Vykladač I. - Zuby poražených - 4. kapitola: Zlatá klec
Po patnácti letech
Tráva se v slunečních paprscích leskla, říční peřeje šuměly. Den se chýlil ke konci. Janis, vévoda z Morfenu, přecházel podél břehu a upíral pohled ke vzdálenému zákrutu skalami vroubené stezky v naději, že se Qlea přece jen objeví.
Když za ní s tím nápadem přišel, vůbec se jí to nelíbilo. Rozčílilo ho, že právě ona byla naráz tak defenzivní. Nakonec ale souhlasila.
Vymyslel to dokonale. Neutíkali s holým zadkem. Účty pod falešnými jmény v daresijské, gondotské a kewendonské bance si hýčkal už třetím rokem. Aby mohl Qleu vzít s sebou, musel zvládnout krenevskou kletbu. Jako První rádce měl přístup k vlastnickým listům. Převedl finanční částku na účet královny vdovy s jistotou, že to ta můra utratí dříve, než se začne ptát po původu. Jakmile byly údaje o změně vlastnictví zaknihovány, formálně byl majitelem krenevské otrokyně on. Qlea teď mohla cestovat kamkoliv. Také jí to hned přišel oznámit. Jsi svobodná, můžeš si dělat, co chceš, řekl jí radostně.
Podívala se na něj typickým skeptickým způsobem, kdy si připadal jako malý kluk. Královna vdova to ale neví, že?
Když se mlčky ošil, dala mu pusu na čelo a řekla, že dokud nebudou dvě stě ekterenů od Akezonu, bude se chovat, jako kdyby se nic nezměnilo.
Zmizet měli každý zvlášť, ale v době mystérií bohyně Ixony to bude hračka. On plánoval vyjet skalnatou stezkou, jí stanovil trasu severně kolem Trajanínských solisk v převleku za léčitelku, na kterou si rozhodně nikdo nedovolí.
Když se viděli naposledy, snažila se mu něco důležitého říct. Zastavil se cestou na zasedání dvorské rady, nechtěl přijít pozdě. Jestliže plánoval útěk, musel se teď chovat vzorně. Ohradil se, že na rozhovory bude spousta času později. Tvrdila, že ho neučila proto, aby ho při zbrklém útěku chytili. Měl pocit, že na poslední chvíli panikaří. Rozkřikl se, že takový život už tak dál žít nechce, že nedovolí, aby se opakoval Veřin případ. Než prásknul dveřmi, zdůraznil, kde přesně bude u hraniční řeky čekat.
+++
Smluvená doba dávno minula. Kůň uvázaný u stromu neklidně frkal.
Dusot mnoha kopyt zesílený ozvěnou naznačil, že vše bude jinak. Zklamaně zaklel. Ještě se mohl pokusit o úprk. Zdejší kraj důvěrně znal, ale něco mu říkalo, že by honičku jen prodloužil. A skutečně. Jakmile se dvanáct mužů královy gardy přiblížilo na dohled, současně se od Medvědího lesa, kam jedině mohl zamířit, neboť řeka se tu přebrodit nedala, ozval psí štěkot. Tentokrát se pojistili opravdu důkladně. Ohlédl se po meči, který nechal u sedla. Proti přesile nemělo smysl dělat ramena.
Gardisté dorazili až k němu. Kapitán Cinet pružně seskočil, se škrobeným výrazem se lehce uklonil a řekl: „Z rozkazu Jeho Veličenstva vás máme doprovodit zpět, Vaše Milosti.“
Upjatě přikývl. Bylo zjevné, že důstojníka od splnění úkolu neodradí ani Zubatá.
Ještě než vklouzli do skalního města, dohonil je záložní oddíl z lesa. Janise překvapilo, že je vede princ Emerich, králův švagr. Stejně tak bylo jasné, že místo a čas schůzky mohla prozradit jediná osoba. Po zádech se mu přehnala vlna mrazu.
„Hej, Cinete, tak jste to zvládli i bez nás!“ halekal princ.
„Uctivě zdravím, Výsosti,“ pokynul Cinet, „bez vás by to bylo mnohem…komplikovanější.“
Emerich letmo zavadil pohledem o naježeného vykladače a nepokrytě se rozchechtal. „Nikdy jsem nepochopil, k čemu jsou ty předpovědi dobré, ale když to můj královský švagr tak moc potřebuje, ať si je tedy má. Ostatně, s čím kdo zachází, s tím také schází.“
Cinet nevěděl kam s očima.
Janis se útrpně ušklíbnul. Emerich si dělá naděje, že teď si to u Gwena slízne. Přesněji řečeno, že bude upálen jako každý šarlatán, protože i štěstí se jednou unaví. Jenže Janis nebyl jen vykladačem. Všichni, kdo měli oči a uši věděli, že se jako První rádce léta významně podílí na státní správě, což nikdy v dějinách žádný mág nedělal.
Věděl, kde se v princi ta zlomyslnost vzala. Jeho matka, baronka Rea, před patnácti lety otrávila krále Suecha. Chtěla, aby se Emerich, ačkoliv byl levoboček, dostat k trůnu. Docílila pravého opaku. Umírající Suech současně se stanovením data její popravy vydal zákon, kterým Emericha z nástupnictví navěky vyloučil. Zlé jazyky šeptaly, že princ se s tím nikdy nesmířil. Rád si do švagra, Gizelina manžela, rýpnul, i když se to pokaždé dalo vyložit jako dobrácké škádlení.
Janis kdysi míval se zatrpklým Emerichem soucit. Potom pochopil, že princ si ze své ukřivděnosti udělal modlu, a pustil to z hlavy.
+++
Po dva dny co putovali teneriskou lesnatou krajinou se k němu až na Emericha chovali s odměřenou úctou, ale hlídali ho na každém kroku. Při dalším pokusu už se nebude na nikoho ohlížet.
Metropole Akezon se rozkládala na březích velké řeky ústící do moře. Překonali nevzhledné předměstí s úzkými blátivými uličkami a dřevěnými domky krytými šindelem, kolem kterých pobíhala prasata. Strážným u brány stačil jeden pohled a nechali družinu projet.
Domy ve městě byly z bílého kamene. Jak se vzdalovali od hradeb a blížili ke středu, ulice se rozšiřovaly. Řeka byla překlenuta kamennými mosty. Náměstí zdobily fontány a kašny, chladivý stín nabízely zelené parky.
Královský komplex se vypínal na vyvýšeném ostrohu obtékaném ze tří stran řekou. Paláce zde byly z červeného mramoru se střechami krytými modročernou břidlicí, jen ten králův se honosil zdivem z černého obsidiánu a střešní krytinou ze světle zelené mědi.
Janisův dům od něj odděloval jen chrám bohyně jasu a štěstí Erix.
Gardisté zůstali hlídkovat kolem paláce, než je dá Cinet vystřídat. Janis otráveně vjel na nádvoří. Ani jednoho z čeledínů, kteří ho uctivě zdravili, neznal. V podloubí u vchodu do velké síně stála cizí žena v černých šatech a v rukách žmoulala okraj naškrobené zástěry.
Potlačil vzteklou nadávku. Zase vyměnili veškerý personál! Stejně jako když utekl poprvé i podruhé. Hospodyni, majordoma, i posledního poskoka v kuchyni. Jejich úkolem bylo nejen sloužit, ale i hlídat.
Neměl odvahu se domýšlet, jak dopadli ti předchozí.
Jenže tentokrát se nedá. Nechal karty v pokladnici. Jeho veličenstvo Gwen Udatný se bude divit, až mu pod nosem tu skříňku otevře a řekne: Přece si nemyslíš, že bych prchal bez svého nástroje.
Nakonec ho přesvědčí, že se potřeboval jenom uklidnit v přírodě.
Kdo by si byl pomyslel, že má svého řemesla až po krk? Kdo by byl tušil, že své poslání nenávidí více než Pána Temnot?
„Jmenuji se Valia a jsem vaší novou hospodyní, Vaše Milosti,“ šeptla žena.
Ani se nesnažil být milý. Zběžně si tu osobu prohlédl. Bylo jí asi přes čtyřicet, prošedivělé vlasy ukrývala pod bílým plátěným čepcem, měla narůžovělou čistou pleť, světle šedé oči a téměř bílé těkající řasy.
„Mám žízeň,“ zavrčel. Prosmýknul se kolem ní, prošel síní a vyběhl schodištěm do prvního a posléze do druhého patra, až do věže, odkud pod střechu vedla padací dvířka a k nim žebřík. Hbitě se vyškrábal nahoru a mocným máchnutím desku odklopil. Mrtvolné ticho jej přinutilo k zoufalému zaúpění. Holubi byli také pryč. Vzteklý, že nemůže poslat ani vzkaz, seskočil a málem si vymkl kotník.
Dopotácel se do pracovny. Důvěrně známé prostředí. Přístěnek s tinkturami a surovinami do elixírů, skříně s knihami, police s minerály, jeho stůl s astrolábem a důmyslně konstruovaná lampa se soustavou zrcadel. Vše vypadalo úplně stejně, jako když před třemi dny o půlnoci potajmu odjížděl. Ale bylo jasné, že to tu prošmejdili a pak stejně pečlivě uklidili.
Prošel dál do ložnice a vzhlédl k obrazu nad krbem. Byl to nejcennější kus jeho majetku. Jen blázen by si ho pověsil do domu bez nepřetržité ostrahy a proto jej každý pokládal za padělek. Ale toto byl originál namalovaný samotným Wrtenem. S povzdechem si vzpomněl na svůj žal a vztek, když krátce po Gwenově svatbě s Gizelou přivítal kurýra, který mu obraz od toho bídáka, Erijena staršího, jako výraz omluvy přivezl. Jakmile se totiž Janis stal dvorním vykladačem, využil diplomatických výhod a přes ministerstvo zahraničí Erijena vyzval, aby mu Veru do Akezonu poslal. Dočkal se krutého zklamání. Vera už byla tou dobou mrtvá. Podrobnosti o jejím skonu Janis vypáčil z kurýra. Erijen ji dal uvěznit, mučit a upálit. Místo něho.
Výjev na obraze zachycoval scénu svářících se bohů. Měsíční bohyni emocí a rodiny Senedu, slunečního boha vůle Tyneona, nelítostného boha živlů Mreona a bohyni štěstí Eryx. Janis vyhledal očima předmět, o který se na obraze hádali a jeho ústa už tak stažená do úzké linky se trpce prohnula. Na plochém kameni, kolem kterého se nebešťané dramaticky zmítali, ležel skromný balíček umolousaných triftových karet. Balíček byl mírně rozjetý. Vyčnívaly z něj růžky i celé části obrázků, někde se dalo poznat, o kterou kartu přesně jde. Wrten mu k tomu obrazu řekl, aby ho dobře opatroval, protože mu jednou zachrání život. Janisovi šlo o život vlastně pokaždé, když vykládal. Zatím předpovědi vycházely. I když donekonečna to tak jít nemůže, všechny tři emisary Temného pána odmítnul. Nabízeli mu stejný obchod, jako všem. Stoprocentní úspěšnost, když odkáže duši jejich pánu. Nepřesvědčili ho, ani když vychvalovali, jak je taková posmrtná existence vlastně zábavná. Janis ne nadarmo studoval Henrexův kult, aby měl důvod k pochybnostem. Henrex, jako Pán temnot pro smrtelníky symbolizuje nezodpovězené otázky. Strach. Hlubokou jámu, jejíž dno nebylo možno dohlédnout. Právě tento sahíjin se zabývá souvislostmi skrytými za každým celkem. Okolnostmi v pozadí. A rovněž informacemi. Informace je nutno nějak přenášet prostorem a časem. Temný pán se stal logicky i patronem času.
Zaprodaní mágové se konejší nadějí, že posmrtná služba bude jen obdobou stávajícího života. Temný přece své vykladače chrání a miluje, tak není důvod se obávat. Ovšem, kdyby tomu tak skutečně bylo, neplatil by jim Temný staletími blahobytu ve smrtelném světě. O těch, kteří do služby k Henrexovi už nastoupili, se vědělo jen tolik, že se podílejí na údržbě informační sítě. Ale Janis od Qley věděl, že oni sami tu síť tvoří.
S povzdechem sebou plácnul na postel. Ještě to Wrtenovo upozornění mohlo znamenat, že bude nucen obraz prodat, až bude na mizině.
Nejspíš nemělo cenu se odstrojovat. Král ho povolá co nejdříve. Nebo ho možná pro výstrahu na pár dnů i zavře. Stejně je to jedno. Nadlouho se bez vykladače neobejde. Brzy bude rozhodovat, kterou verzi Mitonské smlouvy schválit. Jestli do obležené Nemesie poslat vojenskou pomoc. Zda má tu popravu lady Ancie znovu odložit. Není lepší kšeft pro šarlatána, než váhavý monarcha! Libovali si odjakživa kolegové ze sousedních říší, ale Janis věděl své. Věky věků končívali vykladači stejně. Buď na hranici nebo v zaprodání. Jenom jeho postavení bylo výjimečné. Ačkoliv se nezaprodal, ještě nikdy Gwenovi neporadil špatně. Říkal králi i nepopulární pravdy, aniž by zato skončil na mučidlech. Mělo to kořeny v jejich společné minulosti. Souviselo to s klikatými stinnými chodníčky, kterými se Gwen prodral k trůnu, na nichž mu Janis sehrál roli světlonoše.
Přišli do Akezonu, když král Suech ležel na smrtelné posteli. Kněží, léčitelky i věštci byli dávno v koncích. Janis z karet zjistil, že panovníka pozvolna tráví blízká osoba z příbuzenstva ženského pohlaví. Místo aby si sjednal pracovní smlouvu a nehynoucí slávu on sám, pověděl o tom Gwenovi. Ten napsal dopis princezně Gizele. Navrhoval přistihnout travičku při činu a žádal princeznu o spolupráci. Gizela pomohla oba cizince zaměstnat v paláci. Bývalá králova milenka a Emerichova matka byla odhalena již po třech dnech.
Královo zdraví bylo těžce podlomené, Emerichova nástupnická příležitost byla zásluhou jeho matky zhacena. Jeden by čekal, že jakmile vytanula nutnost Gizelu rychle provdat, přišla Gwenova chvíle, ale ten už měl tou dobou princeznu dávno v hrsti. Tajemný cizinec, ochotný se vydávat za prostého lokaje, aby zachránil říši, Gizelu po nocích navštěvoval a recitoval jí verše. Kdo by odolal? A když bylo po všem, vyšlo najevo, že je to druhorozený princ z daleké i když chudé říše. Jak romantické! Gizela byla lapena jednou provždy.
Suech byl rád, že vůbec dýchá. Definitivně umlčel veškeré námitky dvorské rady a souhlasil se svatbou.
První roky zastával Gwen roli prince manžela a musel o své místo tvrdě bojovat s dvorskou radou, uštěpačným Emerichem i králem samotným, i když ten už nedokázal vstát z postele.
Janis Gwenovi jako vykladač pomáhal. V malém, špatně větraném kabinetě, spřádali plány na oživení akezonského hospodářství. Trávili hodiny v hovorech o tom, jak se ubránit intrikám dvorní rady. Projektovali vývoj zahraniční politické situace nebo vymýšleli, jak vydělat peníze do státní kasy nebo jak reformovat státní správu. Janis vnitřně smýkaný výčitkami kvůli Veřině smrti tou dobou nezřízeně pil, rval se po hospodách, rozbíjel, co mu přišlo pod ruku. Žádná služebná před ním nebyla v bezpečí. Ale protože nad ním Gwen držel ochrannou ruku, leccos mu prošlo. Na krenevskou otrokyni, kterou mu doporučil kontaktovat ten krenev v přístavní hospodě, si ani nevzpomněl…
Až jednou, úplně náhodou byli s Gwenem pozváni do paláce královniny matky, královny vdovy. Teja nechala prostřít na zahradě, pozvala houfy duchovních, starých panen a otravných vdov. Janis se snažil jedné vdavekchtivé unikat a tak se dostal do křídla pro služebnictvo. Zabloudil do zapařených dusných prádelen v suterénu. Krenevka Qlea se skláněla nad neckami s mydlinkovou vodou. Pak se k němu otočila.
Ve chvíli, kdy se tak stalo, měl pocit, že mu vidí až na dno duše. Ty budeš ten vykladač, co se nikdy nemýlí, řekla. Doufám, že se nebojíš ohně a umíš rychle utíkat.
Její troufalost mu napěnila krev. Byl tehdy zahořklý a arogantní. Toho dne už toho dost vypil. Nasupeně čekal, až si ta opovážlivá otrokyně uvědomí, že se unáhlila a omluví se, ale ona mlčela a pokojně se dál ráchala v neckách, jako by tam nebyl. Pak mu v paměti vytanulo setkání s podobně drzým krenevem v Nemesii, když utíkal před Erijenem. Posílal ho do Akezonu za sestrou, která slouží u královny vdovy. To musí být ona. Vlastně mu připadala zábavná.“
Když pochopil, že ho krenevka tím neotřelým způsoběm vlastně testuje, rychle se vzpamatoval a váhavě vtípek opětoval: Jasně, zabručel, pod postelí mám provazový žebřík a spávám v mokré noční košili.
Oba se rozesmáli.
Když po pěti letech Suech zemřel a Gwena konečně korunovali, už nikdo nepochyboval, že Suechova volba byla správná. Svými kroky si tajemný přivandrovalec postupně získal respekt a mnohé z jeho konfrontačních názorů se časem potvrdily.
Tehdy Gwen splnil, co slíbil. Janis se stal Prvním rádcem, vévodou z Morfenu a jeho život se přesunul ze stínu na výsluní.
Jenže jak šel čas, hodně se změnilo.
Teď mu hlavou vířila jediná otázka. Proč ho Qlea zradila?
Stále si nechtěl připustit, že by se v ní tolik mýlil.
Ani si nevšiml, jak ho její osobnost pohltila. Neměli spolu milenecký vztah, jak si mysleli lidé. Asi to bylo tím, že mezi nimi byl takový věkový rozdíl, prostě je to nikdy ani nenapadlo… Panovala mezi nimi zvláštní atmosféra respektu a pohody. Kdykoliv měl trochu času, byl s ní. Nejdřív se jen oťukávali a bavili se o současné politice, vedli diskuse o sociologii a filosofii, ale postupně přešli ke starým krenevským časům a srovnávali je s těmi novodobými. Když si získal její důvěru, přiznala, že jejím a Ravensovým otcem byl krenevský král Senedon. Z jejích úst se dozvěděl, že onen bájný krenevský poklad ležící na dně Dobhanského močálu, není nic jiného, než artefakt, do kterého sahíjinové uložili krenevskou tvořivou sílu. Mluví se o něm jako o Talismanu souručenství, ale sahíjinové mu říkají Hiria-abhama, což v tenerisštině znamená „Zuby poražených“. Vyprávěla i o příjemných věcech. Kupříkladu o tvorbě samotné. Někdy měl dojem, že snad až příliš dopodrobna a opakovaně popisuje, jakým způsobem kdysi moc používala. Protože ji měl rád, nechával ji mluvit. Její společnost bral jako vzácný dar. Spolu s Ravensem se tolik lišili od ostatních krenevů, které znal, že jí jednou řekl, že nevěří, že jsou téže rasy. Tehdy ji poprvé rozhněval. Jsou stejní, ale na rozdíl ode mne z tebe mají strach, řekla. Jestli máš na mysli dvorního ceremoniáře Anakise, býval kdysi bohem slov. Jenže Suechův prapředek…byl šílený. Nedokážeš si představit, co to s někým udělá, dostane-li neomezenou moc nad jinými. A nemáš představu, jak se cítí oběť, když to trvá ne rok, ale dvacet, třicet let. To právě zažil Anakis. Jeho pokřivený úsměv a nejistý pohled už mu zůstane navěky. Duše ničemy, co ho pokřivil, se očistí v Plamenném moři, a po standardních devadesáti letech se v pohodě narodí do nové existence. Tomu říkám sahíjinská spravedlnost!
Krenevský systém posmrtného mezidobí za oponou byl mnohem přísnější. Duše zlobivých smrtelníků neměly jistotu znovuzrození zaručenou. Museli si ji vybojovat s ohnivými běsy. Klíčový byl fakt, že v Plamenném moři se každý skutek, který za života ve hmotném těle bytost učinila, jevil tak, jak ho skutečně zamýšlela. Každá kalkulace vyšla najevo jako olej na hladinu. Tady se nehodnotil výsledek počinu, ale motivace. Některé duše bojovaly dlouho a ty nehodnotné v mystických plamenech shořely. Janis o tom přemýšlel a pak uznal, že krenevská spravedlnost je mu mnohem bližší. Qlea lekcemi o krenevském mystériu doplnila jeho teologické vzdělání o tu nejtajnější součást, kterou znali jen arcipreláti božských řádů.
Tím se oba dopouštěli težkého zločinu vůči církvi a státu.
Věřil jí jako nikomu.
Ale teď ho zradila.
Pokud nechtěla utíkat, proč mu to neřekla? A proč měla potřebu ho udávat? Útěk naplánoval na šestidenní Ixoniny svátky, kdy dvořané v horním městě opojení anaretovým lektvarem střídali jednu zábavu za druhou. Mohl být na ektereny daleko, kdyby neztratil tolik času neplodným čekáním…
Měl vztek, cítil zklamání. Kvůli klamnému pocitu, že nehmatatelné „splynutí duší“ přece jen existuje. Nasupeně skrze zuby nasál do plic vzduch.
