Sibiel - 14. kapitola (IV. kniha série Návrat na Mizeon)
„Dlouho se tam nezdržuj, bratránku,“ řekl Sibiel Issakovi, když mu dopis pro Rexe podával. „Nemám dobrý pocit z toho Vikkasonova prvního ministra.“
„Vidím to stejně,“ kývnul Issak. „Chrochtal Dorreson čeká na jakoukoliv záminku.“
Sibiel si odsunul židli, hodil nohy na stůl a založil paže za hlavu. Jak to mohl Sari zvládat? Neuplynula chvilka, aby se někdo nedožadoval jeho rozhodování. A znovu někdo zaklepal. „Volno,“ zasyčel jedovatě.
Vešla Izzel. Tvářila se podobně, jako když se jí podařilo pokřivit čepel otcovy nejoblíbenější dýky, když se jí snažila vypáčit zaseknutou zásuvku. Na dlani držela malou stříbřitě lesklou krychli. Sibiel okamžitě rozpoznal magicky zkomprimovaný kus nábytku. „Co je to?“
„Trezor z otcovy pracovny,“ řekla tiše.
„To je skvělé,“ rozzářil se. „Stačila jsi ho sbalit, když jsi utíkala z Mizeonu? Ale proč mi ho dáváš až teď? Jsme tu už rok.“
Matka položila krychli na stůl a uhnula pohledem. „No, nějak mi to vypadlo z hlavy. Vzpomněla jsem si na to až dnes ráno, když jsem zaslechla Jeronese, jak si stěžuje Wrelle, že nemá podle čeho vybírat agenty na Mizeon.“
Sibiel zaklel. Jako kdyby jim všem pořád neopakoval, aby si dávali pozor na pusu, protože nemají jistotu, zda je někdo nešpehuje.
Izzel si jeho výrazu všimla a obrátila oči v sloup. Rozmáchla se rukama a vyčarovala kolem nich fialově pableskující energetickou síť. Tak dlouho, jak ji vůlí udrží, mohou mluvit bez obav. „Promiň,“ broukla. „Zapomněla jsem.“
Sibiel měl chuť říct, že škoda už se stala, ale nakonec se na to vykašlal. Něco ho na matčině zdůvodnění, proč trezor přinesla, popudilo. Ona přece nezapomíná. „Mami, promiň, ale ty na takové věci nezapomínáš. Nikdy. A matně si vybavuju, že jsem se tě krátce po exodu na ten trezor ptal. Tehdy jsi mi řekla, že na takové pitomosti tehdy nebyl čas. Zkus to vysvětlit jinak.“
Izzel rozhodila ruce. „To má být výslech? Mám právo sem tam něco zapomenout. Prostě se s tím srovnej.“ Otočila se na patě a štrádovala si to pryč.
Sibiel si nesouhlasně odfrknul. Pokaždé, když máti reaguje tak agresivně, něco skrývá. Sundal nohy ze stolu, odsunul stranou stoh listin a umístil krychličku do středu. Pak vyslal pramínek tvořivé vůle, aby trezor dekomprimoval. Krychle se zachvěla a razantně zvětšila svůj objem. Stůl pod tíží mírně zaskřípal. Teď, když trezor nabyl původní velikosti, bylo jasně patrné, že v textuře krihonitového pláště jsou zatavena drobná zrnka krepponových granulí. Díky této přísadě se z obyčejného trezoru stávala naprosto nedobytná schránka. Mohl ji otevřít jen ten, komu majitel při uzavírání povolil vstup. Kdokoliv by se pokusil dovnitř vlámat násilím, byl by skolený kletbou.
Sibiel přiložil dlaň do důlku v plášti a vyslal do místa kontaktu otevírací formuli, otcův a Razzielův válečný pokřik, se kterým se vrhali proti skollím trufnnagům v Sunisenské válce, Sha-a kvebio! aneb Štěstí přeje připraveným!
Zámek tiše lupnul. Vnitřek trezoru byl napěchovaný listinami a kazetami s nejcennějšími rodinnými klenoty. Sibiel vytáhl tlusté desky obsahující složky týkající se raisi klanu Arci-Quinnů. Stužka, kterou byly desky svázané, se mu rozpadla v prstech. Protože téměř celou plochu stolní desky zabíral trezor, rozložil Sibiel složky popsané jmény jednotlivých raisi na zem. Čtvery desky s potenciálními kandidáty odložil stranou pro Jeronese, ale tu nejdůležitější týkající se Nertega nenašel. Napadlo jej, že někdo mohl omylem vsunout listiny příslušné k Nertegovi do jiné složky. S nadávkami každou otevíral a kontroloval, zda opravdu obsahuje jen materiály týkající se osoby nadepsané na obalu. Všechno sedělo, ale Nertegovy údaje byly pryč. Vyskládal postupně celý zbytek trezoru. Prohlížel další složky obsahující soupisy rodinných nemovitostí, listiny potvrzující zápis členů rodiny do plemenné knihy císaře, údaje obchodních transakcí, zápisy ze schůzí arciknížat, usnesení císařské Rady a dokonce i zápisy Rady z dob, kdy v ní zasedal Razziel. Bylo tam všechno, co otec pokládal za natolik důležité, že to nechtěl dát z ruky. Některé listiny byly adresovány otci, jiné Razzielovi.
Nakonec Sibiel sáhl po knize vázané v temně zelené dračí kůži. Od otce věděl, že je to deník zlořečeného strýce Sarvona. Destruktiel ho získal na dražbě artefaktů asi před šesti lety. Kniha byla docela levná, protože písmo a jazyk na Mizeonu nikdo nedokázal rozluštit. Otec se později dopátral, že se jedná o starou netrebštinu – dávno mrtvý jazyk ze světa Teneris, na kterém Sarvon jako historik kdysi působil. Otec plánoval najít někoho, kdo by Sarvonovy zápisky přeložil, ale pak se stala ta věc s Arrakielem a už se k tomu nedostal. Sibiel zamyšleně přejel prsty po struktuře kožených desek s mělkými důlky, které zůstaly po vytržených šupinách. Sakra, má dost jiných věcí na práci. Měl by tu věc vrátit zpátky a nechat to spát. Ale místo aby deník vrátil do trezoru jako ostatní listiny, nechal ho nakonec venku.
Zítra má schůzku s rektorem Urbielem Arci-Nubielem z univerzity. Možná, že ten zná někoho, kdo si s tím poradí. Otec se ho určitě nezeptal, byl odjakživa proti všem Arci-Nubielům zaujatý. Jenže Sibiel po zkušenostech s Rawantem a později i s Lissariem věděl, že nemůže házet všechny Nubiely do jednoho pytle. Od Lissaria slyšel, že Urbiel odešel na bredeonskou pobočku Mizeonské univerzity právě proto, že se chtěl dostat od Morety a Trrisiela co nejdál. Po pádu Mizeonu se Urbiel objevil na Maharáví i s celým pedagogickým sborem a studenty, kteří na bredeonské pobočce v době kolapsu právě pobývali. Oznámil, že budou ve vzdělávání mladých arcidémonů a nadaných raisi pokračovat přímo na základně. Urbiel jako rektor doplnil akademický sbor vojenskými veterány a přilákal zpátky do školy i některé mladé vojáky. Významně se tak podílel na udržení morálky, protože exulanty přiměl udržet si pozitivní vyhlídky do budoucnosti.
***
Maharáví, noční podnik Nalejvárna III
Sibiel vešel do jednoho ze tří nočních podniků, které na Maharáví fungovaly už od Sunisenských válek. Hodil na stůl platební disk a u znuděného barmana s líčením klanu Arci-Ukresiů si poručil vahanský vitrexx. Až na trojici vojáků na odlehlém konci baru a dvě barevně nalíčené raisi démonky špitající si u akvária v rohu tu bylo jako po vymření. Sibiel ignoroval videxový válec a třikrát reprízované záběry z rallye vznášedel z Robustuy a vzhlédl k polici zavěšené pod stropem ke zdejší pověstné Galerii příšer.
Na bytelné ocelové desce lemující lichoběžníkový půdorys místnosti se chvějivě tetelily zmenšené fantómy cizokrajných bytostí ze všech koutů metaprostoru. Ačkoliv šlo o repliky, byly fantómy svým způsobem živé. „Krmily“ se obdivem a zájmem, dokonce s časem mírně měnily vzhled. Uplácali a s přispěním interní magie je oživili vojáci podle živých či ulovených předloh. Některé kreatury byly ostře zformované a jasně vybarvené, jiné už působily ochable a vybledle, další vypadaly průsvitně a s časem zmizí docela. Na Koko, buclatou ostře zelenou housenku z Kokodianu, se Sibiel pamatoval ještě z dob, kdy sem chodili s Trixenem. Z těla složeného ze dvanácti segmentů visely dlouhé černé rousy vlající ve směru proudící ventilace, lechtivě se otírající hostům o temena. V případě, že barman ventilaci vypnul, Koko některý z rousů prodloužila až k barovému pultu, kde nepozorovaně nasávala ze špatně hlídaných sklenic. Potom tu byl Tristan, velký jako hlava květáku, podobný smotané poloprůsvitné zahradní hadici, na jejíž hladké stěně se každou chvíli zformovalo anatomicky dokonalé oko, které na štamgasty koketně mrkalo. Některé kreatury si tiše samy pro sebe broukaly, jiné předváděly gymnastické výkony. Staré i nové. Jejich trvanlivost záleží na míře tvořivé invence autora. Stačí dobře vytvořená základní představa okořeněná špetkou interní magie a fantóm vydrží konzistentní i celá staletí.
Sibiel klouzal pohledem po galerii a obdivoval pestrost tvarů i barev. Hledal inspiraci. Vodítko. Něco, co mu pomůže najít řešení. Ze čtyřicetidenní lhůty, kterou dostali od bredeonců na rozmyšlenou, bylo deset dní pryč a on pořád netušil, jak z toho vybruslit. Taky tu byl ten problém s Aliancí. Oficiální oznámení o statusu Maharáví jim Sibiel odeslal krátce po exodu. Ale Aliance nereagovala. Jako kdyby odmítali respektovat, že nějací arcidémoni z Mizeonu vůbec přežili. Štvalo ho, že je Aliance ignoruje. A zprávy od bredeonců o tom, že Aliance klidně dopustí, aby obecní démoni a raisi na Novém Mizeonu vymřeli, ho přímo děsily. Hledal způsob, jak udělat arcidémony na Maharáví pro Alianci atraktivní. Nebo přímo nepostradatelné. Potřeboval, aby Aliance na bredeonce a ostatní cizáky dohlídla. Musí nechat Nový Mizeon na pokoji. Když už Aliance hraje mrtvého brouka vůči arcidémonům na Maharáví, ať hraje mrtvého brouka i vůči ostatním. Jistěže by pomohlo, kdyby Alianci nabídli, že debhátary zničí a vezmou si Mizeon nazpět. Ale jak? Jak, když debhátarové čerpají sílu od věřících? Potřeboval sakra přemýšlet, ale myšlenky v hlavě mu vířily jak tornádo.
Na rozdíl od ostatních Aliance zjevně nemá zájem o Dárce života. Jinak by se přece už ozvali. Nebo mají v plánu ho ukrást? Ne, to si nedovolí. Sibiel se té myšlence hořce uchechtl. Ti šašci přece udržují image nezaujatých pozorovatelů. Spolu s otcem celá léta zastával shodný názor, že Aliance je jako nevybuchlá bomba. Mocní světů Čtyřdohody, kteří v Rean-Kwanteru Alianci založili, nevědomky stvořili monstrum, které jim přerostlo přes hlavy. Nedá se popřít, že v raných stadiích existence byla ta organizace užitečná, ale teď? Hlavně pletichy. Oficiální struktura organizace je veřejně známá. Alianci řídí Triáda sestavená ze tří nejmocnějších velitelů. Pod Trojkou operuje sedm koordinátorů. Pak jsou tu zásahové jednotky. Nikdo neví, kolik jich je, čím se kromě otravných kontrol zabývají, jak často chodí k raportu. A co je nejhorší: Nikdo se nad tím nepozastavuje, protože je to pohodlné. Kontrola je důležitá. Někdo to přece dělat musí.
Sibiel sáhnul po sklenici, kterou mu barman přisunul, podíval se na šedý proužek těsně pod hladinou a usrkl si. Jak polykal a tekutina mu propalovala jícen, myslel na Razziela. Jeho strýček je jedním z nich. I on přece přiznal, že poměry uvnitř organizace se změnily. Sibiel se potřebuje s Razzim setkat. Ale pořád nepřišel na způsob, jak to zaonačit. Nikdo nesmí vědět, že jim Razziel už dvakrát pomohl. Možná, že o nějakém způsobu bude vědět máti. Sibiel věděl, že vztah mezi Izzel s Razzielem je mnohem důvěrnější než vztah typu švagr – švagrová. Znal ten příběh z dob, kdy se projevila jeho alergie na uhetritrin a kdy se mezi smetánkou rozšířily klepy, že Izzel nasadila Destruktielovi parohy. Objevily se pochybnosti, zda je Sibiel vůbec Destruktielovým synem. Možná, že ho má z Razzielem, špitaly si drbny. Všichni si přece pamatujeme, jak se Arci-Quinnovic dvojčata ucházela o tu samou lichu. Prý se nemohla rozhodnout, kterého z nich chce více. Dokonce byla ochotná vzít si je oba. Jenže Destruktiel s Razzielem se dělit nechtěli. Nakonec se o ni porvali. Destruktiel vyhrál a Razziel odešel, protože nemohl snést výsledek. Vsadím se, že ta potvora se při tom dobře bavila. Sibiel nevěřil, že se při tom máti dobře bavila. Naopak, dokázal si představit, že by zvládla žít s oběma bratry současně. Máti je jako pancéřovaný bitevní křižník řady A. Je navenek nepřístupná a pyšná, ale její srdce je široké.
Závan z kuvisového cigárka ho přiměl podívat se přes rameno. Flebussion se tvářil, jako kdyby detekoval nový agresivní vir skollí chřipky. „Zdravíčko, Fialko. Dám si s tebou. Objednej celou láhev.“
Sibiel kývnul na barmana. Šlupka odehnal všetečná vlákna housenky Koko, která mu rejdila před obličejem, a posadil se. Chvíli jen mlčeli a pili. Jakmile jednu sklenici dorazili, Šlupka hned naléval další. Skoro to vypadalo, že chce Sibiela opít. Ovšem vzhledem k Sibielově implantáty zrychlenému metabolismu to nebylo možné a Šlupka to musel vědět. „Něco jsi mi přišel říct, strýčku,“ řekl Sibiel. „Tak to vybal.“
„Vzpomínáš, jak jsi mě požádal o záznamy čidel z ateliéru tvé sestry?“ řekl Šlupka. „Mám to. Ale nedám ti to, dokud neslíbíš, že zůstaneš klidný.“
Sibiel si vybavil tu prekérní situaci, kdy načapal Owianu s amantem zamaskovaným šedým plátnem. Byl by se vsadil, že ten chlap dobře věděl, že si ho Sibiel všiml. Sibiel mu poskytl několik dní v očekávání, že se přijde představit. Ale to se nestalo. Buď je to neseriózní ignorant, nebo úplný idiot, čemuž Sibiel s ohledem na intelekt své sestry nevěřil, nebo má jiný ošklivý důvod, proč svou totožnost skrývá. Ať je to kdokoliv, Sibiel si na něj posvítí. Dá mu důrazné varování. Owiana se už natrápila dost. Pokud jí ten darebák jakkoliv ublíží, bude litovat, že ho nesežrali Padlí. „Dej mi, co máš,“ zabručel. „Slibuju, že ho nezabiju.“
Flebussion svíral mezi prsty s rudými zlatě lemovanými nehty malý plastexový štítek. Pohodil hlavou k videxovému válci a řekl: „Trojrozměrná projekce není třeba. Uvidíš to zřetelně i na náramku.“
Sibiel nosič převzal a zasunul ho do drážky svého náramkového počítače. Jeho malá obrazovka se rozzářila. Dál Sibiel jen bez dechu zíral. Jeho nejmladší sestra a černo-stříbrně nalíčený … Ten hajzl! Sibielovo rameno sevřela velká kostnatá ruka. „Jenom klid, synovče,“ hučel mu Šlupka do ucha a jeho hlas se třepil rozpaky. „Arcidémonky to občas dělávají, ale…“
Dál už Sibiel neposlouchal. Vyrazil z baru jako rozzuřená xira. Byl tak rozběsněný, že se ani nepokusil se přenést, řítil se chodbami rychlostí tryskáče. Jen co toho černo-stříbrného hajzla najde…
V depu probíhala vykládka zbrojního materiálu dovezeného z Olixu. Kolem nákladní lodi se hemžili raisi. Jedni bedny nakládali, další je na antigravitačních plošinách přesouvali do skladu. Vládla tam klidná dělná atmosféra, než tam vtrhnul Sibiel.
„Kde je Nerteg?“ zařval. Několik desítek nalíčených obličejů se otočilo. Všichni ztuhlí děsem.
„Kde je kapitán arci-quinnského klanu?“ zařval znova Sibiel. Do jeho hlasu se vloudil temný vražedný tón.
„Před chvílí mu skončila směna, sire,“ odvážil se odpovědět jeden z Nertegových podřízených. „Nejspíš bude v šatnách.“
Sibiel přikývnul a řítil se směrem k šatnám. Proběhl prázdnou odpočívárnou s křesílky, pohodlnými otomany a nízkými stolky do šatny s lavicemi a stříbrnými skříněmi. Někteří napůl oblečení raisi seděli na lavicích, jiní stáli u otevřených dvířek. Jak kolem nich doběla rozzuřený regent prosvištěl, nezávazné tlachání a uvolněné pokřikování jim odumíralo na rtech. Sibiel jen mlčky vyhodnotil, že hledaný mezi nimi není, a aniž by řekl slovo, mířil dál do sprch. Velká místnost obložená naleštěným šedým kamenem tonula v páře. Kabinky podél stěn zacloněné poloprůhlednými dvířky byly prázdné až na jednu, ze které se ozývalo šumění vody.
„Nertegu?“ zaskřehotal Sibiel.
Šumění vody ustalo. Dvířka se otevřela a Nerteg vyšel ven. Sáhnul po ručníku přehozeném shora přes dvířka a omotal si ho kolem boků. Teprve pak k Sibielovi vzhlédl. Podle záblesku děsu v kapitánových očích Sibiel pochopil, že ten kurevník zatraceně dobře ví, co se děje. V té chvíli se všechny rozumné myšlenky ze Sibielovy hlavy někam vypařily.
Skočil na Nertega a zasípal: „Ty zrádnej hajzle!“ Okraje jeho zorného pole se rozpálily bílým pulzujícím světlem. Útočil pěstmi, nohama, hlavou, celým tělem. Bušil do toho chlapa jako do matrace, slyšel a cítil, jak se jeho kosti lámou. Jeho zdokonalené instinkty a reflexy nedávaly tomu pod ním žádnou šanci uniknout, ani kdyby se pokusil, což se ovšem nestalo. Jako kdyby ten darebák skutečně chtěl zemřít. Tupé uspokojující údery a příjemné praskání vystřídaly čvachtavé zvuky trhaných tkání. Roztrhá ho na kusy! Skrze bílou mlhu se do Sibielova vědomí zabodávaly bolavé tisíckrát pohřbené pocity z výchovné cely na minus osmnáctém podlaží Chřtánu. Nahý a zaneřáděný krví a hnisem visí za zápěstí na řetěze pod stropem. Z posledních sil uhýbá před drásavými šlehy Seenova biče. Dezorientovaný z několikadenního pobytu v projekční místnosti, vyzbrojený nožíkem na otevírání dopisů čelí smečce rozběsněných a vyhladovělých sůsů. Chabá čepel uvízlá v tvrdém patru bestie se konečně zláme. Nezbývá než použít vlastní zuby. Hutná temně zelená sůsí krev konzistencí připomíná dušený špenát, ale chutná jako chcanky. Už ne! Už nikdy nebude bezmocný!
Nějaký naléhavý hlásek v Sibielově hlavě huhlal, že je něco špatně. Že by to měl zastavit, než bude pozdě, ale byl daleko slabší než vztek. Vytěsnil ho. Neslyšel nic kromě hučení krve v žilách.
„Zabiješ ho, ty blázne!“
Náraz silové vlny, který se opřel do Sibielových zad, ho srazil na domlácené tělo pod ním. Pár silných rukou ho odvalil a převrátil na znak. Dezintegrátor? To jako vážně? Sibi ležel, supěl a třásl se. Ta rána by omráčila draka. Ale on zůstal při smyslech, přestože paralyzovaný. Jak tak zíral do stropu, uvědomil si, že to nebude trvat dlouho a jeho implantáty posílené tělo se dá rychle do kupy. Tak za deset minut? Periferním viděním zaznamenal, jak se Flebussion stále s těžkým dezintegrátorem visícím na rameni sklání nad tím hnojem, co zůstal z Nertega.
„Dddd… orazte mě,“ zachroptěl těžce ten zmetek.
„Příliš snadné,“ štěkl Šlupka. „Pro oba.“ Pak tak jemně, jako kdyby na tom opravdu záleželo, vzal Nertega do náručí. „Budeš žít, hochu. Nemůžeme si dovolit ztrácet talenty. Ne právě teď a vlastně nikdy.“ Pohodil hlavou k nenávistně zírajícímu Sibielovi: „A ty už se, kurva, vzpamatuj, Arci-Quinne. Ani to, že máš za sebou Seenovy lázně, tě neomlouvá.“
Úsporným a elegantním gestem si Flebussion otevřel portál a stejně hladce do něj i s polomrtvým kapitánem vklouznul.
***
