Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola třicátá třetí
Posuvné dveře splývající s hladkou stěnou zasyčely a otevřely se. Janis zmámený spánkem se na kanapi posadil a sledoval, jak přichází návštěva. Igor? Igor s krabičkou karamel. Copak asi chce? Že by chtěl klíče od Vahanských laboratoří?
První vypadal, jako kdyby ho trvale bolela hlava. Dokonce i ta zlověstná aura, která jeho osobu pokaždé obklopovala, byla utlumená. Přesto se choval stejně neurvale jako obvykle. Hodil karamely na stůl a udělal grimasu, jako kdyby to nebyly bonbóny, ale prudký jed. Aniž by cokoliv řekl, smetl těžký svazek Leredovy sbírky z křesla, zaujal jeho místo a vybafnul: „Princezna Eryn. Co s ní máš?“
„Nnnic,“ vydusil ze sebe Janis.
„Nelži!“ sykl Igor. „Ta ženská zalarmovala potentáty ze všech klíčových světů. Angažovala Zmara z Riiberionu, Giniana z Robustuy, Rexe z Ereketiadu, Rafedaxarra z Mizeonu! Zblbla dokonce i šéfa bredeonského Klastru, starého Kdori-Dose. Ukecala Xiaru ze Sunnisenu. Ochotně se k ní přidali tvá matka, Henrex a Ixona, a pochopitelně i všichni krenevové v čele s Direnem! Ti všichni se teď proti nám spojili a protestují proti tvému uvěznění! Jak Eryn ví, že jsi naživu?“ Igor rozhodil rukama do stran. „Tato obytná kapsle má tři vrsty: Krihonitová konstrukce, krepponové obložení, bizárové odclonění. Fyziky se sám ven nedostaneš. A mentálně už vůbec ne. Jak jsi, sakra, docílil, že o tobě Eryn ví?“
„Nemám s tím nic společného,“ houkl kousavě Janis. „Sám dobře víte, že než jste mě sem zavřeli, nezůstal jsem bez dozoru ani minutu.“
„Nějaký únik informací tu ale je,“ namítnul nevrle Igor. „Eryn potentátům prozradila, že ty nedávné fámy o blížícím se konci světa, byly pravdivé. Že metaprostor skutečně byl krůček před zhroucením. Že jsme plánovali evakuaci, ale ta že se ukázala nemožnou. A že jsi to všechno nakonec ty dal zase dohromady. Potentáti jsou rozhořčení, že jsme je udržovali v nevědomosti a že jsme to nechali zajít tak daleko. Obviňují Triádu, že Alianci využívá jenom pro svoje mocenské cíle. Požadují zásadní revizi organizace a chtějí opětovně získat kontrolní kompetence. Rýpají do všeho!“
„A víte,“ uchechtl se Janis, „že si jim ani nedivím? Aliance byla založena, aby sloužila metaprostoru. Ne naopak. Přesto nechápu, jak se Eryn podařilo ty potentáty přesvědčit, že jí to uvěřili.“
„Eryn se nějakým záhadným způsobem dostala k autentickým záznamům. Je tam, co kdo řekl při zasedání na strážnici v Truo-fi.“ Igor se zapitvořil a zarecitoval Janisova slova: „Je-estliže se realita hro-outí, zůstává nic. A jak byste se chtě-ěli přes to nic dostat ně-ěkam?“ Nasupeně si odfrkl a dodal: „Má nahrávky jednání z bývalé Hedisovy kanceláře. Takže ví, že jsi zachránil svět a my tě za odměnu zavřeli. Je tam úplně všechno. Co jsi řekl ty, co já, co ostatní. Eryn ty záznamy uložila do krystalu, rozmnožila a dala potentátům k dispozici. Vyhrožuje, že když tě nepustíme, dá je médiím! A prý toho má mnohem víc.“
„Však byste to zase nějak zakamuflovali,“ řekl hořce Janis. „Blbec Smesmech by o tom napsal hru. Udělali byste z toho lidovou legendu. Vím, jak vyrábíte dezinformace.“
Igor mávl rukou. „Před veřejností jistě, ale potentáti ty důkazy mají a vědí, že jsou pravé. Chtějí krev a slzy. Chtějí mou hlavu, Anaeřinu hlavu a Tanasiho hlavu. Na tom se všichni shodnou. Co se týká tebe, rozdělili se na dva tábory. Ti první, kterých je víc a kteří podporují Eryn, razí názor, že jsi v tom nevinně a že zasloužíš pochvalu za záchranu metaprostoru. Čekají, že se postavíš do čela Aliance a že ji zcela přebuduješ. Ti druzí, které zastupuje Krassiona, Assi-Siona a Klarisa, chtějí rovněž revizi Aliance, ale současně trvají na tvém odstranění, protože jsi pro ně potenciální hrozbou. Prosazují tvou veřejnou popravu, aby bylo doloženo, že opravdu zemřeš.“
„Vážně nevím, co na to říct,“ zamumlal ironicky Janis. „Chápu, že mě chce mrtvého Klarisa. Ale Assi-Sionu a Krassionu jsem v životě neviděl.“
Igor se zamračil. „Jsi věštěc a ony mají kostlivce ve skříni. Assi-Siona určitě nechce, aby se roznesla ta záležitost s Taharou. Tu malou udala, aby se zbavila svého vlastního syna. Likviduje tak potomky, které pokládá za konkurenty.“
Janis si vzpomněl na Ewerelin příběh a na smutný konec prince Khera, otce Wonodenoných manželek. „Aliance ta zvěrstva Assi-Sioně trpí, protože do vnitřních věcí říší se nezasahuje.“
„Tak nějak,“ houkl kysele Igor. „Ovšem, to mě teď trápí ze všeho nejmíň. Nevím, co mám s tebou dělat, princi. Vážně. Máš pro mě nějaký návrh?“
„Co mě pustit?“ syknul Janis. „Protože,“ vydechl a v neblahé předtuše pomalu vstal, „jestli jste mě přišel zabít, budu se bránit. Je mi fuk, že vás vezmu s sebou.“
První si drásavě povzdechl, ale zůstal sedět, dokonce se ještě pohodlněji opřel. „Popravdě, přesně to jsem měl udělat.“ Máchnul rukou ke krabičce. „Bylo dohodnuto, že sem přijdu, podám ti tady ty karamely od Anaery a zatímco si je budeš přebírat a děkovat mi jako slušně vychovaný Tenerisan, vytáhnu paprskomet a bez dalších řečí tě odprásknu.“
Igor odhrnul šos svého kabátu a ukázal na pouzdro na stehně, ze kterého vyčnívala elegantní čená pažba. Pokrčil rameny. „Jenže mně se to nelíbí. Uznávám, původně jsem tě chtěl zlikvidovat, zatímco Druhý a Třetí tě chtěli ušetřit. Mým důvodem bylo bezpečí Metaprotoru, to prostě musíš pochopit.“
Janis udělal sarkastickou grimasu. „No jistě, jak bych to nemohl nepochopit?“
„Ale čím víc jsem tě studoval,“ pokračoval neodbytně První, „tím víc jsem svoje názory přehodnocoval. Taky Aderawen mi kvůli tobě nedal pokoj. Pořád do mě hučel, že je to k tobě nefér. Víš, že jeho ztracená žena Orena a tvoje Eryn mají stejného otce, Zmara, že? A Zmar je můj přítel. Jeden z mála, co mám. Začal jsem o svém rozhodnutí pochybovat.“ Igor potřásl hlavou. „No a pak na nás Eryn seslala tu pohromu. Přál bych ti číst všechny ty depeše, nóty a memoranda. Termíny a ultimáta. Svolali konferenci na Ok-Sawon, kde to chtějí řešit. Už za tři dny. Do té doby tě Druhý a Třetí chtějí mít mrtvého. Nechápu, co jim přelítlo přes nos. Od začátku tě přece chránili. Ještě včera se tetelili blahem, jak moc jsi jim užitečný,“ Igor ukázal na Leredův sborník.
„Nějaký důvod ke změně názoru určitě mají,“ připustil Janis.
„Hlasovali jsme. A pak ještě losovali, kdo to udělá.“
„Bylo to losování poctivé?“ zajímal se Janis. „Vytáhl jste si krátkou sirku a oni pak ukázali, že na ně zbyly dlouhé?“ Napadlo ho, že pokud by se Druhý a Třetí chtěli Prvního zbavit, získali by tím ideální příležitost. Poslali by Prvního zabít Janise a pak by obrátili. Na konferenci by prohlásili, že to Igor udělal proti jejich vůli. Tím by rozezleným potentátům předhodili obětního beránka.
Igor svraštil obočí. „Proč? Je to důležité?“
„Samozřejmě. Řekl bych, že to všechno chtějí svést na vás, aby si zachránili krky.“ Janis se vážně divil, jak mohl být Igor, nejobávanější exponent Aliance, tak naivní.
„Nelosovali jsme pomocí sirek,“ zabručel podrážděně Igor. „Tahali jsme matachory z krabice od karamel.“ Vzápětí zaklel, jakmile pochopil, že změnit barvu matachory ještě, než jeden otevře dlaň, je hračka. „Věděl jsem, že je něco špatně,“ přiznal, „ale vážně jsem nepředpokládal…“
Jeho slova přerušilo dvojí tiché zaštrachání. Janise napadlo, že myši to asi nebudou. Igor se prudce narovnal a jedním dlouhým skokem se z křesla přenesl k místu, kde se v kovové stěně rýsoval obrys dveří. Jeho blanitá křídla se rozvinula a proud vzduchu rozvířil papírky od karamel, co se povalovaly na zemi. První přiložil dlaň do prohlubně a tiše vyslovil dlouhou sekvenci slabik. Nic. Opakoval to znova. A do třetice. Tak hlasitě a srozumitelně, že se to dalo zapsat. Dveře zůstaly zavřené.
„Nejde to!“ zasyčel Igor. Stál čelem ke zdi a k Janisovi zády. Jeho ramena se třásla vztekem.
„Tanasi a Anaera změnili kletbu,“ konstatoval Janis. „Proč? Protože jsi mě nezabil?“
„A jak by na to asi přišli?“ houkl Igor a otočil se. Jeho tvář zešedla, linie jizev svítily ostrou bělobou. „Dokud jsme tady, neexistuje způsob, jak nás odposlouchávat. Tato kapsle je dokonale izolovaná! Původně byla projektovaná pro Sarvona, ale mizeonci si vyřvali, že ho exemplárně popraví, tak jsme ho museli vydat.“
„To je pro mě velká pocta, že jsem zdědil Sarvonův kamrlík,“ procedil skrze zuby Janis.
Cosi zašustilo.
Oba muži strnuli.
Krabička karamel, kterou Igor po příchodu hodil na stůl, sama od sebe nadskočila. Mohlo tam být cokoliv. Morodiová nálož s časovnaným spínačem, která dokáže rozhodit i menší satelit, sonický vibrochet, který vás trvalým rytmickým pískáním přiměje si uříznout hlavu, infonová nákaza, která vás promění v uzlík zmítaný primitivními instinkty. Proti všemu se lze bránit magií, ale ne v situaci, kdy je oběť izolovaná od vnějšího světa, odkázaná jen na určitou zásobu interní magie a neschopná využívat proudů síly z richotonní pleteně.
Igor pomalu vytáhl z pouzdra paprskomet a namířil jím na krabičku, která znovu nadskočila.
Janis ukázal na jeho zbraň a řekl: „Žádnou magii z toho necítím. Morodiový granát feentexovým paprskem nezničíte.“
První se podíval na pistoli a zašklebil se. „Vypadá jako paprskomet, že? Tak se dívej!“ Z pistole vyšlehl šedý plamen a obklopil vrtošivou krabičku obláčkem tenkých šedých vláken, která se bleskurychle spletla do sebe, až připomínala síťku napjatou kolem poněkud neforemného míče. Prostor mezi stěnami kartonu a obalem tuhnoucích vláken se zlatě mihotal, jako kdyby byl vzduch uvnitř nasycený cizí látkou. Zajímavé bylo, že se to fluidum drželo jen uvnitř, i když díry ve vláknitém obalu byly tak velké, že by se jimi dal dovnitř prostrčit prst. Janis udělal tři kroky ke stolku a dřepnul si, aby se podíval pořádně zblízka. Sledoval, co se děje pod sítí. V oblaku zlaté záře zůstala krabička v klidu. Ani ťuk.
„Na tvém místě bych na to raději nesahal,“ vyrušil jej z prohlídky Igorův hlas.
„Co je to?“
„Tady pro to, naštěstí, není jméno, ale ve světě, který to zničilo, tomu říkali errr-womet,“ řekl Igor. „Zabavil jsem to nomádům, kteří to chtěli prodat vahanským generálům. Měl jsem to zničit, ale něco mi říkalo, že by se to mohlo někdy hodit. Zkoumal jsem to několik let a nikomu jsem o tom neřekl, protože… hm, v otevřeném metaprostoru by to mohlo nadělat spoustu zmatků.“
„Proto ta zbraň vypadá jako obyčejný feentexový paprskomet,“ dovtípil se Janis.
„No jasně,“ zabručel trochu provinile Igor. „Obal je originální z typu VX tvuerte. Vnitřek jsem vykuchal a instaloval do něj errr-womet.“
„Jak to funguje?“
„Síť generuje úplně nové časoprostorové kontinuum, ale zůstává v interakci s vnější realitou. Konzervuje všechno, co je uvnitř na tak dlouho, dokud se vnější časoprostorová realita zásadně nepřeskupí. Abys ten předmět dostal ven, musel by sis počkat, dokud se zdejší metaprostor nezhroutí, nebo bys to celé musel přenést do jiného makrokontinua.“
„Takže už se nedozvíme, co bylo uvnitř?“
„Tady rozhodně ne,“ zabručel První. „Ostatně, záleží na tom? Ať už tam byla bomba nebo chuchvalec infonů, rozhodující je, že víme, kdo to tam dal. Anaera anebo Tanasi, ale nejspíš oba dva.“
První pomalu přešel ke křeslu a posadil se na područku. Díval se kamsi mimo čas a prostor a vrtěl hlavou. „Anaeru z Dervosu,“ řekl tak tiše, až musel Janis napínat uši, aby mu rozměl, „jsem našel na Esdorianu před sedmi sty lety. Je to svět na pomezí soustavy Dervos a Vahan, kam dervosané tradičně odkládají druhorozené z dvojčat, aby je sežrali divocí sůsové. Anaera měla štěstí v neštěstí. Sůsově, kteří si na ni políčili, byli nakažení ifeteou. Parazit v Anaeře rozeznal perspektivnějšího hostitele a přeskákal ze sůsů na batole. Anaera s parazity žila tři roky, než jsem ji našel. Když jsem ji uviděl, vůbec jsem netušil, co to je. Jak byla prorostlá ifeteou, vypadala jako klubko červů, sunoucí se po louce.“ Igor se uchechtl. „No, jen si to představ. Mezi trsy trávy se valí neforemná vláknitá struktura a recituje matematické rovnice. Byla nesmírně vzdělaná, protože jednotlivé ifetey ji nakazily věděním všech předchozích obětí. Tahal jsem z toho klubka jednoho parazita za druhým a zabíjel je, až zůstalo jenom nahaté vyhublé, nesmírně erudované a prostořeké batole. Anaera, jak byla ve vývinu, si totiž vybudovala imunitu a dokázala si všechny ty informace osvojit a uchovat. Odnesl jsem ji na základnu a vychoval ji. Sledoval jsem, jak vyrůstala v krásnou ženu. To já jí vařil jijincovou kaši. Já jí pomáhal vybírat plesové šaty. O moje rameno se opírala, když brečela kvůli Sarvonovi.“
„A Tanasi?“ zeptal se Janis.
„Na Sunnisenu šéfoval Ústavu genetických rezerv. To je na Sunnisenu opravdu úctyhodný post. Jenže Tanasi měl koníčka. Ve volném čase se zabýval nemeo-technologií.“
„O takovém vědním oboru jsem nikdy neslyšel,“ poznamenal Janis.
„Bodejť,“ ušklíbnul se Igor. „Tanasi se rozhodl přijít na kloub Mizeonské transformaci.“
Janis si vzpomněl, že tím termínem se označovala událost, kdy se smrtelníci změnili v nesmrtelné démony. Došlo k tomu nedopatřením na Mizeonu před osmi tisíci lety. Tamější bohové se mezi sebou porvali a infikovali smrtelníky svou krví. Zrodila se rasa nesmrtelných ale poměrně hloupých démonů. Mizeonci měli rázem velký problém, protože bez smrtelníků neměli od koho dočerpávat interní magii a ještě měli na krku hordy nových démonů, které bylo zapotřebí usměrňovat. „Na Mizeonu to bylo nedopatření,“ řekl zamyšleně Janis.
Igor přikývnul. „A Tanasi se rozhodl vypátrat, za jakých podmínek se ten proces dá zopakovat. Zjistil, že přeskupením sekvence pouhé trojice nukleotidů v řetězci dědičné bílkoviny, lze z obyčejného smrtelníka stvořit démona. Naštěstí měl tolik rozumu, že to včas zarazil. Protože kdyby se to dostalo z laboratoře ven, všichni smrtelníci by se transformovali. Metaprostor by se stal výlučně domovem démonů, kteří jak jistě uznáš, jsou sice pracovití, ale tvořivostí právě neoplývají.“
„Nehledě na to, že někteří bohové by bez smrtelníků vyvanuli do nicoty,“ dodal Janis.
„Přesně tak,“ potvrdil Igor. „Nějak to prosáklo ven. Byl z toho skandál a Tanasi dostal nejen výpověď, ale byl odsouzen k padesáti letům nucených prací.“ Igor se zašklebil. „Nevím, jestli si dokážeš představit, jak něco takového na Sunnissenu funguje. Odsouzenec se stane článkem jejich energetické soustavy. Funguje jako generátor. Asi jsem udělal chybu, že jsem si Tanasiho vyžádal. Fascinovala mě jeho pracovitost a originalita. Očekával jsem, že si dá příště pozor. A on opravdu vypadal, že je odhodlaný dohlédnout, aby nikdo neudělal stejnou blbost jako on. V poslední době se zaměřil na věštce. Tvrdil, že pokud je všechny včas nevybijeme, zničí náš svět. Jeho horlivost mi začínala dělat starosti. O popravě malé Tahary rozhodl on s Anaerou, protože já byl tou dobou v Equíziu. Bylo to naposledy, co mi richotonní pleteň umožnila přechod.“ První se rozpačitě poškrábal v zátylku. „Zvláštní je, že to pletivo se trhalo už několik staletí, ale až letos se začalo skutečně rozpadat. Jako kdyby ho někdo ráz naráz rozstříhal nůžkami. Anaera razila názor, že poškození prostě překročilo kritickou mez. Ale, když teď o tom přemýšlím, došlo k tomu v době, kdy jsem byl pryč a když Tanasi vyslýchal tu malou dervosanku.“
„Že by to pletivo narušila Tahara?“ napadlo Janise. „Pokud ji Tanasi nějak vyděsil, pokud ji mučil... Byla to dvanáctiletá dívka. Jestli na ní experimentoval, nutil ji, aby vstupovala mezi pravděpodobnostní linie, snadno se mohlo stát, že přeskočila od linií k pleteni.“ Janis si drásavě povzdechl, když mu došla obludnost a závratnost toho, co říká. „Pravděpodobnostní linie a richotonní pleteň. Obě struktury jsou variací téhož fenoménu. Pokud to udělala Tahara, dá se čekat, že měl Tanasi strach, že se proflákne, že to on ji k tomu donutil. Mohl si myslet, že na to přijdu já.“
První se chytil za hlavu a ohromeně na Janise zíral. „Proč jsi nám to neřekl?“
„Co?“ vybafnul Janis.
„To, že pleteň a linie jsou jedno a totéž!“
„Nejsou jedno a totéž. Spíš jedno vzniká z toho druhého a naopak,“ opravil definici Janis. „Neřekl jsem vám to, protože jste mi nedali příležitost. A popravdě, když jste mi milostivě sdělili, že mě zavřete, až zčernám, veškerá chuť se s vámi dělit o informace, mě přešla. Jsem možná idiot, ale srát na hlavu si nenechám.“
První vstal a začal rázovat po místnosti. Z jeho úst vycházel proud slov. Většina z nich byla nesrozumitelná, ale občas mezi nimi Janis rozeznal nadávku.
