Teggen - 13. kapitola (V. kniha série Návrat na Mizeon)
(Staré křivdy a dávné viny)
Ocitly se snad v samém jádru hory. Ze stropu povlávaly snítky tenerisského svítícího mechu, což Owianě bolestně připomínalo prostory základny na Maharáví. Sevřela ji vina při pomyšlení, že o ni má rodina strach. Po tom, co děti a Diri unesli, musí máti šílet. A Sibiel? Ten určitě řve jak rozzuřená xira.
Za dalším zákrutem nekonečné spleti chodeb se otevírala hala vybavená recepčním pultem a pohodlným sedacím nábytkem. Na stěnách visely obrazy namalované snad ve všech končinách metaprostoru. Na zemi ležely koberce, ve kterých se třpytila stříbřitě lesklá vlákna. Owiana vykulila oči. Zpracováním, barvami a vzory připomínaly ručně tkané koberce z Faaru. O faarských kobercích se traduje, že do těch nejcennějších se zaplétaly jinádí vlasy. Dělo se to před eony ještě než byly jinády na Faaru úplně vyhlazeny. Díky těm vlasům tyto koberce chránily zdraví osob pobývajících v jejich blízkosti. Uzdravovaly a regenerovaly. Za dávných časů ten, kdo měl doma jinádí koberec, i kdyby to byl smrtelník, nestárnul. Vlastnit koberec s jinádími vlasy nebo dokonce oblečení z nich utkané se pokládalo za vrchol arogance a neřesti, protože platilo, že jináda po ostříhání okamžitě zemře. Dnes jsou jinádí koberce na trhu starožitností nejvzácnější komoditou v metaprostoru. Stále se vyskytuje dost takových hovad, která si na jinádí produkty potrpí, a dokonce se tím i chlubí. Tady v sídle Aliance, organizace zřízené pro dohled nad pořádkem v metaprostoru, by něco takového nemohlo projít. Určitě jsou to jen lesklé nitky. „Nejsou to jinádí vlasy, že ne?“ ujišťovala se lehkým tónem Owiana.
„Ale jsou,“ odsekla stromista.
Než se stačila Owi vzpamatovat, kráčel jim v ústrety Kendrick. Tvář měl jako vytesanou z mramoru. „Upozornila jsi ji, že má zůstat zticha?“ otázal se stromisty. „Je tam jak v pochranském mauzoleu. Rawen na hraně, Razzi na hraně…“
Stromista šlehla očima po Owianě. „Jo,“ sykla. „Doufejme, že se bude krotit.“
Za průchodem zataraseným bariérou letannatového silového pole se rozkládala místnost s oválným dřevěným stolem tak obrovským, že na něj musel padnout menší les, a dvanácti židlemi, na kterých seděly čtyři osoby. Veškerou Owianinu pozornost však přitáhnul velký temně fialový předmět ležící jako doručený balík uprostřed stolní desky. Tvarem připomínal obtloustlou lidskou postavu sestavenou ze stovek drobných segmentů. Owi si přitiskla pěst k otevřeným ústům, aby nezačala ječet. Skoro nevnímala, že ji stromista pevně vzala za rameno a vtlačila ji do jedné z židlí, než se posadila po jejím boku, zatímco se Kendrick uvelebil na druhé straně. Teď teprve se Owi podívala na ty ostatní. A zase šok! Její otec! Přímo naproti ní! Přece byla na pohřbu! Odpila z poháru a rozbila ho o diamantovou stěnu. V plamenech viděla jeho tvář! Co to sakra má znamenat? Už už otevírala ústa, aby na něj vychrlila záplavu rozhořčených slov, ale zarazila se, když ten muž stiskl přísně rty a nepatrně zavrtěl hlavou. Tvářil se tak nepřístupně, že Owi neucítila ani náznak konejšivého bezpečí, kterým Destruktiel své děti mimoděk zaplavoval. Pak jí to došlo. Tento muž, mající stejně šedivé oči a stejně hezké rysy – tak podobné Sibielovým, musí být její dávno ztracený strýc, otcovo dvojče. Záhada, kam se Razziel poděl, je tedy vyřešena.
„Začneme, sire?“ ozval se pohodovým tónem Jeroným.
Owiana se podívala na muže, kterého už potkala ve sklepě na Mizeonu. Aderawen ab-Herken na Alkaninu otázku neodpověděl, jen příkře přikývnul. Připomínal vahanský vulkán těsně před výbuchem. Oči hluboko zapadlé v důlcích mu plály studeným ohněm. Navíc se tvářil, jako kdyby mu to tam celé patřilo. Že by patřil do vedení? No paráda.
Jeroným vstal, naklonil se nad prostředek stolu a přiložil dlaň na fialový balík. „Bahui, kle-e abb-eo, siira,“ řekl tak tiše, že byl spíše povzdech. Segmenty se rozechvěly a začaly fialově prskat a přeskupovat se. Převalovaly se z místa na místo. Odhalily nejdříve pravou polovinu uvězněného těla a stékaly k levé, až se zcela koncentrovaly mimo, načež se začaly formovat do tvaru lidské postavy. Trvalo to jen chvíli, přesto měla Owiana rty rozkousané, jak zírala, co z Nertega zůstalo. Více než cokoliv jiného připomínal mrtvolu smrtelníka. Vypadal stejně jako ta těla na obrázcích z historické učebnice lékařství z Riiberionu. Tváře měl propadlé, tělo vyhublé, údy jako větve. Pod suchou zvrásněnou kůží prosvítaly temně fialové provazce žil. Z jeho lesklých světlých vlasů, které nosil v dlouhém copu, zůstaly žalostně zplstnatělé chomáče. Těžká víčka se zatřepotala a zvedla, hrudník se bolestivě pomalu roztahoval, jak Nerteg sípavě nasával vzduch do plic.
„Kene, sundej tu mršinu dolů,“ štěkl Aderawen.
Kendrick pružně vyskočil na stůl. Opatrně pomohl Nertegovi na zem. Nerteg se potácivě pokusil vstát, ale nakonec zůstal na podlaze, kde se mu podařilo posadit se se zkříženýma nohama. Kdyby ho brůss nepřidržoval, byl by se zpříma neudržel. Těkavě se kolem sebe rozhlížel, až narazil pohledem na Owianu. Otřásla se, jako kdyby do ní uhodil blesk, ale zůstala zticha.
„Teggene Arci-Quinne, jsi při smyslech?“ zeptal se Jeroným.
„Jistě,“ odpověděl přidušeně Nerteg.
„Aderawen ab-Herken se uvolil vyslechnout tvou verzi události z Bantu z doby před osmi sty lety,“ řekl komisně Jeroným. „Předem si vymezil, že ať řekneš cokoliv, rozhodnutí o tvém vyřazení ani ortel smrti nad tebou vynesený za intervenci to neovlivní. Konfrontací tvé verze události na Bantu s verzí tvého bývalého kolegy, koordinátora Hedise, poskytuješ Alianci informace sloužící k bližšímu vyjasnění okolností.“
Když to Owiana slyšela, začala se v ní vařit krev. Už už otevírala pusu, aby na modrookého zařvala, že takto si to teda nepředstavovala, ale pevné sevření ruky s dlouhými štíhlými prsty na jejím zápěstí a stromistino tiché zasyčení ji zarazily.
Nerteg apaticky přikývnul. „Nevím, co konkrétně chcete vědět, ale dobře. Předpokládám, že Hedis po návratu z Bantu kritizoval můj nesouhlas s návrhem Bahui, abychom se pokusili devy a Orenu za předěl sledovat. Ale trvám na tom, že jsem to vyhodnotil správně. S ohledem na Orenino bezpečí, a na její…“
„Bezpečí?“ zařval Aderawen. „To si děláš srandu?“
„…úspěšný návrat,“ pokračoval zarytě Nerteg, „jsem usoudil, že…“
„Dost!“ hekl Aderawen. Těžce vstal, ukázal ke dveřím. „A ven! Launa čeká!“
„Uklidni se, Rawene,“ řekl Razziel, chytil Aderawena za předloktí a stáhl ho znovu na židli. Pohodil hlavou k Nertegovi, který civěl do prázdna, a řekl: „Ona tu snad byla nějaká vyhlídka, že se Orena ab-Herken zpoza předělu vrátí, Teggene?“
Nerteg udiveně nakrčil čelo a vydechl: „Copak, copak… ona… se… nevrátila?“ Z toho, jak nesmiřitelně na něj všichni až na Owianu hleděli, snadno pochopil, že nikoliv. „To je absurdní,“ vyjekl. „Orena byla nadšená… Tvrdila, že zabije dvě mouchy jednou ranou. Pomůže s plevelem, současně se při tom vyléčí. I devové chápali, že když Orena udělá to, nač si ji sjednali, bude pro ně po excitaci přímo smrtící. Proto zněla dohoda o návratu tak, jak zněla. Orena s tím způsobem navrácení souhlasila. Přesně za devadesát dní a ve stázi, kterou si sama navodí. Devové neměli důvod ji v Equíziu držet déle, než bude nezbytně nutné. Rozhodně si to s námi nechtěli rozházet. Věděli, že jinak bychom udělali první poslední, aby…“
„Nikdo z nás tu nechápe, o čem to, sakra, mluvíš,“ ozval se třetí z trojice. Jeho hlas se tichem nesl jako kulometná palba.
„Napsal bych to do hlášení, ale hned po návratu na základnu jste mě zatkli za tu intervenci ohledně otce. On vám to Hedis neřekl? Ani Bahui?“ otřeseně zakrákoral Nerteg. „Proč?“
Všechny hlavy se začaly rozhlížet po sále. „Kde je Bahui?“ štěkl Razziel.
Ukázalo se, že polymorf je pryč.
„Co nám měli Hedis s Bahui říct?“ otázal se hlasem, ze kterého sálalo potlačované napětí Aderawen.
„Nejlepší bude, když to vezmeš popořádku, Teggene,“ ozvala se pochmurně Alkana.
„Dobře,“ vydechl konsternovaně Nerteg. „Přiletěli jsme na Bantu na základě volání o pomoc,“ začal vyprávět. „Na povrchu nikdo nereagoval. Nechal jsem na orbitu zálohy a spolu s Orenou, Hedisem a Bahui jsme přistáli v doku domobrany na předměstí metropole Gwedu-uan. Tam na nás čekali devové. Řekli, že pocházejí z Equízia. Neměli zbraně a tvrdili, že chtějí jednat. Upozornili nás, že mají v držení tamější královskou rodinu. Slibovali, že rukojmí propustí, jakmile si promluvíme. Nejdřív jsem se s nimi vůbec nechtěl mazat, ale když naznačili, že předmět jednání bytostně souvisí s příčinou, proč předtím do metaprostoru vtrhli, nakonec jsem souhlasil.“
„Oč jim šlo?“ ozval se skřípavě třetí z trojice. Owiana si ho konečně pořádně prohlédla. Měl bledou pleť s šedivým nádechem, kterou brázdila síť jemných světlých linií připomínající pavučinu. Bylo patrné, že je obklopený nějakým typem aury, která, pokud by ji rozvinul, by na okolí působila destruktivně. Ponurý dojem oživovaly oči s jasně fialovými duhovkami a vlasy spletené do dlouhého copu bílé jako mléko. Byl děsivý, a přesto zvláštním způsobem přitažlivý.
„Jejich vůdce, komodor Qw, nám řekl, že hledají někoho k likvidaci fytobiontů, kteří do jejich univerza pronikli trhlinami v předělu.“
„Equízianští devové jsou srovnatelní s tenerisskými běsy, že?“ ujišťovala se Alkana.
„Nebo s mizeonskými raisi-démony, nebo s ewoui,“ zasyčel ten zjizvený s fialovýma očima. „Jsou dlouhověcí, inteligentní, technicky docela vyspělí. Za mých časů disponovali slušným magickým potenciálem. Jejich největší slabinou byla vždycky pýcha.“
„Qw přísahal, že jejich civilizace je na hranici kolapsu,“ řekl Nerteg. „Fytobionti jim prý zaplevelili celou soustavu. Jejich světy se dusily pod příkrovem fytobiontího roští. Měli problém s přepravní technikou, srážky a katastrofy byly na denním pořádku, na to se nabalovaly politické a mocenské tahanice. Proto se vypravili do Metaprostoru vypátrat, jak s fytobionty zacházíme my.“
Fytobiontí entity byly Owianě důvěrně známé. Jsou příbuzné stromistům, prorůstají prázdnotou mezi soustavami, sdílejí mezi sebou magii a v omezené míře i informace. Metaprostořané vyššího řádu – bohové, jejich přítomnost ve svém okolí vítají, protože od nich přijímají externí magii a přeměňují ji na svou vlastní. Tím udržují populaci fytobiontů v únosném stavu.
„Cha!“ vybafnul Pavučinka. „Vypravili se opruzovat do Metaprostoru proto, že nebyli ochotní požádat o pomoc equízianského císaře! Tak je to!“
„Necháš Teggena domluvit, První?“ otázal se toho zjizveného Razziel.
Teggen si odkašlal a pokračoval: „Zatímco my jejich anabázi vnímali jako dobyvačnou výpravu, oni, jak Qw tvrdil, jen prováděli terénní průzkum. Nejdřív narazili na smrtelné světy. Nacházeli na nich humanoidy, kteří se jim jevili podivně křehcí. Neměli prý tušení, že by mohli vyvolat nelibost zdejší nobility, když sem tam nějaký ten svět trochu převrátí naruby.“
„Takto to řádění omlouvali?“ zasyčel První.
Nerteg zakoulel očima. „Jo. Hledali nástroj k likvidaci plevele a „mimoděk“ plundrovali jeden smrtelný svět za druhým. Qw si tu diskrepanci uvědomoval, ale byl to diplomat. Takoví jsou všude stejní. Umějí vás poslat do vahanské převýchovny tak přesvědčivě, že se na to dokonce těšíte.“
„Jak to probíhalo dál?“ zajímala se Alkana.
„Průběžně studovali nasbírané informace, až zdejší způsob likvidace plevele odhalili. Protože jejich domácí bohové si sotva dokázali utřít vlastní zadky, napadlo je sehnat vhodnou bytost zde, v Metaprostoru.“
„Cože ti ten dev řekl?“ zasyčel ten s pavučinou ve tváři. Vypadal tak uraženě, jako kdyby si to bral osobně. Zdálo se, že každou chvíli na Nertega skočí a zadupe ho do země. „Že si equízianští bohové neumějí utřít vlastní zadky?“
Nerteg – Teggen rozpačitě pokrčil rameny. „No… ano.“
„Lhal!“ štěkl Pavučina. „Equízianští bohové byli už tehdy na srovnatelné úrovni se zdejšími.“
„Nebo lže on!“ přidal se nenávistně Aderawen a ukázal na Nertega.
„To bych neřekl,“ zavrčel znechuceně Pavučina. „Věc se má tak, že devové neoprávněně anektovali Varfanský kvadrant a vlastně nikdy nespadali pod říšskou správu. Císař Zachary na ně nechtěl plýtvat armádou a použil proti nim právě fytobionty. Chtěl je tak přinutit, aby se podrobili jeho svrchované vůli. Ti kverulanti jemu natruc vyrazili hledat pomoc za předěl. Ale že si budou tak nehorázně vymýšlet a že budou pomlouvat…“
„Záleží na tom, sakra?“ vyjekl Aderawen.
„Pánové, pánové, jenom klid,“ ozvala se konejšivým tónem Alkana. „My přece víme, Igore,“ obrátila se na Pavučinu, „že bohové z Equízia byli v těch dobách srovnatelně schopní jako ti naši v Metaprostoru. A stejně tak je nám jasné, Aderawene, že to, jak nehorázně devové svou žádost zdůvodnili, s podstatou věci až tak moc nesouvisí.“ Podívala se na Nertega: „Můžeš pokračovat, Teggene?“
Teggen přikývnul. „Takže ten dev mi řekl, že nevěděli, že dělají něco špatného. A že to zjistili, až když čelili armádě Aliance sestávající ze sjednocených erektiadských, mizeonských, sunisenských a robustuanských oddílů. Byli zmasakrováni. Jediný křižník devské flotily se na poslední chvíli ukryl do subsidiární kapsy. Po takovém výprasku komodor Qw pochopil, že na to měl jít od začátku úplně jinak. Že místo plenění měl zpočátku kontaktovat Alianci – organizaci, ve které se to různě šibnutými bohy přímo hemží. Škoda už byla napáchána. Qw došel k závěru, že na jakékoliv vysvětlování už je pozdě. Rozhodl se tedy, že to zkusí „po dobrém“ svým způsobem. Přenesli se na Bantu, zajali rukojmí, a vyslali falešnou žádost o pomoc a čekali, že „bohové“ z Aliance přiletí domorodce zkontrolovat. Jejich snaha byla úspěšná, protože jsme tam skutečně dorazili. Velitel Qw mi pak přednesl návrh: Měl jsem mu jednoho z nás doporučit, aby se s ním mohl dohodnout o krátkodobém angažmá v Equíziu.“
„Jak se vlastně ti parchanti dostali skrze předěl, když naše hlídky nic nezaznamenaly?“ vyštěkl Razziel.
„Ovládají technologii, která předěl obchází. Hrne richotonní pleteň jako divadelní oponu. Něco, co my neznáme. Při přechodu z jednoho kontinua do druhého tímto způsobem ale hrozí přetížení smyslů. Podmínkou je proto útlum životních funkcí podobný hibernaci. Řekli, že stejně jako sebe, dokážou uspat i našeho boha.“
„Proč? Bůh by se z toho neposral,“ zahučel Razziel.
„Jenže oni chtěli rovné podmínky,“ řekl na to Nerteg. „Věděli, že ten bůh likvidací fytobiontů v Equísiu horentně navýší hladinu své interní magie. Nelíbila se jim představa, že zatímco oni budou spát, bůh si na jejich lodi bude dělat, co chce. Takže šlo o bezpečnostní opatření. Jako bonus nám přislíbili tu technologii pro přesun mezi kontinui. Náš bůh by ji obdržel při návratu.“
„Proč by nám takový nástroj dávali?“ podivil se Razziel. „Proč by dobrovolně vytvářeli předpoklad, že někdo od nás poletí plenit zase k nim?“
„Protože věděli, že se tam dostaneme i konvenčním způsobem. Ale jejich způsob je prý pro stabilitu richotonní pleteně bezpečnější,“ odpověděl Nerteg. „Odpověděl jsem, že takovou záležitost nemůžu rozhodnout já sám. Ale Qw prohlásil, že na byrokratické blbosti nemá čas, protože jejich lodě v Equíziu zatím havarují jedna za druhou, obchod skomírá, život na světech stagnuje. Řekl, že se nebude domů vracet s prázdnou. Ale pokud se prý nedohodneme, odletí, aby se vzápětí dostavil zpět s čerstvými posilami. Nechtěl jsem jim dát záminku k další invazi.“
„Nekecej,“ zapředl jízlivě Aderawen. „I kdyby to byla pravda, neměl jsi právo…“
„Jako koordinátor by na takové rozhodnutí právo měl,“ oponoval ten s pavučinovou kůží. „Pokračuj, Teggene.“
„Tudíž jsem mu navrhl, že s nimi půjdu já,“ navázal mechanicky Nerteg.
„Opravdu?“ zavyl Aderawen.
„Co je na tom těžké k pochopení?“ podivil se Teggen. „Sháněli bytost vyššího řádu. Hedis ani Bahui takové kritérium nesplňovali. O Oreně jsem, pochopitelně, vůbec neuvažoval. Jenže v té chvíli se do věci Orena vložila. Prohlásila, že do Equízia půjde ona, protože já jsem bůh jen ze tří čtvrtin.“
„Tento argument Hedis zmínil,“ zamručel Jeroným. „Ovšem podal ho tak, že jsi ho použil ty sám, aby ses z toho na úkor Oreny vyzul.“
Nerteg nevěřícně zamžikal. „Proč bych to dělal? Proč bych za sebe do tak nejistých poměrů posílal někoho jiného? Když s tím Orena vyrukovala, okamžitě jsem to odmítl. Ale ona mě odtáhla stranou a prozradila svoje důvody.“ Nerteg se rozpačitě podíval na Aderawena.
„Co měla za problém? Na nic si nevzpomínám,“ ozvala se Alkana.
Všichni se otočili k Aderawenovi. „Hm,“ zamručel a bylo vidět, jak hloupě se cítí. „Netuším, co máš na mysli.“
„Vidím,“ povzdechnul si Nerteg. „Orena mi řekla, že se vložila do rvačky mezi zelenými a modrými chapadly na Merrikanu.“
Merrikan? Owiana si vybavila merrikanskou „krajinu“, jak ji znala z výukového filmu promítaného na katedře dějepravy. Z děr v kamenité pláni se k obloze vzpínají rudí, fialoví a zelení hadi. Jejich tlamy se ježí zuby. Vlní se jako stébla článkované trávy čechrané mírným vánkem. Všechno jsou to výběžky jediné superinteligentní gigantické bytosti, jejíž tělo je vrostlé hluboko v podloží Merrikanu. Výběžky stoupající nad terén slouží k získávání potravy a výměně informací. Merrikanská obluda je tím nejdéle žijícím monstrem v Metaprostoru a oplývá dokonalou pamětí. Bývala vyhledávaným konzultantem všech historiků i expertů Aliance, než jí zachutnala interní magie tazatelů a než z toho přišla o rozum a začala věštit, čímž poškodila richotonní pleteň Pravděpodobnostního pole. Bylo nutno ji zastavit a omezit, čehož se zhostila právě Aliance. Obklopila Merrikan trvale chlazeným silovým polem a ponechala obludu v izolaci. Osamocená entita si krátí čas tím, že nechává bojovat chapadla jedné barvy proti chapadlům druhé barvy. Boje bývají tak drsné, že kusy chapadel jen lítají. Merrikana je multidimenzionální entita Třetího řádu. Jako taková je energeticky roztěkaná a v kratinkých časových intervalech zasahuje daleko za hranice svého těla. Když se pustí sama do sebe, roste riziko, že se ty oddělené segmenty její podstaty prolnou někam mimo hlídanou oblast. Z kusu chapadla by mohl v příznivých podmínkách asi tak za tisíc let vyrůst nový jedinec. Aby se to nestalo, Aliance stav Merrikany periodicky monitoruje. V nevyhnutelných případech, jak si Owiana ze školy pamatovala, agenti Aliance silové pole vypínají, aby mohli chapadla ochladit a zklidnit pěkně zblízka. O to se asi podle Nertegova vyprávění pokusila Orena.
„Orena byla na Merrikanu?“ zachraptěl Aderawen.
„Letěla náhodou kolem. A natrefila na rvačku. Rozhodla se ji zastavit,“ pokračoval dutě Nerteg. „Místo aby zavolala posily, skočila mezi chapadla sama.“
„Taková partyzánština,“ ucedila Alkana.
„To vážně zní jako Orena,“ pronesl lehkým tónem Kendrick.
„Přiznala,“ pokračoval Nerteg, „že poněkud přecenila síly. Podařilo se jí obě strany uspat, ale vyplýtvala skoro všechny zásoby interní magie, co měla. Sotva se dokázala dopravit na základnu. Nikomu nic neřekla a tajně si vlezla do skeneru. Vyšetření ukázalo, že jí bude trvat staletí, než znovu nabude obvyklé kondice.“
„Blbost,“ vyprsknul Aderawen. „Něco takového by mi přece řekla!“
Nerteg se syčivě nadechl a podíval se přímo na Aderawena. „Mně řekla, že bys ji stáhnul z terénu a zavřel do kanceláře. A ty bys to, jak tě znám, určitě udělal. Protože její matka Krassiona jí útěk z Riiberionu nikdy neodpustila, a pokud by se o Orenině oslabení dozvěděla, udělala by prý první poslední, aby ji dostala.“
„No jo,“ přikývnul zamyšleně brůss a loupnul očima po Aderawenovi. „Odměna, kterou na vás dva Krassiona vypsala, se každých deset let o pár procent zvyšuje. Ta ženská je celá říčná se úplně zruinovat.“
Owiana si vzpomněla na starou riiberionskou legendu o Prachu Obnovy. Vystupoval v ní princ, kterého okolnosti donutily stát se veleknězem bohyně světla a štěstí Krassiony. Krassiona mívala ve zvyku se svými veleknězi souložit, protože věřila, že to riiberionce utvrzuje ve víře. Ale tento velekněz o Krassionu nestál, protože si políčil na její dceru, bohyni… Orenu. Krassiona velekněze srazila k zemi bleskem. Ale ten filuta se z toho vykřesal, protože se předtím za blíže nevyjasněných okolností nadýchal Prachu Obnovy. Velekněz a Orena nakonec před pomstychtivou Krassionou uprchli, a dokud nezemřeli, žijí dodnes. Ach jéje! Že by na té legendě bylo něco pravdy?
„Vypadá to, že v misi do Equízia Orena viděla šanci, jak se uzdravit,“ konstatoval Jeroným. Jeho věcný tón přiměl účastníky vrátit se k jádru věci.
„Pokud to tak opravdu bylo, jednala nezodpovědně a tys jí to neměl dovolit,“ zasyčel na Nertega Aderawen. „Radši bych ji měl bez magie a živou, než…“
Nerteg si prohrábnul zacuchané vlasy a řekl: „Devové měli Orenu doručit přesně za devadesát dnů na KS44. Měla být v ochranném kokonu a ve stázi, aby je při obcházení Předělu nesežehla. V případě, že by na ni na KS44 nikdo nečekal, měla být schopná se probudit sama.“
„Nikdo z nás nevěděl, že se vůbec má vrátit a kam,“ zamručel Pavučina. „Takže jsme ji tam ani nehledali.“
„KS44?“ vyjekl Aderawen a zlatě zaplápolal. Vstal tak prudce, až se židle za ním skácela.
„Uklidni se, Rawene,“ houknul mdle Razziel. „Na KS44 to znám. Hromada kamení na periferii systému Pochran. Za dervosské krize jsem tam měl schůzku s Kiole-em. Před tím jsme to tam obrátili naruby, protože jsme hledali miny. Kdyby tam tvoje žena byla, našli bychom ji.“
„Pokud jste na KS44 nikoho nenašli,“ zachraptěl vyhasle Nerteg, „znamená to, že jsem zodpovědný za Orenin život. Rozhodl jsem se špatně, když jsem ji nechal odletět. Po celou dobu, co jsem se ukrýval, jsem netušil, že se nevrátila a že jste nevěděli, proč vůbec odešla.“
Energie sálající z Aderawena se tiše stáhla zpět. Unaveně opřel dlaně o stolní desku. „Taková lákavá představa,“ zasípal. Pak shlédl na Nertega, jeho oči mrazily: „Svoje jsi řekl. Zkazil jsi, co se dalo. Je čas, abys šel, kam patříš.“
„Počkat!“ křikla Alkana. „Ještě nevíme, proč Hedis a Bahui o té věci mlčeli a proč Hedis vypovídal něco jiného.“
Aderawen se zamračil. „Pořád je tu reálná šance, že říkali pravdu a ten, kdo nám lže, je Teggen. Však se toho dobereme. Ale k tomu už ho nepotřebujeme.“
Owiana se prudce nadechla, aby se na něj obořila, ale vtom jí brůss dupl na nohu. Obrátil se na Aderawena: „Ještě je tu možnost, že se Orena vrátila, ale něco jí zabránilo se dostat až sem. Pokud vím, sire Druhý,“ zapředl sametově, „má Hedis nadstandardní vztahy s Krassionou. On je wemur a ona je bohyní světla a oba jsou děsně sebestřední, takže – logicky by se měli nesnášet, protože jeden druhému konkurují. Přiznávám, že jsem tomu jejich spojenectví nikdy zcela neporozuměl. Co když jí tu informaci, kam devové Orenu vysadili, Hedis předal? Představme si, že by se Krassiona k Oreně dostala v době, kdy by byla ještě ve stázi.“
„Nebyla to Krassiona,“ navázal Jeroným, „kdo po Krenevské krizi obrážel panovnické dvory v okruhu našeho zájmu a apeloval pro větší kontrolu struktur Aliance? Nebyla to ona, co tě chtěla popravit pro neschopnost, Igore? Kdo tvrdil, že je nutné doplnit stavy koordinátorů o nominanty, které členské světy samy vyberou? A nebyl tím, koho podpořila ona, právě Hedis?“
„Chcete naznačit, že je tu možnost…“ Aderawen se odmlčel.
„Je tu možnost,“ pronesl strnule Razziel, „že tady osm set let svoláváš hromy blesky na Teggenovu hlavu, zatímco Krassiona se ti chechtá do ksichtu.“
