že jsme do toho zatáhli Trsuaha. Věděli jsme, je že vám zavázaný věrností. My s Ravensem jsme sice nikoho nezradili, ale Trsuaha jsme přiměli, aby zradil vás.“
„Hezká řeč,“ zasyčel Tyneon. „To se ti to mluví, když nic neriskuješ. Dobře víš, že za to, cos udělal jako člověk, tě teď soudit nemohu. V jeho případě,“ ukázal na dorasovaného démona, „ale konat musím. Dopustil se velezrady a fakticky ohrozil stabilitu říše. Musí zaplatit cenu nejvyšší.“
Janis položil Trsuahovi dlaň na čelo. Kůže sálala horkem. I v bezvědomí sebou démon drobně škubal a sténal. „Myslím, že už zaplatil dost,“ řekl smutně. „A skutečná váha jeho provinění je přinejmenším k diskusi. Když budete poctivý, připustíte, že je ho setsakramentsky škoda. Nevěřím, že byste měl radost z toho, co mu udělali. Mám pro vás návrh, sire. Svěřte ho mně. Odvedu ho sebou. V této soustavě ho už nikdy nikdo neuvidí.“
„A co ostatní?“ zhrozil se Tyneon. „Kdyby se rozkřiklo, že mu to prošlo, ztratili by veškerý respekt!“
„Ale strýčku,“ zašklebil se Janis. „To se dá zařídit. Pro nezasvěcené bude mrtvý a pro ty inormované bude exkomunikovaný. V pojednání Klevena z Oxibie jsem četl, že exkomunikace je hned po usmrcení nejtěžším trestem, co existuje.“
Tyneon se odlepil ode zdi a začal chodit po pokoji. „Ještě nedávno jsi kopal kanalizační strouhy pro smrtelníky! A teď nás budeš učit, jak vykládat právo? Co si o sobě vůbec myslíš?“ Ukázal na démona a vztekem se mu třásla ruka. „A že ho máte na svědomí vy s Ravensem? To samozřejmě vím. Ale měl vlastní vůli! Měl na výběr. Nemusel poslechnout!“
„Jasně!“ skočil mu do řeči Janis. „Měl vám to nahlásit, čímž by zradil Ravense!“ Janis věděl, že ho Sluneční bůh moc rád nemá. Ne, že by mu dal důvod, aby měl, ale popouzelo ho, jak je zabedněný. Nabízí mu skvělé řešení. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Tak proč se tak šprajcuje?
„Stráže!“ zařval Tyneon.
Do pokoje vtrhlo šest démonů.
„Ještě jsme nedomluvili!“ ohradil se Janis. Ouha, vůbec se to nevyvíjí dobře. „Prosím,“ řekl důrazně, „pošlete je pryč!“
Tyneon ho ignoroval. Ukázal na Trsuaha. „Odneste tu mršinu do pavilonu osm. Je tam pec na vypalování odlitků. Spalte ho v ní!“
„Stát!“ Janis se do gardistů opřel silou a poshazoval je na zem jako kuželky. Začali se s nadávkami zvedat, ale Janis je shodil znovu a trochu přitlačil, čímž je definitivně uspal. Nabral Trsuaha do náruče a pak si ho s heknutím přehodil přes rameno. Obrátil se na nevěřícně zírajícího Tyneona. „Nechci se s vámi rozejít ve zlém, veličenstvo. Pokud mi Trsuaha dáte, přísahám, že ať budu kdekoliv, zůstanu vůči vám i vůči naší soustavě loajální. Dokonce zapomenu, že jste dopustil, aby mi smrtelníci upálili babičku a stejně tak zapomenu, že jste přehlédl, když na základě podvodu upálili mne. Můžete si vybrat. Buď ve mně získáte skutečně oddaného a užitečného spojence, nebo zůstanu odtažitým a neochotným vzdáleným příbuzným. Záleží, jestli mi Trsuaha dáte dobrovolně, nebo jestli mě přinutíte, abych si ho vzal násilím. Možná vám to připadá malicherné, ale...“
Tyneon na něj dlouho mlčky zíral. Pak se jeho napjaté rysy uvolnily. „Vypadni,“ zachraptěl unaveně. „A už mi nechoď na oči.“
„Takže mi Trsuaha svěřujete?“ ujistil se Janis. Úmyslně hulákal tak hlasitě, aby ho démoni včetně Sebasse na chodbě slyšeli.
„Vééééén!“ zařval Sluneční bůh.
+++
„Ty ses úplně zbláznil!“ zaječela bohyně Smrti, když se Janis s Trsuahem přenesl do její vily. „Okamžitě ho odnes pryč!“
„Musím se o něho postarat!“ řekl pevně Janis dusající chodbou ke svému pokoji.
„Je toho plná síť! Říkají, žes ho unesl ze Sebassovy cely! Žes zabil dva démony! Trajanisi Eudore Grenedone! Co to ksakru děláš!“ Grewina mu byla v patách a jak šla, zapalovala nábytek, který míjela. Její démonky začaly poplašeně křičet. Někde z hloubi domu se ozvaly rázné Cinetovy povely.
„Když to bylo na síti, tak to asi bude pravda, máti!“ Janis kopnutím rozrazil dveře do ložnice a uložil démona do ustlané postele. „Brzy přibude i pokračování! A sice, že Tyneon rozsudek vytřídění změnil. Trsuah musí odejít, ale zůstane naživu!“
„Exkomunikace?“ vyjekla Grewina. Nevěřícně potřásla hlavou. „Velice mírný trest pro zrádce. Budiž. Ale co dělá tady?“
Janis zaťal pěsti. „Mám tě rád, mami,“ procedil mezi zuby, „ale Tah je můj přítel. Buď ho tu necháš a vezmeš na vědomí, že je pro mne důležitý, nebo mě už nikdy neuvidíš!“
Grewina znovu vztekle zaplápolala a frustrovaně zasyčela. Pak se otočila na podpatku a práskla za sebou dveřmi.
Právě když se Janis snažil navhčeným ručníkem setřít z Trsuahova těla nejhorší špínu, vešel Cinet. „Pomůžu vám, pane,“ houkl a zmizel v koupelně. Za chvíli se objevil s dalším ručníkem. Posadil se na pelest a pomohl Janisovi převrátit démona na břicho.
„Bodné rány se hojí dobře, ale dělá mi starost kořen ocasu,“ postěžoval si Janis. Skutečně. Místo, kde démonova páteř dřív pokračovala ocasem, bylo stále otevřené. Skrze strup prosakovala krev.
„Praská to, protože je rána ožehlá,“ řekl Cinet. „Zkusím zajít za vaší matkou. Má se spáleninami zkušenosti.“
Janis se chytil za hlavu. „Hlavně dej pozor, aby tě neroztrhala na kusy.“
+++
„Můj ocas! Kde je, kurva, můj ocas?“ chrčel třesoucí se Trsuah. „Naneštěstí přišel k sobě v tom nejméně vhodém okamžiku, kdy Cinet seděl na pelesti a opatrně na ráně roztíral mast, kterou skutečně vyškemral od Grewiny.
„Tvůj krásný ocas je na kusy a seškvařený!“ houkl nevlídně Janis, protože kdyby naznačil jen špetičku soucitu, jen by modráka ještě víc zranil. „ Ale ptáka a koule ti nechali!“ dodal smířlivě. Držel Trsuaha za ramena, aby sebou tolik nemlel. Tolik se mu ulevilo! Pokud se probral s nadávkami, znamená to, že ho nezlomili.
Někdo zaťukal na dveře. Janis přehodil přes Trsuahův holý zadek ručník a šel otevřít.
Grewina. Tvářila se jako zmoklá kočka. „Ehm, napadlo mě, že by mohlo pomoct ještě tohle.“ V ruce držela malou lahvičku s hrdlem zalitým olovem. „Je to cihusová tinktura. Tlumí bolest a funguje i na démony.“
Janis si lahvičku převzal. „A dávkování?“
„Deset kapek do vody jednou denně,“ řekla upjatě. „Smrtelníka by zabily už tři. Démona tak padesát. Pro bohy je to jako droga.“ Pohodila hlavou k oknu: „Náš dům je obklopen Sebassovými vojáky. Prý mají pohlídat, aby neutekl a zůstanou, dokud ho nadobro neodneseš.“
„Omlouvám se za ty potíže, máti,“ řekl prkenně. „Jakmile zmizím, budeš mít klid.“
Grewina si drásavě pozdechla. „Nechci tě ztratit, Trajanisi.“ V očích se jí zaleskly slzy.
Janis viděl, jak je zborcená. Nemohl se na ni zlobit. Je zvyklá žít podle zavedených vzorců. Chytil ji kolem ramen: „Neztratíš.“
„Ale,“ vzlykla a pověsila se mu kolem krku, „ty odcházíš! Co když se ti tam něco stane? V metaprostoru nebudeš tak silný jako tady. Co když tě už nikdy neuvidím?“
Janis jí k sobě pevně přivinul. V duchu jí připsal kladný bod za to, že se mu už nesnaží vnucovat sňatek s robustuanskou princeznou. „Nic se mi nestane a nezůstanu tam věčně. Mám tě rád. Záleží mi i na krenevech. Jsem tu prostě doma. To se nikdy nezmění.“
„O tom jsem s tebou taky chtěla mluvit,“ řekla a pomalu se odtáhla. „Hodně jsem přemýšlela. Napadlo mě, že když budeš pryč, občas do Grenedonu někoho pošlu. A kdyby něco potřebovali, tak...jsem...ochotná jim pomoci. Nejenom kvůli tobě, ale i kvůli tvému otci. Kdyby ještě žil, byl by krenevský král jeho bratrancem...“
„Díky,“ usmál se Janis.
Grewina pokrčila rameny. „Ixona tam stejně bude pečená vařená, takže na to nebudu sama.“
+++
