Vykladač I. - Zuby poražených - 2. kapitola: Jak to bylo s vévodou Erijenem
Den a noc s nejnutnějšími přestávkami pro koně vydrželi na cestě. Zastavili až ve Vibetu, městečku v podhůří Forkudských Bran, kde se v penzionu u Tlusté Otely vyspali, najedli a slušně oblékli.
Janis se zbavil masky řemeslníka a opět si připnul pochvu s mečem. Gwena existence zbraně v Janisově vlastnictví provokovala a několikrát se na to pokusil zavést řeč. Po světě se mágové pohybovali jen zřídka. Každý nově vyškolený se usadil u svého mecenáše a tam setrval až do smrti. Ty úspěšné si patricijské rodiny držívaly v měkce vystlané zlaté kleci po mnoho generací, a pokud je pouštěly z dohledu, pak jen na přímý příkaz králů, či z vůle bohů a vždy s ozbrojeným doprovodem. Obecně platilo, že kouzelníci, vykladači, zaříkávači i vědmy tráví životy v laboratořích prosycených sírovými a rtuťovými výpary, které dříve či později zkroutí jejich těla do groteskních podob, zbrázdí vráskami a pokryjí kůži mokvajícími vředy na povrchu a novotvary uvnitř, takže vzniknuvší kreatura rozhodně nemá na to, aby dokázala vládnout mečem.
Lidé netušili, že deformace vznikají nejčastěji vlivem opakovaných zlomenin kostí a otoků tkání následkem emočního přetlaku při odposlouchávání ze sítě. Citelná a častá zranění srůstala i přes sebelepší péči nakřivo. Podle míry znetvoření se dalo usuzovat na věštecký talent, podle četnosti boláků na obličejích léčitelek se zase dal odhadovat léčitelský um, protože vědmy poté, co podepsaly dohodu s Trsuahem, démonem bolesti, do mokvajících plyskýřů natahovaly průvodní projevy chorob.
O kvalitě vykladačů triftových karet svědčil jejich dožitý věk. Málokterá profese měla tak vysokou úmrtnost, protože každý vyložil špatně jen jednou. Proto se vykladačové mnohem častěji, než jiní mágové zaprodávali démonům Temného pána Henrexe, který žádal to nejcennější, duši. Zaprodaní vykladači byli jedinou sortou mágů, kteří po smrti nedostanou příležitost k očistě v Plamenném moři a k dalšímu znovuzrození. Ale vykladači otevřeně hlásali, že několik staletí privilegovaného života vystřídané službou na věčnosti je vlastně mnohem lepší…
Na Gwenovy vtípky stran pověstné neduživosti mágů, Janis zpočátku nereagoval. Teprve když ho Nemesijec znovu požádal, zda by si nemohl jeho meč potěžkat, tvrdě odsekl: „Kabát si klidně nechej, ale zbraně a ženské se nepůjčují.“
„Jsi přece vykladač,“ namítl Gwen, „tvou zbraní jsou karty.“
Odpočívali na břehu potoka, Janis rozložený v trávě zahleděný do šedavých oblaků se hořce usmál. „Dvojsečnou.“
„Co se na Erijenově dvoře stalo?“ zajímal se Gwen.
Janis zavřel oči a v duchu si události zrekapituloval. Čerstvě ovdovělý padesátník hrabě Erijen se shlídl v mladinké Odeře z Vernera. Neměl tušení, že už se jí dávno dvoří jeho syn, Erijen junior. Odera se bála starého hraběte odmítnout, hrála to na dvě strany. Provalilo se to poté, co otěhotněla. Erijen starší se skřípáním zubů rozhodl, že s dámou se ožení ten z nich, který je otcem. Netušil, že si o Odeřině tuplovaném poměru šuškají i pomocníci v koželužně pod hradbami. Byl ze staré školy a v potřebě udržet věc pod pokličkou, vykladači nic pořádně nevysvětlil. Pouze mistra Estebana pověřil, aby mu z karet zjistil, zda je otec Odeřina dítěte starý, či mladý.
Esteban měl tou dobou smrt na jazyku a polehával. Potřeboval čas k náležitému usebrání. Netrpělivý Erijen se vypravil na lov v domnění, že po návratu mu Esteban předloží odpověď. Esteban několik hodin meditoval a potom karty skutečně vyložil. Jenže dříve, než mohl výklad zprostředkovat, se jeho čas naplnil. Démon Temného pána přišel, aby si odnesl jeho duši. Mistr poprosil běsa o malé strpení, aby mohl poslední úkol dotáhnout do konce. Dostal půl hodiny odklad. Nechal přivolat svého bývalého žáka, který se tou dobou už stal osobním mágem Erijena juniora.
Když Janise po dlouhém hledání přivedli, spočíval Esteban v lenošce, sípavě dýchal, na voskově bílém čele perlily krůpěje potu. Doktor si právě balil tašku. „Vypadá to na mozkovou mrtvici. V takových případech si tělo buď pomůže samo, nebo je konec blízko. V pěti stech letech a s jeho prognózou…vždyť víte. Tady ani léčitelka nic nezmůže,“ poznamenal, než odešel.
Starý vykladač pohodil hlavou do kouta, kde na truhle v oblaku chvějivé tmy znuděně posedával rudě kropenatý Henrexův démon a ostrými nehty se špáral v zubech. Lidé vyjma školených mágů ho zachytit nedokázali, ale cítili se v jeho přítomnosti nesví. V napjatém tichu se Janisovy a běsovy oči setkaly. Démon uličnicky mrknul, jako by dával najevo, že dělá jen svou práci. Vykladač mu pokynul a pak se sklonil k Estebanovi. Jeho duši čekala věčná služba u Temného pána. Povzbudivě starce pohladil po hřbetu ruky a řekl: Co pro vás mohu udělat, mistře?
Jde o můj poslední…výklad…, vydechnul Esteban. Karty na…stole.
Janis tehdy neměl tušení, oč jde.
Řekni jeho milosti, že otec dítěte té…ženy je… chorý…Duševně chorý. Jestli se nebude léčit, zapříčiní…strádání…
Právě tehdy čas vypršel. Démon si omluvně odfrkl, vstal z truhly, položil Estebanovi pracku na čelo.
Stařičký mág ustrnul s vytřeštěnýma očima.
Janis vévodovi mistrův vzkaz beze zbytku vyřídil.
Vůbec netušil, co tím způsobí.
Chtěl jsem vědět, jestli otec toho děcka je mladý nebo starý! namítnul zaražený hrabě.
Ale to mi Esteban neřekl, pokrčil rameny Janis. Sdělil mi odpověď, kterou jsem vám přetlumočil, Vaše Milosti. Vypadá to, že ho ten výklad trochu vykolejil. Duševní nemoci jsou většinou vrozené a léčí se těžko. Vhodně zvolenou terapií je však možné chorobné sklony přemostit, podotkl bezelstně. Zabírají meditační techniky a magické postupy, o kterých ví hodně vaše léčitelka Vera. Pokud jí toho člověka svěříte, mohla by ho ještě zachránit.
A tehdy se patricij konečně rozlítil. Zbrunátněl, vykulil oči a začal řvát: Tak ty ze mě budeš dělat šílence? Kdo ví, co vlastně Esteban vyložil! Že jsi neschopný, a podvodník k tomu, jsem věděl už dávno! burácel s pěnou na pěstěném vousu. Půjdeš do hladomorny a zítra na hranici!
Když se dosyta vyřval, předal Janise vojákům, aby ho odvedli. Až mezi oslizlými zdmi mu došlo, jak klíčová v tomto případě nevědomost předmětu otázky pro něj vlastně byla. A že by vlastně byla rozsudkem smrti nejen pro něj, ale nejspíše i pro chudáka starého Estebana.
Starý hrabě totiž občas podléhal prudkým změnám nálad. V jedné chvíli byl samý úsměv, a vzápětí byl schopný na sloužícího, co upustil polínko, vzít pohrabáč. Někdy se vytrácel na celé dny do lesů a vracel se otrhaný a hladový. Nebožka hraběnka se pokaždé modlila k Senedě. Možná právě proto se Erijen junior odhodlal tak brzy převzít svůj díl zodpovědnosti. Nebývalo zvykem, aby se syn hned po návratu ze studií zapojil do správy panství, ale přesně to Erijen udělal. A nejen to. Dokonce otce požádal o souhlas, aby směl mít vlastního mága. Starý hrabě na Estebanova učedníka pohlížel skepticky, ale souhlasil. Určitě netušil, že Estebanův čas je spočítaný a už vůbec ne, co ukáže jeho poslední výklad.
Ještě téže noci Vera využila domácích zmatků a z hladomorny Janise dostala. Dokonce mu stačila sbalit nejlepší oblečení a dostatek peněz. Chtěl, aby utekla s ním, ale tvrdila, že by ho cestou jenom zdržovala.
Teď po třech týdnech mohl jen doufat, že je v pořádku.
„Tak si to nechej pro sebe, tajnůstkáři,“ vyrušil ho z myšlenek ublíženě Gwen.
„Podrobnosti té záležitosti ani nestojí za to vzpomínat,“ řekl ponuře Janis. „A vůbec, dodržujeme etický kodex. Musíme být diskrétní. Jak by se ti líbilo, kdybych o tom, co jsem vyložil tobě, každému na potkání vyprávěl?“
„Tss!“ prskl Nemesijec, „že by mágové měli čest?“
Janis se rozchechtal. Gwenova poznámka ho ani v nejmenším neurazila. Mágové skutečně žili podle vlastních pravidel a o cti se v jejich případě mluvit nedalo. „Máme pud sebezáchovy,“ řekl, když se uklidnil. „A ten nám radí tajnosti klientů neprozrazovat.“
„I když tě pak honí jako divou zvěř?“ zapředl Gwen.
„Týkalo se to výkladu,“ přiznal Janis, „který udělal Esteban. Protože náhle zemřel, musel jsem výsledek přetlumočit já.“
Gwen právě přikládal do ohně. Jak byl zaujatý, šermoval s větví jako s krátkým mečem. „A to, cos Erijenovi řekl, ho tak nasralo, že…“
„Jo,“ přisvědčil Janis. „Hlavně se chtěl zbavit nevítaného svědka. Přísahal, že jsem ho předpovědí urazil a že jedinou kompenzací je smrt.
„Tfuj,“ zaklel Gwen, „daremná vysoká šlechta. A jak se k tomu postavil Erijen mladší? Byl to přece tvůj přítel!“
„Tatík ho pro jistotu posadil do chládku,“ ušklíbnul se Janis. „A nenech se mýlit. Druhým pravidlem, kterému nás ve škole učili, je že mág žádné přátele nemá.“
„To by mně zajímalo proč?“ dorážel společník.
Janis jen mávl rukou a raději mlčel. Nechtěl Nemesijce urážet, ale tím, co by mu řekl, by toho docílil.
+++
Další dva dny jim zabrala cesta k Senedinu Jezeru. Z opevněné terasy hotelu na Krásné vyhlídce přes stříbrnou jezerní hladinu odhadovali dobu jízdy k hraničním hřebenům na obzoru. Měli by je překonat během tří dnů a přes Trajanínská soliska se poměrně bezpečně dostat do úrodného údolí řeky Morfeny a pak dál do hlavního města Akezonu.
Nazrzlá číšnice pokládala talíře na stůl, vychvalovala křehkost telecího a sílu jablkovice a dávala si záležet, aby jí to trvalo co nejdéle. I přes ostrý horský vítr předváděla hezky klenutý hrudník v úsporné košilce a pod lemem krátké sukně nahá kolínka bez punčoch. Ještě, než odběhla, ohromila je oznámením, že hledá ženicha, a oni dva že se jí tuze líbí.
Tehdy si povšimli, že je neznámí lidé pokládají za příbuzné.
„Není divu,“ uchechtl se Gwen, „naše šaty šila tatáž krejčová. Tmavá barva z vlasů už se ti vymyla, oba jsme stejně urostlí, i když já jsem mnohem hezčí.“
Janis rozpačitě pohodil hlavou. Bylo to zvláštní. Tak lehce jako s Gwenem se ještě nikdy v životě necítil. Nebe bylo vysoko, vzduch voněl čistotou a z dálky se ozýval dívčí smích.
Zdrželi se přes noc a o vdavekchtivou Flewiu se podělili, čímž Janisovo pravidlo, že zbraně a ženské se nepůjčují, padlo.
Gwenovo naléhaní, aby zůstali aspoň do oběda, Janis rázně zamítnul. „Klidně se tu i ožeň, jestli ti nevadí, že budeš mít chlupaté děti. Králem se staneš tak jak tak, ale já musím dál.“
„Raději půjdu s tebou,“ bručel Nemesijec.
Celý den cestovali dubovými a olšovými háji rostoucími podél jezera. K večeru dorazili do skal. Utábořili se v místě, kde se za Druhého věku těžil stavební kámen. Oheň rozdělali pod skalním převisem. Přikládali suché větve, aby kouř nepřilákal skalní skřety. Teprve tehdy porušil voják uražené mlčení a chtěl vědět, co bylo míněno těmi chlupatými dětmi.
„Podle tvaru a barvy obočí byl otcem té dívky skalní skřet,“ řekl vykladač.
Gwen vykulil oči. „Blbost! To by měla šedivou kůži!“
Vykladač chtěl vysvětlit, že míšenci dědí podobu různě, ale pak si vzpomněl na jednodušší důkaz. Vybavil si pokožku Flewiiných nohou dodrásanou tupým nožem, jak se děvče snažilo zbavit bujného ochlupení. „Lidské šenkýřky si neholí nohy,“ broukl sarkastickým tónem, „ale jsem ten poslední, kdo by se nad něčím takovým ošklíbal.“
„Fujtajbl!“ vydechl Gwen. „To už bys rovnou mohl chodit třeba s léčitelkou.“
Janis nevzrušeně pokrčil rameny. Přesně tak tomu totiž bylo. Gwenovi o tom ale vyprávět nehodlal. Otevřené vředy na kůži, prostřednictvím kterých léčily choroby, tyto ženy spolehlivě stavěly na nejspodnější příčku žádoucích partnerek. Doufal, že až se Erijen junior dostane z vězení, o Veru se postará. Také věřil, že Vera uchrání Wrtenův obraz, který si k ní dal do úschovy.
Jeho výraz ale Nemesijce nenechal na pochybách. „No to mě podrž! Tys nějakou měl?“ rozchechtal se. „Ledaže by s řemeslem začínala! Ale to je přece nesmysl. Přicházejí znetvořené rovnou z Trnitého ostrova. Jak jinak by nabyly praxe?“
„Jen zasvěcení vědí, že výskyt anamnestických vředů je omezen na ruce a tvář,“ řekl chladně Janis. „Jakmile se vymotala z léčitelského hábitu a vykoupala v gremenkovém nálevu, aby se zbavila pachu nemocných, těch šesti pupínků na tváři jsem si ani nevšimnul.“
„Strašné,“ vybafnul zcela bledý Gwen.
