Vykladač II. - Střípky sváru - 23. kapitola: Pár měďáků stačí
Královská obora se rozkládala za okrasným parkem a táhla se až k úbočí Skřetích vršků. Na centrálním palouku byl ještě za časů krále Suecha vybudován rozkošný lovecký zámeček, kam si Gwen vodil metresy. Janis zamířil právě tam. Už při pohledu z oblačné výšky bylo patrné, že se tu něco děje. Na podiu vyhrávala skřetí kapela, kolem barevných stanů se hemžili sloužící. Nosili tácy s dobrotami k přepychově prostřeným stolům, od kterých dámy zahalené v luxusních róbách sledovaly tanečnice v nařazených sukýnkách na parketu. Na prostranství roubeném prastarými duby se činila pětice urozených pánů se samostříly. Sešikovaní v jedné řadě mířili do velkých terčů namalovaných na dřevěných deskách. Každou desku přidržovala dvojice stříbřitě se lesknoucích postav. Akezonští mocipáni stříleli v rychlém sledu jednu střelu za druhou. Některé střely se trefily a střelci byli odměněni nadšeným výskotem, jiné po terči jen zklouzly. A některé, a bylo jich dost, se zabořily do paží a nohou vystavených krenevů. Vzduch rozřízlo hlasité zapískání. Tak tenké, že Janisovi připomnělo pískot flexijské přístavní krysy. Rychle tu vzpomínku zahnal a pokynul démonům i Trepeně, že je čas pro přistání. Zatímco jejich skupina klesala k zemi, pánové na palouku na akustický povel zareagovali a sklopili kuše. Krenevové opřeli terče o kmeny dubů. Pánové vedení králem v doprovodu dam se kolem terčů shlukli, aby se pokochali výsledky, zatímco krenevové si se stoickými výrazy trhali ze svalů zbloudilé střely a ti nezranění začali sbírat ty popadané...Janis si oddechl, když mezi desítkou krenevů zaznamenal Direna i Ternaka.
Právě došlápli na mechem porostlou lesní půdu, když král Gwen prohlásil: „Konstatuji, že dnešní přebor vyhrál a cenu si plně zaslouží náš excelentní generál Bonet! Gratuluji!“ Král bodře poplácal Boneta po rameni.
Zatímco lidé tleskali a skandovali Bonetovo jméno, přitočil se Gwen ke křehce vypadajícímu staříkovi, ve kterém Janis poznal ministra vnitra a pohodil hlavou k zakaboněnému urostlému mládenci v šarlatovém kabátci a nablýskaných vysokých botách. Tónem plným skepse řekl: „Co říkate výkonu mého zetě, Cinore? Nemyslíte, že čtvrté místo je trochu málo?“
Přesně tuto chvíli si Janis vybral, aby smetánku vyrušil. Prodral se mezi dvořany až ke králi a poklepal mu na rameno. „Zdravím tě, Gwene z Hyberoku,“ zahalekal. Schválně Gwena oslovil jeho starým jménem, které poukazovalo na zapadlou a chudou nemesijskou tvrz, kde se narodil. Gwen se za svůj nízký původ z duše styděl a důkladně se postaral, aby skutečnost, odkud vzešel, upadla do zapomenutí.
Gwen strnul. „Co to má znamenat?“ zasyčel. „Stráže!“ křikl, „máme tu nějaké smetí!“ Pak se konečně otočil, aby se na provokatéra podíval.
To už začali přítomní štěbetat, protože zaznamenali Janisovu zlatou kůži. Jejich tváře odrážely úžas a strach. „Bohové!“ šeptali. „Jsou mezi námi bohové!“
Gwen na Janise mlčky zíral. Jeho pleť rozkvetla nachem.
Opatrně natáhnul ruku, aby si mohl na Janise sáhnout. „To je nějaký vtip?“ zachraptěl. „Jsi...on je mrtvý!“ vyjekl a oči se mu zalily slzami. Na okamžik měl Janis dokonce dojem, že v nich zahlédl střípek lítosti. „Jestli je to nějaká nová maškaráda od mé dcery, tak jí vyřiď, že tohle bylo přes čáru!“ Hrubě stiskl Janisovu bradu. „Okamžitě si dej tu zlatou barvu pryč!“
Janis jeho ruku odstrčil. Fialově se zablýsko, ovzduší zapraskalo energetickým výbojem. Gwen odletěl deset kroků a žuchnul do trávy. Akezonští dvořané začali o překot ječet.
„Miláčku!“
Janis se otočil za hlasem. Naskytla se mu dojemná podívaná, jak Ixona skáče Ternakovi do náruče. Ostatní krenevové ustrnuli a jen na to nevěřícně hleděli.
Lidé kolem krále to zaraženě komentovali: Bohyně plodnosti? S krenevem? Bude konec světa!
Vzápětí se jeden z krenevů zadíval na skupinu démonů a skřetů. Byl kost a kůže, vetchá halena na něm visela jako na strašákovi, oči hluboko zapadlé v důlcích hořely temným ohněm. Se sveřepým výrazem mířil přímo k nim. Bez ohledu na přítomnost vzácně mlčenlivého Smesmecha, byla krenevova pozornost zacílená jedině na Trepenu. Až teď Janis Direna poznal. Erijenova laskavá péče se na něm nemile podepsala. Diren si beze slova Trepenu přitáhnul k sobě. Bohyně se pokoušela něco říct, ale kenevský král jí prsty přejel po rtech. Následně ji přitiskl k hrudi a třikrát za sebou ji lehce plácnul po zadku. „To byl jenom závdavek,“ zasyčel.
K Janisovým nohám se svalil chlap v temně zelené kutně. „Ušetřete našeho krále, excelence!“ úpěl. „On nevěděl, co činí!“
„Vstaň,“ štěkl Janis. Jakmile se kněz Mreonova kultu vyhrabal s opakovaným děkováním na nohy, přešel Janis ke Gwenovi.
Král měl trochu ožehlé obočí, ale jinak se mu nic nestalo. Ohromeně na Janise hleděl. „Ty, ty, ty,“ blekotal.
Janis Tyneonovi slíbil, že nikoho nezabije. Zpátky jej drželo i to přirovnání k drakovi. Když se drak konečně z jámy sraček dostane, prasata už ho nezajímají... „Máme spolu udělat obchod, Gwene,“ řekl komisně. Sáhl do kapsy. Na dlani mu zachrastily drobné.
+++
Diren seděl v trávě a opíral se o zeď domu, který Janis před chvílí „postavil“. Kvůli nedostatku času vsadil na jistotu. Dům se proto až podezřele podobal matčině vile na Grewu, jen to schodiště v hale bylo jiné. Na Direnově klíně spočívala Trepenina hlava. Bohyně dřímala a na ústech jí pohrával úsměv. Svatozář jejích vlasů se rozprostírala mezi zelenými stébly.
Snad celé hodiny Janis Direnovi vysvětloval, co se vlastně za oponou stalo. Vyprávěl o hledání Bellsambary a o pátrání po žezlu. Zpráva, že Hiria-abhama je teď mimo tenerisský systém, Direna, přirozeně, nepotěšila. Ale Janis mu alespoň nemusel zdůvodňovat, proč jim mladorodí nechtějí vrátit tvůrčí sílu. Věděl, že by ji nevrátili, ani kdyby žezlo ještě měli. Diren uznal, že vyhlídka na svobodný život v Grenedonu je rozhodně lepší, než všechny ostatní možnosti. Zatím toho moc nenamluvil. Trpělivě Janise vyslechl a celou dobu držel Trepenu u sebe. A bohyně? Místo, aby ze sebe chrlila nepřehledné pitomosti a trojčila jako obvykle, posvátně mlčela a měla oči jen pro Direna, než konečně samým vyčerpáním usnula.
Ten dům Janis postavil hlavně proto, aby krenevy zaměstnal. Nepotřebují spánek ani jídlo, ale potřebují něco hmatatelného, zatímco on bude shánět jejich další příbuzné. Tento dům ztělesní jádro, kolem kterého se nabalí zbytek. Jednou tu bude stát město nebo alespoň osada.
Z nitra domu se ozývaly hlasy. Nejnadšenější byl ten Smesmechův. Janis uvažoval nad tím, zda Smesmechovo angažmá nebyla chyba. Krenevové zatím na změnu poměrů reagovali s krajní nedůvěrou. Jako kdyby se jednalo o nějaký chvilkový úlet, ze kterého se budou muset vrátit zpět. Atmosféra byla napjatá a Smesmech tomu svými vtípky příliš nepomáhal. Janis se rozhodl, že bohu veselosti poděkuje a raději ho pošle zpátky za oponu. Vstal a právě otevíral ústa, že to oznámí Direnovi, když krenev promluvil:
„Smesmech. Ten žoviální chlapík se skřítky,“ řekl ironicky. „Vzpomínám, jak vždycky poskakoval po stadionu a předváděl dráčata. Pamatuju si na jeho prázdné obveselovací žvásty. Promiň, jestli se s ním přátelíš...Nechci být neomalený. Jenom jsem ti to musel říct.“
Janis pokrčil rameny. „Nejsi neomalený,“ oponoval. „Spíš upřímný.“
Diren se hořce uchechtl. „Taková vlastnost se pro krále moc nehodí, což?“
„Upřímný jako krenev, říkalo se na přelomu Druhého a Třetího věku,“ reagoval Janis. Alespoň tak to stálo ve svazku Letopisy daresijské, který Janis našel v zakázaném oddělení knihovny na Trnitém ostrově.
„Taky se říkalo Krutý jako krenev. Jo, říkalo se toho hodně.“ Diren se narovnal a zpříma se na Janise podíval. „Tak co? Je ten cápek tvůj přítel?“
Vypadalo to, že Diren Smesmecha moc rád nemá. Janis se cítil trochu trapně. „Jen známý,“ zamručel. „Neměl jsem důvod ho odmítnout.“
Ne, Smesmech nebyl jeho přítel, ale původně předpokládal, že až bude pryč, mohl by právě on krenevům pomoct, kdyby se něco semlelo. Na Ixonu se spoléhat neodvažoval, bohyně prostě nemá koule na řešení potíží.
„Nelíbí se mi, jak se tu roztahuje,“ řekl přiškrceně Diren. „Ostatní jsou z něho nervózní.“
Janis přikývnul. „Taky jsem si všiml. Poděkuju mu a pošlu ho pryč.“
Vešel dovnitř. V hale na schodišti seděl Anakis, někdejší krenevský bůh slov. Díval se nepřítomně před sebe, rukama si objímal hrudník a kýval se zezadu dopředu. Před ním stáli dva Smesmechovi skřeti, s badatelským zaujetím jeho počínání sledovali a polohlasně to kometovali. Zdálo se, že Anakis je z jejich zájmu vyděšený.
„Běžte od něj!“ křiknul Janis.
Jako když do nich střelí, skřeti bleskurychle zmizeli. Janis chytil kreneva za předloktí. „Jsi v pořádku?“
Anakis se otřepal a jeho oči zajiskřily. „Trajanisi,“ vydechl. „Je to pravda?“
Janis přikývnul. „Tady ti nikdo ubližovat nebude, to ti přísahám.“
Někde z domu se ozývaly temperamentem prosycené hluboké hlasy. Janis krenevy z akezonskéh dvora alespoň od vidění znal. Musí s nimi promluvit, aby dali na Anakise pozor. Diren bude mít jiných starostí až nad hlavu.
„Co kdyby ses šel podívat do knihovny, Anakisi?“ Janis se na boha slov povzbudivě usmál a ukázal do chodby. „Jsou to ty dveře na konci. Zkopíroval jsem tam všechny matčiny knihy. Grewinina knihovna je prý čtvrtá největší v systému.“
Anakis zaraženě přikývnul. „To by mohlo být zajímavé,“ řekl zastřeně.
Smesmecha Janis našel v suterénu, ve velké kuchyni. Stál před otevřeným prázdným příborníkem, držel se za bradu a skřetovi za stolem, který měl před sebou položený papír, diktoval: „Hrnce hluboké. Celkem deset, z toho pět malých a pět velkých. Pánvice...hm, prozatím stačí tři.“
„Co to vyvádíš?“ podivil se Janis.
„Seznam věcí, které musíš uplácat, aby se tu dalo něco uvařit. Protože vaření je zábava. Nechceš takovou kratochvíli svým příbuzným odepřít, že ne?“
Ajajaj, takže některé detaily se zkopírovat nepodařilo. Jestli to nebylo tím, že v kuchyni matčiny vily byl Janis sotva dvakrát. „Proč to nesplácáš sám?“
Smesmech Janise obdařil zhuseným pohledem. „Já? A jak? Neumím tvořit věci... Myslíš, že je to normální? Ne, není! Jenom můj otec, matka, Henrex a Grewina zvádnou tvořit z ničeho. Mreon, Erix, Fasisus a Ixona jsou tak schopní něco hotového předělat. A my ostatní? Kdeže!“
To byla informace, o které Janis neměl ani ponětí. Pokud mu bylo známo, krenevové ve Druhém věku takovým hendikepem netrpěli. Nevěděl, co na to říct, tak raději neřekl nic.
„Hm, chtěl bych ti poděkovat, žes mi je pomohl přenést,“ řekl váhavě. „Ale ty další případy, no myslím, že to s Necem a Quadem už zvládnu.“
Bůh veselosti a zmatku na Janise nejřív zaraženě zíral, ale pak jako mávnutím kouzelného proutku se jeho rysy roztály do milého úsměvu. „Ale bratránku! Já to přece dělám rád! Nečiním si žádného násilí, naopak. Je to vítaným rozptýlením v mé nudné existenci!“
Přesně tak. Rozptýlení. Janis si povzdechl. „Neuraz se, prosím, ale vážně bude lepší, když to necháš na mě.“
Smesmech rozpažil. „Fajn,“ broukl bezelstně, „tak ti to tu zatím ohlídám.“
„To není třeba,“ zabručel Janis. „Ixona to zvládne.“
Smesmech se vědoucně usmál a ukázal prstem ke stropu. „Jo, až se Ternaka nasytí. Tak možná za týden z té postele vyleze. Potom určitě zvládne cokoliv.“
„Za chvíli je oba vyženu,“ řekl Janis.
Bůh veselosti plácnul dlaní do pracovního pultu. Rty se mu křečovitě zkroutily. „Ty mě tu vážně nechceš, co?“
„Ne, nechci,“ řekl Janis. Chytrému napověz, hloupého trkni.
„Tak dobře,“ povzdechl si Smesmech a zatvářil se tak blahoskonně, že by na něj jeho matka musela být pyšná. „Ššššš,“ zasyčel a skřeti se k němu seběhli. „Jdeme domů,“ řekl jim.
+++
Když bylo v kuchyni konečně prázdno, Janis vyběhl schody do patra, zabušil na dveře pokoje, ze kterého cítil tlumený chichot a houknul: „Ixono, Ternaku! Do půl hodiny ať jste venku. A dohlídněte na ostatní!“
Pak se vydal zpět za Direnem. Cítil se trochu provinile, že Smesmecha tak nevybíravě vyhnal, protože k tomu neměl žádný pořádný racionální důvod, jenom pocit.
Krenevský král stále ještě seděl v trávě a hladil Trepenu po vlasech. Jeho tvář působila nevykle cize. Samé ostré linie, oči hluboko zapadlé, na oholené hlavě mu už rašilo kratinké strniště. Jeho dorůstající kůže se napínala přes kosti. Chce to čas, než se docela zregeneruje.
Janis si nebyl úplně jistý, jestli to břemeno zodpovědnosti, které hodlá na Direna naložit, není příliš těžké. Těžko si vůbec představit, jaké hrůzy má za sebou. Nebylo by divu, kdyby běhal po čtyřech a slintal. Navzdory tomu všemu se Diren jevil příčetným. Jediným vychýlením z normálnosti byla jeho fixace na Trepenu. Držel bohyni u sebe s takovou samozřejmostí, že se žádný neodvážoval to komentovat.
„Smesmech je pryč, Ixona s Ternakem ti za chvíli pomůžou,“ referoval Janis. „Anakis je trochu mimo, nasměroval jsem ho do knihovny. My s Neceomem a Qadem teď poletíme pro kesonské.“
„Mrzí mě, že nemůžu jít s tebou,“ broukl bezbarvě Diren. Oba to věděli. Diren je sice stokrát silnější než člověk a je téměř nesmrtelný, ale bez žezla nemůže létat, nemůže se přemisťovat, nemůže tvořit.
Janis si unaveně povzdechl. „Mě taky,“ přiznal, „ale kdyby tě museli démoni přenášet, jen by se to komplikovalo.“ Den pomalu končil a z devadesáti sedmi krenevů zatím stačil vykoupit jenom dvaadvacet akezonských. Jeho čas se krátí a ještě toho musí hodně udělat. Snad poprvé za tu dobu, co se probral z komatu, se cítil unavený. Bylo vidět, že Diren je taky vyčerpaný. Za dva roky, co byl v Erijenových prackách, se změnil. Janisovi se zdálo, že krenevský král teď mnohem efektivněji nakládá s emocemi. Lépe se ovládá. Nevyskakuje kvůli každému slovu. Mluví úsporně, ale k věci a zdá se, že ho krenevové, alespoň ti akezonští, respektují.
„Nedělej si o nás starosti,“ řekl Diren, jako kdyby mu četl myšlenky. „Hned jak odletíš, pustím se do práce. Jenom jsem si potřeboval uspořádat myšlenky.“ Opatrně podebral spící bohyni pod zadečkem a vstal. Trepena něco zamumlala, zaklesla paže kolem Direnova krku a spala dál. Krenev ji k sobě ještě těsněji přitiskl a povzbudivě se usmál: „Všechno tu zvládneme, jen je přiveď domů.“
+++
V Kesonu už na ně čekali. Zprávy se říší rychle. Vévoda Ren z Kesonu, majitel kesonských hemakrittových dolů se domníval, že se mu podaří smlouvat. Spoléhal se na to, že se s Janisem zná. Nabídl pět krenevů a dodávku deseti pugetů surového minerálu ročně, pokud mu Janis zbývajících sedm ponechá. Pochopitelně, že se mu Janis vysmál. Vévoda se tedy začal vymlouvat, že těch zbývajících sedm otroků je někde hluboko v dole a že ani pořádně neví, kde. Janis proměnil knížecí holínky v hady ve smyčkách ovíjející jeho holeně a strašidelně se pnoucí k jeho rozkroku. Ren z Kesonu si rychle vzpomněl, kam otroky zavřel. Za těch dvanáct měďáků ještě roztřeseně poděkoval.
Postupně s Qadem a Neceomem přenesli kesonské k akezonským a pak pokračovali do Daresie. Z principu vyplatil Janis i Ternaka, pak z rozlícené Ikbaly vytřásl i zbývající pětici daresijských krenevů.
V Kewendonu jim jedenáct krenevů osobně a bez průtahů předal arcipreát bohyně Erix. Než všechny přenesli, blížila se půlnoc.
Neúnavně pokračovali do Seveneku. Dorazili v hodině Berdeke. Sevenecký prelát Emdewonova řádu celebroval mimořádnou noční mši. V chrámu z růžového mramoru byl snad celý královský dvůr. Z první řady sledovala obřad panovnická rodina. U jejich nohou klečeli krenevové se zlatými obojky.
„Ó, přiletěla vrána, sedla do trní. Ó, přiletěla druhá, sedla vedle ní...“
Recitoval s vytřeštěnýma očima prelát.
„A ta třetí na špičku, zazpívala písničku...“
Odpověděli sborově věřící.
„Hle, bratři a sestry, slyšme poselství smíření od boha Spravedlnosti, patrona Seveneku, veleváženého Emdewona,“ prozpěvoval prelát. „Usmiřme se navzájem, nepřechovávejme trny v srdcích svých. Zvedněme hlavy k nebesům a chvalme boha písní,“ deklamoval zaníceně prelát. „A jak náš patron, bůh Spravedlnosti nakázal, čiňme blaho jiným a oslavme spravedlné vypořádání.“ Zlatým klíčem otevřel skříňku položenou na oltáři a vytáhl z ní malé černé kladívko. Třikrát s ním udeřil do kamene oltáře. „Ve jménu spravedlnosti nechť se jeho vůle naplní!“
„Staniž se, staniž se, staniš se,“ recitoval dav.
Všechny tváře se upíraly na diákona, nikdo si Janise nevšiml, dokud se k prelátovi nepřitočil a nenaklonil se k jeho uchu: „Staniž se,“ zaševelil. Sáhnul do kapsy a položil na oltář hromádku mincí. Pak jen pokynul zírajícím krenevům, aby ho následovali.
Aniž by se Janis zastavil, pokračoval ve vykupování neúnavně dál. Noc už bledla, když dorazili na gondotskou náhorní planinu k vysokým hradbám města Gondotu. Ani Resten Skrčenec se nehádal. „Já to věděl!“ zubil se vesele.
„Věděl jsem, že s tebou budou ještě problémy, princi.“ Navzdory svým slovům Janise radostně objal. A hned se chlubil, že Riva porodila holčičku, a že se znovu šťastně provdala. „Moc hezky na tebe vzpomíná,“ řekl císař. „Kdybys nebyl tak hrr, poslal bych jí do Sornetu vzkaz, aby se na tebe přijela podívat.“ Janis přiznal, že by se rád zdržel, kdyby ho tolik netlačil čas. „Takové partnery k šermu už nikdy neseženu,“ šklebil se Resten, když otroky Janisovi předával.
+++
Tři dny snášel Janis s démony devadesát sedm krenevů k shromaždišti na pomezí Grenedonského pralesa. Čtvrtý den se měli podle dohody zpoza opony dostavit mladorodí, aby společně zrušili kletbu, která krenevy nutila smrtelníky slepě poslouchat.
Bylo časné dopoledne. Janis mladorodé nečekal dřív než v podvečer.
Ewona a křehká Genira se držely v domě, ale většina krenevů se hemžila kolem. Po dvou staletích služby nedokázali čekat se založenýma rukama.
Vrentis se Šerbanem poráželi stromy na dřevo. Ternak efektivně podporovaný Ixonou razil příkop, kterým sem přivedou vodu z lesního potoka. Wendon hloubil studnu. Kresen rázoval po louce s plány a ukazoval Ewoně, kam zatloukat kolíky, aby vytyčili místa, kde postaví další domy. Proč jsou ty domy tak daleko od sebe? Musí být dost místa pro zahrady...
Diren v závěsu s Anakisem vybaveným tabulkou na poznámky, chodil od jedné skupiny ke druhé a řešil zmatky. Trepena – docela učesaná Trepena, oblečená ve slušivých a nepotrhaných šatech - pobíhala kolem a se smíchem honila motýly.
Janis se povaloval na terase u domu. Hověl si v dobře vypolstrovaném lehátku a popíjel vychlazenou třešňovou šťávu. On na rozdíl od krenevů přebujelou aktivitou netrpěl. Bez mrknutí oka čelil Vrentisovým pobídkám, aby se chopil sekery. Stejně tak odolával lákání Wendona, aby si šel zašermovat rýčem. Zavřel oči a snažil se vytěsnit vtíravé myšlenky na zelenookou krásku, na Alianci i na Eryn z Robustuy. Zaměřil se na dosud neznámého škůdce, který do Grenedonu před přiceti lety přilákal sůsy. Skutečnost, že v pátrání po původci zkázy svého domova nikam nepokročil, pokládal za velké selhání. Kdyby neztrácel čas muchlováním s Lijanou, byl by dnes dál... Tehdy si vůbec nedokázal představit, že Tenerisský systém opustí. Vlastně si to nedokáže představit ani teď. Zatím si nebyl jistý, zda udělal dobře, když odsouhlasil odejít k Alianci. Ta organizace se mu nelíbila hned od začátku a polymorfovy kousky to nezlepšily. Jenže, oni mají žezlo. A Janis někde hluboko v kostech cítil, že krenevské síly bude jednou naléhavě zapotřebí. Jo, Tyneon udělal obrovskou chybu, když dal žezlo z rukou...
„Cos udělal s Erijenem?“ vyrušil proud Janisových úvah Diren. Krenev se svalil na zbývající volné lehátko a zcela přirozeně natáhnul ruce, aby se Trepena mohla přitulit k němu.
„Nemohl jsem ho zabít. Slíbil jsem mladorodým, že to neudělám.“
„Nevěřím, žes ho jenom tak nechal,“ naléhal Diren.
„Nenechal. Vzpomínáš na toho draka v jámě? Když se z ní konečně vydrápal, mrsknul jedno všetečné prase ocasem.“
„Můžeš být konkrétnější?“
„Drobná kosmetická vychytávka,“ ušklíbnul se Janis. „Nic velkého. Místo nosu a chlebárny má Erijen výstavní prasečí rypák. Moc mu sluší. Má na něm takové roztomilé bradavičky. A je pořád příjemně slizký od sekretu, který vylučují ty drobné žlázky...“
„Nevěděl jsem, že jsi takový poeta,“ poznamenal zadumaně Diren.
„Gwenovi jsem, pochopitelně v dobré víře, poradil, aby toho úchyla někam zavřel. Aby neděsil děti, znáš to. Taky jsem Gwenovi řekl, že pokud to neudělá, pořídím mu to vylepšení taky, aby dělal Erijenovi společnost.“
„Erijen už nesmí nikoho mučit,“ poznamenal Diren s očima upřenýma do prázdna.
„Tak to ti můžu slíbit, můj králi.“
+++
Barevné zášlehy na obloze napověděly, že mladorodí se blíží.
Než se stačili krenevové sehnat do houfu, sahíjinové už zvědavě obcházeli kolem domu, až zůstali na plácku u nedokončené studny, ve které se s rýčem činil Wendon. Starorodý syn boha války si jejich přítomnosti všiml a vylezl ven. Budiž mu ke cti, že se mezi nimi propletl a neřekl přitom ani slovo. Ono bohatě stačilo, jak arogantně se cestou k Direnovi tvářil.
Kromě Velké devítky se dostavili i Sebass a Ordana s Lijanou a Smesmechem. Členové devítky s výjimkou rozvrkočené Ixony, která jejich počet přičinlivě doplnila, se tvářili nepřístupně, Ordana zvědavě, Sebass s Lijanou naštvaně a Smesmech pobaveně.
Mezitím už si přítomnosti mladorodých všimli ostatní a všichni se trousili k Direnovi. Král ze sebe opatrně sesmeknul Trepenu a vstal. Kývnutím dal najevo Wendonovi, že jeho zdrženlivost oceňuje. Pohodil hlavou k mladorodým: „Jak je znám,“ zašeptal, „neobejde se to bez trapných dojemných scén. Kroťte emoce, ať si to nerozmyslí.“ Objal bohyni věštby kolem útlých ramen: „Zůstaň s Trajanisem, koláčku. Ani se od něj nehni.“
Janis pochopil, že Diren Trepenu v blízkosti mladorodých nechce. Vzal ji za ruku a vedl ji až na kraj lesa k hromadě poražených kmenů. „Odtud to máme jak na dlani,“ řekl Trepeně.
Diren se mezitím postavil na travnatou louku nad domem a písknul na prsty tak pronikavě, že ho museli slyšet až v Daresii. Na ten signál se krenevové seskupili kolem něj. Janis to seshora pozorně sledoval. Snažil se je spočítat, ale nebylo to snadné, protože starorodí přecházeli tam a sem a polohlasně se o čemsi přeli. Pak Diren zařval a oni utichli a strnuli na místech. Stejně jako je pozoroval Janis, je sledovali mladorodí. Diren se od skupiny odpojil a kráčel směrem k nedokončené studni.
V té chvíli bylo slyšet jen šumění trávy ve větru. Diren se pět kroků před Tyneonem zastavil. Na jeho tváři se nehnul jediný sval. „Jsme připraveni, sire,“ řekl civilně. Pronesl ta slova tiše, ale i Janis s Trepenou vzdálení na padesát kromů, to zaznamenali.
„Nebudeme to zbytečně protahovat,“ řekl Nejvyšší Sahíjin. „Zrušíme kletbu. Ale jen za podmínky, že necháte smrtelníky na pokoji. Za tím účelem sem pošlu pozorovatele z rasy démonů.“
Janis nesouhlasně zamlaskal. Tohle se krenevům líbit nebude. I když oni sami démony stvořili, nebudou nadšení, když se tu budou potloukat, aby mohli na satelitech hlásit každou pitomost.
„Kolik?“ procedil skrze zuby Diren.
„Jen tři,“ ušklíbnul se Tyneon. „Na výběru se dohodneme. Nemusí to bolet.“
Diren přikývnul, i když od krenevů za jeho zády se ozývaly polohlasné námitky. „Necháme smrtelníky na pokoji,“ řekl. „Ale co když oni nenechají na pokoji nás? Až se Ren z Kesonu dozví, kde nás hledat, určitě to alespoň zkusí. To se pak musíme bránit.“
Tyneon pokrčil rameny. „V takovém případě je nutná obrana přípustná. Ale podotýkám, jen přiměřená obrana. Grenedon je váš. Pokud sem smrtelníci vtrhnou ozbrojení, musí počítat s následky.“
„Dobrá,“ řekl Diren.
„Bohyni Trepenu ti svěřujeme do opatrování. V případě, že by vyslovila jedinou věštbu, ti ji vezmeme a předáme Alianci. A nepomůže, když bude mít řvoucí dítě u prsu. Jedna věštba a letí.“
Diren neochotně přikývnul.
„Bohyně Ixona má naše svolení navštěvovat partnera. A vy jí v tom nebudete bránit.“
„Ovšem,“ sykl Diren.
„Běž zpátky ke svým, krenevský králi,“ vyzval Direna Tyneon.
Jakmile se Diren vrátil ke krenevům, členové Devítky se seřadili a tichými hlasy začali prozpěvovat tesknou melodii. Pak ve starém netrebském jazyce každý z nich odrecitoval jednu a tutéž větu. Nakonec ji zopakovali sborově. Následovalo hromové zadunění a obloha nad Tenerisem se rozzářila fialovým zábleskem. „To je všechno,“ pronesl ponuře Tyneon. Na jeho povel se všichni přemístili pryč.
Trepena s radostným vyjeknutím seskočila z kmenů a pelášila k Direnovi. Král roztáhl ruce a ona mu vletěla přímo do náruče.
„Takže tě fialka může navštěvovat, jo?“ zakřenil se na Ternaka Vrentis. „Příště by mohla vzít pár kamarádek...“
„Jenom to zezačátku nepřehánějte,“ povzdechl si Janis. „Mladorodí budou čekat, až někdo z vás udělá chybu.“
„To jako máme žít v celibátu?“ mračil se Šerban.
„Ty si máš nač stěžovat,“ řekl mu Vrentis, starorodý pán hlubin. „V Gondotu vám bylo hej. To my v Kesonu jsme byli dvě stě let nasuchu.“
„Však ono se něco najde,“ uchechtl se Janis. „Spousta démonů pracuje tady na Tenerisu. A mladorodí neříkali nic o tom, že se s nimi nemůžete stýkat.“
„Démoni nás zradili!“ křikl Kresen. „Někteří jako třeba Trsuah a Weyna přeběhli ještě před pořážkou.“
„Protože věděli, že nemáme šanci,“ řekl Diren. „Kdyby s námi zůstali, zemřeli by a výsledek by stejně nezvrátili. Zachránili si život. Já je za to nesoudím a ty bys taky neměl, strýčku.“
Kresen svraštil obočí. „Budiž. Jen po mně nechtěj, abych se s nimi teď bratříčkoval.“
+++
