Vykladač I. - Zuby poražených - 8. kapitola: Svatba za trest

20.08.2025 07:40

Svatba se odehrávala v Tyneonově kapli, za svědka šel samotný král. Emerichova nevlastní dcera Riva vypadala stěží na čtrnáct. Když ji Janis v příliš volných šatech a s tváří plnou rudých pupínků, které prosvítaly dokonce i skrze nařasený závoj, uviděl, soucitně se ušklíbnul.

Podepsal oddací papíry a přede všemi té osůbce oznámil, aby se po příchodu do jeho paláce hlásila hospodyni, která ji uvede do jejích pokojů. Svatební hostinu, kterou Gwen připravil, ignoroval. Cestou z kaple se od svatebčanů oddělil, skočil na koně a vyrazil z „horního města“ ven. Jeho strážci mu byli v patách.

Byl svátek bohyně Erix. Lidé věnčili příbytky rudými pírky červenek, symboly štěstí. Děti si v parcích u vrbových besídek hrály na schovávanou a recitovaly staré říkanky přivolávající přízeň šťastlivé bohyně…

Naposledy, než vrbové lístky opadají a přijde zima. 

Uháněl parkem a gardisté naštvaní, že je odvlekl z hostiny, mumlali kletby. Od souboje s Emettem Gwen jejich počet bez komentáře ztrojnásobil. Jedině on si kdysi na vlastní kůži vyzkoušel, čeho je vykladač schopen. Donedávna se zřejmě domníval, že po tolika letech bez cvičení, Janisovy svaly ochably a naučené postupy se vykouřily z hlavy. Nemohl tušit, že Janis nikdy trénovat nepřestal, ačkoliv jediným protivníkem mu býval Trsuah, kterého sem tam odchytil při návštěvě u nemocných.  

 

„Blázen, kdo odejde od plného stolu,“ neodpustil si Emettův bratranec vikomt Chval, když Janise dohnal na polovinu koňské délky. 

 

„Jestli máš problém, vyříkejme si ho tady a teď,“ houkl Janis.

 

Vikomt se potměšile usmál. „To nepůjde, Vaše Milosti. Král souboje s vámi zakázal.“

 

Janis seskočil, a dříve, než mohl voják zareagovat, obě jeho nohy vyvlekl ze třmenů a strhl jej ze sedla. Muž s žuchnutím dopadl na pružný travnatý terén. „Ale urážet mne,“ štěkl, „můžete do sytosti?“

 

Provokatér nachověl v tváři, sípal a poulil oči, jak si pádem vyrazil dech. 

 

Janis poručil ostatním, kteří je mezitím dohonili, aby s ním něco udělali. Jeho už tak mizerné rozpoložení bylo rázem ještě horší. Vyhoupnul se zpět do sedla a znechuceně sledoval, jak Chvala jeho kolegové bouchají do zad. 

 

Poté, co obrátili k návratu, se k němu navztekaný vikomt přitočil a zasípal: „Když tu děvku vyslýchali, slyšel jsem, co Gwenovi říkala…“ 

 

Janis zachoval kamennou tvář, jinak by z něj najisto nedostal ani slovo.

 

Vikomt samolibě pokračoval: „Za takové rouhání by vás měli upálit společně, říkal můj bratr Rudovik. On tomu rozumí. Je tajemníkem diákona v Mreonově chrámu, víte?“ 

Shodou okolností právě tehdy opustili park a vjeli do úzké uličky dolního města, ve které se obě Chvalovy věty zvučně rozlehly. Vojáci, kteří mezi sebou doposud rozmarně klábosili, rozpačitě ztichli. 

 

+++

 

V noci se Janis zpil do němoty. V poledne jej hospodyně probudila zprávou, že vikomta Chvala našli utopeného v odpadní strouze u Hercenské městské brány. Prý nešťastná náhoda.  

 

Odpoledne ho povolali do paláce a až do večera zastupoval krále v nudném stavovském sněmu. V podvečer úřadoval jako strážce pečeti, než se v doprovodu ochranky opět navrátil domů. To vše absolvoval s vědomím, že Gwen si zatím užívá v oboře s Berenikou z Ebendorfu. 

 

Po setmění přecházel po pracovně a přemýšlel, kudy pátrání zaměřit. Bylo by bláhové se domnívat, že mu Sahíjinové dají pokoj. Tím že přivolal na Akezon deště, od sebe odklonil pozornost Mreonových kněží, ale ti z druhé strany Opony po něm šli i nadále. 

Aby se dozvěděl proč, potřeboval víc informací. Věděl, že od Gwena se nic nedozví, a pokud u toho byl někdo další kromě Chvala, všem zamkne ústa strach. Potřeboval mluvit s Ravensem. Jenže toho držel jeho „majitel“ generál Bonet na svém panství v Bonu, vzdáleném tři dny jízdy od Akezonu.  Janis potřeboval záminku, aby jej tam Gwen pustil, což zabere nějaký čas. Než se to podaří, promluví si s démonem bolesti a položí mu pár otázek. Dosud se tomu tématu s ohledem na vzájemné vztahy pečlivě vyhýbal, ale teď nezbude, než do toho kyselého jablka kousnout.

 

Trsuah, démon s modrou kůží a rozježeným účesem doskočil na obrazec a sykl: „Dáme souboj?“

 

Vykladač se ponuře usmál a zavrtěl hlavou. „Na to dnes nemám náladu.“ Natáhl ruku. „Tvůj bodec.“  

 

Démon se zaškaredil a prskl: „Pořád stejný.“  Rozepnul kabátec a sáhl si na pas. Při letmém pohledu to vypadalo, že má kolem omotanou masivní temně modrou šerpu, ale při podrobnějším prozkoumání bylo patrné, že se jedná o několikrát omotaný ocas zakončený žihadlem. Špička se nacházela pod jeho levou paží a připomínala bodec, se kterým se v hospodě hrají šipky. Trsuah ji s otráveným šklebem lehce odpojil od jedového váčku a vložil do vykladačovy dlaně.  

 

„Můžeš se uvolnit z Terdebre. A Promiň,“ řekl omluvným tónem Janis.

 

„Jasně, nikdo nepřekročí svůj stín,“ zamručel démon a vykročil z hvězdice.  „Tak pojďme. Tělocvična je přece dole.“

„Nejdeme cvičit.“ Janis a ukázal ke křeslu. „Uspořádáme hádankářskou soutěž.“

 

Trsuah vykulil žluté oči, rozhodil rukama a houkl: „Aha. Qley je mi líto. Vy smrtelníci jste hrozně krátkozrací. Teď už se s tím nedá nic dělat.“

 

„Někdo teď jde po mně,“ zaševelil měkce Janis.

 

Trsuah našpulil rty. „Ale nepovídej.“

 

„Vezmi si koláček a soustřeď se,“ řekl vykladač. Původně chtěl začít úplně z jiného konce a zeptat se na obnovu víry, o které slyšel z dimenzionálního šumu, ale nakonec se rozhodl démona zaskočit a řekl: „Mám tě pozdravovat od Ravense. Vlastně jsem ti to měl vyřídit už před patnácti lety, ale protože jsem tě kdysi obvinil, že jsi renegát a ty ses tehdy naštval, nechtěl jsem tě uvádět do rozpaků. Tyneonův hlavní démon a stýká se s králem zatracených. Je to vůbec přípustné?“ 

 

Trsuah zkoprněl. Sytá modř jeho tváře vybledla. „Proč jsi mi o tom neřekl dřív?“ vybafl. 

 

„Nebyl důvod.“

 

Trsuah se kousl do černých rtů. „A teď je?“

 

„Jistě,“ odpověděl Vykladač. „Potřebuji vědět, na čem vy dva děláte. Jestliže je Qlea, o které si všichni myslí, že jsem s ní spal, mrtvá a teď někdo chce i mě, mohlo by to spolu souviset.“

 

„Jsi paranoidní!“ křikl vynervovaně Trsuah.

 

„A ty zase tuplovaný renegát!“ řekl škodolibě Janis.

 

„Dej si pozor, co říkáš, červíčku!“ zasyčel Trsuah.

 

Janis se zle zasmál a ohnul mezi palcem a ukazovákem bodec tak, až zapružil. „A ty nezapomínej, kdo třímá tvé kladélko, čmeláčku,“ zaševelil zlověstně.

 

Démon se při pohledu na ohrožený zdroj své moci nešťastně zašklebil. „Ravens byl ve Druhém věku bohem diplomacie. Je ze všech krenevů ten nejlepší,“ zachraptěl. „Nikdy by se žádné zlotřilosti nedopustil. Ale musíš pochopit, že už jen tím, že se s tebou o něm bavím, se dopouštím velezrady.“

 

Vykladač se ušklíbnul. Všechny prameny sloužící k identifikaci krenevů byly zničeny. Většina ze současných otroků se po dvou staletích poroby neodvažovala na detaily své existence upozorňovat, ale Janis o nich věděl téměř vše, co se dalo. Alespoň si to doposud myslel. „Já vím,“ prsknul otráveně. „A Qlea byla bohyní Smrti a třeba takový Anakis byl bohem slov. Stejně tak vím, že právě Ravens tě před Niholebským vrásněním stvořil, ty lumpe. Když mi o tom Qlea vyprávěla, dlouho jsem nemohl pochopit, k čemu diplomat potřebuje bolest.“

 

Trsuah zhrozeně otevřel ústa. „To, že mne stvořil, nikomu neříkej. Mohlo by mě to zničit. Vážně.“

Janis přikývnul. Šestý zákon tvorby. Tvůrce nikdy neztrácí kontrolu nad svým výtvorem. Žádná revoluce ani mocenské obměny to nemohly změnit. Naštěstí byli krenevové jako tvůrci živelní a deníky si nevedli. Vyjma tvůrců samotných si nikdo nepamatoval, kdo kterého démona stvořil. 

 

„Žádný strach,“ zamručel. Vzal si z mísy střapec hroznového vína a pokračoval: „Měl by ses z té připosranosti otřepat, Tahu. Přiznejme si, že ve Druhém věku smrtelníci na bohy žehrali, ale byli díky nim tvůrčí a dokázali pojmenovat nepřítele. A když jim rozjívení krenevové jen tak z dlouhé chvíle pobořili nějaké to město, přinutilo je to vymyslet, jak je příště postavit pevněji. Ano, krenevové byli bezohlední a tvrdí bohové, ale současní sahijinové jsou ohleduplní až příliš, což nijak nestimuluje k pokroku. Sahijinové namísto syrové krenevské tyranie zvolili taktiku láskyplné despocie. O to horší, že si ji postižení vůbec neuvědomují.“

 

Trsuah se při těch svatokrádežných řečech obezřetně rozhlížel kolem, jako by měl z nějakého kouta už už vyskočit nějaký napružený mravokárce. „Kdyby tě tak slyšela Seneda…,“ šeptl a roztržitě se natáhl k míse s ovocem. Jeho modrá ruka zakončená zlatě nalakovanými ostře zastřiženými drápy se znatelně zachvěla. „Nisi,“ zamumlal, když si vybral kulatou broskev, „známe se dlouho. Co se na to vykašlat? Nic z toho, co tu bylo řečeno…“

 

„Ne!“ štěkl Vykladač. „Tví páni mě z nějakých záhadných důvodů chtějí spálit. Myslím, že to souvisí s mým původem. Už vím, že Qlea byla moje babička. Musím vědět ten zbytek.“

 

Plod v Trsuahově dlani praskl, jak se jeho prsty zaryly do oranžové dužiny.  „Vrať mi bodec, musím už jít!“ zasyčel. Jeho oči vášnivě hořely.

 

Vykladač si smutně povzdechnul. „A já tě tolik obdivoval,“ zavrčel. „Myslel jsem, že nejsi taková sralbotka jako ostatní.“ 

 

Démon urputně potřásl hlavou a křikl: „Co ty víš? Jsi ze tří čtvrtin člověk! Nemáš ani tušení, co všechno je ve hře! Když pochybím, nečeká mě Plamenné moře a pak nová šance jako tebe. Naopak. Nekonečná muka nebo vytřídění a prázdno.“

 

„Přestaň se vysilovat,“ uťal Janis démona.

 

„Ne, ne, ne!“ rozohnil se modrý. „Vůbec nechápeš, co je to trpět v nekonečných mukách, když je ti dána nesmrtelnost. Sahíjinové jsou důslednější, než bývali jejich předchůdci. Naposledy to schytal ten trouba Neceom.“ Trsuah ukázal na jeden z devíti satelitů, které po nocích osvětlovaly Teneris odraženou září Tyneonova Slunce. „Nasral Mreona natolik, že ho bůh do půl pasu zarazil do krevelové hory na své planetce.“

 

Janis nasucho polknul. Téměř najisto věděl, čím Neceom Mreona rozlítil. Okamžitě se zastyděl. Chudák Neceom.    

 

„Tahu, přísahám, že zapomenu, kdo mi to řekl, ale potřebuji vědět, kdo grenedonské království zničil. Mohl by to být tentýž darebák, který jde po mně teď. Byl jsem ještě malý kluk. Moje vzpomínky jsou zamlžené, ale měl jsem tehdy pocit, jako kdyby ti dobyvatelé ani nebyli lidé.“ 

 

Trsuahova tvář se zatvrdila. „Taky že nebyli. A víc ti nepovím. Stejně jsou všichni tví příbuzní mrtví.“

 

„Takže Ravens ti posílá pozdravy pro nic za nic?“ 

 

„Můj pán občas potřebuje předat zprávy příbuzným,“ zabručel roztržitě démon a sám od sebe se zarazil. Až podle Janisovy reakce mu došlo, jak vlastně Ravense nazval. Vzápětí vyskočil jako bodnutý a vyjekl: „Situace se prostě změnila! Dej mi bodec!“

 

Vykladač se škodolibě usmál a natáhl ruku s bodcem směrem k plápolajícímu krbu. Těsně před tím, než démona přivolal, pořádně přiložil. Ráno se bude Erna divit, kde se tam vzalo tolik popela, když je tak teplo.„Trochu ti to usnadním,“ procedil mezi zuby. Trn sevřený mezi jeho prsty se prohnul jako lučiště. 

 

„Nesly se řeči,“ zaúpěl démon, „že za zkázou hlavního města Wobernu stála pomsta zhrzené bohyně smrti. Prý nevydýchala, že si Eudor pořídil syna se smrtelnicí. Patrně tebe.“   

 

„Takže zánik grenedonské říše mám na svědomí já,“ dodal s úšklebkem Janis.

 

Démon pokrčil rameny. „I sahijinové mívají hračky. Strašlivá Grewina měla Eudora. Dokud jí byl věrný, bylo to v pohodě. Ale jakmile si pořídil nemanželského syna…“

 

Janis si opatrně vložil bodec do kapsy a uvolněně se usmál. Takže banální milostný příběh a-la kudlanka nábožná. „Grewina Eudora svedla a potom roztrhala. Ale jak do toho zapadá moje babička Qlea?“

 

Trsuahova tvář se nepřátelsky stáhla. „Nijak.“

 

„Proč potom Qlea chtěla, abych Eudora pomstil?“

 

Démonovi údivem poklesla čelist, vycenil zuby zahrocené do špičatých kuželů. „Měl by sis promluvit s Ravensem.“

 

„Gwen mě tu drží jako v kleci.“

 

„Nalej mi něco pořádného,“ řekl démon.

           

Trsuah mu objasnil, že on se s padlým Krenevem setkat nemůže, protože  Bonetovo sídlo stojí na úpatí hory Senediny svatyně. Krédem měsíční bohyně a patronky rodiny byl Svět bez bolesti a tam, kde laskavými zraky spočívala, neměl Trsuah co pohledávat. Skutečnost, že bolest často ohlašuje vážný chorobný děj uvnitř organismu, o kterém se jinak člověk nemá jak dozvědět, Seneda nebrala na vědomí.   

Dál popíjeli jablkovou pálenku a klábosili o starých časech. 

 

„Co znamenají ty zmínky o shromáždění k dvousetletému jubileu?“ zeptal se Janis těsně před svítáním, když už měli oba dost.

 

Trsuah škytnul, podepřel si bradu a přivřel oči do tenkých škvír. „Jednou tě to špiclování sítě pořádně pokroutí. Hm. Popravit boha není jen tak, holenku, i když se jednalo o zatracence. Mladorodí došli k závěru, že jste zvlčili a skutečně potřebujete ve víře upevnit.“

 

Janis pohrdavě ohrnul ret.

 

Démon komicky pokýval hlavou. „Jen se neškleb. Tohle vlastně už není žádné tajenství, protože to brzy budou cvrlikat hrdličky na chrámových střechách. To, čemu se sahíjinové celých dvě stě let úspěšně bránili, nakonec s velkým rámusem sami zorganizují. Obětním beránkem bude nějaký naivní krenev, který se pokusí přesně podle znění veršů toho pseudo proroctví vyzvat k souboji někoho z Mladorodých. Už teď je jasné, že prohraje a na oslavu víry shoří.“

 

„To je hnus,“ vydechl Janis.

 

„Sami jste si to zavinili, když jste upálili Qleu,“ zamulal Trsuah.  

 

Těsně před svítáním Janis Trsuaha propustil a svalil se do postele.

 

+++

 

Doteky hebkých dlaní a šimrání. A sucho v krku. Proud studeného vzduchu. A smích. 

„Erno?“

 

„Je poledne, Vaše Milosti. Mám nejdřív uklidit ten svinčík na podlaze, nebo vám namasírovat záda? Tady to načervenalé, to je krev nebo rez?“

 

„Hm, krev. Krájel jsem jablko a trochu jsem se říznul. Pokoušel jsem se to uklidit, ale to víš, moc to neumím. Co je za den?“

 

Komorná se uchichtla. „Senedin šestý. To tedy muselo být velké jablko. Vaše manželka odešla do města. Vzkazuje, že si nemáte dělat starosti, že bude do večeře doma.“ 

 

S hrůzou mu došlo, že je už dva dny ženatý. Erna pobaveně vyprskla: „Žádná úhona počestnosti jí nehrozí. Její Milost si na vycházku vzala čtyři muže z vaší ochranky.“

Služčina drzost ho popuzovala. Věděl dobře, oč si ta potvora říká, ale její sklon mluvit nad míru včetně jistoty, že všechno donese Gwenovi… 

„Měl bych si pořídit komorníka,“ řekl zamyšleně.

 

Erna vykulila oči. „To jako proč?“ 

 

Jedovatě se usmál„Protože ty, kuřátko, se přece staráš o mou paní. A není vhodné, aby měl ženatý muž komornou.“

 

Erna sepjala paže a zaúpěla: „Ó, to mi nesmíte dělat, můj pane, jinak mne Jeho Veličenstvo pošle do trestanecké kolonie. Mám rozkázáno být vám nablízku. Vy jste přece mág. Potřebujete ochranu a péči.“ Rázným pohybem si přetáhla košilku přes hlavu, zatáhla za šňůrku v pase a sukně se snesla k zemi. „Udělám všechno, abyste byl spokojen, jenom mne od sebe neodhánějte,“ šeptla a nahá, voňavá a rozklepaná dychtivostí se vyhoupla na velikánskou postel. 

Spiklenecky se ušklíbla, když s tvrdým výrazem ve tváři nadzvedl přikrývku.

 

+++

 

Večer přikázal prostřít dole v zrcadlovém sále. Byl čas poznat vlastní manželku. 

Když vešel do jídelny, už seděla za stolem. Tentokrát si vybrala šaty barvy hořčičné žluti, ve kterých se úplně ztrácela. Byly jí snad ještě volnější než ty, ve kterých se vdávala. Vlasy barvy myší šedi měla čímsi napomádované, takže jí trčely do stran, v drobné tváři opět desítky rudých flíčků. Jediné, čím dokázala zaujmout, byly temně modré oči, ze kterých šlehaly vzdorné blesky. Tvářila se sice pokorně a téměř by vzbudila lítost, ale oči ji prozradily.

 

„Omlouvám se madam, že vás zanedbávám, ale naše manželství bylo sjednáno nezávisle na vaší i mé vůli. Očekávám vaše pochopení,“ řekl nevzrušeně a posadil se na odvrácený konec dlouhé slavnostně prostřené tabule.  

Narovnala se a sáhla po ubrousku, jako by si rozmýšlela odpověď. Její už tak dost poznamenaná tvář ještě více zrudla. „To je v pořádku, Vaše Milosti,“ řekla chladným a vzhledem ke svému subtilnímu zjevu docela hlubokým hlasem.          

 

„Promiňte, vévodkyně, že se ptám,“ zavrčel, zatímco mu lokaj servíroval filety pečené ryby, „ale kolik je vám to vlastně let?“

 

„Sedmnáct, Vaše Milosti,“ řekla kousavě a úsměvem poděkovala služce za naplněný talíř. „Bylo to napsané ve svatební smlouvě.“

 

Provinile se usmál. „Jistě. Nečetl jsem ji.“

 

Přimhouřila oči. „Je vůči vám velmi štědrá.“

 

Zamračil se. „To je možné. Řekněte, čím vás přinutili, abyste se za mne provdala? Nebo vám stačí, že je z vás vévodkyně?“ Pohrdavě ohrnul ret. „Když si vezmete šaty své velikosti, smyjete si z vlasů to svinstvo a přestanete si na tvář patlat cosi, co vám dráždí kůži, bude z vás velmi pěkné děvče. Vůbec jste neměla zapotřebí vdávat se za králova šarlatána. To, že neznáte jméno svého otce, ještě neznamená, že jste méněcenná. Vysvětlete mi, proč jste s tím kšeftem souhlasila. Nevypadáte tak hloupá, jak jste se na první pohled jevila.“      

 

Její tvář plála jasnou červení. Příbor, který už držela v rukách, zase položila na strany talíře a sáhla po sklenici. 

 

Janis se pobaveně uchechtl. „Mlčíte. Chápu, že mi nevěříte. Ale aspoň jedné věci můžete zanechat. Přestaňte ze sebe dělat maškaru. Já vaši počestnost neohrozím. Pokud mne nechcete, nechám vás na pokoji.“

 

Vykulila oči údivem, a jak upíjela z poháru, jeden doušek vdechla a sípavě se rozkašlala. 

Janis na nic nečekal, přiskočil a uštědřil jí pořádnou herdu do zad.

Pronásledovaný nesouhlasným pohledem hospodyně se vrátil na své místo. Čekal, že Riva uraženě odplachtí, ale ona se znovu napila a přiškrceným hlasem poděkovala. Dodala, že bude o jeho návrhu přemýšlet.

 

+++