Vykladač I. - Zuby poražených - 11. kapitola: Stíny minulosti
„Nejdřív mi pověz, proč je má sestra mrtvá,“ zavrčel krenev.
Janis si zhluboka povzdechl a začal vyprávět. Když skončil, Ravens si držel hlavu v dlaních a jeho kostnatá ramena se třásla. „Když jsem tě potkal,“ zachraptěl, „tehdy v Nemesii, poznal jsem tě podle toho slabého rozhraní. Slabým se zdá jen na první pohled. Ve skutečnosti je extrémně silné. Pro smrtelníka nedosažitelné, přirozeně. Zdědil jsi to po otci. Byla to ochrana před odhalením. Kdyby Qlea Eudora ihned po narození nezamaskovala, měl by stejně stříbřitou kůži jako ostatní krenevové a smrtelníci by ho mezi sebe nepřijali. Totéž platí pro tebe. S tím souvisí i cit pro běsy a vysoká afinita k informační síti.“
„Jo, je dobré vědět, proč se tak úspěšně napojuju,“ přerušil ho ironicky vykladač, „ale mě spíš zajímá, proč jste mi celých těch patnáct let lhali. Kdybyste mi řekli pravdu, Qlea mohla ještě žít.“
Ravens na něj upřel uslzený pohled. „Nebyl jsi připravený, Trajanisi.“
Jako by píchnul do vosího hnízda. „Tak připravený!“ zařval. „A teď jsem? K čemu?“
Ravens si povzdechl. „Jak jsme mohli tušit, že se do toho vloží Gizela? Nedřív jsme tě chtěli naučit vše potřebné. Tvoje vzdělání z Trnitého ostrova bylo jednostranné. Vystudoval jsi tam tři fakulty, absolvoval bitevní výcvik, dokonce ses nechal vysvětit na kněze. Mohl jsem vyletět z kůže, když jsem se dozvěděl, kterým bohům jsi recitoval mantry. Grewině a Henrexovi! Ale byla to tvá volba a neměl jsi jiné zdroje informací než ty vůkol. Chtěli jsme ti dát možnost některé názory přehodnotit.“
„Možná, že bych to zvládl i bez vás,“ odsekl Janis, protože ho ten poručnický postoj naštval. Co se svěcení týkalo, udělal to z čistě studijních pohnutek a taky trochu z hecu. V obou církvích byl sice registrovaný, ale když přešel po Jehlovém mostě a stal se mágem, byl dle zvyklostí z běžných kněžských povinností uvolněn. Jak snadno se Ravensovi mluvilo o jeho motivacích. Co o nich mohl vědět?
„Proč musel být Eudor vymazán z dějin? Kdo byl Hachen? Proč mě chtějí sahíjinové zabít?“
Ravens vstal, sáhnul po hromádce karet položené na stole a roztržitě je rozestřel do vějířku. Jeho tvář byla zbrázděná žalem. „Začalo to před pětašedesáti lety,“ hlesl. „Už tehdy Qlea sloužila královně Teje, Suechově matce. Doprovázela ji i na státní návštěvu do Wobernu, hlavního města grenedonského království. Nikdo tu říši dnes nezná, protože vzpomínky na ni byly vymazány kouzlem. Rozkládala se na území, na kterém je dnes část Kewendonu, Akezonu a Daresie. Velkou část zabírají Trajanínská soliska. I tvé morfenské panství, kupříkladu, je součástí grenedonského dědictví. Ve Wobernu vládli král Hachen a královna Silsea. Jakmile wobernský král spatřil Qleu, byl jako posedlý. Bez ohledu na to, že byla krenevka, ji chtěl mít. Také ji dostal, protože naše bohyně Klidného spánku mu naprosto podlehla. Zapomněli na celý svět tak dokonale, že Qlea po návratu domů zjistila, že je těhotná.“
„Nesmysl,“ skočil Ravensovi do řeči Janis. „Bohové a smrtelníci přece...“
Ravens se hořce usmál. „Dnešní bohové a smrtelníci spolu potomstvo zplodit nemohou, protože to bylo znemožněno kletbou, to máš pravdu. Ale zapomínáš, že my, krenevové, jsme bohy včerejška. Vlastně už žádnými bohy nejsme. Ale to že děti nemáme, neznamená, že je mít nemůžeme.“
Vykladač překvapeně zamrkal. „Jak to, že žádné nemáte?“
Podle toho, jak se Ravens zašklebil, Janisovi došlo, jakou hloupost právě pronesl. Lidé se krenevů štítí. A oni samotní? Který z nich by chtěl plodit další otroky? „Promiň,“ broukl zkroušeně, „co bylo dál?“
„Qlea dost krkolomnými způsoby poslala Hachenovi zprávu,“ pokračoval krenev. „Královský wobernský pár trápila bezdětnost. Hachen se Silsee přiznal, že jeho milenka čeká dítě, aniž by prozradil, že jde o krenevku. Silsea souhlasila, že se dítěte ujme. Hachen se osobně vypravil do Akezonu a v přestrojení za písaře se nechal zaměstnat v Tejině domácnosti. Byl Qlee nablízku, dokonce jí pomohl s porodem.“
„Nedokážu si představit, jak to mohla celou tu dobu tajit,“ podivil se Janis.
„Teja na dálku špatně vidí,“ ušklíbnul se Ravens, „a tou dobou se Qlea starala výhradně o její čtyři cegdonské kocoury. Chodila ve volných šatech, krmení pro kočky jí nosili z kuchyně, ona sama zvěřinec téměř neopouštěla.“
„To je hrozné,“ zamračil se Janis.
„Jistě, ale musíš vzít v úvahu, že kdyby se to prolátlo, upálili by ji už tehdy i s dítětem v břiše,“ zchladil jeho rozhořčení Ravens. „Aby si krenevka dovolila mít potomka se smrtelníkem, bylo něco tak provokativního, že…“
„Jo, už to chápu.“
„Chlapečka pojmenovali Eudor. Hachen si ho tajně odvezl do Wobernu a Silsea, která mezitím zdárně předstírala těhotenství, zakrátko šťastně porodila. Nikdo, kromě Hachena a Qley nevěděl, že princ je napůl krenev. Vystudoval dvě světské univerzity a jednu církevní, shodou okolností tu na Trnitém ostrově. Vyrostl ve zdatného krále. Byl tak mimořádný, že si ho začali sahíjinové všímat. Jeho neochota přejímat fakta bez diskuse je provokovala. Když vyhnal ze své metropole většinu kněží a namísto toho založil další školy, poštvali na něj Zubatou Grewinu. Co se mezi nimi odehrálo, je zahaleno mlhou legend, ale Eudor z toho vyšel živý.“
„Počkej!“ křikl Janis, „chceš říct, že ta bajka o Zubaté a mágovi, který její péči přežil, je nakonec pravdivá?“
Ravens přikývnul. „Bohyně místo aby Eudoza zničila, své sourozence přesvědčila, aby ho nechali na pokoji. Vyhověli jí, protože podle staré dohody má každý ze sahíjinů právo mít mezi smrtelníky jednoho oblíbence. Ve Wobernu krátce nato vyrostl velkolepý chrám, který Eudor Zubaté s velkou parádou zasvětil. Ale za několik let se stalo něco strašného. Během jediné noci říši pohltila zkáza. Zmizelo hlavní město, zanikly plantáže na březích jezer, shořely stohy napěchované sušeným ovocem a ořechy. Ti, co přežili, utekli za hranice. Nikdo nevěděl, proč to bohové dopustili, ale všeobecně se šeptalo, že to byl trest za Eudorovu zradu. Sahíjinové včetně Grewiny samotné o tom nemluví. Ve vašem světě na všechno s tím spojené uvalili magické embargo. Smrtelníci na Wobern, Eudora, grenedonské univerzity i zahraniční politiku ze dne na den zapomněli.“
„Zdá se, že na Gizelu a Gwena to nefunguje,“ ušklíbnul se Janis.
„Diákoni sahíjinských chrámů jako tlumočníci boží vůle byli paměťových machinací ušetřeni," poznamenal Ravens. „Pokud Qlea při mučení něco prozradila a Gizela a Gwen poslouchali, mohl jim přítomný klerik z té změti nepřehledných informací dát něco kloudného dohromady. Sám tím porušil církevní zákony, ale možná sledoval soukromý cíl. Třeba má bratra, pro kterého shání teplé místečko ve státní službě, nebo tatíka ve vězení pro dlužníky, co já vím… To jen dokazuje krizi, ve které se ten jejich komplikovaný systém ocitnul. Ať už toho mnicha motivovalo cokoliv, nakonec to stejně nahlásil prelátovi, takže v konečném důsledku nese ten bezejmenný klerik odpovědnost za tvé současné potíže.“
„Kdy jsem se v příběhu o Eudorovi objevil já?“ zavrčel Janis.
Ravens vstal, poodešel ke krbu a přiložil na skomírající uhlíky nová polena. „Ze svého dětství si na nic nevzpomínáš?“ zamumlal stále ještě stojící zády.
Janis mu monotónně orecitoval příběh o sále plném mrtvých těl, útěku z bezejmenného hořícího města a dodal: „Teprve nedávno jsem zaslechl, že se to město jmenovalo Wobern a potvrdil jsem si Eudorovu existenci. Až od Gwena vím, že bych mohl být Eudorovým synem.“
Krenev se prudce otočil. „A ví o tom ještě někdo další?“
„Gwen tvrdí, že ne,“ řekl Janis, „ale jistý si tím být nemůžu.“
Ravens se zle zasmál. „Kdyby se Mladorodí doslechli, kdo jsi ve skutečnosti, už bys tu se mnou nebyl, Trajanisi.“
Janis třískl pěstí do stolu, až prázdný džbánek nadskočil. „Zase to jméno!“
„Tak se skutečně jmenuješ,“ řekl Ravens. „Trajanis Eudor Hachen, princ z Grenedonu. Máš spoustu dalších titulů, ale tím tě nebudu trápit. Jméno, které užíváš dnes, je zdrobnělinou toho pravého. Ve Wobernu na tebe tak běžně volali. Po masakru jsi na složité jméno Trajanis zapomněl, zkrácenou verzi sis ponechal.“
Vykladač si stále připadal jako kočka, kterou namočili do lavoru.
„Vadí ti, že jsi z jedné čtvrtiny krenev?“ V Ravensově hlase se ozval rozpačitý tón.
„Neurážej mne,“ štěkl Janis, „tohle mi vadí ze všeho nejmíň. Chci slyšet ten zbytek.“
Ravens si roztržitě prohrábnul černé vlasy a spustil: „V době Wobernského masakru, jsem já sloužil tady v Bonu a Qlea v Akezonu. Qlea a Hachen si celá léta tajně dopisovali. Silsea nebyla špatná žena, ale její sňatek s králem byl ryze politický. Král skutečně miloval jenom Qleu. Na pergamenu spolu ti dva vedli dlouhé dialogy o filozofii, kultuře a etice, rozmlouvali o svém úžasném synovi, o jeho prvních krůčcích, o tom jak maluje uhlíkem na dlaždice před krbem, jak se učí jazyky. Poté, co Hachen ovdověl, předal vládu synovi a pokusil se Qleu od akezonské královské rodiny odkoupit. Ale Teja se poradila s diákonem a zamítla to. Milenci se dál stýkali tajně a hlavně si psali. Nejvíce starostí si dělali o syna. Jeho válečnická a diplomatická pověst nabývala na významu. Eudor se nenamáhal zakrývat, že je mág. Při státnických i osobních záležitostech si často pomáhal nástroji, které byly jiným nedostupné, čímž samozřejmě provokoval lidi i bohy. O svém smíšeném původu ale nevěděl. Qlea se znepokojením sledovala, jak Eudor stále víc vyčnívá nad ostatní a nabádala Hachena, aby syna varoval. Eudor však otce dávno neposlouchal. Tady se naplno projevila krenevská krev. Matčiny obavy, že Eudor svým chováním na sebe Sahíjiny upozorní, se splnily tou epizodou se Zubatou. Eudor to naštěstí ustál a Grewinin chrám byl jediným sahíjinským svatostánkem, který ve Wobernu strpěl. Později Hachen napsal, že Eudor styky s Grewinou za nejasných okolností ukončil. Qlea si z toho vyvodila, že ti dva se nějak rozvadili. Její hypotézu potvrzovalo, že Eudor se tou dobou choval jako zběsilý. Místo, aby se konečně usadil, vyvolával démony, navštěvoval přírodní léčitele, podnikal dlouhé studijní cesty, dokonce se pokoušel otevírat dimenzionální portály, což už bylo na hranici krajnosti. Qlea ve snaze synovu jinakost otupit Hachenovi radila ho co nejdříve oženit. Bylo mu už přes třicet, milenky střídal jako košile, sousední králové mu nabízeli jednu dceru za druhou, ale on je všechny odmítal. Hachen ohledně Eudorova sňatku přes chrámové orákulum požádal o souhlas i Grewinu a bez problému ho získal. Ostatně, dalo se to očekávat. Bohové rodinný život smrtelníků podporují. Eudorovi už nezbývalo, než se podvolit. Členové dvorní rady spřádali sňatkové pletichy.
Potom Qleu Hachen šokoval zprávou, že Eudor si z několikadenní výpravy do hor přivezl v košíku chlapečka, o kterém přísahal, že je jeho. Všichni rádci, včetně Hachena samotného byli zděšeni. Někteří namítali, že to královo dítě vůbec být nemusí. Ale Eudor prohlásil, že si je otcovstvím absolutně jistý. Pojmenoval syna Trajanis a vydal zákon, kterým jej ustanovil svým nástupcem.
Aniž se oženil, sedm let Eudor chlapce vychovával sám. Dítě rostlo do jeho podoby a všichni kolem postupně uznali, že jim král stran otcovství nelhal.“
„A matka?“ vybafnul Janis.
„O té Eudor Hachenovi odmítl cokoliv říct. Hachen se domníval, že byla vdaná.“
„To ale musela být potvora,“ ulevil si Janis.
Krenev zakoulel očima. „Nesuď, abys nebyl souzen. Mohla mít nemocného nebo umírajícího manžela.“
„Strčila mě do košíku jako štěně.“
„Taky tě mohla pohodit v lese.“
Janis se nervózně rozchechtal a zavrtěl hlavou. „Kde bereš jistotu, že tím dítětem jsem já? Ve Wobernu jsem asi byl, ale mohl jsem být synem pradleny a kuchaře.“
Ravens se podíval z okna a vydechl: „Tvá identita je nezpochybnitelná, koloušku. Jednak máš pozměněné vodivé rozhraní, ale hlavně máš krenevské ozvy. Stále patrné.“ Zamyšleně se zamračil. „Ozvy jsou pro každou linii jedinečné. Ty tvé se shodují s mými a Qleinými. O ničem takovém se na Trnitém ostrově neučí. Vlastně bych čekal, že budou silnější, ale zřejmě je tlumí rozhraní. Právě to, že jsou ozvy tak slabé, tě doposud ochránilo před odhalením. Dokonce i Vivon v tobě vidí jen průměrného mága a tak to musí zůstat. I po dvou staletích je má sestra nespolehlivá a pořád je příšerně vznětlivá.“
Janis vytřeštil oči. Zmínka o vznětlivosti v souvislosti s Vivon jej praštila jako rána palicí. Konečně věděl, kam ji zařadit. Qlea s velkým despektem vzpomínala na bohyni Sváru, která se popichováním ostatních o pád své rasy přičinila nejvíce.
„Vivon je bohyní Sváru?“
„Byla,“ zněla odpověď.
„Jste sourozenci?“
„Nevlastní.“ Bylo patrné, že se tomuto tématu Ravens příliš věnovat nechce.
„Jak je stará?“
„Je o necelé tři tisíce let mladší, než já.“
„Takže, kolik jí je?“
„Necelých tři sta.“
„Ty ozvy. Dá se naučit, jak je rozpoznat?“
„Chce to hlavně čas,“ usmál se krenev.
Záplavou dojmů se Janisovi zatočila hlava. Hlavní emocí byl vztek. „Proč mi to Qlea neřekla dřív? Co ode mne vlastně čekáte?“
„Byli jsme domluveni, že tě Qlea připraví a pak ti dá na výběr. Měl ses rozhodnout sám, kým chceš být. Protože ty, milý hochu, můžeš být bohem stejně dobře, jako jsi teď člověkem. Narodil ses až po našem pádu. Kletba Honor-re se na tebe nevztahuje. Kdybys chtěl latentní schopnosti probudit, stačí použít katalyzátor, který odpočívá na dně Dobhanského močálu,“ řekl Ravens.
Boží existence skýtala nesmrtelnost, po které lidé vždycky toužili nejvíc. Janis nebyl o nic méně člověkem, aby tou možností pohrdal, ale tušil, že v tom musí být nějaký háček.
„Krenevský poklad,“ vydechl Janis. Artefakt, o kterém se říkalo, že jej sahíjinové nemohou mít ve své blízkosti, protože na ně má oslabující vliv a který sami nedokážou zničit. Po vítězství jej nechali potopit a všem zotročeným krenevům zakázali ho znovu vyzvednout.
„Jistě,“ povrdil Ravens. „Naše tvořivá moc uzamčená do hmoty. My ho nazýváme Talismanem souručenství, ale sahíjinové Hiria-abhama, což v jejich původním terbinském dialektu znamená „Zuby poražených“. Jde o jedenadvacet prostorových zářičů zasazených do hlavice kamenného žezla. Každý kámen má v krystalické mřížce zakódovanou specifickou ozvu. Kámen naší rodinné linie je jasně rudý hemakrytt. Je jedním ze tří, které se vinou kolem horní ozdobné obruby. Nemůžeš to poplést, protože druhé dva jsou zelený olivín a modrý treupon. Jakmile se hemakrytt dostane do tvé blízkosti, tvé vlohy se začnou probouzet.“
„A sahíjinové mě ugrilují.“
„Ne, když se to naučíš maskovat,“ usmál se Ravens. „Disponuješ tvořivou silou a vzděláním z Trnitého ostrova, nad kterým se sice ošklíbám, ale nezbývá mi, než ho respektovat. Se svým důvtipem a především s horoucím srdcem můžeš najít způsob, jak pomoci ostatním. Sahíjinové nás nenechali naživu jen kvůli své pýše. Udělali to proto, že pro ně ve světě víry smrtelníků ztělesňujeme vyvažovací prvek. Třebaže jsme bezmocní, pořád existujeme. Kdyby nás vyvraždili, zakrátko by se objevili další konkurenti. Sahíjinové jsou posilováni rituály víry. Ale protože jsou žárliví na svou jedinečnost a drasticky omezili reprodukci, jsou zranitelní. My krenevové jsme prošli dvousetletým martýriem. Některé pokroutilo a zničilo, ale jiné přetavilo a očistilo. Soudím v poměru dva ku jedné. Sahíjinů je asi třicet, a krenevů, kteří za něco stojí, by mohlo být také kolem třicíti. Tvým úkolem není osvobodit všechny krenevy současně, ale jen ty svéprávné a rozumné, protože potom bude následovat dlouhodobý konsolidační proces a vše bude odvislé na jednání s protistranou. Doba je příhodná. Blíží se dvousetleté výročí naší porážky. Sahíjinové jsou u věřících stále v kurzu, ale uctívání upadá do stereotypu. Když si lidé dovolili svévolně upálit Qleu, vyvstala potřeba dát mystériu nový duchovní impulz. Za půl roku se má naplnit obsah proroctví běsky z Gondotu. K Jestřábí hoře se na den Tyneonovy záře sjedou smrtelnící ze všech stran a krenevy přivezou sebou. Nikdy nebude lepší příležitost porovnat jejich kvality než právě v ony dny.“
Janis si vzpomněl na verše z Diruvionových svitků. Zavřel oči a přednesl je:
Poslední vám šanci dávám
Krenevové nehodní
Věčnost v blátě, prachu, tichu
Rabskou službou smrtelným
Divých vášní ujařmení
Kéž přivodí poučení
Kyne šance k zhodnocení
Každých sto let dovršení
Vítěz bude oslaven
jeho slovo zákonem
Poražený jsa očištěn
mystickým plamenem
„To znamená, že souboj by skutečně mohl nastat?“
Ravens zachoval kamenný obličej. „Tentokrát nejspíš ano.“
„Jak tentokrát?“
Prastrýc na něj upřel stříbrné oči. „Myslíš, že jsme se o to před stoletím nepokoušeli?“
„Nikde o tom není zmínka,“ namítl rozpačitě Janis.
„Ovšem,“ připustil Ravens. „Za předpokladu, že tvým hlavním studijním oborem byla magie a teologie. Ale pokud se podíváš do dějin architektury, trkne tě, že přesně před sto lety byla zahájena masivní výstavba chrámů. Kromě jiných i ten zdejší. A tři roky před inkriminovaným jubileem a tři roky po něm žádný smrtelník o kreneva nezavadil. Byli jsme z nařízení hierokracie prostě uklizeni, abychom neuráželi důstojnost oslav.“
Janise ta informace zvedla z křesla. „Šest let? Kde jste byli?“
Prastrýc se pokřiveně usmál. „Zavření v bednách. Uskladnění jako zelenina na zimu v chrámových sklepeních. Naši opatrovníci se prostě postarali, abychom se o nic nepokoušeli a sahíjinové, i když o tom věděli, to nechali tak, protože jim to vyhovovalo. O naši rehabilitaci zájem neměli. Tyneonovy sliby se rozplizly v kecy.“
„Jenže tentokrát je to jinak,“ skočil mu do řeči Janis.
„Ano, ale zatím stále netuším, koho si vyberou za obětního beránka.“
„A tehdy jste do toho chtěli jít dobrovolně?“
Ravens jej obdařil shovívavým úsměvem. „No ano. Ještě jsme věřili, že to co Tyneon slíbil, by se mohlo splnit. Ale když se století přehouplo, a my ten čas strávili tak, jak jsem ti řekl, ztratili jsme iluze. Nyní se situace změnila. Sahíjinové budou očekávat, že se při oslavách někdo přihlásí. Jsme natolik na dně, že jako motivace nám postačí příslib rychlé smrti. Nic z toho se ale nestane, pokud probudíš žezlo a stačíš alespoň desítce ze Starorodých navrátit původní sílu. Když je vybereš pečlivě a já věřím, že ano, budou ochotní místo boje se sahíjiny vyjednávat.“
Janis si v duchu oddechl, protože celou dobu čekal, kdy Ravens vytasí prapor pomsty.
„Byli jsme zpupní a rozmazlení,“ broukl Ravens. „Netušíš, jak mi bylo, když mi otec v předvečer bitvy vynadal do poserů. A to jsem ho jen prosil, aby Tyneonovy nabídky naposledy zvážil. Netvrdím, že jsme si porážku nezasloužili, ale osobně si myslím, že těch dvě stě let stačilo. Úkol, který před tebou stojí, je obtížný, protože hodně z našich už podlehlo beznaději. Nebude pro tebe problém získat žezlo, protože nejsi vázán kletbou. Daleko těžší se mi jeví následný výběr a další politické tahy. Nemůžu tě k ničemu nutit. Volba je na tobě. Alespoň tak jsme to s Qleou plánovali.“
„Bez šarvátky se to stejně neobejde,“ poznamenal Janis. Nebyl tak naivní, aby si to nepřipustil. Ale i smrtelníci byli součástí celého procesu. Závratností představy takové zodpovědnosti se mu zatočila hlava.
„To nepopírám,“ připustil Ravens, „ale pokud po tobě někdo za Oponou jde, měl by ses rozhodnout rychle.“
„Což právě činím,“ mávl rukou vykladač, „ale pořád jsi mi neřekl, jak ti Qlea vysvětlila zánik Grenedonu. Trsuah řekl, že ze všeho vinila Zubatou.“
Ravens pokrčil rameny. „Ano. Byla o tom přesvědčená. Můžeme se jen domnívat, že to vyhodnotila správně.“
„Myslel jsem, že Eudor a Zubatá byli jen epizoda. Proč by pak Grewina dávala souhlas s Eudorovým sňatkem?“
„Protože by to byl politický sňatek. Qlea se domnívala, že Zubatá byla ve skutečnosti do vztahu s Eudorem angažovaná více, než je u sahíjinů běžné. Je možné, že tvou matku zlikvidovala právě ona. Nebyla by první, kdo po ní pátral. Hachen i Eudor měli černé vlasy, stejně jako Qlea. Ty jsi plavovlasý, což bylo ve Wobernu nezvyklé. Všichni si mysleli, žes to zdědil po své babičce, královně Silsee, daresijské princezně. Ale my přece víme, že ona tvou babičkou nebyla. Tu barvu ti musela předat jedině tvá matka. Ale o takové plavovlasé grenedonské šlechtičně u dvora nikdo neslyšel, i když zlé jazyky zmiňovaly, že Doriho kdosi zahlédl ve společnosti blonďaté manželky jednoho daresijského hraběte. To už se dnes nedozvíme. Qlea měla strach, že když se Grewina bude rýpat ve tvém rodokmenu, dopátrá se vašeho krenevského původu.“
„Počkej,“ vybafnul Janis, „Copak ona to nevěděla? Co Eudorovy ozvy? Mohla je sahíjinská bohyně rozpoznat? Taky byly slabé jako ty mé?“
Ravens živě potřásl hlavou. „Ne, podle Qley, byly Eudorovy ozvy hned po jeho narození mnohem silnější. Prý se postarala o jejich zamaskování. Jak, to nevím.“
„Velice zvláštní,“ poznamenal jedovatě Janis.
„Uvědom si, v jakých podmínkách jsme se všichni nacházeli!“ vybouchnul Ravens. „Qlea v Akezonu, já v Bonu, Hachen, v Grenedonu. Byli jsme od sebe vzdálení stovky ekterenů. Jediný Hachen si mohl dovolit posílat Qlee vzkazy, ale i jeho kurýr se musel do prádelen akezonské královny plížit jako zloděj. Komunikace mezi sestrou a mnou byla ještě mnohem komplikovanější. Kdyby naše dopisy zadržela nepovolaná ruka, sahíjinové by tvého otce okamžitě zabili. Tady ve stínu Měsíční svatyně jsou mí nejvěrnější naprosto nehmotní, takže jsem pokaždé musel čekat, dokud se mí smrtelní majitelé nevypraví na cesty a doufat, že mne vezmou sebou, abych mohl poslat dopis.“
Janis si vybavil jejich první setkání a neubránil se povzdechu.
Ravens pokýval hlavou a hned navázal: „Když jsem tě poprvé uviděl, nejdříve mne trklo tvé rozhraní a teprve pak jsem rozeznal rodinné ozvy. Už dlouho jsem se necítil tak šťastný. Měli jsme tě za mrtvého. A když ses vůči těm ubožákům projevil jako svéprávná a nezávislá entita, nabyl jsem dojmu, že můj život ještě k něčemu poslouží…
Janis zvedl hlavu ke stropu a broukl: „Myslíš, že mě Mladorodí nařídili zlikvidovat jenom preventivně, protože jsem Qleu dobře znal?“
Krenev pokrčil rameny. „To zatím nevím. Opatrnost se každopádně vyplatí.“
„Zajímalo by mě, čistě z vědeckého hlediska, jak docílila Qlea toho maskování.“
„Možná staré skřetí kouzlo. Na skřety sahíjinové nebyli po válce tak přísní jako na démony. Téměř všechna stará privilegia jim ponechali. A stará královna Teja si u sebe drží skřetí sluhy.“
„Co by se stalo, kdyby se Grewina dozvěděla, že je Eudor poloviční krenev? Nemohla by to být ta příčina zkázy Grenedonu, kterou hledáme?“
Ravens zděšeně vytřeštil oči. „Blázníš? Kdyby jen padla taková možnost, myslíš, že by pak nechala naživu Qleu a mne? Představovali bychom živý důkaz, že to vůbec mohlo tak dlouhou dobu procházet. Kterýkoliv krenevský míšenec, který by se dožil dospělosti, by mohl Hiria-abhama z močálu vyzvednout a zmobilizovat krenevskou armádu, protože by nebyl svázaný kletbou. Vždyť i mého syna nezabili jenom proto, že jeho matka je démoní královna. A Henrex ho zavřel do svých stájí, aby z něj vychoval zabijáka, který mě nenávidí.“
„Nevěděl jsem, že máš syna,“ řekl zaraženě Janis.
„Taky jsem o tom dlouho nevěděl,“ hořce poznamenal krenev. „Co je podstatné: Kdyby Sahíjinové o Eudorově původu věděli, nenechali by ho dožít dospělosti a nenechali by Qleu a mne bez trestu.“
„Jenže teď máme problém, protože Gwen mou totožnost zná,“ namítnul Janis.
Krenevovy rty se zavlnily ve vzácném úsměvu. „Hm, asi ho popudilo, že ho společensky převyšuješ.“
„Jako sirotek odnikud jsem mu vyhovoval víc,“ připustil vykladač. „A řeči o Grenedonu ho vyděsily. Aby vše znevěrohodnil, dal Qleu upálit. Něco z výslechu asi prosáklo, protože jinak by se moje ochranka nechovala tak divně, vojáci by nekončili mrtví v příkopech a sahíjinové by na mě neposílali démoní zabijáky.“
Do okenních tabulí začaly pleskat dešťové kapky. Janis zakroužil rameny, aby uvolnil strnulé svaly. Byl tak unavený.
„Za chvíli bude svítat, odpočiň si. Musím jít,“ řekl Ravens.
„Ještě jsme neskončili.“
„Ovšem,“ broukl Ravens. „Trochu se vyspi. A na Vivon si dej pozor. Kdyby se k tobě začala lísat, ve vlastním zájmu ji odežeň. Mohla by všechno zhatit.“
+++
