Sibiel - 4. kapitola (IV. kniha série Návrat na Mizeon)
Diriana Arci-Quinnová neklidně přecházela po pokoji, který měla sdílet s Owianou. Vůbec se jí to nelíbilo. Sestra se chovala divně. Jen seděla na posteli, civěla do prázdna a brečela. Diriana se cítila provinile, že se do ní dřív kvůli Essiovi tak navážela. Takový nudný patron! Trousí šroubky a podložky, kudy chodí, ohání se šroubovákem a smrdí motorovým olejem. Co na tom míšenci vůbec vidíš? To ti nevadí, že vaše děti budou hloupější než ty?
Essius byl možná míšenec, ale Diri dobře věděla, že žádný hlupák není. Owianu tím provokovala, protože jí záviděla, jak je díky Essieovi šťastná. Teď by Diri dala cokoliv, aby se ten pitomý génius vrátil. „Přece nemá smysl se tak trápit,“ domlouvala Owianě, „když ani nemáš jistotu, že je skutečně mrtvý. Je to vynálezce! Určitě něco vymyslel, aby tomu unikl. Uvidíš, že se tu dřív nebo později objeví!“
Ale Owiana jako kdyby ji neslyšela. Jen dál seděla a vzlykala.
Diriana si otráveně povzdechla. Ne, tady prostě nevydrží. Ona není ten správný typ. Pro pečování o zoufalou sestru nemá trpělivost ani pochopení. Ona se kvůli chlapovi trápila jen jednou. Ne že by si to zasloužil. Od té doby se zařekla, že už nikdy víc. Zpanikařila, když si uvědomila, že vlastně vůbec netuší, kde Grennon teď je. V panice ji ani nenapadlo se na něj zeptat. Tak to musí napravit. Nejraději hned teď. „Jdu za Sibielem,“ prohodila. Když jí řekli, že Sibiela jmenovali regentem, málem pukla smíchem. Její zašklíbený a věčně kritizující bratr a politická funkce? Odběhla, aniž si ověřila, že ji Owi vzala na vědomí.
„Ahoj Tvoje Blahorodí!“ křikla, když vtrhla do bratrovy kanceláře.
Sibiel ležel na pohovce a na obličeji měl položený jeden z Lennyho relaxačních polštářů. Jeho dlouhé nohy obuté v těžkých vojenských botách, provokativně přehozené přes područku, přečnívaly konec pohovky. Následkem Dirianina vpádu se s trhnutím posadil. Polštář s plácnutím dopadl na zem. „Co, sakra, chceš?“ vybafnul.
„Chci vědět, kde je Grennon,“ vychrlila se sebe.
„Grennon Arci-Kesall?“ Sibiel se zatvářil zamyšleně. „Jo, ten je v pořádku.“
„Kde?“
„V cizině. Plní tajný úkol. Nic bližšího ti říct nemůžu. Musí ti stačit, že je živý a zdravý.“
Diriana si zklamaně odfrkla. Jedno věděla jistě. Bratr by jí nelhal. „No dobrá.“ Poklidně se usadila do protějšího křesla a navzdory bratrovu otrávenému výrazu se na něj široce usmála. „Teď teda, proč jsem vůbec přišla. Chci dělat něco užitečného. Nebudu tu trčet a sušit Owianě kapesníky. Stejně neposlouchá, co se jí snažím říct. Co kdybys mě pustil za Arrakielem? Císař je mrtvý, ale Arri se z ciziny nevrátil. To znamená, že ten speciální úkol plní dál. Nebo snad ne?“
Sibiel podezíravě přivřel víčka. „To nejde, Diri. Arrakielova mise je tajná.“
Diriana vykulila oči. „Stejně jako ta Grennonova? No podívejme se!“ Podle Sibielova vylekaného zafunění poznala, že trefila hřebík na hlavičku. Grenny je s Arrakielem! Diriana se zatetelila nadšením. Teď jen Fialku ukecat. Nasadila seriózní obličej. „Každá, i ta nejtajnější mise potřebuje zázemí. A já jsem, jak dobře víš, v organizování velice dobrá. A vzpomínáš, jak se otec chechtal, když jsem si vydupala roční vojenskou přípravku? Byla to hrůza, ale teď jsem ráda, že ji mám. Klidně se můžu dát k armádě, jestli je to podmínka. Jenom mě za nimi pusť!“
Napjatě sledovala bratrovu reakci. Sibiel nasadil ten nejpřísnější výraz a řekl: „Nikdy.“
Diriana se pečlivě zahleděla na jeho tvář. Malý sval poblíž pravého koutku Sibielova rtu pod napjatou kůží jemně zacukal. Za ty roky, co bratra sledovala, si Diriana ověřila, že tím může rozpoznat, kdy je opravdu rozčilený. A tentokrát zjevně je. To znamená, že ho její návrh zaujal, ale nechce jí vyhovět, protože má o ni strach. Takže to nevzdá. Bude otravovat tak dlouho, až povolí. A vezme si na pomoc každého, kdo se naskytne.
***
Kedexin, satelit na periferii Sunisenského systému, rok po pádu Mizeonu.
Arrakiel Ysyan Arci-Quinn se prodíral hustým křovím a polohlasně klel. Tenké trnité větvičky s nepříjemným šelestem drásaly jeho oblečení, zachytávaly se o vlasy a zraňovaly obličej. Ani se nesnažil pohybovat tiše. Každé došlápnutí provázelo praskání a lupání suchého podrostu. V rukách křečovitě svíral rychlopalný kulomet typu Q s narkotizačními náboji nakoupený od bredeonských zbrojařů, protože házet v dobře hořlavém křoví magickými koulemi by proměnilo džungli v ohnivé peklo. Snažil se jít ve stopách, které po sobě Iraukai zanechali, ale už hodnou chvíli neměl jistotu, jestli tu málo zřetelnou pěšinu vyšlapali oni nebo divá zvěř. Zatímco Arrakiel postupoval terénem, shora jej sledovali vojáci jeho jednotky. Věděl, že tam jsou, ale srze hustý vegetační kryt na ně nedohlédl. Grennon původně chtěl, aby s ním šli alespoň další tři muži, Arri však trval na tom, že sám má větší naději, že Iraukai nevyplaší. Ani nevíme, kde ten jejich tábor je. Pokud tam vrazíme jako přepadové komando, první, co přitom zařve, bude ta složka.
Ach ano, složka s výsledky posledních tří měsíců měření. O tu právě jde. Složka v pěkném zářivě červeném obalu ledabyle odložená na krihonitový kufřík, ve kterém měla být zamknutá, totiž zaujala iraukaiské bojovníky natolik, že si ji odnesli. Stačila jen chvilka nepozornosti, ve které si Arrakiel zašel do stanu pro láhev s vodou, a složka byla fuč. Zahlédl už jen nahé temně zelené zadky mizící v pralese.
Když se chystali z Lankanau přesunout na Kedexin, Arri se snažil, ostatně jako pokaždé, o nové lokaci něco dozvědět. V encyklopedii systému Sunisen našel jen minimum: Kedexin – skalnatý satelit pokrytý houževnatou vegetací. Iraukai – primitivní hominidé žijící na zalesněné severní polokouli Kedexinu. Kdyby tam alespoň napsali: Primitivní, ale velmi mazaní hominidé pasoucí po předmětech sytě červené barvy, byl by ostražitější. Teď je pozdě sypat si popel na hlavu.
Ty poslední výsledky naléhavě potřebuje, protože se po úmorně ubíjející sérii pokusů konečně dobral k nějakému pokroku. Arri při každém otevření průrvy studoval nejen nitro kapsy, ale i její okraje. Zaznamenal, že v místě, kde se lokalita stanoviště otírá o cizí realitu jím otevřené hyperprostorové kapsy, se okraje třepí. A všimnul si, že v sousedství lokací s nedávno narušeným richotonním pozadím se lemy třepí mnohem více. Mapu starých anomálií v richotonním pozadí poslala Arrimu Izzel. Odmítla sdělit, od koho ji získala, ale dalo se předpokládat, že něco takového může pocházet jedině z databází Aliance. Popravdě, Arrimu by bylo fuk, i kdyby ta mapa pocházela od červivých besinských gragů, protože její porovnání s jeho vlastními výsledky přineslo průlom. Pokud by se odlišná kvalita třepení lemů u historických a u nově otevřených trhlin potvrdila, mohli by snížit četnost pokusů a markantně koncentrovat zájmový prostor. Mohli by pokrýt mnohem větší oblast za kratší dobu. Ke konečnému vyhodnocení Arri doposud neměl dostatečně početný soubor. S výsledky posledních měření se už do porovnávání pustit může. Proto musí tu červenou složku dostat zpět.
Náramkový počítač zapípal. Přiložil si zápěstí k ústům: „Něco nového?“
„Asi sto metrů před tebou vidíme skrz ty děsné větve nějaké skály. Mohla by tam být voda. A tam, kde je voda…“
„Může být vesnice,“ dokončil Arri.
„Spíš opičí pelech,“ uchechtl se Haren. „Běž pořád za nosem, budeme tě sledovat.“
Arrakiela varovalo jen slabé zasyčení. Na hlavu mu dopadla těžká hustě pletená síť z rostlinných vláken a celého jej obalila. Museli ji potřít nějakým lepidlem, protože přilnula ke kůži, oblečení a vlasům, dokonale znehybnila obě ruce i s kulometem. Páchla tak ostře, že se Arri s dávením svezl na kolena a jak neudržel rovnováhu, svalil se na zem. Tím dal asi pokyn k útoku. Vypukl randál. S nadšeným řevem a skučením do něj Iraukai začali bušit klacky. Tolik k ohledům, když prve nechtěl použít ohnivé koule.
Jak na něj skrze rostlinnou síť pršely rány, došlo mu, že ta past jen zkoncentrovala pocity, kterými je poslední měsíce vláčen. Bezvýchodnost a beznaděj. Vztek a křivda. Stesk a zoufalství. Proto se na každého mračil, a proto v hotelích a pronajatých domech ostentativně vyhledával samotu.
Jenže na rozdíl od situace s klopotným hledáním Rawanta, na rozdíl od ztráty Keren a Ysyana, tragické smrti císaře, Trixena a houfu dalších, tuto jednoduchou pastičku rozlousknout dokáže. Bez ohledu na to, že do něj zelenokožci dál tloukli jako do flákoty, Arri zklidnil dech a zkoncentroval vůli. Soustředil se na své oblečení, kalhoty a bundu z krodoší kůže. Vybudil interní magii a zapálil povrchovou vrstvičku apretury, kterou byl oděv ošetřený proti vlhkosti. Rostlinná síť okamžitě vzplála. V okamžiku, kdy se Arri změnil v ohniváka, odhazovali domorodci klacky a s jekotem pelášili do houští. Jakmile na mýtince Arri osaměl, uhasil se a shýbnul se pro onu pěknou červenou složku, která se tak výrazně vyjímala v šedozeleném chrastí. Měl sakra štěstí, že ji Iraukai ve zmatku upustili.
***
„Nemohl jsi počkat, až k tobě sletíme?“ rozčiloval se Haren, jakmile doletěli zpět do tábora. „Co kdyby si ty soubory odnesli s sebou?“
„Taky mohly ty složky od tebe chytit,“ dodala škodolibě Mia.
„Počítal jsem s tím, že je vyděsím,“ zamumlal Arri s očima přilepenýma na stránky ve složce. Vypadalo to, že tabulky jsou všechny. „Pokládali tu složku za fufu a věděli, že je moje. Tím ohněm jsem jim dal najevo, že je ta složka stejně nebezpečná jako já a že by jim mohla zapálit zadky.“ Konečně složku zavřel a podal ji Keinonovi, který se pro ni natahoval.
Keinon nakrčil nos: „Fufu?“ podivil se, zatímco vracel složku do krihonitového kufříku. Sibiel Keinona a desítku čerstvých mužů převelel k Arrakielovi teprve před týdnem, aby vystřídali předchozí jednotku.
„Tak tomu říkají na Filedě,“ uchichtla se Mia. „Riiberioňané používají výraz vrrzau a Pozemšťané zase škapulíř. Je to předmět oplývající magickou mocí.“
Major obrátil oči v sloup. „Fufu,“ prsknul. „To si teda budu pamatovat.“ Máchl paží k plácku, na kterém jeho muži právě strhávali a balili stany. „Za hodinku budeme připravení se přemístit na Turess.“
Arri spokojeně kývnul. Byl rád, že tady dnes končí. Týden na Kedexinu bez tekoucí vody a toalet opravdu stačil. I když pracovali v odlehlých a pustých lokalitách, většinou se na noc vraceli na nějaký „slušně“ vybavený svět. Jenže právě Kedexin byl poblíž trasy hlídkových člunů Aliance a nestálo za to na sebe dvakrát denně upozorňovat otřesy v richotonním pozadí, když stabilitu prostoru už tak dost narušovali zkušebními průrvami.
***
Jejich patnáctičlenná skupina se postupně protáhla portálem. Přistáli přímo na terase u velkého venkovského jednopatrového stavení. Dům byl částečně zapuštěný ve svažitém terénu a do krajiny se předváděl pěkným malovaným štítem. Široko daleko se rozprostíraly zelené kopce, na kterých stříbrně svítily nafukovací přístřešky pro obechy, menší příbuzné mizeonských krodochů. Na obzoru se vypínaly ostré horské štíty. Tam v nepřístupných skalách zítra načnou další sérii pokusů.
„Pěkný statek,“ libovala si Mia. „Diriana ho našla v seznamu rezidencí, které nabízí tupi-iranská realitní kancelář,“ řekla Arrimu. „Ani jsem nevěděla, že Bredeonci kšeftují s domy na světech mimo jejich systém.“
„Ti jsou jak skollská chřipka. Taky prosáknou všude,“ uchechtl se jeden z vojáků.
„V prospektu stojí, že se tu dřív pěstovala réva a lisovalo víno,“ nedala se vyrušit Mia. „Potom začala zdejší vláda masivně podporovat průmyslovou výrobu alkoholu z aeronických řas, a majitel to přebudoval na penzion.“
„Hm, ty řasy jsou pěkný svinstvo,“ zabručel ponuře Keinon. „Místním se jejich šlechtění trochu vymklo. Přemnožily se jim hlavně ty obojživelné odrůdy. Létají ve větru a napadají všechno, co se hýbe. Zapouštějí vlákna hlavně do tělních otvorů.“
„Fůůůj,“ zašklebila se Mia. Toto v prospektu asi napsáno nebylo.
„Nebezpečí hrozí jenom při bouři,“ ozval se Haren a konejšivě objal Miu kolem ramen. „Vítr je přináší v chuchvalcích od jižních slatin. Domy i ty salaše tam na kopcích mají filtrační systém. Když jde do tuhého, dají se hermeticky uzavřít.“
Jedno z oken v podkroví se otevřelo. Objevila se v něm rozesmátá Diriana. „To je dost, že jste tady!“
Arrakiel následoval Keinona dovnitř. Sotva vešli do prostorné haly s velkým krbem, pohodlným nábytkem a stěnami obloženými dřevem, prosvištěli kolem něj Haren s Miou. Vyběhli po schodišti a za chvíli se ozval sestřin zvonivý smích, jak se s nimi vítala. Arri si na tuto novou pohodovou Dirianu pořád ještě zvykal. Jako kdyby po pádu Mizeonu rozkvetla, zatímco ostatní chodili s červenýma očima. Tajně dedukoval, že příčinou Dirianiny dobré nálady je Grennon, který je teď, po smrti svého neblaze proslulého otce Seena, konečně volný a může si chodit, s kým chce. Ti dva spolu sice pořád nemluvili, ale o to víc po sobě pokukovali. Docela zábavně.
Horší je to prý s Owianou. Ty dvě jako kdyby si vyměnily role. Arri nejmladší sestřičku od pádu Mizeonu neviděl, protože měl z bezpečnostních důvodů zakázáno se k Maharáví byť jen přiblížit, ale stačilo, co se mu doneslo. Nikdo neměl Owianě za zlé, když pro Essia truchlila. Ale daleko méně pochopení pro ni měli později, když se profláklo, že Essius není mrtvý, ale že se přidal ke stoupencům Padlých. Taková lapálie. Owiana odmítala připustit, že by její manžel mohl být zrádce. Popravdě, i Arrimu se to zdálo přitažené za vlasy. Essius, tak jak jej poznal, nepatřil k typům, co snadno mění kabát. Kdo ví, jakým způsobem ho přinutili? Byl si jistý, že Essius debhátarům nasliboval, co po něm chtěli, aby si tím vybudoval příležitost k útěku. Každému, kdo byl ochotný ho poslouchat, Arri tvrdil, že Essius z Mizeonu jistojistě uprchne. Jenže pak Essia oženili s raisi Renonou a korunovali králem. Dny ubíhaly a nic. Na záběrech pořízených bredeonskými videxáky bylo vidět Essia zcela svobodně a bez doprovodu poletujícího nad staveništěm v Kernoku. Kdyby byl neutralizovaný, nebyl by toho schopen. Tehdy Arrakielovy naděje pohasly a Owiana se dala slyšet, že by bylo lepší, kdyby byl Essius mrtvý.
Pozdě večer, když už se většina vojáků odebrala do pokojů, seděl Arrakiel u krbu a zíral na plápolající polena. V mihotání plamenů viděl Kereninu bledou tvář. V duchu slyšel její pronikavý hlas: Už nikdy, nikdy, nikdy se s tebou nevyspím, ani kdybys měl tisíc takových lejster! Tak na něj ječela poté, co ji Brigius z politických důvodů za Arrakiela provdal. Byla zrudlá vztekem, zpocená, a tak krásná…
Zaťal zuby, aby udusil vzlyk. Vztek, žal, touha a bezmoc se v něm mísily. Co asi teď jeho malá dračice dělá? Možná, že uložila jejich syna ke spánku a teď taky sedí u nějakého krbu. Myslí na něj? Mají vůbec draci v palácích krby? A jak asi vypadá postel pro dráče? Možná, že malí draci spávají v pelíšku podobném tomu, jaký má Atesiova xira. Nebo na bidýlku? To je blbost. Arri si předsevzal, že se na to zeptá Harena. Ten by to měl vědět.
Z hloubi domu zaslechl hluboký a uvolněný mužský chechot. Kdosi ještě zkysnul v herně. Vojáci byli z herny, posilovny, promítacího sálu a sauny nadšení. Jo, budou tu jako na dovolené. Arri byl za ně rád, protože zařazení do speciální jednotky jim nezáviděl. Koho by bavilo dělat chůvu smůlou ulepenému Arci-Quinnovi?
Když se dozvěděl, že po něm Dorreson pase a proč, skoro z toho přišel o rozum. Tak ten pazgřivec by chtěl Keren? Ne, to nedovolí. Pocítil živočišnou potřebu proti němu vyrazit. Nepomáhalo, když na něj Grennon křičel, že leze generálovi do chřtánu a že pokud se dá zabít, udělá přesně to, po čem Dorreson touží. Uděláš z Keren vdovu. O to dříve ji znovu provdají. Než ho vojáci svázali a neutralizovali, tvrdě se s nimi porval. „Rozumné“ argumenty ho nezajímaly.
Potom se objevila Padeara Arci-Fezzielová s oznámením o pádu Mizeonu a poselstvím od Sibiela. Zpráva otřásla každým. Vyvolala zmatek. Všichni to chtěli zabalit a vyrazit na Maharáví. Padeara jim to zarazila, ale slíbila, že se osobně postará, aby každý arcidémon z jednotky dostal informace o rodině co nejdříve. Budiž jí ke cti, že to skutečně zařídila.
Na Arrakiela to zkusila jinak: A co tvůj úkol tady? Co tvůj slib? Zatím jsi Rawanta nenašel.
Ó ano, dlužil Rawantovi. Ale jakmile ho najde, už ho nic nezastaví. Kašle na Dorresonovy ostré zuby. Půjde na Erektiad a svou ženu a syna si vybojuje zpět.
***
