Vykladač I. - Zuby poražených - 16. kapitola: Stín střídá stín

28.08.2025 07:37

Skřetí hudebníci vyhrávali, lampiony visící z větví vykrajovaly v teplém šeru barevné ostrůvky. Od besídky u jezírka voněla grilovaná žebírka a z terasy kramclanové koláčky s kerunkami. Zahrada hučela jako v úle. Kromě královského dvora, Riviných příbuzných a Niteiných rodičů se dostavili i zástupci z diplomatických a obchodních kruhů. Když se po Gwenově boku objevil i zarputile se tvářící Emerich, Janis uznal, že tentokrát přišli skutečně všichni. 

Do půlnoci Emerichovi na truc hrál Janis vzorného hostitele. Jak množství vypitého alkoholu stoupalo, Riva odešla do postele a hudba se zrychlila. Erijen se vytratil zakrátko po ní. 

Janis pomalu procházel mezi hosty a hledal Ravense, aby ho odvedl do Grewinina chrámu. Tentokrát přivolají Trsuaha společně a pošlou ho pro Zuby poražených.

 

Každou chvíli se k němu někdo přitočil s potřebou si poklábosit. Janis byl nervózní. Měl pocit, že se proti němu ti otravní hosté spikli. Nakonec se Ravens objevil sám. Vynořil se ze tmy, tvář podivně staženou. 

 

„Konečně,“ usmál se Janis a mávnul směrem k prvnímu nádvoří. „Pojď, vypadneme. Vyvoláme Trsuaha ještě dnes.“

 

Krenev se nuceně usmál a přikývnul. Když byli v půli cesty k prvnímu nádvoří, Janis vycítil, že něco není tak jako vždycky. „Stalo se něco? Kam jsi šel, když jsem tě odchytil?“

 

„Gwen s Emerichem jsou opilí. Vlečou Vivon do sena,“ řekl neochotně krenev. „Řekl jsem jim, že budeš zuřit, ale poslali mě pro další víno. Nemohl jsem nic dělat, jsou to tví hosté.“ Tím narážel na obecnou platnost kletby. Kletba krenevy nutí přání smrtelníků, kteří jsou hosty jejich pána, plně respektovat.

  

„Měl jsi mi to říct hned,“ rozčílil se Janis. „Ty se drž stranou.“

 

Zamířil ke stájím a spěchal. Gwen jeho dvorec dobře znal. Do seníku si vodil vnadné děvečky, které do Janisovy domácnosti sám průběžně nasazoval. Krále nikdy nebavilo zdržovat se mytím, a už vůbec netrval na obcování v posteli. Říkával, že jedna nafrněná panička, tím měl na mysli Gizelu, mu stačí. K jeho prospěchu bylo třeba přiznat, že nebyl lakomý a ochotně se o potěšení dělil. Bývaly doby, kdy toho Janis bez skrupulí využíval. 

 

Škvírou dveří komory, do které shora z půdy shazovali seno, prosvítalo světlo.

Janis rozrazil dveře.

Gwen dosud oblečený svíral její nahá ramena. Ve tváři měl sveřepý výraz. Emerich se válel v seně a když si všimnul Janisova příchodu, zavrčel: „Kde je, kurva, ten Zmetek s chlastem?“

 

Král vlepil Vivon facku a pomsytchtivě se na Janise osopil: „Ta tvá mrcha si nechce kleknout!“

 

Janis přiskočil, vzal krenevku za paži, vytrhl ji z Gwenova sevření a sykl: „Zmiz!“

 

Vivon vyběhla ven, jak byla. Janis se vzápětí musel bránit Gwenovým pěstím. Když se přidal i Emerich, nezbylo mu než rány vracet. Gwen se s nadávkami brzy stáhl, ale Emerich řval, že prašivý povýšenec mu zábavu kazit nebude. Janis ho třikrát poslal k zemi, ale Suechův levoboček po něm pokaždé znovu vyjel. Počtvrté vytáhl nůž. Když mu Janis chtěl zbraň vykroutit, Emerich se zapotácel a plnou vahou na dýku nalehl. Během chvíle se jeho kůže zbarvila dofialova a králův švagr s děsivým chrapotem v křečích zemřel. 

 

„Nepříjemné,“ konstatoval mrazivým tónem Gwen. Stál ve dveřích a opíral se o futra. Jeho opilost byla ta tam. Na čele mu pulsovala žilka. Janis věděl, že král je maximálně naštvaný. Jeho život visí na vlásku. „Chci vědět, z jakého důvodu jsi nás zastavil,“ pronesl Gwen mrazivě. „A to, že ji šukáš ty sám, jako argument neberu. Podle božích zákonů, je otrokyně pouhou věcí! Jako tvůj král na ni mám právo!“

 

Teď musel Janis lhát jako sjednaný. „Soulož se zatraceným smrtelníky pošpiní,“ zasyčel. „Cožpak si neuvědomuješ, proč tvá žena rodí jen mrtvé děti? Zavinil to tvůj styk s Qleou. Když krenevka shořela v plamenech, vyvstala ti naděje, protože ses očistil! Místo, abys bohům děkoval, zakládáš na nový hřích!“ 

 

Gwen údivem zalapal po dechu. „To znamená, že bych mohl přece jen mít syna?“

 

„Jistě,“ řekl jemně Janis. „Vždyť tvá milenka otěhotněla až po tom, co Qleu upálili.“

 

Gwen se zazubil. „Ještě, že jsi mě zachránil!“ Pohodil hlavou k Emerichově mrtvole. „Tady toho zahrabej hodně hluboko. Konečně ti přestane pít krev.“  

 

„Jak si přeješ, sire.“ 

 

+++

 

Když král odešel, Janis si otřel orosené čelo. Dýchal, jako kdyby běžel do strmého kopce. Sehnul se k dýce a právě přemýšlel, kam ukryje mrtvolu, když dveře znovu zavrzaly.

 

Objevila se Vivon. Nahá. Okamžitě uhnul očima. 

 

„Nechala jsem tu oblečení,“ řekla na vysvětlenou.

 

Roztržitě přikývnul a otočil se ke zdi. 

 

Zašelestilo seno. „Ravens už kope jámu,“ prohodila. „Ve sklepě, kam nás hodili hned po příjezdu. Přenesu ho hned teď. Nikdo nic nepozná. Za chvilku budeme hotoví.“

 

„Dobře,“ šeptnul. Bylo mu divně. Nabílená zeď se vlnila. Nohy měl jako z gumy. 

 

Za krkem ucítil její teplý dech. „Tady na ruce to škrábnutí,“ ozvala se. Její hlas slyšel jako z velké dálky. 

 

Podíval se na hřbet zápěstí, kam jej škrábla špička Emerichovy dýky. Téměř to nekrvácelo, jen kůže kolem byla o odstín tmavší. 

 

„To nic není,“ zakrákoral. „Jako při holení.“ Věděl, že lže. Pak se propadl do tmy.

 

 

+++

 

Plameny kreslily stíny po stěnách a polena v krbu praskala. Hlava se točila a krk nesnesitelně pálil. Třásl se v zimnici, ačkoliv pokrývky, které se mu lepily ke košili, byly propocené. Levá ruka nesnesitelně bolela. Cítil, že ji má něčím ovázanou. Nejspíš se pokusili ránu otevřít a vyčistit, ale na to už je pozdě. 

 

Ve tmě slyšel hlasité chrápání. Těžce se nadzvedl na loktech, uviděl Cineta nataženého na lenošce u dveří. Vymotal se z postele a jak jej ovanul vzduch, rozdrkotaly se mu zuby. Sotva se udržel na nohou, ale nakonec se dopotácel do šatny, aniž by kapitána probudil.  

 

Ulevil si a pořádně se napil, ale každý doušek bolel, jako kdyby polykal žhavé olovo. Vzápětí všechno vyzvracel bohatší o krev. Ne nadarmo se přátelil s léčitelkou. Jed, kterým byla Emerichova dýka otrávená, byl kvalitní. Je nezbytné přivolat Trsuaha s žezlem a to hned. Dotápal k oknu a potichu je otevřel. Hlubina pod ním se zhoupla. Zklamaně se opřel o parapet. Kdyby lezl dolů v tomto stavu, leda by si zlámal vaz. Pohled na nebe prozrazoval, že je krátce před rozedněním. Naštvaný, že se cítí tak slabý, pomalu klouzal na podlahu.  

 

Zvenčí se ozvalo zašelestení. Zavrzal okenní rám a zavanulo koření. 

„Nemáte rozum, málem jste přepadl dolů!“ V okně seděla Vivon. Její hlas zněl rozčileně.

„Potřebuju…Ravense,“ zamumlal.

 

Přehodila přes rám i druhou nohu a měkce seskočila do pokoje. „Není tu,“ řekla. „Společně s vojáky doprovází domů doktora. Ten jed vás zabíjí, ale doktor slíbil, že se pokusí vyrobit protijed. Je třeba to udělat rychle.“   

 

„Jak…rychle?“

 

„Musíte zpátky do postele.“

 

Konečně si vzpomněl, který jed působí fialové skvrny na kůži. Teffredin. Extrakt ze skřetích žláz. Na ten, jak už jej kdysi varovala Vera, žádný protijed neexistuje. Ravens to musel vědět a ten doktor taky, ale asi se bál to vévodkyni přiznat. Možná chtěl použít něco, co účinek teffredinu zpomalí. Ravens jako otrok se k tomu vyjádřit nemohl, prostě musel poslouchat. Kdyby tu byl, ještě by stačili Trsuaha přivolat a žezlo probudit, ale takto je všechno v pytli. Na výčitky, že Janis tolik otálel, bylo pozdě. Zbývalo udělat totéž, co sliboval ten doktor. Zpomalit účinky. Jenže na rozdíl od šarlatána kvalifikovaně.

 

Ucítil, jak ho Vivon zvedá. Nechtěl, aby ho nesla. Muselo to vypadat směšně. Byla přece mnohem drobnější než on. „Běž do kabinetu, prosím,“ vydechl. „V přístěnku je lahvička. Má hrdlo zalité olovem. Na štítku je napsáno Qvestin.“

 

Byla rychle zpět. Podávala mu lahvičku s vazkým černým obsahem. „Qvestin? Další jed?“

„Jistě,“ vydechl. „Jen o něco slabší, než teffredin. Působí opačně, a proto se proces otravy na přechodnou dobu zvrátí. Zemřel bych tak jak tak.“ Ulomil olověnou zátku a vypil palčivě hořkou tekutinu až do dna. 

 

Cítil, jak mu jed propaluje vnitřnosti. Pokud žezlo nenajdou, qvestin ho do pěti dnů zabije. Ale tefredin by to udělal mnohem dříve, takže je to jedno. Tak do hodiny by se mu mělo z nejhoršího ulevit.

  

Vivon mu přetáhla mokrou košili přes hlavu. Otřásl se zimou, ale už měla přichystány nahřáté ručníky. Mlčky mu otírala hrudník, zatímco drkotal zuby. Pracovala a mračila se jako hlubinný běs. 

„Nemusíš to dělat, když jsem ti protivný,“ protestoval. 

Podala mu bylinný výluh, aby si vypláchl ústa. „Nejste mi protivný,“ odsekla.

„Tak co ti vadí?“ 

„Že jste vlastně už mrtvý! Kdybyste mě pořád nezachraňoval, byl byste v pořádku!“ 

 

 Otřásl se zimou a furiantsky k ní vzhlédl. „Záleží mi na tobě. Dobře to víš, proč.“ 

 

Nehnula ani brvou. Opatrně mu přes zraněnou ruku navlékla čisté prádlo a převrátila přikrývky, aby nestudily ty propocené. Teprve pak mu věnovala přísný pohled. „Nejste při smyslech, Vaše Milosti,“ řekla a otočila se k odchodu. 

 

Nikdy později, když o tom přemýšlel, si nebyl ochotný přiznat, z jakého podnětu to, co se pak stalo, udělal. Jen v nejhlubších končinách duše cítil, že to byl v prvé řadě alibismus. Konečně měl záminku, proč nemusí být ušlechtilý. Zaťal zuby, až si prokousl ret, vzepjal se a bleskurychle ji chytil za ruku. „Tady…zůstaneš.“

 

Cinet byl rázem na nohou. S rozpačitým odkašláním něco zamumlal a zmizel.

 

Janisovi se ještě stále točila hlava, ale účinek Qvestinu byl téměř zázračný. Síly se mu vracely závratně rychle. V jedné chvíli pokrýval její ruku horkými polibky, ostatně jeho rozpraskané rty jiné ani dávat nedokázaly, vzápětí si ji na sebe přitáhl, až na něm ležela a těsně lnula k jeho tělu. „Chci tě,“ zavrčel. „Mmmmiluju tě,“ vypravil ze sebe. Sám se divil, co to říká. Byl vyděšený, protože to byla pravda.

 

Nevěřil vlastním smyslům, když na něj seshora nasedla. Tyčila se nad ním a pomalými pohyby pánve ho dováděla do vytržení. „Láska?“ sykla mu do ucha. „Neexistuje. Pouze vášeň.“ Aby umlčela jeho námitky, nabídla jeho ústům hroty svých ňader. 

 

Hladil ji po zádech, po kyčlích, vychutnával všechny její báječné křivky. Napětím a potřebou téměř šílel. Chtěl se na ni překulit, protože cítil, že pokud nezpomalí, skončí dříve než ji stačí uspokojit. Ale ona sama náhle prudce zrychlila a dovedla ho k vyvrcholení. Naštvalo ho to. Byl tak vyhladovělý a slabý současně, že své potřeby ovládal jen stěží, ale moc si přál ji potěšit. Tak trapně se ještě nikdy necítil. 

 

Pochopitelně si jeho rozladění všimla. „Nemůžete se vysilovat, Milosti,“ dodala kousavě.  Tím mu dala znovu najevo, že vše, co se mezi nimi odehrálo, pokládá za čistě pudovou záležitost.

 

+++

 

Probudil se po bradu přikrytý. Byla mu zima, ačkoliv v krbu v plném létě plápolal oheň. Levou paži měl strnulou a napuchlou. Hlava tupě bolela, na prsou bodalo, ale jinak se to dalo snést.  Na křesle dřímal Erijen a v lenošce pod oknem opět spal Cinet. 

 

„Jaký je čas?“ zachraptěl.

 

Erijen nadšeně nadskočil. „Už je ti lépe?“ výskl. „To je moc dobře. Král mi kladl na srdce, abych tě hlídal jako oko v hlavě. Snad mě konečně vezme na milost. Krenevové tě našli ve stáji úplně bez sebe. Lékař, prohlásil, že se jedná o otravu jídlem. Asi špatná ústřice.“ Erijen ukázal na fiólu se zeleně zbarveným roztokem stojící na stolku. „Vypadalo to, že meleš z posledního. Riva už ti přikládala k nosu zrcátko, aby se přesvědčila, zda vůbec dýcháš. Potom Zmetek přivezl od doktora tento lektvar. Tvůj stav jako zázrakem zlepšil. Není nad zdravý spánek.“ 

 

„Zavolej mi ho.“

 

Erijen nechápavě zamžikal: „Koho?“

 

„R... echm, Zmetka,“ vypravil ze sebe skřípavě Janis. Erijenovo veselí působilo až únavně. 

 

Erijen nakrčil nos. „Vždyť je to jen otrok. V tomto stavu bys měl mít kolem sebe jen ty nejbližší. Ostatně, Riva ho poslala uklízet na zahradu.“

 

Janis namáhavě polknul a šeptl: „Trvám na tom.“

 

Vtom se Cinet zvedl a prohodil, že pro něj tedy skočí.

 

Byla to věčnost, než Ravens přišel. Janis musel vynaložit veškerou výmluvnost, aby se Cineta a Erijena zbavil. 

 

„Čepel byla rozrušená v kyselině a namočená v teffredinu,“ řekl Ravens. „Skutečný protijed proti němu neexistuje. Tohle,“ krenev ukázal na fiólu, „prý prodlouží umírání asi o tři týdny, ale ty sis poradil sám. Vivon mi o tom qvestinu řekla. Poslali mě pryč. Nemohl jsem nic dělat. Volat Trsuaha nemělo cenu. K probuzení Hiria-abhama bude zapotřebí plného soustředění. Tys ani nebyl při smyslech.“

 

„Teď jsem.“

 

„Rozpadáš se mi před očima, Trajanisi,“ povzdechl si krenev. 

„Čím později to uděláme, tím to bude těžší. Půjdeme do pracovny, mám tam nůž,“ prohlásil Janis a už se hrabal z postele.

 

+++

 

Poté, co Janis poslal Trsuaha s Ravensem k Dobhanskému močálu, se cítil tak mizerně, že si musel lehnout na kanape. Teď nebývalo než čekat, až se ti dva s žezlem vrátí. Vzduch v kabinetu byl nehybný a teplý. Na zemi u krbu se leskla krví vyznačená hvězdice Terdebre. Janisovi se nechtělo uvěřit, že by to mohlo být tak snadné…

Ne, to určitě nebude.  

Každou chvílí by měli být zpátky. Před půlnocí do pracovny nakoukl Erijen, zklouznul pohledem k obrazci u krbu a zeptal se, jestli Janis něco nepotřebuje. Janis ho posílal za Rivou, ale Nemesijec lamentoval, že se mu nelíbí jeho mrtvolná bledost. „Raději si lehnu vedle v salonu,“ řekl ustaraně, „kdybys zkolaboval, budu po ruce.“

 

Čas se neúprosně vlekl. Když už se Janisova víčka klížila, zahřmělo a Trsuah s Ravensem stanuli uprostřed Terdebre. Modrý démon svíral pod paží podlouhlou truhličku.

 

Protože už svítalo, Janis Trsuaha raději propustil. Truhličku s jednoduchým otočným uzávěrem si položil na klín. Zvedl víko a téměř se zalkl mrazivým chladem, který se z truhlice vyvalil. Přesně tak si představoval smrt. Chlad vystřídal nápor bolesti. Neodvratitelný konec. Ale na takové myšlenky nebyl čas. Všechnu pozornost si žádal artefakt. 

Ve špinavém kalu na dně schránky leželo žezlo z matného černého kamene, jehož hlavice zakončená ozdobným prstencem byla osázena jiskřivě vybroušenými kameny. Sahíjinové jeho výrobu svěřili skřetům, protože pro ně by byla taková koncentrace krenevské síly smrtící. Z předmětu přímo sálala magie. Z velké dálky k Janisovi doléhal Ravensův hlas. „Nahoře na prstenci, je rudý hemakrytt, kámen naší linie. Pootoč ho k sobě, aby mohl rezonovat s tvými ozvami. Všechno ostatní už půjde samo.“

 

S vypětím sil uchopil Janis žezlo do rukou. Hlava se mu rozduněla, jako kdyby slyšel hlasitý hudební akord. Jeho srdce se prudce rozbušilo. Něco se dělo, talisman si ověřoval jeho identitu. Janis se rozpadal na miliony nepatrných kousků a zase se skládal dohromady. Čas se protahoval a Janis se propadal se do nicoty. Žena s rudými vlasy se k němu z výšky skláněla a natahovala paže, její tvář zlatě pableskovala, její rysy se křivily… Pak se v grenedonském trůnním sálu opět plazil pod horami mrtvých těl. Kdyby to dokázal, byl by křičel, ale sotva byl schopný dýchat. Cítil, že artefakt se ujišťuje o jeho právech a stále má pochybnosti. Vztekle si pomyslel, že vznešeným „Zubům poražených“ asi míšenec nevoní. 

 

Vybavily se mu vzpomínky na Trnitý ostrov, Veru, Erijena, roky strávené na akezonském dvoře v Gwenových službách. Hořkosladce si vzpomněl na Qleu. A potom na Ravense a nakonec na Vivon. Tehdy konečně pomyslný odpor zeslábnul a Janis ucítil, že jej artefakt přijímá. Ale současně cítil nesmírnou bolest. Jeho lidský život právě končil. Sotva dýchal. Před očima se mu dělaly mžitky, přesto se znovu soustředil na žezlo ve svém klíně. 

 

„Najdi rudý hemakrytt,“ nabádal jej znovu Ravens. „Jakmile se ho dotkneš, sám se uvolní...“

Janis žezlem pootočil. Spatřil zelený a modrý kámen, ale v místě, kde měl být červený, našel jen mělký důlek. Hemakrytt jejich rodinné linie chyběl.

Matně registroval, že Ravens, který se vlivem prokletí ke kompletnímu artefaktu přiblížit nemůže, na něj z dálky cosi křičí. Bylo mu tak zle, že sotva rozlišoval slova. 

 

„Dělej! Žezlo zabíjí poslední lidské, co v tobě zůstalo!“  

 

Nepomohlo že Janis artefakt probudil. Bez hemakryttu byl pro něj talisman smrtelně nebezpečný. 

Viděl rozmazaně a dech se krátil. „Hemakrytt…chybí,“ vypravil ze sebe tak tiše, že netušil, zda to k Ravensovi dolehlo.

 

„Tak použij zelený orzol mé matky,“ vyhrkl vynervovaně Ravens. „Nebude to tak účinné, ale lepší než smrt. Je menší. Hledej asi uprostřed průměru hlavice. Vybroušený jako hladká čočka.“

 

Janis horečnatě pátral po Ewonině zeleném kameni, marně. Na obvodu žezla našel další mělký důlek, hlesl: „Někdo ho odstranil.“

 

„Tak zavři víko!“ zařval zklamaně Krenev. „Rychle! Jinak tě záření zabije!“ 

 

„Nnnemůžu,“ vydechl Janis. Skutečně. Sotva dokázal hýbat rty. Vzpomínal, co přesně mu Ravens řekl. Může zářič probudit. To se povedlo, žezlo ho poznalo a napojilo se na něj. Ale současně mu odebralo všechny síly, o kterých ani nevěděl, že je kdy měl. Klíč k transformaci, která by jej před syrovou energií artefaktu ochránila, však ztělesňovaly dva chybějící kameny. Teď nezbývá, než schránku zase zavřít, ale on k tomu už neměl sílu a Ravens se k ní také přiblížit nemohl. 

Co teď? Barevné kameny výsměšně jiskřily.  

Vivon. Vzpomněl si, jak Ravens mluvil o jejím původu. Že ji Senedon zplodil s kdoví kým… Byla tu naděje, nepatrná ale přece, že její matka nebyla Krenevka. Potvrzovalo to i její nepředvídatelné chování. Pokud by Vivon byla krenevkou jen zpoloviny, znamenalo by to, že účinek kletby by nemusel být tak striktní, jako u Ravense. Mohla by se pak právě ona ke skříňce přiblížit a zavřít ji. Ravens by pak prostřednictvím Bellsambary skříňku svěřil kletbou nezatíženému Direnovi. Tomu by nezbývalo, než kameny hledat. „Co…zkusit…Vivon?“ zasípal.

 

Ravens přikývl, kolem zdi se prosmýkl k oknu a sklouznul ven. 

 

Janis krvácel z očí, krev měl v ústech, potil krev. Nebyl si vědomý, že dýchá. Umíral, nebo už mrtvý byl. Nechápal, jak je možné, že ještě vnímá. Nehledě na to, co s žezlem Vivon dál udělá, pro něj se nic nezmění. Jeho blízkost udělala své. Aspoň zachrání Ravense.   

 

Netrvalo to dlouho a Ravens byl s Vivon zpátky.

 

Zatímco Ravens před ničivou silou artefaktu obloukem uhýbal a co nejrychleji se proplížil do nejvzdálenějšího křesla v pokoji, Vivon zvolna přicházela až k truhlici, jako kdyby na ni nepůsobilo. Opravdu zvláštní. Bohyně se pohybovala plynule a bez komplikací. Přesto její stříbrné oči tonuly v slzách. Janis neměl tušení, co se s ní děje.  

Venku zaduněl hrom.

 

Vrzly dveře. V temném obdélníku Janis zahlédl Erijenova široká ramena. „Nic…se… neděje, Eri,“ řekl mu konejšivě, „běž… si… lehnout.“     

 

Erijen však popošel do jasného světla. Na tváři slavnostní výraz. „Ale děje.“ Obrátil se do temného salonu, ze kterého právě vyšel a s uctivostí, kterou u něj dříve Janis nikdy nezaznamenal, pronesl: „Mají to otevřené, Vaše Vznešenosti. Někdo by to měl zavřít dříve, než vstoupíte.“

 

Teprve tehdy si Janis všimnul, že venku už je téměř den, ale temnota vedle v salonu tomu neodpovídá. Buď tam někdo zatádl závěsy, nebo…

 

„Ať to udělá Vivon,“ ozvalo se odtamtud. Hlas nebyl ostrý ale hluboký. Působil jako samet. Přesto, že zněl tiše, rozvibroval sklenice na stříbrném tácku tak, že se jedna sama převrhla a roztříštila se.   

 

Janis se podíval na Ravense. Prastrýc byl zhroucený v křesle, oči mu divoce plály, čelisti měl zaťaté. Vivon s nečitelným výrazem ve tváři, rovná jako pravítko, stála u pohovky, na které seděl. Zatímco Ravens vypadal zhrouceně a Vivon apaticky, Erijen u dveří se usmíval, jako kdyby vyhrál bank. Choval se opravdu divně. Jako kdyby věděl, že není radno se k artefaktu přibližovat. Rozpačitě se zašklebil a obrátil se na Vivon: „Slyšelas. Udělej to.“

 

Janis už pochopil, kdo vstoupil do hry. Ve tmě se skrývá sahíjinský bůh. Protože kdo jiný by to měl být? I on se však probuzeného artefaktu bojí. Proto ještě mohou situaci zachránit. Skříňka musí zůstat otevřená, aby se k nim sahíjin nedostal. Ale jestli Vivon sahíjina poslechne a skříňku zavře, budou všechny šance navždy v háji.     

Truhlice na jeho klíně byla těžká. S nadějí vzhlédl k Vivon. Dívala se z okna, rty měla bílé, ale oči jí zářily jako hvězdy. Působila tak klidně, jako kdyby se jí nic z toho, co se dělo, netýkalo. 

„Vivon,“ šeptl. „Nechej to otevřené. Můžete vyjednávat.“

 

Hlas ze tmy se shovívavě uchechtl. „Ó, jak tragicky se v ní mýlíš, vykladači! Copak sis nevšiml, že ona patří mně?“ 

 

„Nexi, prosím,“ přerušila sahíjina Vivon.

 

„Poslouchej drahoušku, jdi a zavři tu skříňku,“ znělo ze tmy laskavě. „Ujišťuji tě, že tobě artefakt neublíží. Díky krvi tvé matky.“

 

„Já se nebojím,“ odsekla.

„Dobře, drahoušku,“ ozvalo se konejšivě, „tak mě tedy poslechni. Nemá cenu s nimi ztrácet čas. Ty jim nic nedlužíš. Jenom by tě využili, ale stejně by nepřijali. Nepochopili by tě. Toto je přece ta příležitost, na kterou jsme čekali! Když mi pomůžeš, tak novelizaci Protokolu ani nebudeme potřebovat. Dostaneš to za odměnu, žes pomohla potlačit vzpouru! Konečně budeme spolu, má jedinečná! Jenom já tě skutečně znám a dokážu ocenit!“

 

„Vivon,…to…není…jen…o…tobě!“ zasténal Janis.

„A proč by nemohlo?“ oponoval ze tmy sahíjin. 

Jeho hlas zněl tak potměšile, že se Janis snadno dovtípil, o kterého z Mladorodých jde. Najisto je to Henrex. Jeden z Velké devítky. Temný pán. 

„Celou tu letošní parádu na Jestřábí hoře jsem inicioval jen proto," pokračoval dál lehkým konverzačním tónem sahíjin, „abych ji odtud dostal. Když se Qlea nechala upálit, hodil jsem do placu, že mystérium se hroutí. Pomalu a cílevědomě jsem ovlivňoval veřejné mínění. Jako semínko, které vyklíčí, aby nakonec vydalo plody. A když se konečně dobereme k cíli, má nám to nějaký Zmetkův prasynovec zhatit?“

„Jak…dlouho…o mně…víš?“ vypravil se sebe Janis. Něco uvnitř jeho těla se rozpadalo. Nedalo se to zastavit. Krev už nebyla v žilách, bublala a vřela.

Z obdélníku tmy zalitého nazlátlou září vystoupila vysoká štíhlá postava. „Asi deset let, míšenče. Skutečnost, že jsi pád Wobernu přežil, nám vyklopila Sebassova konkubína,“ řekl. 

Temný pán Henrex byl muž ostře řezaných rysů středního věku v jednoduché bílé tunice z lesklé látky a šedivých kalhotách. Jeho tvář Janis vídal na obrazech i reliéfech v nesčetných obměnách. Ve vlasech barvy pšenice měl Henrex černou čelenku, ve které se skvěl jasně rudý kámen. Velikostí i tvarem odpovídal důlku v žezlu. 

„Tomu říkám frajeřina, Henrexi,“ uchechtl se uštěpačně Ravens. „Ovšem. Jeden kámen ti přece neublíží.“

„Ty jen v klidu seď,“ zapředl zlověstně Temný. „Dokud někdo s mocí neprolomí tvou kletbu, hemakrytt ti stejně nepomůže.“

„Analogicky to platí pro tebe,“ zavrčel Ravens. „Jeden kámen ti nic neudělá, ale celé žezlo by tě mohlo zabít.“ 

 

„Kdyby ho nedržela na klíně mrtvola, tak možná,“ uchechtl se bůh.

 

Janis sledoval, jak se Ravens podíval na Vivon a pak na Temného. 

 

„Toto je patová situace,“ zasyčel na Temného Ravens. „Žezlo je probuzené. Ty jsi oslabený, já jsem oslabený. „Když kletbu zrušíš a dáš nám hemakrytt, Vivon skříňku zavře. Získáme tím oba. Pak spolu můžeme jít za Tyneonem. Těch dvě stě let stačilo. Dohodneme se.“

 

„Vivon je na mé straně, ty blázne,“ rozesmál se Temný. „A víš, proč? Protože mě miluje.“ Zaťukal si na obruč, ve které byl kámen usazen. „A nedívej se na mě tak. Vzít ten kámen, bylo preventivní opatření. Tvého syna jsem ušetřil, a dokonce i vychoval. Jenže on místo aby se asimiloval, dělal neplechu. Utkání na Jestřábí hoře je za dveřmi. Příslušníci tvé rasy natolik změkli, že je vyloučeno mezi nimi najít vyzyvatele, aby souboj vypadal aspoň trochu důstojně. Diren, ačkoliv je míšenec, je vlastně jediný bojeschopný krenev, kterého máte.“ 

 

V matném světle svíček se Ravensův obličej zdál jako vytesaný z alabastru. „Slíbil jsi, že ho ušetříš.“

 

Temný se uštěpačně ošil. „Ale to jsi neměl chystat vzpouru!“ Významně si poklepal na čelenku. „Žezlo je probuzené a Direna neváže kletba. Stejně je riskantní ho dál držet naživu. Ohrožuje systém. Pochop, že pořád ho hlídat nemůžu.“

 

„Neohrozí tě, když necháš kámen zasadit zpět,“ zvýšil hlas Raven. „Dáš žezlo hlídat. Diren se to ani nemusí dozvědět.  Copak nevidíš, že takto to stejně dál nejde? Situace se stává neudržitelnou! Na tvorbu, kterou jsme podporovali my, jste vy rezignovali! Veškerý čas marníte opečováváním smrtelníků. Ale naše úkoly jsou přece závažnější a sahají dál než na Teneris. Nezapomněli jste, co jsme všichni před třemi staletími tak intenzivně hledali? Už jste to našli? V laboratoři, jak si myslí Tyneon, to nenajdete. Můžeme se o to pokusit společně. Ještě není pozdě.“

 

Temný pohrdavě nakrčil nos. „Myslím, že Hybný impulz je nesmysl. Netrebská báje. Kdybyste netreby nevyvraždili…“

 

„Každý dělá chyby,“ připustil Ravens. „Proto je potřeba se vrátit na začátek.“

 

„To možná ano,“ ušklíbnul se Temný, „ale tvůj všehoschopný synek mi do toho kecat nebude.“

 

„Prosím,“ šeptl Ravens, „Direna ne.“

 

„Bude bojovat na Jestřábí hoře. Už je příliš nebezpečný,“ řekl rázně Sahíjin. 

 

Vzápětí se v rychlém sledu odehrálo několik událostí po sobě. 

Ravens se bleskurychle vymrštil směrem k truhlici. Vrhl se na žezlo a zřejmě v úmyslu hodit ho po Henrexovi se s ním napřáhl. Ale nejspíš proto, že byl příliš oslabený, jím vlna akumulované energie z žezla projela. Bůh diplomacie naposledy silně stříbrně zazářil a pak se rozplynul. 

 

Nebyl.Vyvanul.