Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola třicátá
Vznášel se v hutné rudé břečce. Páchla jako stará krev. Oči ho štípaly a slzely. Strašně ho svědil nos. Chtěl se poškrábat, ale nemohl se ani hnout. Co to, sakra, je? Vzpomněl si, že přesně totéž už zažil. Po tom, co sáhnul na hemakrytt, zkolaboval a než se probudil, zdál se mu ten sen. Takže klid, možná, že je to stejné. Za chvíli se probudí a Eryn…
Už je vzhůru, šéfe.
Konečně! Vypadněte. Udělám to sám.
To… při vší úctě, nepůjde, sire. Podle směrnice…
Tak tebe trápí směrnice, Kr-ae? Hulíš cihusový šustí říznutý keresinem. On šuká s dervosským princem. Ten zašantročil tvarovan. A tamten? Neohlásil nákazu na Frubusu! Mám pokračovat?
Véééén!
Janis otevřel oči a uviděl plochu zacákanou barevnými skvrnami. Modrá, fialová, hnědožlutá, černá a rudohnědá, které bylo nejvíc. Došlo mu, že zírá na strop a ty cákance jsou od krve a jiných tělních tekutin. Ležel na stole a sevření fibrillely bylo pryč. Byl nahý a jeho zápěstí, předloktí, paže, kotníky, holeně, bedra, krk i hlavu, držely k podložce masivní krihonitové obruče. Krihonit by pro boha nebyl žádnou překážkou, kdyby nebyl zkombinovaný s krepponovou výstelkou. Přes kreppon se nedostane ani silou ani magií. Ledaže by ho rozsekali na kusy. Pouta s krepponem otevře jenom příslušná kletba. Nic z toho nebylo součástí pravidel třífázového výslechu.
Janis naštvaně zaklel. Nejvhodnější příležitost k útěku zmeškal, protože ho Hedis uspal.
Jeho stehno sevřely dlouhé tenké prsty. „Hej, šarlatáne, jak se daří?“
„Polštářek po hlavu by se hodil,“ vypravil ze sebe Janis. Skoro nepoznával vlastní hlas. Napadlo ho, že když bude s Hedisem komunikovat, když mu dá příležitost se blýsknout, možná tím získá čas. Oddálí to nejhorší, než se Aderawen, Kendrick a Razziel vrátí.
„Myslíš si, jak jsi chytrý? Myslíš si, že máš klíče od metaprostoru? Myslíš si, že se z tebe Triáda posadí na zadek?“
„Tos vystihl docela přesně,“ odsekl Janis. Nemohl vidět, co Hedis dělá. Zaznamenal zlaté záblesky, slyšel kovové cinkavé zvuky a skřípání. Ucítil jablka se skořicí. Vůbec se mu to nelíbilo.
„Říká se, že idioti mívají štěstí,“ pronesl zamyšleným tónem wemur. „Ale takové štěstí netrvá věčně.“
„Proč?“ opáčil Janis. „Vždyť ty sám jsi důkazem, že to možné je.“
Znova se zablýsklo. Wemur se zhmotnil pod stropem. Vznášel se nad Janisovým tělem jako dravý pták nad polem. Jeho tvář byla zaujatě stažená. Z jeho krku visel Janisův amulet proti uřknutí. Janis si s hořkostí vzpomněl, jak na něj Eryn naléhala, aby ho nikdy nesundával. Nasucho polknul, když si všiml, že wemur svírá v ruce svazek tenkých černých jehlic. Každá z nich byla dlouhá jako střela do samostřílu, zakončená šipkou, na které ulpívalo cosi hnědého a hutného. Substance voněla jako jablkový koláč. Právě podle toho specifického zápachu Janis poznal, oč jde. Hedis si všiml Janisova výrazu a potěšeně se usmál. „Víš, co to je? Určitě ses o tom učil.“
„Ne,“ zalhal přiškrceně Janis. „Asi jsem ten den nedával pozor. Můžeš mě, prosím, poučit?“
Wemur opatrně přiblížil špičku ukazováku k jednomu potřísněnému hrotu. „Obsah zažívacího traktu bušechy sveřepé. Jedno bodnutí a smrtelník nebo slabší běs na místě zcepení. Šokem z bolesti. Ale ty jsi smrtelník jenom z jedné čtvrtiny, takže to zvládneš… Bušechin stimuluje paměťové struktury v mozku. Jakmile se ti dostane krve, vyvolá nutkavou potřebu se svěřovat. A taky je naprosto neškodný. Rozhodně z tebe neudělám blábolícího idiota, žádný strach. Tví zastánci tě dostanou nazpět v plné duševní svěžesti. Nikdo mi nemůže vyčítat, že nejsem dostatečně vstřícný. Vedlejší účinky bušechinu absolutně nestojí za řeč. S ohledem ta to, že stejně dlouho naživu nezůstaneš, pro tebe slepota a impotence nebudou žádnou katastrofou. No uznej.“
„A co si porozprávět bez stimulace?“ navrhl rozšafně Janis, ačkoliv vnitřně ho rval děs. „Slibuju, že budu nanejvýš upřímný. Prozradím ti o sobě věci, které jsem ještě s nikým nesdílel. Můžeme najít témata, která jsou zajímavá jak pro mě tak pro tebe. Tak já, kupříkladu, mám odjakživa slabost pro boty. Dobře ušité boty z ušlechtilého materiálu mě prostě fascinují. Když takové vidím, udělám cokoliv, abych je získal. Tvoje boty mě zaujaly na první pohled. Podobný model jsem viděl ve slevě v bredeonském obchoďáku. Byly jasně žluté. Z barvené krodoší kůže. Něco mi říká, že odtud je nemáš, protože ten materiál je jiný. Vypadá daleko odolnější. Řekl bych, že byly drahé. Co je to za kůže? Že by bazilišek?“ Janis mlel jak bába na trhu. Provokoval v úsilí přesměrovat Wemura k něčemu jinému. Čemukoliv jinému, co ho zabaví a alespoň na chvilku odkloní od jehlic s bušechinem.
Wemurova tvář se zavlnila škodolibým úsměvem. Snesl se dolů, někam mimo Janisovo zorné pole. Bylo slyšet, jak měkkce dopadl na podlahu. Ozvalo se zacinkání, jak odložil jehlice. „Přiznávám, že dobré boty mi vždycky spraví náladu. Tyhle nosím už třetím rokem a pořád jsou jako nové. Kvalita je kvalita. Uvažuju, že bych si pořídil ještě jedny. Zlaté. Kovový lesk je letos v módě.“
O Janisovo levé stehno se otřelo cosi studeného. Zaťal zuby, když ucítil pálivou bolest, jak mu wemur nařízl kůži. „Víš, neuraz se,“ zaskřehotal Janis, „ale zlatá mi na civilní nošení připadá poněkud příliš… okázalá. Možná až teatrální.“
„Na civilní nošení jistě,“ podotkl praktickým tónem wemur. „Ale je přece tolik slavnostních příležitostí… Lež hezky v klidu, ať to mám rovné.“
Další švihnutí nožem ho přinutilo zaskřípat zuby. Všechno, nač byl v té chvíli schopný myslet, bylo, že když to vydržel Diren, vydrží to taky. Další pálení. Pak praskání. A další… Zařval. To, co mu Hedis dělal, ukrutně bolelo, ale ve srovnání s mučením, které zažil od Erijena na Tenerisu, to pořád ještě nic nebylo. Janise napadlo, že má vlastně výhodu, že žil tak dlouho jako smrtelník a jako takový se naučil bolest snášet. Mnohem větší paseku v jeho mysli dělala představa, jak asi teď vypadá jeho noha. Takový paradox. Spíš ho zabije jeho vlastní představivost.
Pak řezání a trhání přestalo. „Na první botu to bude stačit,“ zaševelil do jeho ucha wemur. Máchnul mu před obličejem čepelí, ze které stékala krev. „Řekni mi, kdo ti pomohl dostat to žezlo, kam jsi zašantročil krenevy a kde je tvůj bezocasý otrok. Tak dlouho, jak budeš mluvit, budu poslouchat.“
„Běž do hajzlu,“ zasyčel Janis.
„Tak jo,“ hlesl ponuře wemur. „Jdeme na druhou botu…“ Říznul do pravého stehna.
Janis zařval. A řval dál, když řezání pokračovalo.
„Hotovo,“ ozvalo se. Něco mokře pláclo o zem. Pak se Hedis naklonil nad Janisův obličej, chytil ho za bradu a podíval se mu do očí. „Podívej, já chápu, že se ti to nelíbí. Ty zase musíš pochopit, že dělám jen svou práci. Abych ti dokázal, že to s tebou myslím dobře, trochu ti pomůžu. Dal ti to žezlo Jeroným? Byl to Jeroným? Tak mluv!“
Janis místo odpovědi zamrkal, aby vyhnal slzy z očí a chrlavě se rozkašlal.
Hedis nespokojeně ohrnul ret. „Sice jsme se trochu zdrželi, ale co? Bušechin ti jazyk rozváže.“
Někam poodešel. Ozvalo se cinkání. Janisovi konečně došel význam toho, co Hedis řekl. Bušechin. Slepota a impotence. „Počkej,“ zaskřehotal. „Dobře si rozmysli, co děláš…“
„Šanci jsi promeškal.“
Cinkání přestalo. Janis viděl jenom strop, ale cítil, že Hedis s jehlicí se k němu blíží. „Ne!“ zařval. „Jestli mě trvale zmrzačíš, bude tě to stát krk, Hedisi,“ zasyčel. „Deo z Nikodemu bude plakat hořké slzy. Tvůj silný, vtipný a nezávislý Deo. Nesmiřitelný k nepřátelům a velkorysý k těm, kterým věří. A tobě věří nejvíc ze všech. Dokonce ti dal svoje srdce, pamatuješ? Na Eskavadě.“ Janis se odmlčel vyděšený z toho, co říká. Kde to, sakra, vzal? „Stáli jste na střeše ledové pevnosti barona Hawu-ela,“ pokračoval naléhavě Janis, a cítil se, jako kdyby to přehnal s cihusovým šustím. „Byla půlnoc, obloha zářila zelenými hvězdami. Deo, ty a mrazivý vítr. Dva náramky se slibem vysázeným axeonity. Jeden pro něj a druhý pro tebe.“
„Dost!“ štěkl Hedis. Na Janisovu bradu dopadla jeho pěst. „Přísahali jsme si, že se nikdo nedozví! Co, sakra, máš s Deem?“
„Já? Ale nic,“ vydechl Janis. „Nikdy jsem se s ním nesetkal. Ale docela mi imponuje. Smesmechův nepřítel je můj přítel. A víš, co je hlavní? Ještě před chvílí jsem netušil, že jste vy dva milenci. Ta informace o tobě a o Deovi se ke mně dostala stejným způsobem, jakým můžu získat návod k záchraně metaprostoru a všech bytostí v něm. Včetně tvého Dea. Pokud mě teda dřív nezabiješ nebo nadobro nezmrzačíš.“
Dlouho bylo ticho.
Janis slyšel jen vlastní trhaný dech. Po nekonečně dlouhé době ucítil, jak se Hedis pohnul. Pak se ozvalo plesknutí a Janis zařval pod náporem nové salvy bolesti na levém stehně. Pak totéž na pravém. Pochopil, že mu Hedis do otevřených ran vrátil kusy stažené kůže. Pálelo to jako vahanské peklo a Janis řval jako smrtelník, kterému kovář tahá jeden zub za druhým. Když bolest vystřídalo svědění, konečně uvěřil, že záplaty přirůstají zpátky.
„Odvázal bych tě,“ ozval se uštěpačným tónem Hedis. „Ale nejspíš by ses neovládl a poškrábal si to. Přece nechceme, aby ti zůstaly jizvy.“
Janis unaveně zavřel oči. Toto kolo vyhrál. Hedis byl zticha. Nedalo se ani poznat, jestli zůstal v místnosti, nebo někam odešel.
Po nějaké době ho z dřímoty vyrušil rachot a dusot. Obklopili ho nějaké postavy, ucítil, jak cosi kutí s jeho pouty. Kdosi mu pomohl dostat se ze stolu na nohy. Pak mu někdo podal oblečení. Mechanicky ho na sebe soukal. Přetahoval kalhoty přes stehna a bolestivě syčel, když látka přejížděla přes čerstvé jizvy. Naplno začínal vnímat, až když ho podepřeli, aby jej odvedli pryč. Byli to titíž vojáci, které měl předtím Hedis na povel. Vypadali zaraženě a Janis se ani nedivil. Věděli, že slyšel, jak je Hedis utřel, aby je přinutil od výslechu odejít.
Kráčeli chodbami obloženými šedostříbrným kovem. Už zdálky byl slyšet Aderawenův řev: „Máš obrovský štěstí, že zůstal v jednom kuse!“
„Jenom jsem plnil rozkazy Druhého a Třetí,“ ozval se dotčeně Hedis.
„Neřekli jsme ti, že ho máš otrávit, ani že mu máš stahovat kůži,“ prohlásila nějaká žena zastřeným nízce posazeným hlasem. „To hraničí se zneužitím pravomocí, Hedisi. Ještě jedno takové klopýtnutí a tvoje dny v organizaci budou sečteny.“
„Anaera má pravdu. Přílišná horlivost způsobuje úrazy, příteli,“ pronesl mrazivě kdosi další.
Ten hlas Janis neznal, ale když ho slyšel, ucítil mrazivý závan, div se mu nerozcvakaly zuby.
Konečně do dovlekli k otevřeným dveřím, před kterými postávali další agenti včetně Jarunny, Ewerely, Kaebiho, obou nadurděně se tetelících polymorfů, Kendricka a Razziela, který na Janise dokonce rošťácky mrknul.
Uvnitř kolem velkého stolu se židlemi postávali Hedis, Aderawen, a další ženy a muži s černými kamínky v uších. Na jedné ze židlí seděla žena s modrozelenou pokožkou a drdolem spletených černých vlasů vyčesaných tak, že odhalovaly zátylek, ze kterého koketně povlávalo orientační tykadlo. Dervosanka. To musí být Třetí z Triády, Anaera Assi-Siona. Za jejími zády stál chlap v přiléhavém bílém trikotu se zelenýma očima a bledou kůží a krátkým kaštanově zbarveným porostem na hlavě. V obočí se mu blýskaly kovové kroužky a jeho krk zdobil stříbrný obojek. Vypadal jako šperk, ale stejně jako kroužky v obočí vrůstal do mužova těla. Skoll Tanasi Uneon v plné síle. Janisovu pozornost ale zaujala postava zahalená v dlouhém sametovém černém na zem splývajícím plášti s bílými vlasy otočená k obyčejné dvourozměrné mapě zachycující rozmístění Nouzových záchytných bodů v metaprostoru.
„Tady ho máme,“ řekl ten muž a otočil se k Janisovi čelem. Měl bledou pleť s šedivým nádechem, kterou brázdila síť jemných světlých linií připomínající pavučinu. Bylo patrné, že je obklopený nějakým typem aury, která, pokud by ji rozvinul, by na okolí působila destruktivně. Ponurý dojem oživovaly oči s jasně fialovými duhovkami a vlasy spletené do dlouhého copu bílé jako mléko. Byl děsivý a přesto zvláštním způsobem přitažlivý. Janis ho stejně jako Anaeru a Tanasiho znal jen z výukových materiálů Aliance.
První prohnul rty k nepatrnému úsměvu a zavalil Janise pozorností v podobě magické vlny, která by ho smetla, kdyby ho z obou stran nepodepírali. Janisův hrudník se sevřel bodavou bolestí. Přinutil se zklidnit dech, když pochopil, že se ten pavučinami pokrytý chlap pokouší dostat skrze jeho rozhraní. Z jeho suverénního výrazu tak nějak pochopil, že mu to běžně prochází. Listuje si v ostatních jako v knize. Janis zpevnil svoje obrany tak, jak ho to učila Qlea v dobách, kdy ještě netušil, že nějaké rozhraní má.
Bělovlasý přivřel oči, zaklel a stáhl se.
Janis se otřásl, když nápor na jeho rozhraní povolil.
První udělal tři kroky ke stolu, odsunul židli a řekl: „Posaď se, princi.“
„Díky,“ hekl Janis. Zatímco mu vojáci, kteří ho podpírali, pomohli se usadit, obešel Igor stůl a posadil se naproti. Jeho plášť se vzedmul jako kdyby žil svým vlastním životem. Teprve pak si Janis všiml, že to není plášť ale křídla. Blanitá a hebká, porostlá jemnou srstí. Spousta nesmrtelných ras v metaprostoru létá, ale Janis nevěděl o žádné, která by nosila křídla jako kabát. Takže další legenda, která se ukazuje být pravdou. Igor ab-Nirruvien není z tohoto světa.
Igor se rozhlédl po ostatních: „Nač čekáte? Všichni sednout! A Hedisi? Ty zavři dveře zvenku.“
„Ať mi nejdřív vrátí můj amulet,“ vložil se do toho Janis. „Je to dárek od matky. Je neškodný, ale dost na něm lpím.“
Jeho požadavek vyvolal vlnu pobaveného šepotu.
Igor znechuceně zavrtěl hlavou. „Hedisi?“
Wemur se zatvářil dotčeně. „Je to důkazní materiál.“
„Kdyby to byl důkazní materiál,“ ozval se kousavým tónem Aderawen, „neměl by být očíslovaný a zařazený do důkazního souboru?“
Hedis obrátil oči v sloup. „Prozkoumal jsem ho. Zabírá leda na smrtelníky. Naprosto neškodný šperk.“
„Proto ho můžeš ukrást?“ zasyčel Aderawen.
„Sundej tu cetku, Hedisi, a vypadni,“ ukončil debatu Igor.
Hedis si strnul přívěšek z krku a hodil ho na stůl a nasupeně odešel.
Janis se po kamínku natáhnul, ale Anaera byla rychlejší. Vzala amulet do dlaně a zatvářila se jako kočka, co chytila myš. „Je cenný už jenom proto, že je tak starý. Nejdřív tu věc pořádně prozkoumáme a ověříme, zda jí nebylo zneužíváno při nedovolené manipulaci.“
„Dobře,“ řekl Igor. „Můžeme začít?“
Anaera pokrčila rameny a zamumlala několik nesrozumitelných slabik. Bíle zářící stěny místnosti oranžově zaplápolaly. Takový postup izolace od okolí Janis ještě neviděl. Ne všechno je v učebnicích.
