Sarvonův odkaz 8. kapitola: Tiařino sítko a kadmiový prach

05.02.2026 09:40

 Viola v té chvíli naprosto přesně pochopila, jak to matka myslela, když mluvila o babiččině nezodpovědnosti. Přesto nepochybovala, že se o ni babička stará. S každým nádechem nasávala její péči. Koupala se v léčivé magické energii prýštící z babiččina rozhraní. Víčka jí klesala... 

„No to je dobré!“ vřískla Exis. 

Teprve v té chvíli ji Viola vzala na vědomí. Bohyně se vznášela v rohu kabinetu kousek na zemí, jak ji nadnášela zlost. „Rozbila Hlubinu! Zdemolovala kabinet! Celé mi to tu rozbořila! Už mi ji sem nikdy, nikdy nevoď, Klariso! Vrať se na Robustuu a zahřívej si svá zbývající drahocenná vnoučata! A dobře si ty fakany hlídej, abys jednou nezplakala nad výdělkem!“

Klarisa Violu pustila, a rázně zamířila k levitující Exis. „To by stačilo, ty mrcho. Uvidíme, jak budeš zpívat, až tě předvedu před koncil Čtyřdohody. Všechno jim řeknu. Oni už z tebe vymlátí, kam jsi zašantročila mého vnuka!“

Viola se nezmohla ani na slovo, ačkoliv věděla, že Klarisa je za hranou.

Všechno se dělo strašně rychle. Klarisa napřáhla paže. Z konečků prstů jí vyrašily ostré trnité šlahouny. Byla by jimi podsvětní bohyni celou obalila, svázala, a potom by ji nejspíše opravdu eskortovala před nejvyšší instanci. Ale než větvičky dorazily k Exis, bohyně sáhla do výstřihu. Vytáhla malou červenou kuličku. Zmáčkla ji mezi prsty a foukla. Červeně jiskřící prach, který se z kuličky uvolnil, zasáhl nejen dorážející šlahouny ale i samotnou Klarisu. Klarisiny rostlinné výběžky se po kontaktu s červeným práškem začaly kroutit a černat.

Viola se dávivě rozkašlala, protože rudý prach doletěl až k ní.

Exis se pomalu snesla na podlahu a spokojeně se na Klarisu ušklíbla. „Myslíš, že jsem se nepřipravila, mrcho? Kadmiový prach je pro stvůry tvého druhu stoprocentně smrtící. Zbavím se tě jednou pro vždy!“ 

Klarisa se pokusila stáhnout výběžky zpět do své podstaty, ale ještě si přitížila. Její kůže se vrásnila, černala, její tělo se hroutilo do sebe. Z posledních sil natočila hlavu k Viole a vydechla: „Uteč!“

Načež se s výbuchem bílého světla ztratila. Nezbylo po ní vůbec nic.

Viola tam seděla jako přimražená, neschopná uvěřit, co se právě stalo. „Ona… vyvanula?“ 

„Může si za to sama,“ prohodila Exis, upřeně zírající na černou skvrnu na podlaze. „Zaútočila jako první. Zapomněla, že nemá svůj jinádí plášť, který by ji ochránil.“ Pak teprve bohyni došlo, že má ještě jeden problém, se zaměřila na Violu. „Kdepak jsi ten plášť nechala, mladá dámo?“ Vzápětí mávla rukou. „To je fuk. Tebe kadmiový prach patrně nezabije, protože nejsi ani poloviční stromista.“ Poklepala si ukazovákem na rty. „Ale možná by to šlo, kdyby ses rozkošatila. Co ty na to?“

„Zrovna teď se mi nechce,“ vypravila ze sebe Viola.

„Tak co s tebou uděláme?“ zaševelila Exis a v té chvíli to vypadalo, jako kdyby se skutečně chtěla s Violou poradit. Viola si uvědomovala, že by měla šílet strachem, ale místo toho ji napadlo, že riiberionská bohyně je ukázkovou reprezentantkou idolu oživeného zbožným přáním dávných smrtelníků. Přímo učebnicový příklad. Její rozhodování motivuje chladně kalkulující rozum, zatímco emoce okopírované od krátkověkých tvorů, kloužou jen po povrchu. 

„Jestli mě zabiješ,“ vybičovala se k reakci Viola, „můj otec na to přijde. Bude tě nahánět po celém Metaprostoru. Ani za Předělem nebudeš v bezpečí. Zamysli se, jestli ti to za můj život stojí.“ Slyšela, jak se jí třese hlas. Měla by něco udělat!

Babička je… pryč.

Měla by sakra něco vymyslet, jak se odtud dostat. Pevně zatlačila chodidly do podlahy ve snaze zakořenit, než jí došlo, že tak by ji kadmiový prach dorazil.  Byla tolik vysílená a přiotrávená, že tam seděla jak bačkora a zmohla se jen na pusté výhrůžky.

Exis se nervózně zazubila. „No jasněěěě! Nepřekonatelný a všeho schopný Trajanis z Grenedonu! Ten, co udělal pořádky v ústředí Aliance! Ale jedno vezmi na vědomí, holčičko: až mě tvůj papínek bude honit, ty už budeš mrtvá!“

Viola se na lavici odhodlaně narovnala a zavrčela: „Bez boje mě nedostaneš.“ Podívala se k otevřeným dveřím. Posuzovala vzdálenost mezi veřejemi a Exis stojící u policové skříně. Kdyby teď využila momentu překvapení a vyrazila na útěk… 

Vyskočila z lavice a vlna magie podsvětní bohyně ji srazila zpátky na zadek. Chtěla to zopakovat, ale nedokázala se hnout z místa. „Mladá a netrpělivá,“ zabručela Exis. „Přesně na to jsem čekala.“ Přitočila se ke skříni. Vytáhla cosi jako kuchyňský cedník. Mělo to stříbrné držátko napojené na kruhový rám, ve kterém byly kolmo na sebe natažené modré struny. Věc vypadala naprosto neškodně.

„Budeš vařit nudle?“ zakrákorala Viola.  

Bohyně se zašklebila. „Nevzdělaná a ještě drzá.“ Strčila cedník Viole před obličej. „Tohle je Tiařino sítko, ty hloupé děcko. A tím pěkným sítkem ti trochu prosejeme paměť. Dokáže vymazat vzpomínky na všechno, co jedinec zažil od posledního slunce západu. Nezáleží, jestli to bylo robustuanské slunce, nebo riiberionské, hlavně když zapadlo. A Klarisa, jak ji znám,“ bohyně se zarazila a pobaveně pohodila hlavou, „vlastně jak jsem ji znala, nikdy nepodnikala loupežné eskapády před slunce západem.“

Viola bezmocně sledovala, jak Exis přibližuje cedník k jejímu čelu.

***

Ututlané následky

Bolela ji hlava. Měla sucho v krku. Něco ji tlačilo do zad, cítila mokro a chlad. Otevřela oči. Ležela v trávě a nad sebou viděla blednoucí nebe. Za chvíli bude svítat. Zvedla se na loktech a uviděla průčelí chrámu poslední robustuanské bohyně Kahalei. Ona jediná z robustuanských bohů nevyvanula, ale vtělila se do podstaty smrtelné královny Zinajdy Zlověstné První, zakladatelky vladařské větve nesmrtelných robustuanských lichů, na kterou navázala Violina rodina.

Nevěřícně se nadechla. Naprosto jasně si pamatovala, že byla doma a chystala se k večeři. Co dělá tady, na opačném konci města? A kde byla celou noc?

Ztěžka se zvedla a okamžitě se zapotácela. Nejenom, že ji bolela hlava. Celé tělo měla jako z olova. A její oblečení bylo potrhané, mokré a špinavé, jako kdyby se protahovala kanálem. Vzhlédla k obloze. Musí se dostat domů před slunce východem, jinak se máti dočista pomine.

***

Chtěla do paláce přeletět, ale sotva se udržela ve vzduchu. Do svých pokojů vklouzla těsně předtím, než spustila zvonkohra na věži. Zničené svršky pohřbila na dno truhly v šatně, kam odkládala obnošené oblečení. Nechtěla, aby je našly služebné. Cítila se provinile, jako kdyby spáchala něco špatného. Třeštila jí hlava, ruce se třásly, tížilo ji na prsou, pod očima měla tmavé stíny. Horečnatě přemýšlela, co tak hrozného musela v noci vyvádět, že se probrala v takovém stavu. Jestli je to nějaký Anadin žertík, tak tentokrát to přehnala… Ale potom si Viola vzpomněla, že její společnice je už týden mimo Robustuu. Anada v tom nejede, protože odletěla na kavanský hudební festival. Tak co se stalo?

Poslední dva roky se Viola občas vykradla do města sama. Měla potřebu poznat normální život za zdmi palácových zahrad. Dělala to navzdory rodičovským varováním a zákazům, toulala se uličkami starého města a říčním přístavem, ale nikdy ji nenapadlo čmuchat ve svatyni Kahalei, protože tam přece důvěrně znala každý kámen. Když byl Grenedon ještě doma, kupoval si v krámcích na nábřeží cihusové cibule. Brával Violu na nákupy s sebou, aby měl alibi, ale ona přesně věděla, oč mu jde. Že by se něčeho takového nadýchala? Ať už ji do chrámové zahrady dohnalo cokoliv, rodiče se to nesmějí dozvědět. Stačí, že se trápí kvůli Grenedonovi.

Bylo dávno světlo, když zapadla do peřin. Po komorné vzkázala, že se necítí dobře a celý den prospala. Útočily na ni přízrační hadi, padala do tmy, plavala v modrém světle. Budila se s křikem. Odpoledne se na ni přišla matka podívat. Co se s tebou děje, Violko? Není možné abys byla nemocná. Nemocemi trpí smrtelníci. Eryn chtěla vědět, co během posledních dní Viola dělala, jestli se nesetkala s někým cizím, zda se jí nestalo něco neobvyklého. Ale Viola jen urputně vrtěla hlavou.    

V jejích pokojích se postupně vystřídaly všechny dámy z královské rady, včetně pratety Jadviny, která přinesla pánev s doutnajícím čemeřicovým kořenem, aby očistila princezniny prostory od škodlivých energií. Poté, co Jadvina vyvětrala, usadila se v křesle s pletením. Měli bychom prověřit, jestli se naše malá nestala obětí nějakého magického útoku, prohlásila. Měla by se na ni podívat Klarisa. Dokáže rozeznat rezidua škodící magie nejlépe ze všech. 

Ale babička se neukázala, což Viole připadalo divné. Když se na ni ptala, bylo jí řečeno, že Klarisa se vydala kamsi do ciziny, a jak bývá jejím zvykem, nikomu neřekla, kdy se vrátí.

Třetího dne Violina postonávání se vrátil otec. Seděl u její postele, jeho tvář zdobilo odrostlé strniště. Dříve si ho nechával narůst, jen aby pozlobil Eryn. Co zmizel Grenedon, přestalo na takových pitomostech záležet. Trápení se vepsalo i do jeho tváře. Zlatavou pokožku brázdily dvě trpké rýhy táhnoucí se od koutků úst dolů k hraně čelisti. Manžel robustuanské královny, vyhlášený šarmem a rétorickým nadáním, teď působil unaveně a sklesle.  

„Slyšel jsem, že ti není dobře,“ prohodil. „Maminka si dělá starosti.“

Královnou byla matka, ale otec jí kryl záda. Eryn rozhodovala o dění na Robustue, ale Trajanis měl vazby na Čtyřdohodu a Alianci, a byl to zpravidla on, kdo jednal s panovníky jiných říší. S otcem stála a padala matčina moc.

„Už je mi líp,“ broukla. S radostí zaznamenala, že se tak opravdu cítí. Konečně ji přestala bolet hlava.

„To jsem rád,“ usmál se. „Prateta si myslí, že by ten tvůj stav mohl souviset s dospíváním. Protože jsi dítětem s velice pestrým původem, a tvůj organismus se s tím trochu pere.“

Prateta Jadvina, babiččina mladší sestra se ráda do všeho pletla, ale tentokrát mohla mít pravdu. Mezi Violinými předky byli stromisté, robustuanští lichové a riberionsští bohové z matčiny strany, a krenevští a sahíjinští bohové z Tenerisu z otcovy strany, přičemž otcův dědeček byl dokonce smrtelník.  

„U bratrů se to taky projevilo?“ zajímala se.

Trajanis zavrtěl hlavou. „U každého to může být jinak. A nezapomínej, že ty jsi dívka, a oni jsou chlapi.“  

„Dozvěděl ses něco nového o Grenedonovi?“

Otcův obličej se zavlnil smutkem. „Pořád nic konkrétního. Poslední zprávy máme ze Seveneku, ale jak víš, Sevenek byl zničen epidemií. Podle všeho to má na svědomí riiberionská podsvětní bohyně. Dostali jsme zprávu z Gartienu, že si z tamějších laboratoří vyzvedla dávku biologicky aktivního materiálu. Exponenti Čtyřdohody to vyhodnotili jako nepřímý důkaz. Prozatím jí nařídili domácí vězení, než se to došetří, což může trvat několik desetiletí.“

„Domácí vězení? To není tak strašné,“ podotkla.

Otec pokrčil rameny. „Možná to zní divně, ale domácí vězení je pro nesmrtelnou bohyni velice degradující. Navzdory její špatné pověsti je její Dražební síň stále plná. Zajímalo by mě, jestli tvá babička není právě tam. Už tři dny o ní nemáme žádné zprávy. Měla jsi slyšet matku, jak nadávala: Zase zmizela! Nikomu nic neřekla! Celý život se třesu, kdy ji načapají, jak loupí v nějakém archívu!“ Otec se smířlivě usmál. Odjakživa měl pro eskapády své tchýně mnohem větší pochopení než matka. Nejspíš proto, že on v minulosti taky nějaký ten archív bez dovolení prohrabal. „Teď jenom doufám,“ dodal, „že Klarisa nevyvede nic nepředloženého.“

Když otec odešel, Viola si pomyslela, že matka byla odjakživa vůči babičce přehnaně kritická. A co se ztratil Grenedon, bylo to ještě horší. Protože to byla babička, která bratrovy ambice – praktikovat alchymii v tak mladém věku – srdnatě podporovala. Stejně jako podněcovala Violin zájem o magické artefakty.  

***