Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola osmnáctá
Po obědě se všichni vydali do zahrady podívat se na výstavu šlechtěných klopinií, roztodivných výpěstků z Jadvininých skleníků. Princezna s nadšením provázela dvořany od jednoho exponátu k druhému a popisovala, čím je který kus jedinečný. Ukazovala, jak tyto květiny kořenící ve směsi železných pilin reagují na jednoduché povely. Šimrala květenství klopínií čirikavím pírkem a předváděla zvědavým dvořanům, jak se z rudých, růžových a bělostných kalichů linou nápěvy známých hudebních skladeb. Stejně dokonale zaznamenávají i mluvené slovo. Věrně kopírují rytmus a zabarvení hlasu rétora. Jejich využití skýtá netušené možnosti, chlubila se Jadvina. Po tomto představení byl Janis opravdu rád, že Kamila vyšoupnul na balkon.
Dvořané se drželi kolem královny s Dassanou a Jadvinou a natahovali uši, aby jim neunikla ani jedna poznámka, ale Janis sledoval Eryn. Dnes měla na sobě jednoduchou sytě modrou tuniku u výstřihu lemovanou černými kamínky a úzké kalhoty tmelové barvy zastrčené ve vysokých holínkách. Ve srovnání s naparáděnými a ošperkovanými dvorními dámami by vypadala jako chudá příbuzná, kdyby se nad ní nevznášela aura nadřazenosti a jedinečnosti. Pokaždé, když se Janisův pohled setkal s jejíma zelenýma očima, a stávalo se to často, princezna sevřela rty a rychle otočila hlavu jinam. Právě teď poodešla k dlážděné terase, kde sloužící chystali šermířskou arénu na večer. Posadila na ozdobnou kamennou zídku stíněnou zelenou clonou, vytáhla z rukávu kus poskládaného papíru a položila si ho na klín. Nijak se nesnažila ten papír skrývat, evidentně jí nevadilo, že ji ostatní pozorují. Janis ucítil, jak ho Trsuah chňapnul za rukáv. „Nemůžeš jít za ní, ty blázne. Všude jsou fytobionti.“
„To vidím, sakra,“ zahučel Janis. Jenže taková marginalita ho přece neodradí, že. „Musím vědět, co to tam má,“ zabručel. „Třeba už dali do hromady ten seznam slabin.“ Pomalou chůzí se vydal k princezně a modrák polohlasně lamentující na téma „zaplétání se do věcí, po kterým jim nic není“, ho naštvaně následoval. Eryn, když je zpozorovala, zvedla hlavu, nakrčila nos a řekla: „Co pro vás můžu udělat, páni archiváři?“
„Dovoluji si vás požádat, Vaše Výsosti,“ začal škrobeně Janis, „o odbornou konzultaci stran jedné archívní položky. Vaše pověst expertky vás předchází... Tudíž jsem usoudil, že to snad nebudete pokládat za obtěžování.“
Eryn blýskla očima po zvědavě naježených větvičkám za zídkou a řekla: „Asi mi chcete ukázat tu knihu se spečenými listy, o které jste mluvil včera, že?“ Ukázala směrem k paláci. „Tak pojďme.“ Seskočila ze zídky a vydala se svižně směrem k paláci. Se samozřejmostí příslušnice královského domu nedávala žádnou příležitost k diskusi. Kráčela po chodníčku a Janis s Trsuahem se vlekli pár kroků za ní. „Hlavně nenápadně, že?“ zasyčel Trsuah, když si všiml, že Janis pozorně sleduje, jak se princezně vlní boky.
Jakmile zmizeli společnosti z dohledu, Janis s Trsuahem Eryn doběhli. Všichni tři se zastavili před nenápadným bočním vchodem, po jehož stranách se tyčily štíhlé modře kvetoucí stromky zasazené ve velkých nádobách. Stály na stráži jako gardisté a nejspíš měly i stejnou funkci. Janis natáhl ruku, lehce přejel dlaní po olistěných větvičkách. Se zatajeným dechem sledoval, jak se fytobiont zatetelil, když se jejich dvě magická rozhraní na chvilku prolnula. Ještě dřív, než ruku odtáhl, ucítil víření jednoduchých pocitů, které najisto nebyly jeho. Údiv, dychtivost, potřeba po interkaci. Dlaň jej pálila, jako kdyby ji chvíli držel nad ohněm. Eryn jeho experiment sledovala s výrazem učitele, jehož zlobiví žáci se o přestávce strefují míčem do okna a zkouší, po kolika pokusech ho rozbijí. Janis se podíval na Trsuaha a řekl: „Teď jsem si vzpomněl, drahý kolego, že s vámi chce mluvit princ Hasirian ohledně restaurace nějakých technických výkresů. Přesně vaše specializace…Běžte to vyřídit raději hned teď.“
Trsuah naštvaně zakoulel očima. „Tedy mě omluvte, Vaše Výsosti,“ řekl princezně a odporoučel se.
Janis a Eryn vklouzli do chodby a pokračovali směrem do patra. Jejich cestu lemovaly další a další rostliny v nádobách. Byly na zemi podél zdí, na stěnách i zavěšené na stropě. Těsně přede dveřmi do pokojů, které Klarisa kavanům vyhradila, přiložila Eryn prst ke rtům, vzala Janise a ukázala dál do chodby. Jak pokračovali do nitra budovy, fytobionti ubývali. Na bočním schodišti, kterým sbíhali kamsi dolů, už nebyl ani jeden. Dostali se pod úroveň terénu a ocitli se ve sklepě. Schodiště klesalo dál do hlubin, ale Eryn ukázala do bíle vylíčené chodby, ze které táhl studený vzduch nasycený vůní ovoce, včelího vosku a koření. Vklouzli do komory podobné té ve Smesmechově domě. Nebyly tu bedny, ale police s kameninovými hrnci. „Matčiny zásoby medu,“ poznamenala. „Tady můžeme mluvit bez obav.“ Posadila se na kamennou lavičku u stěny. „A za chvíli sem přijdou Ginian s Wonodenem.“
Janis zklamaně zafuněl. Myslel si, že ho sem vylákala na soukromou schůzku. Dokonce si dělal naděje, že si Eryn chce promluvit o tom, proč ho minule tak naštvaně opustila. Ukázal na papír, který Eryn stále svírala v ruce. „Není to ten seznam, doufám?“ ujistil se.
Třepla mu tím papírem před obličejem. „Je to seznam letošních seminářů ústavu Užitého umění. Myslíš, že jsme úplně pitomí?“
„Jistěže ne,“ vydechl. Snažil se jednat věcně, ale připadal si s ní divně. Komunikovala, jako kdyby se znali odjakživa a přesto s očividným odstupem. Přemýšlel, co ji žere. Jestli je to tím, že si myslí, že on ji nechce, nebo zda jí vadí jeho kavanská podoba. Aby rozředil ticho, zaťukal podpatkem na kamenné dlaždice. „Pod námi jsou další chodby?“
„Eketereny a ektereny,“ odpověděla. „Ani pořádně nevím, kolik je tam dole podlaží. A ano, komplex chodeb navazuje na prostory matčina depozitáře. Ale vstup je blokovaný kletbami a hlídaný mutovanými sůsy, takže tudy se tam nedostaneš.“
Dívala se upřeně do protější zdi, a její tvář byla jako vodní hladina. V prstech dál cupovala ten papír, což dokazovalo, jak moc je ve skutečnosti rozrušená. Kousala se do rtů a její hezký hrudník se zvedal a klesal. Janis z ní nedokázal spustit pohled. Věděl, že v chodbách je pusto, protože kohokoliv živého by zachytil už na třista kroků. „Můžu se k tobě posadit?“ zeptal se tak tiše, jako kdyby za dveřmi číhali strážní skřeti.
„V žádném případě,“ odsekla. Její hlas zněl, jako kdyby ji škrtili.
Podíval se na své tenké namodralé prsty, promnul si protáhlý kavanský obličej. Přistihl se, že mu vadí, že není ve svém těle. Chtěl být pro ni přitažlivý a to zjištění ho přivádělo do rozpaků. Otočil se k ní zády a vybafnul: „Proč se na mě ani nepodíváš? Vadí ti můj nos?“
„To je to nejmenší, co mi na tobě vadí,“ odpověděla už s mnohem vyšší dávkou jedu.
„Mrzí mě to,“ zahuhlal a jeho hlas se třepil vztekem.
„Co?“ štěkla. „To jak vypadáš nebo to, že jsi král všech poserů?“
„Poserů?“ Otočil se k ní čelem a rozhořčeně vykulil oči. Nechápal, co tím myslí, sakra!
„Ano, poserů,“ ušklíbla se a její pohled byl tvrdý a výsměšný. „Jasně, že to nepřiznáš, ale zamysli se nad tím, Trajanisi Eudore, princi z Grenedonu. Odpověz si na otázku, kolikrát ses už vzdal toho, cos opravdu chtěl? Léčitelka Vera, královna Gizela, Restenova dcera Riva, krenevky Qlea a Vivon. Ty všechny by mohly vyprávět, jak moc jsi je miloval a potom odkopnul…“
Janis pochopil, že Eryn na Tenerisu u Ordany nezahálela. Ve snaze se o něm něco dozvědět, nachytala ty nejhorší klepy, co byly k dispozici. Už se nedivil, když ho obvinila, že je děvkař. Před jejím rozzuřeným výrazem nebylo úniku. Zaťal zuby, opřel se o zeď a založil si paže na prsou, protože jinak by něco rozbil. „Qlea byla moje babička, ty hloupá!“ zasyčel. „Měl jsem ji rád, ale ne tím způsobem, jak si ty zřejmě myslíš! A Perweon ví, že s Rivou jsem byl sice ženatý, ale nikdy jsem s ní nic neměl! A ta kráva Gizela? Na tu bych sáhnul jedině pohrabáčem!“
Nezdálo se ale, že Eryn bere jeho vysvětlení na vědomí. Jak byla v ráži, jen potřásla hlavou a pokračovala: „Odhazoval jsi ty ženské jak špinavé ručníky! A nechej mě hádat! Dělal jsi to pod záminkou vyššího dobra, že? Celý život jsi někomu sloužil, ty chudáčku. Nejdřív nějakému nemesijskému hraběti, potom akezonskému králi, pak králi krenevů a teď Alianci! Celou existenci budeš žít cizí sny! A já si dokonce myslím, že se ti to líbí! Je to vlastně pohodlné, nechat zodpovědnost na jiných. Tobě úplně stačí, že máš úkol! A ve jménu toho úkolu si můžeš intrikovat, podvádět, lhát i zabíjet a ještě za to dostaneš pochvalu!“
„Pokud si o mně skutečně myslíš,“ zachraptěl otřeseně, „že jsem takový vyvrhel, potom nechápu, proč jsi vůbec uvažovala, že by sis mě vzala. Leda, že bys byla stejná chudinka jako já. Ve jménu ušlechtilých cílů, kupříkladu pro dobro Robustuanského království, by sis uvázala na krk chlapa, kterým hluboce opovrhuješ. Celou svou existenci bys žila cizí sny, že?“
„Jak se opovažuješ?“ osopila se na něj.
„Jak se ty opovažuješ!“ zasípal, protože už dlouho nebyl tak rozběsněný. „Nic o mě nevíš, a děláš si kvalifikované závěry z drbů, co se přetřásají na Henrexově síti! Ty, která vystudovala historii a která bys měla vědět, že mezi pravdou a interpretací pravdy je rozdíl! Pěkně děkuju!“
Rozhostilo se ticho. Janis měl na jazyku spoustu dalších věcí. Mohl jí říct, že kdyby nebylo jeho účasti, Eryn by ve jménu záchrany říše doposud plánovala dítě s Wonodenem. Nebo by už byla buchta v troubě, sakra. Při té představě zaskřípal zuby. Ne, raději nebude říkat nic!
Eryn, jako kdyby uvažovala obdobně, se začala ošívat. Jak čas plynul, tvářila se stále víc a víc vyděšeně a provinile. Nakonec vstala, jak si konečně dodala odvahu, nasadila pečlivě nacvičený strojený úsměv a řekla: „Omluvám se, Trajanisi. Asi jsem to trochu přehnala. Neměla jsem právo soudit tvůj osobní život.“
„Radši už mlčte, princezno,“ vypravil ze sebe. Děsilo jej, že se cítí povinná si to u něj žehlit ve strachu, že se urazí a nechá je v tom samotné. Takové špinavé kšefty! Cítil se jako ubožák. Vážně si myslel, že o něho Eryn stojí. Ale ne. Ona ho nechce kvůli jeho ksichtu a svalnaté postavě a už vůbec ne kvůli jeho jiskrnné osobnosti. Jen si ho předchází, protože potřebuje jeho pomoc! Možná, že by byla dokonce ochotná se s ním i vyspat, jen aby jim pomohl odstavit Jadvinu! A možná by jí ani nevadil ten dlouhý nos. Prostě by zaťala zuby a myslela by na Robustuu…
Ale ona to opravdu hnala až na hranu, když zaševelila: „Oceňuju, co pro naši říši děláš.“ Svůdně našpulila rty, vypjala prsa, koketně zamávala řasami. „Vím, že tím riskuješ potíže a…“
„Dost!“ zasyčel při vzpomínce, jak úžasně mu její ústa chutnala. „Urážíte mě, madam! Přestaňte se nakrucovat jako laciná děvka! Nemusíte se přemáhat! Bez ohledu na to, co si o mě myslíte, vás ujišťuji, že na našich plánech se nic nemění.“
Zatvářila se, jako kdyby jí dal facku. Nadechla se, aby něco odpověděla, ale Janis ji gestem zarazil, jak ucítil, že se k nim někdo blíží. Pak se ozvaly z chodby několikery kroky.
Přišli nejen Wonoden s Ginianem, ale i Hasirian s Trsuahem. Modrák se škodolibě šklebil, jak mu došlo, že Janisovo domnělé rande se ukázalo být něčím jiným. Teď už si nemohli nic nalhávat. Stali se z nich skuteční spiklenci. Hasirian předal Janisovi novelu zákona v pěti vyhotoveních, pro každou radní jeden exemplář. Pak rozložil Wonoden své poznámky a začal vyjmenovávat slabiny a libůstky těch bab: „Sijana Avea sbírá brouky. Nejcennější kusy má i v pokojích svého domu a je s tím nesnesitelná, jak každého nutí, aby se přišel podívat. Kdyby jí někdo pohrozil, že jí ty sbírky zničí…“
Hasirian si vyměnil otrávený pohled s Ginianem a poznamenal: „Ten, kdo za ní půjde, musí počítat s odvetnou kletbou. Sijana je ostrá jak břitva. Nenechá si jen tak něco líbit.“
„Klidně to může zkusit,“ ušklíbnul se Janis. S matčiným ochranným amuletem se té babizně postaví. To ale znamená, že si ho musí vyzvednout z trezoru na základně. Nejlépe ještě dnes.
„Potom je tu Ewidana Kefia,“ pokračoval nevzrušeně Wonoden. „Ta má fetiš na boty a v poslední době se zajímá o modely bohyně Trepeny. Trepena tvoří jen na osobní objednávku. Problém je v tom, že Ewidana má spory se Senedou a na Tramiss legálně nesmí, zatímco Trepena má zase přísný zákaz se z Tramisu vzdalovat. Kdyby někdo Trepenu přesvědčil, aby Ewidanin zájem uspokojila bez nutnosti její osobní účasti…“
„To zařídí tady sir Kenis,“ zabručel Janis a ukázal na Trsuaha. „Co tam máte dál?“
„Leona Ladara pije vahanský vitrexx. Jen ten pravý. Má ho takové zásoby, že vozit jí další nemá smysl. Spíš by zabralo jí pohrozit udáním, ale je zpotřebí ji kontaktovat, když bude střízlivá, což se stává zřídka.“
Ginian odmítavě zavrtěl hlavou a obrátil se na Hasiriana: „Neříkal jsi, že Leona podepíše všechno, co schválí ostatní právě proto, že je trvale v lihu?“
Hasirian mlaskl a přikývnul. „To je fakt.“
„Takže Leonu můžeme pustit z hlavy,“ podotkl Ginian, „protože tu si necháme až na konec.“
Wonoden se obrátil na Janise s Trsuahem: „To bude asi lepší. Další radní, Tritia, píše básně. Tak strašné, že neexistuje nikdo, kdo by byl ochotný je poslouchat. Tritia by si nechala klidně uříznout ruku, jen aby měla obecenstvo, ale přesvědčit kohokoliv, by byl heroický výkon.“
„Co k tomu přidat melodii?“ napadlo Janise. „Žádná báseň nená tak hrozná, když se zhudební. Když se z toho udělá melodram, který se zařadí na konec některého z koncertů…“
Doposud skepticky zamračený Hasirian pobaveně zvedl obočí, Ginian vyprskl smíchem. Wonoden si Janise podezřívavě změřil. „Od kavana by mě takový návrh vlastně neměl překvapit,“ zabručel, čímž dal jasně najevo pochybnosti o Janisově kavanské identitě.
„To si vezmu na starost já,“ řekl skromným tónem Trsuah. „Říká se o mně, že mám cit pro rytmus.“
„A konečně Viraxa To-ena,“ pokračoval Wonoden. Nervózně si přešlápnul. Bylo patrné, že toto je mu proti srsti. „Viraxa krade. Kdyby byla obyčejnou kleptomankou, asi by to nestačilo, ale ona má specifický okruh zájmu. Krade smrtelníkům spodní prádlo. Ehm, použité."
Janis se znechuceně zašklebil. „Nebylo by tam něco jiného?“
„Žádnou jinou slabinu nemá,“ řekl smutně Wonoden.
Janis se podíval na Hassiriana. Stromistův zoufalý výraz jej ujistil, že nezbude, než se tím prokousat. Ve jménu vyššího dobra, jak by řekla Eryn. Od chvíle, co přišli ostatní, se na ni Janis ani jednou nepodíval.
