Střípky sváru (kapitola desátá)
Za Lijanou na ostrůvek Kleves na Erixu se Janis už běžně přenášel sám. Během následujících dní se s matkou příliš nevídal, ale když se doma mihnul, Grewina se tvářila nadmíru spokojeně.
Lijana Janise s Cinetem často doprovázela na objevných cestách. Viděli památníky ze Senedonových časů na Emdewonu, zlatý Brontechův artefakt na dně vyschlého jezera na Tyneonu. Setkali se s učenými démony z Ferkensova ústavu. Na plese u velvyslance z bredeonské soustavy potkali Smesmecha. Bůh veselosti tam dělal zmatek, jak jinak. Hned měl plno otázek, co Trajanis pořád dělá, a opětovně ho zval do jeho klubu. Když si neuděláš čas na mne, udělám si ho já na tebe, vyhrožoval se smíchem.
Celý týden Janis netrpělivě čekal, až uplyne lhůta, po které se měla z Tenerisu vrátit Trepena. Jaké bylo jeho zklamání, když se v dohodnutém termínu neukázala.
Než vymyslí, co dál, navštívil Velkou knihovnu v Jingivonu. Ve volně přístupné části si vyhledal informace o riiberionském pantheonu. Mezi záznamy o potomcích riiberionské bohyně štěstí a světla Krassiony skutečně nalezl zmínku o bohyni Trepeně. Trepena Šílená – bohyně věštby. Stálo ve spisu. Jeví se jako vrásčitá mátoha s očima obrácenýma v sloup. Pohybuje se trhaně, často naráží na překážející předměty. Z jejích úst vychází chaotické skřeky. Slouží především své matce Krassioně. Smrtelníkům se zjevuje ojediněle, s výjimkou zjevení matkám po slehnutí. Její sdělení se smrtelníkům jeví zmatené, (proto ji nazývají Šílenou), ovšem často v sobě nesou zašifrované poselství.
Když si záznam přečetl, vrtěl nad tím hlavou. Jemu se Trepena zase tolik šílená nezdála. Když ji poslal za Direnem, řídil se instinktem. Možná udělal chybu, ale možná taky ne. Pro cizí oslabenou bohyni je existence mezi smrtelníky nepochybně obtížná. Ještě ji nebude odepisovat. A pokud plán s Trepenou nevyjde, bude hledat jiné způsoby, jak se s krenevy na Tenerisu spojit.
Tak, jak slíbil Senedě, ohlásil se v archívu Paláce Protokolu u víly Ordany. Ordana mu ukázala svazky Protokolu a nabídla mu nepřeberně další sahíjinské literatury. Už se s Protokolem setkal, když podnikal nájezdy na pobočky Protokolu na ostatních satelitech. Teď se od něj ale vážně očekávalo, že si tu tlustou knihu řádně prostuduje. Nechtělo se mu, ale něco mu říkalo, že přijde doba, kdy se ty znalosti budou hodit. Jen vzpomínky na učednická léta na Trnitém ostrově mu dávaly sílu se suchopárně formulovanými pasážemi prokousat. Trvalo mu tři dny, než dočetl na poslední stránku a další dva dny o textu s Ordanou diskutoval.
Pak Ordanu požádal o staré krenevské anály. Všechny písemnosti Druhého věku jsou pod zámkem, řekla víla. Přístup k nim může povolit jedině Tyneon. Janis tedy požádal přímo Tyneona. Protokol jsem si už prostudoval, Nejvyšší pane, řekl Tyneonovi. Teďbych se rád seznámil s něčím jiným, abych měl možnost srovnávat.
A Tyneon vyvedl Ordanu z konceptu, když Janisovi přístup ke krenevským písemnostem umožnil.
+++
Jednoho dne se Lijana tvářila jako kočka, která slízala hrnec smetany. „Dnes se hodlám podívat na výstavu v mém háji. Chceš se dívat se mnou?“
Jak by nechtěl. Mohl doufat, že uvidí nebo uslyší něco důležitého.
Seděli uvelebení v polštářích, drželi se za ruce a zírali do oválného lehce rozvlněného okna. Objevila se v něm oblaka prozářená sluncem pod kterými se z velké výšky míhaly rychle se přibližující louky a pastviny. Janis ani nedýchal. Připadal si jako dravý pták chystající se přistát. Po chvíli se před nimi rozprostírala temná masa Lijanina háje. Obraz se opět přiblížil a už viděli jezero s pavilony výstaviště. Prostupovali zdmi, a nahlíželi do jednotlivých stánků. Dokonce mohli slyšet útržky rozhovorů.
Lijana se nejdříve zaměřila na nabídku tkanin dovezených ze seveneckých přádelen, pak si prohlédla zbrojířskou dílnu. Janis se místo na exponáty soustředil na lidi. Přesvědčil Lijanu zabrousit do Pavilonu dozorčí rady, pak v rychlém sledu pročesali kanceláře auditorů, a nakonec královské apartmá. Gwena našli v salonku v rozhovoru se seveneckým královským párem. Královnu Gizelu nikde nezahlédl, dokonce to vypadalo, že na veletrhu vůbec není přítomna. Rivu z Morfenu zastihli na komoditní burze v doprovodu Restenova pověřence, zatímco její manžel Erijen z Morfenu úplně na mol ještě v poledne vyspával v jednom ze stísněných pokojíků ve druhém patře zámku, které nechal král upravit pro méně důležité členy podpůrného týmu.
Jakmile Janis spatřil Erijena, zaradoval se. Naznačil Lijaně, že by chtěl u toho výjevu chvíli setrvat. Někde poblíž toho bídáka by se mohl pohybovat Diren.
„Co je zajímavého na nějakém opilci?“ ušklíbla se netrpělivě Lijana. „Chci vidět dražbu kamenů a šperkařskou dílnu.“
Jen velmi neochotně sledoval, jak bohyně přesouvá pozornost do šperkařské dílny. Zatímco přihlížela pod prsty zručných zlatníkům, vyslechl si rozhovor mezi princeznou z Remtenu, jak se teď nazývalo panství Niteina manžela v Daresii s její tchýní, daresijskou královnou Ikbalou.
Obě dámy spočívaly v koutku pro odpočinek s výhledem na brusiče diamantů dostatečně vzdáleném, aby je nerušilo skřípání nástrojů. Pojídaly zákusky a popíjely likér stejně jako dvě desítky jiných dam štěbetaly, než jim mistři řemesla vybrousí zadaný kus.
Na to, že Ikbala, matka tří statných synů, už překročila šedesátku, vypadala sotva na čtyřicet, ale to nikoho nepřekvapovalo.
„…prostě jsem Rivě řekla, že správná maželka by měla pro rodinné štěstí něco obětovat, má drahá,“ pronesla nekompromisním tónem královna.
„Jenže Erijen se k ní jako správný manžel nechoval, drahá tchýně,“ namítla Nitea. „Vždyť jsem tam byla a viděla jsem to na vlastní oči. Byl k ní arogantní a krutý. Nehledě na to, že zradil přítele, který mu předtím zachránil život.“
Ikbala pohoršeně zakoulela očima. „Vzpamatujte se, drahá! Uvědomujete si, do jaké se dostal situace? Koho že to ten nešťastník Erijen zradil? Tak já vám něco ukážu.“
Otočila se přes rameno a houkla: „Psisko!“
Z chodby ústící do skladiště se vynořil nakratinko ostříhaný Ternak v šedých plátěných kalhotách a zlatým obojkem na krku. Oči měl zaměřené do ztracena, ústa stažená do trpké linky. Celým výrazem vyjadřoval odpor. Lehkou panteří chůzí došel až k Ikbalině židli a zůstal mlčky stát.
„Kleknout, dobytku!“ zahřímala královna.
Krenev ji poslechl, výraz jeho tváře se nezměnil.
Ikbala ho chytila zezadu za krk a obrátila se k Nitee: „Tento otrok, drahá snacho, ještě donedávna dělal všechno, co mi na očích viděl. Byl dvorný a vtipný, no čirá radost. Teď sice poslouchá, ale zřetelně mi dává najevo své znechucení. Nesmírně mne tím provokuje. Z deníku jeho první majitelky královny Gabrie jsem vyčetla, že obdobně se choval zpočátku, když si ho na doporučení boha Sebasse zakoupila. Jeho výchově zasvětila téměř celý svůj život.“ Ikbala se na chvíli odmlčela, vybrala si cukrem politý dortík, okamžik studovala výšku růžové polevy, pak ho s povzdechem položila zpět na podnos a sáhla po méně nebezpečné ovocné roládce.
Nitea se zatvářila skepticky. „Nechápu, co má otrok s Erijenovým ostudným chováním společného. “
Ikbala se blahosklonně usmála. „Mileráda vám to objasním, drahá snacho.“ Podrbala Ternaka po kratinkém porostu na hlavě a řekla. „Naše drahá bohyně Ixona nám Hafana věnovala jako vzácný dar. Jeho prostřednictvím se totiž my, daresijské královny, vyhýbáme nařčením z nevěry.“
Nitea zrudla až po kořínky kaštanových vlasů. „Aha,“ pípla.
K jejímu zděšení Ikbala smyslně přejela přes otrokovu klenutou hruď.„Naši králové mohou mít milenek celé tucty, ale královna rodí následníka a jeho původ musí být jistý. Kdyby si pořídila milence, skončí na popravišti. Ale Krenev?“ Ikbala se uličnicky uchichtla. „Ten se přece nepočítá! Na něco takového král ani nemůže žárlit, i když svou práci odvede, to vám tedy povím. Víte, že Hafanův status je dokonce ukotven v našem právním řádu? V odstavci Tvente hnuo stojí, že dnem korunovace přechází otrok přezdívaný Hafan do majetku královny. V dalším odstavci pak, že královna má právo užívat svého majetku v plném rozsahu. A teď se konečně dostáváme k meritu věci. Všechno skvěle fungovalo. Pak stačil malý výlet k Jestřábí hoře, kde se Hafan seznámil s tím odporným míšencem, a celé dvousetleté úsilí je vniveč. Prokletý Trajanis! To on Hafanovi popletl hlavu! Takže jistě chápete, že s Erijenovými činy naprosto souhlasím.“ Ikbala se žádostivě podívala po dalším cukroví a pak se zamračila a řekla: „Už vím, co s ním udělám. Na chvilku ho pronajmu Erijenovi. Už jednoho krenevského míšence má a slyšela jsem, že se s ním nemaže. Dá mi Hafana zase do pořádku. Až si ho vyzvednu, zase mi bude lízat nohy.“
Nitea se opatrně podívala na apatického Ternaka. „Myslela jsem, že to už dělá,“ namítla.
„Ovšem,“ přisvědčila kousavě tchýně. „Ale není v tom žádný zápal. Jeho tichý vzdor mne uráží. Chci, aby mi byl vděčný. Aby byl nadšený, že může sloužit jenom mně.“ Našpulila ústa. „Děkujme dobrým bohům, že Trajanis shořel. Manžel vaší přítelkyně včas zadusil zárodek krenevské vzpoury. Erijen by si zasloužil odměnu a pochopení. Ne perzekuci!“
Nitea se rozpačitě ošila. „Jenže Riva byla těhotná a on jí naháněl hrůzu…“
Ikbala se uchechtla. „Každá žena je v těhotenství přecitlivělá, to dá rozum. Měla byste jí poradit, aby vzala Erijena na milost. Velmi dobře jsem znala jeho matku. Hraběnka Ulra byla Daresanka. Když se Riva k Erijenovi vrátí, odpustí mu i Gwen. Přece nepůjde proti Restenovi.“
Nitea zvedla obočí. „Tímto způsobem si k Restenovi cestu zajišťovat nemusíme, madam. Jsem přece Rivinou přítelkyní…“
Ikbala zamyšleně podrbala strnule zírajícího Ternaka ve vlasech a pokývala hlavou. „Mno, věc se má tak, že muži mnohem raději spoléhají na mužské spojence. Je to hloupé, ale moc s tím nenaděláme.“
Janis by poslouchal dál, jenže Lijana chtěla vidět koňské stáje. V zastřešené jízdárně předváděli drezuru, ale Lijanu zajímaly parkurové závody venku na travnatém hřišti. V dálce mezi stromy u budovy stájí zahlédl šedě oblečené černovlasé Krenevy s vidlemi. Potřeboval, aby Lijana obraz přiblížila, ale bohyně se plně soustředila na svou oblíbenou grošovanou klisničku z kewendonské stáje.
Když se dostatečně pokochala, navrhla, že je čas vizitu ukončit.
„Co se ještě podívat do skleníků?“ žadonil.
„Nuda,“ houkla Lijana. „Už mě to nebaví.“
Janis zklamaně vydechl, když se obraz rozmazal do barevné čmouhy. V další chvíli bylo okno fuč.
+++
Uplynul další týden a Janis se znovu potloukal v zahradě kolem skleníku a čekal na Trepenu.
Den se pomalu chýlil ke konci. Na trávu padla rosa. V křoví se ozývalo šelestění nočního hmyzu, na stmívajícím se nebi se zatřepotala netopýří křídla. Kdyby sem občas vítr nezavanul nádech spáleniny od Plamenného moře, mohl by si Janis namlouvat, že je stále na Tenerisu. Opíral se o kmen staré hrušně a v prstech žmoulal snítku divoké šalvěje a byl už téměř připravený to pro dnešek vzdát, když se z nitra včelína ozvala dunivá rána.
Nervózně se ohlédl směrem ke vzdálené vile, ale hluk nebyl zase tak velký, aby někoho vyburcoval. Vstoupil do domečku a v troskách dřevěné lavice našel Trepenu zamotanou v něčem, co připomínalo Senedinu ukradenou záclonu. Riiberionská bohyně se zmítala na zemi, držela se za chodilo a tlumeně hekala.
„Co se stalo, Trepeno?“
„Malíííček,“ zaúpěla. „Narazila jsem si malíííček. Auuu, to bóóólííí.“
Janis bláznivce pomohl sebrat se z podlahy a pomohl jí dokulhat na zbývající lavici. Když nejostřejší bolest pominula, bohyně se na Janise zářivě usmála a řekla: „Tak jdu podat hlášení, můj zachránče. Před týdnem jsem na to jaksi...zapomněla, ale dnes ráno, jsem si udělala na šatech uzel! Bohyně kolísavě vstala, uchopila cípy své sukně do rukou a začala je prohlížet, jako kdyby něco hledala.
„Je nějaký problém?“ zajímal se Janis.
Bohyně se zavrtěla. „Hledala jsem ten uzel.“ Pak se chytila za pusu a rozchichotala se jako malá holčička a zase se posadila. „Ále, asi se mi rozvázal. Mrška. Stejně už ho nepotřebuju.“
„Aha,“ houkl Janis. Ohromeně na Trepenu zíral. Byla stejně rozcuchaná, jako posledně, když ještě její vlasy připomínaly zaprášenou koudel. To a příšerný vkus na garderobu jsou asi její průvodní rysy. Až na šaty a vrabčí hnízdo na hlavě byla ovšem nádherná. Její obličej přímo svítil nadšením. Oči jí rozpustile hrály. „A co jsi před týdnem dělala tak důležitého, žes zapomněla na schůzku?“ otázal se Janis.
„Ále,“ vypískla, „jenom jsem se trochu bavila.“
„Nebyly žádné nové věštby, doufám?“
Hezká ústa se vzdorně našpulila. „Naštěstí ne. Ale kdyby to na mě přišlo, co bych s tím nadělala?“ Rozverně nadskočila. „Představ si, že jsem si hrála na strašidlo. Vyděsila jsem toho hnusáka, vévodu z Morfenu tak, až si nadělal do kalhot!“
Janis polknul hořkou slinu, protože až donedávna byl vévodou z Morfenu on. Prasák Erijen mu sebral nejen titul, ale i všechen léta budovaný majetek. Při pomyšlení, jak se asi Erijen na jeho zboží roztahuje, zaskřípal zuby. „Neměla jsi strašit Erijena,“ zamumlal. „Má časté kontakty s orakulem Temného pána, mohl by na tebe přivolat nežádoucí pozornost. Radši mi pověz, co je s Direnem.“
Bohyně věštby se zasněně usmála. „Diren. Je úúúžasně velkolepý. Dokonce i když stojí po kolena v hnoji. Nejdřív se se mnou vůbec nechtěl bavit. Dokonce mi řekl, že jsem rozcuchané třeštidlo, jenže já se neurazila. Doma mě nazývali mnohem hůř. Abych ho přesvědčila, že přicházím opravdu od tebe, posvítila jsem si na vévodu. A...přiznám se ti, ten hnusák si to opravdu zasloužil. Jak byl vyděšený a jak přede mnou pořád utíkal, nezbýval mu čas na mlácení Direna a Ternaka. Pak konečně byl Diren ochotný se mnou mluvit.“
„Hlavně, jestli jsi mu vyřídila můj vzkaz,“ zabručel Janis.
Trepena se zavrtěla. „Samozřejmě. Vzkazuje ti, že drak už má jámy plné zuby. Tomu nerozumím. Co by drak dělal v jámě? Proč nevyletí? Ale Diren mi řekl, že si s tím nemám lámat svou hezkou hlavinku,“ Trepena se uchichtla, „opravdu říkal hezkou hlavinku, a taky říkal, že ty tomu rozumět budeš.“
Janis si vzpomněl na podobenství o drakovi, kterého závistivá prasata chytila do jámy plné sraček, které na Tenerisu vyprávěl Direnovi: To máš jako s těmi prasaty a drakem. Pokud prasata svrhnou draka do jámy plné sraček a ještě mu vylejí kýbl na hlavu, budou čekat, že se to draka dotkne. Ta útlocitnější prasata možná budou lamentovat, jestli nebylo vhodnější pro draka postavit chlívek.
Chápu, řekl na to Diren. Nasraný drak jim na chlívek kašle. Bude hledat způsob, jak z jámy ven.
Přesně, potvrdil tehdy úvahuJanis. Ale když se z jámy nakonec vyškrábe, roztáhne křídla a vzlétne, nebude řešit, jestli při odrazu někoho ocasem rozmáčkne nebo ne…
Drak neubližuje úmyslně, završil to Diren. Prasata jsou pro něj jako vši.
„Trepeno, musíš být obezřetná,“ pozdechl si Janis. Docházel k názoru, že Trepena je ze své mise nadšená až příliš. Vzhledem k její minulosti se ani nedivil, že je trochu mimo realitu. Ten její entuziasmus by se mohl vymstít jim všem. „Dávej na Direna s Ternakem pozor, ale nenápadně!“
Bohyně věštby se radostí zatetelila. „Vážně?“ vypískla. „Můžu se tam vrátit?“
„Ano, ale za týden se zase přijď ukázat.“
Po té, co bláznivku ještě několikrát poučil o nutnosti opatrnosti a po té, co se rozloučila s milovanými bzukalkami, ji poslal zpět za oponu.
+++
