Střípky sváru (kapitola třicátá pátá)
Vyšlo najevo, že když se Janis do večera nevrátil, poslal Trsuah démonku pro Henrexe. Temného doma nenašla a poslali ji k brůssům. Tak se stalo, že s Henrexem se na Grew přiřítili i Kerris s Dewi-tanem. Do toho se vrátila Grewina a spustila poprask. Henrex přeložil netrebsky napsaný vzkaz. Všichni společně usoudili, že je načase to v Kesonu zkontrolovat. Přenesli se tam právě včas, aby se mohli pokochat přeměnou dolu v jezero.
Cinetův krk nebyl zlomený, jen pohmožděný a během chvilky se začal hojit. Kerris trvala na tom, že si snoubence ohlídá sama. Takže Henrex, Dewi-tan, Kerris, Cinet a desítka psů z Tenerisu zamířili na Jingivon a Janis s šesticí Sebassových démonů se vrátili na Grew.
Ve vile ho očekávala napružená matka ve společnosti Emdewona. Venku před domem přešlapoval zvědavostí rozložený Sebass. S ohledem na dramatické okolnosti se Grewina obměkčila a přizvala Sebasse dovnitř. Trvalo půl hodiny, než Janis přijatelně vysvětlil, k čemu na Tenerisu došlo.
„Měl jsi to okamžitě ohlásit,“ prskal Sebass.
„A co?“ zašklebil se Janis. „Že jsem dostal vzkaz od Cineta? Nevěděl jsem, že je to bouda!“
„Předně jsi tam neměl chodit sám,“ lamentovala matka.
„A jak tě vůbec napadlo, hrát si na detektiva?“ rozčiloval se Emdewon. „Otevírat staré rány nikdy nepřinese nic dobrého. Co si od toho slibuješ? Vždyť už jsi jednou nohou ze soustavy pryč, a děláš tu jenom chaos...“
„Myslím si, strýčku,“ řekl upjatě Janis, „že některé rány je třeba pořádně vyčistit, jinak se nikdy nezahojí. Hnisají dál a otravují okolí. A díky za dobrý postřeh. Ten co mě tam vylákal, musel vědět, že se o pád Grenedonu pořád zajímám. Musím popřemýšlet, kdo by to mohl být...“
+++
Trsuaha našel v knihovně. Modrák ležel na břichu před krbem. Pod sebou huňatý koberec, před sebou otevřenou knihu. „Byla to bouda, že?“
„Všechno už víš, takže jo,“ odpověděl nakvašeně Janis.
„Stěny jsou tu jak z papíru. Bylo vás slyšet až v trojitém Q.“
„Proč jsi to děvče poslal zrovna za Henrexem?“
Trsuah zvedl hlavu od Historie válek. „Je jediný, o kom vím, že tu hotentotštinu ovládá. Teda, kromě Tyneona... A něco bys měl vědět. Ať je Henrex jaký chce, ať si mu smrtelníci říkají bůh Klamu, on není podrazák. A tehdy v Grenedonu, před třiceti lety, dělal, co mohl, aby sůsy zahnal. Já tam byl taky. Vzpomínám, jak ho mrzelo, kolik lidí tam zařvalo...“
Janis sebou plácnul do křesla a zabručel: „Uznávám, že Henrex je z kola ven. A i když mě to netěší, Sebass zřejmě taky. Tak teda, kdo? Myslím, že ten, kdo přivolal sůsy, má k tomu, který mě chtěl rozmačkat, blízko. Co když je to jedna a tatáž osoba?“
„Hlavně se ptej, proč?“ ušklíbnul se démon. „Proč se vůbec obtěžoval, když už jsi, jak říkal Emdewon, jednou nohou pryč? Pokud někomu piješ krev a jsi na odchodu, proč tolik riskoval? Proč mu nestačilo, že prostě jen vypadneš? Ledaže by se bál, že mimo Teneris na něco přijdeš. Třeba na Vahanu někdo ví, kdo sůsy na Teneris pozval. Nebo to vědí v Alianci,“
„Mám stejný názor,“ zamumlal Janis. „Ptejme se, kdo mohl vědět, že Cinet umí netrebsky. A kdo měl příležitost studovat jeho rukopis. A kdo ho zná natolik, aby byl schopný zkoncipovat vzkaz, který vypadal tak věrohodně?“
Trsuah se na koberci neklidně zavrtěl. „To vážně netuším. Cinet je suchar a samotář. Když uvážíme, že posledních třicet let žil čistě mezi lidmi, a že tady na satelitech se s nikým nepřátelil, ještě víc se to komplikuje.“
Janis se protáhnul a založil si paže za hlavu. Áááách, taková lahoda, když se mohl svobodně hýbat! Při vzpomínce na stísněné poměry v dole se mimoděk otřásl. Tma a dusno. Snažil se ty úporné vzpomínky zaplašit... Podíval se na démona, jak se povaluje na koberci. „Není to nepohodlné?“ zajímal se.
Trsuahova tvář se zavlnila pod návalem těžko rozeznatelných emocí. „Copak to není jasné?“ zahartusil. „Zvykám si na drsný život otroka.“
Janis se uvolněně rozchechtal. „Takže jdeš se mnou?“
Démon po něm nevlídně loupnul očima. „Vím, že bys mě radši viděl ve vatičce na Uxerionu. Ale copak tě můžu nechat bez dozoru? Vzpomínáš, jak jsem tě vzal na Daresijský festival? A jak jsem ti říkal, aby ses mě držel jak klíště? Jenomže to bys nemohl být ty, abys nespadl... Skoro mě trefil šlak, než jsem tě chytil...“
„Bylo mi jedenáct,“ uchechtl se Janis.
Modrák se tehdy po dlouhém přemlouvání uvolil vzít Janise na výlet mimo Trnitý ostrov. Posadil si kluka na záda a letěl s ním do Daresie na pověstný šermířský festival. Důsledně mu nakázal, aby se ho pořádně držel kolem krku. Kroužili vysoko nad arénou maskovaní neviditelnou clonou, když jim zkřížil cestu poštovní holub. Pták měl na pařátku pouzdro se zprávou. Bylo přivázané jasně červenou šňůrkou. Janis holubáře i poštovní holuby vždycky obdivoval. Viděl, jak se pták zmatený rozmazanou napůl viditelnou překážkou plaší. Už už se zdálo, že do nich v letu narazí a zabije se. Janise nenapadlo nic lepšího, než sebou smýknout do strany, aby ptáka zachránil. A v té chvíli se přestal pevně držet a vzápětí se řítil k zemi. Naštěstí byli natolik vysoko, že ho Trsuah stačil zachytit, než by se rozplácnul do arény pod nohy soupeřících rytířů. Trsuah se pořádně naštval. Celé dva roky odmítal podobný výlet zopakovat.
„Jo, jedenáct,“ povzdechl si démon. „Od té doby ses nezměnil. Pořád se vrháš do průšvihů po hlavě. V tom dole sis, kupodivu, vedl dobře, ale...čistě pro tvoje bezpečí...bude lepší, když zůstanu s tebou.“
„Tak fajn,“ rozzářil se Janis. Vlezlé vzpomínky na důl ho znovu přiměly se zhluboka nadechnout. „Když už jsme u toho, byl bych rád, kdybys mi ten důl nepřipomínal. Když si vybavím to protivné zrádné žluté světlo...“
Ha! Na to světlo úplně zapomněl. Bylo na něm něco divného. Svítilo moc blízko při zemi. Kdyby se terén svažoval, dalo by se to pochopit, ale štoly byly už kvůli nebezpečí zaplavení rubány v rovině. Jako kdyby tu lampu nesl někdo malé postavy. Dítě? Blbost. Tak potom...skřet. No jasně! Skřeti se v podzemí vyznají. Je to jejich přirozené prostředí. Od chvíle, kdy Janis světlo zahlédl zablikat naposledy, až do okamžiku závalu, uplynulo sotva pár minut. Ten, kdo tam dole byl, musel být setsakra rychlý, aby se stačil dostat na povrch. A co když to nestihl? Může být pořád tam někde dole...
Skřeti. Naposledy je viděl se Smesmechem. A jiné zaznamenal na Tenerisu ve společnosti královny Teji. Co se s nimi asi stalo, když dal Gwen tchýni otrávit? Skřeti umí netrebsky. Není divu, když je netrebové stvořili. Skřeti doprovázeli Smesmecha, když dělal Janisovi společnost při cestách po pobočkách Protokolu. Byli u toho, když Cinet vyplňoval formuláře. Mohli vidět, jak vypadá jeho rukopis. Taky slyšeli, jakým způsobem se démon vyjadřuje. Formálně, archaicky a přehnaně precizně...
Janis se prudce narovnal a zajel si prsty do vlasů.
„Co je, Nisi?“ houkl Trsuah, „na něco jsi přišel?“
„Nerozumím tomu,“ vydechl Janis. Ve zkratce modrákovi zrekapituloval, k čemu právě došel a dodal: „Pořád mě nenapadá žádný motiv. Proč by chtěli skřeti zničit Grenedon? Chápu, že krenevy nemilují, ale Eudor byl míšenec. Co proti němu měli?“
Trsuah svraštil čelo. „Nevím, co mohli mít skřeti proti tvému tatíkovi. Ale myslím, že vím, proč Eudora nesnášel Smesmech.“
„Smesmech!“ Janis se plácl do čela. „Ten u toho všeho přece byl taky!“
„V dobách před Jestřábí horou se ucházel o Qleu.“
„Nekecej!“
Modrák přikývnul. „Vypadalo to absurdně. Bylo mu sotva dvacet. Smrtelníci ještě nevzali na vědomí, že existuje. Představ si tu situaci: Mladičký syn sahíjinského boha Slunce a bohyně Měsíce se bláznivě zamiluje do zralé, o několik staletí starší, krenevské bohyně Klidného spánku...“
„Jak jsem Qleu znal, poslala ho do háje!“ podotkl Janis.
„Sloužil jsem tehdy Ravensovi. Vzpomínám, jak se kvůli tomu rozčiloval. Měl sestře za zlé, že Smesmecha udržuje v naději, i když všem tvrdila, že o něj nestojí. No, možná, že o něho přece jenom trochu stála. Nejspíš jí lichotilo, jak je z ní říčný. Dovolila mu, aby pro ni trdloval. Tehdy žili krenevové na Tenerisu, zatímco sahíjinové se zdržovali na satelitech. Ovšem Smesmech byl věčně kolem Qley. Snažil se jí zalíbit. Vyráběl jí loutky a hrál s nimi divadlo. Skládal básně a na kolenou je tvé babičce recitoval. Hrál jí na harfu. Vymýšlel vtipy. Byl docela zábavný...
Když ho smrtelníci na Qleině dvoře viděli, přijali ho za boha veselosti a taky zmatku, protože občas nějaký ten veršík popletl. Seneda se mohla zbláznit. Nelíbilo se jí, že ze sebe Smesmech dělá takového šaška. Pak došlo k válce...“
Démon se odmlčel. „Nevím, co se mezi těmi dvěma odehrálo potom, co byli krenevové prokleti a vydraženi. Měl jsem tehdy jiné starosti. Ale podle toho, jak byl Smesmech poblázněný, se dá předpokládat, že to jen tak nevzdal... Je možné, že zůstal Qlee věrný, že ji dál navštěvoval...“
„Jenže ona se potom zamilovala do krále Hachena,“ skočil mu Janis do řeči.
„Přesně,“ broukl démon. „Jak se asi musel Smesmech cítit, když se do dozvěděl? A možná, že mu to řekla sama... Ona byla ten typ, co na srdci, to na jazyku...“
„Qlea s Hachenem zplodili mého otce. Hachen prosil Teju, aby mu Qleu prodala, ale Teja s odkazem na orakulum odmítla...,“ fabuloval Janis. „To Smesmech Teje našeptal, aby Qleu Hachenovi neprodávala. A možná, že pak Qleu donutil, aby mu byla vděčná, že nechal malého Eudora naživu...“ Tak to tedy bylo! Janisovi se pořád zdálo divné, jak se grenedonskému králi Hachenovi podařilo existenci napůl krenevského dítěte ututlat. Věděl už, že Qlea měla dohodu s Tejou, na základě které se jí podařilo zamaskovat Eudorovo energetické rozhraní, ale Teja to dokázala zrealizovat jedině s pomocí skřetů, kteří jí tehdy sloužili. Zase ti skřeti. Spojovací článek jasně ukazující ke Smesmechovi.
„Smesmech musel o Eudorovi vědět,“ ozval se Trsuah, který se právě dobral k témuž závěru. „A myslím, že věděl i o tobě. Muselo to pro něho být frustrující, když viděl, že láska jeho života, dokázala i v tak nevýhodných podmínkách být šťastná bez něho. Získala milujícího muže, dítě i vnuka. On nic. Proto se postaral, aby všichni Qleini milovaní zemřeli. Myslel si, že se mu to podařilo. Třicet let byl klid. Jenže pak dal Gwen Qleu upálit...“
„Kvůli mně,“ dodal ponuře Janis.
„Na síti se o tom začalo mluvit. Provalilo se, že jsi Eudorův syn. A tehdy Smesmech zjistil, žes přežil. A potom tě smrtelníci upálili. A Smesmech se musel dívat, jak tě matka pyšně předvádí ostatním. Proto tě nemá rád,“ dokončil úvahu modrák.
„Docela to do sebe zapadá,“ připustil Janis.
Truah se s hekáním zvedl na kolena. „Co chceš dělat? Neplánuješ žádný pitomosti, že ne?“
Janis si povzdechl. „Nemůžu Smesmecha zabít na základě doměnek...“
Démon podrážděně zasyčel. „Nemůžeš ho zabít, ani kdybys měl přímé důkazy! Je to Tyneonův syn. A je to Senedin syn. Ta je ještě horší. Zítra v poledne odcházíš. Nechej to být.“
+++
