Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola osmá
Šťastná náhoda tomu chtěla, že toho dne měl v podzemní laboratoři sekce siikach na základně Aliance v Leno-o-vinu službu laborant, se kterým mohl Janis jednat na rovinu. Nebyl to nikdo jiný, než Kaebi Pirz, ten tichošlápek, který na Tenerisu léta tajně sledoval Janisův život mezi smrtelníky. Janis skřeta na základně vídal, ale cítil se v jeho přítomnosti jako nahý. Vadilo mu, že někdo, koho vůbec nezná, zná jeho nejintimnější tajemství. Kdyby Kaebi chtěl, mohl Janise v minulosti stokrát zničit. Proto Janis nepochyboval o tom, že on a Kaebi jsou vlastně spojenci. A teď se to podivné spojenectví hodilo. Janis zcela bez zábran Kaebimu vysvětlil, jaká data je zapotřebí z předmětu vydolovat a slíbil, že si pro výsledek ještě dnes přijde. Požádal Kaebiho, ať jej v případě, že testy dokončí před jeho návratem, nezkouší na základně hledat ani vyvolávat, protože si mezitím, co bude materiál v analytické peci, někam odskočí. Dodal, že jeho parťák, Trsuah, má situaci na Robustue pod kontrolou. Janis se ani nesnažil zastírat, že je na Leno-o-vinu načerno a že stejně tak se načerno chystá ještě jinam.
Když Janis s vysvětlováním skončil, skřet dlouho mlčel (ostatně, co ho Janis znal, slyšel ho promluvit jen jednou). Jeho hnědá vrásčitá tvář připomínala strnulou divadelní masku, jen v černých očích podobných obsidiánovým knoflíkům, vířil život. Pak skřet nepatrně kývnul a řekl tak tiše, že to znělo jako závan větru: „Pozdravuj ode mě Direna.“
Janis se přenesl na Teneris a zacílil na Grenedonskou pahorkatinu. Očekával, že přistane na kraji lesa, odkud seběhne k domům na louce, které před dvěma lety pomáhal krenevům stavět. Ale ocitl se na širokém schodišti lemovaném stromořadím, za kterým se v zapadajícím slunci blýskaly zdi domů postavených z kamene, skla a kovu.
Teď teprve pochopil, jak málo zpráv o krenevech se k němu dostávalo. Netušil, zda to bylo tím, že bredeonští reportéři neshledávali regeneraci krenevů na Tenerisu dostatečně atraktivní, nebo zda ty informace někdo na základně filtroval jen proto, že se dostávaly k němu. Byl rozhořčený a natolik překvapený, že se z těch schodů málem začal kutálet dolů na kruhový dlážděný plácek.
Tam dole právě povykovalo sotva odrostlé batole se zlatavou kůží, kolem kterého se motal velký stříbřitý chlápek v košili z jasně rudé látky. Janise bodlo u srdce, když toho stříbřitého poznal. Ternakův syn měl na nožkách podivné boty opatřené divoce vířícími vrtulkami, díky kterým se vznášel stopu nad zemí. Střídavě klouzal vzduchem a padal na zadek a otec ho se smíchem zvedal a zase pouštěl. Kolem nich poskakovala dvě čtyřnohá chlupatá zvířata. Všichni čtyři dělali rámus jako na tržnici. Janis se nejdřív přikrčil v obavě, že si ho Ternak všimne, ale pak mu došlo, že vypadá jako kavan. Poškrábal se na dlouhém nose (zvláštní, že poslední dobou ho ten chobot častěji svědí). Ne, takto ho opravdu nikdo nepozná.
Rychle vyběhl zbývající schody nahoru. Dostal se na ulici kolmou ke schodišti. Další stromy a domy. Stavby se naprosto lišily od všeho, co Janis kdy na Tenerisu nebo na satelitech Senedina náhrdelníku viděl. Dominovaly zde hladké linie, čisté plochy. Ostré úhly bez zbytečných serepetiček. Masivní konstrukce a přesto dostatečně elegantní, aby to nepůsobilo těžkopádně. Dost dobře to vystihovalo krenevskou povahu.
Kráčel dál a cestou míjel krenevy. Musel se strašně snažit, aby nezíral. Vypadali úplně jinak, než ta ustrašená horda v otrhaných šedivých halenách s bosýma špinavýma nohama. Byli prostě krásní. Většina z nich byla i nyní oblečena v šedé, jako kdyby se nemohli oprostit od roky vrývané potřeby zůstat nenápadní. Veškerou nenápadnost strohých přiléhavých kostýmů ale kompenzovaly boty hýřící všemi tvary a barvami. A snad každý, koho Janis potkal, měl sebou zbraň. Od mečů v ramenních pouzdrech, přes sady leptodýk na hrudi po dezintegrátory bredeonské konstrukce střední třídy u pasu. Nevypadali, že se chystají do války. Naopak. Většinou působili docela pohodově. Někteří Janise jako cizince sledovali s ostražitě přivřenýma očima, jiní si ho jen povzneseně přeměřili a další ho okázale ignorovali.
No to je nadělení. Jak tu má Direna najít? Nedalo se nic dělat, neměl času nazbyt. Nakonec jednu dvojici zastavil a zeptal se na cestu.
Královský palác stál na temeni kopce, který ještě před dvěma lety zakrýval neprostupný lesní porost. U širokých dveří vyrobených z matně průsvitných křišťálových ploten stáli na stráži čtyři krenevové navlečení v černé kůži a obutí v botách s tlustou podrážkou sahajících do půli lýtek. Janise pobavilo, že přesně takové boty nosí vahanští pašeráci. Jejich zbraně neměly s Tenerisem nic společného. Zjevně pocházely od vahanských a erektiadských zbrojních koncernů. Janis už se k nim přiblížil na několik kroků. Všiml si, že ho soustředěně sledují a cosi si mezi sebou vysvětlují. Už už otevíral pusu, aby řekl, že musí okamžitě mluvit s králem, když ho jeden z nich, kterého Janis od vidění znal, předešel: „Řekni nám, cizinče, jestli víš, kdo zavřel draka do jámy.“
„Prasata,“ vyhrkl šokovaně Janis.
Křišťálová vrata se plynule zasunula do zdí a ten voják, na jehož jméno si Janis nemohl vzpomenout, pohodil hlavou směrem do nitra budovy. „Náš král čeká.“
Vedli jej skrz sály ze skla a kamene a jejich kroky se dunivě rozléhaly. Lámal si hlavu, co to s tím drakem mělo znamenat. Bajku o drakovi, kterého v jámě plné sraček uvěznila závistivá prasata, vyprávěl Direnovi on sám po té, co je zotročil zběsilý Erijen z Nemesie. Vojáci ji použili jako heslo. Ale proč by se na něco tak intimního ptali cizince? Ledaže by věděli, nebo že by Diren věděl, že ten cizinec ve skutečnosti žádným cizincem není.
Kráčeli chodbou vyloženou lesklými umělecky zvlněnými panely, které odrážely jejich podoby a deformovaly je stejně, jako to dělala křivá zrcadla ve Smesmechově zrcadlovém bludišti. Tehdy si Janis myslel, že taková instalace slouží k pobavení. Až při výcviku u Aliance se v učebnici o matoucích strategiích dočetl, že pokroucené odrazy postav úspěšně znejistí útočníky, kteří do objektu vtrhnou bez pozvání, zatímco domácí jsou tomu efektu uvyklí.
Janisova vytáhlá a hubená kavanská postava se v zrcadlových zdech střídavě protahovala a smršťovala do groteskních tvarů. Podívaná na jeho nos zvlněný do harmoniky mu naléhavě připomněla, že je tu v převleku, že si musí dávat pozor, aby se neprozradil. A díky těm zpotvořeným odrazům sebe samého, mu proletěla hlavou otázka, zda se tím, že na sebe musel vzít tu cizí podobu, nenechává pokroutit i zevnitř.
Na konci chodby se otevřely další dveře. Za nimi v příjemně zastíněném atriu čekal Diren. Janis zaťal zuby, aby nedal najevo, jak moc rád ho vidí. Když se před dvěma lety loučili, připomínal Diren smrtelníka nad hrobem. Zato teď kypěl zdravím. Postava se napřímila, obalila svaly. Stříbrná pokožka se měkce leskla. Hezky tvarované rty se kroutily v úsměvu. Stejně jako jeho vojáci byl král oblečený v kůži, ale v šedé. Seděl na obrubě čtvercového bazénku uprostřed dvora a skláněl se nad dýkou, kterou brousil o kamennou hranu. Janis skoro zasyčel, když viděl, co dělá. Byla to sice jen obyčejná ocelová dýka, ale broušení břitu o ne úplně rovný kámen, jí rozhodně neprospívalo.
„Ten cizinec je zde, sire,“ zahlásil jeden z vojáků. „Odpověděl správně.“
Deren vzhlédl k příchozím. „Díky, poručíku,“ zamručel a tím, jak kontrolovaně zněl jeho hlas, připomněl Ravanta. „Nechejte mě s návštěvou o samotě.“
Janis cítil, jak voják po jeho levici nervózně zasyčel a důstojník po jeho pravici si nespokojeně přešlápnul. Ještě než stačili cokoliv namítnout, král vstal. „Zavolám, kdyby bylo třeba,“ řekl úsečněji, „ale teď, sakra, oba, zmizte.“
Krenevové se neochotně odklidili a pak teprve se Diren na Janise zaměřil. Jeho oči doutnaly zájmem, když řekl: „Co udělá drak s prasaty, když se z jámy dostane ven?“
„Drak na závistivá a hloupá prasata kašle,“ odpověděl pomalu Janis. „Možná některé smete ocasem, když se odráží od země, ale jen mimoděk. Je šťastný, že se dostal na svobodu. Je pod jeho rozlišovací schopnost se prasatům mstít.“
Diren zamžikal, potřásl hlavou a rozevřel náruč. „Hej, agente!“
Zatímco se objímali a plácali po ramenou, Diren zahrnul Janise kaskádou štiplavých poznámek. „Vypadáš fakt strašně! Dokonce i na pohmat jsi jinej. Místo svalů jenom guma. Hrozná rasa, tihle kavani. Nemnoží se náhodou dělením? Nezůstane ti to napořád, že ne?“
Janis vůbec nestíhal reagovat, jak ho Diren tou verbální erupcí zaskočil. Takto ho neznal. Uvolněně se rozesmál. „Zato ty vypadáš naprosto skvěle, můj králi.“
„Opravdu?“ štěkl Diren a teprve tehdy se do jeho hlasu vetřel nádech křeče. Chňapl Janise kolem ramen a vedl ho přes atrium do protějších dveří. „Opravdu jsem tvůj král?“ zasyčel. „Agenti Aliance jsou přece mimo systém. Dva roky od tebe nepřišlo ani hovno. Myslel jsem, že ses na nás vykašlal. Že ses zapojil do záchrany světa. Mimochodem, ta vymoženost s mizením smrtelníků už se dostala i na Teneris. Lidé se ztrácejí při práci na poli, v kuchyni, na tržišti. Co vím, zatím se jich vypařilo několik desítek, ale pořád to pokračuje. A hádej, kdo za to může?“
„Předpokládám, že krenevové,“ uchechtl se Janis.
„Ty,“ usadil ho Diren. „Znáš to, nejlíp zabírá to nejjednodušší vysvětlení. Mezi smrtelníky se šíří fáma, že je trestáš za to, že tě chtěli upálit. Ty prosté duše se modlí k sahíjinům, aby se u tebe za ně přimluvili. Takže, drahý prasynovče, už se nad nimi konečně smiluj.“
Janis si zoufale povzdechl. „Uvidím, co se dá dělat.“
Vešli do pokoje zařízeného jako pracovna. Stál tam pracovní stůl a židle a kolem stěn nějaké skříně, kanape a sada tří pohodlných křesel, ale další polovina místnosti vyhlížela hodně netypicky. Na hustém sytě modrém koberci byly nastlány hromady polštářů a všude se povalovaly míče nejrůznějších velikostí. A uprostřed koberce na nízkém stolečku stála komplikovaná stavba hradu sestavená z různobarevných kostek. Když Diren viděl, s jakým údivem si Janis to aranžmá prohlíží, mávl rukou: „Hrací koutek našeho syna. Trepena mi ho tu nechává, když už si s ním neví rady. Teď ho má naštěstí u sebe v ateliéru. Ve Wobernu, to je osada severně odtud, má dílny, kde navrhuje a vytváří boty. Krenevové jsou z nich úplně hotoví.“
„Nevěděl jsem, že máte syna,“ zablekotal Janis, když se posadili. „Ve městě jsem viděl Ternaka s jeho synem. Vypadali spolu… dobře. Nemohl jsem se s ním ani pozdravit, chápeš. Ale k tomu, na co ses ptal: Je pravda, že agenti jsou mimo systém. A platí, že není zvykem, aby se hlásili ke své rodině. Ale já takové tanečky nehraju. Jsi můj král a doma jsem tady. Na Tenerisu. Ne na satelitech a už vůbec ne na Leno-o-vinu. Vedení Aliance razí názor, že agenty během výcviku nemá nic rozptylovat. Neměli jsme dovolené se vzdalovat. Zprávy o Tenerisu jsme lovili z oficiálních materiálů, a bylo jich poskrovnu, ale i za ty střípky jsme byli vděční. Stačilo vědět, že nejste v maléru a hned nám bylo líp. A to mi připomíná, že tě Trsuah pozdravuje.“
Diren se usmál. „Jak se má? Strašně mi chybí. Moc bych si přál, aby se jednou mohl vrátit. Vyřiď mu, že s ním nikdy nepřestanu počítat.“
„Má se fajn a vyřídím. Trávíme veškerý čas spolu. Studium si docela užíval a myslím, že ho to u Aliance baví mnohem víc než kariéra démona Bolesti. Často o tobě mluví. Zuřil, že nemohl přijít se mnou, ale jeden z nás musel zůstat v místě mise. Ale slibuju, že najdu způsob, jak by se sem mohl dostat. Aspoň na skok. Ostatně, já se taky nemůžu dlouho zdržet, protože kdyby prasklo, že tu jsem, skončím aspoň na rok v base.“ Po té, co ze sebe Janis všechno vychrlil, se rozpačitě odmlčel. Něco důležitého tu bylo, co ho zneklidnilo. Jak byl rozhozený ze všech těch nových věcí kolem, nemohl si vzpomenout, oč šlo.
Diren předvedl znechucenou grimasu. „Nebudu to lakovat na bílo. Ty dva roky byly jak pád střemhlav do Launiny tlamy. Dlouho jsme přešlapovali na místě, protože jsme se nemohli z té svobody vzpamatovat. Každý tady byl přesvědčený, že nás sahíjinové dlouho na pokoji nenechají. V prvé řadě se tu začali ochomýtat smrtelníci. Nejdřív tajně, pak oficiálně. Poselstvo akezonského krále Gwena přineslo výzvu, abych se dostavil do Akezonu a složil Gwenovi lenní přísahu. Kewendonci se s tím nesrali a rovnou přitáhli s vojskem. Gwenovi jsem vzkázal, ať si vylíže prdel, kewendonce jsem rovnou vypráskal. S vědomím, že to sahíjinové můžou použít jako záminku k persekuci. Taky, že to zkusili. Smrtelníci na nás žalovali skrze církevní autority a Sebass, Emdewon a Seneda se toho s potěšením chytili. Skučeli u Tyneona, že jsme proti smrtelníkům použili nepřiměřenou brutalitu. Tyneon mě zavolal na kobereček. Takže jsem odletěl do Jingivonu a nechal si umýt hlavu,“ Diren si povzdechl a zakoulel očima. „Nejsem moc dobrý diplomat a byl jsem na krajíčku s nervy, protože Trepena měla každou chvíli rodit. Naštěstí tvá matka, Henrex, Ixona a Mreon to obvinění uvedli na pravou míru a Tyneon uznal, že jsme žádnou dohodu neporušili.
Když bylo toto zažehnáno, narodil se Ravens, což přineslo jisté uklidnění, ale ne nadlouho. Brzy jsme se začali rvát mezi sebou. Šlo o koncepce a strategie a podobné blbosti. Kresen chtěl budovat vlastní zbrojní průmysl, zatímco Genira s Ternakem tvrdili, že stačí otevřít ten starý diamantový důl v Pochmurném údolí, a můžeme zbraně nakoupit od bredeonských. Vrentis řval, že on žádné plundrování hlubin nedovolí. Do toho ječel Šerban cosi o ochraně lesních zvířat. No prostě se hádali o každou blbinu a já je musel rovnat a hlavu jsem měl jak škopek. Někdy v té době přišla Trepena s tím nápadem. Přiměla Kresena, aby nakreslil plány sídelního města. A rozhádaní krenevové, když uviděli první návrhy, zkrotli. Byli jak vyměnění. Vrentis, Kresen, Šerban, Ternak a ostatní měli najednou potřebu s tím pomoct. Všichni chtěli stavět, ale s magií, nám museli pomáhat jiní. Trepena povolala otce z Riiberionu a strýce z Mizeonu. Pomohly Ixona s Grewinou a dokonce i ten pazgřivec Henrex se zúčastnil…. A taky se objevil syn strýčka Siora až z Robustuy, Ginian. Shodou okolností je architekt. Pod jeho odborným vedením jsme Trajanis postavili za tři měsíce.“
„Co?“
Diren se škodolibě uchechtl. „Ach tak, neuvědomil jsem si, že pro tebe je to překvapení. No, naše hlavní město se jmenuje po tobě. Vyrovnej se s tím.“
„To nebyly žádné lepší návrhy?“ naježil se Janis. „Třeba Qleinsea? Nebo Rawensov?“
Král naklonil hlavu na stranu a rošťácky se zašklebil. „Ale jasně. Byly tu mraky návrhů. Dokonce se schylovalo k další sérii rvaček, ale když Trepena přišla s Trajanisem, bylo rozhodnuto. Jméno míšence plného rozporů, úpornosti, mazanosti i nadějí se jevilo přijatelné pro všechny.“
„Nadějí,“ opakoval toporně Janis. „To mi připomíná ti říct, že žezlo jsem ještě nenašel. Zatím nemám ani náznak. Ale ani mě nenapadne to vzdát.“
„Cením si toho,“ přikývl král.
„Teď, když nás pustili do terénu, budu mít volnější ruce. Nevím, jak dlouho to potrvá...“ Janis se zarazil, když si konečně uvědomil, co ho celou dobu zneklidňuje. „Jak jsi věděl, že přijdu? Použil jsi to heslo. Nerozumím tomu. Jedině, že by Trepena začala zase věštit. Slíbila, že do Pravděpodobnostního pole ani nepáchne. Uvědomuješ si, jak riskuje?“
Diren se zatvářil nešťastně a neklidně se v křesle zavrtěl. „Ne. Trepena s tím nemá nic společného. Kdykoliv na ni to nutkání přijde, recituje básničky přesně tak, jak jsi ji to naučil. To náš syn.“
„Perweonova prdel!“ zaúpěl Janis a chytil se za hlavu. „Jestli to někdo zachytí, budou to hodnotit stejně, jako kdyby věštila Trepena! Kolik mu vůbec je?“
„Je mu sotva rok a čtvrt,“ šeptl Diren. „A toto je jeho třetí věštba. Ravens je na svůj věk moc chytrý, ale zatím nedokáže pochopit, jak je to, co dělá, nebezpečné. Trepena ho učí místo věštění básničky. Ale on, místo aby věštbu potlačil, to kombinuje dohromady. Servíruje nám básničky prokládané věštbami. To je taky jediné štěstí, jinak by nám ho tví nadřízení sebrali a já bych je musel jít pozabíjet.“
Janis zavrtěl hlavou. „Znamená to, že si toho ještě nikdo nevšiml? Jak je to možné? Každá věštba přece rezonuje v pletivu prostoru, minimálně se zachytí tady, v Henrexově síti.“
„Přesně tak. A protože se v síti zachytila, Henrex ji nepustil dál. Byl u mě a chtěl vědět, co to znamená. Když jsem mu vysvětlil, jak se věci mají, uzavřeli jsme dohodu. Slíbil mi, že to už kvůli Vivon a našim příbuzenským vazbám udrží pod pokličkou.“ Diren zaťal ruce v pěst a zavrčel: „Je to docela nářez. Henrex. Hajzl, který mě roky dusil a ještě mi zabil tátu. A teď jsem mu vydaný na milost, protože jedině on stojí mezi mým synem a poskoky Aliance.“
„Byl jsem u toho, když Ravens zemřel, Dire, a přísahám, že ho Henrex zabít nechtěl.“
Krenevský král se hořce usmál. „Já vím. Přesto je pro mě těžké pokládat právě Henrexe za spojence. No, zatím to máme pod kontrolou. Doufáme, že Ravens junior se co nejdřív naučí ten hendikep zvládat.“
Janis si nemyslel, že je to přímo hendikep. On sám, ještě jako vykladač akezonského krále, do Pravděpodobnostního pole vstupoval nesčetněkrát, a nikdy žádnou katastrofu metaprostorového formátu nezpůsobil. Je pravda, že tehdy si vůbec neuvědomoval, jak šíleně je to nebezpečné. Ale nemělo cenu tím Direna zatěžovat. „Taky doufám,“ řekl a vstal. „Jsem moc rád, že jsem tě viděl, ale musím běžet.“
Diren se rovněž zvedl. „Takže… nikdo tě sem neposlal? Opravdu jsi přišel jenom potvrdit, žes na nás nezapomněl?“ Jeho hlas se třepil pochybnostmi.
„Jistě,“ přisvědčil Janis. Pokud Diren žertuje, tak docela hloupě. „Co sis myslel?“ prskl podrážděně. „Kdybych mohl posílat dopisy po fantómech, udělal bych to už dávno, ale oni nás fakt drželi zkrátka.“
„Musím ti něco ukázat,“ šeptnul král. Ale nezdálo se, že by si dělal vtípky. Naopak.
Janis byl sice na odchodu, ale smrtelně vážný výraz v Direnově obličeji ho přinutil se zastavit. Tak dobrá. Laboratotní rozbory přece nějakou dobu trvají. A Kaebi rozruch dělat nebude.
„Je to naléhavé,“ zamručel přiškrceně Diren. Přistoupil k jedné ze skříní a zatlačil na perleťový ornament. Deska dveří hladce zajela do stran. Diren se zanořil do zeleně osvícené komory výtahu a Janis ho následoval. Klesali dolů a oba mlčeli. Pak se kabina měkce zhoupla. Ocitli se v nevelké místnosti s kovovými skříněmi podél stěn. Uprostřed ležela bedna z matně černého masivního krihonitového plechu, vysoká tak do pasu. Diren odklopil víko.
Uvnitř proložené krepponovou fólií ležely štíhlé feentexové paprskomety prokazatelně vahanského původu. Muselo jich tam být nejméně padesát. Přesně takové nedávno testovali na střelnici Aliance. Nejnovější vzory zabavené vahanským pašerákům. Vysokokapacitní hračky s fantómovými zaměřovači zakázané na všech civilizovaných světech metaprostoru.
Janis se na Direna ohromeně podíval. Nevěděl, jestli má řvát, nebo mu rovnou jednu ubalit. Copak přišel o rozum? To jako chystají povstání? S takovým arzenálem by krenevové sahíjiny definitivně vymazali z dějin. Ale sami by si tím vykoledovali totální zničení, protože Aliance by to tak nenechala. To všechno mu běželo hlavou. Ale jak se na Direna rozhořčeně mračil, král jeho pohledu pevně čelil. Nevypadal, že by se potřeboval hájit. Takže to není jeho práce? „Který prase to sem dovleklo?“ zachraptěl Janis. „Copak si neuvědomuješ, že se zničíte navzájem? A kdyby to někdo napráskal, což by se určitě stalo, zařve celý Teneris!“
„Přišlo to fantómovou poštou,“ řekl dutě Diren. „Je to pět dní. Byl jsem tady v pracovně a něco psal. Zvenčí se ozvala rána. Vyběhl jsem do atria a tam, přesně uprostřed bazénku se nad hladinou vznášela ta bedna. Poštovní fantóm už se rozplýval. Ten, kdo tu škatuli poslal, musel vědět, že jedině v atriu není barák chráněný nulovým polem. Na bedně byla přilepená cedule a na ní stálo: Dobírka na objednávku, adresát: Diren, král krenevů, Trajanis.
„Nemám s tím nic společného,“ ohradil se Janis a vzápětí mu došlo, že Trajanis není jeho jméno, ale název města.
„Ale já taky ne,“ odsekl Diren. „Odtáhnul jsem to sem a celou dobu řeším, co s tím. Kdyby to tu našli, okamžitě nás obviní, že se chystáme sahíjiny vyvraždit. Taky proto jsem to absolutně nikomu neřekl. Nebylo by moudré krenevy pokoušet. Takový Vrentis nebo Šerban by byli schopní se nad tou příležitostí vážně zamyslet. Napadlo mě, že to prostě Alianci ohlásím, ale oni by tu začali čmuchat a to vzhledem k Ravensově speciálnímu daru, vážně nepotřebuju. Už jsem byl na vážkách, že to musím říct aspoň Trepeně, protože jenom ona mi může pomoct se toho zbavit.“
„Jasná provokace,“ konstatoval Janis. „Ten, kdo to poslal, tě chtěl popostrčit do války s Jingivonem. A kdybys nezaútočil, napráskal by tě, že ten útok chystáš. Musí to být někdo, komu jsou krenevové trnem v oku. Nebo někdo, kdo se bojí Trepeny. Nenapadá tě nic?“
„Taky to může být někdo, kdo nenávidí sahíjiny,“ zabručel otráveně Diren a ukázal na bednu. „Tady tím bychom je zmasakrovali raz dva tři. Potřebuju, abys mě toho zbavil, i když nečekám, že to tím skončí.“
Janis přiklopil víko. „Jo, musí to pryč a hned. Vím, kam s tím,“ škodolibě se ušklíbnul. „Bude to uložené opravdu bezpečně, za to ti ručím.“
