Teggen - 18. kapitola (V. kniha série Návrat na Mizeon)
Sibiel se po rozhovoru s Owianou konečně vydal na můstek. „Jdeš pozdě!“ houknul na něj Xan stojící spolu s Lennym a Tawadou u videxového válce, ve kterém se míhaly záběry mizeonské krajiny pozměněné novou sítí komunikací a mostů.
Teggen se skláněl nad stolem plným papírů s grafy a čísly a cosi tlumeným hlasem vysvětloval Cadwenovi. Keinon si chvatně zapisoval do diáře. Ditrux se rozvaloval za dispečerovým pultem a tvářil se znuděně. Všichni vypadali jako intenzivně ponoření v práci, ovšem Sibielovi neuniklo, jak jsou podráždění. Každou chvíli se někdo z přítomných zkoumavě podíval na Teggena, jako kdyby nevěřil svým očím. Sibi si těžce povzdechl. Nikdo nemůže popřít, že Teggen bez masky vypadá jako Essiovo dvojče. A exotický cejch na jeho levé líci se taky nedá přehlédnout.
Xan odstoupil od videxového válce. Opřel se o recepční pult, založil si paže na prsou, pohodil hlavou k Teggenovi a řekl: „Neměl bys nám něco vysvětlit, Sibiele?“
Do ticha, které se rozhostilo, Ditrux rozvalený za dispečerovým pultem rozšafně zahalekal: „Kolik dalších zběhlých agentů ještě skrýváš, Arci-Quinne? Radši to vybal hned a ušetři nás duševních otřesů!“
Pokud se předtím všichni snažili zájem o Teggena maskovat, teď už na něj zírali, jako kdyby ho svlékali z kůže. Dlužno říci, že Teggen tu třeskutou pozornost ustál. Držel se zpříma. Tvářil se, jako kdyby se ho to ani netýkalo. Jen zaťaté pěsti a pevně sevřené rty dokazovaly opak.
Sibiel vystrčil bojovně bradu. „Už o žádných jiných nevím, Dite. Ale znáš to, situace se může změnit.“
„Ta vaše rodina musí mít vždycky něco extra,“ povzdechl si Ditrux. Kupodivu to neznělo jízlivě ani zlomyslně, spíš pobaveně.
„Jsem rád, že se bavíš,“ zahučel upjatě Sibiel. Přistoupil k Teggenovi a objal ho kolem ramen. Rozhlédl se kolem sebe a řekl: „Věnujte mi, prosím, pozornost! Představuju vám mého bratrance, Teggena Sarvona Arci-Quinna, někdejšího koordinátora Aliance, později vyřazeného a odsouzeného agenta. Donedávna jste ho znali jako Nertega, kapitána arci-Quinnské ochranky. Dnes mu byla Aliancí udělena milost. Z pozice arciknížete Arci-Quinnů vám oznamuji, že sira Teggena, bez ohledu na stará provinění jeho otce, znovu přijímám a vítám do rodiny Arci-Quinnů. Kdokoliv z vás chce projevit námitky,“ dodal úsečně a udělal zlověstnou pauzu, „ať tak učiní radši hned. Můžeme si to vyjasnit tradičním způsobem. Volbu zbraní nechám na něm.“
„Taky se nemusíš hned tak čepýřit, Arci-Quinne,“ ozval se dotčeně Xan. „Jsme jenom překvapení.“
„Je to kopa let, co Sarvona popravili. Proč do toho pořád rýpat? Já proti jeho synovi nic nemám,“ přidal se jeho bratr Cadwen.
„Kapitán Destruktielovy ochranky se mi vždycky zdál děsně nafoukaný,“ pronesl zamyšleně Ditrux.
„Vzpomínám si,“ ozval se škodolibě Keinon. „A pekelně tě to dráždilo.“
„No, aspoň už vím, proč,“ uchechtl se Ditrux.
„Takže to můžu vzít tak, že s mým bratrancem nikdo z vás problém nemá?“ ujišťoval se Sibiel.
Nemohl uvěřit, že by to mohlo projít tak hladce. Nejspíš to bylo tím, že Sarvona Arci-Quinna odjakživa nejvíce démonizovali právě Arci-Quinnové, zatímco příbuzní z paralelních linií to tolik neprožívali. Každá rodina má své vlastní kostlivce ve skříních.
„Ty jsi snad zklamanej nebo co?“ vyjel na něho Xan. „Jestli se chceš za každou cenu s někým porvat, klidně ti budu k dispozici.“
***
Vražedně nebezpečný reverzní inženýr
Essius nakráčel do Renoniných pokojů doprovázený pěticí mužů ochranky rozhojněnou o trojici chimér. Ovanul ho závan kořeněného parfému. Když uviděl ty purpurové zlatem protkané závěsy, těžký nábytek z cizokrajných dřev, obrovská zrcadla a drahokamy zdobené svícny, zavalily jej depresivní vzpomínky. Celý se zpotil pomyšlením, že se zpoza těch závěsů vynoří Moreta. Tato část paláce jí patřívala. Chodil sem, jedině když ho arcikněžna povolala, což činila, když pocítila potřebu si zchladit žáhu.
Renona se neobtěžovala to tu nijak změnit. Našel ji v budoáru. Ozdobně naaranžovaná na pohovce spolu s Hokriovou hašteřivou manželkou sledovala nějaký záznam módní přehlídky z Bredeonu. „Ach, tak ráda tě vidím, drahoušku!“ zatrylkovala a ladně vstala. „Netušila jsem, že se tu objevíš! Proč jsi mi nedal vědět? Nechala bych napéct koláčky a pozvala bych tvé příbuzné! Pořád se mě na tebe ptají. Samozřejmě, že máš v Kernoku hodně práce, ale…“ Poskakovala kolem něj jako dítě kolem opravené hračky a mlela a mlela.
Essius ji přestal poslouchat a jen s úžasem sledoval, jak dokonale se z intrikánky a bojovnice proměnila v cukrovou salónovou koketu. Měla na sobě obtaženou tuniku, dozajista proto, aby co nejvíc vyniklo její těhotenstvím zaoblené bříško. Bylo jasné, že ta vítací tiráda není nic jiného, než představení pro služebnictvo a Vieretu Hokriovou – excelentní klevetnici. Na Twena, jehož Essius podezíral z otcovství jejího dítěte, se Renona ani nepodívala.
Založil si paže na prsou, opřel se o truhlu vykládanou dervosskou perletí a apaticky čekal, než pramen Renoniny výmluvnosti vyschne. Za ozdobným lemem saka cítil tvrdost okrenu, který si tam dnes ráno zasunul. Okren. Věc, po které princ Nubiel pojmenoval svého syna, teď pomůže jeho vnukovi. V kapsách ho tížil šroubovák, plazmová pilka a další užitečné věcičky, které dnes hodlá, bude-li mít štěstí, použít.
Co se dozvěděl ty strašlivé věci o zajatcích a o tom, co s nimi Padlí plánují, hledal řešení, jak je zachránit. Trvalo tři dny, než to vymyslel. Další čtyři dny sháněl, co k tomu bude potřebovat. Stále s chimérami za zadkem. Na způsob, jak obejít bariéry, aby dostal zajatce z Mizeonu, jej paradoxně navedl Huat, když v rozhovoru s Gromem řekl: Vsadím svůj nejoblíbenější okren…
Z knihy o okrenech si Essius nastudoval, že tyto trhací dýky vyrobili riiberionští bohové pro riiberionské mágy. Vymykají se všem pravidlům. Okren trhá prostor na základě vloženého kouzla – způsobem tak mimořádným, že princip jeho působení nemá s kvederickou sítí ani s nulovým polem nic společného. Riiberionští mágové se tak vkrádali na jiné světy, aby tam pro své bohy loupili. Jenže časem se naučili loupit hlavně pro sebe. Proto se robustuanští a mizeonští bohové naštvali a rozhodli se udělat pořádek. Okreny mágům zabavili a průběžně je přitom vybíjeli. Udělali si ze shromažďování okrenů sport a soupeřili, kdo jich zabaví více. Essia by ani nenapadlo, že Huat nějaké okreny vlastní, kdyby to sám nezmínil. Bůh větru nejspíš jen ukořistil sbírku nějakého arcidémona, v jehož paláci v den zúčtování řádil.
Pro úspěch mise bylo nezbytné nějaký okren z Huatovy sbírky sebrat. Obnášelo to spoustu keců a tanečků a zdánlivě improvizovaných návštěv, ale povedlo se. Essius těžil z toho, že měl pro něj Huat slabost. Necítil se kvůli tomu právě nejlíp, ale neměl na výběr.
„Taky bychom se mohli zastavit u Tuburese,“ mlela dál Renona, „aby ses podíval na jeho nový…“
„Nejprve bychom si měli objasnit,“ skočila jí do řeči jedna z chimér, „jaké situace mohou nastat, pracujeme-li v rovině s přímkou a kružnicí. Tyto případy jsou celkem tři.“
Renona vytřeštila oči a zůstala s otevřenými ústy na bájná stvoření hledět. Chiméry se v budoáru rychle zorientovaly a uvelebily se na starožitném věšáku, který si Moreta nechala dopravit z Riiberionu.
„Tak za prvé – sečna,“ prohlásila další chiméra. „Přímka protíná kružnici ve dvou bodech. Vzdálenost přímky od středu kružnice je menší než poloměr dané kružnice. Další možností je tečna. Přímka má s kružnicí jediný společný bod. Vzdálenost přímky od středu je rovna poloměru. Poslední možností je vnější přímka, kdy přímka nemá s kružnicí žádný společný bod a vzdálenost středu od přímky je větší než poloměr.“
„Ccco ttto jjje?“ vypravila ze sebe Hokriova žena, na kterou všichni zapomněli. Ani ji nenapadlo, že by se patřilo vypadnout. Seděla tam jako puchýř a zvědavě třeštila oči.
„Moje ochranka, madam Viereto,“ pronesl procítěně Essius. „Netřeba se znepokojovat. Takhle se baví často.“
„Zzzajímavé,“ vykoktala Hokriova žena. „Jjještě jsem je s vámi nikdy neviděla, sire.“
„No, nemám je u sebe dlouho,“ řekl Essius a zářivě se na tu osobu usmál.
Kterýsi z mužů Essiovy ochranky se ze svého stanoviště u dveří přidušeně uchechtl. Ještě nikdy nezažili, že by se jejich král při návštěvě Trrisielova statku jen tak zastavil za svou ženou. A že by byl ochotný tlachat s osobou, která už na první pohled má v hlavě průvan? Nemyslitelné.
Essius to ignoroval a obrátil se na Renonu: „Dal bych si něco studeného k pití, drahá. Co kdybys zašla do kuchyně a něco tam pro mě a moje „ochránce“ objednala? Vlastně se blíží čas večeře a já se tu hodlám zdržet.“
Renona se zatvářila provinile. „Ach, samozřejmě! Jsem já to ale hostitelka! Hned to zařídím.“
„Jenom se nepřeraz, drahá,“ zamručel starostlivě Essius, „ať neublížíš dítěti. Já se tu zatím zabavím s madam Vieretou.“
Jakmile Renona odběhla, posadil se na odvrácený konec pohovky, přehodil si nohu přes nohu a tím pomalým a tahavým způsobem, jaký mluvívali jen ti neurozenější arcidémoni a který na něm jeho matka nesnášela, vykulenou Hokriovu manželku oslovil: „Povězte mi, madam, jak se vám v těchto požehnaných časech daří? A jak se daří vašemu manželovi? Stále se věnuje šlechtění bsentechů? Ještě stále hráváte s mou matkou qesinbol?“
Viereta se potěšeně načepýřila. „Ó, děkuji za optání, sire. Mně i mému manželovi se daří skvěle. Minulý rok Hokrius vybudoval nová terária. Letos na jaře v celomizeonské soutěži získal cenu poroty za exemplář s nejlépe vybarvenými šupinami. Přiznám se, že jsem tu jeho vášeň nikdy nesdílela. Ale když se mu daří, těší mě, že se můžu účastnit společenských akcí.“ Ukázala na zhaslý videxový válec a koketně se zachichotala. „Její výsost mi právě pomáhala vybrat, co na sebe.“
Essius teatrálně zakoulel očima. „No, těmto věcem nerozumím. Oba mí rodiče nosili odjakživa jen uniformy. Vlastně si nevzpomínám, že bych kdy viděl svou matku v něčem jiném. Je stále tak zavalena prací! Kdyby se občas navlékla do toalety s vlečkou, aspoň bych viděl, že odpočívá.“ Snažil se, seč mohl, aby zavedl řeč na Tebevu a doufal, že se Viereta chytí. Byla mnohem hloupější než Renona, která moc dobře věděla, že téma „Tebeva“ je pro Essia tabu a kdyby se na ni zčista jasna začal ptát, okamžitě by zastříhala ušima.
Viereta urputně přikyvovala. „Vaše matka je kapitola sama pro sebe, sire. Snad to tak můžu říci, vždyť se spolu známe čtyři sta let. Musím vám na ni požalovat, že pracuje opravdu přespříliš. Jak jste se prve ptal, zda ještě stále hrajeme qesinbol… Představte si, že už se třikrát po sobě omluvila! Věčně je tam nahoře,“ Viereta pohodila hlavou k oknu, ze kterého byl výhled na Mokré kopce ozářené zapadajícím sluncem.
Essius si v duchu odškrtl další položku svého seznamu. Věděl, že tam, v krodoší úžlabině, se za vysokou zdí nachází tábor, ve kterém kapitáni Nubielovy stráže odjakživa cvičívali nové kadety. Takto mu Viereta potvrdila, že matka je skutečně tam, a tudíž jsou tam i zajatci.
„Když se tu Tebeva posledně nakrátko zastavila,“ pokračovala rozšafně Viereta, „přivedla s sebou i vaši sestřenku z matčiny strany, Teddyru. Určitě si na ni pamatujete. Pracovala v cizině, ale teď se vrátila domů. Její Výsost královna měla z toho setkání velkou radost. Chtěla, aby se Teddyra přistěhovala do paláce a dělala jí společnost. Ale vaše paní matka o tom nechtěla ani slyšet. Prý mají příliš důležitý úkol a nemají čas na hlouposti. Teddyra alespoň Její Výsosti slíbila, že zase přijde. Jak jsem říkala, je vaše paní matka samá práce. Dokonce si stěžovala, že tak hrozný materiál, jaký má teď na starosti, ještě nedostala. Ti mladí už nejsou, co bývali dřív.“
Essius zaťal pěsti a vší silou udržel vlídně naladěnou masku. Dál s Vieretou tlachal, dokud se Renona dirigující houf služebných s občerstvením nevrátila. „Potřebuji s tebou mluvit,“ řekl Renoně. „V soukromí,“ dodal a omluvně se na Vieretu usmál.
Renona zbledla a chytila se za břicho. Nejspíš se zalekla, že z ní bude tahat, s kým si to dítě upletla.
Essius k ní přistoupil a něžně ji vzal za ramena. „Poslední dobou jsem tě zanedbával. Je načase to napravit. Jdeme.“
„Sinus úhlu známe, respektive můžeme ho vypočítat,“ ozvala se dychtivě Třetí. Zaplácala křídly, vzlétla a zakroužila pod stropem.
Druhá nadšeně vypískla a napodobila ji, takže se pod stropem vznášely obě. „Délku strany „a“ taky známe,“ repetila. „Jediné, co neznáme, je délka strany „b“. Tuto proměnnou se tak budeme snažit osamostatnit.“
Essius zatleskal, aby upoutal jejich pozornost, a zařval: „Ale dámy! Do ložnice s námi jít nemůžete! Aisus vás na to upozornil! Jen si vzpomeňte!“
„Jako první vynásobíme rovnici délkou strany „b“. Dostaneme |b|⋅sin(α)=|a|,“ pokřikovala odbojně Třetí kroužící nad Essiovou hlavou.
„Má pravdu,“ zaskřehotala dutě První, která zůstala na skříni.
Druhá zklamaně zasyčela, vrátila se na skříň, Třetí ji následovala.
Essius se podíval na raisi u dveří. „Udělejte si zatím pohodlí, pánové,“ řekl vlídně, a tak vláčně, že Igisius by se od něj mohl učit. „Třeba si zajděte zahrát qesinbol nebo si pusťte něco na videxu.“ Ignoroval Twenův vytřeštěný výraz a ukázal na časomíru pod stropem. „Rozhovor s mou ženou bude… ehm, dlouhý. Nemám v plánu skončit dřív než zítra ráno.“ Drapnul Renonu za ruku, vyšel s ní na chodbu a táhnul ji směrem, kde tušil ložnici.
***
„Co po mně chceš?“ obořila se na něj, jakmile za sebou zavřeli dveře. Její vstřícná maska se zkroutila do nenávistného šklebu.
„Vlastně nic,“ zašeptal, když se k ní blížil. V hlavě mu zněla otcova slova: Raisi jsou pro naši společnost důležití a potřebují, abychom je o tom ujišťovali. Občas to udělej, oni si to zaslouží. Pochopit jejich myšlenková schémata není těžké. Stačí si přečíst jejich Kodex. Prvním imperativem je oddanost arciknížeti, druhým oddanost klanu, třetím oddanost arcidémonům obecně. Mají taky své mouchy. Neradi se učí novým věcem a jsou až děsivě úporní. Jak už jsem řekl, jsou pro nás důležití, ale nikoliv nezbytní. Pokud by se ti někdy stalo, že bys některého z nich potřeboval zpacifikovat, využij třetí imperativ. Dej přímý rozkaz. Jednoduchý přímý rozkaz. Nechej ho třeba přebírat hromadu hrachu nebo ho pošli spát a on poslechne. Essius se tehdy divil, jak může něco tak jednoduchého fungovat a jak je možné, že si toho nikdy nevšiml. Uvědom si, že s obyčejnými raisi tak často nejednáme. Důstojníci arcidémoních ochranek, šéfové klanů, správci statků, to všechno jsou kříženci. Na ty to nefunguje. Ani na tvou matku ne. Přesto je užitečné vědět, že pokud potřebuješ bezbolestně odstavit běžného raisi, existuje způsob, jak na to.
Renona strnula, když se zastavil těsně u ní. Její oči zběsile těkaly. „Nemůžeš mě vinit, že jsem těhotná. Sám jsi mě k tomu dohnal.“
Essius k ní natáhl ruku a pohladil ji po tváři. „Jistě, že ne,“ zašeptal. Vzal ji za předloktí a vedl ji k obrovské posteli. Její rysy roztály. Ožila, jako když stříknete na vysychající květinu živou vodu.
„Ty mě chceš?“ vyjekla. „Neměla bych se svléknout?“
Přiměl ji, aby se položila a posadil se na pelest. „Jsi unavená, drahoušku,“ vydechl jemně. „Je čas si odpočinout. Potřebuješ dlouhý osvěžující spánek. Spi až do rána,“ jeho hlas dostal kovový nekompromisní tón. „Spi.“
Její víčka se zatřepotala a pak – skutečně usnula!
Pružně vstal a vydal se k oknu vedoucímu na zahradu. Štvalo ho, že si nemůže otevřít portál. Nebyl si jistý, zda by to pod kvederickou sítí vůbec šlo, a taky nehodlal riskovat, že chiméry v budoáru jeho pokusy o narušení richotonního pozadí zachytí. Takže musí letět. Vyskočil z okna a dupal přes záhony macešek směrem k oboře na vzdálený konec zahrady. Nemohl uhlídat, zda ho někdo neuvidí, ale vzlétnout z obory se zdálo rozhodně bezpečnější než ze všech stran otevřených květinových záhonů.
