Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola dvacátá druhá
Bionická jednotka zastaralé výrobní série D se pomalou chůzí přemisťovala ze sektoru une do sektoru vao v obslužném sále přistávacího depa na základně Leno-o-vin. Tento typ BJ se přestal vyrábět někdy v dobách Kvarteziánského kolapsu a na jeho vzhledu to bylo jasně patrné. Subjekt měl sice lidskou postavu - trup korunovaný „hlavou“, dvě kráčivé končetiny a dvě končetiny zakončené chápavými prsty, ale svému smrtelnému vzoru se podobal jen rámcově. Jeho vnější obal spíše než umělou kůži připomínal ztuhlou letannatovou hmotu. Oči připomínaly reflektory vznášedla. Jednorázový tyrkysový overal, který měla bionická jednotka navlečený na skeletu, neměl za cíl zakrýt intimní partie subjektu, ale usnadnit transport součástek a nářadí nebo čisticích pomůcek prostřednictvím řady praktických kapes. Na jedné z nich se skvělo velké rudě světélkující identifikační označení BJ-D-822.
Jednotka D 822 se chodbami a halami pohybovala trhaně a pomalu. V jedné chápavé končetině svírala čistící pistoli, ve druhé si přidržovala objemný levitující box s leštidly a špínu-savými fantómy. Míjela superrychle svištící poštovní fantómy, kodrcala se kolem hloučku agentů halasně probírajících feretovou ligu, potkávala mnohem elegantnější, mladší a dokonalejší subjekty svého druhu, vybavené exkluzivním trvalým dálkovým napojením na řídící centrálu základny. Takové vymoženosti bionická jednotka D 822 neměla. Asi před šesti stovkami let se jedna agilní pomocná asistentka hlavního konstruktéra základny pokusila jednotky série D modernizovat. Chtěla jim doplnit komunikační zařízení. Nepodařilo se to, protože zařízení nebylo dostatečně kompatibilní s pravěkými materiály, ze kterých byla jednotka D vyrobena. Od té doby se každý rezident základny smířil se skutečností, že poslední dosluhující kusy série D jsou na dnešní dobu moc „hloupé“. Jedou podle předem zadaného programu, a nemá smysl od nich očekávat reakce na změněné okolnosti, načež se s nimi dávat do řeči.
BJ-D-822 se nechala výtahem přenést do minus třetího podlaží a sálem plným šumících agregátů sloužících k udržení provozu přistávací haly se šinula ke skladům. Tady už bylo prázdno jako v kostele o půlnoci. BJ-D-822 přidala do kroku. Poslední úsek cesty téměř běžela, což bylo vzhledem k jejímu zchátralému stavu podivné.
Rozrazila dveře vedoucí do úzkého kutlochu zaplněného barely s pixíniem. Uvnitř na ni čekal subjekt shodné výrobní řady označený BJ-D-812. Subjekt seděl na podlaze a opíral se čelem o kolena v podivně lidském gestu, což by u příchozího vyvolalo pochybnosti, kdyby nevěděl, že osoba před ním je jeho přetvarovaný přítel Trsuah. Jen co démon zaznamenal příchozího, pružně vstal a vybafnul: „Zavřeli je na Truo-fi!“
Trajanis Grenedon, protože to on vypadal jako BJ-D-822, podrážděně zavrčel: „Jo, já slyšel totéž. Je to tu jedna velká drbárna. Neuvěřitelný. Kaebi nám nepomůže. A to jsem mu ani neřekl, co po něm chci. Jen co jsem začal o krenevech, umlčel mě. Prý můžu být rád, že mě neudá za zneužívání tvarovanu a svévolné ukončení mise. Je to prý voluntarismus nejhrubšího zrna.“
„A sakra. Vážně nás neudá?“
Janis se poplácal horními chápavými končetinami po plochém trupu. „Ne, nic neviděl ani neslyšel. Uvědomuje si, že není v nebezpečí, protože ho se mnou nikdo nemohl vidět. Tvůj nápad s těmi plechovkami byl k nezaplacení. Rachotiny těsně před sešrotováním si nikdo nevšímá.“
Trsuah si vyhrnul rukáv overalu, a žádostivě upřel oči podobné reflektorům na tvarovan kolem zápěstí. „Je to strašně nepohodlné. Už se můžu přeměnit zpátky?“
„Vidím to ještě nadlouho, sluníčko,“ houkl sžíravě Janis. „Jak jinak se chceš proplížit do vězení?“
„Za předpokladu, že ty BJ série D, co uklízejí kriminální prostory na Truo-fi, ještě nevyřadili z provozu, by to mělo jít relativně snadno,“ zabručel Trsuah.
„Relativně,“ zafuněl Janis a unaveně se opřel o barely vyrovnané podél zdi. Tvar bionického subjektu, kterým se maskoval, ho rozčiloval. Zlatý kavanský frňák, požehaný propadlý kavanský hrudník, blahořečená úzká kavanská ramena! Toto bylo mnohem horší. Věděl, že jeho ruce vypadají ve skutečnosti jinak. Ale vnější dojem byl tak přesvědčivý, že se na ty hranaté páky zakončené čtveřicí nešikovných prstů, nemohl ani podívat. A co teprve do zrcadla. Jako naschvál interiéry na základně lesklými plochami přímo hýří. Jenže jeho současné vytvarování by ho mělo trápit ze všeho nejméně. Oba jsou s Trsuahem právě teď už napůl odepsaní. Nadřízení jsou udržováni v bludu, že Agent Trajanis a jeho společník Trsuah jsou stále na Robustue. Bez ohledu, zda zadání mise splní či nikoliv, budou každým dnem vyzváni k návratu základnu, kvůli prohlášení, které chystá Triáda. Může se stát, že koordinátor vyšle na Robustuu poštovního fantóma a až to prakne, začne mazec. Naštěstí, podle toho, co se na základně šušká, se rozhodování, jak situaci s Únavou řešit, stále protahuje. Triádě to trvá podezřele dlouho a z toho vyplývá, že vedení pořád ještě netuší, co dělat. Snad ta situace ještě nějaký ten den vydrží.
Jednotkám BJ-D-812 a BJ-D-822 se podařilo úspěšně opustit komplex přistávacího depa a následně i areál s technickými halami kolem. Vzdálit se do volného terénu bylo nejtěžší, protože bionické jednotky se pohybují a pracují výhradně v zastavěném území. Na volném prostranství mezi budovami narazili na démony- mechaniky, ewoui-úředníky i na modernější bionické jednotky. Kdyby si kdokoliv povšiml, že konkrétně tyto dva subjekty řady D na základně ještě nikdy nepotkal, bylo by zle. Ale to se nestalo a Janis znovu v duchu velebil Trsuahovu zálibu v technických hračkách. S opatrností a trpělivostí, která ovšem nebyla ani jednomu z nich vlastní, se tak Trsuah s Janisem úspěšně dostali mezi oblé kopečky pusté venkovní krajiny. Tam už bylo snadné najít „slepé místo“, jak dispečeři nazývají lokality mimo zorné pole kontrolních čidel. Opět se vyplatila Trsuahova zvědavost a fenomenální paměť. Snímky umístění pozorovacích bodů v terénu základny byly oficiálně tajné i pro agenty. Trsuah se k nim dostal jen díky benevolenci lektora přednášejícího topologii metaprostoru a teď se to sakramentsky hodí.
Satelit Truo-fi zaléval oceán, z něhož vyčnívaly tři malé ostrovy. Na tom největším se rozkládal komplex nízkých staveb zapuštěných hluboko do podloží propojených chodbami a šachtami s dalšími objekty na mořském dně. Právě v podzemí či na dně bylo nutné hledat vězení se zádržnými celami a vyšetřovny. Tento svět je opředený legendami a fámami, ale všeobecně se ví, že prostory pro vězně jsou umístěné příhodně blízko podvodní klece, ve které přebývá Launa. Samotná klec vybudovaná jako krabice z tlustých krihonitových prutů oplývá rozměry menšího tenerisského města. Launa je poslední svého druhu, stará jako strach a obrovská jako kosmický křižník erektiadské armády. Biologicky je to obojživelný hlavonožec. Aliance ji využívá k popravám těžko zničitelných vyřazených agentů. Je nesmrtelná a imunní vůči jakékoliv formě magie detekovatelné v metaprostoru.
Bylo by stupidní vynořit se z portálu na souši. Tam by si neohlášené návštěvy okamžitě všimli. Proto se Janis s Trsuahem vykulili do moře a k ostrovům plavali pod vodou. Trvalo jim to několik mučivě dlouhých hodin, než se zorientovali a zamířili kýženým směrem. S velkým odstupem obepluli Launinu klec a pronikli k vstupům do podzemních tunelů pod ostrovem.
Podařilo se jim dostat do vyšších podlaží. Mapy satelitu Truo-fi se k Trsuahovi naneštěstí nikdy nedostaly. Tady mohla zabrat jen mravenčí práce. Nasadili postup, který se jim už jednou osvědčil. Přetvarovaní za dvě zastaralé bionické jednotky vyzbrojené čistidly pečlivě prohlíželi jedno podlaží za druhým. Šinuli si to typickým pomalým tempem, a aniž by reagovali na bytosti, které občas potkali, procházeli jeden sektor za druhým a „uklízeli“, co se dalo. Postupovali důkladně a systematicky, aby si strážní na jejich existenci zvykli. Nevýhodou jejich vysoce mazaného postupu byl fakt, že jim to trvalo strašně dlouho. Dalo se předpokládat, že tou dobou už se na Leno-o-vinu o jejich zběhnutí ví, ale Janis to házel za hlavu. Byl téměř šílený obavami, aby nepřišli pozdě, protože při šmejdění v relaxační sekci strážnice zaslechli, že „ten rapl z Tenerisu“ brzy dostane, co si zaslouží. A jinde se k nim doneslo, že „Launa už se nemůže dočkat“. Uklidňovalo je, že zdejší nemohou Direna popravit bez konečného verdiktu Triády, který zatím nepřichází, protože velení Aliance má starosti s „Únavou“. Postupně si dali souvislosti dohromady a zjistili, že „ten krenevský rapl“ trvale útočil na ostrahu a proto byl umístěn v nejpřísněji střežené sekci v podzemí ostrova, zatímco Ravens a Trepena jsou v jednom z výzkumných pavilonů na mořském dně. Matka i syn byli omámení cihusovým sérem a zamotaní do obalů upředených z bizárového vlákna. Tento obal je dokonale izoluje od vnějšího světa, a stejně tak jim zabraňuje jakkoliv pronikat do Pravděpodobnostního pole, i kdyby to mělo být jen ve snu.
Kokony leží jen tak na zemi ve skladu u laboratoře. Je na první pohled patrné, kdo je uvnitř, protože Ravensův zámotek je o polovinu menší než Trepenin. Z karty zasunuté za poslední pruh bandáže se dá vyčíst, že tyto subjekty již byly prozkoumány a v současnosti čekají na oficiální vyhodnocení, po kterém budou přemístěny do centrálního skladu a uloženy k dlouhodobé stázi. Až donedávna Aliance proroky zabíjela, takže to znamená změnu přístupu. Místo, aby je hodili Launě, chtějí je přechovávat v intaktním stavu pro případ, že by se někdy v daleké budoucnosti (přes všechny výhrady k jejich nebezpečnosti) přece jen hodili.
Janis s Trsuahem usoudili, že spící Trepena a Ravens nejsou bezprostředně ohroženi na životech. Nechali je zatím v tom skladišti a zaměřili se na Direna. Až po dalším týdnu hledání ho našli. Vězí v kamenné cele oddělené od chodby prostým průhledným letannatovým polem, které ani není jištěno kreponovými strunami. Zabezpečení je směšné pro jakoukoliv bytost s magickou silou. Ovšem pro osobu, jejíž magie byla zablokovaná tak, jako je tomu v Direnově případě, představuje letannatová membrána nepřekonatelnou bariéru. Strážní se navíc pojistili a zakovali Direna do řetězů, což svědčí o tom, že jej i nadále považují za hrozbu.
Krenevský král, když ho Janis s Trsuahem napoprvé spatřili, ležel bez známky života zkroucený do klubíčka u studené skalní stěny, ve které byly ukotveny hrubé řetězy napojené k jeho zápěstím a kotníkům. Cáry špinavých hader nedokázaly zakrýt tělo dorasované šrámy a podlitinami. Chuchvalce slepených vlasů překrývaly obličej a nebylo patrné, zda bdí či spí. Zdálo se, že vůbec nevnímá osoby na chodbě. Bylo těžké ho takto vidět a nic nedělat, ale Janis s Trsuahem věděli, že zbrklost by se jim tu nevyplatila. Nejdřív je zapotřebí se důkladně seznámit s režimem, který v tom sektoru panuje, aby byli schopni stanovit plán útěku. A tak sledovali intervaly střídání stráží, pracovní zvyklosti vyšetřovatelů, libůstky dispečerů a konečně manýry zdejšího velitele.
Velitel se jmenuje Hedis je to wemur. Je to krasavec a frajer posedlý sebou samým. Jako každý wemur se dokáže pohybovat světelnou rychlostí v podobě zlatého proudu paprsků. Prací se příliš neobtěžuje. Na administrativu má tři asistenty. Svůj velitelský post si užívá a svou moc si rád dokazuje prostřednicvím namátkových kontrol na pracovištích. Zaměstnanci si proto udržují dobrý přehled o velitelově fyzické přítomnosti na základně a podle toho plní své povinnosti s horlivostí větší či menší. O Hedisovi je známo, že má slabinu pro sůsí zápasy. Nijak se netají přátelstvím s majitelem otrockých stájí na Nikodemu osm, knížetem Deem. Minimálně jednou týdně se sebere a mizí na Nikodem, aby si tam vsadil na šampiona, kterého mu Deo doporučí. Takové chování může agentovi Aliance projít jedině v případě, že ho má posvědcené shůry. Zaměstnanci na Truo-fi žijí v dojmu, že jejich velitel kromě pověření k řízení vezeňské základny plní ještě další tajný úkol. Jsou přesvědčení, že jejich sebestředný, arogantní a na kažné pitomosti bazírující šéf je ve skutečnosti hrdina, který tajně monitoruje obchody kolem sůsích otroků na Nikodemu. Trsuah to okamžitě zpochybnil: Ten Hedis bude asi pěknej ptáček. Dea z Nikodemu znám dobrých tři sta let. Říká se mu „Tichý teror“, protože jedná tak nenápadně, že to jeho protivníci poznají, až když je pozdě. Je mazaný jak Merrikanská obluda. Jeho špinavý kšefty mu vycházejí proto, že má pod palcem snad všechny potentáty v metaprostoru. Neštítí se obchodovat ani se smrtelníky. Je to starý kámoš boha hazardu Floena. Dodává mu do heren to nejkvalitnější bílé maso z chovných farem. Je zajímavý i tím, že nenávidí dervosskou královnu, ačkoliv je původem dervosan. A taky se už dobrých dvě stě let notně nemá rád s tvým oblíbeným bratránkem Smesmechem. Co si udělali, to se neví, ale ujišťuju tě, že Smesmechův útěk z Tenerisu musel Dea pobavit. Dokonce se říká, že to byl právě Deo, kdo zařídil, aby Smesmech nikde nedostal azyl. Proto náš dramatický umělec harcuje z jednoho světa na druhý. Ať je to pravda nebo ne, nevěřím, že by právě Deo, kníže Tichého teroru, dopustil, aby u něj velitel Hedis špehoval. Pokud se to děje, tak jen proto, že to Deo dovolí. Janis to poslouchal a nestačil se divit. Kde ty drby stačil Trsuah všechny nasbírat? Ve světle těchto informací na něj velitel Hedis moc dobrý dojem neudělal, ale zase z toho vyplývá, že tento do sebe zahleděný wemur je pro jejich účely pravým požehnáním. Při pátrání po krenevech se Janis s Trsuahem snažili Hedisovi vyhýbat a dařilo se jim to. Zahlédli ho jen jednou a bez toho, že na ně upřel pozornost. Byla by veliká náhoda, kdyby se to stalo znova.
Jednoho dne se „prouklízeli“ z tělocvičny strážných do zbrojnice. V držácích kolem sloupů vězely dezintegrátory těžkého i středního kalibru, na policích se v označených, ale volně přístupných boxech skvěly oficiálně zakázané feentexové paprskomety. Tomu se nedalo odolat. Janis nechal Trsuaha hlídat u dveří, bral do svých čtyřprstých dlaní jeden kousek za druhým a magicky tavil trysku spojující zásobník feentexového média s hlavní. Pak se jal poškozovat dezintegrátory. Přeleštit fantómovou leštěnkou a pak – šup, roztavit mechanismus spouště. Není nad prevenci…
Kdyby chtěli osvobodit jenom Direna, stačilo by vyčíhnout první vhodnou chvíli, rozetnout bariéru, rozbít řetězy, popadnout vězně, protáhnout ho tunely na volné moře a otevřít portál. Ale potřebovali sebou vzít i Direnovu ženu a syna. Představa, že by tam ty dva nechali a vrátili se pro ně později, byla nemyslitelná a především Diren by s tím nikdy nesouhlasil.
Obří vrtule vhánějícící vzduch do větracích šachet podzemního koplexu temně hučely. Janis přeměněný aspoň na chvíli do své skutečné podoby nedočkavě procházel podél zdi a drtil mezi zuby kletby. Kde ten démon trčí?
Konečně se mu podařilo vymyslet jakž takž funkční plán a včera celou akci spustili. Janis se vydal „uklízet“ do pavilonu, ve kterém drželi Trepenu a Ravense, aby naposledy zkontroloval únikové cesty, zatímco Trsuah měl za úkol obhlídnout terén na dně kolem tunelů ústících do moře z podzemních jeskyní a najít tam místo, kam by mohli na krátkou dobu uložit dvě vzácná břemena. Dali si schůzku o půlnoci v komoře u ventilátorů.
Na tom způsobu, jaký zvolili, bylo nejhorší, že měli strašně moc času na přemýšlení. Celé dny se batolili po chodbách a mlčeli. Janisovi se snad tisíckrát vybavilo, jakou kardinální blbost udělal těsně před tím, než s Trsuahem opustili Robustuu. A snad tisíckrát měl potřebu kvůli tomu mlátit hlavou do zdi. Jak byl rozrušený a vyděšený kvůli tomu, co se stalo Direnovi, zazmatkoval a napsal Eryn dopis. Stálo v něm:
Drahá Eryn,
Bylo mi potěšením tě poznat, ale nečekej na mě, protože se nevrátím.
T
Byl v té chvíli přesvědčený, že kdyby neztrácel čas s Eryn, mohl tomu incidentu na Tenerisu nějak zabránit. V té chvíli neuvažoval jasně. Až mnohem později mu došlo, že Aliance krenevy zajala ještě předtím, než mu Wonoden přinesl pohár. Do té doby neměl žádný důvod Robustuu opouštět. A už vůbec neměl důvod jít na Teneris, když tam přece byl Trsuah. Věděl, že tím dopisem Eryn ublížil. A ještě mnohem víc ublížil sobě, protože spálil všechny mosty. Z pragmatického hlediska bude pro Eryn lepší, když ho bude proklínat, než aby pro něj plakala. Však ona se z toho otřepe a brzy najde někoho, kdo jí dá přesně to, co potřebuje. Janis skřípal zuby, jak se snažil ty odporně ušlechtilé myšlenky protlačit do popředí. Protože ve skutečnosti byl sobecký parchant toužící po tom, aby na něj skutečně čekala tak, jak slíbila, i kdyby měla čekat věčně.
Konečně se Janisovo magické rozhraní zachvělo. Podle důvěrně známé odezvy rozeznal, že se blíží Trsuah. Dveře se skřípotem zajely do zdi a Trsuah v podobě BJ-D-812 nakráčel dovnitř.
Když uviděl, že Janis už svůj tvarovan vypnul, podrážděně zabručel: „To se dalo čekat, že si ulevíš jako první! Jako kdybych tě neznal.“
„Tak co jsi našel?“ houkl Janis, zatímco sledoval, jak žádostivě se Trsuah sápe po tvarovanu, aby se konečně vrátil ke své oblíbené modré kůži.
„Žádné trhliny ani prolákliny tu nejsou. Jenom hromady kamení obrostlé korály a trsy chaluh. Na chvilku se by se v nich ztratit dalo, ale v případě poplachu prohledají ta místa jako první.“
Janis se zakabonil. „Je nejvyšší čas začít. Hedis zmizel na Nikoden už před dvěma hodinami. Jestli to budeme dál odkládat, vrátí se dřív, než…“
Trsuah se zašklebil. „Nikdy se nevrací tak brzy.“
„Ale i tak nás tlačí čas. Potřebujeme ty dva ukrýt mimo koplex dřív, než vletím pro Direna. A nesmí to být daleko odtud. Musíme to vymyslet jinak.“
Modrák si postupně přejížděl prsty po pažích a nohách, jak se znovu vítal se svým tělem. „O jednom místě bych věděl,“ řekl váhavě. „Je to proláklina. Je mělká, ale mohli bychom kokony zasypat pískem. Problém je v tom, že to místo je přímo pod klecí.“
„Launinou klecí,“ dovtípil se Janis.
„Ne, klecí pro kanára!“ Trsuah zakoulel očima. „Když vyplaveš do moře z hlavního tunelu a díváš se přímo na klec, to místo je pod tím vzdálenějším pravým rohem. Dá se tam doplazit. Na jednom místě nepřiléhá hrana klece k podloží.“ Trsuah rukama naznačil zvlněné mořské dno. „Teda ona úplně nepřiléhá skoro nikde, ale tam, kde myslím, je díra, kterou se dá pod klec prolézt, chápeš. Zdá se, že mořské dno v okolí ústí z tunelů bylo dřív stejně hrbolaté, jako je pod klecí. Protože se kolem klece stovky let někdo pohyboval, terén se vyhladil.“
Janis si vybavil, jak je klec umístěná. Je tak obrovská a těžká, že nebylo zapotřebí ji kotvit v podloží. Jen sedí na dně a ani se nehne. Pokud je pod klecí proláklina, do které se dá vlézt, mohlo by to být to pravé. V těsné blízkosti klece bývá klid. Nikdo ze zdejšího osazenstva nemá potřebu Launu sledovat, nejspíš i kvůli depresi vyvolávajícímu záření, které tvora obklopuje. A Launa se u dna často nezdržuje. Ráda plave kolem mříží ve střední výšce klece a pozoruje ryby kolem. Obava, že by Launino záření Trepeně a Ravensovi mohlo ublížit, se zdá bezpředmětná, protože jsou uspaní a chránění kokony. Horší to bude mít osoba, která s nimi bude v blízkosti klece manipulovat.
„Za takovou chvilku se neposeru,“ prohlásil Trsuah, jako kdyby četl Janisovy myšlenky.
Janis se podíval na časomíru zabudovanou ve stropě. „Jdeme na to. Pamatuješ si na svůj nový tvar?“
Trsuah udělal ublíženou grimasu a přikývnul. Načež oba aktivovali tvarovany. Bude to mnohem obtížnější, než kdykoliv předtím. Taková provokace! Taková blbost! To je tak nehorázný, že to musí vyjít!reagoval Trsuah, když mu Janis včera předestřel, do koho se který z nich promění.
Velitel základny sir Hedis a jeho starý přítel Deo, kníže z Nikodemu, se vynořili v ústí tunelu na dně a plavali k pavilonu laboratoří. Objekt dělilo od vodního živlu průhledné silové pole a při pohledu zvenčí to vypadalo, jako kdyby stavbu přikrýval obří poklop, kterým se chrání zrající sýry. Velitel přiložil dlaň na dělící membránu. Fantómová emanace se zachvěla a v odezvě na prověřený vzorec magického rozhraní se rozpustila, aby mohli velitel s hostem projít dovnitř. Vodní masy obklopující průchod do budovy drželo v odstupu silové pole. Uvnitř se velitel vyřítil na agenty hlídající v zádveří. Jako už mnohokrát předtím je seřval za laxní postoj a s odkazem na hrozící diverzní akci je poslal do zbrojnice doplnit si výzbroj o letannatové sítě. Podle toho, že velitel ignoroval vysoušecí box a ječel, zatímco z jeho oblečení crčela voda, strážní usoudili, že to s tou hrozbou napadení bude nejspíš vážné. Jen co lamentující strážní opustili objekt a odplavali směrem k podzemnímu masívu, zamířili velitel s hostem do kanceláře přednosty. Personálu, který míjeli, velitel nařídil shromáždit se v relaxační místnosti, neboť již za několik minut chce všem něco zásadního oznámit. Podřízení kulili oči. Z jejich tváří bylo možno číst jako z otevřených knih: Co mu zase přelítlo přes nos? Musí to být něco velkého, když se z Nikodemu vrátil tak brzy a ještě sebou přivedl civilistu! A jakého!
Jakmile se mírně zmatení zaměstnanci v čele s přednostou shromáždili, velitel řízně spustil: Obdržel jsem zprávy o plánovaném útoku! Chystají se na nás teroristé z Vahanu. A můžou se objevit každým dnem! Očekávám, že budete připravení a bdělí! Žádné srandičky! Žádné ploužení se jak na promenádě! Žádný bordel! Dál velitel pokračoval o nutnosti udržovat na svěřeném úseku pořádek a disciplínu, neboť časy jsou zlé a bude to ještě horší. Zatímco posluchače udivoval podrobným líčením nedostatků údržby objektu, (čímž kupodivu prokazoval, že na jejich pracovišti důvěrně zná každou špeluňku), nikoho z oslovených nenapadlo se zajímat, kam se zatím poděl velitelův civilní host.
Pak – jako kdyby už toho řečnění měl Hedis (alias přetvarovaný Trajanis Eudor Grenedon), rázem dost, přednášku uťal. Vyzval laboranty k pečlivějšímu dodržování interních předpisů a odporoučel se. U východu z budovy se ještě přísně zamračil na strážné, co se mezitím vrátili ze zbrojnice, a plaval zpět k jeskyním. Pohyboval se kapalným prostředím důstojně a nijak nespěchal. Pro uklidnění rozjitřené mysli tichounce drtil mezi zuby motlitbu k tenerisské bohyni Smrti, plamenné Grewině, kterou mu v útlém věku vtloukli do hlavy smrtelníci z jeho rodného světa. Trasa mezi laboratorním pavilonem a podzemím představovala jedno ze slabých míst plánu. Kdyby ho kdokoliv z agentů nebo pomocných sil v tuto chvíli důkladněji pozoroval, mohl by si položit otázku, proč se velitel vždy dbalý svého vzhledu skrze vodu štrapácí tak konvenčně a ještě za cenu nepříjemného smáčení, když to běžně zvládá elegantně „nasucho“ v podobě světelného paprsku.
Ale zdálo se, že nikoho, kdo se v té době pohyboval v okolí, to nenapadlo. Tak se Janis zamaskovaný tvarovanem do podoby velitele úspěšně dostal ke skalnímu masívu, vplul do zatopených tunelů a stoupal šachtami do vyšších pater, kde vodu vystřídal vzduch. Bylo by pohodlné hupsnout do vězeňské sekce portálem, ale každé narušení richotonní pleteně v těchto prostorách by spustilo alarm. Janis tedy k cíli vytrvale pelášil po svých. Od předposlední křižovatky výrazně zpomalil. Každých dvacet kroků se zastavil, aby na zem opatrně nakladl poplašňáky zakoupené v obchodě s žertovnou pyrotechnikou na Bredeonu. Byly vyrobené z tenké plastexové fólie a naplněné cibridiem. Měly tvar polštářků velikých jako nehet smrtelníka a práskaly, když na ně někdo dupnul. Taková naprosto neškodná pitomost, ale na zmatení vyhecovaných strážných bude dobrá. S mučivým vědomím, že nesmí udělat chybu, se Janis nutil ke klidu pokaždé, když v chodbách zaznamenal další živé či neživé subjety. Tlačil ho čas, přesto se pohyboval zvolna a plynule a tím klidněji, čím byl blíže cíli.
Vězeňská sekce byla hlídaná nepřetržitě a docela bedlivě. Odsouzení agenti, byli vycvičení k vynalézavosti a záludnosti a k odhodlání se bránit do posledního dechu. Strážní tu brali práci vážně, protože za vězně ručili vlastními krky. V intervalu mezi vynesením rozsudku a termínem popravy drželi delikventy v bizárových kokonech a některé pro jistotu i v hibernačních boxech. Odsud se prostě neutíkalo. Do obyčejných zamřížovaných cel tu zavírali jen civilisty a to ještě takové, kteří v sobě neměli ani špetku interní magie jako například Diren.
Stěny spojovacích chodeb byly vylámány v rostlé skále a jejich struktura a povrch se lišily podle složení hornin. Tam, kde masívem procházela vrstva měkkého materiálu, byly stěny chodeb hladké, v jiných úsecích, kde masív prokládaly vyvřelé a opětovně ztuhlé horniny, se stěny hrbatily podle toho, jak se tvrdý zkrystalizovaný materiál při ražení chodeb rozlámal. V úseku, jehož stěny byly hrbaté až tak, že si průchozí museli dávat pozor, aby se neodřeli o ostré vyčnívající kameny, Janis zpomalil. Od pancéřovaných dveří, za kterými začínala vězeňská sekce, ho dělilo jen několik kroků. Tak, jak si to předtím několikrát nacvičoval, se přitiskl do jedné z mnoha trhlin v nerovné stěně – do místa, kam všetečné fantómové čidlo nedohlédne. Vytáhl z kapsy hrst matachor, které si opatroval ještě z Leno-o-vinu. Láskyplně je promnul v dlani. Některé ukradl v experimentální dílně, ale většinu si vytvořil sám. Byly poslední a jak byl rád, že je na Robustue všechny nevyplýtval. Mrštil s nimi o protější zeď a čekal na ten mumraj.
Kuličky o velikosti třešní se po dopadu na stěnu s tupým puf odrazily, ale místo aby dopadly na zem, začaly se nízko nad zemí rozvíjet do tvarů, které by ocenili ti nejrozmazlenější špioni. Rozježené, rohaté a zubaté napůl hmotné mátohy ověnčené chapadly a trsy třásnitých tykadel, s očima obludně velkýma nebo malýma náhodně rozesetýma. Vznášely se chodbou mlaskající, chrčící a syčící, ječící a vřískající, některé dokonce vydávající zvuky podobné krátkým řízným povelům. Pohybovaly se plíživě či trhaně či roztěkaně, některé zdánlivě organizovaně, jiné zmateně narážely do zdí. Prskaly, slintaly, jiskřily, chrochtaly a dýmily. Ty nejzajímavější kousky navíc odporně páchly nebo intenzivně voněly, což bylo ještě horší.
Falešný velitel Hedis čekal. Bylo jen otázkou času, kdy blázinec přitáhne pozornost strážných uvnitř. Každý, i ten největší blbec zde sloužící by matachory okamžitě rozeznal a vyhodnotil jako neškodné. Janis s tím počítal. Předpokládal, že strážní to pochopí jako provokaci a hloupý vtip, přinejmenším se ale osobně přesvědčí, že je to skutečně tak. Každopádně by bylo divné, kdyby nereagovali vůbec.
Chodba byla plná rámusu a světelných výšlehů, nasycená smradem a dýmem. Zmatení a rámus kulminovaly, ale za dveřmi se nic nedělo. Když už hrozilo, že se mátohy brzy rozplynou, vyskočil „velitel“ z výklenku, tasil dezintegrátor a začal po fantómech pálit.
Prásk, prásk, prásk!
Výstřely subjekty proletěly, jako kdyby byly jen obarveným vzduchem, jako že i byly, a zakously se do skalnatých stěn. Zasažené fantómy se s tichým syčením rozpouštěly, kameny zasažené střelbou s duněním pukaly a drolily se na jemný písek sypající se k zemi.
Takové řádění s dezintegrátorem proti ubohým fantómům by se dalo pochopit v případě, že byste v neznámém terénu potřebovali získat přehled o své poloze a dělali si tak mezi mátohami prostor. Ale činit tak v úzké dobře zmapované podzemní chodbě bylo nesmyslné a směšné.
Přesně takový dojem potřeboval „velitel“ vyvolat. Reakce, na kterou tak dlouho čekal, se dostavila ve chvíli, kdy se první z fantómů už odebraly do zapomnění. Těžké dveře se nehlučně otevřely a ve škvíře stanul strážný. „Co to kurva…“
V té chvíli se z trhliny vynořil „velitel“ a zařval: „Popláááách!“ Zašermoval skoprnělému strážnému dezintegrátorem před obličejem a zatímco z nitra vězeňské sekce přibíhali další agenti, „velitel“ hlasem ostrým jako obvykle, zaječel: „Sůsové! Zahnal jsem je ke křižovatce. Hned na ně všichni vleťte! A nevracejte se, dokud je všechny nepochytáte! Hnéééd!“
Vzápětí se rozezněla siréna, jak nějaký iniciativní šplhoun zalarmoval dispečink. „Pohýýýb!“ hecoval „velitel“ strážné kličkující mezi dohasínajícími fantómy a rozbíhajíci se směrem, kam ukázal a kam nastražil poplašňáky.
Jeden strážný zůstal u vrat. „A vy co?“ vřískl „velitel“.
Strážný udiveně zvedl obočí. „Máme tam vězně, sire. A podle protokolu unete kverte mám přece…“
„Hrajete si na blbého, nebo jste blbec od narození, agente?“ zaječel „velitel“. „O vězně se postarám já!“ Ukázal hlavní dezintegrátoru do chodby, kam odběhli ostatní, a zařval: „Mažte!“
Když poslední strážný odběhl, vydal se „velitel“ rázným krokem k cele. Stěna chodby podél řady cel byla obložena zrcadlovými plotnami, zřejmě proto, aby se v ní zadržení mohli den za dnem pozorovat a sledovat, jak s blížící se popravou ztrácejí šmrnc. Jak Janis běžel, velitelův odraz ho zrcadlovou stěnou následoval. Hedis se pyšnil štíhlou až vychrtlou postavou. Měl ostrý nos, tenké rty a pichlavé sytě modrozelené oči. Dělal dojem elegána s dokonale upravenými zvlněnými vlasy a mléčně bílou pletí, oblečeného do parádní uniformy, obklopeného aureolou zlatavého světla, tak typickou pro všechny wemury. Janis se snažil ten falešný odraz ignorovat. Hedis se mu nelíbil fyzicky ani povahou a v jeho vypůjčeném těle si připadal jako pošpiněný.
Uááá, uááá, uááááááá! Poplachová siréna vytrvale vřískala. Zdálky znásobené ozvěnou sem doléhalo praskání poplašňáků provázené výstřely. Konečně „velitel“ dorazil k cíli. Břitem lepotýky rozřízl letannatovou membránu a sklonil se ke zhroucenému tělu. „Direne!“ šeptl. „Jsi při smyslech?“
Když vězeň nijak nereagoval, jeho osvoboditel tlumeně zaklel. Postupně odříznul plazmovým paprskem řetězy od okovů a uchopil tělo kolem hudníku, aby si ho mohl hodit přes rameno. V té chvíli se vězeň vzepjal a vrazil osvoboditeli pěst do břicha. Jak byl vězeň oslabený, bylo to sotva ťuknutí. Ale protože to přišlo nečekaně, zachránce ztratil rovnováhu a s heknutím se svalil na zadek. Diren se vkleče natáhl po dezintegrátoru, který jeho spasitel předtím ledabyle položil na zem, vyškrábal se na nohy a zamířil.
Janis udělal rozhořčenou grimasu, než mu došlo, že Diren ho vidí jako velitele Hedise a naprosto oprávněně mu nedůvěřuje. „Drak musí z jámy ven!“ vyjekl v náhlém vnuknutí. „Než se prasata vrátí!“
Diren zavrávoral a vykulil oči, ale hlaveň nesklopil. „Kdo, sakra, jsi?“ zeptal se skřípavě.
„A co takhle tvůj synoveček Trajanis?“ zasyčel kousavě Janis.
Krenevský král na Janise několik vteřin bez hlesu civěl, zatímco se na jeho tváři vystřídaly snad všechny výrazy. Janis už na nic nečekal, natáhl ruku a odsunul hlaveň stranou, a vstal. „Sakra, Dire, tlačí nás čas.“ Ukázal do chodby. „Zvládneš běžet a plavat?“
Uááá, uááá, uááááááá, vyřvávala siréna.
„Trepena a Ravens?“ vyštěkl Diren.
„Má je Trsuah. Venku pod klecí. Vyzvedneme je a zmizíme.“
