Vykladač I. - Zuby poražených - 3. kapitola: Vzpomínky na Trnitý ostrov
Slunce se klonilo k západu, když na hřebeni Vahadlové hory překročili hranice do Akezonu a počali sestupovat dolů k neplodným Trajanínským soliskům. Stezka byla úzká a koně neklidní. Sesedli a vedli je za sebou. Nechtěli riskovat závrať, disciplinovaně civěli přímo pod nohy. Viditelnost byla tak dobrá, že v dáli na obzoru za Gondotskou pahorkatinou viděli obrysy posvátné Jestřábí hory, kde na konci Druhého věku sahíjinové na hlavu porazili krenevy. Podívaná Gwena inspirovala. Prohlásil, že cesta lépe uteče, když zabaví mozek a začal deklamovat Diruviónovy hrdinské eposy o Konečném zúčtování.
Podle toho, že ovládal veršované verze, Janis uznal, že v řečech o vzdělání nepřeháněl.
Nemesijcovy recitace Janisovi připomněly otroka z přístavní hospody. Přemýšlel, zda to, co o zatracených věděl, doposud platí.
Božská rasa krenevů vládla Tenerisu po tisíciletí. Smrtelníky nijak nešetřili. Využívali je při zábavách i šarvátkách stejně, jako lidé na poli tažná zvířata. Ačkoliv byli krenevové nejsilnější a jejich pýcha byla nesmírná, nebyli jedinými svého druhu. Konkurovali jim mladší a méně početní sahíjinové. Tyneon, jejich král, nechtěl s krenevy bojovat. Navrhoval králi krenevů, Senedonovi, se o moc nad Tenerisem podělit. Senedon se mu ale vysmál.
Sahíjinové vsadili na smrtelníky a jejich víru. Namísto, aby si úctu a obdiv vynucovali terorem, zvolili přístup, se kterým se krenevové nikdy neobtěžovali. Za podpůrné modlitby nabídli laskavou péči a pro krenevy slíbili trest. A lidé, kteří si doposud nikdy nebyli jisti, kdy se krajem přežene plamenná smršť, protože si krenevové usmysleli zahrát ohnivý kulečník, jim s radostí vyhověli. Právě lidská víra sahíjiny v rozhodující bitvě posílila. Až později poraženým došlo, že většina jejich služebných démonů se přidala na stranu vítězů dávno před bitvou.
Nastal čas plnit sliby.
Jak lépe mohli noví bohové dokázat svou moc, než věnovat své poražené nepřátele věrným smrtelným poddaným? Obrali krenevy o tvořivou moc a svrhli je na tržiště hlavních měst velkých teneriských říší. Nesčetní synové poloboha Sebasse si vzali na starost dražbu. Poznamenané kletbou, která krenevy nutila držet se v blízkosti toho, kdo za ně zaplatil, je vydražili výhradně do královských a vévodských rodů s podmínkou předkupního práva jen další vladařské rodině.
Alespoň jeden správně ujařmený krenevský otrok patřil v nejvyšších kruzích k nezbytnému doplňku dvora.
Navěky zbavení tvořivé síly, ale stále nesmrtelní, a proto nesmírně odolní krenevové se propadli na samé dno. V kontrastu s někdejší velkolepostí nebylo v širém světě ubožejších tvorů tím spíše, že lidé si nové poměry patřičně užívali. S oč větší láskou vzhlíželi k novým bohům, o to větší opovržení projevovali těm předchozím.
Jeden by řekl: Dobře jim tak, když neznali míru. Donedávna nad tím Janis nijak zvlášť nepřemýšlel. Ale po zážitku s nařvaným Bonetem mu vytanulo na mysli, že dvě stě let poroby je docela dost.
Současní bohové sice hlásají doktrínu lásky a hřejivé péče, ale ve skutečnosti nejsou lepší než ti předchozí. Jsou jen mazanější. Své nešvary zahalili závoji mystérií, hlad po obětech zdůvodnili potřebami rituálů.
Přiblížili se k plácku, odkud se cesta zvolna rozšiřovala. Jak sestoupili z nejstrmějších úseků, lišejníky na srázech vystřídaly zakrslé borovice a bylo patrné, že odtud už bude možné znovu se vyhoupnout do sedel. Gwen zabraný do líčení scény bloudění posledních poražených krenevů po bitevním poli právě ústy pomyslného příslušníka poražené rasy teatrálně zalkal:
„Dosti půtek, Tyneone,
Ušetři nás Starorodé
dopřej času k nápravě!“
Janis už otevíral ústa k námitce, že právě této pasáži vůbec nevěří. Kdo z poražených, kteří na bojišti dokázali vydržet až do hořkého konce, by byl ochoten takto prosit? Jistě, našli se i zbabělci, ale ti do poslední bitvy, o které se vědělo, že je předem prohraná, vůbec nenastoupili…
Ale Gwen vzápětí klesl hlasem a jako nejvyšší sahíjin zaburácel:
„Poslední vám šanci dávám
Krenevové nehodní
Věčnost v blátě, prachu, tichu
Rabskou službou smrtelným
Divých vášní ujařmení
Kéž přivodí poučení
Kyne šance k zhodnocení
Každých sto let dovršení
Vítěz bude oslaven
Jeho slovo zákonem
Poražený jsa očištěn
mystickým plamenem
Gwen dokončil, a v očekávání pochvaly se na Janise vítězoslavně podíval.
Vykladač zamyšleně krčil čelo. Pasáž týkající se promluvy Tyneona k poraženým, ve které po sto letech pokání sliboval jakýsi rituální souboj, byla do Diruviónových svitků přidána až dvacet let po jejich prvním vydání. Zde se skrývaly i kořeny úsloví, že svět se otřese, až se krenev usměje, způsobené chybnými překlady prvních verzí ze starodwentenštiny do gondotštiny, kde si jakýsi mnich slovo „poučení“ vyložil jako „pousmání“. Učenci na Trnitém ostrově se o autorství přeli nejméně sto padesát let. Vítězila hypotéza, že se jedná o zpotvořenou verzi proroctví Běsky z Gondotu, pojednávající o zúčtování v čistě symbolické rovině. Za celých dvě stě let od porážky se totiž nestalo, aby se rozdělení moci byť jen náznakem pozměnilo. Mladorodí na rozdíl od Starorodých na Teneris osobně nevstupovali, protože, jak ústy svých diákonů hlásali, nechtěli opakovat chyby předchůdců. Tato pasáž ovšem slibovala, že by v budoucnu mohlo dojít ke vzácné výjimce a veřejnost romanticky prahnoucí jak po fyzické boží přítomnosti, tak po obětech, tyto verše milovala. Podle legendy, která se mezi lidmi rozšířila, měli krenevové dostat každých sto let příležitost k rehabilitaci. V žádných literárních pramenech však nebyla zmínka, s kým by měl onen pomyslný šampión vlastně bojovat. Nebylo žádných důkazů, že by k pokusům o výzvu vůbec došlo. Nepodařilo se to před sto lety, nepodaří se to ani nyní, když je dvousetleté jubileum vítězství sahíjinů za dveřmi. Světová hierokracie na řeči o obnově víry pohlížela dotčeně, protože napadaly samotnou její kompetenci. Nic takového přece není zapotřebí. Celé to byla jen pohádka.
Janis se rozhodl Nemesijce vyvést z omylu. Zarputile pohodil hlavou, nadechl se, ale v tom si všimnul nepatrného záblesku na okraji zorného pole. Mohl to být odraz lístku osiky. Až na to, že tak vysoko v horách rostly jen jehličnany.
„Pozor!“ křikl, současně tasil a otočil se vzad, čímž se ocitl tváří v tvář dvěma maskovaným přihrbeným postavám s krátkými blýskavými mečíky.
Útočníci doplatili na svou sebejistotu. Prvního stačil skopnout ze srázu a druhého rozpáral plebejským chvatem od třísel až k hrudní kosti, kterou rozťal a jeho čepel se zarazila až o páteř. Když vytahoval meč z ničemova hrudníku, zaslechl chroptění a teprve tehdy měl čas se podívat, jak je na tom Gwen, který šel po stezce jako první. Ale Nemesijec nezklamal. U jeho nohou ležela dvě těla. Jedno nehybné a druhé se ještě svíjelo.
Slunce už téměř zapadlo, ale pod příkrovem nízkých olověně šedivých mračen v rozptýleném světle pozorované výjevy získávaly velmi jasné kontury. Na úzké pěšině, kterou z jedné strany lemovala horská stěna, a z druhé výhled do krajiny a propast, mohl Janis sledovat celý výjev na pozadí fialovo modré oblohy v podivném přísvitu.
Gwen se právě napřáhl a se zaťatými čelistmi, výrazem typickým pro všechny vojáky, zraněného dorazil. Lapka se naposledy vzepjal, krátce vykvikl a ochabl. Přesto, že obdobnou scénu Janis neviděl poprvé, jeho srdce sevřela ledová pěst.
Když k němu Gwen vzhlédl, výraz jeho očí byl prázdný. „Do krysí prdele,“ procedil skrze zuby a špičkou boty se dotkl křečovitě sevřené pěsti dosud svírající krátký masivní meč. Hřbet ruky potažené šedivou kůží byl porostlý hustými šedobílými chlupy. Horní část hlavy mrtvoly navlečené v hnědé krví prosáklé tunice, kryla černá kukla s otvory pro oči. Zpod kukly se ježil šedivý chomáč vousů zakrývající krk. Oba zbývající mrtví vyhlíželi obdobně, snad jen ten Janisův měl vousy o něco řidší, že byla viditelná i tenká rýha široce vykrojených úst. Jen o jedné rase se vědělo, že pokud se její příslušníci vydají na vražednou misi, nikdy neútočí s odhalenými tvářemi. Obcházeli tak prastarý zákaz bezejmenné netrebské bohyně, která je stvořila. Prý prohlásila, že si nepřeje, aby její dítka tváří tvář obcovala s násilnou smrtí. Přestože byli netrebové vybiti před tisícovkami let, skřetové z piety ten příkaz stále dodržovali.
„Skřeti,“ konstatoval vykladač, „ale ten, kterého jsem shodil, byl určitě člověk. Měl pomalé reflexy a jeho pleť měla růžový odstín.“
„Možná míšenec jako ta šenkýřka,“ podotkl Gwen, sklonil se k mrtvole.
„Nejspíš,“ pokrčil rameny Janis.
Poté, co těla prošacovali, je skulili ze srázu a pokračovali už v sedlech dál. Spěchali do bezpečnějšího terénu dříve, než padne tma. „Už chápu, proč jsi na ten meč tak háklivý,“ utrousil na půl úst Gwen.
„Tak si to nechej pro sebe,“ broukl Janis.
„Proč?“ zajímal se Nemesijec.
„Nedovedeš si představit, jaké to je, být neustále ve střehu a čekat, že tě rozzuřený dav vytáhne z postele, vyvleče na rynek a zapálí pod tebou narovnaná polena.“
+++
Sestoupali do údolí, mířili směrem k Trajanínským soliskům. U paty srázu leželo roztříštěné tělo čtvrtého útočníka. Zpočátku chtěli ostatky jen minout a utábořit se v dostatečné vzdálenosti, ale když se žalostná hromádka křečovitě otřásla, sesedli. Bylo s podivem, že ještě žil. Páteř i údy několikrát zpřelámané a zvrácené do nepřirozených úhlů, tvář otoky změněná k nepoznání s očima sotva patrnýma v tenkých škvírách. Musel trpět strašlivými bolestmi. V nehybném vzduchu už visel lákavý příslib smrti, jen najít někoho, aby tu záležitost popostrčil. Jakmile je umírající zpozoroval, jeho rozbitá ústa se otevřela a těžká víčka sebou několikrát škubla.
Gwen vytáhl meč.
„Odpusť,“ zasténal lapka tence, ale přesto srozumitelně, „že jsme nepoznali… krále.“
Gwen se na okamžik zarazil a pak s nevěřícným výrazem trápení ukončil.
+++
„Je něco takového možné?“ lamentoval Gwen, když usínali potmě o tři ektereny dál.
„Byl napůl mrtvý,“ povzdechl si vykladač, „takže už sbíral informace z vnějších vláken sítě. Není vyloučeno, že tam skutečně narazil i na záležitosti týkající se tvého předurčení. Šokovalo ho, že málem zavraždil příštího krále.“
Gwen se potěšeně uchechtl. „Já tomu snad opravdu uvěřím. Ale jedno ti povím. Jestli to klapne, z tebe udělám vévodu. To přísahám.“
„No,“ ozval se ze tmy vykladač, „nás na Trnitém učili, že si od lidí nemáme příliš slibovat.“
„Copak vy sami k lidem nepatříte?“ prskl naštvaně Gwen. „Vlastně o tobě nic nevím, zatímco ty o mně víš skoro všechno.“
„Nemáš tolik žvanit,“ usadil Gwena společník.
„Ohohohó! Vyplatí se, když o sobě spolucestující leccos vědí. Byl bych mnohem klidnější, kdybych už od začátku věděl, že si s tím mečem poradíš. A dál? Co ještě umíš kromě vykládání karet? Odkud pocházíš? Z jaké jsi rodiny?“
„Jsem sirotek,“ zavrčel vykladač.
To o sobě opravdu vůbec nic nevíš?“
Janis obrátil oči v sloup. „Rodinu stihlo neštěstí.“
„Nějaká pohroma? Kde k tomu došlo?“
„Byl jsem ještě dítě,“ zněla odpověď.
„Tak se o tebe postarali příbuzní,“ domýšlel se neodbytný Gwen.
„Zemřeli,“ odsekl Janis. „Ztratil jsem se v divočině a po čase jsem se dostal na Trnitý ostrov. Nejdřív jsem tam pracoval, potom studoval.“
„A jak se stalo, že jsi právě vykladačem? Vždyť je to…o hubu. Proč nejsi třeba věštcem nebo zaříkávačem?“
„No,“ zašklebil se Janis, „moc vybírat jsem si nemohl.“ Vykladačem vlastně nikdy být nechtěl, ale protože neměl na školné, musel brát, co bylo. Byl to jediný obor, kde se dalo studovat na stipendium. Sponzoroval ho arciprelát Fteren, nejvyšší diákon Temného pána. Na tuto specializaci se nikdo zvlášť nehrnul. Vykladači, pokud se chtěli dožít alespoň středního věku, se prostě museli zaprodat, jinak dříve či později udělali chybu a končili v ohni. Se stipendiem si Janis mohl žít jako kníže, ale místo toho si zaplatil ještě studium dalších dvou oborů, věštění a přivolávání. Právě díky studiu přivolávání získal bojový výcvik, protože přivolávači by bez něj konfrontaci s démony nepřežili. Viděl Gwenovi na nose, že právě tohle by od něj moc rád slyšel, ale přinutil se mlčet. Stačilo, že si ho kvůli tomu tolikrát dobíral Trsuah.
„A je pravda, že každý vykladač je svému mecenáši zavázán životem? Že je to součástí smlouvy?“ dotíral dál Gwen.
Janis se na něj soucitně podíval. Formulace zněla trochu jinak, ale nebylo účelné tyto informace rozšiřovat. Smlouvy bývaly obvykle dvě. Jedna s mecenášem a ta druhá s Temným. V té druhé šlo o duši a podrobnosti byly pro uši nezasvěcených zapovězené. Janis na Trnitém ostrově nelitoval času, a studiu mysteria Temného pána se věnoval. Docházel na soukromé hodiny a nakonec se v chrámu Temného pána podrobil nejnižšímu svěcení. Měl za to, že takto bude zaprodání odolávat snáze. Naplánoval si odvěké dogma, že vykladač může fungovat jedině, když se zaprodá, prolomit.
„Z tebe aby všechno páčili heverem,“ postěžoval si otráveně Nemesijec. „Pověz mi alespoň, jak zní první pravidlo.“
„O čem to mluvíš?“ ošil se vykladač.
„Ještě v Nemesii jsi říkal, že mág přátele nemá. Že je to druhé pravidlo. Přesto ti přátelství nabízím. Teď bych chtěl znát ještě to první pravidlo.“
„Praví se v něm, že nikdy nemáme říkat více, než co je nezbytné,“ řekl upjatě Janis. Poučka zněla v originále jinak. Doslova: Neházejte perly sviním, ale pro nezasvěcené uši zněla příliš hrubě.
„Měl bych se teď urazit?“ zavrčel Gwen.
Janis se mu podíval do očí. Teď ve tmě se v nich odrážely plameny z ohniště, ale stále působily stejně průzračně jako za bílého dne. Zastyděl se. „Ne. Vážím si tvé nabídky. Nepřeslechnul jsem ji, i když to tak vypadalo. Dlouho jsem byl sám. Vlastně celý život. Tak dobrá, Gwene, budoucí králi. Přijímám.“
+++
