Teggen - 5. kapitola (V. kniha série Návrat na Mizeon)
„Jsi vzhůru.“ Ve světlém výřezu napůl probourané zdi se objevila temně oblečená mužská postava. Hlas zněl známě. Jak se blížil k ní, Owianiny oči se přizpůsobovaly černo-šedé barevné škále noci. Konečně rozeznala jeho rysy. Nerteg s tváří pokrytou černo-zlatými arabeskami. I ve tmě viděla, jak bojovně mu planou oči. Rty měl sevřené a čelisti zaťaté. Co ten tady dělá?
„Okamžitě mě rozvaž!“ vyštěkla.
Kapitán stráže si založil paže na prsou a opřel se o zeď. „Ne, dokud mě nevyslechneš. A nekřič! Mají dobrá čidla. Odlákal jsem letku na sever, ale to neznamená, že se nevrátí.“
„Hledají nás?“ vyjekla. „Tvoje vina! Neměl ses do toho plést! Poslal tě Sibiel, abys mě našel? No jistě! Evidentně jsi to zvoral, když nás honí. Ostatně, pokud ti to vadí, můžeš zmizet – průvlakem. Určitě se i teď na smrtelném světě najde někdo, kdo volá démona! Ale já zůstanu tady! Ještě jsem neskončila.“
„Tak to se zatraceně mýlíš, krásná dámo! A hned ti povím, proč.“
***
… jenomže ty ses u ukresiovic klanu vůbec neobjevila. Další dny jsem prohledával všechny rozvaliny v Kernoku a hledal tě. Minulý týden jsem tě našel. V chrámu. V předpisové uniformě, zmalovanou jak do cirkusu a s košem, do kterého by se dal nacpat dezintegrátor střední třídy. Pochopil jsem, že nemáš šanci se skrze tu tlačenici k Essiovi dostat. Naštěstí. Snažil jsem se tě sledovat, ale přes ten nával ses mi ztratila.“
Nerteg přecházel po hangáru jako sůs v kleci a mluvil a mluvil. Owiana jej sledovala s otevřenými ústy. Kdo je ten chlap? Rezervované vystupování, strohou slovní zásobu a striktní rytmus řeči, tak typický pro raisi, zaměnil za dikci, kterou se vyznačují vzdělaní arcidémoni. Protahoval slova způsobem, jako kdyby přednášel na univerzitě, a hlas měl posazený tak nízko, jako kdyby chodil hrát feretu s tím nafrněncem Igisiem. Na co si hraje? A nejen že jinak mluvil, ale jinak se i pohyboval. Jako špatně zkrocená xira. Za tři týdny, co se neviděli, se tolik proměnil. Snad jen ta pichlavá ironie dokazovala, že je to pořád on.
„Zase tolik jsem se netrápil,“ pokračoval dál přezíravě, „protože když jsem tě nedokázal najít já, znamenalo to naději, že tě nechytí ani oni. Emotivní plastiky ti pomáhaly dělat mlhu, že? Měl jsem téměř jistotu, že to za týden zkusíš znova a že svůj plán přizpůsobíš. Byl jsem na vážkách, jestli tě mám zastavit hned, nebo jestli mám počkat, až svou dětinskou pomstu dokonáš a odnést tě k bratrovi až pak.“
„Proč?“ zasyčela. „Tak proč jsi mě zastavil?
„Protože zadání bylo změněno,“ procedil skrze zuby. „Essius není zrádce, ale spojenec. Nesmí být zabit.“
Vytřeštila na něj oči. „To je…To je…,“ zablekotala.
„Je to tak,“ řekl kousavě. „Já jsem ten poslední, který z toho má radost. Kdybych neměl absolutní jistotu, jak je právě teď Essiův život důležitý, věř mi, že bych tě nechal ho zabít.“
Neměla slov. Daleko pohodlnější by bylo uvěřit, že je to nedorozumění. Ale znala Nertega od narození. Nepochybovala, že mluví pravdu, nebo že je alespoň přesvědčený, že to, o čem mluví, je pravda. Takže Essius není zrádce? Ha! Možná nezradil arcidémony, ale pokud si s tou děvkou udělal dítě, tak ji, svou první ženu v pořadí, zradil stoprocentně. Určitě bude tvrdit, že to udělal proto, aby své roli přidal na důvěryhodnosti. Ale ona na to neskočí! V hrudi cítila díru. Před očima se jí roztančila ohnivá kola.
Obloukem k ní přiskočil. Svezl se na kolena a chytil ji za rameno. „Jen žádnou paniku. Právě teď musíš prokázat arci-Quinnovskou odolnost.“ Jeho slova se do ní zasekávala. Přestože mluvil úsečně, tvářil se skoro, jako kdyby s ní soucítil. Dlouhými štíhlými prsty ji tiskl, jeho dech ovíval její krk. „Nemůžeš se sesypat, protože to zdaleka není všechno. Jsme tu zablokovaní. Má s tím co dělat ta síť na nebi. Vytváří nulové pole na celém Mizeonu. Nejde otevřít portál. Pokoušel jsem se o to hned, co jsem tě chytil v tom křoví, ale nejde to. Museli jsme jim utéct.“
Při pomyšlení, jak ji asi dovlekl někam na periferii, se hystericky uchichtla.
„Než nastartovali vznášedla,“ pokračoval, „byli jsme pryč.“ Máchl rukou k rozbité střeše. „Pořád nás hledají. Jsou pomalí, ale vytrvalí.“
„Co průvlak?“ navrhla. Došla k praktickému závěru: Pokud je Essius nevinný, její důvod tu zůstávat pominul. „Počkáme, až nějaký smrtelník ze Země nebo z Ok-Sawonu zavolá démona a…“
Zavrtěl hlavou. „To jsem zkoušel před chvílí. I tyto koridory síť tlumí. Takže nám nezbývá, než…“ Strnul a zaskřípal zuby, jako kdyby jej zasáhla prudká křeč. Zaraženě sledovala, jak klesá na kolena. Trhaně nasával do plic vzduch. Pomalu si třesoucí rukou vyhrnul rukáv na levé paži. Na jeho předloktí se zaleskl iridiem vyložený cejch znázorňující natřikrát zalomený blesk. Střídavě se rozsvěcoval a pohasínal. Pulzoval v nepravidelném rytmu, jako kdyby signalizoval nějakou zprávu. Owiana nedokázala říct ani slovo. Poznala, co vidí, jak by ne, když se grafickými symboly zabývá celé věky. Značka Aliance. Když to skončilo, zvedl hlavu a podíval se na ni, jako kdyby si až teď uvědomil, že ho celou dobu sledovala. „Něco se stalo. Musíme někde být. Hned. Pokud mi slíbíš, že nebudeš dělat pitomosti, rozvážu tě a poletíme.“
Nakrčila nos. Měla milion otázek, ale vycítila, že teď opravdu není čas. V tom chaosu jí uvízla v paměti zmínka o létání. Vážně? Raisi přece nelétají. „Poletíme?“ vyjekla. „Ty? Ledaže já poletím a ty poběžíš za mnou.“
Místo aby odpověděl něco štiplavého, řekl: „Tak co? Můžu tě bez rizika rozvázat?“
„Udělej to. Slibuju, že proti tobě nevyjedu. Teď.“
Pochmurně se usmál. „Teď ještě ne, rozumím.“ Natáhl se po jejích poutech.
***
Navzdory jejím posměškům letěl Nerteg stejně dobře jako kterýkoliv jiný arcidémon. Owiana neochotně připustila, že mu sotva stačí. No, tak co? Otec ho zjevně neudělal kapitánem pro nic za nic. Vždyť je to oproti těm dalším hrůzám úplná muška. Owianu ani nenapadlo se ptát, kam Nerteg směřuje, jen ho apaticky následovala a v hlavě jí vířily otázky týkající se Essia, a byť se tomu snažila bránit, i otázky týkající se jejich dcery. Nakonec nezbude, aby připustila, že dceru má. Byla ještě příliš v šoku, aby k ní něco konkrétního cítila po tom, co její existenci tak dlouho vehementně popírala. Jestliže Essius skutečně nezradil, je tady vyhlídka, že až dojde k vyřizování účtů, nebude odsouzen ani popraven. Pokud zůstal spojencem arcidémonů, je tu téměř jistota, že se znovu setkají. A to znamená, že by jí mohl mít za zlé, že se jejich dítěte zřekla. Vážně. Která matka něco takového udělá? Jestliže arcidémoni debhátary porazí, Essius jí bude mít za zlé, že tak málo věřila v jeho poctivost. Téměř si přála, aby je debhátarové pozabíjeli. Alespoň by nemusela Essiovi čelit. Místo aby se starala o jejich dceru, naletěla propagandě, zahazovala se s tím zpropadeným kapitánem a všechno korunovala tím, že se pokusila Essia zavraždit. Jediné, co ji trochu uklidňovalo, bylo vědomí, že ani Essius jí nebyl věrný. Slyšela přece ty řeči v kostele o tom, že čekají s Renonou dítě. Aspoň v tomto ohledu jsou si kvit. Ale co se týká toho ostatního, Essius jí neodpustí. Možná by jí odpustil, že o něm pochybovala, ale nikdy jí neodpustí, že se zřekla Melisy. Owiana si vlastně nebyla jistá, jestli by o to odpuštění stála. Vlastně si nebyla vůbec jistá, co přesně teď k němu cítí. Už to nebyla ta horečnatě přiživovaná nenávist, pod jejímž příkrovem žila půl druhého roku. Ale láska? Láska to nejspíš taky nebyla. Možná, že Essia ve skutečnosti nikdy nemilovala. Možná, že milovala jen tu skutečnost, že je zamilovaná. Vzrušovalo ji, že je Essius pro ni zakázaný. Líbilo se jí, že s ním překračuje limity zkostnatělé arcidémoní morálky. Co on? Když jí říkal, že ji miluje, věřila mu jako nikomu na světě. Měla mu věřit dál? Selhala. Ale on taky, když si uhnal děcko s jinou. Ať už mezi nimi bylo cokoliv, teď je to v troskách. S tím nic nenadělá.
Owiana si připadala jako zatavená v ledové krustě. Letěla vstříc studenému větru. Nevěděla, co mrazí víc. Jestli vítr, nebo výčitky.
Přeletěli čemeřicová pole táhnoucí se od jižního okraje Kernoku. Obloukem obletěli Krodoší pastviny, aby se vyhnuli nové pátrací letce, a téměř vletěli do cesty jiné. Pokračovali ke skalnaté Abderanské vrchovině. Nad hustě zalesněným hřbetem se vynořil další roj vznášedel. Nerteg ostrým obloukem klesal k úbočí hory, až se snesl na malou mýtinu, které dominovala trojice obřích balvanů obrostlá popínavým křovím. Dva z nich byly o velikosti třípatrového domu a stály našikmo opřené jeden o druhý, ten třetí, o něco menší, ležel na zemi. Nerteg počkal, až se k němu Owiana připojí, a pak ukázal k úzké pěšině stoupající prudce mezi kameny. Začal šplhat vzhůru. Owiana se drápala za ním.
Těsně pod vrcholem odhrnul Nerteg křoví. Za ním se černal úzký vchod. Nerteg se protáhnul dovnitř a podal Owianě ruku, aby jí pomohl jít za ním. Překvapeně zasyčela, když uviděla, jak se uvnitř prostor rozšiřuje do klenuté chodby se schodištěm klesajícím dolů. Sestupovali celé věky. Už byli určitě dávno pod úrovní lesního terénu, když se před nimi objevily bytelné dřevěné dveře pobité železem. Nerteg přitiskl dlaň do prohlubně a cosi zašeptal. Nestalo se nic. Nerteg si povzdychl a zašeptal cosi jiného, tentokrát důrazněji. Dveře se nehlučně otevřely. Ocitli se ve velkém sále podepřeném sloupy, kolem kterých se do výše tyčily police plné knih a krystalových paměťových destiček. Jiné police byly zaplněny magickými artefakty. Owiana poznala tegrické spirály, podle kterých se dalo měřit čeření v richotonním pozadí a etewedové testery, kterými se dala stanovit hladina interní magie. Další předměty víc než cokoliv jiného připomínaly zbraně.
„Kde to jsme?“ vydechla.
„NZB,“ brouknul s očima upřenýma na věci v regálech, jako kdyby něco hledal. Vzápětí se k ní otočil. Když viděl její nechápavý výraz, neochotně dodal: „To znamená Nouzový Záchytný Bod. Základna Aliance. Podobná, jako na jiných světech.“
Nerteg k jedné polici přistoupil, a vyjmul z ní skleněnou kouli usazenou na těžkém kovovém podstavci a položil ji na kamenný stůl stojící uprostřed sálu.
Ukázala na kouli. „To je co?“
„Teleemitor. Zesilovač telepatického signálu,“ řekl. Sehnul se ke kouli a položil ruce na její povrch. „Prosím, někde se posaď a mlč. Musím poslat zprávu a potřebuji se soustředit. Kdyby se mi nepovedlo přesně zacílit, mohli by mě Padlí zachytit. To fakt nechci.“
Owiana naštvaně nakrčila nos. Mluvil s ní jako s malým děckem. Tykal jí. Stále protahoval slova jako ten nejurozenější arcidémon. Jevil se ještě divnější, než si myslela, že je. Někteří opravdu nadaní raisi dokážou díky vyššímu podílu arcidémoní krve létat, to Owiana věděla. Ale ještě nikdy neslyšela, že by uměli telepaticky komunikovat. Poraženě si odfrkla. No dobrá. Tento raisi ji pořád překvapuje. „Jestli budeš mluvit se Sibielem, řekni mu, že…“
„Ne,“ skočil jí do řeči a naštvaně se od koule odtáhl. „Nebudu mluvit se Sibielem. Komunikační mentální trasa odtud na Maharáví je trvale monitorovaná. Aisus na to najal wemurijce. Prosím, můžeš alespoň na chvilku tu svou krásnou pusinku zavřít?“
Sledovala, jak znovu položil ruce na kouli a zavřel oči. Téměř vzápětí se její povrch rozsvítil duhovými barvami. Koule se s měkkým puf uvolnila z lůžka podstavce a na šířku dlaně se nad něj vznesla. Owiana si vzpomněla, že podobnou věc už viděla. V otcově pracovně. Nerteg stále držel dlaně na měňavém plášti, jeho rty byly bílé, jak pevně je tiskl k sobě. Trvalo to snad hodinu, než ruce stáhl a koule se poslušně snesla zpět na podstavec, její barvy vyhasly. „Tak to bychom měli,“ prohodil tak tiše, že to byla spíš myšlenka.
„Řekneš mi konečně, co se děje?“
„V tom skladišti jsem dostal zprávu. Základna Maharáví byla včera přepadena. Diriana, Atesius i tvá dcera…“
„Nemám dceru!“ štěkla. Reagovala mechanicky, stejně jako reagovala pokaždé při zmínce o tom dítěti. Vzápětí se vyděšeně zajíkla, když jí došlo, v jaké souvislosti Nerteg o Melise mluví. „Co se jim stalo?“
„Diriana, Atesius, Melisa, Trixenův malý Qadren a další byli uneseni. Sem na Mizeon. Proto nejspíš přibyla na nebi ta síť. Arcidémoni chystají záchrannou misi. Pokud by o síti nevěděli, byl by z toho masakr. Myslím, že přesně to Padlí plánují. Čekají, že si arcidémoni pro děti přijdou, a nachystali pro ně past.“
Otřeseně přikývla. „Dobře. Chápu, že při útoku z orbity by je ta síť zadržet mohla, ale když půjdou portálem…“
„Nepůjde to ani z orbity ani portálem, krásko,“ odsekl. „Narazí v obou případech. Síť je patrná jenom zevnitř. Pro pozorovatele odjinud nebo z orbity je neviditelná. To, co vidíš na nebi, je jen jedna z linií obrany. Něco podobného se nachází v subprostoru – tam, kudy richotonním pozadím vedou koridory bran.“ Nerteg zakoulel očima. „Ten, kdo něco takového vymyslel, je génius.“
„Proč by to Essius dělal,“ namítla podrážděně, „jestli je na naší straně?“
Zavrtěl hlavou. „Tvůj mechanik je na takové vychytávky moc mladý. Sázel bych na Trrisiela.“
„Ten je přece mrtvý jako ostatní.“
„Ne, není, krásko. Trrisiel Arci-Nubiel je naživu a dělá neplechu. Naši se to dozvěděli z Essiovy zprávy až poté, co jsme my dva z Maharáví zmizeli. A já to zjistil ze vzkazu, který mi přeposlali od Sibiela před třemi dny. Stejně tak vím, že Rawantes byl úspěšně nalezen.“
„Jak?“ vydechla. Aspoň jedna dobrá zpráva.
„Podrobnosti neznám,“ zabručel. „Nebyl čas to rozebírat. Máme jiné starosti. Ale soudím, že s nalezením Rawanta ten útok na základnu souvisí.“
***
