Sarvonův odkaz - 9. kapitola: Sladká náruč Dunanzaná

27.01.2025 19:32

Viola byla nejmladší z pěti sourozenců. Prvorozený Hachen a dvojčata Eudor s Grewinem se narodili v krátkém odstupu po svatbě rodičů. Grenedon a Viola přišli na svět až sto let poté. Když Viola s Grenedonem vyrůstali, byli starší bratři dávno z domu. Hachen působil jako vyslanec robustuanské koruny u dračího krále na Erektiadu. Eudor se zabýval technickým výzkumem na Sunnisenu. Jeho dvojče Grewin cestoval Metaprostorem a sbíral data pro Sarvonovu encyklopedii. Samá úctyhodná povolání.

Violina rodina z matčiny strany vládla Robustue od dávnověku. Její předkové pocházeli ze spojení dvou dlouhověkých magií vládnoucích ras. Lichové odvozovali svůj původ od nejvyšší bohyně Kahalei, fytohominidní stromisté se odkazovali k bohyni Iqui. Stromisté a Lichové spolu dlouho bojovali. Od vzájemného vyhlazení je zachránila svatba krále stromistů s královnou lichů, Lilinou Zlověstnou. Díky smíšenému původu si příslušníci vládnoucí linie hravě poradili s kreativní i destruktivní magií, a navíc mohli měnit podobu a prorůstat do vzdálených a nepřístupných míst.

Odvěkým symbolem Robustuy je dub. Silný strom s tvrdým dřevem, který roste velice pomalu a dlouho. V mírném podnebí na dvou severních kontinentech se stromům dařilo. Dubové háje, střídaly porosty habrů a buků, a křovin. Nejvzácnějším obchodním artiklem byly bizárové háje, rostoucí na severním kontinentu. V kořenech bizárových ořechů žili červi, jejichž výměšky na vzduchu tuhly v bizárová vlákna. Jakýkoliv materiál vyrobený s příměsí těch vláken blokoval rezonanci s pletení reality, takže zabraňoval otevírání dimenzionálních bran v bezprostředním okolí. Říkalo se, že právě díky produkci bizárových vláken získala Robustua právoplatné členství v uskupení exponentů Čtyřdohody, čímž se stala jednou ze čtyř (a později po přistoupení Vressu jednou z pěti) rozhodujících mocností Metaprostoru.   

Robustua při pohledu z ptačí perspektivy skýtala utěšený pohled. Mezi lesy se klikatily řeky a modře se blýskala jezera. V takové krajině se dobře dařilo lidem. Zatímco se stromisté a lichové rvali o moc, smrtelníci vypálili pralesy, zakládali louky, chovali zvířata, obdělávali pole, a především se množili. Během několika staletí opanovali oba severní kontinenty. Těžili a tavili rudy, budovali města a továrny, pokládali na zem koleje, po kterých proháněli železné parní stroje.

Stromistům se to líbilo, protože v rostlinné formě přijímali živiny ze vzduchu, který byl s rozvíjejícím se průmyslem rázem plný uhlíku, železa, síry a dalších lahůdkových živin. Lichům to také nevadilo, vždyť po válce o hegemonii jich zůstaly jen desítky.

Aby měli dlouhověcí od hlučných smrtelníků klid, společně se stáhli na ostrovní kontinent Duanzaná, jediný rozsáhlý kus pevniny na jižní polokouli Robustuy. Založili tam sídelní město s paláci a zahradami, obklopili ho mozaikou polí, lesů a luk a malých osad. Všude tam žili jen lichové, stromisté a jejich míšenci. Duanzaná znamená ve starém robustuanském jazyce „laskavou náruč“. Dlouhověcí se tam bezpečně opevnili. Ostrov překryli maskovacím polem. Prostor kolem pobřeží zakřivili iluzí, takže si všeteční mořeplavci mysleli, že plují skrz, i když ve skutečnosti ostrov obeplouvali.

Krátkověcí lidé na severní polokouli budovali technickou civilizaci a skutečnost, že na jejich světě žijí nějaké čarovné nesmrtelné bytosti, odsunuli do říše pohádek. A Stromisté i Lichové je při tom nechali, protože to pro ně bylo pohodlnější. Mohli se v poklidu procházet lidskými městy. Někteří si v lidských sídlech pořizovali domy, a nepoznaní žili mezi nimi.

Viola svůj rodný svět milovala, ale ještě více ji zajímaly věci mimo něj. Zarytost a cílevědomost nejspíš zdědila po matce, zatímco od otce převzala zvědavost a potřebu vzpírat se zavedeným normám. Trajanis se na Robustuu přiženil. Narodil se na Tenerisu, sahíjinské bohyni smrti, Zubaté Grewině, a grenedonskému princi Eudorovi. V osmi letech na vlastní kůži zažil masové vraždění a násilnosti, které vyvrcholily zkázou jeho domova. Dalších dvacet let se probíjel životem jako smrtelník. Zapomněl, kým je, a čeho je schopen. Živil se jako vykladač karet, později se stal rádcem nějakého krále. To připadalo Viole strašně legrační. Nedokázala si představit, jak její otec kuje pikle ve službách lidí, jak se každé ráno probouzí s vědomím, že je zase o jeden den blíže smrti, a že potřebuje splnit svoje sny dříve, než zestárne a zemře. Později se Trajanis zasadil o smír mezi starými a mladými bohy Tenerisu, stal se agentem Aliance a díky tomu se seznámil s Eryn. V Doplněném vydání Sarvonovy encyklopedie byly jeho osobě věnovány dvě hustě popsané stránky, ale zdaleka nevystihovaly všechny jeho minulé i současné aktivity.

Královna Eryn na veřejnosti vystupovala jako přísná a spravedlivá panovnice, ale podle Violy to přeháněla. Ze všeho dělala problém, zbytečně dramatizovala každou maličkost, Od každého potomka očekávala precizní studijní výsledky, jakékoliv zakolísání tvrdě vytýkala. Viola se snažila matku příliš nedráždit, zejména když věděla, co ji motivuje. Královna Eryn se totiž potřebovala vymezit vůči své matce, Klarise, která se v době své vlády nechvalně proslavila obchodováním s kradenými artefakty a vešla ve známost lehkomyslnými verdikty. Eryn trpěla utkvělou představou, že je povinována být lepší a úspěšnější a úctyhodnější panovnicí, než byla její matka. A nebylo divu, protože Klarisa se na mezinárodní úrovni proslavila více jako extravagantní zlodějka než jako osvícená panovnice. Jenom díky Trajanisovi se Eryn dokázala z té komisní slupky vyvléknout. V přísném soukromí nejužší rodiny se na krátko měnila v rozmarnou a romanticky založenou osůbku. Česala malé Viole vlasy, dovolila jí prohrabávat šperkovnici, ukazovala jí, jak má krmit poštovní čmeláky. Učila Violu proměňovat se do stromistí formy a pak spolu hrály naháněnou – prorůstanou v Klarisině archívu. Veselé eskapády ovšem nikdy netrvaly dlouho. Jakmile si matka vzpomněla na královské povinnosti, opět se měnila v tu zamračenou osobu předsedající královské radě. Viola matku milovala a chápala, ale brala ji s rezervou.

Zatímco matku povětšinu času respektovala, otce bezmezně obdivovala. Trajanis byl od přirozenosti laskavý, snažil se v každé situaci vidět nejdřív to dobré. Na první pohled dokázal udělat dojem hezkého neškodného mluvky. Ale ti, kteří ho lépe znali, věděli, že ta krotká maska je skořepinou, pod kterou se skrývá mazaná mysl a důsledná vůle. O tom, jak dokáže Trajanis na laskavosti ubrat nebo přidat, pojednávaly celé pasáže v učebnicích diplomacie. Viola otce pozorovala od malička. Dokázal vyjít s upjatou pratetou Jadvinou, i s popudlivým strýcem Ginianem z Vressu. A když byli otec s Violou sami, žádnou její otázku nenechal bez odpovědi. Od Grenedonova zmizení se však otcova dobrá nálada postupně vytrácela, průběžně s tím, jak šance na nalezení klesaly. Dávalo mu stále více práce udržet v dobré naději matku. Taky býval často v cizině, neochotný hledání vzdát.  

***

Čas běžel a Klarisa se nevracela. Rodiče byli stále více ustaraní. Od toho divného probuzení v chrámové zahradě se Violin život ne a ne vrátit do starých kolejí. Předtím se bez rozmyslu vrhala do každého dobrodružství, prorůstala každou zdí, která stála v cestě. Teď se lekala každého zašramocení. Uzavřené a málo osvětlené prostory u ní vyvolávaly záchvaty paniky. Některé odstíny modré barvy ji děsily. A některé předměty ji přiměly utíkat, aniž by věděla kam, anebo proč. Vzadu v parku rostly křevičníky, jejichž semena se ukrývala v tobolkách, které ve větru chrastily. Viola ty zvuky důvěrně znala, nikdy jí nevadily. Ale od té podivné noci bylo všechno jinak. Jakmile zaslechla chrastění, padla na zem, stočila se do klubíčka, a ječela tak dlouho, dokud ji zahradník neodnesl do paláce. 

Rodiče ji hlídali bedlivěji než dříve. Zajímali se nejen o studijní pokroky, ale taky jak s kým tráví volný čas. Ze zdánlivě nevinných otázek, které pokládali jejím kamarádům, Viola vytušila, že si dělají starosti. 

***