Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola dvacátá
Den po tom veleúspěšném hudebním představení se Janis povaloval na otomanu v salonu a četl si Bredeonské rozhledy. Trsuah se vypravil na Teneris zkontrolovat Direna a jeho rodinu. Janis si zatím užíval, že nemusí poslouchat ničí příkazy, ani nikomu dělat šašky. Dobře věděl, že pohodička na Robustue záhy skončí. Bez ohledu na to, zda se jim podaří získat Larionin pohár či nikoliv, budou brzy povoláni na základnu, aby si vyslechli memorandum o současné krizi v metaprostoru.
Z večeře se omluvil a jídlo si nechal přinést. Nezbytně ho nepotřeboval, ale jako kavan musel držet roli. Střídavě napichoval na vidličku kousky masa a kořeněné zeleniny a listoval společenským magazínem ukradeným v královnině přijímacím salonku. Časopis byl jen dva dny starý. Vytištěný na plastexových stránkách fluidními barvami z krystalu doručeného fantómovou poštou. I když se Klarisa snažila na robustuanském dvoře dodržovat tradiční manýry a dařilo se jí navozovat náladu romantické preindustriální společnosti, bez skrupulí a přesto nenápadně využívala nejmodernějších technologií a magických postupů. Janis si přečetl výsledky feretové ligy, aby měl čím popichovat Trsuaha, seznámil se s nejnovějšími klepy panujícími na dervosském dvoře, našel dokonce článek o další výstavě záclon tenerisské bohyně Senedy. Pak se s potěšením začetl do ironické recenze nejnovější Smesmechovy hry. V polovině článku časopis odložil, když si vzpomněl, že už několik dní neviděl Zefiriena. V té smršti s Radou Starších si toho ani nevšiml. Napadlo jej, že by Zefirienova nepřítomnost mohla souviset s tím, že se Ginian a Hasirian dozvěděli identitu jeho majitele. Po tom, co Janis robustuanům o Smesmechovi řekl, spíš čekal, že ze světa zmizí Smesmech. Ale co, nebude si s tím lámat hlavu, jeho se to už netýká. Stejně, jako se ho netýká, co udělá se svým životem Eryn.
A dost! Nebude na ni myslet. Jenom se tím zraňuje. Přinutil se znovu zabořit nos do stránek. Ale ať se snažil, jak se snažil, písmena mu tančila před obličejem a splývala do důvěrně známých obrysů Eryniny tváře. Zavřel oči v úsilí se od té představy oprostit, ale bylo to ještě horší, protože ji ve své představě uviděl ještě zřetelněji. Její pohled doslova propaloval. Pronikavě zelené oči dominovaly tváři, jež musela obloudit každého, ať to byl smrtelník, démon, běs či bůh. Z Eryn sálalo kouzlo, a to i když byla plná vzteku. Její vysoko posazené lícní kosti, rovný nos a pyšně klenuté oblouky obočí dokazovaly silnou vůli, zatímco plné rty se zdály být uzpůsobené k extrémním projevům vášně. Výsledek působil ohromujícícm dojmem. V tom obličeji se zračila tvrdost i skrývaná zranitelnost. Člověk instinktivně cítil, že je to tvář ženy, se kterou není radno si zahrávat. Když ji ale Janis držel v náručí, když se jí dotýkal, když ji líbal, měnila se v mazlivé a rozverné kotě.
Z marného snění ho vyrušily skřípavé zvuky z kouta. Že by myši? Tady na Robustue? Odhodil časopis a šel se podívat, co se děje. A bác ho! Stěna mezi obrazem Liliny Zlověstné v uniformě brigádního generála a zrcadlem v rámu z dervosské perleti se rozvibrovala. Omítka se vyboulila a ve stěně se rozevřela dlouhá nepravidelná prasklina. Než stačil Janis jakkoliv zareagovat, vystřelily z trhliny tenké poloprůsvitné výběžky, obloukem spadly k zemi a zavrtaly se do tvrdé mramorové podlahy, jako kdyby byla z těsta. Švihem se hmota uspořádaná z těkajících provazců přelila z praskliny ve zdi do praskliny v mramoru, až se nakonec závratně rychle přeformovala do lidsky vyhlížejících tvarů, zmatněla a vybarvila se. Během několika nádechů a výdechů stanul před Janisem Wonoden. V náručí držel velkou dřevěnou bednu obklopenou zvláštní aurou připomínající obláček tmy. Když se na ni Janis díval, cítil podivný hlad.
Wonodenovi chvíli trvalo, než kořeny, kterými se ukotvil v mramoru, vtáhl zpět do sebe. Pak se pohnul a řekl: „Přináším tu věc, jak jsme se dohodli, agente.“ Načež hbitě strčil bednu do Janisových paží. Pak kapitán napřáhl ruce nejdřív směrem ke zdi a pak k podlaze, aby škodu napravil. Záchvěv v pleteni reality, jaký magickou reparaci provázel, byl tak lehounký, že se téměř nedal postřehnout, což svědčilo o Wonodenově nevšední vybavenosti a dokladovalo to jeho precizní výcvik.
Janisovi došlo, že Wonoden zvolil tak netradiční způsob doručení proto, že nechce, aby ho s bednou kdokoliv z paláce načapal a to včetně fytobiontů.
Kapitán pohodil hlavou k pootevřenému oknu. Z parku od vzdáleného jezírka se nesl jásot dvořanů, kterým královna na dnešní podvečer zorganizovala zápasy ohnivých běsů z Korrkoy, tradičně vedené nad vodní hladinou. „Předpokládám, že chcete obsah zkontrolovat,“ řekl. „Je lepší, když je královna co nejdál, jinak by vycítila emanace.“
„Které jsou velmi specifické,“ dokončil za kapitána Janis. Položil bednu na stůl a zvědavě k Wonodenovi vzhlédl: „Neměla být z krihonitu?“
Wonoden se ušklíbnul: „To je přepravní obal. Krihonitová schránka je uvnitř.“ Podal mu lístek, na kterém byla sekvence dwentenských písmen. „Otevírací kletba. Po zapamatování zničit.“
„Jistě,“ zamumlal Janis. Odklopil dřevěné víko a vytáhl schránku ven. Kletbou podle návodu otevřel krepponový zámek a odklopil krihonitový poklop. A okamžitě odskočil, aby se vyhnul těžkému závanu drásavé a lačné temnoty, který se z útrob schránky linul.
Než víko rychle přiklopil, zahlédl uvnitř horní hranu žlutohnědého kalichu, zasypanou úlomky z lastexových ulit. Vzpomněl, že o tom četl v evidenčním zápise pořízeném galerií Modrý mrak. Schránky z lastexových mlžů slouží jako drenáž – odvádějí a pohlcují magický přetlak sálající z artefaktu, aby se nepropaloval skrze schránku do okolí a neohrožoval nechráněné osoby, případně neničil sousední exponáty. Teď si vyzkoušel, že drenáž je nezbytná. Byl vlivu té věci vystavený sotva mžik, a přesto se mu dělala rudá kola před očima a žaludek měl těžký, jako kdyby spolykal kamení.
„Nevypadáte moc nadšeně,“ řekl Wonoden.
„Ale naopak,“ zafuněl Janis. Nemohl přiznat, jak ho mrzí, že tu věc získal tak brzy. Jeho mise končí, což znamená, že už nikdy neuvidí Eryn. „Je to skvělá práce, kapitáne. Jak je možné, že se vám to podařilo tak rychle? Královna si nakonec dala říct?“
Wonoden se prkenně zasmál a zavrtěl hlavou. „To Hasirian mi pomohl. Já sám bych tu věc hledal ještě několik let, ale dědeček prostě hledat nemusel. A taky mi dal tu odemykací kletbu. Až na to Klarisa přijde, Hasirian to vezme všechno na sebe. Tvrdí, že Klarisa se s tím srovná. Prý je to nepatrná daň za to, že se zbavila Jadvininy konkurence.“
To Janise překvapilo, protože měl ještě v jasné paměti, jak na něj Hasirian hřímal, ať si po poháru šmejdí, jak chtějí, ale s jeho pomocí ať nepočítají, protože on je Robustuan, vlastenec a manžel panovnice a má své zásady.
Wonoden se z Janisova výrazu domyslel, co se mu honí hlavou a dodal: „Změnil názor poté, co jste nám tak efektně pomohli s tím zákonem. Udělal to i proto, že chce, abyste odtud co nejdříve zmizeli, při vší úctě. Mám vám vyřídit, že dědečka potěší, když se rozloučíte co nejdříve.“
„Chápu,“ zabručel Janis. „Můžete dědečkovi vzkázat, že zmizíme, jen co se ke mně připojí můj kolega. Právě teď je mimo Robustuu, ale s jeho návratem počítám zítra. Přirozeně se předtím musíme zastavit u královny, ale to snad proběhne hladce.“
Wonoden se rošťácky zašklebil. „Hlavně jí neukazujte tu bednu.“
„Žádný strach, zamaskujeme ji,“ ujistil jej Janis. Pobaveně si pomyslel, že to bylo úplně poprvé, co uviděl Wonodena se usmát. Hrdina z bitvy o Lenion a tuplovaný manžel dervosských princezen určitě není takový suchar, jakým se dělá. Janise zamrzelo, že s ohledem na svou misi a na zamaskovanou identitu nemůže kapitána poznat lépe. „Tak tedy, děkuji, kapitáne,“ řekl v domnění, že je Wonoden na odchodu.
Překvapilo ho, když se kapitán zamračil, zhluboka se nadechl a řekl: „Ještě vám musím říct něco za sebe, sire. Nevím, jestli jste opravdu kavan nebo zda si na kavana jenom hrajete, jak tvrdí Ginian. Vlastně mě to ani nezajímá. Nemám vás rád už z principu, protože pracujete pro Alianci. Nelíbí se mi, jakým licoměrným způsobem ta organizace funguje. Jak si hraje na nestranného arbitra, ale podvádí, kdykoliv se jí to hodí. Přesto vám a vašemu kolegovi dlužím poděkování. Kdybyste neintrikovali a nemanipulovali, nepodpláceli, nezastrašovali a nevydírali, Jadvininy plány na další devastaci našich svobod by se splnily. Moje ženy a děti by dál byly v ohrožení.“
„Ještě nemáte úplně vyhráno,“ přerušil kapitána Janis. „Stačí, aby někdo něco hloupého pustil na veřejnost a bude mazec. Je zapotřebí, abyste tu novelu udrželi pod pokličkou alespoň pět let, než uplyne lhůta daná k promlčení všech potenciálních námitek. Však víte. No, a kdyby se to Jadvině přece jen podařilo zvrátit a vy byste musel s rodinou utéct, obraťte se na bohyni Grewinu z tenerisské soustavy. Pomůže vám.“
Wonoden nedůvěřivě přivřel oči. „Vážně?“
Janis uhnul pod jeho upřeným pohledem a řekl: „Stačí jí říct, že vás posílá… ehm,“ zarazil se právě včas, když mu došlo, že by zmínkou svého pravého jména vyvolal jen další otázky. „Stačí jí říct, že jste vnukem její přítelkyně Seobhan,“ opravil se.
To bylo o fous, pomyslel si, když Wonoden odešel. Asi hodinu procházel sem a tam po pokoji a urovnával neklidné myšlenky. Tak to by bylo. Teď se vrátí na základnu a s plnou vervou se vrátí k hledání žezla. Diren ho bude potřebovat. Už kvůli malému Ravensovi…
Konečně byl dost klidný, aby se postaral o bednu čekající na stole. Zajistil krihonitovou schránku kletbou a strčil ji zpět do dřevěné bedny. Pečlivě si odemykací kletbu vtiskl do paměti. A v potřebě si to pojistit, sundal ze stěny obraz Zinajdy Zlověstné a hrotem leptodýky na zadní stranu zlaceného rámu to heslo vyryl. Pak bednu pomocí staré vahanské techniky zkomprimoval do velikosti videxového krystalu. Strčil si ji do vnitřní kapsy saka. Byla to hluboká kapsa a nehrozilo, že bednu vytřese, pokud sako nesvlékne a nebude ho držet za šosy.
Postavil se před zrcadlo a odevzdaně se poplácal po hrudníku, aby zkontroloval, jestli to nevypadá divně. Na levé straně saka měl mělkou vybouleninu od váčku se Střípky Sváru a na straně pravé byly patrné ostré hrany komprimované bedny, ale nijak výrazně. Vlastně si toho všiml proto, že o tom věděl. Jak na sebe civěl do zrcadla, svět kolem něj se zavlnil. Rychle se opřel o zeď. Ucítil, jak jej na zádech a zátylku svědí kůže. A sakra. Hmátl do kapsy a krychličku vyndal a hodil ji na stůl. Jakmile byla ta věc mimo jeho dosah, zřetelně se mu ulevilo, jako kdyby odhodil těžké závaží. Zadíval se na tu věc z odstupem a znovu si povšiml té hladové černoty, která z ní sálá. Bylo to mnohem méně intenzivní, než co čišelo z otevřené schránky, ale zato to vyzařovalo nepřetržitě skrze všechny obaly i drenáž. Co s tím? Má to zastrčit pod mramorovou dlaždici? Zadlabat do dřevěného obložení? Potom nesmí z pokoje ani na krok. Hm. A proč uvažuje, že by někam šel? Otráveně se zhroutil na otoman. Ležel na břichu a klel. Jasně, že by chtěl odejít. Eryn. Ještě aspoň jednou vidět ten její drzý nafrněný nos…
Jak tam ležel zabořený v polštářích, tlačil ho na srdci váček se Střípky Sváru. Pozůstatky Netrebů, které Vivonina matka, poslední netrebská bohyně Kajira, posbírala na polích a lukách Tenerisu. Vivon přiznala, že jejich prostřednictvím ještě před Jestřábí horou s oblibou eskalovala spory mezi krenevy, aby se jim pomstila za smrt své matky. Nepřímo se tak přičinila o krizi, která vyvrcholila střetem se sahíjiny a krenevskou porážkou. Vivon byla ale přesvědčená, že Střípky nejsou jenom pro zlost. Hodí se v situacích, kdy se mocní ohání pravidly, která už nepasují do nových okolností. Ostatní mají námitky, ale z pohodlnosti mlčí, aby si nekomplikovali život. Nechávají rozhodovat jiné, i když vědí, že rozhodnutí jsou špatná. V takové situaci můžou být střípky Sváru užitečné. Stačí, když je promneš v dlani a osoby v tvé blízkosti, které by jinak mlčely, dostanou odvahu se projevit, řekla Vivon, když ty kamínky Janisovi dávala.
Vyhrabal se na kolena, vytáhl váček a vysypal si několik kamínků do dlaně. Vypadaly jako neopracované drahokamy. Rudé, zelené, modré, sytě žluté i úplně čiré, ani jeden z nich neměl totožný odstín. Ohlazené o sebe navzájem se matně leskly. Zatím je použil jen jednou, když vyjednával se sahíjiny kvůli krenevům. Nebyl si vůbec jistý, zda fungovaly, protože sahíjinové měli i tak chuť se hádat. Byl k těm kamínkům zkrátka skeptický, protože z nich necítil ani závan magie. Dobré ani zlé. Protože byl Janis po otci krenev, spíše by čekal, že jemu budou střípky škodit - vzhledem k tomu, že to byli krenevové, kteří netreby vyhubili. Ale ono nic. Měl střípky v dlani a cítil se úplně normálně.
Až teď ho napadlo, že to může být proto, že mu je Vivon předala v dobré vůli a poté, co je před tím celá staletí hýčkala. Co když je právě díky tomu Janis vůči střípkům imunní? To znamená, že ačkoliv to navenek nijak není patrné, obsahují ty střípky opravdu starou destruktivní magii. Starší než Larionin pohár. Tím by měly být silnější. Jak zní obecné pravidlo fokusové magie? Starší magický subjekt přebíjí mladší. Potom je tu speciální pravidlo týkající se orientace. Magické fokusy dělíme podle účinku. Jedny působí na subjekty konstruktivně a ty druhé působí destruktivně. Nemá to nic společného s morálkou dobra či zla. I destruktivní fokus lze užít ke konstruktivním záměrům a výsledek může být pozitivní. A naopak – fokus s konstruktivním účinkem může zničit přemrštěným rozvojem či růstem celé světy. Podle speciálního pravidla fokusové magie platí, že pokud dáme do interakce předmět destruktivní a konstruktivní, jejich účinky se neutralizují. Pokud dáme do kupy dva předměty s konstruktivním účinkem, jejich pozitivní orientace se ještě znásobí. A do třetice, pokud dáme na jednu hromádku dva destruktivní fokusy, jejich orientace se obrátí v pravý opak. Je to jako v matematice. Minus minus dává plus. Střípky jsou s největší pravděpodobností minus a pohár je určitě minus. Pokud je dáme dohromady, vyjde nám z toho plus.
To znamená, že by Janis ty střípky mohl využít jako další drenáž k poháru a ještě by tím eliminoval destruktivní vliv obou artefaktů.
Překonal odpor, natáhl se pro zlověstně emitující krychličku a usadil ji mezi Střípky. Promnul je společně mezi prsty a… nic. Nasypal obsah dlaně zpět do váčku a zavázal tkaničku. Položil ho na stůl a napjatě sledoval. Nic. Žádný hladový oblak! S radosným juchnutím si strčil váček zpátky do náprsní kapsy.
Venku se mezitím setmělo. Z parku se ozývala hudba a smích. Noc bude ještě dlouhá.
Janis se neobtěžoval chodbami a vyletěl ven oknem. Snesl se na kraj jezírka, vmísil se mezi dvořany sledující finální kolo zápasů. Ohniváci elegantně levitovali nad vodní hladinou a metali po sobě plamennými koulemi. Obecenstvo každou chvíli sborově zašumělo obdivem a napětím, jak čekalo, kdy se ozve syčení ohlašující, že se jeden ze soupeřů nechtěně ponořil do vody, čímž by deklaroval porážku.
Janis se proplétal mezi davy a hledal Eryn. Nebyla tam. Ani Wonoden s Ginianem. Zdálky zahlédl Hasiriana v rozhovoru se Sana-Tonem, ale tomu pod nos chodit nechtěl. Stromista mu jasně vzkázal, že má Robustuu opustit co nejdříve. Konečně ho napadlo, že by Eryn mohla být v hospodě ve městě. Vůbec neváhal. Prostě se tam podívá. Otočil se na patě v úmyslu zamířit k východu z parku, když mu kdosi zaklepal na rameno. „Sire Ahrene,“ zaševelila Klarisa nezvykle naléhavým tónem, „mé dámy mají několik dotazů.“
Robustuanská panovnice byla oblečená v sytě fialové tunice z luxusní látky protkávané vzácnými jinádími vlasy a o něco světlejších kamaších zastrčených do vysokých holínek. Vypadala v tom mladistvém oblečení jako Erynina sestra. Jen vlasy ověnčené korunkou měla černé. Ale i kdyby si nasadila paruku, nikdo by si ji s Eryn nespletl. Zatímco královna se neustále usmívá, Eryn je setrvale zakaboněná. Klarisa ukázala na hlouček svých společnic.
„Co pro vás mohu udělat, dámy?“ otázal se Janis. Hned ho napadlo, že by se mohl s Klarisou rozloučit už nyní, ale slušnost mu velí jí nejdříve vyhovět a dopřát sluchu těm můrám.
Zasypaly ho otázkami na nejrůznější kavanské potentáty. Vypadalo to, jako kdyby Janise viděly poprvé, nebo jako kdyby nikdy předtím neměly příležitost s ním mluvit. Takže se v tom plácal, lhal a mlžil. A zatímco splétal šílené výmysly na téma podivných hygienických návyků šéfdirigenta Velkého Kavanského symfonického orchestru, usilovně přemýšlel, co to má znamenat. Došlo mu, že dámy dělají vše možné, aby jej udržely na jednom místě, zatímco královna se tiše někam vytratila.
A pak byla Klarisa zpět. Vypadala rozrušeně, i její účes vypadal divoce. Její věčně usměvavá maska byla pryč. Bez ohledu na nehoráznosti, které Janis právě dámám vyprávěl, jej královna chňapla za ruku a táhla směrem k opuštěné výstavní hale. „Kde to je?“ zasyčela, jakmile byli natolik daleko, že je mohli slyšet už jen webani.
Janis udělal nechápavý obličej, i když už mu začínalo svítat. „Co máte na mysli, madam?“
Klarisa si netrpělivě dupla. „Pohár, ty darebáku! Je můůůůj!“
Janis mávl rukou k výstavišti. „Máte na mysli artefakt, kvůli kterému zemřel váš manžel? Ten byl přece při incidentu zničen. Sama jste to prohlásila, když jsme se vás ptali. Copak on existuje ještě nějaký další?“
Vladařčina tvář se zkroutila do zoufalé grimasy. „Ty dobře víš, o čem mluvím! A já chci, abys mi tu věc vrátil! Potřebuju ji. Hned!“
„Nevím, co po mně chcete, Vaše Veličenstvo,“ trval na svém Janis.
Královna vycenila zuby. „Asi před hodinou jsem ucítila emanace,“ řekla skřípavě. „Z pokojů pro hosty. Ale teď jsem tam nic nenašla! To Hasirian! On ti ho dal! Kam jsi to ukryl?“
„Pohár bohyně Lariony byl zničen před deseti týdny, Vaše Veličenstvo“ řekl škrobeně Janis. „Přesně tak, jak jste vypověděla do zápisu. Radím vám, abyste se s tím spokojila, madam. V opačném případě budu nucen vás veřejně obvinit za paktování s desperáty z Vahanu a spiknutí proti Alianci, jehož následkem bylo usmrcení dvou agentů a také z úkladné vraždy bratrance erektiadského Rexe, vašeho manžela.“ Jak mluvil, královnina tvář stále více připomínala ledovou sochu. „Ujišťuju vás, že to udělat nechci,“ dodal smířlivě. „Dokonce si nemyslím, že jste chtěla, aby princ Rikkason zemřel. Osobně proti vám nic nemám. Naopak. Přeji vám a vaší říši to nejlepší.“
„Jedním dechem mě kriminalizujete a současně mi přejete to nejlepší?“ zasyčela Klarisa. „Ze které odporné díry jste se vyplazil, vy nechutný nosatý tvore?“
Janis se hořce usmál. „Z díry, ve které si své problémy řešíme vlastními silami. Místo abychom dělali mrtvého brouka a čekali, až je za nás vyřeší někdo jiný.“ Všiml si, že se královna mimoděk vrátila k uctivému vykání, z čehož si vyvodil, že už to vzdává. „V této souvislosti vám srdečně gratuluji k úspěšnému jednání s Radou Starších, které vyvrcholilo zásadními změnami zákona. Je to ten nejlepší výsledek, jaký jste mohla dostat, madam,“ řekl s falešným nadšením a uznale se uklonil. „Překážky vašeho setrvání na trůnu byly odstraněny a šance vaší sestry byly zásadně eliminovány. Bravo!“
Klarisa se prudce nadechla a zaťala ruce do pěstí. „Máte obrovské štěstí, agente, že s Radou a s Jadvinou jste mi opravdu pomohl. Jinak bych vás za tu drzost hodila quekrakovi.“
„Vylámal by si na mě zuby,“ odsekl blahosklonně Janis.
Královna frustrovaně vydechla a objala si hrudník pažemi. Najednou vypadala unaveně a zranitelně. „Jsem… šikovná. Mám spoustu jiných pokladů. Daleko cennějších, než ten pohár. Některé pochází z míst střežených lépe, než starý Q na Leno-o-vinu. Nemohli bychom se přece jen nějak domluvit?“
„Nemohli,“ zašeptal Janis. Jeho magické rozhraní, kterým mapoval realitu kolem sebe, se nepatrně prohýbalo, jak na ně tlačila cizí vůle. Klarisa se ho snažila zmanipulovat. A dělala to opravdu dobře. Tak nenápadně, že kdyby to netrénoval, byl by si toho ani nevšiml. Teď teprve ocenil hodiny a hodiny nácviku pod vedením lektorů Aliance.
Výraz jejího obličeje se znovu zatvrdil. „Budu ráda, když vás tu zítra už neuvidím.“
Janis se dvorně uklonil. „Ráno i s Kenisem odcestujeme.“
