Sibiel - 18. kapitola (IV. kniha série Návrat na Mizeon)
(Essiovy konspirace)
Palác debhátarů stál v místě sídla bývalého císaře. Byl postaven na umělém pahorku z velkých křišťálových bloků nalámaných v posvátném lomu. Kolem budovy se vinul umělý příkop naplněný ewariem, ve kterém se vznášely jako pěst velké medúzy ze systému Nokran, jejichž žahnutí je prý hodně nepříjemné i pro arcidémona. Ke vstupu se nad příkopem klenula křišťálová lávka vyztužená krihonitem. Věnčila ji nízká masivní zídka, ve které byla s několikametrovým odstupem zakotvena krihonitová oka s řetězy, na kterých se vzpínali hodně nevrlí sůsové. Pokud jste se chtěli dostat dovnitř se všemi údy, bylo radno se obrnit magickým krunýřem. Řetězy byly tak dlouhé, že i když jste kráčeli uprostřed, sůsové vám mohli chňapat po kotnících. Běžní raisi ani obecní démoni se tak skrze lávku do paláce nedostanou. Co by tam také dělali, když by debhátary stejně neuviděli, ani kdyby o ně zakopávali?
Essius na vlastní oči zažil, jak jednoho horlivého věřícího sůsové roztrhali na kusy. Ten blbec tam neměl co lézt, bručel Huat.
Essiovi se to sice nelíbilo, ale to bylo asi tak všechno. Byl u toho, když debhátarové palác plánovali a když Huat – pán větru - tu hezkou vítací uličku vymyslel a nakreslil. Už tehdy Essius Huata upozornil, že lávka je příliš úzká a místa, kam chce řetězy ukotvit, jsou příliš blízko u sebe. Tvrdil, že s takovou se sůsové vzájemně sežerou. Huat ale trval na svém. Takže první šestice sůsů, kterou Huat od vahanských otrokářů objednal, se skutečně natolik navzájem potrhala, že je museli shodit do příkopu. Nevadí, medúzy chtějí taky žrát, komentoval to dobromyslně Grom. Noví sůsové přivázaní ve větším odstupu už na sebe vzájemně nedosáhnou. Jsou vykastrovaní a dokonce i jejich řetězy jsou o něco kratší, ale nebezpečí pro zvědavé věřící se o mnoho nezmenšilo.
Essius zabalený do magického štítu klidně zhluboka dýchal, když po lávce kráčel. Sůsové vzpínající se na řetězech byli tak blízko, že cítil jejich sladce páchnoucí dech. Z jejich syčení a cvakání zubatých čelistí si nic nedělal, protože jemu ublížit nemohli, pokud by ovšem nebyl zfetovaný cihusem a nenechal by se rozžvýkat na malé kousky. Přesto ho jímal děs z toho, co těm tvorům udělali. Manifestace bezohlednosti a absolutní moci řvoucí na všechny, kdo mohou slyšet: Dívejte se a bojte se, čeho jsme schopni! Pokud nebudete poslouchat, můžeme to udělat i vám! Jak šel, klopil zrak, aby se těm kdysi hrdým tvorům nemusel dívat do sytě tyrkysových očí. Udělal to jen jednou, a to sakra stačilo. Pod divokou vrstvou nepříčetného vzteku cítil zoufalství a trpkost. Předtím, než je ve vahanských lágrech magicky pozměnili, to byli váleční zběhové. Stejně inteligentní a stejného druhu jako ti, kteří je zmrzačili. Jejich syčení se Essiovi ostře zadíralo do mozku. Přísahal si, že dostane-li příležitost, postará se o jejich milosrdnou smrt.
Konečně měl lávku za sebou. Otočil se a kývnul na Twena a další čtyři poskoky, kteří zůstali na její odvrácené straně a s nábožnou úctou na něj zírali. Věděl, že na něj budou celou dobu čekat. Tajně doufal, že to nepotrvá dlouho. Byl rád, že se dozví, co nového mají debhátarové v plánu, ale na druhé straně ho jejich nebetyčná arogance štvala a – proč to nepřiznat – i děsila. V jejich případě dostával pojem „bohorovný“ přesně „ten“ význam.
Široká perleťová vstupní vrata se zamihotala a zmizela. Jakmile Essius otvorem prošel, opět se zhmotnila.
***
Když vešel dovnitř, stejně jako pokaždé se pod náporem jejich syrové moci zapotácel. Dokonce se zdálo, že i vzduch je tu mnohem hutnější než venku. Barvy a tvary interiéru se zdály nedůležité, protože je bohové měnili podle rozmaru. Koncentrace tolika božských bytostí na jednom místě činila ze sídla energetickou bombu. Stačilo by nové pány jen trochu naštvat a křišťálové sutiny by zasypaly půlku Kernoku.
„Sledoval jsem tvůj včerejší proslov v chrámu, praprasynovče, a byla to bída,“ Huatův kousavě zabarvený hlas k Essiovi dolehl dřív, než z dvorany vešel do světelného sálu.
„Díky za konstruktivní kritiku, praprastrýčku,“ odpověděl stejným tónem Essius.
Každý sedmý den v týdnu se v Chrámu debhátarů pořádá bohoslužba, při které jsou debhátarové osobně přítomní. Chrám bývá plný. Essiovou povinností je vyzývat věřící ke sdílení víry. Kázání mu připravují jiní, jeho úkolem je ho jen přečíst. Ovšem včera byl daleko víc rozptýlený než jindy. Měl hlavu plnou starostí, protože se mu stále nedaří vymyslet způsob, jak poškodit tebechety. (Bude velký problém se k nim vůbec dostat, ale jedno po druhém). Chtěl mít tu trapnou povinnost v chrámu co nejrychleji z krku a oddrmolil připravený text, jako kdyby četl návod na obsluhu strojní frézky. Ne že by to jindy bylo o mnoho lepší. On prostě nedokáže předstírat zanícení pro ideje, když k nim ve skutečnosti cítí jen odpor.
Huat se zhmotnil přímo před ním. „Jen abys věděl, proč tě bratr pozval.“ Jeho zlatě světélkující postava byla navlečená v hladkém šedém overalu, jaký nosí stíhači brussedeanské armády. Bůh tím dával najevo, že se mu v nových časech líbí.
Essius pokrčil rameny. „Chceš se dívat, jak mi bude Aisus mydlit hlavu?“ Byl z Huata zmatený. Pán větru se sice jevil stejně nabubřele jako ostatní, ale zdálo se, že má pro Essia nějakou slabost. Rád vymýšlel nové věci a často to s Essiem rozebíral. Taky se nejrychleji ze všech přizpůsobil – na rozdíl od takové Brexy, která se krátce po převratu vrátila do své staré ledové jeskyně a přerušila se sourozenci veškeré kontakty.
„To si nemůžu nechat ujít,“ poznamenal rozverně Huat.
Vešli společně do sálu. Úplně nahý nejvyšší debhátar spočíval v hnízdečku spleteném z hráškově zelených poloprůsvitných stvolů, které se mu chvějivě otíraly o kůži. Omotaný zelení se Aisus rozkošnicky vzpínal a vzdychal.
Essiovi málem vypadly oči, jakmile vyhodnotil, co vlastně vidí. Krev se mu nad tou lascivní podívanou nahrnula do třísel a vzápětí ho zalil stud. Trestuhodně dlouho trvalo, než mu konečně došlo, že ta lenoška levitující metr nad zemí je živá a nepochybně má s debhátarem intimní chvilku. Už už se chtěl otočit na patě, když ho Aisus zpozoroval. Něžně popleskal jeden ze stvolů a broukl: „Teď mě nechej, Iqui.“
Plavně se vyhoupnul ze zeleného objetí. Vzápětí se jeho tělo potáhlo jasně fialovou látkou, která se přímo před Essiovými zraky nařasila v elegantní plášť. Vůbec mu nevadilo, čeho byl Essius svědkem, ba dokonce se zdálo, že se z jeho rozpaků baví. Zelená lenoška za jeho zády se mezitím razantně měnila. Stvoly se splétaly pevně jeden k druhému, hrubý reliéf se vyhlazoval, proporce se přeskupovaly až do výsledného tvaru ženské postavy bohyně Iqui, kterou tu Essius už několikrát potkal. Bohyně hmotně vázaná ve stvolech kahabrisu na Essia koketně zamávala temně zelenými řasami, pohodila hlavou ověnčenou mírně rozcuchanými vlasy a odplula.
„…že takto by to dál nešlo. Nejsi jenom jejich král. Jsi především náš mluvčí. Nebudeš dál marnit čas s technickými nesmysly. Když si nezvládáš zorganizovat čas sám, zorganizujeme ti ho my…“
Setkání se zelenou bohyní bylo tak intenzivní, že Essius až po chvíli zaregistroval, že Aisus k němu už notnou chvíli mluví.
„Takže jsem rozhodl,“ pokračoval v litanii Aisus, „že se přestěhuješ sem a budeš se věnovat studiu historie našeho panování, abys měl tu správnou inspiraci pro kázání. Všechny texty tady na Mizeonu Rafedaxarr zničil, ale už jsme sehnali opisy z robustuanské knihovny.“
Při té představě se Essiovi udělalo mdlo. Sakra, nemůže teď přerušit svůj výzkum. A pokud by se uvolnily jeho pokoje v městském sídle Arci-Nubielů, rychle by se provalilo, že tam má poschovávané výbušniny, nehledě na jiné věci. A co jeho dílna?
„Sire,“ vydechl, „ty texty si opravdu moc rád prostuduju, ale nemohl bych si je odnést sebou? Slibuji, že příště bude moje kázání lepší.“
Aisus se zlověstně usmál. „Tobě se nelíbí vyhlídka na život s bohy, červe? Co by za to tví poddaní dali?“
Essius musel vynaložit veškerou vnitřní sílu, aby před mocí, která z Aisa proudila a která se mu bolestivě zabodávala do vědomí, nezačal třást. Takže alespoň o tři kroky ustoupil. Dál už to nešlo, protože narazil zády do zdi. Teprve teď si dokázal představit, jak se asi musel jeho prapradědeček ovládat, aby své potomky při dennodenním kontaktu nepřipravil o vlastní vůli a zdravý rozum. „Jsem taky jejich král, sire,“ namítnul krotce. „Pořád za mnou chodí s nějakými papíry a sem by přístup neměli.“ Jo, měl na jazyku mnohem peprnější věty, ale nemohl si dovolit provokovat. Musí si uchránit alespoň špetku rozumu a svobody, aby mohl pokračovat v práci, jinak se tu v tom marastu plácá zbytečně. Už několikrát měl příležitost k útěku, ale pokaždé odolal. Mnohem důležitější, než spojení s příbuznými na základně, je zničení tebechetů. Owiana není hloupá. Musí přece vědět, že její manžel není zrádce. Essius se té víry pevně držel.
„Na kralování ti stačí hodina denně. Potom se sem vrátíš,“ trval na svém Aisus. „A nesnaž se mi namluvit, že tě to na trůnu baví. Dobře vím, že většinu času jsi zavřený v té špeluňce, kde schraňuješ šrouby a matice. A když letíš na Abderanskou vrchovinu, je to stejné. Místo aby ses snažil zplodit dědice, hraješ si s rezivým železem. Ale s tím je konec.“
Essius věděl, oč tady jde. Aisus předpokládá, že pokud Essia přemístí téměř natrvalo do své bezprostřední blízkosti, tak nepřetržitým náporem své moci rozloží a pozmění jeho osobnost. Nakazí Essia svými manýry a idejemi. Míšenec arcidémona a raisi se po čase stane jeho hračkou. Byl tu sotva půl hodiny a už mu ten všudypřítomný mocenský přetlak leze na mozek. Zalapal po dechu, jak se mu z té představy udělalo zle. Horečnatě přemýšlel, jak z té šlamastiky ven, když se do toho vložil Huat.
„Máš pravdu, drahý bratře,“ řekl bůh větru. „Náš praprasynovec je mizerný řečník a nanicovatý ideolog. Ale mimo to je excelentním inženýrem. Způsob jeho myšlení a míra jeho invence je fascinující a to vím, o čem mluvím. Kdybys ho přinutil tu natrvalo zůstat, jeho tvořivý mozek by se za týden proměnil v kaši. Jeho kázání by byla ještě horší. Já bych to nehrotil. Aby se něčemu přiučil, postačí, když sem bude chodit na pár hodin denně. On už si příště dá pozor.“
Aisus se na bratra nedůvěřivě zašklebil. „Tvrdíš, že jeho mozek je pro nás cenný?“
Huat se zazubil. „Pamatuješ, jak Ryanu bavilo hrát si s bronzem? Soudím, že tento její pravnuk je stejné třeštidlo jako ona.“
***
Reverzní inženýrství ve špionážním kabátku
„Jak dlouho vám to ještě bude trvat, sire?“ Twenův tón byl sice uctivý, ale výraz jeho tváře vypovídal o potlačované nechuti.
Essius zanořený pod otevřenou kapotou se v duchu škodolibě zatetelil. „Ještě nevím. Tady ten kooperátor je oříšek. Vlastně si nemůžu vybavit, kde by mohla být ta závlačka. Je to nějaký pátek, co jsem měl v ruce technické výkresy. Pomohlo by se do nich podívat. Měly by být v dílenském archivu. Ta budova hned vedle hangáru…“
„Znamená to, že kdybyste ty výkresy měl, skončili bychom tu dřív?“
„To nepochybně,“ odpověděl nevzrušeně Essius. Ticho, které následovalo, jej přinutilo se zpod kapoty vysoukat.
Twen se opíral o ponk a koulel očima. „Kavel s Fernou se ještě nevrátili,“ řekl nakvašeně. „Nemůžu vás tu nechat bez… ochrany.“
Essius věděl, že původně Twen chtěl říct: Nemůžu vás tu nechat bez dozoru, ale usilovně se snažil, aby to Twen nepoznal. Twen nepřemýšlí moc složitě. Právě teď je otrávený, že jeho podřízení si užívají dýchánek v příjemně zastíněné zimní zahradě Hokriovy manželky, zatímco on musí být u krále, protože ten šílenec pozvání odmítnul.
„No, jasně,“ broukl Essius. „Tak tam můžeš zajít, až se Kavel s Fernou vrátí.“ Ovšem dobře věděl, že ti dva se vracet nehodlají. Určitě počítají s tím, že je král s Twenem vyzvednou, až tady skončí.
„Můžeme jít do archívu společně, sire,“ překvapil Twen. „Doprovodím vás.“
Essius sáhnul po utěrce, aby si očistil ruce od oleje a brusné pasty. „Tak jdeme.“
Cestou zaprášeným průmyslovým areálem se snažil působit klidně, i když ve skutečnosti vibroval nervozitou. Dnes se bezpodmínečně musí dostat do Trrisielova skladu a získat vzorek nebo aspoň snímek molekulární struktury materiálu, ze kterého jsou tebechety vyrobeny. Dlouho hledal řešení, které by tuto riskantní misi obešlo, ale nakonec usoudil, že mu nic jiného nezbude. Běžné výbušniny proti tebechetům nefungují. Potřebuje vědět, jakými mechanismy jsou mycely k sobě navázány, jaké kovy obsahují. Teprve pak získá představu, jak ty stroje zničit.
Přišli k archívu. Budova byla zamčená, nikde nikdo. Essia to nepřekvapilo. Toto je obyčejný technický archiv, ve kterém se uchovává dokumentace sekaček na trávu. Skutečně strategické dokumenty Trrisiel přechovává v trezoru. Essius položil dlaň do důlku na zárubních a vyslal mechanismu otevírací magickou šifru. V zámku tiše luplo. Spokojeně si oddechl, že je vše stejné jako v dobách, kdy tu pracoval. S Twenem funícím za zády vešel dovnitř. V řadách vysokých rovnoběžně uspořádaných polic vězely stohy napěchovaných složek.
„No, páni!“ vyjeknul Twen. „Dokážete to najít?“
„Bez obav,“ zamručel Essius a zamířil do jedné z uliček. Twen mu byl v patách. Asi uprostřed se Essius zastavil a začal pročítat štítky na policích. Když už začal Twen samou netrpělivostí šoupat nohama, máchnul Essius paží o metr dál: „Hledej termín vznášedlo REC006.“
Raisi se s otráveným úšklebkem přesunul a začal slabikovat nápisy ve výši očí.
„Mohlo by to být i dole,“ poznamenal pobaveně Essius.
Jamile se Twen sklonil, aby prostudoval štítky na nejnižší polici, vytáhl Essius těžké krihonitové páčidlo a vší silou praštil Twena po hlavě. Bylo zřetelně slyšet, jak kosti lebky praskly. Raisi se svalil k zemi. Takové banální zranění míšence nezabije ani nadlouho nezastaví. S vědomím, že archiv je jako jedna z mála budov zabezpečený i proti magickému průniku, tudíž i odstíněný pro pozorovatele zvenčí, Essius zformoval v mysli paměťovou kletbu a mrštil ji na bezvládného Twena. Musí jen doufat, že to udělal správně. Už není cesty zpět.
Nechal Twena tak a běžel do umývárny. Tam s pomocí modré a zlaté barvy, kterou Twenovi ukradl už před týdnem, vytvořil na svém obličeji ornamenty co nejvíce podobné těm, které byl nucen nosit v dobách, kdy Moreta ukradla jeho rodný list. Pak vyšel na dvůr.
K Trrisielovým laboratořím vedla nová betonová komunikace, po které jezdily multikáry s materiálem i těžké náklaďáky. Žádné antigravitační plošiny ani fantómy přenášející magicky zkomprimovaná břemena. Jak patrno, Trrisiel to s přechodem na technologie smrtelníků myslí smrtelně vážně. Essius cestu ignoroval a zanořil se do křovin, které rostly za budovou archívu. Prodíral se nálety ookorianů a tertenů a kryl si tvář před trnitými větvemi. Trvalo to mnohem déle, než kdyby šel po cestě, ale nemohl riskovat bezprostřední setkání s Trrisielovými démony. Ne každý si tu hledí svého. Naopak. Někteří Trrisielovi asistenti jsou docela všímaví.
Ještě štěstí, že to tu důvěrně znal, jinak by se v té džungli ztratil. Vymotal se v místě, kde sklad přilehlý k laboratoři končil. Dobře věděl, že cesta do skladu vede skrze Trrisielovu laboratoř a jediný vstup do budovy je nepřetržitě hlídaný. Essia ani nenapadlo riskovat, že bude zastaven. On se dovnitř dostane jinudy. Vysoko pod střechou byla v obvodové zdi zasazena malá větrací okénka. Když bylo Essiovi tak deset, pravidelně se tudy protahoval. Teď by tak malým otvorem neprostrčil ramena. Ale nevadí. Ještě je tu přístřešek pro ventilátory. Z něj do haly vedou skrze zeď ventilační trubky. Dveře ve zdi mezi halou a přístřeškem sice nejsou, ale v podlaze je poklop a vstup vedoucí do podzemní servisní šachty. Essius kráčel podél dlouhé šedivé zdi až k přístěnku. Plechová dvířka opatřená klasickým otočným zámkem pro něj nepředstavovala žádnou překážku. Uvnitř temně hučely obrovské vrtule vhánějící vzduch do skladu širokými troubami. Vstup do servisní šachty byl zatarasený harampádím. Essius ho odsunul a s pomocí páčidla nadzvedl poklop. Vklouzl do šachty a po železných kramlích slezl dolů. V duchu děkoval arcidémoním předkům za schopnost vidět ve tmě. Chvíli mu trvalo, než našel chodbu vedoucí do skladu.
Po boji s poklopem, který dlouho nešel odspodu otevřít, se konečně vydrápal na světlo a ocitnul se v Trrisielově skladišti. V opravdu prostorné hale se skvěly ty nejroztodivnější pojízdné stroje sesbírané ze všech koutů metaprostoru. Některé velké jako vznášedlo a jiné tak malé, že musely sloužit snad skřetům nebo dětem. Mezi výtvory z krihonitového plechu a ztuhlých letannatových vláken se nacházely i starožitnosti z mosazi, oceli a dřeva. Kdyby měl Essius čas, moc rád by si ty klenoty prohlédl, protože od doby, co tu byl naposledy, jich notně přibylo.
Z jedné strany haly k němu doléhaly zvuky strojů z přilehlé dílny, z druhé strany šumění hovoru z Trrisielovy laboratoře. Essius se opatrně kradl mezi vystavenými exponáty a horečnatě hledal tvary, které si vtiskl do paměti, když mu Trrisiel ten válečný stroj ukazoval. Nepotěšilo jej, když tři kusy našel přímo uprostřed volného středového prostranství. Stály tak, aby každý, kdo půjde z dílny do laboratoře nebo zpět, musel projít kolem. Exempláře pokrývala průhledná vrstva silového pole. Sakra, Essius věděl, že jakmile se pokusí pole narušit, bariéra změní skupenství a ztuhne na kost. S pomocí interní magie by se tím dokázal prolámat, ale nepochybně by tím spustil alarm. Vzorek odebrat nelze, tak musí stačit snímky. Sáhnul do bundy pro svůj nejcennější poklad, nejlepší molekulární skenner bredeonské provenience, který ukořistil při prohlídce sutin galerie Zhýralého umění v Kernoku. Essius ten skenner zabudoval do tubusu staré kapesní svítilny, kterou předtím vyžebral od Ewerta (ten hlupák si vůbec neuvědomil, že Essius svítilnu nepotřebuje).
Přiblížil se objektivem co nejvíce k letannatové membráně a zaměřil ho na povrch tebechetu. Stroj tvarem nejvíce připomínal mořského ježka. Z kompaktní kulovité základy vyčnívaly trny. Nebyly všechny stejně dlouhé a mohlo jich být tak dvě až tři stovky. Bylo jedno, na kterou část se Essius zaměří s ohledem na to, že agregát nemá uvnitř žádné součástky. Není to stroj ani živý tvor. Je kompaktní, jak se mu Trrisiel neprozřetelně pochlubil. Znamená to, že jeho funkce a schopnost reagovat souvisí přímo s jeho mycelární strukturou.
Essius v rychlém sledu cvakal spouští. Cítil, jak se mu zpocená košile lepí na záda. Radost mu kazila skutečnost, že silové pole výsledky zkreslí. Ale už měl představu, jak letannatové částice ze snímků odfiltruje.
Trhnul sebou, když ho ovanul proud chladného vzduchu. Došlo mu, že někdo ve vedlejší dílně spustil ventilaci na vyšší stupeň. Natáhl krk a znovu se kolem sebe rozhlédl. Téměř nadskočil leknutím, protože zvuky brusky z dílny utichly a nahradilo je uvolněné pokřikování. Tak rychle, jak jen mohl, Essius uháněl k místu s poklopem. Dřív, než by ho mohl zvednout, se ozvaly kroky. Nezbylo mu, než se skulit pod nejbližší exponát a tajit dech, když kolem něj prošli.
Celou zpáteční cestu do archívu uháněl, jako kdyby se mu na paty věšela smečka sůsů.
***
„Klid Twene,“ konejšil kapitána Essius, když mu pomáhal na nohy. „To je tím pitomým prostředím. Úplně jsem zapomněl, že plášť budovy je izolovaný krepponem. Jednou se tu udělalo zle i Solissovi. Příště tě sem tahat nebudu.“
„Zatočila se mi hlava? Vážně?“ blekotal Twen.
„Jenom chvilková slabost,“ řekl Essius.
Twen nakrčil čelo a zkoumavě se na Essia podíval. „No, taky jsi nějaký zchvácený…Celý rudý a zpocený…“
Essius vážně přikývnul. „Ani já nejsem imunní.“ Cítil, jak mu obličej, ze kterého si před chvílí odrhnul zlatou a modrou barvu, sálá horkem.
Twen se držel za hlavu a třel si místo, kam ho před hodinou Essius praštil, ale teď už bylo zcela zahojené. „A ten výkres?“
Essius mu před obličejem mávnul složkami, které těsně předtím namátkou vytáhl ze šteláře. Místo nadpisu na nich byla jen písmena a čísla.
***
