Vykladač I. - Zuby poražených - 17. kapitola: Diren, nový král krenevů

29.08.2025 07:01

Janis se pokoušel něco udělat, ale nedokázal vůbec nic. Měl potřebu zařvat, ale ani to se nedařilo, jako kdyby už neměl ani hlasivky. Jeho tělo bylo jako nepotřebná věc. Hiria-abhama leželo na zemi, tiše jiskřilo a praskalo.

 

Temný mezitím před smrtícím artefaktem obezřetně ustoupil zpět do sousedního pokoje. 

 

Krenevka stála jako svíce a těkala očima z místa, kde naposledy vydechl její bratr, na nehybného a krví zalitého Janise a zase zpět. „Tys ho zabil!“ vzlykla.

 

„Odrovnal se sám,“ ozval se ze tmy otráveným tónem Henrex. „Viděla jsi to. Musel vědět, že ten pokus nepřežije. Zvedni ten krám zvedni a strč ho zpátky do krabice. Hned!“ zařval.

 

Kdyby Janis mohl, řekl by jí, že ji Henrex zneužije a zotročí víc, než kdy byla. Podle toho, jak skepticky se tvářila, to možná věděla. Bratrova smrt jí viditelně otřásla. V duchu klel, že netuší, co se jí odehrává v hlavě. Náhle se k jeho zkrvavenému obličeji naklonila tak těsně, že se ho téměř dotýkala špičkou nosu. Toho všetečného nosu, který tak ráda všude strkala. Pátravě se mu zahleděla do očí. Už ho nic nebolelo. Zvláštní.

 

„Copak nevidíš, že míšenec dávno zcepeněl?“ houknul ze salonu Temný.

 

„Není mrtvý,“ namítla.

 

„Nesmysl,“ odfrkl sahíjin, „co bylo lidského, je mrtvé od chvíle, co to otevřel. A ta ubohá krenevská čtvrtina nemohla takový výron síly vydržet.“ 

 

„Byl otrávený teffredinem," namítla Vivon. „Na hranici mezi životem a smrtí balancoval tři dny.  Paradoxně to mu teď pomohlo.“

 

„Tak to trápení ukončím, až to žezlo zavřeš,“ uchechtl se Temný, ale jeho hlas se třepil nervozitou. „Bohové mají být milosrdní. Hlavně už mě poslechni. To s tvým bratrem jsem neplánoval, přísahám...“  

 

„Nechci, abys ho zabíjel.“

 

„Proč?“

 

„Už bylo dost umírání!" vyjekla. „Nejdřív mě smrtelníci připravili o sestru, teď jsem kvůli tobě přišla o bratra. A to, co plánuješ s Direnem, se mi taky nelíbí. Nedám to žezlo zpátky, dokud mi neslíbíš, že Janise ušetříš!“

 

„Vivon,“ zapředl výhrůžně sahíjin z úkrytu, „doufám, že si uvědomuješ, co po mně žádáš.“

 

Krenevka si dlouze bolestně povzdechla. „Ano, Nexi. Uvědomuju.“ 

 

Janis jí strašně chtěl říct, že ten obchod bude mít nějaký háček. Sahíjin ji určitě nějak podfoukne. Ale nedostal příležitost. 

„Tak dobrá,“ zamručel Henrex.

 

„Přísaháš, že mu pomůžeš?“ Znovu se sice ujišťovala, ale bylo to jen horší. Smrt by mohla být vysvobozením…

 

„Ano, když ten harapák strčíš do krabice,“ vyštěkl naštvaně bůh. 

 

V napjatém tichu se bohyně konečně pohnula. Zvedla žezlo ze země a vložila ho zpět do schránky. Štíhlými prsty uchopila víko a s hlasitým třísknutím je zaklapla.

 

Mrazivý závan pominul a v tu ránu byl Temný opět v místnosti. Aniž se z místa u dveří pohnul, svíral truhlici v rukách. Vítězoslavně se na Vivon usmál. „Hodná.“

Současně síla jeho božství naplno ovládla prostor. Svou přítomností naplňoval každý kousek volného místa. Janis měl dojem, že kdyby dokázal pohnout rukou, musel by na něj narazit.

 

Bůh vložil truhlici do rukou Erijenovi a laskavým tónem, jako kdyby hovořil s dítětem, řekl: „Jenom to chvilku podrž.“ 

 

Nemesijec přikývnul a couvaje ke stěně se pod tíhou schránky i nevídaného zážitku pomočil.

 

Bůh při pohledu na roztřepaného Nemesijce znechuceně nakrčil nos. Pak vztáhl paže k Vivon a zářivě se na ni usmál: „Tolik jsi mi chyběla, lásko. Honor-re budiž z tebe sejmuta.“

 

 

Vivon vplula Henrexovi do náručí. Jak se dostala do blízkosti čelenky, Senedonův hemakrytt inicioval její transformaci. Místnost zaplavilo jasně bílé světlo. Krenevčiny matně šedé vlasy ožily vlastním životem, leskly se, povlávaly, její pleť nabyla perlového odstínu. Celým vzezřením teď Vivon připomínala bohyni   zapovězených krenevských legend. Ačkoliv se tvářila spíše ponuře než šťastně, tak kdyby si divák odmyslel okolnosti, bylo by se mu to i líbilo. Ruku v ruce přistoupili Vivon s Henrexem k nehybnému Janisovi. Henrex po něm přejel pohledem a zavrtěl hlavou. „Vidíš jeho duši? To třepetavé? Zvláštní, že se ho pořád drží.“

 

„Je to mág,“ hlesla.

 

„Především je to krevenský exot,“ opravil ji. Potměšile se usmál, zhluboka se nadechl a vyfoukl na Janise obsah svých plic. 

 

Zaplavil ho teplý příboj. Mrtvá strnulost se rozechvívala životem. Pak se hluboko v něm něco otevřelo. Pod záblesky rudého kamene jako pod nápěvem písně, kterou už kdysi dávno slýchal a kterou nikdy úplně nezapomněl, se jeho podstata probouzela. Uvědomil si, že ho sahíjin nejen oživil, ale že blízkost hemakryttu nastartovala jeho krenevskou část. Nejdřív si myslel, že je oslněný zlatou září, ale jak se od něj boží tvář vzdalovala a on získával širší výhled na interiér pokoje, seznal, že na něj ze všech stran útočí miliony cizích vjemů, prostor se na něj řítí a on se stejně tak rozprostírá do šíře. Vše spolu souviselo, prolínalo se a prolamovalo průhledy do dalších prostorů přesně, jak mu to popisovala Qlea, když vyprávěla o tvorbě. Vyděšený a fascinovaný současně se pokoušel to vstřebat, protože stál na prahu něčeho úžasného. Připadal si jako by stál u pootevřených dveří. Tam venku ho čeká celý svět. Potřeboval ty dveře rozrazit dokořán. Věděl, co musí udělat, aby se jeho síla plně rozvinula. Stačí jediný dotek kamene v Henrexově čelence. Chtěl zvednout ruku, ale dřív, než tak učinil, položil mu zamračený sahíjin dlaň na temeno a řekl: „Návdavkem ti předávám Honor-re.“ zamumlal. 

 

Janisovo zorné pole se náhle zamlžilo. Barvy vybledly, kontury se rozplizly. Ale nebylo to stejné jako předtím, když byl člověkem. Nic nebylo stejné. 

 

Sahíjin se pyšně otočil k Vivon. „Vidíš? Žije. Chvíli potrvá, než se dá dohromady.“ Pohodil hlavou k Erijenovi: „Pak ho tady svému přičinlivému věřícímu za pár šestáků prodám.“ 

 

Krenevčina stříbrná tvář se zklamaně stáhla: „Tys ho proklel?“ vyjekla, „chceš ho prodat smrtelným? Vždyť se na nich neprovinil!“

 

Henrex se rozchechtal. „A Ravens snad ano? Přesto byl trestán víc než ostatní. Právě ty, má drahá, která jsi od svých soukmenovců zažila více zášti než kdokoliv jiný, bys měla vědět, že spravedlnost je iluze.“

 

„Možná její uplatňování v praxi,“ zakrákoral tlumeně Janis, „ale spravedlnost samotná iluzí není.“

 

„Vidíš? Už může mluvit,“ liboval si Temný. „Ještě chvilku a bude jako rybička.“  

 

„Podvedl jsi mě!“ zakňourala užasle Vivon. Ustupovala ke stěně, celá se chvěla, jako by jí otřásla zima.

 

„Chtěla jsi, abych ho zachránil, a to jsem udělal,“ bránil se bůh. „Nemohl jsem ho nechat jen tak.“

 

„Zrádče,“ vzlykla. „Stejně tak jsi mě podvedl s Direnem! Už od počátku ho plánuješ obětovat a mně jsi o tom neřekl!“  

 

„Jen protože jsme se o tom nebavili, nemůžeš mě obviňovat, že bych ti lhal,“ řekl uraženě Temný. „A Direna jsem šetřil, co jen šlo. Když mi strážní hlásili, že ho Trsuah tajně vyučuje dějinám, logice a co já vím čemu dalšímu, nechal jsem to být. Nezasáhl jsem, ani když si baziliščí poštou vyměňoval dopisy s Ewonou. Kdyby se to nedělo, sám bych mu to vzdělání musel nějak zprostředkovat,“ Henrex se rozšafně usmál. „Vždycky jsem si uvědomoval, že je to syn krále a podle toho jsem s ním jednal. Že ho strážní občas seřezali? No a co? Chtěl jsem, aby nebyl padavka. To taky není. A byl jsem to já, kdo ho vycvičil k boji. Někdo se role šampiona chopit musí. Je připraven.“ 

 

Janis ucítil brnění v kostech. Vzápětí se dům otřásl. Kabinet se zaplnil šesticí hřmotně vyhlížejících démonů navlečených v kožených kazajkách a kalhotách, páchnoucích krví a kouřem. Nízká čela potažená šedivou kůží zdobily desítky drobných růžků, ale ten pátý s rukama v okovech a omotaný řetězy, jehož rozhalený hrudník brázdily krvavé šrámy, vypadal jako člověk. I když byl vysoký, nebyl tak robusní jako ostatní. Měl rozcuchané smolně černé polodlouhé vlasy. Pravidelně řezané rysy jeho hezkého obličeje zaneřáděného špínou a krví důvěrně připomínaly ten Ravensův. 

 

Bůh ukázal na svázaného. „Co zase provedl?“   

 

„Bylo nám doručeno obvinění parafované vznešeným Emdewonem, sire,“ meldoval démon s rudými zorničkami a špičatýma ušima. „Vyšlo najevo, že má prsty ve žhářském spiknutí v okolí Senediny hory před osmi lety. Preventivně jsme ho zajistili.“ 

 

Temný znechuceně ohrnul ret a mávl rukou. „Švagrová má smůlu. Žádný proces nebude. Držte ho ode mne dál, hlupáci,“ štěkl nejspíš v obavě, aby blízkost hemakryttu v jeho čelence Direna nevyprovokovala k riskantní akci. Běsové provinilce okamžitě odmrštili směrem ke krbu. Dopadl téměř k Janisovým nohám. 

 

„Ani se nehni!“ poručil Direnovi nebešťan. A skutečně. Mladý démon ustrnul zkroucený, jak dopadal k zemi s pokrčenýma nohama, hlavou zalomenou pod tělem jako socha.

 

Temný si rudookého gestem přivolal k sobě. Ukázal na truhlici, kterou třímal Erijen a řekl: „Tohle ponoříš na dno Dobhanského močálu.“ Všechny poskoky přehlédl a dodal: „Tímto vám výslovně zakazuji tu věc opětovně z té břečky tahat. Seržant Hjent stanoví kolem močálu hlídky.“ Mrskl očima po ztuhlém Direnovi. „Emdewonovi vyřiďte, že démona číslo rtuente mu vydat nemohu. Jeho případ bude řešen v souvislosti s likvidací krenevské vzpoury.“

 

Démoni při zmínce o vzpouře překvapeně vyvalili oči. „Rozkaz, vznešenosti,“ vyštěkli unisimo a s duněním zmizeli. 

 

Mladého démona, zamrzlého v jeho nepřirozené pozici a vztekle blýskajícího očima, tam nechali.

 

Henrex poslal Vivon vzdušný polibek, upřel na zkamenělého Direna zkoumavý pohled a řekl: „Tvůj otec je mrtvý, vojáku, protože chystal vzpouru. Nezabil jsem ho já, ale výboj z Hiria–abhama,“ dodal tónem, jakým se mluví o mizerné letošní úrodě žlutých ředkví. Po celou dobu proslovu si bůh v dlani pohazoval malým prskajícím energetickým klubíčkem.

 

„Dobře, že to zkusil,“ procedil mezi zuby Diren.

 

„Takže mu jeho pohoršující jednání schvaluješ?“ ujišťoval se Temný.

 

„Samozřejmě!“ sykl Diren. „Jaká úleva, že to nevzdal! Po všech těch letech! Zemřu s pýchou, že se můj otec zachoval správně!“ 

 

Temný si založil paže na prsou a zloumavě si Direna prohlížel. „Ts ts ts. Takoví jste všichni. Místo abyste se snažili o pochopení, uchylujete se k urážkám. Kdybys byl čistokrevným démonem, dávno bych tě vytřídil. Ale protože jsi i krenev, dostaneš šanci se vykoupit.“ 

 

Diren se zle rozesmál. „To jsem zvědavý.“

 

„Když tvou démoní polovinu zabiju, ta krenevská se plně rozvine. Senedonova linie byla odjakživa nejsilnější. Čas druhé výzvy je tu. Jsi nejlepším zabijákem, kterého jsem kdy vycvičil,“ zavrněl Temný. 

 

„Dělat smrtelníkům na Jestřábí hoře šaška?“ zachrčel jízlivě Diren. „Nikdy. Radši zemřu tady a teď.“ 

 

„Ani když se ti postavím já sám?“ řekl Temný. Přitom bylo nad slunce jasné, že souboj bude nerovný. Divadlo pro smrtelníky, kteří pak poraženého obřadně předají plamenům. Henrex nejspíš kalkuloval s tím, jak moc ho Diren nenávidí.

 

Ravensův syn vztekle zavrčel.

 

Janis pochopil, že takové nabídce asi neodolá. Zavřel oči, aby se lépe soustředil a začal pomalu a rytmicky recitovat, co poslední noc předtím, než byl otráven, zaslechl v dimenzionálním šumu:

 

„Opadá maso a vyteče krev, kosti budou praskat, a smrtelníci budou řičet nadšením

Ale vítěz poraženého nezabije.

 Ten bude darem pro všechny věrné věřící

Jeho svržením do plamenů, se lidé zatíží kolektivní vinou.

A nevědomky tak dosáhnou dna své malosti

V kontrastu s velkolepostí vítěze jim nezbude nic silnějšího než víra.“

           

Když skončil, oči otevřel, a už normálním tempem dodal: „Nenech se zmást, Direne. Tvůj otec za tebe už zaplatil a Henrex to dobře ví. Ať si tu oběť hledá jinde. Garantuju ti, že ji najde. Máš jiné poslání. Teď jsi králem krenevů ty.“   

Čekal, že ho Temný okřikne, ale bůh na něj znepokojeně civěl. Stále si pohazoval s tím svítivým klubíčkem. Pak se otočil k rozběsněnému Direnovi a řekl: „Je na čase, by sis krenevský chlebíček ozkoušel. A po pár týdnech u smrtelníků, se mi ještě velice rád na Jestřábí hoře postavíš.“ Bůh se rozmáchnul a hodil. Jakmile se svítivé klubko strefilo do Direnova ramene, jeho tělo vzplálo v ohni. Místnost vyplnil křik, kouř a štiplavý zápach. Janis v hrůze sledoval, jak plameny zhasínají. Místo ohořelého torza k zemi spadlo zcela neporušené tělo muže se stříbřitou kůží. 

 

„Celý tatínek,“ uchechtl se Henrex. „Tedy ještě, než z něho Seneda udělala tintítko, přirozeně,“ dodal poťouchle.   

 

Ravensův syn se vzepřel na loktech. Stále ležící na břiše si ohromeně prohlížel svá stříbřitá předloktí, hýbal prsty, zatínal pěsti. Rozhlédl se kolem a zíral na pozůstatky jeho staré existence v podobě krusty krve a masa připečené k podlaze. Pak zvedl hlavu a hořce se na sahíjina usmál: „Už se nemůžu dočkat, až ti nakopu prdel, Henrexi.“  

 

„Erijene, můj služebníku,“ řekl pobaveně Temný, „máš nějaké peníze, abys mohl zaplatit za dva otroky, které ti prodám? Jsou to sice míšenci, ale jsou z královské linie.“

 

+++

 

Janis visel v řetězech a mělce dýchal. Občas se probudil sám, ale většinou mu pomohli vědrem ledové vody nebo rozpáleným železem. V infernu bolesti jejich tváře ani otázky nevnímal. Pokaždé, když se propadal do tmy a doufal, že je to naposledy, se mýlil. Nemohl zemřít. Muselo to souviset s jeho krenevským dědictvím. Byl prostě odolnější. 

 

Když se probral, poznal, že je stále ve svém domě, ve sklepení pod zbrojnicí. Přišel za ním Erijen. Opět měl ve tváři ten rozpačitý výraz. „Za chvíli si přijdou pro výpověď. Chci, abys všechno pěkně podepsal.“

 

„Na žádnou výpověď se nepamatuju,“ zasípal Janis.

 

„Vždyť jsi taky nic neřekl. Jenom jsi řval, když tě mlátili,“ ušklíbnul se Erijen. „Ale to museli,“ dodal omluvně. „Jinak by veřejnost neuvěřila, žes všechny ty hrozivé věci přiznal.“

„Co?“

„Krenevský původ, incestní poměr s vlastní babičkou, vraždy patnácti akezonských patricijů za účelem získání jejich vitální energie, přípravu krenevského povstání a konečně úsilí o svržení krále Gwena a převzetí moci.“

Opravdu pestrá sbírka. Kdyby měl Janis sílu, byl by se rozchechtal. „Nic…podepisovat…nebudu.“ 

„Ale ano,“ odsekl Nemesijec. Sáhnul si k opasku a strčil mu pod nos nějakou ohebnou stříbrně pableskující věc. Visely z ní tenké dlouhé třásně. Karabáč z kreneví kůže? Janis se zprudka nadechl, protože se mu udělalo zle. Rukojeť té odporné věci byla spletena ze silnějších pruhů a ty tenké volné třásně slouží jako důtky. Věc voněla ketenovým olejem a strachem. 

„Tento pochází z Gwenova ceremoniáře Anakise,“ řekl zaníceně Erijen. „Vždyť ho znáš. Ten, co se pořád třese. Nechal ho tak potrestat Suechův dědeček. Už ani nevím za co. Smrtelník by tolik bolesti nevydržel, ale krenevovi stažená kůže za pár dnů doroste. Mistr Aluun, králův kat, je umělec. Diren ani moc neřve. Materiálu na první karabáč už je dostatek. Ale napadlo mě, že by se mi hodil ještě jeden. Aluum nám poradil, jak otroka nejrychleji zregenerovat, aby nová kůže dorostla co nejrychleji. Visí za nohy s hlavou ponořenou v octě. Je na tobě, jestli budeme vyrábět další karabáč, nebo jestli ho sundám.“ 

 

„Takže když to podepíšu…," řekl Janis.

 

Erijen se přátelsky usmál. „Spokojím se s jedním karabáčem. Ale velké rozmazlování nečekej. Poctivě jsem za vás zaplatil.“

 

Janis byl z jeho proměny vyděšený a znechucený. Vybavil si, jak Erijen lovil z ozdobné vázy na krbové římse měďáky, které tam on sám míval přichystané pro poslíčky. Těmi drobnými za pak Erijen za Direna a za Janise Henrexovi zaplatil. 

„Přešli jste do mého majetku společně s palácem a polnostmi v Morfenu,“ pochlubil se Erijen, „jakmile Gwen přečetl depeši ze Zvoncového chrámu.“ 

„Proč, Erijene?“ 

Nemesijec se lehce dotkl značky vypálené na svém líci a upřel na něj zkoumavý pohled. Jeho tvář se křečovitě zkroutila. „Resten mě ponížil. Temný pán mi dal šanci se mu vyrovnat. Jen tak se můžu dál těšit z Riviny blízkosti. Vlastně to začalo už před patnácti lety. Měl jsi mít rozum. Jako můj osobní mág ses mohl mít dobře, kdyby sis nezačal hrát na něco většího. Cože to ukázaly Estebanovy karty? Že otec toho dítěte, které mimochodem po narození zemřelo, je šílenec? Ha! Odera mi přísahala, že to já jsem otcem! Esteban měl prostě chcípnout dřív, než na ty karty sáhnul. Chudák můj otec! Co se natrápil, když tě dal honit po celé Nemesii. Abys věděl, to já jsem dal upálit Veru. Byla moc zvědavá. Pořád se na mně tak divně dívala.“ Erijen ohrnul ret a zasyčel: „Jenže ty ses nepoučil. Místo, abys po té zkušenosti zalezl někam do díry, prodral ses až k trůnu. Tolik jsem tě nenáviděl, když jsem tě našel ženatého s Rivou. Chtěl jsem tě rozpárat a uškrtit vlastními střevy! Ale místo toho jsem ti musel být za tu tvou zasranou laskavost ještě vděčný!“

 

„Jsi ubožák,“ vydechl Janis.

 

„Nevidíš věci reálně!“ zamručel Nemesijec. Šel do kouta k výhni, a vytáhl ze žhavých uhlíků železnou tyč. „Ukážu, kdo je tu ubožák,“ broukl a neodvratně se s rozpáleným železem blížil.

 

Z chodby se vynořila další postava. „Na vašem místě bych to nedělal, Vaše Milosti,“ ozval se nevzrušeným hlasem Cinet. „Kněží a nobilita ode dvora tu budou každou chvíli.“

 

Ruka s tyčí klesla. „A sakra,“ zaklel Erijen. „Radši se na tu parádu půjdu převléknout. Riva už je u královny?“

„Ano, pane vévodo.“

 

Tyč odletěla do kouta. Erijen lehce odběhl.

 

Cinet sáhnul kamsi do stínu. V ruce držel cínový pohár. Nabral vodu ze džberu a podával ji Janisovi ke rtům. „Visíte tu třetím dnem, Milosti,“ poznamenal pochmurně. „Než přijdou, měl byste se dát trochu po pořádku. Když mi slíbíte, že nebudete dělat potíže, sundám vás. Všechno potřebné jsem nachystal vedle v komoře.“  

Janis nevěřil vlastním uším. Vycenil zuby. „Oč vám jde, kapitáne?“

Cinet si rozpačitě přešlápl. „Nehodí se, aby vás tu našli ve špíně jako vepře,“ řekl a jeho kamenná tvář se stáhla potlačovanou nevolí. Asi mu vadilo, že dává najevo osobní postoj. „Dům opustit nemůžete. Dokonce nemůžete nikoho zabít, ale mohl byste se porvat. Přesto vás žádám, abyste to nedělal.“

 

„Mám strašnou potřebu to vyzkoušet,“ přiznal se pomstychtivě Janis.

Ano, na ruce má Trajanis hodinky - UI si nedala říct:))

 

„Chápu,“ řekl mdle Cinet, „ale nezapomínejte na kletbu. Odpor je zbytečný a váš…příbuzný by to odnesl s vámi. Tak dáte mi to slovo?“

 

„Dobrá,“ houkl Janis, „slibuji, že nebudu dělat potíže.“

 

Cinet přikývnul. Uvolnil řetězy, kterými byl Janis přes kladku vytažený k hákům v klenbě. Vykladačovy nohy vypověděly službu. Pár silných paží ho zvedal a táhl chodbou pryč. „Pomůžu vám,“ poznamenal Cinet u kádě s vodou. Byla dokonce trochu teplá. Oblečení, které na něj na stoličce čekalo, vonělo bylinkami a pocházelo z jeho vlastní skříně. 

 

„Teď vás musím pověsit zpátky,“ řekl mu kapitán, když byl s očistou hotový. 

„To se nedá nic dělat,“ zavrčel Janis. Zpátky procházeli kolem dveří zavřených na závoru. Vycítil, že je za nimi Diren. 

„Nezapomínejte na slib, pane,“ ozval se za jeho zády Cinet. 

Janis přikývnul, ale v duchu už spřádal plány, jak z toho ven. Jedna rána z boku pěstí do spánku a Cinet bude ze hry. Nezabije ho, jen omráčí. Pak sbalí Direna a půjdou. Od výklenku ve druhém podzemním podlaží vede tajná chodba ústící v chrámu bohyně Erix. Jak prosté, už se nemohl dočkat, až se do toho pustí. Pak jeho srdce sevřela ledová pěst a přinutila ho zkroutit se do dřepu. Přerývaně dýchal a skřípal zuby. Tak to je ta hnusná kletba? Matně si vybavil, jak Diren řval, když ho v řetězech táhli z kabinetu pryč. Muselo jich na něj být šest a ani s ním nehnuli. Pak k němu přistoupil Erijen, vlepil mu políček a Diren vlivem kletby poslechl jako beránek. 

 

„Aspoň vidíte, jak to funguje,“ poznamenal apaticky Cinet. 

 

„O nic jsem se nepokusil, jenom jsem na to myslel,“ zasípal Janis. 

 

„Ano, já vím,“ řekl kapitán. 

 

+++

 

Pro zástup kněží z akezonských chrámů, snad všechny členy dvorské rady, pověřence zahraničních velvyslanectví, ve sklepě nebylo k hnutí. Osobně se obtěžovala i arciprelátka řádu Zubaté Grewiny, jediného řádu, který sídlil přímo v Tenerisu. Gwen chyběl. 

 

„…zákeřným způsobem vetřel se do lidské společnosti a bude tedy podle lidských zákonů souzen a odsouzen, načež bude jako příslušník zatracených zařazen do majetku vévody Erijena z Morfenu,“ četl tajemník rady. Až nyní se Janisovi potvrdilo, že Erijen skutečně shrábnul vše, co on sám roky budoval. 

 

Následně četli výpověď, kterou údajně při výslechu Janis nadiktoval. Tajemník obšírně popsal provinění, o kterých se už zmínil Erijen, ještě přidal daňové podvody, mesalianci a vše dovršil svatokrádeží, rouháním a křivopřísežnictvím. Když skončil, Belten se Janise otázal, zda přečtené výpovědi rozuměl. 

 

„Naprosto, Vaše Svatosti,“ ušklíbnul se Janis. „Ale zapomněli jste v tom výčtu zločinů ještě na zoofilii s bazilišky a nekrofilii se starou Tejou. A k tomu incestu s babičkou připište ještě ten s matkou, starou Zubatou. Mně už na nějakém dalším žvástu nesejde.“  

 

„Protestuji!“ vřískla Ektedema, arciprelátka Zubaté Grewiny. „Za takové nehorázné rouhání si zaslouží přehodit plamenům!“

„Vaše paní má smůlu,“ houknul Belten, diákon Temného pána. „Už si ho rezervoval můj pán.“

 

Arciprelátka popuzeně namítla, že to se ještě uvidí. Belten se zamračil, protože Ektedema měla vyšší postavení než on a mohla by na odčinění urážky Paní plamenů trvat. Byl pouhým diákonem, protože arciprelát řádu Temného sídlil v Gondotu.

Odněkud z chodeb znásobené ozvěnou se ozvaly podivné zvuky připomínající psí vrčení. 

Velekněžka se rozzářila. „Máte psí smečku? Dáte jim ho pomuchlovat?“

Erijen zavrtěl hlavou a řekl: „Lituji, ctihodná, ale to skučí můj druhý krenevský otrok. Teprve druhé svlékání z kůže.“

„Už ho nechej,“ procedil mezi zuby Janis.

„Tak se, Její Svatosti, Ektedemě, omluv,“ zasyčel na něj Erijen, zatímco jej Cinet spouštěl z řetězů.

„Pokorně se za to ostudné rouhání omlouvám, Vaše Svatosti,“ zadrmolil uctivě Janis. Dřív, než se rozplácnul, ho jeho bývalí hlídači zachytili a přistrčili ke stolku s hustě popsaným pergamenem. 

Přečetl jenom poslední dva řádky. Při plném vědomí a dobré vůli, prostý od nátlaku, s upřímnou lítostí a odevzdáním  …………..

Na vyznačeném místě se tak akorát vešlo jeho křestní jméno. Pergamen měl hodně široký dolní okraj. Škodolibě se uchichtl. Namočil pero, nad vyznačené tečky udělal hezkou vlnovku, aby tam nikdo už nic nemohl doplnit a dolů pod text napsal: Trajanis Eudor Hachen, princ z Grenedonu, pravnuk Senedonův.

Jakmile položil pero na stůl, už jej táhli pryč. Kdosi mu svazoval ruce za zády. Zaznamenal, že stolek obestoupili kněží, aby se jeho definitivním krachem pokochali. Když viděli, jakým způsobem se podepsal, strhla se vřava. „Skandál!“ rozčilovala se Fluva, kněžka bohyně Senedy. 

Janis se kousal do rtů, aby se nerozesmál, protože takto si to určitě nepředstavovali. 

„Zřežte ho, co se do něj vejde,“ zaslechl ještě Beltena.   

Kamsi ho dovlekli a mrštili s ním o zeď. Dřív, než mu kopanci do hlavy přivodily mrákoty, ještě stačil zaznamenat Direnovo nahé tělo visící od stropu.

 

+++

 

Když se probudil, ležel na podlaze a nad ním se skláněl Direnův obličej. 

 

Ravensův syn páchnul octem, ohněm, kouřem, krví a bahnem, ale jeho kůže teď stříbřitě svítila. Kolem úst měl trpké rýhy, zapadlé oči mu horečnatě doutnaly, pod tunikou místy prosakovala krev. Chytil Janise za ramena a zatřásl s ním. „Můj otec. Chci vědět…jak se to stalo. Pověz mi všechno, co o něm víš.“  

 

Dlouhý čas Janis vyprávěl a Diren ho přerušoval jen výjimečně.

 

U epizody s „nápojem lásky“ se Diren zlostně naježil a skočil mu do řeči: „Měli jste to nechat, jak to bylo!“ „Celých dvanáct let neplakala! Teď se bude zase trápit. Je tak mizerná herečka! Nedokážu si představit, jak bude reagovat, až jí Temný předvede karabáč z mé kůže.“

 

„Tys poznal, že byla očarovaná?“ podivil se Janis.

 

Diren nasupeně prsknul: „Myslíš, že jsem idiot? Bylo mi teprve pět, když jí ten dryák dali, ale to přece nešlo přehlédnout! Změnila se ze dne na den. Nejdřív jsem to nechápal. Myslel jsem, že je to moje vina. Že onemocněla, protože zlobím. Ale Vdopnea, skřítka, mi to vysvětlila dřív, než ji u mě našel Sebass a vytřídil ji.  Až později jsem vypátral, že ji za mnou poslala babička z Kewendonu. Nakonec jsem pochopil, že nejsem úplně sám. Kdyby měla máma na výběr, nezbavila by se mne. V osmi letech mě zavřeli do kasáren, ale bylo to pořád lepšín ež žít v jedné domácnosti se Sebassem. Taky Trsuah mě hodně naučil. Myslím, že ho poslal otec, i když modrák to nikdy nepřiznal.“

 

Janis potlačil pohnutí. „To je pravda. Ravens tě miloval. Tolik se bál, že z tebe udělají zvíře.“

 

Diren ohrnul ret a zlostně prsknul: „Bylo by lepší, kdybych jím byl. Jak jste to mohli tak strašně posrat?“

 

Janis si otráveně povzdechnul. „Kdo nic nedělá, nic nepokazí.“

 

Diren do něj udeřil pěstí a zařval. „Tak pán je nad věcí! Ale co moje matka? Teď, když je zase sama sebou, až se dozví, že je otec mrtvý, tak se z toho zblázní! A co můj život? Stálo to za hovno a teď to bude za dvě! Myslíš, že o tohle stojím?“ S vrčením se proti Janisovi vyřítil. Rvali se mlčky, aby nevzbudili pozornost hlídek nahoře na chodbě. Naráželi o zem, skřípali zuby a funěli. Byli by pokračovali snad do rána, ale pak, jako když utne, se něco stalo. Mezi nimi stál Anakis a každého svíral pod krkem a držel je od sebe v napjatých pažích.

 

„Dlouho jsem šetřil síly,“ řekl klidně bůh slov.  „Teď vás oba pustím, a vy se pomalu vzdálíte k opačným koncům cely.“

 

„Kdo že to sakra, jsi?“ vyjel naštvaně Diren, když se s Janisem podrobili.

 

„Představuji ti Anakise, krenevského boha slov,“ řekl Direnovi Janis. „Slouží rodině zdejšího krále jako dvorní ceremoniář. Nejspíš ho poslal Gwen.“ O Anakisovi se všeobecně vědělo, že ho Gizelini předkové zcela zlomili a jeho rozum vzal za své. Karabáč, kterým se Erijen předváděl, byl z jeho kůže. Pokud jednal, nejednal ze své vůle, ale na rozkaz svého pána, a tím byl král. „Co ten neřád chce, Anakisi?“ houkl Janis.

 

Anakis polekaně zamžikal. „Má starost, zda s vámi Erijen nenakládá příliš tvrdě, princi.“

 

Janis si založil paže na prsou a rozesmál se. „Zlatoušek Gwen. Vyřiď mu, že je nám skvěle. Jenom máme trochu hlad, žízeň a Erijen nás bestiálně mučí.“

 

„Hlad a žízeň?“ Anakis vykulil oči. „Pokud je pociťujete, je to jen psychosomatické. Hiria-abhama ve vás uhasilo poslední zbytky smrtelnosti, princi.“ 

 

Diren překvapeně vydechl. „Aha, a mně se to zdálo nějak divný.“

 

Bůh slov se na Direna omluvně podíval: „Bolest ale cítit můžete, Veličenstvo.“ 

 

„Toho jsme si už všimli,“ uchechtl se jízlivě Diren a zaťukal si na čelo. „Není těch titulů nějak moc?“

 

Anakis udělal ublíženou grimasu. „Ta oslovení vám oběma náleží.“ Obrátil se na Janise. „Můj pán vzkazuje, že vás plánuje od Erijena odkoupit. Už o tom s vévodou jednal. Zatím nepříliš úspěšně. Předpokládá, že po souboji na Jestřábí hoře bude Erijen sdílnější.“

 

„Že pěkně děkuju,“ řekl mrazivě Janis.

 

Anakis pokrčil rameny. „Jsou i horší majitelé, než je král Gwen, princi.“

 

„To možná jsou, ale já se majetkem prostě být necítím,“ zasyčel vykladač.

 

Krenev si ustrašeně vydechl a hrnul se ke dveřím. „Vzkaz jsem vyřídil. Abych šel.“

 

Když byl Anakis pryč, Diren rozčileně rozhodil rukama. „Co budeme dělat?“

 

„To ještě nevím,“ povzdechl si Janis. „Ale opravdu by mě zajímalo, jak a kdy se náš rodinný hemakrytt ocitl v té Henrexově čelence. Vždyť Temný na žezlo sáhnout nemůže. Když nějaký kámen chtěl, musel někomu přikázat, aby mu ho vyloupnul. Proč si vybral právě náš kámen?“

„Věděl, že otec něco chystá. Takže se pojistil,“ řekl Diren. „S hemakryttem mu mohli pomoci skřetové. Na ty magie kamenů nepůsobí, ale kdo mu to pověděl, netuším.“

 

„Královna Teja. A ta se to dozvěděla od mé babičky Qley už před lety,“řekl Janis.

 

„Ale proč by Qlea něco takového staré královně říkala?“ zhrozil se Diren. 

 

„Teja od Temného něco chtěla. Nejspíš dlouhý život a podobné nesmysly. Temný od ní na oplátku požadoval rudý hemakrytt ze žezla Hiria-abhama. Teja se jako smrtelnice žezla nemohla dotknout. Proto využila skřetů, což jí poradila její krenevská otrokyně. Qlea zase od královny potřebovala, aby jí pomohla zamaskovat novorozeného Eudora. Skřetí pomocníky, které pro oba účely stará královna angažovala, si potom ponechala ve svých službách. Dvě a dvě jsou čtyři. Qlea udělala chybu, ale netušila, co tím způsobí. Byla zoufalá, šlo jí o Eudorův život,“ povzdechl si Janis.