Vykladač II. - Střípky sváru - 13. kapitola: Skandál s Trepenou a krixami
Dům bohyně radosti stál na náměstí v sousedství Sebassova. Lijana tam Janise už jednou vzala, aby učinila za dost dobrým mravům a představila ho matce jako svého přítele. Snažil se to tehdy zkrátit na minimum a budiž Erix ke cti, že je po několika zdvořilostních frázích se smíchem poslala do zahrady a šla si po svých. Erixina zahrada za domem oplývala travnatým paloukem a kuželkovou dráhou, za kterou se rozkládalo bludiště z živých plotů uvnitř kterého se nacházely pavilonky nejroztodivnějších stavebních slohů.
Pozvání na kronýšové lasturky otráveným Sahíjinům zvedlo náladu. Ačkoliv i Tyneon původně vypadal, že má naspěch, teď se rozmarně uchechtl, a kývnul na Emdewona, aby šel taky.
Erix si zakládala na dokonalé reprezentaci. Její obslužný personál sestával z démonů a démonek, kteří v Druhém věku tvořili součást tenerisského přírodního prostředí. Víly a najády v poloprůsvitných zelených šatičkách neslyšně proplouvaly mezi stolky rozestavenými po kratince střiženém pažitu a roznášeli horké lasturky a perlivý sekt. Vodníci v šedomodrých šupinatých overalech hráli na harfy a hejkalové v zelenohnědých kamaších s listy místo vlasů stavěli sahíjinům kuželky. Mezi hosty Janis zahlédl i Dewi-tana s Kerris, ale nechal je být, protože se bavili s Henrexem a Vivon. Grewinu si pro sebe zabrala stromista Seobhan, zakrátko se k nim připojila manželka bredeonského vyslance.
Vypadalo to, že společnost se dobře baví, ale bylo patrné, že sahíjiny zádrhel s neregistrovanou běskou vykolejil. Každý cítil potřebu projevit své znepokojení. Janis jen poslouchal a nenápadně pozoroval Vivon, držící se poblíž Henrexe. Přál by si, aby ho její přítomnost tolik nerozptylovala. Temný hrál s Dewi-tanem a Kerris kuželky, ale co chvíli k Vivon prohodil nějakou repliku a dožadoval se její pozornosti. Několikrát ji vyzval, aby koulela místo něj. Bylo patrné, že si nepřeje, aby se někam vzdalovala.
Ixona si něco tiše špitala s Fasiem, bohem dohody a podle toho, jak se Fasius tvářil, to asi nebylo nic veselého. Janise napadlo, že jestli bohyně postupně příbuzné připravuje na přírůstek v jejich společenství, bude brzy pořádná mela. Hlavně, až se to dozví Seneda.
Už se setmělo. Teplý vzduch čeřily tiché zasněné tóny harf a houslí. Po upravených travnatých plochách se lehce vznášeli mlžní běsové a běsky hrající duhovými barvami. Janis se právě potloukal kolem besídky s muzikanty, když se od stánku s nápoji ozvalo hlasité práskání provázené gejzíry jisker a překvapenými výkřiky. Na vydlážděnou plochu před besídku vběhla zamaskovaná postava v černém. V rozpažených rukou třímala krátké řetězy zakončené kulovitými drátěnými klíckami, ve kterých planul a prskal a jiskřil zlatý oheň. Hosté přicházeli a s pobavenými obličeji se shromažďovali na okraji parketu. „Vivat, ohnivý tanec!“ skandovali. Černý muž se dvorně uklonil, ruce s ohnivými kyvadly stále široce odtažené od těla. Pak muzikanti spustili pomalý kus. Černý začal řetězy kroužit a vykrajoval to tmy ohnivá kola. Hudba zrychlovala a současně s tím zrychloval i artista. Z kruhů přešel na osmičky, a pak komplikovaně tvarované křivky. Točil sršícími koulemi i nad hlavou a kolem celého těla tak rychle, až se zdálo, že ho ovíjejí stuhy tekoucího ohně. Když skončil, byl odměněn bouřlivým potleskem. Odhodil stále planoucí koule do trávy a vzal si sklenici, kterou mu podávala Seneda.
„Už si můžeš tu masku sundat,“ řekla kysele.
„Jasně, máti,“ řekl artista a strhl si z hlavy černou kuklu.
Janisovi zvědavost nedala a šel se podívat na ty koule. Odněkud se vynořili tři malé postavičky v kapuckách. Dřepěly kolem kyvadel, cosi mezi sebou drmolily a sledovaly, jak ohně v klíckách uhasínají. Janis se naklonil, aby přes skřety viděl. Překvapilo ho, když v každé klícce našel ještě doutnajícího černo červeně pruhovaného baziliška.
Kdosi ho vzal za ramena. „Odhaluješ moje tajemství, bratránku?“ zasmál se Smesmech.
„Kdybys chtěl, aby to bylo tajemnství, nenechal bys to volně ležet,“ odpověděl kousavě Janis.
Smesmech si projel čupřinu barvy rudého zlata a pitvorně našpulil rty. „Hmm, soudím, že máš pravdu. Ty máš rád poslední slovo, že? Naneštěstí jsou tu jiní, kteří v tom mají delší praxi. Jako třeba moje dokonalá matka. Pusť z hlavy, že bys ji někdy předstihl.“
„Zdála se mi nějaká naštvaná,“ podotkl váhavě Janis. „Nelíbí se jí, co děláš? Zlobí se, že by to mohlo těm baziliškům ublížit, nebo co?“
Smesmech dopil zbytek, co měl ve sklenici a mávnul rukou. „Ale co tě nemá! Jí se nelíbí, že ze sebe dělám šaška. Je to prý nedůstojné mé vysoce urozené osoby. A co se týká těch ještěrek, nic se jim nestane. Jenom se nesmí dostat do hořlavého prostředí, když už samy hoří. Kdyby cokoliv hořlavého jejich plamen přiživilo, shořely by i s tím. Proto jsou ty košíky kovové a proto jsem je nechal uhasínat v mokré trávě.“
„Moc se mi to líbilo, Smesmechu,“ řekl upřímně Janis.
Smesmech se potěšeně zašklebil. „Díky, bratránku.“ Ukázal na stůl s dalším občerstvením. „Jdeme si pro nášup, co říkáš?“
Pili a klábosili. „Tak co pořád děláš?“ zajímal se Smesmech. „Ještě prudíš Sebassovy poskoky ve všech pobočkách Protokolu, co jsou?“
„Ne, to už mám splněné,“ usmál se Janis.
Smesmech si řádně přihnul a pak podal sklenici skřetovi po své pravici. Janis už pochopil, že skřetí trojice je pravidelnou součástí Smesmechovy image. „A pořád jsi ještě pečený vařený v knihovně?“ dotazoval se dál Smesmech. „Proč neděláš něco zábavnějšího? A jak je možné, žes mě ještě nepoctil návštěvou v mém doupěti neřesti QQQ? Zaručuju ti, že jakmile poznáš tamnější barmanku, ony tě ty akademické úchylky přejdou...“
Janis si položil ruku na srdce: „Slibuju, že se tam co nejdřív podívám.“
Smesmech se zakabonil. „Jo, jo, sliby, chyby.
Načež se Smesmech začal Janise vyptávat na fenomén predikce při vykládání karet. Zajímalo jej, jak to mohlo Janisovi mezi smrtelníky tak dlouho procházet, aniž by se zaprodal některému z bohů.
„Ne, že by na tom ještě záleželo, ale myslím, že jsem se nevědomky zaprodal sám sobě,“ ušklíbnul se na závěr disputace tázaný.
Potom se objevila Lijana. Zatahala Janise za rukáv a projevila přání, aby ji doprovodil k rákosovému pavilonu. Málem odsekl, že nemá zájem, ale Smesmech se Lijaně uklonil a řekl jí, že on už Trajanise zdržoval dost.
Janisovi nezbývalo, než Lijaně vyhovět. Cestou k altánu procházeli kolem lavičky u zeleného bludiště. Seděli na ní Henrex s Dewi-tanem a cosi řešili. Podle toho, jak rozčileně gestikulovali, se téma jejich diskuse zdálo důležitým. Vypadalo to, že mají něco v plánu a právě se chystají odejít. Janise napadlo, že pokud Vivon zůstane zde, mohl by s ní později promluvit.
Lijana ho důsledně táhla do zastíněné části zahrady. Neustále brebentila. Něco jí odpovídal, ale v mysli se zaobíral problémem s Trepenou. Sahíjinové se jí chtějí dostat na kobylku a jestli něco neudělá, tak ji odhalí.
V rákosovém pavilonku naštěstí načapali Erix a Mreona. Janis se tajně radoval, že má záminku k návratu, ale Lijana hned měla v rukávě náhradní řešení. Nedaleko, jen za několika živými ploty je alabastrový pavilonek… Odevzdaně si povzdechl. To neměl dělat, protože mu vyčetla malé nadšení. Už toho měl dost. Konečně jí řekne, že to chce skončit a poradí jí, aby se poohlédla někde jinde. Alabastrový pavilonek nebude horší než jiné místo. A taky dobře, že tam budou mít soukromí. Lijana se určitě bude vztekat a vyčítat mu, že ji jen využil...
Prošli další úsek bludiště a už byli téměř u cíle, když se kolem jejich hlav přehnal větrný vír a Janisovi se na krk pověsila křehká osůbka v šedých pavučině podobných šatech s hřívou rozcuchaných dvoubarevných vlasů. Trepena!
Lijana vyděšeně výskla.
Janis vetřelkyni pohotově zachytil.
„Jsou mi v patách!“ zasyčela Trepena. Vzápětí poklidnou atmosféru zahradní slavnosti rozčíslo několikahlasné drásavé mečení. Neslo se zdaleka, ale rychle nabývalo na intenzitě. Byla to jen otázka chvilky, než budou krixy zde.
Neváhal. Pevně chytil Trepenu kolem pasu a přenesl se s ní na Grew. Nechal ji u včelína a slíbil, že se tak za hodinu, až ukonejší Lijanu, vrátí. Jen ať do té doby nikam nechodí.
+++
Přemístil se zpět na Tyneon. V zahradě bohyně radosti mezitím vypukl chaos. Drásavé mektání Emdewonových koz připomínající škrábání štěrku o sklo přehlušilo hudbu. Do toho se ozývalo ječení, rozčilený chechot a výkřiky. Lijanu našel na témže místě, kde ji opustil, což nebylo nic divného, vzhledem k tomu, že mu celá operace s Trepenou zabrala jsem pár minut. Chytil ji za ruku a táhnul směrem k podiu a tanečnímu parketu, kde se srotil dav.
„Co to…co to…“ blekotala bohyně souměrnosti a ukazovala na temně modré nebe nad parketem, ze kterého se v pomalých spirálách snášely na zem tři stříbřitě bílé okřídlené krixy.
Janis bohyni mlčky táhnul směrem k nim.
„Co to bylo!“ zaburácela konečně Lijana.
Vždyť vidíš, krixy,“ řekl bezelstně. „Asi jdou podat Emdewonovi hlášení.“
Lijana se zaryla patami do země, čímž přinutila zastavit i jeho. „Mám na mysli tu štětku! Co to mělo znamenat? Kam jsi s ní zmizel?“
Janis byl na vážkách, zda se má Lijany konečně zbavit, nebo jestli by nebylo teď lepší rozchod ještě odložit. Rozhodlo to, jak zoufale se bohyně tvářila. Rty se jí chvěly a z očí jí tekly potoky slz. Obdařil ji pohledem napraveného hříšníka. „Byla to stará známá z časů za oponou,“ řekl konejšivě. „Snažila se mi namluvit, že se polekala těch nepříjemných zvuků. Nějak zapomněla, že už jsem zadaný. Musel jsem ji odnést z tvého dosahu dřív, než se jí pokusíš vyškrábat oči. Vysvětlil jsem jí, že její vějička nevyšla. Slíbila, že už mě nechá na pokoji.“
Lijana sršela vzteky. „Co byla zač? Kterému bohu patřila?“
Mávl rukou. „Kdo si to má pamatovat?“ Krucinál. Není nic horšího, než zhrzená ženská. Možná, že ten první nápad to konečně utnout, byl lepší.
Bohyně se zamračila. „Až nápadně se podobala popisu té neregistrované démonky, o které mluvil Emdewon.“ Máchla paží směrem ke krixám, které si Emdewon právě odváděl z Erixina sídla pryč a řekla: „Dokonce to vypadá, že ty krixy honily právě ji.“
Janis sevřel rty do tenké linky vzdoru. „Absurdní. Objevení mé známé s tím mumrajem vůbec nesouvisí.“
Lijana si vztekle dupla. „Myslím, že tou hledanou démonkou je právě tvá stará známá. Určitě se k tobě vlísala jenom proto, aby se mohla nepozorovaně dostat pryč. Sprostě tě zneužila. Nemůžeš ji krýt. Musíš ji nahlásit.“
Zaťal zuby. „Mýlíš se, ale pro tvůj klid to udělám. Ale dnes už je pozdě. Jak vidíš, Emdewon si krixy odvedl. Takže ho s tím budu obtěžovat až zítra. Teď, když dovolíš, se omluvím.“
Udiveně zvedla obočí. „Kam zase jdeš? Je ještě brzy…Ostatně, těšila jsem se, že přes noc zůstaneš. Matka nám přichystala…“
Obrátil oči v sloup. Sahíjinové to kopírování lidských móresů opravdu přeháněli. Na rozdíl od krenevů spánek sice potřebovali, ale Lijana nečekala, že budou spát. Zavrtěl hlavou. „Ještě něco mám,“ odsekl.
+++
Bez dalších řečí ji tam nechal a přenesl se do včelína. Měl trochu strach, zda bude Trepena po té štvanici v pořádku. Krčila se na lavici, její oči hleděly do prázdna, rukama hladila jeden z úlů a ze rtů jí klouzalo: „Bzzz, bzzz, bzzz...“
Sklonil se k ní a objal ji. „Co se stalo? Mluv!“
„Už vím, kdo je Králem Prokletých,“ škytla a chytila se za hlavu. „Je to Diren!“
„Řekl jsem ti přece, že Diren je král,“ zavrčel důrazně Janis. „Král krenevů, kteří jsou prokletí. Je tedy i králem prokletých. A co má být?
„Nechci, aby zemřel! A nechci ani, abych zemřela já, když jsem ho konečně potkala.“
„Ani já nechci jeho smrt. A nechci ani tvou smrt. Tak se uklidni a vysvětli mi, oč jde.“
Trepena se opět roztřásla. „Matka mi vždycky říkala, že tomu, který si mě bude nárokovat, přivodím šílenství a hrozivou smrt. Je to Diren. On je ten vyvolený.“
Janis riiberionskou bohyni uchopil za ramena a jemně s ní zatřásl: „Trepeno, musíš mi vysvětlit od začátku. Nerozumím ti!“
Trepenina víčka zamžikala a její pohled se vyjasnil. Uculila a její bledá líčka se zbarvila doruda. „Když jsme se poprvé setkali,“ vydechla, „Diren mi řekl, že jsem...krásná. Že nic z toho, co mu vyprávím, ho nezajímá. Řekl mi, že ho zajímám jedině...já.“ Bohyně smutně potřásla hlavou a z očí ji stékaly slzy. „Zpočátku jsem si to nedala dohromady, ale teď už mi to dává smysl. Krenevský král je král prokletých. A ten je určený na porážku. Nikdo jiný to neví líp, než já. Když zemře, budu žít. Pokud přežije, zemřu já. Asi před třiceti lety jsem vyslovila věštbu. Týkala se mého vyvoleného. Bylo tam, že bude králem prokletých. Byla jsem z toto zmatená... Matka mi to vyložila. Řekla, že až ho potkám, budu já příčinou jeho smrti, nebo on příčinou té mé. Zakázala mi ho hledat a já jsem ji v obavách poslechla. Jenže, teď jsem potkala Direna. A tady uvnitř,“ bohyně se poplácala po hrudi, „vím, že se to týká jeho...“ Její tvář se bolestně stáhla.
„Počkej, počkej,“ uklidňoval Trepenu Janis. „Udělejme si v tom jasno. Proč sis nechala vyložit věštbu, která se týkala tebe a Dir... tvého vyvoleného právě od matky?“
Trepena ho obdařila nechápavým pohledem. „Týkalo se to mě samotné. Neměla jsem potřebný odstup. A matka byla jediná, kdo byl vůbec ochotný...“
„Dlouho jsem se živil jako vykladač,“ přerušil ji Janis. „Zopakuj tu věštbu mně.“
Trepena zvolna přikývla. Zamžikala, zaťala pěstičky, prudce se narovnala a otevřela pusu.
„Zadrž!“ okřiknul ji Janis v obavě, aby se věšba nezachytila na síti stejně, jako ta minulá. „Je to stará věštba, ne? Nemusíš u toho poulit oči a strašidelně se kývat. Odrecituj mi to civilně a šeptem.“
Trepeně poklesla ramena a podezíravě se na Janise podívala. „No...dobře,“ vydechla.
„Šerými mlhami tápaní
ukončí lásky mé hledání
Krále prokletých stříbra jas
umlčí můj pronikavý hlas
V chaosu šílenství a vzdoru
Těžce nalézající oporu
Oheň zasnoubený s ledem
Až zůstane jen jeden.“
Janis se rozpačitě poškrábal po třídenním strništi. Stříbra prokletého jas – to skutečně může být o Direnovi. Ovšem oheň zasnoubený s ledem...a zůstane jen jeden...
„Tohle tvá matka vyložila tak, že jeden z vás musí zemřít? Vážně? Taková věštba může znamenat cokoliv. Já bych to vyložil i tak, že pokud dojde ke sloučení protikladů, ledu a ohně, vyruší se navzájem. Jejich postata však nezmizí. Vznikne nová jednota, přeneseně vztah.“
Trepena na Janise civěla, jako kdyby mu z čela rašil ořešák.
„Za ten vztah každý z dvojice zaplatí tím, co pokládá za důležité,“ pokračoval. „Něco obětuje ve prospěch celku. Pokud se Diren vzdá své pomsty a ty, pokud se vzdáš svého věšteckého daru...“
„Jak bych mohla?“ skočila mu do řeči Trepena. „Věštění je mou součástí! Nedokážu odhadnout, kdy se dostaví.“ Oči jí zaníceně plály. Ne, teď opravdu nepůsobila jako blázen.
„Je to jako nutkání?“ ujistil se Janis.
Bohyně přikývla. „Když to na mě přijde, mám pocit, že pokud to ze sebe nevysypu, rozletím se na milion kousků.“
„Už ses někdy pokusila to nutkání přesměrovat? Udělat něco takového, abys tu energii vybila jinak? Že bys třeba odrecitovala něco hm...něco rytmického a milého, čím bys ty nebezpečné verše věštby nahradila?“
Trepena měla oči jako talíře. „Místo věšby básničku?“
„Jo,“ přitakal Janis. „Básničku, kterou bys recitovala tak dlouho, dokud tě to nutkání nepřejde. Musí to být jednoduché, aby ses to snadno naučila. Horečnatě pátral v paměti, aby si něco takového vybavil. Pak to měl. „Třeba toto:
Přiletěla vrána, sedla do trní.
Přiletěla druhá, sedla vedle ní.
A ta třetí na špičku.
Zazpívala písničku.“
Trepena vyskočila z lavice a zatleskala. „To je krása! To se líbí! Krá, krá, krá!
„Kdyby to nefungovalo, můžeš zkusit něco jiného. Třeba zpěv, nebo počítání násobilky. Cokoliv, co by ti zabránilo tu věštbu vyslovit. Protože jinak tě věštění přivede do průšvihu, ať budeš chodit s Direnem, či ne. Mluvil jsem o tobě s vyslancem Aliance. Ne, nic jsem jim neřekl,“ dodal, když bohyně vyděšeně vykulila oči. „Problém je, že oni věděli, kde jsi byla předtím, než jsem se k nim dostal. Pokud by tě chytili, nečekalo by tě nic pěkného. Kdybys ale zůstala s Direnem, museli by tě nechat na pokoji. Ochránil by si tě.“
„Ale Diren je otrok,“ namítla.
„Dlouho jím nezůstane,“ řekl tak přesvědčivě, že si tím v dané chvíli byl skutečně jistý i on sám. Ještě tak vědět, jak to stihnout do konce lhůty stanovené Aliancí. „Věc se má tak,“ pokračoval, „že kdybys zůstala s Direnem, kdybys z celého srdce toužila být s ním, měla bys perfektní motivaci svoje věštecké puzení odklonit. Potom byste mohli mít šanci.“
Riiberionská bohyně zavřela oči a nepatrně prohnula rty v úsměvu. „Ano. Být s ním.To bych moc chtěla. On je to nejúžasnější stvoření, které jsem kdy viděla. A jak je hrdý. A jak vztekle se umí mračit... Myslím, že mě skutečně miluje. Řekl mi to. Přesně předtím, než na mě ten odporný smrtelník, co ho pořád mlátí bičem, poštval ty mektavé běsky.“
„Musíme udělat všechno pro jeho osvobození, aby se o tebe mohl postarat,“ řekl konejšivě Janis. Současně se sám sebe děsil. Co jí to tu vykládá? Kde bere tu jistotu? Proč té křehké bláznivce sugeruje naděje, o jejichž splnění on sám tak úplně přesvědčený není?
+++
Přesvědčil Trepenu, aby zatím zůstala u svých oblíbených bzukalek. Alespoň, než se situace uklidní, a ona se bude moci vrátit na Teneris za Direnem. Opakuj si zatím tu básničku, radil jí.
Cestou do Grewininy vily si lámal hlavu, co s tím propletencem dělat... Jeho plány se mu drolily pod rukama dřív, než je vůbec stačil zformovat. Navíc mu docházel čas. S každou další hodinou se přibližoval ke konci lhůty, na které se dohodl s polymorfem. Nic naplat, půjde za Tyneonem. Poví mu, že s těmi šašky od Aliance odejde a přestane dělat problémy. Ale učiní to jen pod podmínkou, že sahíjinové vykoupí od smrtelníků krenevy zpátky. Nebude tlačit na pilu a vyjednávat o to, aby sahíjinové vrátili krenevům jejich moc, když ví, že to stejně není možné, protože Hiria-abhama je pryč. Bohatě postačí, když se podaří prosadit, aby sahíjinové zrušili kletbu, která krenevy nutí slepě smrtelníky poslouchat. On sám krenevům věnuje půdu jeho dědičné říše. Grenedon. Tam si Krenevové založí město. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Krenevové si polepší, ale sahíjinskou dominanci ani tolik obávanou bezpečnost metaprostoru, neohrozí...
Za předpokladu, že se Tyneon už brzy dozví o Ixonině a Ternakově dítěti, mu Janis vlastně navrhne řešení, které bude možno prakticky realizovat.
A pokud se Tyneon bude cukat, jakože určitě ano, Janis mu pohrozí Trepenou a jejím věštěním. Je fajn, že se od polymorfa dozvěděl, jakou hrůzu Trepena vyvolává. To se bude hodit.
K Alianci nejspíš opravdu nastoupí, ale jen proto, aby získal zpět Hiria-abhama. Proč by k nim jinak šel jak ovce na porážku, když by mohl upláchnout kamkoliv jinam? To ovšem Tyneonovi neřekne, že bude žezlo hledat.
A hlavně se nenechá dohnat k žádnému slibu. Nebude ukazovat všechny karty, co má v zásobě. Bude se chovat jako loajální hoch. Nebude arogantní. Bude se sakramentsky krotit. Tyneon toho určitě ví víc, než se Janisovi bude líbit. Henrex mu nejspíš řekl, že Janis ví o tom, že předal žezlo cizincům a taky mu určitě řekl, jak na to Janis zareagoval. Ne, Tyneonovi se nebude líbit, že se Janis staví k jeho konání kriticky. Zvláště, když má Janis pravdu.
Další problém je Trepena. Ten je vlastně ještě naléhavější. Musí si promluvit s polymorfem. Je to především Aliance, kdo má z Trepenina věštění strach. Je zapotřebí jim jednoznačně oznámit, že Trepena zůstane s Direnem. Ti dva si můžou vzájemně obrousit hrany... Půjde raději hned, než si najde důvod, proč to neudělat...
Janis si roztřeseně povzdechl. Takže plán je znovu vytyčen. Teď jen, jak to všechno dát dohromady...
+++
