Teggen - 24. kapitola (V. kniha série Návrat na Mizeon)
(Wertexova soutěska, základna Maharáví)
Proskočili portálem do terénu. Prodírali se mezi naježenými skalními jehlami a hledali šachtu vedoucí do staré civilní ubytovny. Telepaticky si dolaďovali postup. Musíme proměněnce odlákat, ale nesmíme střílet. Kdybychom trefili tebechety, proberou se.
Sibiele, obrátil se Xan na Sibiho, byl jsi v jejich školce. Co na ně platí? Zavolat, že dáváme vitrexx se slevou asi nezabere.
Sibielovi se při Xanově přirovnání dvouleté přípravky Chřtánu ke školce zatmělo před očima. Potkal tam lumpy z řad míšenců raisi a arcidémonů, nad kterými důstojníci zlomili hůl. Během výcviku je Seen Studená Huba protáhl tím nejhorším, co dokázal vymyslet – a ten parchant byl na tom s fantazií docela dobře. Obyčejnou překážkovou dráhu proměnil v martýrium, po jehož zdolání z vás zůstal roztřepaný uzlíček nervů, v horším případě hromada žrádla pro sůsy. Místo fantómů, které při výcviku používají v armádě nebo v gardě, využíval Seen k tréningu živé příšery pochytané ze všech koutů metaprostoru. Hladové fellexy z Wemuru, kteří dokázali obrat maso z kostí za tři minuty, slizké žahavce z brussedeanských močálů, jejichž jediný dotek rozpouštěl tkáně na želatinu, zdegenerované polymorfy z Pochranu, kteří oběť zabalili jako do deky a postupně z ní vysáli veškerou interní magii. Seen nutil svoje svěřence, aby stvůrám čelili s vydloubanýma očima, s čerstvými popáleninami nebo s amputovanými končetinami. Den za dnem jim připravoval nové a výživnější zážitky bez nároku na odpočinek s takovou kadencí, že nebylo možno rozeznat, co je realita a co fikce. K tomu je štval proti sobě. Každý je konkurent. Oslabený konkurent, tvoje výhoda. Solidarita tu neexistuje. Jenom disciplína. Dva roky neustálého masakrování těl, lámání vůle, ponižování a ořezávání identity, až nemělo zůstat nic než materiál připravený do transformačního boxu.
Každý měl ale možnost neblahou budoucnost zvrátit. Pokud se konce dvouletého výcviku dožil, předstoupil před hodnotící komisi. Když prokázal stoprocentní poslušnost a předložil kladné hodnocení od Seena, měl reálnou šanci se transformaci vyhnout. Bylo to tak vymyšlené záměrně. Do přípravky nastupovalo běžně dvacet adeptů, přežila sotva polovina, z níž většina dostala milost. Ke konečné transformaci pokračovaly dva až tři kusy. V praxi to fungovalo jako polepšovna. Když ještě Sibiel sloužil v gardě, neslyšel o nikom, kdo by přípravku přežil a přiznal se k tomu.
Sibiel drtil pod botama ostrý štěrk, skenoval krajinu a přemýšlel, jak Xanovi odpovědět. Celé dva roky přípravky byl jen částečně při smyslech. Nejostřeji se mu vybavovaly hraniční situace, třeba když přivázaný v řetězech a ozbrojený kudličkou na otevírání dopisů, která se hned po druhém výpadu zlomila, čelil smečce rozběsněných sůsů. Vzpomínal, jak mu rvali maso z těla a jak mu nezbylo než dělat totéž. Pořád cítil na jazyku hořkou chuť jejich krve a stále si pamatoval, jak polykal jejich vnitřnosti. Ostatní prožitky mu splývaly do rozmazaných čmouh. Co na proměněnce platí? V přípravce na ně proměněnci dohlíželi. Byli v maskách a v brnění. Nedalo se rozpoznat, který je který. Téměř nemluvili, vydávali jen jednoslovné povely nebo vrčeli. Nezdálo se, že by je něco z toho, co dělali, zaujalo víc než cokoliv jiného, což mělo logiku, vzhledem k tomu, že nemají emoce. Snad jen jedna věc by tu byla.
Už vím! signalizoval telepaticky Sibiel. Zabere na ně sex.
Tawada se uchechtla. To je mám svádět? To jako vážně?
To by nefungovalo, vysvětloval Sibiel. Můžou to dělat jenom za odměnu a jen se smrtelníky, které potom zabijou. Ale právě proto je můžeme trochu vyhecovat.
Myslela jsem, že jsou v té oblasti… nefunkční, signalizovala Tawada
Pomluva, ujistil ji Sibiel a otřásl se, při vzpomínce, jak si z něho Twen na Bredeonu utahoval, že z něj transformace udělala eunucha. Ve skutečnosti je pohlavní pud to jediné, co jim zůstává. Ale bez povolení se na nic nezmůžou, takže jsou na to docela citliví. Sázím na urážky a vtípky. Nemají emoce, ale mentálně jsou v pořádku. Na žertíky a urážky nejsou naprogramovaní, takže je to zmate a naruší imperativ. Musíme prostě vyprovokovat jejich zvědavost.
Zkusíme to, uzavřel diskusi Xan.
Paradoxně nejvíc se o této tabuizované oblasti života proměněnců Sibiel dozvěděl přímo od Seena. Studená Huba adepty osobně proškoloval. Říkával tomu motivační rozcvička a spočívalo to v líčení „pozitiv“, které transformace přináší. Osvobození a úleva! Už nikdy žádný dilema, jestli půjdeš doprava nebo doleva. Pokaždý jenom, co přikážu! Když rozkážu, abys žral sůsí hovna, tak to uděláš a ještě poprosíš o nášup! Na můj povel ošukáš vlastní matku a bude se ti to líbit…
Seenovo hecování poskytovalo poměrně výstižnou představu o tom, jaká to bude po transformaci lahoda. Bylo obecně známým faktem, že hlavním předmětem činnosti Trestného komanda je lov a trestání zbloudilých raisi na okolních smrtelných světech. Na povrchu se ale nikdy nemluvilo o tom, jak Seen svoje svěřence odměňuje.
Ve svém vlastním prostředí – v Chřtánu, Seen zcela bez zábran popisoval, že za odměnu po úspěšném lovu dostávají proměněnci jedinou příležitost ventilovat svoje sexuální přepětí. Masakrováním těch, kterými se dezertéři obklopili. Smrtelníků, se kterými založili rodiny. A že se při tom nedrží zpátky, je zřejmé. Sibiel by se vůbec nedivil, kdyby se ty excesy přetřásaly i před Aliancí. Ale protože postiženými bývali snadno postradatelní smrtelníci, procházelo to. V každém případě Sibiel díky Seenovým motivačním chvilkám věděl, že informace o údajné asexualitě proměněnců je pouhou báchorkou pro přejemnělé mizeonské matrony.
Klub sebevrahů – základna Maharáví
Essius, Teggen a Ditrux se poflakovali v depu a čekali, až Xan zavolá, že je vzduch čistý. Zatímco Teggen seděl na bezpečnostním mantinelu, kouřil kuvisové cigáro a znuděně kýval nohama, obcházeli Ditrux s Essiem kolem osleplých informačních panelů a sledovali flesshingy.
Ditrux byl nadšený, protože takovou příležitost k pozorování fujtajblíků ještě nedostal. Po delším sledování bylo patrné, že fleshingy se drží jen v určitém prostoru sálu, zatímco jinou část nechávají bez zájmu. Někteří se jen líně povalovali nad zemí, ale jiní hbitě šmejdili kolem konzol. Jako červi do sýra se zavrtávali do strojních zařízení.
Essia napadlo, že je tam přitahuje energie uložená v akumulátorech, a hned se o tu myšlenku s Ditruxem podělil. Kapitán přikývnul a ukázal na mřížky zasazené ve skalním masívu kousek nad úrovní podlahy, rozmístěné po celém obvodu sálu. Obdobná sada se nacházela těsně pod stropem. Základna je bez energie, vrtule vhánějící vzduch do šachet se netočí, ale ventilace v podzemí funguje podle klasických termodynamických zákonů dál. Ohřátý vzduch stoupá vzhůru, na jeho místo se tlačí studený. Essius pochopil, nad čím se Ditrux pozastavuje. Na můstku i tady viděli flesshingy klopotně se prodírající skrze skály. Oba si položili otázku, proč se ty potvory přemisťují tak složitě, když mají k dispozici perfektní koridory vzduchotechniky? Essius sledoval, jak Ditrux sundává kryt mřížky a strká hlavu do šachty a vrtí hlavou. „Ani jeden,“ zabručel.
„Ledaže by něco nasávali z těch kamenů,“ nadhodil Essius.
„Že by radiaci v horninách?“ napadlo Ditruxe.
„To sedí i na ten selektivní výskyt tady v hale,“ řekl Essius. „Třeba preferují něco konkrétního,“ uvažoval.
„Jak to myslíš?“ zamžikal Ditrux.
„My, arcidémoni, se můžeme utlouct po karamelovém koláči,“ pronesl procítěně Essius, „zatímco lichové nemůžou karamel ani cítit.“
Ditrux se zakřenil, když mu ta myšlenka došla. „Takže máme zjistit, co fujtablům chutná a co ne. Podle toho vybereš, jakým materiálem se obklopíš, a… No to je bomba! Už se nemůžu dočkat!“
„Je to jenom hypotéza, Dite,“ řekl ponuře Essius.
„Každá hypotéza je v této zkurvené situaci dobrá,“ radoval se kapitán. „Když tě nechám nastavit parametry, to bych se na to podíval…“
Essius si povzdechl. „Na mě se radši nespoléhej.“
Ditruxovo nadšení se vytratilo. „A sakra, zapomněl jsem.“
Jak absurdní. Ditrux Arci-Jeen, ten neprotivnější rapl, který Essiovi za jeho krátké éry v Lissariově sekretariátu s takovým potěšením pil krev, se nyní tvářil jako hromádka neštěstí. Essius se až doposud zuby nehty snažil zaměstnat svůj mozek, ale pohled na Ditovy rozpaky jej s bolestnou naléhavostí vrátil do reality a přinutil ho si přiznat, jak mizerně se uvnitř cítí.
„Jsi nervózní, génie?“ narušil tu trapnou chvilku Teggen. Jeho hlas se prázdným prostorem burácivě nesl.
„A proč by měl?“ odsekl místo Essia Ditrux. „Když to posere, zemře jenom osm set arcidémonů. To je muška.“
„Neposere to,“ zahalasil Teggen a natahoval k nim krabičku. „Vemte si cigáro.“
Essius byl na základně teprve třetím dnem, ale už stačil nasát zdejší folklór. Dovtípil se, že ten kuvis musí pocházet z žárlivě střežených a dobře opečovávaných Lennyho zásob. Plukovník se o ně strašně nerad dělil. Někdy v prvním týdnu po Zkáze Mizeonu a po nastěhování arcidémonů na Maharáví prý udělal Lenny strašný randál, když mu záhadně zmizely tři krabice. Na všechny řval, že je měl poznačené a že jak někoho načapá s kuřivem ze svých zásob, i kdyby to byl samotný Xan, zakroutí mu krkem. Od té doby si nikdo z důstojníků v Lennyho přítomnosti kuvis nezapálí.
Ditrux se opřel o záď vznášedla a jedovatě se na Teggena zašklebil. Vylovil svou krabičku. „Mám vlastní a tady génius,“ ukázal na Essia, „nekouří.“
Essius v náhlém impulzu vytrhnul Ditovi krabičku z ruky, jedno cigárko si vytřepl a jiskrou z konečku prstu ji zapálil. „To, hm,“ vtáhnul do sebe kouř, „není tak úplně pravda.“ Dlouze se podíval na Teggena a řekl: „Musíme si promluvit. Tam venku už nebude čas. Jde o Owianu. Slyšel jsem, že se jí vyhýbáš. Nelíbí se mi to. Jsi povinný se o ni postarat.“
„Ty jsi ten, kterého opravdu vždycky chtěla,“ zasyčel Teggen.
„Jasně,“ vyprskl Essius. „Chtěla mě tak moc, až mi nasadila parohy. S tebou!“
Teggenova klidná maska spadla. „Teď už mě nechce!“ odsekl vášnivě.
Essius zakoulel očima. „Je mi fuk, co jste si udělali! Budete mít dítě! Nemůžeš se z té zodpovědnosti vyvléknout.“
„Já se té zodpovědnosti nebráním,“ namítnul Teggen a v té chvíli vypadal nezvykle křehce. „Dítě je zázrak. Nikdy jsem ani nesnil, že bych…“
„To rád slyším,“ skočil mu do řeči praktickým, a přesto značně sžíravým tónem Essius. „Takže za prvé: Vrátíš se k Owianě a budeš se tak dlouho plazit, dokud se nad tebou neslituje. Za druhé: seznámíš se s Melisou. My dva jsme si fakt dost podobní. Jestli to narafičíš správně, moje dcera si ani nevšimne, že to nejsem já. Melisa je příliš chytrá na svůj věk a je… nádherná. Rozumíme si. Pokud mě ztratí, sotva mě našla, mohlo by ji to poškodit. Když dostane tebe, matku a nového sourozence, ani nepostřehne, že se chovám trochu jinak.“
„Nebudu jí sakra lhát!“ křikl Teggen, seskočil z mantinelu a začal přecházet podél.
„Ale prosím tě!“ zašklebil se Essius. „Ty přece víš, jak manipulovat s informacemi.“ Uvědomoval si, že ztrácí nervy. Měl vztek a cítil se ukřivděný a zrazený. Nejhorší na tom všem je, že už nikdy nedostane příležitost to změnit. On zemře nebo skončí jako zelenina, zatímco tady ten idiot získá jeho rodinu na zlatém podnose. Půjde dál, jako kdyby se nechumelilo.
„Ne!“ štěkl Teggen. „Tisíc let! Tisíc let jsem jenom lhal! Už dál nemůžu!“
„Nemusíš přímo lhát,“ zapředl Essius a jedovatost z jeho slov jen stříkala. „Řekneš jen to, co má slyšet, a nedáš jí prostor na otázky, na které nepotřebuje znát odpověď.“
„Tak dost! Oba jste idioti!“ skočil do jejich potyčky Ditrux. „Řešíte parohy a co nalhat dětem, místo abyste probrali, co se bude dít za deset minut! Vyserte se na to! Co si slíbit, že uděláte všechno pro to abyste se mohli nenávidět i zítra? Já osobně se postarám, abyste to dodrželi, když to všichni přežijem! Ale teď,“ zasyčel Ditrux, „budeme jednat rozumně!“
Praštil Essia do ramene: „Ty,“ hekl, „tak se pochlub, co vlastně plánuješ? Zabalíš každej tebechet zvlášť, nebo všechny naráz? A ty,“ obrátil se vzápětí na Teggena, „byl bys té dobroty a podělil se s námi, jak to chceš Essiovi usnadnit? Nebo to byla jenom tvoje velká huba, když jsi Xanovi sliboval, že ho pohlídáš?“
***
