Sarvonův odkaz - kapitola 10: Vášeň je vášeň
Následkem tragických rodinných událostí Viola zanevřela na všechno, co souviselo se starým magickým haraburdím. Když se její všeobecné vzdělání chýlilo ke konci, rozhodla se pro studium magické botaniky na Robustuanské akademii. Prateta byla z její volby nadšená. Vodila Violu do skleníků a učila ji řízkovat divoké fytobionty, odlovené ve volném kosmickém prostoru, a šlechtit z nich nové poddruhy.
Robustuanská civilizace je nejméně početná ze všech říší Čtyřdohody, přesto je z nich nejstabilnější, poučovala Violu prateta. A proč je tomu tak? Není to jenom díky bizárovým vláknům. Základy oné stability stojí na pochopení, ovládnutí a využití magických rostlinných společenství. Díky podílu stromistích vloh v naší populaci dokážeme lépe než jiné rasy nasávat syrovou magii přímo z fytobiontů. Na žádném jiném světě není ve vzduchu tolik volné magie jako na Robustue. A paradoxně právě proto, ji využíváme jen opatrně a v malém rozsahu, abychom nedopadli jako na Vahanu nebo na Mizeonu. Na obou světech se volná magie vsákla vinou špatně zvolených postupů do zvířat a do lidí, přičemž jedny přeměnila v sůsy, a ty druhé v hloupé nižší démony.
Jadvina měla pod palcem produkci a obchodování s bizárovými vlákny, ale její libůstkou byly živoucí rostlinné obranné systémy, které sama vyšlechtila z primitivních fytobiontů. V přísně utajovaném režimu a pro dobro říše prateta propojovala rostlinná společenství do sítí, které dokázaly zpracovávat informace a reagovat na povely. Rostlinné agregáty, které Jadvina pojmenovala webany, překrývaly celý ostrov Duanzaná. Oplývaly jistou dávkou bazální inteligence. Komunikovaly šelestivým jazykem, kterému je Jadvina naučila. Tetiny projekty budily respekt, a právem se řadily k robustuanským nejsilnějším zbraním.
Magická botanika byla pro robustuanskou princeznu přirozenou volbou. A Viola to přijala. Ve volném čase křížila nadějné kultivary a učila se ševelivé webaní řeči, jen aby si dokázala, že její stará vášeň pro starožitnosti zemřela spolu s Klarisou.
Jednoho večera sebrala odvahu a zašla do šatny, kde kromě oblečení skladovala poklady nasbírané s babičkou. Myslela si, že když za tím vším udělá tlustou čáru, přestane ji to pronásledovat. Věci, které mají nějakou hodnotu, pošle radní Sijaně, aby je přidala do fundu Klarisina archívu. Bezcenné tretky, jako vstupenky na výstavy anebo suvenýry, nemilosrdně vyhodí.
Lovila ty krámy z krabic a házela je na dvě hromady. Až nahmatala něco oblého a velice studeného. To je přece kámen z Hanova nátepníku! Dostala ho ke dvanáctým narozeninám. Úplně na něj zapomněla. Vynesla kořist na terasu, aby si ji prohlédla ve slunečním světle.
Šedý hladký kámen ji tížil v dlani. Neživá věc sálající prastarou magií, které bylo téměř nemožné porozumět. Viola se roztřásla. Zatočila se jí hlava, že se musela opřít o zeď. Zavřela oči a pomalu dýchala. Ve tmě pod víčky zahlédla šedý mlhavý vír. Přinášel obrazy přízračné krajiny. Místo utěšené zelené zahrady s květinovými záhony uviděla jehličnaté stromy zasypané sněhem. V jejich stínu tekla řeka sevřená ledovým příkrovem. Vysoko na šedivé obloze té cizí krajiny povlávala černá mračna. Vlastně to nebyla mračna. Vypadalo to spíš jako chumáče smotaných a zauzlovaných záclon. Zvedla k nim hlavu s jistotou, že se k ní za chvíli slétnou. Věděla, že jim neuteče. Zavalil ji smutek. Sledovala ten svět z cizího těla a cizíma očima. Cítila, jak jí na obličeji studí ledové krystalky. Nohy se jí bořily do sněhu. Všude bylo ticho. Kráčela zvolna, s ponurou jistotou, že bude lapena.
Přinutila se otevřít oči ve snaze mrazivý výjev odehnat.
Dolehlo k ní cvrlikání sarančat a bzučení čmeláků z robustuanské zahrady.
Toho dne znovu změnila názor. Přestane utíkat před strachem. Bude studovat to, co ji opravdu zajímá. A možná dostane příležitost se dozvědět víc o bratrově zmizení a babiččině smrti. Proto opráší přihlášku na Senedino lyceum.
***
Rodičům to oznámila hned následujícího rána při snídani, v altánu ověnčeném rozkvetlými růžemi. Otec s matkou si pročítali zápisy z dvorní rady, Anada listovala měsíčníkem Svět tónů. Sloužící dolévali čaj, a na talíře přidávali další koláčky.
„Podala jsem si přihlášku na Senedino lyceum,“ oznámila Viola.
Matka vzhlédla od papírů a vykulila oči. „Cože? Slíbila jsi přece…“
.jpg)
„Rozmyslela jsem si to,“ přerušila matku. „Chci studovat dějiny umění, znaleckou taxonomii a archivnictví. Senedino lyceum je nejlepší.“
Královna třískla talířem o stůl, až se rozletěl na kusy. „Vyloučeno!“ zahřímala, přičemž smetla ze stolu misku s karamelovým krémem a málem i talíř s ořechovými šátečky. Výhrůžně se podívala na manžela: „Tys o tom věděl?“
Trajanis pokrčil rameny a začal skládat papíry do úhledné hraničky. „Vždycky chtěla dělat dějiny umění. Teprve nedávno začala mluvit o botanice. No tak to přehodnotila.“
„Všichni jsme se shodli,“ pokračovala královna, mezitím co Anada a Viola pomáhaly služebné odklidit střepy, „že studium na domácí půdě bude bezpečnější. Jadvina ji zrovna včera chválila, jaké pokroky dělá s ševelením! Dokážeš si představit, jak bude zklamaná? Odmítám před ní vypadat jako blbec, když…“
„Ale prosím tě,“ zaševelil poťouchle Trajanis. Sáhl po ubrousku a začal otírat okraje své sklenice od lepkavého krému. „Ty přece nikdy nevypadáš jako blbec. Ale jestli chceš, vyřídím to s Jadvinou sám.“
„Je to můj život,“ zabručela Viola.
Matka se k ní nad stolem naklonila tak prudce, až překotila vázu se žlutými slunivkami. „Tady přece jde o tvé bezpečí, holčičko! Všechno, co souvisí s magií a uměním, s sebou nese riziko. A taky ten bohémský životní styl. Přesně takovým způsobem jsme přišli o Grenedona!“
„Jestli chceš studovat historii umění,“ dodal vážně otec, „Dražebnímu paláci bohyně Exis se nevyhneš. Senedino lyceum tam posílá studenty na praxi. Opakovaně. Protože podsvětní aukční síně jsou z odborného hlediska pořád nejuznávanější. Nemohla by ses z toho omluvit, protože ty exkurze jsou nezbytnou součástí studia. A jistě ti nemusím připomínat, že právě Exis má pracky ve zmizení tvého bratra.“
„Co kdybych slíbila, že se s ní nebudu bavit?“ prohodila Viola. Pomyslela si, že to nebude žádný problém, protože Exis se dozajista nebude chtít vybavovat s ní.
„Taky si myslíme,“ dodal otec, „že Exis dala otrávit tvou babičku. Musíš pochopit, že o tebe máme strach.“
***
Nazítří ráno otec Violu překvapil v jejích pokojích. Řekl, že se s maminkou rozhodli jí studium na Senedonu umožnit. Ale máme několik podmínek, dodal a hned ty podmínky vyjmenoval:
- Nebudeš nikam prorůstat, nebudeš podnikat individuální výpravy
- Strpíš ve svém blízkém okolí ochránce, kterého vybereme
- Ve volném čase budeš navštěvovat Grewinu a budeš se od ní učit konstruktivní magii.
Viola chápala, proč otec chtěl, aby se od babičky učila. Otcova matka, Zubatá Grewina, které smrtelníci říkali Paní plamenného moře, patřila k vládnoucím bohům tenerisské soustavy. Tito staří bohové stále dokázali plácat věci z ničeho, což na Robustue nebylo možné. Příslušníci robustuanské nobility, ať lichové, stromisté, či jejich míšenci, sice odvozovali své pokrevní linie od starých vyvanulých bohů, ale taxonomicky se řadili k moderním arcidémonům, a ti extra výraznými vlohami k tvoření nijak nepřekypovali. Pouze v krvi smíšené královské linie se občas nějaký ten talent našel, díky energetické stopě poslední bohyně Kahalei.
Ty a bratři v sobě nosíte vlohy čtyř ušlechtilých ras, řekl Viole otec. Za to, čeho máš nadmíru, by jiní vybíjeli celé světy. To tě činí zranitelnou. Proto se musíš dobře maskovat, než se naučíš sama bránit. Potřebuješ být mazaná a obezřetná, abys nedopadla jako Grenedon.
Prateta Jadvina vzala změnu Violina zaměření kupodivu klidně. Chce si hrát s tretkami? Ať si hraje. Pár let sem, pár let tam. Pořád je robustuanská princezna. Vztah k botanice jí nikdo neodpáře. Má ho v krvi. Klidně se s vámi vsadím, že jednoho krásného dne se k botanice vrátí a bude se jí to zatraceně hodit.
***
Snaživost není na závadu
Vyhlášené Uměnovědné lyceum sídlilo na jednom z devíti satelitů Tenerisské soustavy. Na světě Tenerisu žili smrtelníci, na satelitech se zdržovali jejich bohové, sahíjinové. Školu založila Měsíční bohyně Seneda, manželka nejvyššího tenerisského boha. Brány lycea otevírala pouze jednou za padesát let pro patnáct studentů, pečlivě vybraných z nejmocnějších aristokratických rodin říší Metaprostoru.
Celá patnáctka postupně absolvovala šest let studia zaměřeného na posuzování a oceňování starožitných uměleckých magií nasycených předmětů. Zlé jazyky tvrdily, že celá škola slouží jen jako odkládací ústav pro děti z nejlepších rodin. V sofistikovaném prostředí si mají obrousit hrany, než budou povolány k náročným úkolům ve správě říše či rozvoji dynastie. Taky se říkalo, že si Seneda prostřednictvím lycea promyšleně buduje výhradní vazby na vládnoucí kruhy v cizině. Ale zatím se nikdo neodvážil rozporovat profesní úroveň zařízení. Senediným profesorům se kupodivu dařilo vpravovat studentům do hlav tolik vědomostí, aby dokázali ve vznešené společnosti zanechávat dobrý dojem. Možná to bylo i tím, že mnoho příslušníků společenské smetánky napříč Metaprostorem toho o památkách dávno zaniklých říší vědělo jen málo, proto nebylo těžké je ohromit kdejakou pitomostí, pokud byla podána dostatečně přesvědčivě.
Babička Klarisa, blahé paměti, o Senedě jednou řekla, že je hodně snaživá. Viole to znělo jako lichotka, jenom se jí nezdálo, jak potutelně se u toho Klarisa tehdy tvářila. Během vstupního pohovoru u Senedy pochopila, jak to Klarisa s tou snaživostí myslela.
***
Hned, co Viola vešla do ředitelny, povšimla si napodobeniny vahanského koberce s polovysokým vlasem, který byl tak sytě modrý, až přecházel zrak. Zhluboka se nadechla, aby potlačila paniku a zastavila se před Senediným pečlivě uklizeným stolem.
Hubená tvář sahíjinské bohyně působila asketicky a přísně. Šedé vlasy měla vyčesané do drdolu, což v kombinaci s vysokým čelem všechny linie ještě prodlužovalo. Záda měla rovná jako pravítko, ale hlavu skláněla k rozevřené složce.
.jpg)
Viola doufala, že se budou bavit o umění, protože to zvládne. Horší by bylo, kdyby se Seneda zajímala o její osobní život. Určitě slyšela, co se o Viole povídá na jiných dvorech: To je ta potrhlá robustuanská princezna. Ta, co se zakoktá, když uvidí modrý koberec a utíká, když v divadle zašustíš pytlíkem bonbónů!
Bude Seneda zkoušet její nervovou odolnost? Nebo znalost dvorské etikety? Bude vyzvídat novinky z robustuanského dvora? Při čekání, až bude vzata na vědomí, zkoumala Viola interiér. Ve snaze uklidnit nervy se zaměřila na opulentní lustr s cingrlátky ve stylu ok-sawonského bar-baroka, na perletí vykládané obložení kolem stěn, na vyřezávané bočnice knihovních skříní. Ale nejvíce ji zaujaly obrazy. Byly tři, ani jeden nebyl větší než servírovací tác. Zobrazovaly prosté scény z vesnického života tenerisských smrtelníků. Visely v řadě vedle sebe na stěně naproti oknům, jinak byla ta stěna holá, což působilo krapet nevyváženě.
První obraz zachycoval hospodskou rvačku. V troskách rozbitého stolu se pantáta v roztrhané košili napřahoval těžkým džbánem proti chlápkovi s pleší a s velkým bambulovitým nosem. Za jeho zády se krčila vyděšená děvečka s čepcem nakřivo. Za ní se tyčila tetka v pruhované zástěře s rukama v bok. Další účastníci výjevu se tísnili podél stěn. Barvy byly syté a tmavé, místy prosvětlené lucernami na stěnách. Autor si pěkně pohrál se světlem a stínem, leskem a matem, jasně deklaroval, že událost se odehrává pozdě po setmění.
Čím déle Viola pozorovala detaily, tím intenzivněji cítila náladu zobrazených postav. Vztek, rozhořčení, pobavení, závist, škodolibost, strach a touhy aktérů rvačky sálaly z obrazu do okolí a vsakovaly do nic netušících návštěvníků ředitelčiny kanceláře. Podle svědění za krkem Viola poznala, že má akorát tak dost. O tři kroky ustoupila, protože kdyby to neudělala, rozbolela by ji z té magie hlava.
„Hrozné mazanice, že?“ ozvalo se od stolu. „Ale dostala jsem je darem od manžela...“
Viola se otočila za hlasem. „Nejsou to mazanice,“ ohradila se. „Už podle způsobu nanášení barev bych to tipovala na rané dílo mistra Vrtena. Tady ten,“ ukázala na hospodskou rvačku, „je asi tak čtyři sta padesát let starý.“
„Přesně čtyři sta čtyřicet osm,“ opravila ji Seneda. „Co říkáš na ten koberec?“
Viola se podívala pod nohy. Modrý koberec už zvládne. Udělala tři kroky tam a tři zpět. Sledovala, jak se vlákna v místech, kam předtím došlápla, okamžitě napřimují. „Zdařilá napodobenina vahanského tépichu,“ poznamenala. „U pravého by pošlapaná vlákna zůstávala ležet mnohem déle. Ale v tak frekventované místnosti má levnější napodobenina své opodstatnění.“
Seneda se zatvářila, jako kdyby spolkla kyselý bonbón. Zavřela složky, sepjala ruce s dlouhými štíhlými prsty a podložila si jimi bradu. „Hm. A co si myslíš o tom lustru?“
Viola vzhlédla ke stropu a ušklíbla se. „Výprodej z bredeonského obchoďáku?“
„Chyba,“ ušklíbla se vítězoslavně Seneda. „Vítězný exponát Jubilejní designové soutěže Sunnisenské polytechniky. Jeho tvůrce, Viabrus Kvanen patří k nejuznávanějším skollským kreativcům.“
Viola rozhodila rukama. „Slyšela jsem o něm. Jeho věci mi, bez urážky, připadají hrozné. Ale s těmi obrazy a kobercem jsem měla pravdu, že madam?“
Seneda položila dlaň na stolní desku. „Naposledy jsem tě viděla na Ořechové burze tvé pratety Jadviny. Běhala jsi mezi hosty s košíkem karamel. A jak jsi tím košíkem kolem sebe mávala, karamely střílely na všechny strany. Tvůj otec a já jsme v minulosti měli jisté… ehm politické názorové rozpory. Ale od té doby, co se přiženil na Robustuu, na něj slyším samou chválu. Popravdě jsem ráda, že mi tě svěřil. Rovněž mě požádal, abych tě v prvním ročníku omluvila z exkurzí v Podsvětním paláci Exis.“ Senedina tvář se starostlivě stáhla. „Pro tentokrát mu vyhovím.“
„Děkuju, madam,“ řekla Viola.
Seneda kývla. „Určitě víš, že já a matka tvého otce jsme sestry. Pokud to nebude ve výuce, můžeš mě oslovovat prateto.“
„Děkuji prateto,“ řekla Viola. Povzbuzená Senedinou vlídností v náhlém popudu dodala: „Můj otec mě informoval, že zde budu studovat pod dohledem osobního strážce. Zatím se neohlásil. Nevíte o něm?“
„Ach jistě,“ přisvědčila Seneda. „Abych pravdu řekla, nemám takové speciality ráda. Tady ve škole byste se měli bez osobního personálu obejít. Posiluje to zodpovědnost a rozvíjí samostatnost. Ale tvůj otec mi vysvětlil, že jeho obavy souvisejí s neblahým osudem tvého bratra. Ujistil mě, že tvůj ochránce nenaruší studijní atmosféru ani poměry na koleji. Jeho výběr mě příjemně překvapil.“
Viola nevěděla, co na to říct. „Kdo je to?“
„Je to mravně bezúhonný a důvěryhodný muž a má tu nejlepší pověst v oboru.“
„V oboru hlídačů?“ podivila se.
Seneda shovívavě zakoulela očima. „Doktor Qadren se vyzná v mnoha oborech, ale hlídání princezen do jeho výčtu nepatří. Je především kosmolog a občas se angažuje pro Alianci. Jeho přítomnost zde beru jako bonus. Souhlasil, že zastoupí jednoho indisponovaného profesora.“
Viola si v té chvíli nedokázala představit, koho to otec najal. Nějakého vědátora? Ten ji má chránit před nebezpečím? Její fantazie vykreslila výjev Exis v nadživotní velikosti, proti které stojí prastarý akademik s kůží zvrásněnou jako stromistí kůra, třímající paprskomet, který je větší než on sám. Asi to s tím nebezpečím nebude tak hrozné. Táta chtěl uklidnit matku. Zařídil to tak, aby se drak nažral a ovce zůstala celá.
Seneda zaznamenala její rozpaky a řekla: „Budu ráda, když své bezpečí nebudeš podceňovat. Měj na paměti, že tvého bratra ještě nenašli.“
***
