Teggen - 8. kapitola (V. kniha série Návrat na Mizeon)
(Nový Mizeon, knihovna debhátarů)
„Přímý důkaz implikace A ⇒ B provádíme tak, že vytváříme řetězec pravdivých implikací ve tvaru: A ⇒ A1, A1 ⇒ A2, A2 ⇒ A3, …, An ⇒ B,“ zakrákorala freneticky První strážná chiméra.
„Zatímco nepřímý důkaz implikace A ⇒ B,“ pokračovala Druhá, „realizujeme tak, že operaci převedeme na důkaz obměny neboli kontrapozice původní věty.“
Třetí zašustila křídly a dodala: „Trvám na tom, že nejdramatičtější je důkaz sporem."
Essius po trojici tenerisských chimér loupnul očima. Z jejich drmolení mu hučelo v hlavě. Bytosti o velikosti ok-sawonského krocana s ženskými hlavami nasazenými na ještěřích tělech svorně hřadovaly na vrcholku nejvyšší skříně. Pojmenoval je nepříliš originálně První, Druhá a Třetí, protože jejich skutečná jména v netrebštině nedokázal vyslovit. Brzy mu došlo, že je pojmenoval příhodně. Diskutovaly výhradně o matematice. Pokud nespřádaly složité konstrukce matematických důkazů, klapaly ozubenými čelistmi, nebo na sebe navzájem syčely. Nejspíš nebyly svým současným úkolem nijak nadšené, ale neobtěžovaly se dávat najevo osobní emoce – pokud se tedy netýkaly matematiky. Den, kdy je hodili Essiovi na krk, se přesně shodoval se dnem, kdy se na obloze objevila kvederická síť. Nebylo těžké z toho vyvodit, že se stalo něco zásadního. Jen tak vědět co. Essius zaznamenal, jak v tentýž den načapali raisi v křoví u chrámu ty podivné výtržníky, které pak bez úspěchu honili po celém Mizeonu. Nikdo nebyl ochotný mu prozradit, co to mělo znamenat. Netušil, zda existence sítě a incident u chrámu spolu souvisí.
Pochopil, že musí být mnohem opatrnější než doposud. Štvalo ho, že nemůže pokračovat v práci. Výpočty a schémata týkající se tebechetů nečinně ležely pod parketami v jeho ložnici. Chiméry ho totiž následovaly úplně všude, ať byl v ložnici nebo v jídelně, civěly mu pod ruce, přičemž trousily derivace a integrály. Tady, v Paláci Debhátarů, hlídaly Essia výhradně ony, protože raisi sem přístup nemají. Zpočátku se Essiovi z kombinace jejich lidské hlavy a šupinatého těla korunovaného špičatými blanitými křídly dělalo zle, ale už si pomalu zvykal. Jak mu vysvětlila Moneta, chiméry stvořili nejstarší bohové Tenerisu – netrebové, než je jako nepovedený projekt prodali bohům z Riiberionu. Netreby na Tenerisu dávno vystřídali krenevové a krenevy sahíjinové, ale chiméry přežily až do dnešních dnů. Jsou s těmi diferenciály otravné, ale jako hlídači jsou fenomenální, komentovala jejich schopnosti Moneta.
Smotal svitek, který právě zběžně přečetl, do ruličky, zasunul ho do pouzdra a vrátil do stojanu. Pochopil, že text pojednává o sporu mezi bohy z Dervosu a z Robustuy o periferní svět Vookan. Aisus s Rafedaxarrem byli přizváni, aby pomohli najít řešení. Taková pravěká arbitráž. Stalo se to před deseti tisíci lety? Bohové Robustuy dávno vymřeli, Dervos se rozpadl na kusy. O světě Vookan Essius nikdy neslyšel. Znechuceně se podíval na polici, schraňující stovky podobných pouzder.
Popocházel kolem stojanu s pouzdry a luštil popisné štítky: Upravená pravidla ferety pro hřiště na pomezí eskorianu. Diplomatický protokol erektiadských Rexů. Genocida temných mágů – Riiberionský proces. Kolaps koo-sivo a jeho projednání v Brussedeanském parlamentu…
Lámal si hlavu, co si počít. Aisus nařídil, aby pomocí studia získal tu správnou motivaci k vládnutí. Nehledě na to, že Essius se necítil stvořený k tomu, aby komukoliv vládl, měl podezření, že nejvyšší debhátar nemá představu, co přesně po něm chce. Tuto knihovnu debhátarové seskládali během prvního půl roku po převratu. Shromáždili ji z textů posbíraných v troskách Kernoku a doplnili kopiemi pořízenými v archívech sousedních světů. Zatím se nenašel nikdo, kdo by všechny ty knihy a svitky katalogizoval. Brexa slíbila, že až se vrátí ze severu, pustí se do toho, komentoval to ležérně Aisus. To ale mohlo klidně nastat až za několik stovek let. Současně to tu fungovalo tak, že do skříní s vyrytým nápisem „soudy“ debhátarové házeli písemnosti o soudních přích, do skříně „politika“ zase písemnosti týkající se politiky, ale protože se řídili jen svým úsudkem, vůbec nebylo jisté, zda ty věci zatřídili správně, zejména proto, že obsah se obvykle týkal jak politiky, tak práva. Debhátarové je z valné většiny ani nečetli, vlastně ani nevěděli, jaký je v tom binec. Když Aisus Essia poprvé do knihovny přivedl, přikázal mu studovat písemnosti ze dvou skříní. První měla na dvířkách vyryto „historie“, druhá „politika.“ Byly tu i další skříně s nadepsanými tématy: „bitvy“, „rodokmeny bohů“, „magie“, „prostorové mapy“, ale ty, jak Aisus řekl, nestojí za to otevírat.
Essius se podíval na časomíru pod stropem, kterou tam Huat instaloval jen kvůli němu. Když už tu musí z Aisova příkazu trčet dennodenně několik hodin, raději, než s nudnými zápisy z prehistorických soudů by studoval prehistorické technologie. Jenže – nic takového tu nebylo, protože všechny kusy pocházely z dob, kdy byla veškerá technika metaprostoru v plenkách. Debhátarové skončili v relikviáři mnohem dříve, než se na Sunisenu vyvinuli skollové a než se potomci jachadei na Bredeonu smísili se smrtelníky. Padlí techniku znali jen v omezené míře prostřednictvím pozdějších kontaktů s Trrisielem.
Essius se odvrátil od skříně „politika“ a upřel pohled na skříň s nápisem „magie“. Na magii byl odjakživa alergický, přestože otec se v ní docela vyznal. V dobách, kdy spolu žili na vojenských základnách, a měli se skvěle, Okren Essia učil všechno, co musí správný arcidémon znát: historii, válečnou strategii, politologii, právo, matematiku, jazyky, dějiny kultury a v neposlední řadě i základy magie. Poslední dobou Essius na otce myslel častěji než kdy jindy, nejspíš proto, že se na něj konečně přestal zlobit za to, že si jen tak bezohledně umřel. Vybavil si jeden z jejich nesčetných sporů ohledně magie. Všechno, co vidíš kolem sebe, Essie, je magie. To, co se ti zdá pevné a hmatatelné, není nic jiného než zamrzlá myšlenka. Představa, kterou někdo jiný realizoval. Kosmické křižníky, feentexová děla, naše uniformy a nakonec i my samotní, řekl Okren. Essius na to reagoval skeptickým prohlášením, že magie je jen způsob, jakým si lenoši zjednodušují poctivou práci. Okren si poklepal na čelo a vědoucně se usmál. Magie a technika jsou různými stranami téže mince. Záleží, co s myšlenkou uděláš. Vzal do ruky kouli teleemitoru, pohladil drsný reliéf posilujících znaků na podstavci a dodal: Na dálku můžeš komunikovat prostřednictvím běžné vysílačky nebo telepaticky. Toto je věc, která telepatické signály zesiluje. Ale když jsi dost odhodlaný, můžeš si tytéž pomůcky vytvořit prostřednictvím pouhé mysli, a ještě ušetříš čas a materiál. Jen trochu upravená myšlenka se stává magií.
Okren byl laskavý a vtipný učitel a Essius byl zvědavý žák. Snad proto, aby otci udělal radost, skousnul i lekce týkající se magie, ačkoliv mnohem ochotněji vstřebával mechaniku a algebru. Pokaždé, když byl otec vyslán na bojovou misi, snažil se Essius vytěsnit strach tím, že trávil čas s techniky v přistávacím depu a díval se jim pod ruce. Pak generál čestně padl v boji a časy smíchu a zábavy skončily. Essius byl v souladu s mizeonským právem navrácen matce, seržantce raisi, příslušnici ochranky arciknížete Trrisiela. Tebeva měla Okrenovi za zlé, že Essia vzdělával jako arcidémona. Rozhodla, že syna převychová. Udělala mu ze života zlý sen. Plísnila ho a trestala, když se neprojevoval dostatečně disciplinovaně, když ignoroval Raisi Kodex, když neměl zájem o klan ani o zařazení do klanové hierarchie. Uráželo ji, že její syn jednal a myslel jako arcidémon. Mohla vyletět z kůže, když tak i mluvil. Mladinký Essius protahoval slova tím samým ležérním způsobem jako šlechtic a nebyl ochotný komunikovat úsečně a stručně jako raisi. Chtěl na univerzitu do Tupi-iranu a už v patnácti ho tam přijali. Ale matka podporovaná arcikněžnou Moretou mu to zatrhla a místo toho ho poslala na lyceum pro raisi do Kernoku. Tam se naučil, jak odebírat energii smrtelníkům, jak se naladit na přivolání. Nesnášel to. Naštěstí se nakonec i přes matčin odpor na univerzitu prodral a stal se inženýrem.
Až nyní, když o tom uvažoval, si Essius uvědomil, že na magii zanevřel po otcově smrti. Cítil se tak ukřivděně. Zlobil se, že ho otec nechal matce na pospas. To proto se plně zaměřil na techniku. Chtěl se zabývat tím, co je hmatatelné. Ale teď nastal čas rozpomenout se na otcovy lekce.
Než otevřel skříň s magickými spisy, ostražitě šlehl očima k chimérám. Nezdálo se, že by si všimly, že jejich svěřenec loví v jiném revíru. Dál si mezi sebou vyměňovaly matematické věty.
Zběžně probíral štítky na hřbetech:
Metody očisty ovzduší prostřednictvím dervosských ikeál.
Taretiánské procesy a jejich důsledky.
Okreny a jejich užití v prostředí snížené energetické permeability.
Modely dračí manipulativní magie.
Zarazil se u tlusté a ošuntělé složky s titulkem naškrábaným ve starodwentenštině: Pozměňování struktury hmoty – Procesy vyššího řádu (Kerr-Vua-Han). Něco takového sem snad ani nepatří. Zásady proměňování struktury hmoty pomocí magie si malí arcidémoni na Mizeonu osvojují už v triviu. Zejména proto, aby si vyzkoušeli, že je lepší se tomu vyhýbat.
Okren to Essiovi vysvětlil, když mu nebylo ještě ani šest: Magie je fenomén, ze kterého jsou uplácáni bohové. Oni sami jsou magie a svět, kterému vládnou, je magií nasycen. Pokud nejsi bůh, můžeš si magii vypůjčit z prostředí, ve kterém jsou bohové přítomni. Mizeon je ale, co se týká nasycenosti magií, chudý, protože téměř všechna magie byla spotřebována po Krvavém dešti při přeměně smrtelníků v démony. Původní mizeonští mágové se pak mohli snažit, seč mohli. Jejich kouzla přestala po Krvavém dešti fungovat, i když se z nich stali nesmrtelní démoni. To, co na jiném světě zvládne každý průměrný smrtelný kouzelník, na Mizeonu dokážou jen arcidémoni, a jen proto, že využívají svou interní magii – božskou složku zděděnou po Rafedaxarrovi.
Pokud budeš chtít, můžeš z toho šroubováku udělat kleště, říkal Essiovi Okren. Dokonce můžeš ten železný šroubovák proměnit v hroudu bláta a uplácat z něho misku. Ale měnit podstatu hmoty ti sebere mnohem více magie, než kdyby sis tu misku vyrobil ze skutečného bláta. Hodí se to použít jen v nouzi. Tvoje krev je silná, takže tě z toho nejspíš jen rozbolí hlava, ale nepřeháněj to, protože jsi bůh jen z jedné čtvrtiny. A hlavně nikdy nezkoušej měnit něco živého… To dokážou jenom bohové a ještě to občas poserou tak, jako se to stalo na Vahanu.
Essius zíral na nápis na složce. Zaujala ho ta slova v závorce. Ker-Vua-Han. Byla to jména tří starých vahanských bohů, o kterých mu vyprávěl otec. Prastarý příběh o vahanských trojčatech. Vlastně to nebyli skollové ze Sunnisenu, kdo začal s technikou. Mnohem dříve to byla božská trojčata Ker, Vua a Han z Vahanu. To oni jako první (alespoň podle doložených pramenů) pronikli do tajů hmoty, využívali elektřinu a magnetismus, vymysleli první nástroje a stroje, studovali živé tvory a rozpoznali zákonitosti jejich rozmnožování a vývoje. Magii brali jako základ. V technice a technologiích viděli zajímavou alternativu. To by nebylo nic proti ničemu, kdyby ty dva principy nezačali kombinovat. Tak dlouho experimentovali s živými tvory, až se jim nechtěně podařilo vyšlechtit dwu-nakhara. Mutanta tak silného, že jim unikl a zmizel někam za hranice metaprostoru. Ker, Vua a Han se vydali v jeho stopách a doposud se nevrátili, ačkoliv od těch časů uplynuly eóny. Zanechali po sobě opuštěné a zapečetěné laboratoře a svět plný nevypočitatelných a geneticky nestabilních kříženců smrtelníků a démonů a ještěrů. Po mnoha a mnoha generacích se z kříženců vyvinuli dnešní sůsové. Nejchytřejší z nich se začali organizovat. Pojmenovali svůj svět Vahan, seskupili se do kast a začali budovat vojenské tábory. Vahanští generálové své jednodušší příbuzné cvičí a pak je prodávají jako bojové otroky potentátům z jiných světů. Coby vojáci jsou sůsové podobně nekompromisní a poslušní jako kadeti Trestného komanda mizeonského Chřtánu. Jsou snadno nahraditelným nástrojem různých šíbrů. Operují všude tam, kde něco smrdí, ať už se jedná o spiknutí, atentáty, anexe. Aliance by měla mnohem méně práce s uchováváním politické stability nebýt sůsů.
Na příkladu vahanského fiaska Okren Essiovi ukázal, že kombinovat techniku a magii je nebezpečné. Tím spíše, že s následky pošetilosti vahanských bohů se civilizace Metaprostoru potýkají dodnes.
Essius si na Okrenova slova mnohokrát vzpomněl, přestože ten příběh, jak vznikli sůsové, v žádné učebnici nenašel. Dnes to bylo poprvé, co na něco spojeného s tou historií narazil. Pokud je v závorce za nadpisem uvedeno (Kerr-Vua-Han), znamená to, že autory toho spisku jsou titíž vahanští bohové, o kterých Okren vyprávěl?
Roztřesenýma rukama vytáhl složku z řady a položil ji na stůl. Pak vybral další složku s nadpisem Rejstřík kleteb pro kreponové schránky (obsahoval seznam nejběžněji používaných zaklínadel sestavených podle dwentenské písmenocedy a popisoval principy, pomocí kterých lze některé kletby obejít) a obsah obou složek vyměnil. Složku nadepsanou Proměňování struktury hmoty – Procesy vyššího řádu, ve které spočíval rejstřík kleteb, vrátil do skříně a složku s titulkem Rejstřík kleteb obsahující texty o proměňování si položil na klín.
Jak se volně loženými pergameny probíral, nenašel žádné odkazy na dobu ani na autora. Byla to změť ledabyle naškrábaných poznámek. Hemžilo se to tam znaky a termíny, které Essius neznal. Už to chtěl celé zabalit, když narazil na pergamen s uceleným textem:
Synopse pro méně chápavé (jako je např. náš draze milovaný Van):
Platí, že proměňování nižšího řádu úspěšně realizujeme v standardních energetických podmínkách na standardních objektech. V nestandardních podmínkách je proces proměňování úspěšný jedině tehdy, jestliže ho realizujeme na nestandardních objektech, anebo si odpovídající prostředí modelujeme na míru. Tím proces povyšujeme do nové roviny na proces vyššího řádu. Procesy modifikujeme podle intenzity jinakosti prostředí a pokusných objektů následujícím způsobem:
1) Modelace podmínek prostředí tvorbou přemístění testovaného objektu do průlomu v richotonním pozadí
2) zvýšení citlivosti objektu vůči kreativní invazi – obohacením struktury objektu o novou progresivní složku
3) zvýšení citlivosti objektu vůči kreativní invazi prostřednictvím infonové infekce
Infonová infekce? To jako vážně? Chtěli posílit afinitu nějaké bytosti vůči magii tím, že toho tvora nakazili infonovou chřipkou? Aha, takže infonovou chřipku nevyvinuli sůsové, jak se píše v učebnicích. Ten fujtajbl je mnohem starší.
Essius dál četl o možnostech, jak kombinovat běžné technické postupy s magií, a jak díky tomu měnit strukturu neživých objektů a jak modelovat úplně nové schopnosti u živých tvorů. Po zádech mu stékal studený pot při představě, co by s takovým materiálem udělal Trrisiel. Najednou nemohl dál. Vyskočil z pohovky, vrazil si složky pod paži a vypravil se ke dveřím. Za zády slyšel šustění blanitých křídel, jak se chiméry chystaly vyrazit za ním. „Jdu na vzduch,“ křikl na chiméry a vyšel do chodby.
Už od začátku povinných hodin ve studovně se snažil poflakovat mimo. Usoudil, že když bude brousit po chodbách a špicovat uši, mohl by zaslechnout něco užitečného. Teď s chimérami v patách byl nenápadný jako krodoch v divadle. Nemohl se nenápadně někam vplížit a vyslechnout, o čem je právě řeč, ale zase jej nikdo nemohl obvinit ze špehování. Sázel na božskou aroganci. Debhátarové jsou si natolik jistí sami sebou, že nakonec to nejdůležitější vyzvoní sami.
„Každé dvě primitivní funkce k funkci f se na daném intervalu liší jen o aditivní konstantu,“ drmolila Druhá.
„Primitivní funkce je tedy až na aditivní konstantu určena jednoznačně,“ navázala První.
„Takže, pokud známe jednu primitivní funkci, pak známe všechny,“ dokončila Druhá.
Essius křišťálový palác pomáhal projektovat a dohlížel na stavbu, ale nedalo mu moc práce se v něm ztratit. Šestice stavebních traktů se sbíhala do jednoho bodu – centrálního tubusu tak, že palác půdorysem vytvářel šesticípou hvězdu. Každý debhátar tu měl svou vlastní část, přirozeně s výjimkou Rafedaxarra. Mezi rameny jednotlivých budov hvězdice se napínaly křehce působící lávky spojující nejen stejná podlaží, ale i různé výškové úrovně. Křišťálové bloky se ve slunečním světle duhově třpytily. Z výšky palác připomínal obří krajkovou sněhovou vločku.
Essiovi se podařilo najít terasu, z které se po spojovací lávce dostal do sousedního traktu patřícímu bohyni světla, Nareně. Chiméry drmolící matematické věty, mu poletovaly nad hlavou. Vládkyně světla přijímá hosty nepřetržitě, a v jejím hájemství se stále něco děje. Už zdálky bylo slyšet hudbu.
Šel pomalu chodbou a snažil se nahlížet skrze průsvitné zdi do jednotlivých sálů. Přes tlustou hmotu křišťálu spatřil barevně oblečené postavy vířící kolem nažhaveného videxového válce. Jejich hlasy přehlušovalo řvoucí vysílání bredeonských reklam. Z videxu byli debhátarové po tisíciletích spánku stále na větvi. Essius zpomalil, aby měl čas, vyslechnout, o čem se tam mluví:
„Pověz našim divačkám, Annhio, jaké máš s wenediovým balzámem zkušenosti.“
„Ó, je to zázrak! Stačily pouhé tři dny nanášení a má pleť přímo září! Když jsem po týdenním volnu přišla do práce, kolegové z redakce mě nepoznali. Považte, pokládali mě za wemuřanku! Proto vám wenediový balzám vřele doporučuji! Seženete ho ve všech prodejnách sítě Teuma na celém Bredeonu.“
„Jak vidíte a slyšíte, drahé dámy, dokonce i nejoblíbenější reportérka naší rubriky Annhia Vua-Tonová je z wenediového balzámu nadšená. Neváhejte, a objednávejte si tento fenomenální přípravek v našem videx-shopu – teď hned. Za nepatrný příplatek vám naše distribuční středisko tento zázračný produkt doručí fantómovou poštou, než stačíte vyslovit we-ne-di-on. A jako prémii za včasné objednání obdržíte speciální sadu…“
Zklamaně si odfrknul. Ale možná, že když se chvíli zdrží, dočká se i zpravodajství. Pohodlněji se opřel o zeď a otevřel složku nadepsanou Rejstřík kleteb pro kreponové schránky, aby ve studiu elaborátu vahanských bohů pokračoval.
Chodbou se rozléhaly jásavé výkřiky z videxu typu „Jedině tuto výjimečnou sadu! Každá série je jedinečná! Na obruby byly použity pravé kasibelí šupiny…“ prokládané brbláním chymér na téma primitivních funkcí, ale to vše Essius vnímal jen okrajově.
„Co to máš, Essie?“
Zvedl hlavu a elegantním pohybem složky zavřel. V ústrety mu kráčela Moneta, paní tmy, zavěšená do svého riiberionského kolegy, vládce temnot, boha Tanaky.
„Něco o kreponových kletbách,“ zahuhlal. Ani se nenamáhal pozdravit, protože už si ověřil, že ti dva si na formality nepotrpí.
Při pohledu na Monetin úbor Essius potlačil překvapené zasyčení. Bohyně se zjevně stále ochotněji přizpůsobovala moderní době. Obvyklé poloprůsvitné negližé, kterým dříve bez mrknutí oka uváděla bližní do rozpaků, vyměnila za matně šedý přiléhavý kalhotový kostým z broušené praskaví kůže. Stříbřitou hřívu, kterou předtím nosila rozcuchanou jako svatozář, zkrotila do elegantního uzlu, ze kterého na její šíji koketně padalo několik pečlivě naaranžovaných pramenů. Moneta teď více než prehistorickou bohyni tmy připomínala bredeonskou byznysmenku. S Tanakou, navlečeným v replice mizeonské generálské uniformy z doby skollských válek, tvořili pěkný pár.
„Je-li funkce f spojitá na intervalu I, pak k ní existuje primitivní funkce na tomto intervalu,“ zakrákorala Třetí.
Tanaka se rozchechtal. „Vyvedl jsi mudrce na procházku, Essie?“ Riiberionský bůh vůbec nepůsobil tak ponuře, jak ho vykreslovaly učebnice. Essius ho poprvé potkal při prohlídce stavby tunelu pro mizeonskou rychlodráhu. Bůh hlubin Grom Tanaku přivedl, aby se na rozestavěný tunel podíval a pak navrhl způsob osvětlení. Essius se zpočátku držel zpět a jen sledoval, jak Grom Tanakovi ukazuje technické provedení instalací, ale nakonec to nevydržel a otázal se Tanaky, co on, jako bůh temnot, shledává na studiu způsobů přenosů světla přitažlivého. Moje sestra Krassiona mě zavřela do tmy, odpověděl Tanaka. Ne takové, jakou znají smrtelníci, ale do skutečné tmy. Od té doby, co jsem venku, mám poněkud větší pochopení pro ty, kteří ve tmě nevidí, nebo se jí bojí.
Možná Tanakovi zaimponovalo, že měl Essius odvahu se ho zeptat. Možná jej zaujalo, že Essius strávil většinu svého života v prostředí dílen v Abderanské vrchovině. Ale od toho dne se vídali častěji. Tanaka se k Essiovi z nějaké nevysvětlitelné příčiny choval jako k sobě rovnému, čímž provokoval nafrněného Groma. Essius Tanakovi vyprávěl o Trrisielových plazmových lampách a svítících rostlinných stélkách z dílny tenerisského boha Tyneona. Tanaka zase Essiovi popisoval riiberionské vodní lampy. Riiberionec pobýval na Mizeonu častěji než doma a jeho vztahy s riiberionským příbuzenstvem byly kvůli tomu napjaté.
Essia napadlo, že důvodem, proč mají Tanakovi jeho příbuzní za zlé, že se stýká s debhátary, by mohl být zásah Aliance. Aisus to jednou mimoděk nepřímo potvrdil, když zmínil, že Aliance už ví, že debhátarové chystají tebechety. Je možné, že by Aliance vyzvala okolní světy ke zdrženlivosti? Někdy byl Essius už už na hraně, aby se na to Tanaky zeptal. Jenže kdyby to udělal, dal by najevo, že se o to téma zajímá. A potom by nebylo daleko k úvaze, že tím, kdo tu zprávu o tebechetech pustil do světa, byl on sám. Tanaka měl očividně i jiný, mnohem prozaičtější důvod k pobytu na Mizeonu. Přátelil se sice s Huatem a Gromem, ale nejvíce času trávil s Monetou. V její společnosti sršel vtipem a dobrou náladou. Ti dva se od sebe téměř neoddělovali a vůbec se se svým vztahem netajili. Deset tisíc let bez ní jsem byl ztracený, svěřil se jednou Essiovi.
Essius si v duchu oddechl, že ho načapali právě ti dva a ne třeba Grom. Ukázal směrem, odkud se ozývalo reklamní vychvalování jedinečné barvy měnící peleríny pro cestovatele. „Myslel jsem, že nějaké lehčí téma by chimérám prospělo, ale toto je příliš.“.
Moneta pobaveně zkřivila rty. „Pořád lepší matematika než bredeonský bulvár.“ Vykulila oči, jako kdyby si na něco důležitého vzpomněla: „Vlastě jsem ti zapomněla pogratulovat! Jaká to skvělá zpráva!“
„Och, díky?“ Essius neměl zdání, o čem je řeč.
„Mony má na mysli tu zprávu, že čekáte s královnou potomka,“ dodal na vysvětlenou Tanaka.
„Chmm,“ zabručel prkenně Essius. Ani ho nenapadlo jim vysvětlovat, že on žádné důvody k oslavám nemá. Ať už Renona čeká dítě s kýmkoliv, s ním tedy určitě ne. „No jasně. Ještě jednou díky.“
Moneta udiveně zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, že jsi rád. Co já bych za to dala!“ Otočila se k Tanakovi: „Vy, kteří můžete mít děti, máte obrovské štěstí.“
Riiberionský bůh se ironicky uchechtl. „Štěstí je vidět děti vyrůstat. Ale já se o synovi dozvěděl, až když mu bylo šestnáct. Byl jsem ve vězení, když se Konvex narodil. Nikdy jsem nedostal šanci trávit s ním víc času. Jeho matka, princezna Graciella, se pak provdala za rondorského císaře a pořídila mu další sourozence.“
„Existují funkce,“ prolomila rozpačité ticho První, „které jsou spojité, tedy k nim existuje primitivní funkce, ale tyto primitivní funkce nelze vyjádřit pomocí elementárních funkcí. Takové primitivní funkce se nazývají vyšší transcendentní.“
Moneta pochopila, že rodičovské téma je pro Tanaku příliš bolestné a rozhodla se obrátit list. Pohodila hlavou směrem k salonu se řvoucími reklamami. „Nechápu, co Narena na tom videxu má. Pouští tu smyčku z Bredeonu dokola už od půlnoci. Příjmu aktuálního signálu brání ta zatracená síť. Jsme tu jako ve vězení,“ dodala směrem k Tanakovi.
Riiberionský bůh Monetu konejšivě poplácal. „Opravdu ti to tak vadí, drahá? Pokud si můžu vybrat, radši budu tady zavřený s tebou než na festivalu Fialových mračen bez tebe.“
Moneta se naježila: „Mohl bys mít obojí.“
Tanaka obrátil oči v sloup a táhl Monetu pryč. „No, rád jsem tě viděl, Essie,“ houkl ještě.
Dávno zmizeli v bludišti křišťálových stěn, ale Essius stále mohl slyšet Tanakův rozmarně posazený hlas: „To jsi celá ty, drahoušku. Všeho moc je pořád málo, že?“
