23.01.2026 13:57

Přebor autorů fantastiky 2025

 

Přebor autorů fantastiky neboli PAF je pomyslný žebříček autorů, kteří získali nejvíce ocenění v literárních soutěžích žánrů sci-fi, horor a fantasy za uplynulý kalendářní rok. Cílem počinu je podpořit autory v dalším psaní a inspirovat ostatní. Původcem myšlenky je Michael Bronec ze Strak na vrbě, elektronické vyhodnocení zajišťuje Vladimír Němec. Od počátku evidence PAF (tedy od roku 2008) až do dnešního data bylo autory napsáno a do soutěží odesláno 12 450 povídek, z kterých bylo do PAF zařazeno 1 872 od 707 autorů (statistiku zpracoval Vladimír Němec).

Každoroční výsledky žebříčku a jména nejúspěšnějších finalistů přeboru bývají vyhlašovány na pravidelném prosincovém Fénixconu v Brně.  

 

Podklady vyhodnocení PAF za rok 2025

V roce 2025 bylo do literárních soutěží s tématem fantastiky odesláno 405 povídek. Z nich bylo 78 (od 67 autorů) zahrnuto do PAF. 

Do vyhodnocení PAF 2025 byly statisticky zpracovány výsledky z těchto soutěží: Cena Karla Čapka (dále jen CKČ): CKČ – kategorie novela, CKČ – povídka, CKČ – krátká povídka, CKČ – mikropovídka, Daidalos, Žoldnéři fantazie, Vidoucí, Rokle šeré smrti – kategorie od 18 let, Rokle šeré smrti – kategorie do 18 let, Spisonátor, Sardenské legendy.

 

Finalisté PAF 2025:

V letošním přeboru se prvního místa zmocnila Lucie Matějíčková s 21 body. Lucie získala 1. místo v Žoldnéřích fantazie s povídkou Krvavá věštba, a dvakrát zabodovala v CKČ – s 1. místem v kategorii novela (povídka Síně tváří) a 2. místem v kategorii povídka (Srdce bohů).  

Druhé místo obsadila Magda Duhonská s 13 body za 3. místo v soutěži Rokle šeré smrti (povídka s názvem Omusambwa) a za 6. místo v soutěži Vidoucí (Hranice stínu).

Třetí místo vybojovala Tereza Polivchuk Poslušná s 12,5 body za 1. až 2. místo v soutěži Rokle šeré smrti (povídka Alláh se od nás odvrátil) a za 3. místo v soutěži Spisonátor (Černý hvozd).

O pouhý bod byl za Terezou Michal Witz (11,5 bodů), a Michalovi šlapala na paty Anina Perpello (10 bodů). Se stejným ziskem 9 bodů se umístili Miroslav Vlach, Linda Sigmundová a Ondřej Adler, čímž se v přeboru PAF 2025 podělili o 6. až 8. místo.

 

        PAF 2025

	Jmeno	Celkem
1.	Matějíčková Lucie	21
2.	Duhonská Magda	13
3.	Poslušná Polivchuk Tereza	12,5
4.	Witz Michal	11,5
5.	Perpello Anina	10
6.-8.	Vlach Miroslav	9
6.-8.	Sigmundová Linda	9
6.-8.	Adler Ondřej	9
9.-12.	Ožana Hynek	8
9.-12.	Žlebek Jan	8
9.-12.	Pazderková Petra	8
9.-12.	Röselová Kristýna	8

 

Rozhovory s trojicí vítězek

Přebor autorů fantastiky je sice míněn s mírnou nadsázkou, ale současně vypovídá o míře úsilí, kreativity a zdravé úpornosti oceněných autorů (v letošním ročníku autorek). Abychom dodali odvahu dalším novým adeptům literárního řemesla, tradičně pokládáme držitelům a držitelkám prvních tří míst několik otázek:

 

Otázky pro finalistky

 

 

MD: Jaké knihy nejraději čteš?

Lucie Matějíčková: Samozřejmě fantasy. Vyrůstala jsem na Harry Potterovi, potom jsem plynule přešla na Pána prstenů a Zaklínače a nyní čtu víceméně jakékoliv fantasy, které mě „cvrnkne“ do nosu, ať už doporučením od známého nebo zajímavou recenzí někde na internetu. Občas to proložím Stephenem Kingem. V poslední době jsem však od rodiny dostala několik knih s japonskou tématikou (Japonsko je moje srdeční záležitost), které fantasy sice nejsou, ale rozhodně si je hodlám přečíst.

 

Magda Duhonská: Vyrostla jsem na fantasy, sci-fi a tehdy módních YA dystopiích, dnes však spíš čtu současnou českou i světovou literaturu a non-fikci. Teď si tedy dávám menší fantasy odbočku a hodlám se prokousat všemi deseti díly Malazské knihy padlých. Mám ráda nejednoznačné příběhy o morálních dilematech, etice moci a komplikovaných mezilidských vztazích.

 

Tereza Polivchuk Poslušná: Všechny? Jsem multižánrový čtenář a je to peklo, protože nelze stíhat novinky ani v jednom žánru, natož ve více. Ráda si přečtu srdceryvný příběh utlačovaných Ujgurů, ale pak to proložím erotikou s mimozemšťany. Nejoblíbenější žánr je rozhodně fantasy, ale kromě poezie, které nerozumím, asi nemám vyloženě něco, co by mi vadilo číst.

 

MD: Co tě nejvíce inspiruje?

Lucie Matějíčková: Co se týče témat na povídky, tak je to různé. Občas procházky krajinou, kdy spatřím nějakou zajímavou scenérii, občas nějaký náhodný obrázek nebo fotografie na internetu, občas i písnička. Měla jsem i sérii povídek, kde jsem se inspirovala mýtickými postavami nebo bohy v nejrůznějších částech světa. Co se týče samotného psaní, vždy mě nejvíce inspirují autoři, kteří dokázali napsat díla s velkým D. Například kdykoliv vidím nebo si vzpomenu na Pána prstenů, vždy mě napadne, že bych někdy chtěla také napsat takové veledílo jako J. R. R. Tolkien, které se bude líbit mnoha lidem.

 

Magda Duhonská: Tak nějak nic konkrétního a zároveň všechno po troškách. Pokud ale potřebuji inspiraci rozproudit, nejvíce mi pomáhá hudba, která musí být zásadně instrumentální. Nejlepší jsou soundtracky k různým filmům a videohrám, případně temná „vikingská“ hudba. Spoustu inspirace nacházím i v knihách a dalších médiích. Inspiraci naopak nenacházím v reálném životě.

 

Tereza Polivchuk Poslušná: Život. Naprostá většina mých textů vychází z reálných zkušeností a toho, co se stalo ve světě. Hodně sleduji, co se děje a lidstvo samo je inspirativní dost. Ne vždy bohužel v tom dobrém slova smyslu. Zároveň za rok přečtu přes sto knih, takže určitě se inspiruji i v nich, zkoumám styl psaní různých autorů, všímám si, co na mě funguje a co se mi naopak vůbec nelíbí. A občas, občas i něco ukradnu! Naposledy třeba citát Abby Jimenez – Věz, že velkorysost nic nestojí. Dokonce ho občas napíšu i do věnování do knihy.

 

 

MD: Který z tvých literárních výtvorů (bez ohledu na umístění v soutěžích) bys nám doporučila jako zatím nejpovedenější?

Lucie Matějíčková: Pokud jde o povídky, které jsem posílala do literárních soutěží, potom jedna z těch, které si myslím, že se mi opravdu povedly, je povídka Město růží, která se umístila v Ceně Karla Čapka v kategorii povídka v roce 2021 na 2. místě a byla vydána ve sborníku Mlok 2021. Mezi povídkami, které jsem posílala do literárních soutěží v roce 2025, by to asi byla povídka Srdce bohů. A pokud jde o literární výtvory celkově, v roce 2022 mi vyšla kniha Runorytec, kterou osobně také pokládám za povedenou.

 

Magda Duhonská: Určitě bych doporučila povídku O krakenech a koláčcích, která vyšla v roce 2025 ve sbírce Žoldnéři fantasie: Chovatelé krakenů. Byla to moje první oceněná povídka a myslím, že v sobě docela dobře kombinuje temné prostředí a humorný styl vyprávění. A hlavně je z půlky o pečení! Dál bych doporučila povídku Hranice stínu, která skončila na 6. místě v soutěži Vidoucí, ale myslím, že je z mých povídek, jejichž výsledky už byly vyhlášené, asi nejpovedenější – opět se odehrává v docela temném prostředí, které je, doufám, aspoň trochu zvýrazněné jistým naléhavým tónem příběhu.

 

Tereza Polivchuk Poslušná: Pokud se bavíme o povídkách, pak Konstantin, který vyšel i knižně v antologii Nepohádky. Jde o příběh z Ruska, ve kterém se novinářka Valerie snaží marně bojovat s korupcí v městečku Yatsov. Prošla si peklem v pracovním táboře a přesto nepřestala věřit ve spravedlnost a boj za ni. No a samozřejmě je tam kočka, což začíná být něco jako můj autorský podpis. Jmenuje se Puškin a miluje sledě J.

 

MD: Která z oceněných povídek Ti dala nejvíce zabrat, a proč?

Lucie Matějíčková: Určitě Srdce bohů. Poprvé jsem zkoušela psát povídku s prvky sci-fi (v povídce se vyskytují roboti) a musela jsem si zjišťovat i informace o tom, jak funguje hackování, aby povídka alespoň trochu dávala smysl. Normálně si hledám na internetu informace, pokud chci, aby povídka měla nějaké reálné základy, ale vzhledem k tomu, že nejsem technický typ a IT nerozumím, byl tohle pro mě trochu oříšek.

 

Magda Duhonská: Pro mě je upřímně každá povídka obvykle těžká. Bojuju hlavně na začátku, kdy potřebuju vymyslet, co budu psát, jak mám povídku zkonstruovat a především o čem to doopravdy je. Z oceněných povídek byla náročnější hororovka Omusambwa. Psala se docela rychle, protože povídka samotná je docela naspeedovaná, takže nebyl čas ztrácet čas, ale vybrala jsem si pro ni docela unikátní prostředí – karibský ostrůvek pod nadvládou koloniálního Nizozemí –, takže mě dlouho zasekávaly rešerše. Oceněná povídka Hranice stínu se mi psala výjimečně velmi dobře, možná proto, že jsem si pro ni vytvořila super atmosférický soundtrack hlavně ze hry Baldur’s Gate 3.

 

Tereza Polivchuk Poslušná: Bez přemýšlení Alláh se odvrátil. Vyhrála jsem s ní sdílené první místo v Rokli šeré smrti. Na internetu na mě tehdy vyskočil článek o osmileté holčičce z Jemenu, která zemřela při svatební noci se svým manželem. Strašně se mě to dotklo a potřebovala jsem se vypsat. Díky této povídce se holčičce dostalo spravedlnosti. Celkově pro mě byla náročná rešerše, ve svých příbězích chci mít vše dokonalé (neříkám, že se to pokaždé povede, ale snažím se), proto načíst si zvyklosti v Jemenu mi zabralo vlastně déle než napsat povídku. Jde o hororové dílo, takže jak by se chovala muslimská dívka, kdyby viděla ducha? No určitě by si neřekla něco jako pane Bože… Rešerše je pro mě způsob, jak si rozšířit obzory, co tamní kultura jí, jak se chovají a musím říct, že psát tuto povídku pro mě bylo přínosné.

 

MD: Někteří autoři preferují konkrétní žánry, jiní škatulkování odmítají. Je nějaký literární žánr, který pokládáš za výzvu? 

Lucie Matějíčková: Určitě preferuji fantasy. Mám ráda tu možnost, kde si můžu vytvářet světy s vlastními pravidly a zkoušet pokaždé něco jiného. Pokud jde o literární žánry, které považuji za výzvu, takových je myslím vícero. Nedovedu si představit, že bych psala čisté sci-fi, protože si myslím, že tam je potřeba rozumět fyzice, nebo třeba historickou literaturu, protože k nim nemám blízký vztah a byla by veliká spousta věcí, které bych musela nastudovat. Zároveň jsem zjistila, že je pro mě i výzvou zařadit do příběhu romantickou zápletku, nejde mi to úplně přes prsty, tedy si myslím, že i nyní oblíbený žánr romantasy by pro mě byl velikou výzvou na psaní.

 

Magda Duhonská: Asi bych si momentálně netroufla na pořádně propracovanou detektivku nebo thriller plný zvratů, plot twistů a nečekaných odhalení. Přijde mi docela náročné to udělat fakt dobře. Podobně to mám i s různým střídáním časů a vypravěčů – velmi pomalu do toho zkouším namáčet prstíky. Těžké mi to přijde hlavně v krátkém povídkovém rozsahu, ráda totiž sleduju a hluboce rozumím hlavním postavám a příliš mnoho postav na málo stranách hrozí jistou mělkostí vyprávění.

 

Tereza Polivchuk Poslušná: Ano, detektivka. Pro mě osobně je to jeden z nejnáročnějších žánrů – je potřeba, aby vrah byl dostatečně chytrý, ale zároveň detektiv nepůsobil jako hlupák. Je potřeba dávat čtenářovi drobky, ale ne moc, aby vraha hned neodhalil. A to se prostě každému autorovi nepovede. Když si vezmu například detektivky slovenského autora Františka Kozmoně? Geniální! U čtení jsem nedýchala. A jsem si jistá, že nikdy takové dílo nenapíšu, proto se do detektivky ani nebudu pouštět.

 

MD: Co píšeš právě teď? (Klidně se chlub, propaguj)

 

Lucie Matějíčková: Momentálně mám rozepsané jedno dílo do nejmenované literární soutěže, o kterém se nebudu více rozšiřovat z důvodu anonymity v soutěži. Zároveň mám však nyní napsanou ještě jednu knihu, v níž je hlavní postavou nekromant. Zkoušela jsem trochu experimentovat s magickým systémem, který se knihou prolíná, takže ani pro hlavní hrdiny není vždy snadné magii používat. Tato kniha však nejprve musí projít editací, než bude připravena být poslána do nějakého nakladatelství.

 

Magda Duhonská: Momentálně pracuju na psychologickém románu ze současného Česka, což je pro mě vykročení z komfortní zóny. Mezitím mám rozpracovaných pár povídek do nadcházejících ročníků literárních soutěží. A v šuplíku mi pořád leží obligátní fantasy trilogie, na kterou jednou přijde čas. Zkrátka a dobře, nevím, co dřív.

 

 

Tereza Polivchuk Poslušná: Rozepsaných mám asi 7 knih, ale soustředila jsem se na ty hlavní. Dělám revize rukopisu Kočka na lovu, která vyjde na jaře. Příběh stokilové Sáry, kterou opustí přítel a osud jí do cesty vhodí kotě z popelnice o které fakt nestojí a nepříjemného albánského souseda. Romantika zasazená do mé milované Jihlavy. Začala jsem také psát pokračování mého debutu Donuť mě cvičit. Druhý díl bude o nevidomé Beátě a tam si dávám záležet na rešerši. Přes centrum pro nevidomé jsem oslovila slečnu, se kterou spolupracuji. Chci, aby když si tu knihu „přečte“ nevidomý, aby měl pocit, jako by to napsal slepý člověk a bylo to dostatečně autentické. Do cesty nevidomé Beátě přivedu kováře, protože miluju koně a všude je teď samá romantika s hokejisty, ale kovář?! Poslední příběh, na kterém pracuji, je vánoční. Nikol, která miluje klasické české Vánoce letí do Laponska na návštěvu s Risten, která je u nich na výměnném pobytu. Nepřízní osudu ale zůstane právě přes Vánoce uvězněna ve vesnici na psí farmě, přičemž má hrůzu ze psů. Smyslem příběhu je ukázat, že kouzlo Vánoc tak úplně neleží v dárcích pod stromečkem… 

 

 

MD: Je něco, co bys chtěla vzkázat či doporučit čtenářům nebo začínajícím autorům? (Tuto otázku pokládám každoročně, a dávám tím šanci odpovědět i ta takové otázky, které vůbec položeny nebyly):

 

Lucie Matějíčková: Určitě to nevzdávat. Já jsem se psaní začala důkladněji věnovat před více jak 10 lety a za tu dobu jsem naposílala spoustu povídek do spousty literárních soutěží, z nichž mnohé se neumístily ani mezi prvními deseti, dokonce jsem napsala i knihu, která však byla nakladatelstvím odmítnuta. Myslím, že psaní je jako jakékoliv jiné umění, vyžaduje neustálé procvičování a je nutné se jednoduše vypsat. Ne každému je dopřáno, že se jeho povídka nebo kniha hned vydá a bude z ní bestseller, to však není důvod to přestat zkoušet. Mé mladší já by si také před deseti lety nedovedlo představit, že jednoho dne bude mít na kontě knihu nebo vítězství v Přeboru autorů fantastiky.

 

Magda Duhonská: Všem bych doporučila číst. Fakt hodně a všechno napříč žánry, styly vyprávění, prostorem a časem. A speciálně začínajícím autorům (včetně mě): trpělivost, odhodlání a vůli psát, i když je to těžké, i když to zrovna nejde.

 

Tereza Polivchuk Poslušná: Zaprvé moc děkuji pořadatelům soutěží a porotcům. Často zdarma pořádají časově i organizačně náročné soutěže, které dávají šanci nám, snílkům, kteří chceme trochu té slávy. Bez vás by to nešlo! Čtenářům děkuji za to, že čtou. Je úplně jedno, co čtete. Žádný žánr není lepší nebo horší, takže ať čtete cokoliv, dělejte to i dál. Čtení je kouzelná záležitost – dokáže nám dopřát pocit zábavy, a přitom aspoň trochu držet pohromadě mozek, který je rván na kusy každodenním stresem, tlakem okolí a čím dál více se zrychlující doby. Příběhy jsou lékem na všechny neduhy, takže jen směle do čtení! Začínajícím autorům poradím jediné – psát, psát, psát. Nemůžete čekat, že sednete a napíšete knihu hodnou Magnesii Litery (pokud nejste třeba Klabouchová, no). Povídkové soutěže považuji za naprosto nejlepší způsob, jak se najít a ukotvit v žánru, vypilovat psaní dialogů apod. Dost často v soutěžích dostanete zpětnou vazbu a například ta ze soutěže Vidoucí je sice drsná, ale konstruktivní a přínosná a s každou další takovou se posouváte vpřed. Tak čtení a psaní zdar!

 

Za realizační tým PAF děkujeme finalistkám šestnáctého ročníku našeho přeboru za rozhovor, a přejeme hodně dobrých nápadů pro příští soutěže.

Článek pro Interkom (Informační servis fandomu 1/2026) napsala a rozhovory s finalistkami vedla Miroslava Dvořáková, mluvčí PAF