Sarvonův odkaz - 9. kapitola: Duanzaná znamená náruč
Viola byla nejmladší z pěti sourozenců. Prvorozený Hachen a dvojčata Eudor s Grewinem se narodili v krátkém odstupu po svatbě rodičů. Grenedon a Viola přišli na svět až sto let poté. Když Viola s Grenedonem vyrůstali, byli starší bratři dávno z domu. Hachen působil jako vyslanec robustuanské koruny u dračího krále na Erektiadu. Eudor se zabýval technickým výzkumem na Sunnisenu. Jeho dvojče Grewin cestoval Metaprostorem a sbíral data pro Sarvonovu encyklopedii. Samá úctyhodná povolání.
Violina rodina z matčiny strany vládla Robustue od dávnověku. Její předkové pocházeli ze spojení dvou dlouhověkých magií vládnoucích ras. Lichové odvozovali svůj původ od nejvyšší bohyně Kahalei, fytohominidní stromisté se odkazovali k bohyni Iqui. Stromisté a Lichové spolu dlouho bojovali. Od vzájemného vyhlazení je zachránila svatba krále stromistů s královnou lichů, Lilinou Zlověstnou. Díky smíšenému původu si příslušníci vládnoucí linie hravě poradili s kreativní i destruktivní magií, a navíc mohli měnit podobu a prorůstat do vzdálených a nepřístupných míst.
Odvěkým symbolem Robustuy je dub. Silný strom s tvrdým dřevem, který roste velice pomalu a dlouho. V mírném podnebí na dvou severních kontinentech se stromům dařilo. Dubové háje, střídaly porosty habrů a buků, a křovin. Nejvzácnějším obchodním artiklem byly bizárové háje, rostoucí na severním kontinentu. V kořenech bizárových ořechů žili červi, jejichž výměšky na vzduchu tuhly v bizárová vlákna. Jakýkoliv materiál vyrobený s příměsí těch vláken blokoval rezonanci s pletení reality, takže zabraňoval otevírání dimenzionálních bran v bezprostředním okolí. Říkalo se, že právě díky produkci bizárových vláken získala Robustua právoplatné členství v uskupení exponentů Čtyřdohody, čímž se stala jednou ze čtyř (a později po přistoupení Vressu jednou z pěti) rozhodujících mocností Metaprostoru.
Robustua při pohledu z ptačí perspektivy skýtala utěšený pohled. Mezi lesy se klikatily řeky a modře se blýskala jezera. V takové krajině se dobře dařilo lidem. Zatímco se stromisté a lichové rvali o moc, smrtelníci vypálili pralesy, zakládali louky, chovali zvířata, obdělávali pole, a především se množili. Během několika staletí opanovali oba severní kontinenty. Těžili a tavili rudy, budovali města a továrny, pokládali na zem koleje, po kterých proháněli železné parní stroje.
Stromistům se to líbilo, protože v rostlinné formě přijímali živiny ze vzduchu, který byl s rozvíjejícím se průmyslem rázem plný uhlíku, železa, síry a dalších lahůdkových živin. Lichům to také nevadilo, vždyť po válce o hegemonii jich zůstaly jen desítky.
Aby měli dlouhověcí od hlučných smrtelníků klid, společně se stáhli na ostrovní kontinent Duanzaná, jediný rozsáhlý kus pevniny na jižní polokouli Robustuy. Založili tam sídelní město s paláci a zahradami, obklopili ho mozaikou polí, lesů a luk a malých osad. Všude tam žili jen lichové, stromisté a jejich míšenci. Duanzaná znamená ve starém robustuanském jazyce „laskavou náruč“. Dlouhověcí se tam bezpečně opevnili. Ostrov překryli maskovacím polem. Prostor kolem pobřeží zakřivili iluzí, takže si všeteční mořeplavci mysleli, že plují skrz, i když ve skutečnosti ostrov obeplouvali.
Krátkověcí lidé na severní polokouli budovali technickou civilizaci a skutečnost, že na jejich světě žijí nějaké čarovné nesmrtelné bytosti, odsunuli do říše pohádek. A Stromisté i Lichové je při tom nechali, protože to pro ně bylo pohodlnější. Mohli se v poklidu procházet lidskými městy. Někteří si v lidských sídlech pořizovali domy, a nepoznaní žili mezi nimi.
Viola svůj rodný svět milovala, ale ještě více ji zajímaly věci mimo něj. Zarytost a cílevědomost nejspíš zdědila po matce, zatímco od otce převzala zvědavost a potřebu vzpírat se zavedeným normám. Trajanis se na Robustuu přiženil. Narodil se na Tenerisu, sahíjinské bohyni smrti, Zubaté Grewině, a grenedonskému princi Eudorovi. V osmi letech na vlastní kůži zažil masové vraždění a násilnosti, které vyvrcholily zkázou jeho domova. Dalších dvacet let se probíjel životem jako smrtelník. Zapomněl, kým je, a čeho je schopen. Živil se jako vykladač karet, později se stal rádcem nějakého krále. To připadalo Viole strašně legrační. Nedokázala si představit, jak její otec kuje pikle ve službách lidí, jak se každé ráno probouzí s vědomím, že je zase o jeden den blíže smrti, a že potřebuje splnit svoje sny dříve, než zestárne a zemře. Později se Trajanis zasadil o smír mezi starými a mladými bohy Tenerisu, stal se agentem Aliance a díky tomu se seznámil s Eryn. V Doplněném vydání Sarvonovy encyklopedie byly jeho osobě věnovány dvě hustě popsané stránky, ale zdaleka nevystihovaly všechny jeho minulé i současné aktivity.
Královna Eryn na veřejnosti vystupovala jako přísná a spravedlivá panovnice, ale podle Violy to přeháněla. Ze všeho dělala problém, zbytečně dramatizovala každou maličkost, Od každého potomka očekávala precizní studijní výsledky, jakékoliv zakolísání tvrdě vytýkala. Viola se snažila matku příliš nedráždit, zejména když věděla, co ji motivuje. Královna Eryn se totiž potřebovala vymezit vůči své matce, Klarise, která se v době své vlády nechvalně proslavila obchodováním s kradenými artefakty a vešla ve známost lehkomyslnými verdikty. Eryn trpěla utkvělou představou, že je povinována být lepší a úspěšnější a úctyhodnější panovnicí, než byla její matka. A nebylo divu, protože Klarisa se na mezinárodní úrovni proslavila více jako extravagantní zlodějka než jako osvícená panovnice. Jenom díky Trajanisovi se Eryn dokázala z té komisní slupky vyvléknout. V přísném soukromí nejužší rodiny se na krátko měnila v rozmarnou a romanticky založenou osůbku. Česala malé Viole vlasy, dovolila jí prohrabávat šperkovnici, ukazovala jí, jak má krmit poštovní čmeláky. Učila Violu proměňovat se do stromistí formy a pak spolu hrály naháněnou – prorůstanou v Klarisině archívu. Veselé eskapády ovšem nikdy netrvaly dlouho. Jakmile si matka vzpomněla na královské povinnosti, opět se měnila v tu zamračenou osobu předsedající královské radě. Viola matku milovala a chápala, ale brala ji s rezervou.
Zatímco matku povětšinu času respektovala, otce bezmezně obdivovala. Trajanis byl od přirozenosti laskavý, snažil se v každé situaci vidět nejdřív to dobré. Na první pohled dokázal udělat dojem hezkého neškodného mluvky. Ale ti, kteří ho lépe znali, věděli, že ta krotká maska je skořepinou, pod kterou se skrývá mazaná mysl a důsledná vůle. O tom, jak dokáže Trajanis na laskavosti ubrat nebo přidat, pojednávaly celé pasáže v učebnicích diplomacie. Viola otce pozorovala od malička. Dokázal vyjít s upjatou pratetou Jadvinou, i s popudlivým strýcem Ginianem z Vressu. A když byli otec s Violou sami, žádnou její otázku nenechal bez odpovědi. Od Grenedonova zmizení se však otcova dobrá nálada postupně vytrácela, průběžně s tím, jak šance na nalezení klesaly. Dávalo mu stále více práce udržet v dobré naději matku. Taky býval často v cizině, neochotný hledání vzdát.
***
Čas běžel a Klarisa se nevracela. Rodiče byli stále více ustaraní. Od toho divného probuzení v chrámové zahradě se Violin život ne a ne vrátit do starých kolejí. Předtím se bez rozmyslu vrhala do každého dobrodružství, prorůstala každou zdí, která stála v cestě. Teď se lekala každého zašramocení. Uzavřené a málo osvětlené prostory u ní vyvolávaly záchvaty paniky. Některé odstíny modré barvy ji děsily. A některé předměty ji přiměly utíkat, aniž by věděla kam, anebo proč. Vzadu v parku rostly křevičníky, jejichž semena se ukrývala v tobolkách, které ve větru chrastily. Viola ty zvuky důvěrně znala, nikdy jí nevadily. Ale od té podivné noci bylo všechno jinak. Jakmile zaslechla chrastění, padla na zem, stočila se do klubíčka, a ječela tak dlouho, dokud ji zahradník neodnesl do paláce.
Rodiče ji hlídali bedlivěji než dříve. Zajímali se nejen o studijní pokroky, ale taky jak s kým tráví volný čas. Ze zdánlivě nevinných otázek, které pokládali jejím kamarádům, Viola vytušila, že si dělají starosti.
***
Byl teplý večer, Viola s Anadou seděly v hledišti zahradního divadla. Na scéně vroubené zelenými stěnami rubídií se odehrával výjev ze známé Smesmechovy Stínové opery. Zpívající interpreti se pohybovali v souladu s proudy různě barevného světla, které v předem stanoveném pořadí přitahovaly pozornost diváků. Hra světla a stínů podbarvená hudbou a zpěvem posouvala děj kupředu.
Ačkoliv to bylo pěkné, Violu více zajímalo, co se děje mimo jeviště. To vlastně dělala vždycky. Pobavilo ji, že její vrstevníci dřímají, nebo tupě civí do prázdna. Mladých dvořanů bylo na Duanzaná jen devět. Na koncert přišli, aby prokázali respekt trůnu. Viola se opatrně otočila směrem k vyvýšené tribuně, kde se nacházela královská lóže. Rodiče si pravidelně házeli kostkami, který z nich pratetu Jadvinu na koncert doprovodí. Ten, který vyhrál, jít nemusel, což bývala obvykle matka. Ale tentokrát byla lóže prázdná.
Neseděla v ní dokonce ani Jadvina. Co se sakra děje? Teprve pak Viola zaznamenala, že podél živého plotu kolem hlediště stojí vojáci v černých brněních. Museli se tam proplížit před chvílí. Diváci byli tak zaujatí představením, že jejich přítomnost doposud nezaznamenali.
Byl tam i generál Wonoden, hlavní velitel robustuanské armády. Jakmile zpozoroval, že si ho Viola všimla, gestem ji vyzval, aby šla ven. Viola šťouchla do žeber svého souseda Ewyra, Wonodenova syna, ukázala na vojáky a sykla: „Že by válka?“
Ewyr neřekl ani slovo. Jen na otce kývnul, drapl Violu za ruku a táhl ji s sebou podél hrany podia. Jakmile vyklouzli ze zahradního divadla, vojáci je obklopili.
„Co se děje, generále?“ vyjekla.
„Chtějí vás vidět rodiče, princezno. Všechno vám řeknou,“ řekl ponuře Wonoden. Vedl Violu parkem přímo přes záhony cibulovin, jako kdyby neviděl cestičky vysypané bílým pískem. A vojáci se stále rojili kolem, zbraně v pohotovosti.
Otcův hlas bylo slyšet už na schodišti. „Chci, aby se Hachen, Eudor a Grewin vrátili domů. Hachena u draků nahradí mladý Wereon. A taky pošlete pro Giniana na Vress.“
V pracovně se to hemžilo dalšími vojáky. Otec stál u stolu a zíral na videxový válec s projekcí jejich rotujícího světa. Modrozelená koule Robustuy byla obklopená ochranným kvederickým polem, a samotný ostrov Duanzaná pokrývala další a mnohem jemnější síť sestavená z webanských živých plotů. Oba systémy robustuanští spouštěli jen v krizích nebo při vojenském cvičení. Úkolem celoplošné kvederické sítě bylo zabránit frontálnímu útoku na Robustuu z blízkého vesmíru, zatímco ta webanská držela v bezpečí konkrétně jejich ostrov, před vpády jednotlivců z hyperprostorových portálů. Omezovala možnost dimenzionální přepravy na jedno stanovené a pečlivě střežené místo, jímž byl čtverec vymezený nádvořím královského paláce.
Ani jeden ze dvou obranných systémů by nedokázal blokovat stromistí prorůstání, ale od smíření lichů a stromistů se nestalo, že by nějaký stromista tímto způsobem zaútočil, protože valná většina stromistů, kteří se v současnosti potulovali po Metaprostoru, pocházela právě z Robustuy.
Matka seděla na kanapi pod oknem a vypadala zdrceně.
Křehce se na Violu usmála a natáhla k ní ruce. Viola se k ní rozběhla. „Co se stalo?“
Matka ji okamžitě sevřela v náruči. „Babička Klarisa vyvanula.“
***
Další události se valily jako povodeň. Viola si z toho pamatovala jen útržky. Potrhaný plášť, který Klarisa na výpravách nikdy neodkládala, byl nalezen na pustém měsíci světa Krrou, na periferii sunnisenské soustavy. Ležel pohozený na kamenitém neplodném povrchu, o kousek dál ze štěrku vyčnívala černá spona. Vyšetřování ukázalo, že půda pod zbytky nalezeného pláště byla posypána kadmiovým prachem. Téměř nesmrtelným a magií obdařeným stromistům ublíží jedině oheň nebo kadmium.
Robustuané z toho snadno vyvodili, že je Klarisa mrtvá. Všichni, kdo emeritní královnu znali, věděli, že osoba jejího formátu by takovým způsobem ze světa neodešla dobrovolně. Pokud by se rozhodla skončit, učinila by tak promyšleně a s elegancí. Přinejmenším by zanechala pateticky laděný vysvětlující dopis. Bylo jisté, že Klarisu někdo zavraždil. Důvodů mohly být tisíce, ale jako první se nabízela ta záležitost s Grenedonem. To po něm zřejmě Klarisa pátrala, a stálo ji to vše.
Plášť a spona byly při smutečním obřadu uloženy v uzavřené rakvi. Matka vyhlásila výjimečný stav. Protože Klarisa mívala co do činění s nebezpečnými artefakty, bylo nutné okolnosti její smrti pečlivě vyšetřit. Trajanis požádal o pomoc s pátráním Alianci. Ale ani ti nejlepší a nejzkušenější agenti na nic nepřišli.
Obyvatelé Duanzaná měli emeritní královnu rádi, protože byla zábavná. Ale v soukromí si o ní šeptali, že jen zaplatila za své staré chyby. Honba za magickými artefakty pro ni byla odjakživa důležitější než všechno ostatní. Ta vášeň ji nakonec dostala.
***
Viola se nemohla zbavit podezření, že babiččina smrt a její nevysvětlitelné probuzení v chrámové zahradě spolu souvisí. Děsilo ji to, ale protože to nedokázala odůvodnit, nikomu o tom neřekla. Její záchvaty paniky se zhoršily. Stačilo, když někdo v její blízkosti zakašlal, a ona se roztřásla hrůzou. Začalo se o tom mluvit. Nejdříve v paláci, potom i ve městě. Časem se drby o přecitlivělé robustuanské princezně roznesly na okolní světy.
Rodiče postupně pozvali několik odborníků na duševní zdraví. Vaše dcera trpí následky nějakého traumatu. Jestliže nevíme, co přesně ho způsobilo, je náprava těžká, říkali. Potom se otec naštval a přizval ke konzultaci doktora Jeronýma, kterého znal z Aliance. Tipoval bych to na zpětný magický odraz, zněl Jeronýmův verdikt. Jestliže se nemůžeme dopátrat příčiny, budeme léčit symptomy, ostatně smrtelníci to dělají věky. S jeho pomocí Viola sestavila seznam jevů, které u ní ty nepříjemné reakce vyvolávají a učila se jim odolávat. Přestala se jim vyhýbat, a během následujících tří let se jí postupně dařilo stresující situace zvládat.
***
