Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola šestnáctá
Pak ho bez dalšího slova opustila. Vznesla se do vzduchu a odletěla směrem k paláci stejně popuzená, jako když ji táhl z matčina domu. Snažil se sám sebe přesvědčit, že mu to nevadí. Že to důležité s ní projednal. Podařilo se mu rozmotat zašmodrchané vazby na robustuanském dvoře. Vymyslel, co se s tím dá dělat. To vůbec není špatný výsledek.
Bude nutné popostrčit Wonodena v hledání poháru. Stejně tak musí Hasiriana ujistit, že Klarise nehrozí vůbec žádná újma. A taky si musí konečně osobně promluvit s Ginianem. Je toho dost…
Kráčel k řece a snažil se pochopit, k čemu mezi ním a Eryn právě došlo. Čím víc se blížil k nábřeží, tím víc litoval, že ji nechal odejít tak roztrpčenou. Ona si vážně myslela, že by mohli mít společnou budoucnost. Dokonce se zdálo, že se jí ta představa zamlouvá. A on ji zklamal. Ženské dělají šílené věci, když nejde všechno po jejich. Vzpomněl si, co vyváděla Lijana. Dokonce křivě svědčila u soudu. Stejně jí to nebylo nic platné, protože ji nemiloval. Chodil s ní, aby měl prostor na pátrání po žezle, ale ve skutečnosti ho tím nekonečným žvaněním spíš otravovala. Spal s ní, ale nerajcovala ho o nic víc, než ty bezejmenné komorné, co mu k rozptýlení posílal akezonský král Gwen. Lijana neokupovala každou jeho myšlenku jako Eryn. Nečíhala pod hladinou slov a domněnek jako Eryn. Její tvář a její křivky se mu nevypalovaly pod víčka tak jako tvář a křivky Eryn. Nikdy nezatoužil přehodit si Lijanu přes rameno. Odtáhnout stranou od ostatních a nemilosrdně poplenit její tělo. Donutit ji křičet jeho jméno, označit její krk něžnými modřinkami. Udělat ji jenom svou. Ale všechno to chtěl dělat s Eryn. A místo aby to s Eryn skutečně dělal, vyvolal v ní dojem, že s ní takto být nechce, protože si to nemůže kvůli povinnostem dovolit. Jistěže prve jednal zodpovědně. Proto ten ten binec, který způsobil předtím, když se bez rozmyslu vedral do pozice uchazeče o roli otce jejího potenciálního dítěte, napravil.
Svítalo a voda v řece bublala. Přecházel můstek a v hrudníku ho bolelo, jako kdyby mu srdce rozcupovali tisícovkou tupých žiletek. Musí se soustředit na reálné úkoly. Vyřešit robustuanskou záležitost, aby se mohl přesunout k záležitostem na Tenerisu. Jo, s malým Ravensem budou ještě problémy. O to víc bude zapotřebí to žezlo…
Po flétnovém sólu se opět ujaly vedení smyčce. Zalily sál měkkými a loudavými tóny svádícími k poklidnému snění o podvečerním posezení ve stínu voňavého jirianu. Hudební motiv se opakoval v rychlejší kadenci a postupně nabýval na dynamice. Pár posledních dramatických taktů a pak… Bác! Bác! Bác! Udeřily činely a posléze temně zavířily bubny.
Při prvním Bác se Trsuah po Janisově boku vzepjal a zařval: „Drž ho!“
Melodie zakolísala, muzikanti na moment vypadli z partesu, ale dirigent – profesionál, máchal taktovkou tak důrazně, že falešnou epizodu rychle zahladil.
Teprve tehdy, když představení dál hladce plynulo, se začali posluchači otáčet k jejich dvojici, aby dali rozhořčenými grimasami najevo pobouření.
„Koho?“ sykl Janis dusící smích na zkoprněného modráka. „Koho mám držet?“ Jistěže věděl, že Trsuah celý koncert prochrápal a až ty bubny ho vytrhly ze sna…
Zbytek produkce probíhal bez přerušení, Trsuah si dával pozor, aby znovu neusnul. Janis se jako vždycky díval po Eryn. Seděla na opačné straně hlediště. Stejně jako Trsuah před chvílí měla zavřené oči. Její jemnou bledou tvář rámovala hříva měkce zvlněných vlasů barvy lesního medu. Hrudník zahalený průsvitnou šálou se jí střídavě zvedal a klesal. Od jejich nočního rozhovoru uplynuly tři dny. Vídali se v jídelně a v zahradě, ale nemluvili spolu. Nosatý archivář Ahren, kdyby chtěl, by snadno našel záminku k hovoru o magických konzervačních médiích, ale mluvit s ní, by jen přidávalo sůl do jeho ran. Bylo rozumné se jí vyhýbat, stejně jako to bylo frustrující. Sakra, Janis si připadal, jako kdyby přišel o diamant těsně potom, co ho vylámal ze zajetí skály.
Hned ráno po oné přelomové noci se Janisovi podadřilo probrat robustuanskou záležitost s Hasirianem. Nebylo to příjemné setkání. Stromista Janise alias Ahrena obvinil, že se míchá do věcí, do kterých mu nic není. A řekněte mi, sire Ahrene, vaši nadřízení koordinátoři o vaší iniciativě vědí, nebo je to vaše soukromé přilepšení? Měl jsem za to, že Aliance se do vnitřních věcí svébytných říší zásadně neplete! Nebo se pletu já? A zajímalo by mě, co z toho budete mít, když se tak osobně přes přípustnou míru angažujete. On vás za to někdo platí? Bylo patrné, že Hasirian plán se zastrašením babizen z Rady Starších a s novelizací Kodexu Kahalei pokládá za absolutně ztřeštěný a nereálný. Janis si mohl vymýšlet a různě se vykrucovat, ale nakonec zvolil stejnou taktiku, jakou mnohokrát použil v minulosti. Každý má nějaký osobní zájem, Hasirian nevyjímaje. Znám vaši první ženu Seobhan, princi. Je to opravdu impozantní osobnost. Nevím, zda si uvědomujete, že pokud tu novelu prosadíte, poměry mezi pohlavími se srovnají a vy budete svobodný. Královna by vás musela pustit… Tím vzal stromistovi vítr z plachet. Princův spravedlivý vztek byl rázem ten tam a nahradilo ho zaražené mlčení. Nakonec Hasirian slíbil, že opráší a dopracuje staré návrhy Klarisiny babičky a že se tedy ještě uvidí.
Následovala důvěrná chvilka s Wonodenem. Kapitán se zajímal, jak dopadlo setkání s Eryn u Grewiny. Chtěl vědět, zda Eryn Trajanise vůbec našla. Z toho vyplynulo, že se mu Eryn detaily toho setkání nepochlubila. Janis coby Ahren se zase mohl vykrucovat a lhát, ale ze zkušenosti věděl, že místo komplikované lži je lepší poskytnout zjednodušenou verzi pravdy: Trajanys a Eryn došli k závěru, že jejich očekávání a nároky se liší. Trajanis se nakonec rozhodl od toho návrhu s dítětem ustoupit ve prospěch našeho plánu. Potom Janis alias Ahren ten plán Wonodenovi předestřel. Kapitán se zpočátku jevil stejně naštvaně jako Hasirian, ale jen do té doby, dokud mu Janis nenastínil možnost exilu v tenerisské soustavě pro případ, že by něco nevyšlo. Pak Wonoden slíbil, že začne sestavovat seznam slabin ke každé babizně pětice.
Krátce na to si na Janise počíhal Ginian už podrobně informovaný Hasirianem i Wonodenem. Princ to jako jediný bral pragmaticky. Když to všechno hodíme na Eryn, řekl Ginian, když dopustíme, aby si má sestra pořídila dítě s kdejakým hejhulou jen proto, aby udržela matku na trůně, nic lepšího než konzervaci současných poměrů si nezasloužíme. Bude skoro jedno, zda zůstane na trůně Klarisa, nebo jestli se na něj vydrápe Jadvina, protože my budeme pořád méněcennými hračkami. Jestliže se to pokusíme změnit, nemáme vlastně co ztratit.
Jo, zakaboněný Ginian se Janisovi líbil. Nevztekal se ani nepanikařil. Mluvil jasně a rázně a s ničím se nemazal: Pokud se nás pokusíte podrazit, „vyslanče z Kavanu“, nebude metaprostor dost velký, abych si vás nenašel…
A pak tu byl Trsuah. Modrák si vyslechl, co Janis vymyslel a přijal to stoicky. Co bych měl na to říkat, když už jsi to stejně všechno rozjednal? Teď už nemůžeš couvat. Jenom se modli, aby Bahui nebo Muemmu nepocítili potřebu nás tady zkontrolovat…
Jo, kdyby na ně vedení vyslalo kontrolu, byl by to opravdu průšvih. Naštěstí má teď Aliance mnohem závažnější starosti. Zastavit nebo alespoň zpomalit šíření Únavy. Zdalipak se jim už podařilo na něco přijít?
Dvůr žil dozvuky Smesmechova dramatického představení. Tentokrát Smesmech předvedl úplně nový kus ve verších nazvaný „Ravensův dar“. Když se Janis doslechl, že v něm Smesmech zpracoval příběh o přípravě krenevského povstání, které skončilo Ravensovou smrtí, byl nesmírně rád, že u toho představení nebyl. Byl by se asi neudržel. A ke všemu to Smesmech celé převrátil na ruby.Strhující příběh! Rozplývaly se dámy. Tragické, jak se Ravens obětoval, a jak se nakonec Henrex nad jeho synem slitoval. Jen ten Trajanis se zdál takový neslaný nemastný. Není divu, když vyrůstal mezi smrtelníky. Kdyby ho Ravens nekontaktoval, nejspíš by dodneška mazal karty. Vlastně přišel k hotovému.
Janis to poslouchal a krev se v něm vařila. Jak se ten slizký parazit opovažuje? A co o tom vůbec může vědět? Od koho čerpal informace? Od Henrexe? Od Vivon? Od Direna určitě ne. Ostatně ten se na místě objevil až těsně po tom, co Ravens zemřel. Dámy si stýskaly, že se slavný mistr na Robustue zdržel jen na jednu noc. Jindy tu pobývá i týden, vzdychala Tahara. To je tím, že je tolik žádaný.
Koncert zdárně pokračoval k závěru. Začalo poslední flétnové sólo. Trsuah se netrpělivě zavrtěl. Janis zabrousil pohledem ke královně. Tvářila se nezvykle upjatě, protože se po jejím boku tyčila lady Dassana, vyslankyně erktiadského Rexe Vikkasona. Vůbec se nepodobala Trsuahově oblíbené kamarádce s výhodami Jarunně. Na dračici byla poměrně drobná a její rysy byly jemné a způsoby delikátní. Přesto, že Dassana vypadala tak sladce a mírumilovně, bylo poznat, že je z ní Klarisa nervózní. Není divu, protože kdyby došlo na lámání chleba, měla by královna co vysvětlovat. Naštěstí se všeobecně vědělo, že Vikkason nebyl s Rikkasonem zrovna zadobře. Zdálo se, že erektiadé nemíní zjišťovat, kdo za Rikkovu smrt nese zodpovědnost. Ale už kvůli respektu, který si udržují v sousedství, cítí potřebu dát najevo, že ztrátu soukmenovce neberou na lehkou váhu.
Takže se Klarisa už po dva dny točila jenom kolem Dassany. Všemožně se snažila jí dát najevo, jak moc ji Rikkasonova smrt zasáhla, a rovněž dbala, aby se dračice na Duanzaná ani chvilku nenudila. To pro Janisův plán bylo dobré, protože tak neměla Klarisa moc času si všímat, co děje kolem ní, a co se děje v podzemních trezorech.
Obecenstvo plácalo, muzikanti se klaněli. Trsuah napjatě sledoval, kdy už se začnou všichni zvedat, aby se k nim mohl přidat a opustit sál, zatímco Janise zaujala slovní výměna mezi Eryn a Zefirienem. Admirál se během aplauzu vynořil zpoza bočního vchodu a propasíroval se mezi řadami sedadel až k Eryn. Co je tak důležitého, že nemohl počkat až do úplného konce?
Janis sledoval, jak Zefirien bere Eryn za ruku a táhne ji pryč. Tvářila se rozrušeně, ale přesto s ním šla. A obecenstvo pořád aplaudovalo a hudebníci se dál klaněli. Janis počkal, dokud Eryn s admirálem neopustí sál, pak vstal a rázně se hrnul v jejich stopách. Kašlal na to, že někomu šlape na nohy. Toto, ať to bude cokoliv, si nesmí nechat ujít.
Na chodbě ty dva nikde neviděl. Prohnal se kolem pětice hlídkujících gardistů a sbíhal ze schodů v naději, že zvolil správný směr. Vyběhl na nádvoří, ale tam je nenašel. Vrátil se do budovy a metl si to k východu do zahrady. Oddechl si, když dvojici zahlédl mizící směrem k brance na nábřeží. Nemohl se hned dát za nimi. Opřel se o zeď a skřípal zuby. Čekal snad půl hodiny a teprve pak vyšel z palácové zahrady k řece. Bez ohledu na následky se vznesl do vzduchu, a letěl směrem k hospodě s rozverným jménem Řachanda.
Těsně před vchodem se zarazil, když si uvědomil, jak vypadá. Ten dlouhý nos! Jak má špehovat, když ho všude prozradí? Vyhrnul si rukáv a zadíval se na svůj tvarovan. Energie vydrží nepřetržitě sto dní, pokud tvarovany nesundáte, což bych vám neradil. Opětovné vytvarování by nemuselo být přesné… Kašle na koordinátorovo varování. Už se tu přetvaroval dvakrát a žádné potíže nezaznamenal. Rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. Odklopil kryt horní části náramku zdobený piktogramy a položil bříško ukazováku na plochý výstupek se symbolem křížku. K iniciaci by nedošlo, kdyby se neuvolnil a nepropojil svou interní magii s fantómem uvnitř tvarovanu. Představil si akezonského krále Gwena. Štíhlá postava jezdce, světlé lehce nazrzlé vlasy a o něco tmavší strniště na bradě, snědá pleť, poctivé modré oči… Tak Gwen vypadal v dobách, kdy mu bylo sotva dvacet a kdy na sebe narazili v nemesijské hospodě. Janis cítil, že se záhyby pole obklopujícího jeho podstatu nově přeskupují. Narychlo zkontroloval výsledný efekt v temné ploše okna sousední budovy. Sako ho tísnilo na ramenou, protože Gwen měl mnohem širší ramena než Ahren, ale na takovou chvilku to nebude řešit. Konečně vzal za kliku.
Rámus uvnitř jej téměř porazil. Bylo tam narváno jako na Tenerisu o Senediných Svátcích Sdílení. Stoly a lehátka byly odsunuty ke stěnám a uprostřed sálu se tančilo v divokém rytmu vahanského rapu. Janis se prodíral mezi masou natřásajících těl a hledal záblesk zlata z uniformy, nebo záplavu medově zbarvených vlasů. Bez úspěchu. Se zklamaným zafuněním se obrátil k odchodu. Pak si všiml chodby, ze které číšnice přinášejí pití a odnášejí použité nádobí. Napadlo jej, že když už je tu, neuškodí zkontrolovat to celé. Sebevedomě si to namířil do míst určených jen personálu a Brnk, narazil na neviditelnou bariéru, která jej odrazila zpátky do sálu, rovnou do chumlu na parketu. Narazil zátylkem do čísi brady, řítil se k zemi a strhával sebou další.
Héééj, co děláš, ty sůsí hovno?
Tys mi utrhl ucho, hovado?
Moje ruka!
A začala mela, jak se tanečníci začali mezi sebou mydlit. Janis se do hospodské rvačky nedostal poprvé. První zásada zní: Nehrát si na hrdinu, nevracet rány a co nejefektivněji se z ohniska agrese dostat pryč. Opatrně se sunul podél stěny zpět k chodbě pro personál. Teprve teď zaznamenal, že je průchod přepažen selektivním fantómovým polem. Tenká blána na míru stvořeného fantóma tak propouští jen osoby, které má fantóm ve své omezené paměti vedené jako schválené. Janis se podíval na parket. Kolem rváčů se srotil povzbuzující dav. Kapela přesto dál vyhrávala, jen přidala na zvuku, což svědčilo o tom, že tu jsou na to zvyklí.
Vytáhl z boty leptodýku a švihnul čepelí proti bariéře. Sotva viditelná blána se pod břitem prohnula a rozpárala a její zbytky se nehlučně srulovaly k okrajům stěn. Jakmile Janis placatého fantóma „zrušil“, ozvalo se slabé drnčení alarmu z technické části hospody. Podíval se pod nohy. Na zemi se válely střepy z lahví. Až sem majitel přiběhne, bude si myslet, že pole nařízl prudce hozený ostrý zbytek láhve. Prosmýkl se dovnitř a pelášil chodbou členěnou dveřmi dřív, než ho někdo načapá. Zapadl do úzkého kamrlíku s regály plnými hrnců a nechal pootevřené dveře. Na pozadí tlumeného rámusu ze sálu, zaslechl z chodby křik a dupání jak se provozovatelé vydali dělat pořádek. Ještě chvíli počkal, a pak úkryt opustil.
Každá hospoda má kuchyni, sklady, šatny, sprchy a nějakou kancelář. Zatím se mu ale dařilo procházet provozní prostory bez toho, aby ho někdo zastavil. Dokonce nakouknul i do kuchyně, ale zahlédl tam jen dva kuchaře, jeden seděl na židli s nohama podloženýma štokrletem a ten druhý hnětl hroudu těsta na stole. Zrovna se vydal k dalším dveřím, když se spoza rohu vynořila číšnice. Byla to ta v červených botách, které obdivoval minule. Dívala se zvědavě, ale ne nepřátelsky.
Janis se na ni zářivě usmál: „Zdravíčko, zlatíčko. Máte úžasné boty. Jsou z Tenerisu?“
Děvče vykulilo oči a pyšně přikývlo. „Přímo od Trepeny. Dělá je na zakázku. Co kus, to originál.“
Janis uznale přikývnul. „To je vidět.“
Děvče si spiklenecky přikrylo ústa dlaní. „Slyšela jsem, že Daiea, vrchní stylistka bohyně Assi-Siony se pokoušela ten design napodobit, ale marně.“ Zaujatě naklonila hlavu na stranu: „Vy budete asi od Tevenoha, že?“
„Přesně tak,“ přikývnul Janis. „Jsem tam nový. Úplně se mi v hlavě popletlo, jak se dostat ven. Říkali mi kolem skladu nebo kolem sálku…nebo salonku… Jsou tu vůbec nějaké salonky?“
Servírka zakoulela očima a ukázala rukou: „Salonky jsou tudy, ale vy musíte na opačnou stranu. A vyřiďte Fioně,“ řekla, než zmizela ve dveřích, „že posledně nám pochybělo napařovaných knedlíčků.“
„Díky, a vyřídím.“
Místo doporučené cesty ke služebnímu východu zamířil k salonkům. Zatím to šlo dobře. Není problém vydávat se za poněkud zmateného dodavatele knedlíčků, jijincové tresti nebo cihusového šustí. Zásada číslo jedna při špehování je působit sebevědomě až arogantně, nedat protějšku prostor na pochybnosti. Kdyby potkal samotného majitele, byl připraven vydávat se za pověřence královského Kontrolního ústavu pro kvalitu. Vychrlil by na toho nebožáka takovou snůšku nesmyslných paragrafů, že by si ten dotyčný ani nestačil stovnat v hlavě, že o ústavu kvality ještě nikdy neslyšel.
Zastavil se u dveří, za kterými zaslechl nejasné zvuky hovoru tlumené magickou clonou. Přiložil ucho k dřevěné desce a nechal prosáknout výběžky své magie skrze materiál, až se napojil na vnitřní prostředí. Takový průnik skrze bariéru vypadal na první pohled snadno, ale vyžadoval nácvik. Janis ho naštěstí získal jako Vykladač, když roky a roky podobným způsobem poslouchal reziduální šum z Henrexovy sítě.
…si s tím dělat starosti. Ono to nejak dopadne.
Nemůžeš mě nechávat v nevědomosti, Eryn! Wonoden se ke mně najednou chová, jako kdybych měl skollí chřipku. Ty mě posíláš do lázní na Etuun. Může mě vzít Launa, když vidím, jak se tu motají a do všeho ty odporné frňáky strkají! Zasloužím si vědět, co se děje.
Promiň, Zefe.
Dlužíš mi to!
Nic. Ti. Nedlužím. A varuju tě, nechej to být. Nic neřeš a s nikým o tom nemluv. Vůbec s nikým a hlavně ne, ty víš s kým. Ostatně, žádná konkrétní fakta nemáš. Jen dohady. A dohady, které by se ukázaly planými, se ti vymstí. To přece víš. Už musím jít. Nedívej se na mě tak hrozivě. Některé věci, osobní věci, neříkám nikomu. Proč bych se s nimi měla svěřovat právě tobě?
Protože jsi to kdysi dělala?
Kdysi není dnes.
Janis odskočil ode dveří těsně před tím, než by ho praštily do nosu. Stanul uprostřed chodby a se zatajeným dechem sledoval, jak se kolem něj Eryn prohnala, div ho neporazila. Těsně v jejím závěsu ze salonku vystřelil Zefirien a křikl: „Stejně to zjistím! Uvidíš!“
Po troše snahy se Janis vymotal z bludiště chodeb na malý dvorek zaskládaný bednami na zeleninu. Přetvaroval se a pak vyletěl směrem k paláci. Cestou přemýšlel, co udělat se Zefirienem. Nelíbila se mu jeho dychtivost. Je dobře, že spiklenci admirálovi nic neřekli, protože by všechno nahlásil svému tajemnému majiteli. Zefirien si zřejmě myslel, že když odtáhne Eryn stranou, podlehne princezna jeho citovému vydírání a rozhovoří se. To se naštěstí nestalo. Přesto je třeba dávat na Zefiriena pozor.
