Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola třicátá sedmá - POSLEDNÍ
Kdosi hlučně zabušil na dveře a následně vtrhl dovnitř.
Objevil se Igor ab Niruvien a bez pozdravu na Janise vyjel: „Co to má znamenat, Trajanisi? Ty, že se ženíš? To jsme si nedomluvili!“ Equiziánec byl v obvyklé formě a oblažoval nevolí všechno kolem do té míry, že se Kerris přitulila k Cinetovi a ten ji konejšivě objal.
„Nepamatuju se, že bychom nějak řešili mou budoucnost, sire,“ odpověděl škrobeně Janis.
Igor se podíval na zaražené hosty, otráveně si odfrknul a svezl se na volné křeslo. „Ale já tě, sakra, potřebuju. Musím udělat probírku. Chci vědět, kdo jaké špinavosti ututlal. Třeba ty incidenty na Dervosu. Assi-Siona musí konečně dostat přes prsty.“
„Dostanete ji za to, že dala zavraždit Ginianova otce, prince Siora,“ řekl pohotově Janis. „Chtěla ho pro sebe, ale on dal přednost Klarise. Tak si počkala pár desetiletí. Pak si zahrála na děvče v nesnázích. Tajně Siora poprosila, aby jí pomohl odchytit Launu, kterou ovšem předtím s pomocí koordinátora Wena-Tona, tehdejšího velitele na Truo-fi, na Dervos nalákala. A Sior polichocený její důvěrou v jeho schopnosti jí naletěl a nechal se sežrat. Teprve potom ztropila Assi-Siona povyk a oznámila tu „nešťastnou náhodu“ Alianci. Wena-Ton odpřísáhl, že Launin útěk zapříčinilo materiálové poškození klece vlivem tektonických otřesů. Bodejť by přiznal, že Launu pustil on sám, když ho Assi-Siona vydírala jeho kontakty s vahanským generálem Prefem. Výsledkem je, že Assi-Siona zavražděním prince Siora hrubě zasáhla do mocenských poměrů cizího světa a …“
„Jak to víš?“ vybafnul Igor.
„Nevím,“ vyděsil se Janis. „Nevím, jak to vím.“ Zmocnila se ho panika. Zase brouzdal pravděpodobnostními liniemi. Nechtěl to dělat. „Přiletěla vrána, sedla do trní,“ recitoval. „Přiletěla druhá, sedla vedle ní. A ta třetí na špičku, zazpívala písničku. Přiletěla vrána, sedla do trní, přiletěla druhá…“
„Co to dělá?“ obrátil se Igor na Cineta. „Proč recituje Trepeniny říkanky?“
„Recituje svoje říkanky,“ řekl dotčeně Cinet. „To on je Trepenu naučil, aby odklonila puzení věštit.“
Igor k drmolícímu Janisovi přiskočil, drapnul ho za ramena, zatřásl s ním a zařval: „Přestaň blbnout, Trajanisi! Chtěl jsem tě jako Druhého do Triády! Aderawen by byl První, ty Druhý, já Třetí.“
„Vyber místo mě Alkenu,“ odsekl Janis. „Její Q se přemění až za tři sta padesát dva let, tři měsíce a šest dní. Do té doby bude ochotná být v Triádě Druhou.“ Zaúpěl, když mu došlo, že vrány v trní nepomáhají. Alespoň se Alkena dozví, kdy přesně se její manžel vyláme ze skal.
„Je to tvoje poslední slovo?“ dorážel Igor. „To chceš po zbytek života stát za zadkem robustuanské královně? Víš, jak to na Robustue chodí, když jsi chlap? Ženské tě nenechají nosit meč, aby ses nepoškrábal!“
„Však já už si nějak poradím,“ trval na svém Janis. Zhluboka si povzdechl a přijal sklenici s viterexem, kterou mu podala Kerris.
Robustuanský symfonický orchestr hrál svatební pochod.
Janis stál v chrámu bohyně Kahalei a čekal na Eryn. Byl nervózní a připadal si jako ve snu. Aby se rozptýlil, sledoval osoby kolem. Došel k závěru, že na svatbu se dostavili snad všichni, co v metaprostoru něco znamenají. Jeho matku doprovázeli všichni její sourozenci. Tyneon se Senedou se tvářili, jako kdyby snědli něco špatného, ale na tom nebylo nic překvapivého. Zmar – ač otec nevěsty, tentokrát vystupoval jen jako doprovod své právoplatné manželky, riiberionské bohyně Krassiony. Tato bohyně světla a štěstí, naparáděná a zářící, dělala maximum, aby deklarovala převahu nad Klarisou, ale nikoho to nijak zvlášť nezajímalo. S potěšením sledoval Direna s Trepenou a malým Ravensem, Cineta s Kerris, Mrraua s Henrexem a Vivon, Wonodena s Menisou a Triven a klubkem dětí, které nedokázaly vydržet v klidu a vrtěly se, pošťuchovaly a štěbetaly a pitvořily se, zatímco se rodiče snažili je zklidnit. Překvapila i početná účast Aliance. Kromě Igora tu byl i jeho budoucí švagr Aderawen, Jeroným a Kendrick a samozřejmě Alkena, která na svatbě pravnučky nemohla chybět. Chvíli to vypadalo, že je tu i Razziel Arci-Quinn, ale pak si Janis všiml, že ten černovlasý arcidémon stojící po boku oslňující plavovlásky s fialkovýma očima, není Razziel, ale někdo jemu na vlas podobný. Ewerela kdysi zmínila, že Razziel má na Mizeonu dvojče, a že se oba bratři ucházeli o tutéž ženu, a získal ji ten druhý. Jak se tak Janis na tu dvojici z Mizeonu díval, napadlo jej, že i Razziel se jednoho dne dočká a že vystřídá místo svého bratra. Rychle ty myšlenky odehnal. Věděl, odkud se berou. Pořád ho to znepokojovalo, ale učil se s tím žít. Trénoval sám sebe, aby o tom, co se mu průběžně prosakovalo do vědomí, dokázal mlčet, protože pochopil, že některé věci potřebují čas a není radno je vytahovat na světlo dříve, než ten čas přijde. Bylo to stejné jako s Aderawenem a jeho ztracenou manželkou, Eryninou nevlastní sestrou, Orenou. Janise už několikrát popadla potřeba za Aderawenem zajít, aby mu pověděl, že jeho žena není mrtvá, že jen spí a jednou se probudí. To bylo ale všechno, co o tom věděl. Připadal by si jako blbec, kdyby po něm Aderawen chtěl podrobnosti. Chtěl by vědět, koho má zamordovat, aby dostal Orenu nazpět. Ale na to Janis odpověď neměl. Pravděpodobnostní linie týkající se této záležitosti byly zašmodrchané a Janis z toho usoudil, že ve hře je nekonečně mnoho variant, jak se to celé bude vyvíjet, a že je tedy lepší do toho nešťourat, než se ta zašmodrchaná místa uvolní.
Orchestr spustil fanfáry. Chrámem se nesl obdivný šepot. Všechny hlavy se otáčely ke vstupnímu portálu, kterým právě fytobionti přinášeli Eryn.
Janis zatajil dech. Jeho nevěsta oblečená do hávu z živoucího listí spočívala na trůnu spleteném z větviček, který se pomalu přesouval po mramorové podlaze. Agregát z fytobiontů kontinuálně zapouštěl kořeny do spár mezi dlaždicemi, zatímco jiné kořeny ze spár uvolňoval, čímž sebe a nevěstu posunoval ke kněžišti. Trvalo to dlouho, aby měli přítomní dostatek času ocenit nevěstinu krásu.
Eryn se usmívala a její oči zářily jako smaragdy, ale Janisovi se zdálo, že v tom křesle sedí až příliš strnule a že její brada je až příliš vystrčená a čelist napjatá. Všechno ho ponoukalo běžet jí naproti a zvednout ji z toho pichlavého posezení do náruče. Ale ovládl se, protože toto byla robustuanská tradice jak předvést věčné sepětí lichů se stromisty i nižšími fytobionty vůkol.
Konečně živoucí trůn dorazil ke kněžišti, Janis podal Eryn ruku, aby jí pomohl vstát. Jednal podle propozic, které mu předtím dala Leona Tadara, členka Rady Starších, ona dáma, co tak ráda popíjí pašovaný vahanský vitrexx.
Eryn se jeho dlaně chopila a pevně ji stiskla. Pořád vypadala, jako kdyby ji tlačily boty. Janis lehce zabral, aby ji vytáhl nahoru, ale… uh… nešlo to! Jako kdyby byla Eryn k trůnu přilepená. Janis se pozorněji podíval na strukturu tvořící trůn a zaklel. Na větvičkách umístěných v těsné blízkosti Erynina těla zpozoroval tisíce drobných kořínků zavrtaných skrze listoví tvořící oděv do její kůže. Janis zaklel a zatáhl silněji. Jestli je toto nějaká tradice, tak se postará o její zrušení. Erynina tvář se bolestně zkroutila. Janis zpanikařil. Když zabere ještě víc, mohl by Eryn ublížit.
Zaznamenal, že hudba utichla. Bylo mu jasné, že všichni napjatě sledují, jak se s tou situací vypořádá. Je to nějaká zkouška? Ať jdou do prdele s takovými zkouškami! Podíval se na Klarisu. Jeho budoucí tchýně metala očima blesky na svou sestru Jadvinu, která vypadala jako kočka svírající v drápech ptáčka. Takže to spíš bude nějaký naschvál od Jadviny! Sbíral se v něm vztek. Měl tisíc chutí střelit proti zákeřným fytobiontům ohnivou petardu. Ale to by mu neprošlo. Musí na to jinak. Položil obě ruce na opěradlo po stranách Eryniny hlavy, opřel se do rostlinné pleteně a pořádně zatlačil. Bylo to jako kdyby mu ruce probodávalo tisíce drobných jehliček. Bolelo to a pálilo a svědilo současně. Pusťte ji!!! Rozkázal struktuře. Pusťte ji, nebo na vás dám sežrat krixám!
Nic. Fytobionti se ani nehnuli. Eryn bolestně sevřela rty. Byly už úplně bílé. Janise to zabolelo víc, než ty jehličky zabodnuté v dlaních. „Vydrž, miláčku,“ řekl skřípavě. Napadlo ho, že je pošetilé zastrašovat fytobionty něčím, co nikdy neviděli. Tudíž jim to musí ukázat. Nedbaje na bolest znovu zatlačil na větvičky a pečlivě si v paměti vybavil, jak krixy, ony otravné létající Emdewonovy kozy vypadají. Stříbřité a rohaté a především neodbytně vřískající nutící každého utíkat co nejdál.
Pod vlivem těch intenzivních představ se větvičky pod Janisovýma rukama zachvěly. Ano, takové jsou krixy, ujistil myšlenkou fytobionty Janis. Pusťte mou princeznu a můžeme být kamarádi. Držte ji dál a já na váš poštvu krixy. Rostinná pleteň se znovu zachvěla a pak se kořínky stáhly a Janisovy dlaně byly volné. Uchopil Eryn za paže, zatáhl a sláva! Byla jeho. Zaslechl, jak si ulehčeně vydechla.
Chrámem to zašumělo, kdosi dokonce zatleskal.
Držící svou nastávající kolem pasu se Janis postavil čelem oddávající.
„Jsi v pořádku?“ syknul jí do ucha.
„Už ano,“ odsekla, a štípla ho do ruky.
Oddávala je Sijana Avena, členka Rady Starších. Dokonce se zdálo, že má z Eryniny volby upřímnou radost. Asi by se tvářila jinak, kdyby věděla, že ten kavanský vyslanec, co jí poničil sbírku brouků, a Trajanis, jsou tatáž osoba. Janis Sijanu příliš neposlouchal, protože se soustředil na Eryn. Zdála se být z té epizody s fytobiontem trochu unavená. Něco se ho ptali a on něco odpovídal – přesně tak, jak se od něj očekávalo. A pak byl konec.
Bez rozpaků vzal Eryn do náruče a nesl ji chrámovou uličkou. Hudba hrála a hosté na ně házeli fialové květy klopínií. Viděl v její tváři, jak bojuje se vztekem. „Co to mělo znamenat?“ zašeptal jí do ucha. „To spunktovala Jadvina, ta mrcha,“ prskla. „Podstrčila Leoně místo normálních fytobiontů výpěstky ze svých skleníků. A já, husa, jsem se na to dravé trní posadila. Vůbec mě nenapadlo čekat takový podraz. Ještě, že sis velkolepě poradil a Jadvina má teď protažený rypák.“
Když viděl její vděčný pohled, spokojeně se ušklíbnul. Uklidnilo jej, že není naštvaná na něho, ale na sebe, že Jadvině sedla na lep. „Pořídíme si velkého chlupatého psa,“ řekl vesele. „Nebo celou smečku. Slyšel jsem, že Jadvina nesnáší zvířecí chlupy.“
Zlomyslně se zakřenila. „Perfektní nápad.“
Svatební slavnost se odehrávala v zahradách kolem chrámu. Janis si až teď pořádně prohlédl ty stovky a stovky fytobiontů, co je obklopovaly absolutně všude. V živých plotech, v záhonech, plazící se po trávnících i po kmenech „obyčejných“ stromů. Usoudil, že bude lepší s nimi vycházet po dobrém.
Celou dobu se drželi s Eryn za ruce. Když seděli za stolem, když se procházeli mezi pavilonky se zákusky. Přijímali gratulace hostů a odpovídali na pozdravy.
Tu záležitost v chrámu jste zvládnul dobře, princi, ale měl byste se ve vlastním zájmu co nejdříve seznámit s naší historií a tradicemi, prohlásila dobromyslně radní Leona.
Přesně tak, přidala se radní Tritia, což byla ta dáma, co skládá hrozné básně. Pokud budete mít zájem, udělám si na vás čas a proškolím vás v robustuanském slovesném umění.
A já vám dám lekce z přírodozpytu, oznámila důležitě sběratelka brouků Sijana.
Kdo chce kam, pomozme mu tam, glosoval ty velkorysé nabídky jízlivým tónem Igor.
Díky Perweonovi, že je z tebe teď Robustuan! prohlásil kysele sluneční bůh Tyneon. Tvoje průšvihy už nebudu žehlit já, ale tvá žena. Načež se nejvyšší sahíjin uklonil Eryn a dodal: Přeji pevné nervy, Vaše Výsosti. Budťe na něj přísná, než vám přeroste přes hlavu!
Pořád někdo přicházel a odcházel, všichni něco říkali, ale Janis to vnímal jako přes kouřovou stěnu. Eryn se o něj opírala bokem a její hřejivá blízkost ho vyváděla z konceptu, protože ho to nutilo myslet hlavně na to, že ji brzy bude mít nahou pod sebou.
Na druhé straně mu s konečnou platností docházelo, že spadla klec.
Opravdu se oženil.
S dívkou, kterou miluje. Která ho rozpaluje a přitahuje, provokuje a fascinuje. Která bojovala jako sněžná xira, aby ho vyrvala smrti, ale kterou přes to všechno sotva zná. Zavázal se ji respektovat jako následnici robustuanského trůnu, čímž se stal jejím poddaným a manželem současně. Už není cesty zpět. Co když se pohádají? Co když se s ním Eryn začne nudit?
Ostrý loket jeho ženy se mu zaryl do žeber. „Jdeme,“ sykla. Než stačil cokoliv říct, táhla ho někam pryč. Nějakým záhadným způsobem se dokázala vyhýbat všem těm diskuse chtivým svatebčanům, přičemž ho vedla směrem k chrámu.
V Klarisině kabinetu bylo ticho a šero. Barevné facety kamenů v misce na stole se tajemně blýskaly. Posadil se na krajíček křesla a zaťal ruce do pěstí.
Eryn se opřela se o skříň a řekla: „Trajanisi? Je ti dobře? Zdáš se mi nějaký roztržitý.“
Pozoroval ji, jak starostlivě krčí čelo. Pod tíhou jeho pohledu se ošila a zasunula za ucho pramen vlasů vypadlý z účesu. Vypadala nádherně. Její pleť se hebce leskla, šaty z lístků odrážely zeleň jejích očí. Zatraceně moc ji chtěl. S očima upřenýma na její zvedající se a klesající hrudník zachraptěl: „Ještě chvilku se přede mnou takto nakrucuj a neudržím se. A ty šaty z listí na tobě roztrhám.“
Koketně zamávala řasami a zatahala se za lístky kolem výstřihu, až jich pár utrhla. „No a co? Šaty jsou živé. Dorůstají průběžně. Tos nevěděl?“
Všechny jeho pochyby se rozpustily jako loňský sníh. Přiletěl k ní jako vítr a celou ji obklopil. Byl by jí řekl, že toho o ní neví ještě spousty. Byl by jí řekl, že je z její krásy celý bolavý. Byl by jí řekl…
Ale místo toho ji líbal a cupoval na kousky tu zelenou nádheru, aby si ji vzal, protože v té chvíli na ničem jiném nezáleželo.
Konec třetího dílu a konec série
S některými postavami se lze znovu potkat ve volně navazující novele Sarvonův odkaz a následně i v sedmidílné sérii Návrat na Mizeon
