Vykladač I. - Zuby poražených - 5. kapitola: Pohřbená tajemství

17.08.2025 08:25

Odkudsi z chodby zazněl klapot podpatků. Kdosi vešel do pracovny. „Nesu večeři, vaše milosti.“

 

Otráveně zakoulel očima. Další hlas, který neznal. „Dej to na stůl,“ vyštěkl.

 

Vynořila se z příšeří a položila tác. „Ještě zatopím v krbu,“ dodala a pustila se do práce. Založil si ruce za hlavu a drze si ji prohlížel. Souměrná postava, vlasy jako uhel, věk tak akorát do postele. Zatímco sledoval její temně se rýsující bradavky pod tenkým plátnem živůtku, jednou provždy si slíbil, že dneškem s naivitou končí. Každý, komu věnoval důvěru, jej dříve, či později, zradil. Jeho vztah s Qleou byl sice založen na úplně jiných základech, ale výsledek byl stejný. Jako kdyby se mu to nestalo kolikrát předtím… A milostný život? K uzoufání. Veškeré potěšení z pocitu vzájemnosti, protože láska existuje jen v slaboduchých románech, spolehlivě dusil svou jinakostí. Ženy před ním uhýbaly očima, ale odmítnout se ho bály. Z každého vztahu nakonec, když vášeň ochladla, zůstávala jedině pachuť.

 

Obratně založila polínka a zažehla oheň. Ladně vstala, a když se natahovala pro koště a jejich pohledy se střetly, atmosféra v pokoji zhoustla. Odhodila si vlasy padající do tváře a olízla rty. V tom gestu bylo absolutně všechno. Pochopil, že král šel v zabezpečení jeho potřeb až do důsledků. Potlačil chuť se hystericky rozesmát. U srdce jej bolestivě bodlo. Čistá voda není, víno nikdy nebude. Tak aspoň ta kaluž. 

Služtička dosud čekala, zda nabídku přijme. Napětí v klíně jej nabádalo, aby tak učinil. Křivě se usmál, zvedl se na loktech a sykl: „Zametat budeš později.“

 

+++

 

Nazítří časně zrána Gwen Udatný poskakoval po hřišti, pálkou odrážel míčky Fenesta Boneta a řičel:„Rozmetu vás na kopytech, generále!“ 

 

Když k němu Janis předvedený eskortou přišel, král se znechuceně zašklebil a řekl: „Zítra na viděnou Bonete.“ Zatímco generál zklamaně protáhl obličej, král se obrátil k Janisovi. Jeho stále mladistvá tvář náhle připomínala umrlčí masku. „To bylo potřetí,“ štěkl. „Uveď jediný důvod, abych tě nemusel zakovat do želez.“

Janis pokrčil rameny. „Nechápu, v čem je problém, sire. Potřeboval jsem na vzduch. Ani karty jsem sebou nevzal. Když se podíváš do růžové skříňky v pokladnici, najdeš je tam.“

 

Cítil v zádech Bonetův pohled. Slušné mravy generálovi přikazovaly odejít, ale ten blbec nespěchal a špizoval uši. Vždyť o tom, co všechno si král nechá od svého vykladače líbit, si léta špitá celý dvůr. Hlavně proto z něj král udělal vévodu. Jinak by vykladači za ty drzé slovní výpady vůči majestátu museli hlavu useknout nejméně tisíckrát.

 

„Že by to bylo nedorozumění?“ uchechtl se ironicky Gwen. „Dobrá. Půjdeme se podívat do pokladnice, jestli tam ty karty opravdu jsou. Stejně mám pár otázek.“ Mrštil pálkou do trávy. Zamířil k východnímu traktu paláce, kde byl vchod do podzemní a Janis jej beze slova následoval. 

„Ještě, hm, ke tvé přítelkyni,“ houkl přes rameno král. „Vévoda nemůže žít s otrokyní.“ 

 

Janis strnul a vzápětí na ramenou ucítil těžké dlaně v obrněných rukavicích. Bylo zjevné, že kapitán Cinet za všech okolností dbalý králova bezpečí své podřízené varoval. Janis zaskřípal zuby. „Co je s ní?“

„Byla nebezpečná. Zpitoměla tě natolik, že ses pominul. Ještě že na poslední chvíli dostala rozum a prozradila, kde tě najdeme,“ drmolil král. „Chápu, že v posteli svůj účel splnila, ale je čas pomýšlet na sňatek s dcerou z váženého rodu. Raději mi poděkuj, že jsem to vyřešil za tebe.“ 

 

Janis pořád netušil, co na něj Gwen šije. Krenevští otroci na patricijských dvorech zastávali nejrůznější práce. Jejich předností byla nenáročnost a fyzická odolnost. Bylo možno na ně narazit v knihovnách a studovnách stejně jako v kovárnách nebo prádelnách. Lidé je v ničem nešetřili, ale intimně je neobtěžovali, protože předsudky v této oblasti byly silnější. Věřilo se, že spát s krenevem přináší smůlu. Gwen však předpokládal, že mág jako Janis se nad pověry povznese.    

„Nejsme milenci,“ procedil mezi zuby Janis s vědomím, že Gwen ho chce oženit jen proto, aby ho měl lépe pod kontrolou. Nevyzpytatelné Qley se král obával více než jeho samotného. 

Vešli do stinné dvorany a po kamenném schodišti zvolna klesali do podzemních sálů pokladnice. 

Gwen se zvučně rozesmál. „Ale nepovídej. Zrovna ty že bys jí odolal? Sám jsem ji měl kolikrát. A kdyby to nebyla krenevka, snad bych si ji i nechal.“ 

 

„Před dvě stě lety bys jí líbal nohy,“ vyplivnul nenávistně Janis. 

 

Gwen zasyčel: „Nebuď drzý. Někdy je to zábavné, ale radím ti to nepřehánět!“

 

„Prosté konstatování faktů, sire,“ zavrčel vévoda. „Krenevové nebyli žádní beránci, ale zase nevyžadovali oběti výměnou za dostatek vláhy jako Mreon, nehandlovali s duší jako Pán temnot, ani nenakukovali lidem po nocích do oken a nekontrolovali, zda mají sošky dostatek květin, jako to činí měsíční bohyně.“

 

„Neměli se dát porazit,“ zamumlal trucovitě král.

 

Jednou jsi dole a jednou nahoře, pomyslel si Janis. Nahlas ale neřekl ani slovo. Před patnácti lety by to udělal, ale dnes mu to nestálo za to.  

 

Překonali dvoje masivní dveře a dospěli do klenuté dobře odvětrané prostory s policemi i volně na sebe nakladenými bednami, v jejímž středu stál prázdný kamenný stůl. Vojáci uvyklí zavedeným pravidlům se jali zapalovat lampy v širokých kamenných mísách v rozích pod větracími průduchy.

Janis přistoupil ke kazetě z růžového dřeva položené na víku bytelné truhlice vykládané perletí, otevřel ji, vyňal z ní balíček barevných kartiček a s očima upřenýma do ztracena broukl: „Pověz, sire, jakým způsobem, jsi tedy ten můj problém vyřešil.“  

 

„Odevzdali jsme ji bohu Mreonovi darem za dobrou sklizeň,“ zněla odpověď. 

Sevření na Janisových ramenou ještě zesílilo. 

 

Pokoušel se vysmeknout, nadechoval se, ale chyběl mu vzduch. Jeho svět se tříštil na miliony střípků. Oběť bohu živlů předhazovali plamenům. Bylo to ukrutné, ale docházelo k tomu pouze jednou do roka. Mreona se lidé báli mnohem více než jeho otce, boha slunce, Tyneona. Věřili, že pokud by Mreon jednou za rok nedostal svůj díl masa, seslal by na Akezon pohromu. Lidé vrtkavému bohu pak ještě blahořečili. 

Jestli ji mučili, kdo ví, co jim napovídala. I kdyby si něco v úsilí bolestivé smrti uniknout vymyslela, Janis se na ni nemohl zlobit. Zaplatila nejvyšší cenu.  

Hlavou se mu mihl její obraz. Bledá a hezká s hlubokýma laskavýma očima a mírnými ústy.  

Feleris Moudrý, předek Gwenovy manželky Gizely, s padlými bohy na rozdíl od jiných smrtelných králů, zacházel s úctou. Zaměstnal je na nově založené univerzitě a zasloužil se tím o rozkvět vzdělanosti. Jeho doby však dávno minuly. V dnešních časech se i v Akezonu s krenevy zacházelo hůře než s ostatními nevolníky. Snad i proto, že se to některým lidem zdálo výchovné. Qlea, prala špinavé prádlo v domě u královny vdovy, ale než byla v božské válce připravena o magické schopnosti, nosila ve vlasech čelenku vykládanou průzračnými a černými kameny a bývala bohyní Klidného spánku. Až po třech letech, co se znali, se mu odvážila přiznat, že klidným spánkem lidé ve Druhém věku nazývali smrt.

 

Od prvního dne, co ji poznal, ji toužil chránit. Ne, necítil k ní vášeň, měl ji rád. 

Copak jim to nestačilo? Dvě stě let tiše sloužila…  

Gwen tím vlastně zabil dvě mouchy jednou ranou. Jednak z jeho blízkosti odstranil nebezpečnou osobu a jednak ulahodil novému bohu.

Možná mne vůbec nezradila, pomyslel si Janis. Třeba neměla jinou volbu.

 

Držel v ruce balíček karet, svět kolem viděl v rozmazaných čmouhách. Jen okrajem vědomí vnímal, že Gwen celou tu dobu o něčem zaníceně žvaní. Král právě pokynul směrem ke stolu a žádal, aby mu vyložil, jak se má rozhodnout stran obležené Nemesie. Má tam poslat potravinovou pomoc nebo dokonce vojenskou podporu a riskovat, že na sebe strhne Restenův hněv?Nebo má zachovat dosavadní neutralitu? A pokud by Akezon Nemesii pomohl, co z toho budou mít? A ještě pozor! Pokud by Restenovi Skrčenci nemesijské bílé zlato nestačilo, je akezonská říše dostatečně silná, aby se gondotskému dobyvateli ubránila? 

Mezitím, co Gwen mluvil, Janis s klidným výrazem ve tváři přikývnul a dál karty mechanicky míchal. Ucítil, jak od něj vojáci konečně odstoupili spokojení, že krize je zažehnána. Nyní se obrátil ke stolní desce, aby na ni balíček rubem položil a sejmul, než je znovu roztáhne do vějířku, když dlouho potlačovaná energie konečně vzkypěla. Elegantním hodem mrštil barevnými obrázky přes půl místnosti. Karty zprvu letěly v jednom útvaru, mihly se nad navršenými truhlicemi, a jak začaly klesat, postupně se jedna od druhé oddělovaly, ale přesto dál neomylně mířily do plamenů jedné z olejových lamp. 

Oheň zaplápolal. Sálem se rozlehly vzteklé a konsternované výkřiky. Kterýsi z vojáků přiskočil a pokusil se do jezírka horkého oleje sáhnout. Namočil si cíp pláště a v okamžiku nasáklý hořlavinou vzplál. Řval bolestí, místnost se plnila tmavým dýmem. Další, daleko chytřejší, si vzal na pomoc rukojeť meče. Podařilo se mu zachránit téměř neporušenou kartu Zubaté Grewiny a mírně zdevastovaného Pána temnot, které zůstaly nejdále od plamenů, ostatních dvacet karet ale dávno vesele hořelo.

Janis stál se založenýma rukama a nevzrušeně civěl Gwenovi do očí. 

Král se rozhořčeně nadechoval k výkřiku, ale pak ústa zavřel. Podle toho jak mu cukal sval pod levým dolním víčkem, bylo jasné, že zuří. „Víš, co to pro tebe znamená,“ řekl téměř neslyšně. Ostatně v řevu, jaký vydával popálený gardista, by jakýkoliv náznak obyčejné konverzace tak jak tak zanikl. 

 

Janis uměl dobře odezírat, takže porozuměl a přikývnul. 

 

+++

 

Stěny cely ve věži byly natřeny bíle. Zpočátku to uklidňovalo, později lákalo k pokreslení. Když chtěl Janis vidět barvy, mohl vyjít na zamřížovanou terasu. V hlubině pod věží se rozkládal rušný Akezon. Pohledem do dáli se mohl pokochat lesnatou krajinou se stříbrně se kroutící stužkou řeky vroubenou skalním městem. 

Vězení pro smetánku vyfasoval z formálních důvodů, protože jako vévoda nemohl hnít v podzemí s plebsem. V neveřejném řízení jej obvinili za urážku majestátu, protože spálení vlastních karet bylo něco tak neuvěřitelného, že pro takový případ v akezonském soudnictví neexistoval precedens. Spíš by se dalo uvěřit, že se vykladač zbláznil. 

 

K obdobnému závěru došla i královna Gizela. Druhý den po incidentu vězně navštívila. Přivedla i skupinu doktorů, kteří zatím čekali na chodbě.

Nechala komornou vyložit svačinu a poslala ji za dveře. 

 

„Buď rozumný,“ povzdychla si po té, co se usadila. „Král tě zrovna teď potřebuje. Resten dobyl už půl Nemesie. Zaštiťuje se obnovou víry a světová hierokracie mu to žere. Gwen má obrovské starosti a ty se stavíš na zadní kvůli jakési smradlavé krenevce. Mám tady lékařskou komisi. Prohlédnou tě a zkonstatují, že k tvému selhání došlo důsledkem přepracovanosti. Sepíší protokol a budeš na místě propuštěn. Gwen ti odpustí.“ 

 

Janis pohodlně rozvalený v posteli se ušklíbnul: „Co potřebuješ, Gi?“  

Naučili se jeden druhého respektovat, ale věděl, že jí vadí, že se s jejím mužem zná déle než ona. 

 

Dotčeně se ošila. „Jak to myslíš?“ 

 

Rozhodil rukama a bezelstně se zazubil. „Co za to budeš chtít? Princezně Esivě je už deset. Kolikrát ses mne pokoušela zmanipulovat, abych jí předpověděl dalšího sourozence?“

Její tvář zešedla. Nelítostně pokračoval: „Vlastně, zdravého sourozence.“  

Každá jeho předpověď dosud ukazovala, že pokud se královně narodí další dítě, bude najisto těžce duševně i fyzicky postižené.

 

Gizelinu obvykle porcelánově bledou pleť pokryl temný ruměnec a jemné plavé vlasy zapletené do složitého účesu zdobené čelenkou svítily tak ostře, až její vzhled nabyl groteskního dojmu. Sepjala ruce a šeptla: „Jsi mág. Kdybys chtěl, dokázal bys tu věštbu odklonit.“ 

 

Ohrnul ret. „Musel bych se zaprodat Henrexovi.“

 

Prudce vstala a křikla: „Neříkej, že nejsi! Jak jinak by ti to mohlo tak dlouho procházet? To přece není normální!“

 

Hodil si nohu přes nohu a zavrčel: „Mysli si, co chceš. Musíš hledat jinde.“

 

„Totéž tvrdila i krenevka,“ zasyčela, „dokonce mě politovala. Ona mne! Otrokyně královnu!“

Janis strnul. Ještě nikdy neslyšel, že by pyšná polovzdělaná Gizela ztratila slůvko s krenevy. 

 

„Kdy?“ vybafnul.

 

„Co kdy?“ durdila se královna.

 

„Kdy k tomu rozhovoru mezi tebou a Qleou došlo?“ 

 

Gizela ještě více zrudla a prskla: „Těsně předtím, než jsem ji dala zbičovat!“ Pak se spiklenecky usmála a dodala: „Když se to Gwen doslechnul, chtěl ji, snad z té vaší mužské solidarity, dát osvobodit. Věděl, že budeš zuřit, takže tě chtěl najít a nějak tě zabavit, abys neměl čas se tím incidentem zabývat. A tehdy vyšlo najevo, že jsi zmizel! Můj drahý Gwen měl o tebe starost. A tak se jí na tebe rovnou zeptal. Jenže ona namísto, aby způsobně odpovídala, snažila se mu namluvit, že o tobě nic neví. To se zdálo podezřelé i Gwenovi. Moje matka naneštěstí nebyla doma, proto jsme nemohli využít dobrodiní Honor-re, ale to jsme ještě netušili, že jsi přepsal vlastnické listy, a že by kletba neúčinkovala. Proto dal Gwen povolat mnicha z Mreonova chrámu. Než přišel, dala jsem pokyn Auumovi, aby jí ještě přiložil.“

 

Janis na osobu zaníceně mu líčící, jak rozkázala katovi mučit jeho nejlepší přítelkyni, v bezmezném úžasu zíral. Její pleť byla tak jemná, ouška obtěžkána drahocennými náušnicemi tak něžná, krček obtočený perlovým náhrdelníkem tak útlý. Věděl naprosto přesně, kam sáhnout, jak zapáčit. 

 

„Byla to její vina, že při výslechu odmlouvala,“ pokračovala dál Gizela. „Konečně se ukázalo, že ani dvě stě let převýchovy kreneva nezmění. Mreonův kněz jí přečetl zaklínadlo, které ji přivedlo do tranzu. Volala jakousi Evonu, aby ochránila nějakého chlapce, protože Hachen s Eudorem jsou prý mrtví. A vzápětí se strašlivě rouhala, protože proklínala samotnou Zubatou Grewinu!“ Královna se pod náporem emocí otřásla.  „Kdo to kdy viděl, aby krenevka hlídala dítě? Jaký blázen by jí ho svěřil? Jsem také matka. Proto jsem chtěla vědět, co to bylo za dítě a jestli je v pořádku. Ale ona byla úplně mimo sebe a dál plácala nesmysly. Potom do toho zmateného vyprávění zamotala i tvou osobu. Tvrdila, že to budeš ty, kdo Eudora pomstí. Že prý poslední zkouška se blíží. Tehdy konečně mimo těch nesmyslů vyzradila místo, kde tě potom chytili. Gwen musel zasáhnout.“

 

„Takže zemřela kvůli tobě,“ konstatoval mdle Janis.

 

Gizela prudce zamžikala. „Ne! Chcípla, protože si nevážila měkkého pelechu! A ty si mou nabídku dobře rozmysli. Král bude se soudem otálet, ale jestli nepřestaneš střečkovat, skončíš dole mezi potkany. Nakonec budeš ještě prosit, abych tě z toho svrabu vytáhla a taková maličkost jako zaprodání Temnému ti ani nepřijde!“  

Vyletěla z cely jako namydlený blesk, na doktorské kolokvium naštěstí nedošlo. 

 

Držel si hlavu v dlaních, skrze dveře ještě slyšel rámus a mnohačetné hlasy na schodišti. Potom už byl klid. 

 

+++

 

Dny splývaly jeden jako druhý. Gwen se neukázal. Janis ale věděl, že s ním ještě neskončil. Když byl ve věži třetím týdnem, pocítil potřebu něco udělat dřív, než nadobro přijde o rozum.

     

V koutě krbu, ve kterém se pro teplé počasí dosud netopilo, našel uhlík. Počkal na Emkener - čas před svítáním, kdy je noc nejtemnější a kdy hranice mezi tušeným a předpokládaným splývá. Klesl na zem a ve světle mihotavého plamene skomírající svíčky nakreslil devítiúhelník, jehož vrcholy pospojoval čarami. 

 

Vznikla ostrá devíticípá hvězda s prázdným polem uvnitř. Tam dwentensky napsal „Weyna“. Poté si hřebíkem, který pracně vydoloval z podrážky, rozdrásal žílu na pravém zápěstí. Krev nechal stékat v přesných liniích kopírujících uhlový obrazec. Na symbol Terdebre jí bylo zapotřebí hodně. 

Obrazec posílený krví Weyna vycítí na tisíce ekterenů daleko. Přesně nakreslená hvězda má povahu nekompromisního rozkazu.  

 

Otevřel dveře na balkon, natáhl se na postel a čekal. Oči už se mu klížily, když v podobě bílé vrány přiletěla. 

„Fííííí,“ houkla, když se protáhla do jeho cely skrze vyhlídkovou terasu. I kdyby si vybrala podobu většího zvířete, mříže by pro ni pokud byla součástí rituálu mágova krev, žádnou překážku nepředstavovaly. 

Ještě ve vzduchu se proměnila do lidské podoby. V půvabné tváři pod rozcuchanou ofinou ohnivě rusých vlasů planuly jasně jantarové oči. Štíhlou postavu zahaloval dramaticky rozevlátý černý plášť. Doskočila přímo doprostřed obrazce, pružně se vztyčila a ihned, jak Janise spatřila, křikla: „Já ti to říkala, že tě jednou zavřou!“

 

Vykladač se pohodlně opřel o čelo postele a pokrčil rameny.

 

Démonka se netrpělivě ošila. „Že bys mne, laskavě, pustil?“

 

Ušklíbnul se. Nemohla se z obrazce na dlaždicích hnout, dokud ji nepropustí. Systém vyvinuli mágové přivolavači nejen ke komunikaci s démony, ale především na obranu proti jejich zvůli. Protože se Janis s Weynou znal věky, bylo by sprosté nechat ji tam stát. Přesto vědomý si toho, koho má před sebou, zasyčel: „Nejprve zuby.“

 

Démončina tvář se ublíženě stáhla. „Ale to je úplně zbytečné,“ zakňourala. „Pokud potřebuješ konzultaci, jsem ti k dispozici.“ Smyslně se zavlnila a zamávala řasami. 

 

Zavrtěl hlavou a dál na ni odhodlaně zíral, dokud si s povzdechem nesáhla do úst. Vyloupala všech třicet čtyři zubů. Postupně, jak se zdroje síly zbavovala, měnil se její zevnějšek. Bělostná pleť zežloutla a nakrabatila se vráskami, rysy zhrubly, po smyslných rtech byla veta. Ladné křivky pod tenkým černým pláštěm povadly, postava se nahrbila. Když mu zuby s nasupeným „Tsss“ podávala, třímala je v rukách podobných sukovitým větvím. Dravčí ostré kuželovitě zahrocené zuby. Bylo s podivem, jak se do tak malých něžných úst a na pohled subtilních čelistí vlastně vejdou. Janis je s mírně znechucenou grimasou přebíral a při pohledu na zdevastovanou Weyninu tvář se kousal do rtů. 

 

Znovu sebou plácnul na postel a zamručel: „Teď si můžeš udělat pohodlí.“      

 

Démonka se usadila ke stolu a vrhla se na nedojedenou večeři. Se změnou image hodila za hlavu společenské ohledy.  Zapíjela vínem přímo ze džbánu a s plnou pusou pochvalovala solidní úroveň vězení.

 

Janis si zatím zamračeně prohlížel její zuby. Znal mágy, kteří démonky zubaté bohyně povolali a pak zlákáni jejich okouzlujícím vzhledem se nechali svést. Každý z nich byl ihned po aktu roztrhán. Šeptalo se sice, že existoval jeden, kterého ušetřila samotná Grewina, ale právě takovou pohádkou se démonky oháněly, aby do svých tenat nalákaly další lehkomyslníky. Janis při pohledu na příšerku cpoucí se zbytky z jeho stolu pobaveně vyprskl. On se nachytat nenechá už proto, že ji znal od svých dvanácti let.

Zuby v jeho dlaních vypadaly opravdu hrozivě. Když se je démonka rozhodla „použít“, trhaly maso z těla. „Jak bez nich můžeš kousat?“ zeptal se.

 

Vložila si do úst další kus pečeně, třikrát zamlela dásněmi a hekla: „Uhm, léta… prakše.“

 

„Potřebuji vědět, co se stane, když zemře krenevka,“ řekl.

 

Rozkašlala se, jak jí zaskočilo.

 

Ani ho nenapadlo jí pomáhat. I když se svalila na zem, svíjela se a sípala. Klidně počkal, dokud se jí nepodařilo z průdušnice ten nešťastný kus dostat ven. Když už zase seděla za stolem a dopíjela poslední zbytek vína, znovu otázku zopakoval.  

„Která?“ zachraptěla.

„Qlea,“

 

Jako na povel se znovu rozkašlala.

 

„Weyno,“ zapředl, „přestaň mě srát. Mluv.“

 

Démonka se ošila. „Je nešmrtelná. Nechápu, jak še to mohlo štát.“

 

Vylíčil, jak pro Qleu naplánoval útěk, ale kvůli Gizele věc krachla.  

 

Weyna zůstala s otevřenými ústy. „Všichni jšte idioti!“ vybafla.

 

Janis nechápavě nakrčil čelo. „Jak to myslíš?“

 

Pohodila hlavou směrem ke dveřím na terasu a oči jí zasvítily škodolibou radostí. „Už češtou šem še mi na počaší něčo neždálo. Čopak šiš nevšiml, toho nežvyklého tepla? Všadím se, že od pošlední škližně ještě nepršelo. Na novou šetbu už měly dávno přijít deště. Žrno v žemi ještě nevžešlo, ale ani nevžejde. Na Akežon še šneše hlad.“

 

„Tvrdíš, že místo aby Mreona oběť potěšila, naštvala ho,“ konstatoval.

 

„Ovšem,“ zašišlala. „Treštem, který šahijinové krenevům udělili, neměla být šmrt, protože ta je na roždíl od věčnošti milošrdná. Čílem bylo podrobení. Obrali krenevy o tvořivé šchopnosti, ale nešmtelnost jim nechali. Měl jši vidět, jak byli náhle bežmoční. Když je švrhli na žem, nevěděli čo si počít s vlastními údy. Ještě, že neměli živočišné potřeby. Když je prodali lidem, byl to akt milošrdenství.“    

 

„Mně to připadá zvrácené,“ skočil jí do řeči.

 

„Nemáš právo šoudit bohy,“ odsekla a pokračovala: „Šahijinové jšou jiní než krenevové.  Krenevové vyžnávali tvořivošt a jejich heslem bylo ŠVOBODA NEBO ŠMRT, což bylo žvlášť pikantní, když jšou šami nešmrtelní. Šnad právě proto mušeli škončit tak žle a pod nadvládou šahíjinů, kteří vyžnávají šdílení a jejichž hešlem je LÁSKYPLÁ PÉČE.  Ještliže ten hlupák Gwen jednu krenevku ušmrtil…“

 

„Jak ji mohl zabít, když je nesmrtelná?“

 

„A jšme u toho,“ uchechtla se. „Mohlo še to podařit pouze proštřednictvím Mreonova myštéria. Koužlo nechtěného. Bůh určitě štrašlivě žuřil. Teď si to vyžerete všichni.“   

 

„Už mi povíš, kam se dostane mrtvá krenevka?“ šeptl.

 

Obrátila oči v sloup. „Nikam. Bohové duši nemají, protože šami jsou duchovními bytostmi. A pokud je okradeš o jejich magii a lidé už na ně dvě ště let nevěří… Proště vyvanula. Nenajdeš ji ani na Plamenném moři mé paní ani na Pláních Blaženošti. Není.“ 

 

Janis vstal a v rozrušení si vjel rukama do vlasů. Toto ho dostávalo do kolen. „Počkej,“  vyjekl. „Mě nemusíš lhát. Já přece vím, že právě Qlea tě ve Druhém věku stvořila. Vždyť po převratu Zubatá jen převzala její práci… To tvá paní s Qleou necítila ani špetku solidarity? Nemohlo se stát, že by jí ve chvíli nejtěžší snad pomohla?“

 

„Ne.“

 

Jeho poslední naděje se hroutily.

 

„Proč?“

 

Démonka si odfrkla. „Proště, i kdyby mohla, štejně by jí nepomohla. Bašta.“

 

Už se opravdu zlobil. Nadhodil si zuby v dlani. „Řekni mi, proč nemohla, nebo ty zuby hodím do záchodu.“ 

 

Démonka se nešťastně nahrbila. „Bohyně pošlední dobou není žrovna ve štavu komukoliv pomáhat. A už vůbec ne švé předchůdkyni. Říká še, že měly rožpory kvůli žničení Grenedonské říše. To je všechno, čo vím.“ Přimhouřila víčka a přísně na něj shlídla. „Qley je mi líto. Šloužila jšem jí v dobách její největší slávy. Tehdy nošívala čelenku z černých a průzračných diamantů. A znávala jšem ji i v časech, kdy prala špoďáry královny vdovy. Žádný z krenevů še nežměnil tak málo jako právě ona až na ty šaty a šperky. Může to být takových šedešát, pětašedešát let, když jšem ji žahlédla, jak šla š odou od študny. Nešla se tak vžletně a celá žářila, že mě v té chvíli napadlo...“

 

 

„Co?“ zachraptěl.

 

„Že še šnad ušměje,“ odsekla a potřásla hlavou. „Úplný nešmyšl.“

 

Zavřel oči a těžce polkl. Štvalo ho, jak se na něj démonka dívá. Jako ostatní si myslela, že s Qleou spal. Vadilo mu, že Weyna vzpomněla na proroctví o usmívajících se krenevech. On sám je viděl se usmívat nesčetněkrát a nestalo se vůbec nic. Chtěl být sám. 

 

„Postav se na Terdebre,“ zasípal.

 

Démonka vykulila oči. „Čo tě žere? Ještě jšme ši ani pořádně nepoklábošili…Myšlela jsem, že chceš, abych tě odtud odnešla…“

 

„Poslechni, co říkám!“

 

„Tššš,“ prskla, prkenně vstala a postavila se na namalovaný symbol.

 

Do nastavených dlaní jí nasypal zuby. Sledoval, jak si je usazuje zpět do čelistí a současně nabývá původní podoby. Uražená do morku kostí se otočila k otevřeným dveřím na terasu. 

 

„Ještě něco,“ řekl roztržitě. „Hachen a Eudor. Neznáš ta jména?“

 

Démonka nehnula ani brvou. „Kde jsi to slyšel?“ To, jak prudce nasála vzduch nosem, ji prozradilo.

 

Pokrčil rameny. „To Qlea. Když ji mučili. Vím, že je znáš, ale nechceš, nebo nesmíš o nich mluvit. No, jak myslíš. Propouštím tě, služebnice Zubaté Grewiny. Odejdi s pokojem.“ 

 

Naposledy pohodila hlavou, proměnila se v bílou vránu a mezi mřížemi na terase prolétla ven. 

 

Potřeboval vědět víc. Chtělo to napojit se na síť. Vyšel na terasu. Nebe už nabývalo podoby taveného stříbra. Noc byla nezvykle teplá a ani k ránu nepadla rosa. Lidé věřili, že při úsvitu se „budoucnost“ věští snadněji, než kdykoliv jindy. Věřili nejrůznějším nesmyslům, ale pro činnost, ke které se Janis chystal, byla tato doba výhodná, protože byl nejmenší rámus.

Mírně rozkročený se chytil mříží a zhluboka a pravidelně dýchal, aby eliminoval všechny rušivé vlivy. Houkání sýčka, šelestění listí v korunách platanů hluboko pod věží, povykování ochmelků a nadávky hostinského, to vše, ač k němu doléhalo jen zdálky a tlumeně, stále ještě přebíjelo zdroj, na který se potřeboval napojit. Jen na chvíli jej zamrzelo, že své karty spálil, než si připomněl, že kdyby tak neučinil, dál by jako užitečné zvíře sloužil svému pánu.

Musí se zklidnit natolik, až uslyší dunění bubnů a řinčení činel z jiné roviny bytí, aniž by rezignoval na vjemy z úrovně, na níž se nachází. 

Jak to definoval jeho učitel věštění, pokroucený mistr Trepius: Lidé, kteří slyší hlasy z dalších rovin bytí, jsou pokládáni za blázny, Janisi. A někteří skutečně blázny jsou, protože pokud se to nenaučí zvládat, skutečně se z toho pominou. Ve škole mágů na Trnitém ostrově takové ubožáky obdařené spontánním darem „slyšení“ opatrovali a využívali je k jednoduchému věštění. 

Naučil se tam hodně, ale to co pokládal za nejdůležitější, se neshodovalo s tím, co upřednostňovali učitelé. Razili názor, že je nepřípustné prozrazovat fatální skutečnosti nezasvěceným. „Neházejte perly sviním,“ pravilo první pravidlo.

Nerespektoval to, když mluvil s Gwenem. Vyžvanil tajemství nehodnému a teď za to platí. 

Pomalu dýchal, dokud neucítil povědomý hukot připomínající vodopád. V té chvíli postupem naučeným díky stokrát opakovanému drilu odsunul ostatní zvukové vjemy stranou, aby se mohl soustředit pouze na hlasy ze sítě. Až Qlea ho naučila se v šumu orientovat. Také mu vysvětlila, oč vlastně jde. Že se jedná o jakousi tichou poštu, kterou si bohové mezi světy předávají zprávy, když se jim nechce kontaktovat osobně. Valná většina zachycených zpráv byla nedůležitá. Často se tak věštec seznámil s receptem na jerebenový koláč nebo s drbem o novém milenci bohyně Rozkoší. V některých případech se ale dozvěděl i užitečné věci.

 

Hukot krve v uších sílil. Janis se větší částí své bytosti soustředil na kolísání šumu. Menší část jeho vědomí však stále stíhala všímat si ukotvení jeho fyzické schránky v tomto světě. Kontroloval stabilitu těla, vnímal i když tlumeně křik probouzejících se ptáků. Bylo to důležité. Koncentrace si žádala svou daň. Mágové při ní běžně krváceli z očí, uší i z rekta, praskaly jim ušní bubínky, některým se dělaly vlasové zlomeniny dlouhých kostí, které později při dalším pohybu třely o sebe a srůstaly nakřivo a opakované seance jejich těla kroutily do groteskních podob. Proto tento způsob získávání informací využívali jen v krajních případech. Mělo to i další rizika. Někteří se do boží pošty natolik zabrali, že se probouzeli až ve chvíli, když do nich lidé bodali ostrými předměty. 

 

„…ryzí existencialismus transformovaný v neuchopitelné a neviděné…“

„…co by tomu všemu asi Grewi řekla?

„…pěkný pořádek! Jedna v prachu a druhá mimo sebe…“

„…byl to jeho koníček. Výzdobu chrámu navrhoval Eudor osobně. Vzpomínám, jak uváděl architekty do rozpaků, když všechny prvky ladily v nové barevné harmonii rudé, oranžové, okrové a černé …“

„Škoda, že Wobern pohltil prales. Měla jsem to město ráda. Pekli tam takové speciální rohlíčky sypané drcenou skořicí, pamatuješ?“

„Byly plněné dreftovými ořechy. Voněly, jako když trošku připálíš karamel a pak zavoní máslo….“

„… Jubileum se blíží, podmínky jsou příhodné…“ 

„…Obnova víry. Opravdu něco takového potřebujeme? To myslíš vážně? 

….udělali to chaoticky a svévolně. Je třeba to zorganizovat znova a kvalifikovaně…“     

„Shořela na troud.“

…nehorázné, provokující!“

„Jak stabilizovat?“

„Vzkažte, aby ho dali plamenům!“

„Toho s kartami?“ 

 

Sípavě nabral vzduch do plic, protože napětím zapomínal dýchat. Točila se mu hlava a před očima se míhala rudá kola. Když se odpojil, svíral mříž tak pevně, že jeho prsty mezitím zbělely. Jen velmi zvolna uvolňoval křečovitě zaťaté svaly, protože kdyby se chtěl pohnout ihned, jakýkoliv prudký pohyb by mu přivodil zlomeninu. Kolem byla tma. Pochopil, že na terase strávil celý den až do pozdního večera.

Jak si dával do souvislostí útržky sdělení, nevěřícně vrtěl hlavou. Bylo by to možné? 

Vypadalo to tak, že Gwen vyděšený dlouhotrvajícím suchem záhy pochopí, že se Mreon zlobí. Nejspíš se poradí s klérem, jak boha usmířit. V takových záležitostech bývá pomoc poměrně snadná. Další lidská oběť. Ale proč bohové tak jednoznačně určili, že tou obětí má být právě on? Ten s kartami? Tohle má být jeho budoucnost?

 

Konečně se pustil mříží a těžkým krokem zamířil zpět do své cely. Okrajem zorného pole zaregistroval netknuté jídlo na stole, ale v dané chvíli neměl sílu ani nalít si vodu ze džbánu. Svalil se na postel, zavřel oči a horečnatě přemýšlel. Kdyby alespoň věděl, komu ty hlasy patřily.

Sahíjinů byla vlastně jen hrstka, protože odmítali mezidruhové plození. Pokud už měli potomky s lidmi nebo démony, nikdy je neuznávali za sobě rovné. Na vrcholu pyramidy moci stál bůh slunce a vůle Tyneon, po pravici mu stála bohyně luny a rodinného krbu Seneda. V jejich panteonu se nacházeli bohyně štěstí Erix, bůh živlů Mreon, Pán temnot Henrex, bohyně zrodu Ixona, bůh spravedlnosti Emdewon, kolísavý bůh dohody Fasius a Zubatá Grewina - bohyně plamenů, smrti a zmaru. Kolem se točila spousta nižších bytostí, které mladorodí v raném období zplodili s démony jako Sebass – správce Protokolu, nebo Lijana, patronka obchodu a dárkyně triftových karet, či víla Ordena, milovnice vědeckých disputací a starých tisků. Dále jim sloužili démoni, kteří přežili porážku krenevů. Ti, kteří bojovali na straně poražených, ačkoliv se později podrobili, už nikdy nezískali stejné postavení, jakému se těšili ve starých časech a jakého se dostávalo těm z jejich řad, kteří bývalé vládce ještě před rozhodující bitvou zradili.  

Démonka Weyna patřila ke zrádcům. Proto bylo její postavení navýsost dobré a Grewina jí dávala volnou ruku.

Janis si hořce povzdychl. Weyna mu o bitvě na Jestřábí hoře vyprávěla ze své démoní perspektivy. Bitva byla předem prohraná, ale krenevové ukolébaní tisíciletími míru mysleli, že je nemůže nic ohrozit. Vůbec nebrali ohled, že sahíjinové mají v hrsti všechny trumfy. Weyna zradila, protože chtěla ten masakr prostě přežít.

 

Také on kdysi zažil totální masakr. Pokaždé, když mu ho neodbytná paměť znova a znova připomínala, promítal si pod sevřenými víčky chaotické výjevy z velikého sálu podepřeného štíhlými kamennými sloupy. 

Bylo zjevné, že útok přišel nečekaně. Napadení se bránili, ale jejich krátké mečíky a dýky proti plně vyzbrojeným útočníkům neměly šanci. Hala tonula v řinčení zbraní, křiku, praskotu rozbíjeného nábytku, rachotu řítícího se schodiště. Veliká těla se kácela jedno přes druhé. Jednotlivým slovům Janis nerozuměl, chápal však význam a věděl, že dům byl až do toho osudného útoku jeho domovem. Všechno mělo být vypáleno a srovnáno se zemí tak, aby město do několika let pohltil prales. Rozuměl dokonce i povelům. Každý, kdo od této chvíle vysloví jméno rodu, který zde vládl, stihne krutý trest. Tak zněla hrozba dobyvatelů.

Až později, po mnohačetném opakování téže vzpomínky Janisovi došlo, že vše sleduje očima dítěte.

Konečně bylo ticho. Tehdy začali cizí vojáci do velkého sálu tahat mrtvoly ze všech zákoutí. Bylo jich nekonečně mnoho a trvalo to téměř celý den. Janis zatím stále neměl odvahu se ani hnout. Když ale na mrtvá těla začali dobyvatelé vršit brevtové dřevo a vtipkovat, že plameny z vatry v noci zajisté dosvítí až na Trnitý ostrov, Janis pochopil, že se musí dostat pryč.  

Setmělo se. Přišli s ohněm, aby hranici podpálili. Janis vycítil, že se nejedná o obyčejný oheň. Podlaha byla kluzká od krve. Podlézal pod navršenými mrtvolami a třásl se strachem.

 

Mohlo mu být tak osm, možná devět. Nevěděl, kdo byli jeho rodiče, jestli měl bratry nebo sestry. Hrůza mu všechny předchozí vzpomínky vymazala. Bylo to tak lepší, protože stejně nikdo z nich nepřežil. Když se nakonec za zády těch velkých hrozivých vojáků proplížil do bezpečí lesa a klopýtal tmou vstříc osamocené a neznámé budoucnosti, nemohl se ubránit výčitkám, že jako jediný unikl.

 

Nespokojeně se na posteli ošil. Každý chce přežít. Běska Weyna i sirotek z města, které pohltil prales. Jenže teď to vypadalo, že si na něj bohové zasedli definitivně. Ale proč? Co jim udělal?

Mohlo by to souviset s Qleou? Třeba si Mreon myslí, že myšlenku ji obětovat, Gwenovi poradil on. Blbost. Tak hloupý určitě není. Tak jinak. Mohlo by Mreonovi vadit, že se vykladač přátelí s krenevkou? A proč? Sahíjinové okázale demonstrovali, jak jsou krenevové nepatrní. Spíše on jako vévoda měl potíže, když se stýkal s otrokyní bez ohledu na to, že intimně spolu nikdy nic neměli. Proti své vůli se zasněně usmál. Jejich vztah byl opravdu podivný. 

Teď byla přítelkyně, která jediná dokázala pochopit hlubiny jeho duše, mrtvá a jeho samotného chtěli strčit do ohně, aniž by věděl proč.

 

Něco přece jen tušil. V dobytém městě, ze kterého kdysi jako chlapec utekl, pekli přesně takové rohlíčky plněné dreftovými ořechy, o jakých si vyprávěly vzdálené klevetnice, které zaslechl z vesmírné sítě. Jako když trochu připálíš karamel a pak poliješ máslem. 

Teď už alespoň věděl, že pochází z Wobernu. Stejně tak existoval i tajemný Eudor, kterého zmiňovala Qlea poté, co dala Gizela zbít.  

Posadil se a zaklel. Teď by své karty opravdu potřeboval. 

 

Ještě před hodinou byl natolik znechucený, že by do těch plamenů ochotně skočil. Ale stačilo, aby se dozvěděl, že bohové s ním plánují totéž a to ho přimělo k rozhodnutí, že tak lacino jim svou kůži nedá.