Střípky sváru (kapitola třicátá)

23.01.2020 21:44

Janis vyšel z ložnice a pečlivě za sebou zavřel. Zevnitř se ozývaly tlumené chrochtavé zvuky. „Vévoda si nepřeje být rušen, pánové,“ řekl zkoprnělým zbrojnošům.

 

„Direna s Ternakem najdeme v oboře,“ referoval svým průvodcům. „Erijen je půjčil králi.“

 

„V oboře?“ rozčilovala se Ixona dál neúnavně se zabývající Trpeniným účesem.

 

„Cítím v tom lupárnu,“ prohodil zamračeně Neceom.

 

Jannis pokrčil rameny. „Nejspíš to tak bude,“ zabručel. „Soudím, že tam najdeme i zbytek akezonských krenevů. Sledujte mě.“

 

 Dnes ráno měla všechna chrámová orakula ve všech říších na Tenerisu meldovat Tyneonův vzkaz, aby smrtelníci krenevské otroky soustředili na dobře dostupná místa a připravili se k jejich zpětnému odprodeji. Jak vidno, potměšilý akezonský král se s tím úkolem vyrovnal po svém.

Královská obora se rozkládala za okrasným parkem a táhla se až k úbočí Skřetích vršků. Na centrálním palouku byl ještě za časů krále Suecha vybudován rozkošný lovecký zámeček, kam si Gwen vodil metresy. Janis zamířil právě tam. Už při pohledu z oblačné výšky bylo patrné, že se tu něco děje. Na podiu vyhrávala skřetí kapela, kolem barevných stanů se hemžili sloužící. Nosili tácy s dobrotami k přepychově prostřeným stolům, od kterých dámy zahalené v luxusních róbách sledovaly tanečnice v nařazených sukýnkách na parketu. Na prostranství roubeném prastarými duby se činila pětice urozených pánů se samostříly. Sešikovaní v jedné řadě mířili do velkých terčů namalovaných na dřevěných deskách. Každou desku přidržovala dvojice stříbřitě se lesknoucích postav. Akezonští mocipáni stříleli v rychlém sledu jednu střelu za druhou. Některé střely se trefily a střelci byli odměněni nadšeným výskotem, jiné po terči jen zklouzly. A některé, a bylo jich dost, se zabořily do paží a nohou vystavených krenevů. Vzduch rozřízlo hlasité zapískání. Tak tenké, že Janisovi připomnělo pískot flexijské přístavní krysy. Rychle tu vzpomínku zahnal a pokynul démonům i Trepeně, že je čas pro přistání. Zatímco jejich skupina klesala k zemi, pánové na palouku na  akustický povel zareagovali a sklopili kuše. Krenevové opřeli terče o kmeny dubů. Pánové vedení králem v doprovodu dam se kolem terčů shlukli, aby se pokochali výsledky, zatímco krenevové si se stoickými výrazy trhali ze svalů zbloudilé střely a ti nezranění začali sbírat ty popadané...Janis si oddechl, když mezi desítkou krenevů zaznamenal Direna i Ternaka.

 

Právě došlápli na mechem porostlou lesní půdu, když král Gwen prohlásil: „Konstatuji, že dnešní přebor vyhrál a cenu si plně zaslouží náš excelentní generál Bonet! Gratuluji!“ Král bodře poplácal Boneta po rameni.

Zatímco lidé tleskali a skandovali Bonetovo jméno, přitočil se Gwen ke křehce vypadajícímu staříkovi, ve kterém Janis poznal ministra vnitra a pohodil hlavou k zakaboněnému urostlému mládenci v šarlatovém kabátci a nablýskaných vysokých botách. Tónem plným skepse řekl: „Co říkate výkonu mého zetě, Cinore? Nemyslíte, že čtvrté místo je trochu málo?“

 

Přesně tuto chvíli si Janis vybral, aby smetánku vyrušil. Prodral se mezi dvořany až ke králi a poklepal mu na rameno. „Zdravím tě, Gwene z Hyberoku,“ zahalekal. Schválně Gwena oslovil jeho starým jménem, které poukazovalo na zapadlou a chudou nemesijskou tvrz, kde se narodil. Gwen se za svůj nízký původ z duše styděl a důkladně se postaral, aby skutečnost, odkud vzešel, upadla do zapomenutí. 

 

Gwen strnul. „Co to má znamenat?“ zasyčel. „Stráže!“ křikl, „máme tu nějaké smetí!“ Pak se konečně otočil, aby se na provokatéra podíval.

To už začali přítomní štěbetat, protože zaznamenali Janisovu zlatou kůži. Jejich tváře odrážely úžas a strach. „Bohové!“ šeptali. „Jsou mezi námi bohové!“

 

Gwen na Janise mlčky zíral. Jeho pleť rozkvetla nachem. Opatrně natáhnul ruku, aby si mohl na Janise sáhnout. „To je nějaký vtip?“ zachraptěl. „Jsi...on je mrtvý!“ vyjekl a oči se mu zalily slzami. Na okamžik měl Janis dokonce dojem, že v nich zahlédl střípek lítosti. „Jestli je to nějaká nová maškaráda od mé dcery, tak jí vyřiď, že tohle bylo přes čáru!“ Hrubě stiskl Janisovu bradu. „Okamžitě si dej tu zlatou barvu pryč!“

 

Janis jeho ruku odstrčil. Fialově se zablýsko, ovzduší zapraskalo energetickým výbojem. Gwen odletěl deset kroků a žuchnul do trávy. Akezonští dvořané začali o překot ječet.

 

„Miláčku!“

Janis se otočil za hlasem. Naskytla se mu dojemná podívaná, jak Ixona skáče Ternakovi do náruče. Ostatní krenevové ustrnuli a jen na to nevěřícně hleděli.

Lidé kolem krále to zaraženě komentovali: Bohyně plodnosti? S krenevem? Bude konec světa!

Vzápětí se jeden z krenevů zadíval na skupinu démonů a skřetů. Byl kost a kůže, vetchá halena na něm visela jako na strašákovi, oči hluboko zapadlé v důlcích hořely temným ohněm. Se sveřepým výrazem mířil přímo k nim. Bez ohledu na přítomnost vzácně mlčenlivého Smesmecha, byla krenevova pozornost zacílená jedině na Trepenu. Až teď Janis Direna poznal. Erijenova laskavá péče se na něm nemile podepsala. Diren si beze slova Trepenu přitáhnul k sobě. Bohyně se pokoušela něco říct, ale kenevský král jí prsty přejel po rtech. Následně ji přitiskl k hrudi a třikrát za sebou ji lehce plácnul po zadku. „To byl jenom závdavek,“ zasyčel.

 

K Janisovým nohám se svalil chlap v temně zelené kutně. „Ušetřete našeho krále, excelence!“ úpěl. „On nevěděl, co činí!“

 

„Vstaň,“ štěkl Janis. Jakmile se kněz Mreonova kultu vyhrabal s opakovaným děkováním na nohy, přešel Janis ke Gwenovi.

 

Král měl trochu ožehlé obočí, ale jinak se mu nic nestalo. Ohromeně na Janise hleděl. „Ty, ty, ty,“ blekotal.

 

Janis Tyneonovi slíbil, že nikoho nezabije. Zpátky jej drželo i to přirovnání k drakovi. Když se drak konečně z jámy sraček dostane, prasata už ho nezajímají... „Máme spolu udělat obchod, Gwene,“ řekl komisně. Sáhl do kapsy. Na dlani mu zachrastily drobné.

 

+++

 

Diren seděl v trávě a opíral se o zeď domu, který Janis před chvílí „postavil“. Kvůli nedostatku času vsadil na jistotu.  Dům se proto až podezřele podobal matčině vile na Grewu, jen to schodiště v hale bylo jiné. Na Direnově klíně spočívala Trepenina hlava. Bohyně dřímala a na ústech jí pohrával úsměv. Svatozář jejích vlasů se rozprostírala mezi zelenými stébly.

Snad celé hodiny Janis Direnovi vysvětloval, co se vlastně za oponou stalo. Vyprávěl o hledání Bellsambary a o pátrání po žezlu. Zpráva, že Hiria-abhama je teď mimo tenerisský systém, Direna, přirozeně, nepotěšila. Ale Janis mu alespoň nemusel zdůvodňovat, proč jim mladorodí nechtějí vrátit tvůrčí sílu. Věděl, že by ji nevrátili, ani kdyby žezlo ještě měli. Diren uznal, že vyhlídka na svobodný život v Grenedonu je rozhodně lepší, než všechny ostatní možnosti. Zatím toho moc nenamluvil. Trpělivě Janise vyslechl a celou dobu držel Trepenu u sebe. A bohyně? Místo, aby ze sebe chrlila nepřehledné pitomosti a trojčila jako obvykle, posvátně mlčela a měla oči jen pro Direna, než konečně samým vyčerpáním usnula. 

 

Ten dům Janis postavil hlavně proto, aby krenevy zaměstnal. Nepotřebují spánek ani jídlo, ale potřebují něco hmatatelného, zatímco on bude shánět jejich další příbuzné. Tento dům ztělesní jádro, kolem kterého se nabalí zbytek. Jednou tu bude stát město nebo alespoň osada.

 

Z nitra domu se ozývaly hlasy. Nejnadšenější byl ten Smesmechův. Janis uvažoval nad tím, zda Smesmechovo angažmá nebyla chyba. Krenevové zatím na změnu poměrů reagovali s krajní nedůvěrou. Jako kdyby se jednalo o nějaký chvilkový úlet, ze kterého se budou muset vrátit zpět. Atmosféra byla napjatá a Smesmech tomu svými vtípky příliš nepomáhal. Janis se rozhodl, že bohu veselosti poděkuje a raději ho pošle zpátky za oponu. Vstal a právě otevíral ústa, že to oznámí Direnovi, když krenev promluvil:

 

„Smesmech. Ten žoviální chlapík se skřítky,“ řekl ironicky. „Vzpomínám, jak vždycky poskakoval po stadionu a předváděl dráčata. Pamatuju si na jeho prázdné obveselovací žvásty. Promiň, jestli se s ním přátelíš...Nechci být neomalený. Jenom jsem ti to musel říct.“

 

Janis pokrčil rameny. „Nejsi neomalený,“ oponoval. „Spíš upřímný.“

 

Diren se hořce uchechtl. „Taková vlastnost se pro krále moc nehodí, což?“

 

Upřímný jako krenev, říkalo se na přelomu Druhého a Třetího věku,“ reagoval Janis. Alespoň tak to stálo ve svazku Letopisy daresijské, který Janis našel v zakázaném oddělení knihovny na Trnitém ostrově. 

 

„Taky se říkalo Krutý jako krenev. Jo, říkalo se toho hodně.“ Diren se narovnal a zpříma se na Janise podíval. „Tak co? Je ten cápek tvůj přítel?“

 

Vypadalo to, že Diren Smesmecha moc rád nemá. Janis se cítil trochu trapně. „Jen známý,“ zamručel. „Neměl jsem důvod ho odmítnout.“

Ne, Smesmech nebyl jeho přítel, ale původně předpokládal, že až bude pryč, mohl by právě on krenevům pomoct, kdyby se něco semlelo. Na Ixonu se spoléhat neodvažoval, bohyně prostě nemá koule na řešení potíží.

 

„Nelíbí se mi, jak se tu roztahuje,“ řekl přiškrceně Diren. „Ostatní jsou z něho nervózní.“

 

Janis přikývnul. „Taky jsem si všiml. Poděkuju mu a pošlu ho pryč.“

 

Vešel dovnitř. V hale na schodišti seděl Anakis, někdejší krenevský bůh slov. Díval se nepřítomně před sebe, rukama si objímal hrudník a kýval se zezadu dopředu. Před ním stáli dva Smesmechovi skřeti, s badatelským zaujetím jeho počínání sledovali a polohlasně to kometovali. Zdálo se, že Anakis je z jejich zájmu vyděšený.

 

„Běžte od něj!“ křiknul Janis.

 

Jako když do nich střelí, skřeti bleskurychle zmizeli. Janis chytil kreneva za předloktí. „Jsi v pořádku?“

 

Anakis se otřepal a jeho oči zajiskřily. „Trajanisi,“ vydechl. „Je to pravda?“

 

Janis přikývnul. „Tady ti nikdo ubližovat nebude, to ti přísahám.“

 

Někde z domu se ozývaly temperamentem prosycené hluboké hlasy. Janis krenevy z akezonskéh dvora alespoň od vidění znal. Musí s nimi promluvit, aby dali na Anakise pozor. Diren bude mít jiných starostí až nad hlavu.

 

„Co kdyby ses šel podívat do knihovny, Anakisi?“ Janis se na boha slov povzbudivě usmál a ukázal do chodby. „Jsou to ty dveře na konci. Zkopíroval jsem tam všechny matčiny knihy. Grewinina knihovna je prý čtvrtá největší v systému.“

 

Anakis zaraženě přikývnul. „To by mohlo být zajímavé,“ řekl zastřeně.

 

Smesmecha Janis našel v suterénu, ve velké kuchyni. Stál před otevřeným prázdným příborníkem, držel se za bradu a skřetovi za stolem, který měl před sebou položený papír, diktoval: „Hrnce hluboké. Celkem deset, z toho pět malých a pět velkých. Pánvice...hm, prozatím stačí tři.“

 

„Co to vyvádíš?“ podivil se Janis.

 

„Seznam věcí, které musíš uplácat, aby se tu dalo něco uvařit. Protože vaření je zábava. Nechceš takovou kratochvíli svým příbuzným odepřít, že ne?“

 

Ajajaj, takže některé detaily se zkopírovat nepodařilo. Jestli to nebylo tím, že v kuchyni matčiny vily byl Janis sotva dvakrát. „Proč to nesplácáš sám?“

 

Smesmech Janise obdařil zhuseným pohledem. „Já? A jak? Neumím tvořit věci... Myslíš, že je to normální? Ne, není! Jenom můj otec, matka, Henrex a Grewina zvádnou tvořit z ničeho. Mreon, Erix, Fasisus a Ixona jsou tak schopní něco hotového předělat. A my ostatní? Kdeže!“

 

To byla informace, o které Janis neměl ani ponětí. Pokud mu bylo známo, krenevové ve Druhém věku takovým hendikepem netrpěli. Nevěděl, co na to říct, tak raději neřekl nic.

„Hm, chtěl bych ti poděkovat, žes mi je pomohl přenést,“ řekl váhavě. „Ale ty další případy, no myslím, že to s Necem a Quadem už zvládnu.“

 

Bůh veselosti a zmatku na Janise nejřív zaraženě zíral, ale pak jako mávnutím kouzelného proutku se jeho rysy roztály do milého úsměvu. „Ale bratránku! Já to přece dělám rád! Nečiním si žádného násilí, naopak. Je to vítaným rozptýlením v mé nudné existenci!“

 

Přesně tak. Rozptýlení. Janis si povzdechl. „Neuraz se, prosím, ale vážně bude lepší, když to necháš na mě.“

 

Smesmech rozpažil. „Fajn,“ broukl bezelstně, „tak ti to tu zatím ohlídám.“  

 

„To není třeba,“ zabručel Janis. „Ixona to zvládne.“

 

Smesmech se vědoucně usmál a ukázal prstem ke stropu. „Jo, až se Ternaka nasytí. Tak možná za týden z té postele vyleze. Potom určitě zvládne cokoliv.“

 

„Za chvíli je oba vyženu,“ řekl Janis.

 

Bůh veselosti plácnul dlaní do pracovního pultu. Rty se mu křečovitě zkroutily. „Ty mě tu vážně nechceš, co?“

 

„Ne, nechci,“ řekl Janis. Chytrému napověz, hloupého trkni.

 

„Tak dobře,“ povzdechl si Smesmech a zatvářil se tak blahoskonně, že by na něj jeho matka musela být pyšná. „Ššššš,“ zasyčel a skřeti se k němu seběhli. „Jdeme domů,“ řekl jim.

 

+++