Střípky sváru (kapitola třetí)
Démonka zmizela jak blesk. „Teď si promluvme vážně,“ řekl Janis. „Ale pojďme někam stranou. Nechci, aby pro mě Seneda Weynu poslala.“ Ukázal směrem k brance. „Rovnou napravíme, cos zplanýroval.“
Žádná hrůza to nebyla. Stačilo porovnat pocuchané keříky rozmarýny. „Řekni mi, co je s Direnem, s Bellsambarou a s Vivon,“ požádal Trsuaha Janis, když se posadili na kamennou zídku. „A taky potřebuju nějak kontaktovat Mreona. Kvůli Neceomovi. Je to moje vina, že v Akezonu zapršelo. To já Nece tehdy přivolal...“
Trsuah si položil hlavu do dlaní. „ To je všechno, Nisi? Co takhle poslat mě za Tyneonem, abych ho popohnal v hledání Hybného impulzu?“
„To by taky nebylo na škodu,“ vyhrknul Janis. Uvědomoval si, že to přehání. Trsuah je prvním Tyneonovým démonem. Je na ráně. Nemůže od něj čekat, že se rozkrájí jen ze staré známosti. Ale přes to všechno měl Janis potřebu modráka popíchnout. Tolik let se vídali a modrák mu neřekl ani popel. Na Weynu se nezlobil, protože démonka byla zkrátka velké dítě.
„Vím, že jsi naštvaný,“ zabručel modrák. „Mrzí mě, co udělali z Direnem. Kdyby existovalo cokoliv, co by to mohlo změnit...“
„No, ty aspoň víš, co s ním je,“ zavrčel Janis. „Já nevím nic, protože mě tu drží jak těsto v díži“
Trsuah nedůvěřivě přimhouřil oči. „Jsi tu půldruhého roku. Cos tu, ksakru, celou tu dobu dělal? Šukal matčiny služebné?“
Janis kopl do kamenné zídky. „Nejdřív jsem spal, pak jsem demoloval dům. A potom jsem se učil to...zvládat. Matka s Cinetem...“
Trsuahova tvář se zavlnila nevolí. „Ten tichošlápek Cinet. Pořád jsem bádal, kam před dvaceti lety zmizel. A on si hrál dole na vojáčky! Kdo by to byl řekl?“
„Jo, pořádně mi ty roky pil krev,“ přiznal Janis. „Teď se hájí, že mě jenom hlídal, abych se nedostal do průšvihu. Že nemohl dělat nic zásadního, protože matka spala. Obával se, že by mě mladorodí zlikvidovali.“
„To by se asi stalo,“ řekl neochotně modrák. „Eudorova krev, chápeš...“
„Matka ho teď zaměstnala jako mého osobního strážce. Lepí se na mě, kudy chodím. Až se divím, že už tu neslídí...“
„Nechej to na Wey,“ uchechtl se modrák. „Zabaví ho. Vždycky měl pro ni slabost.“
Janis chytil démona za paži. „Tak už mě přestaň napínat, Tahu,“ brouknul. „Co se děje na Tenerisu? A co Bell? Není ona tak náhodou královnou Ohnivých démonů?“
„Už ne,“ řekl Trsuah. „Chytili ji, když slídila v Henrexově věži. Přesněji, Vivon ji přistihla.“
„Kdy se to stalo?“ vyjekl Janis.
Trsuah udiveně zamžikal. „Před...půl rokem. Vždyť toho byla plná síť...“
„To jsem ještě napůl spal,“ vypravil ze sebe Janis. Tou dobou se teprve horko těžko začínal orientovat v nové existenci.
Démon se rozpačitě ošil. „Ach tak, zapomněl jsem. Věc se má tak, že Bellsambara přiznala, že hledala hemakritt. Ten kámen by kletbu zřejmě nezlomil a Direnovy síly neprobudil. Spíš by ho zabil. Ale ona to chtěla zkusit. Možná spoléhala, že bude Diren odolnější než Ravens, protože je míšenec. Taky kalkulovala s tím, že Direna proklel jen Henrex, zatímco na ostatní krenevy se sahíjinové při proklínání spojili. Odsoudili ji k vytřídění. Vykonavatelem je Sebass. Pokud ji už nepopravil, dřív, či později to udělá...Neváhal se chlubit, že jí to osladí. Chce, aby všichni démoni věděli, co se stane, když se vzepřou proti Protokolu.“
„Kde ji Sebass drží?“
„Vím já?“ zavrčel Trsuah. „Jako patron Protokolu má pobočky na všech satelitech včetně Tynnu a jeden má dokonce i na náhorní plošině Měděných hor na Tenerisu. Bellsambara je ztracená, Nisi. A možná, že je to tak lepší. To, že tolik riskovala, jasně vypovídá, že vlivem Ravensovy smrti přišla o rozum...“
Janis to tak beznadějně neviděl, ale zatím to odsunul stranou. „Fajn,“ houknul. „Co je s Direnem?“
„Proč tě to, sakra, zajímá?“
„Doufám, že se k němu Riva chová slušně...“
Trsuah se rozpačitě ošil. „Hm. Není s Rivou. Je s tím Nemesijcem.“
Janis se chytil za hlavu. „Erijen je psychopat! Jak to mohla ta hloupá ženská dopustit?“
„Ta malá s tím nemá nic společného. Její otec to dostal příkazem.“
„Resten je císař!“ rozčílil se Janis. „Nepřijímá příkazy. A slíbil mi, že se o Direna postará!“
„Můj princi,“ zamručel smířlivě Trsuah, „uvědom si, komu Resten slouží. Od koho mu diákon Belten posílá příkazy.“
„Henrex,“ procedil skrze zuby Janis. „Ten hajzl.“
„Erijen Nemesijský má u Henrexe velké zásluhy,“ řekl opatrně Trsuah. „takže i císař, jako je Resten z Gondotu, to musí skousnout.“
„Viděl jsi ho?“
Démon si roztržitě pohrával se špičkou ocasu. „Proč bych měl? Psychopatů potkávám i tak dost.“
„Nemyslel jsem Erijena,“ prsknul Janis. „Direna.“
„Och, to ne. Jako démon bolesti pomáhám jen smrtelníkům. Na Direna by to nefungovalo.“
Janis bezmocně sevřel pěsti. „Takže předpokládáš, že si ho ten úchyl vychutnává.“
Trsuah na něj upřel oči s jasně oražovými duhovkami. „Je to krenev. Něco snese.“
„Musím se k němu dostat,“ zabručel Janis. „Zkoušel jsem se přepasírovat, ale, sakra, nejde mi to! Potřebuju, abys mi ukázal, jak. Matka tvrdí, že na to nejsem zralý, ale nemůžu nechat Direna Erijenovi napospas. Snažil jsem se tam dolů aspoň podívat, ale asi jsem nějaký opožděný. Pokaždé narazím na oponu a...dál už to nejde. Tahu, krucinál, přísahám, že se nikdo nedozví, žes to byl ty, kdo mi to ukázal. Prosím.“
Modrák udiveně otevřel ústa. „Cožpak... Matka ti to neřekla?
„Co? Že jsem mrzák?“ houkl, „to se vlastnímu dítěti říká dost těžko. Asi k tomu teprve sbírá odvahu.“
Trsuah zakoulel očima. „Mrzák?“ uchechtl se. „Takový nesmysl! Přes oponu se vizuálně ani fyzicky sám prostě nedostaneš, protože jsi zablokovaný. Myslel jsem, že to víš. Prý je proto nepřeberné množství důvodů.“
Janis se přinutil zůstat v klidu. „Například?“ zasyčel.
Trsuah bezradně pokrčil rameny. „Já nejsem ten, kterému by Emdewon se Sebasem posílali oběžníky. Jen jsem slyšel, že to dohodli, když jsi byl v komatu. Všech devět sahíjinů včetně tvé paní matky na tebe upletlo a hodilo kolektivní kletbu. Takže se poptej u ní.“
„Udělali mi to, když jsem spal?“ vypravil ze sebe Janis.
Trsuah si chrčivě odkašlal. „Ve spánku ses tomu nemohl bránit, to dá rozum. Taky nevíš, jak to dělali a proto to nemůžeš sám zvrátit. Je mi líto.“
Na to už Janis neměl co říct. Nebyl pánem svého osoudu jako smrtelník, a už vůbec ne jako krenev. Naivně si myslel, že teď to konečně změní. „Promluvím si o tom s matkou,“ zamručel. „Ale ty mi slib, že až tě Tyneon zase pustí za oponu, tak se na Direna podíváš...“
Trsuah si syčivě povzdechl. „Tyneon mi to výslovně zakázal. Prý je to čistě Henrexova záležitost. Řekl mi, že mu nevadí, že jsem Direna učil, když vyrůstal, ale že ho štve, že jsem udržoval kontakt s Ravensem. Je to prý i moje vina, že Ravens dopadl, jak dopadl. Prý už jsem se do krenevských věcí pletl až až a že pokud to udělám ještě jednou, bez milosti mě vytřídí. Ani si neumím představit, co by se mnou udělal, kdyby zjistil, že jsem to byl já, kdo pro Ravense vylovil to žezlo. To už bych tu s tebou nemluvil.“
„Dobrá,“ vypravil ze sebe Janis. „A mohl bys alespoň promluvit s tím blbem Mreonem? Přimluvit se za Neceoma? Sveď to na mně. Řekni mu, že jsem se ti trapně chlubil, jak jsem Neceoma podfouknul, abych z Mreona udělal hlupáka.“
Trsuah pokýval hlavou. „To by mohlo zabrat,“ řekl zamyšleně. Pak se na Janise uličnicky usmál: „Mreon na to skočí. Je línej myslet.“
Ještě se domluvili, že se Trsuah jednou za pár dní zastaví, aby si mohli zašermovat a pak se rozloučili.
Janis procházel mezi hosty a s výrazem a-la roztomilý blb konverzoval. V hlavě si sumíroval, co bude dělat dál. Musí na to jít postupně. Však on se z toho vyhrabe. Najde způsob...
Kdosi mu poklepal na rameno. Otočil se a málem se skácel, pod tíhou bouřlivého objetí od rozesmátého chlapa v černé košili s bílými puntíky.
Tři kroky za bohem Smesmechem přešlapávala tři drobná stvoření s hnědými vrásčitými obličeji a s černými kapuckami zdobenými rolničkami na hlavách. I když byli vyšňoření jako šaškové tenerisských králů, netvářili se nijak vesele. Zkoumavě si Janise měřili pohledy.
Janis se podivil, že tady za oponou vidí skřety. Vždycky si myslel, že přežívají jen na Tenerisu. Poznal je na akezonském královském dvoře. Sloužili královně-matce Teji a pomáhali jí špinavě intrikařit. Neudělali na něj nejlepší dojem. Občas nějakého potkal i ve městě, ale nikdy s žádným nemluvil. O skřetech na Tenerisu platívalo, že jsou skvělí muzikanti, ale jsou zákeřní a vypočítaví. V prvním věku skřety stvořili Netrebové. Ale chovali se k nim jako k otrokům. Skřetové si vymodlili nového boha, kreneva Senedona. Těšili se, že Senedon je bude milovat a že je ochrání. Velký krenev zahájil Druhý věk. Nejdřív se rozmnožil, pak spolu se svými dětmi zničil netreby a pak stvořil lidi a démony. Skřety s odkazem, že jsou oškliví, poslal do skal, ať prý nedělají ostudu. Není divu, že jsou skřetové tak zapšklí. Zadostiučinění nezískali, ani když si lidé pod krenevskou kuratelou vymodlili další bohy – sahíjiny, kteří nakonec posílení lidskou vírou krenevy zlikvidovali. Ani nyní ve Třetím věku nemají skřeti nikoho, kdo by je ocenil a respektoval. Sahíjinové o ně nestojí, smrtelníci je zneužívají, démoni se o ně nezajímají.
„Zdravíčko, bratranče!“ zahalekal bůh a poplácal Janise po rameni. „My dva se ještě neznáme. Smesmech jméno mé. Pokud ti to láme jazyk, klidně mi říkej Pane Úžasný. Hned zavčasu bys měl pochopit, že všechno, cos o mně slyšel, jsou zlomyslné pomluvy. Tvoje zjevení je balzámem na mou rozpraskanou duši. Jsme prakticky vrstevníci. Nějaké to století, je muška. Dej mi příležitost dokázat ti, že tu není taková nuda, jak to vypadá.“
Janis se vlivem Smesmechovy bezprostřednosti rozesmál. „Trajanis, rád tě poznávám,“ řekl.
„Ty toho moc nemluvíš, co?“ ušklíbnul se Smesmech a táhnul Janise ke stolku s nápoji. Vzal dvě sklenice s fialově jiskřícím obsahem. Jednu Janisovi podal, druhou si přidržel před očima a znalecky se do ní zahleděl. „Měl bys tetě Wi domluvit. Molejské koktejly jsou dávno out. Teď letí wemurijská pálenka. Fajnšmekři ji pijou čistou, měkoty ji ředí melounovou limonádou.“
„Asi se v tom vyznáš,“ poznamenal Janis.
Smesmech upil malý doušek a zkroutil ústa. „Přesně, jak jsem čekal. Moc kyselé. Musíš přijít na koktejl ke mně do klubu QQQ. Nic pro askety, spíš doupě neřesti.“ Podal téměř plnou sklenici jednomu ze skřetů. Chlapík se napil a s potěšeným výrazem předal dobrotu kolegovi.
Janis pohodil hlavou k tiché trojici. „Nepředstavíš mi své přátele?“
Smesmech zvedl obočí. „Jsou to mí veselí maskoti. Nevidíš ty rolničky? Jsou plaší. Beru je sebou, aby netrčeli jen doma. Většinou mlčí nebo se pitvoří. Mluvení jim moc nejde, ale já to obstarám i za ně.“
„Aha, tak jim vyřiď, že je zdravím.“ Jako na pokyn skřetové zvedli hlavy. Jeden z nich dokonce nepatrně prohnul tenké rty k úsměvu. Pak se hned vrátili k degustaci zbytku kotejlu.
Smesmech se blahosklonně usmál. „Jako by se stalo.“
